Věkové zvláštnosti pubescentů

Naše tělo, fyzická schránka a celá naše osobnost se mění od okamžiku narození až do konce života. Za nejbouřlivější období růstu a změn můžeme považovat dospívání, které překlenuje čas od dětství k dospělosti. Toto období můžeme dělit na dvě fáze: pubescenci a adolescenci.

Puberta je odvozena z latinského slova „pubert“ a znamená dospělý a „puberta“ je v překladu mužnost. Z latiny pochází i slovo „adolesco“, které znamená růst, sílit, dospívat (Harris, 1995).

Pokud budeme vymezovat časovou hranici pubescence, sledujeme rozpětí několika let.

Nástup je přibližně mezi 11. a 12. rokem a konec asi mezi 15. a 16. rokem. Někdy hovoříme o předčasné pubertě, jejíž znaky můžeme pozorovat především u dívek již po 8. roce a u chlapců před 10. rokem. Tak jako těžko určujeme počátek puberty, i konec tohoto dynamického časového údobí se překrývá s adolescencí, druhou fází, která končí dosažením dospělosti ve 20 až 22 letech. I tato hranice dospělosti není striktně určena, především u studentů se prodlužuje. V samotném určení období pubescence a adolescence nemají psychologové a pedagogové jednotnou odpověď. Nástup a průběh pubescence je především ovlivněn geneticky a je zcela individuální. Zdravotní péče, výživa a ekonomické možnosti mohou mít vliv na vývoj jedince k dřívějším pubertálním změnám, nebo naopak při nedostatku a strádání mohou oddálit nástup i samotný vývoj organismu (Vágnerová, 1996).

Obecně bychom mohli období puberty zařadit do věkové kategorie starších žáků. Po ukončení prvního stupně začínají velké změny: nové školní prostředí, více vyučujících speciálně zaměřených na jednotlivé předměty, mnohdy se vytváří zcela jiný třídní kolektiv. Rodiče více spoléhají na samostatnost svých dětí jak v přípravě domácích úkolů, v přípravě na vyučování, tak i v organizování volného času. Úspěšný první rok na druhém stupni, nebo v primě na gymnáziu je základ pro následné zvládání školní docházky. Převzetí odpovědnosti za své jednání, přizpůsobení se novým podmínkám, hledání a obhájení si svého místa v třídním nebo sportovním kolektivu vrstevníků, to ovlivní další chování a jednání, studium, rozvoj osobnosti každého jedince. Mluvíme-li o dětech, že jsou v pubertě, všichni víme, že nastalo velmi těžké období pro rodiče, učitele, trenéry, ale především pro samotné děti, které se velmi těžce vyrovnávají s novými zákonitostmi vývojového období dospívání. Dochází ke komplexní proměně všech složek osobnosti. Vývojové somatické i motorické změny probíhají

15

v individuální dynamice, ale v dané vzájemnosti. Každý jedinec má v určitý čas jinou vyspělost, jeho kalendářní věk se nemusí shodovat s věkem biologickým (Langmeier, Krejčířová, 2007).

„Pubescenti začínají uvažovat na úrovni formálních logických operací. To znamená další uvolnění subjektivní vazby na určitý časový a prostorový úsek konkrétní reality. Dospívající je proto schopen uvažovat i hypoteticky. Tím ovšem přináší pubescentovi další zdroj nejistoty.

Myšlení pubescenta je charakteristické větším důrazem na uvažování o možnostech, větší systematičností, schopností kombinovat a integrovat různé myšlenky“ (Vágnerová, 1997, 253s.).

1.1.1 Psychosociální charakteristika pubescenta

Psychický a emotivní vývoj pubescentů prochází složitým obdobím. Hormonální aktivita ovlivňuje nejenom tělesné změny, ale i změny v prožívání, jednání a chování. Střídají se nálady, které jsou spíše krátkodobé, proměnlivé, ale velmi intenzivní. Aktivita a dobrá nálada až lehkomyslnost bývá snadno vystřídána apatií a nechutí udělat cokoliv. Přecitlivělost, rozmrzelost, nedostatek sebeovládání souvisejí se zvýšením pocitů nejistoty a vzrůstá míra úzkosti a napětí, nepřiměřené jsou citové reakce na běžné každodenní podněty. Pubescenti nedokáží, nejsou ochotni sdílet své pocity bezprostředně a otevřeně, obávají se výsměchu, nepochopení nebo se stydí. Tyto změny v chování překvapí i je samotné, protože nejsou schopni vysvětlit své reakce, své prožívání (Vágnerová, 1997).

Mění se projevy chování ke svým vrstevníkům, k rodině, ke svému okolí i k sobě samým.

S emoční nevyrovnaností souvisí i výkyvy v sebehodnocení, které se může projevovat v neopodstatněném příliš vysokém sebevědomí nebo naopak také v neopodstatněném podceňování. Nepřiměřené sebevědomí může hraničit s bezcitností, netaktností, nebezpečným ohrožováním sebe sama. Nedostatek sebeúcty, zvyšuje nejistotu a vede k celkovému negativnímu sebehodnocení a k dalším problémům s tímto spojeným. Častým obranným mechanismem je odpoutání se od reality, oddávání se snění, ponoření se do světa fantazie, hudby, sportu. Nevidět, neslyšet, neřešit vzniklé nepříjemné situace, nechuť ke kompromisům a přizpůsobení se, takové chování je živná půda pro každodenní konflikty a spory (Langmeier, Krejčířová, 2007).

16

Pubertální vztahovačnost a zvýšená kritika všeho a všech je typická. Často dochází k projevům neposlušnosti, vzdoru, nechuti respektovat pravidla. Zvýšené negativní projevy a kritičnost k rodičům, k pedagogům, celkově k autoritám, je pro toto věkové období charakteristická. Jedinec si chce vybudovat svou identitu, má tendenci se osamostatnit, prosadit svůj názor. Seberealizace se projevuje i v postupné změně zevnějšku, vzrůstá význam pozornosti o vlastní tělo, oblečení a účes. Pubescent se chce odlišit od dospělých, odmítá podřízenou roli, neakceptuje bezvýhradně autoritu, polemizuje, diskutuje, bývá netolerantní.

V těchto situacích si ověřuje své schopnosti a možnosti. Může se zdát, že rodina je pro pubescenta přítěž, že ji nepotřebuje, ale rodinné zázemí je pro každého jedince nenahraditelné a velmi důležité (Vágnerová, 1997).

1.1.2 Fyziologická charakteristika

Opožděný nebo naopak předčasný nástup puberty je významně ovlivněn dědičností s individuální rozdílností. Vysoké tempo všech bio-psycho-sociálních změn je způsobeno činností endokrinních žláz. Hypotalamické hormony řídí nebo ovlivňují sekreci hormonů adenohypofýzy, které nastartují začátek tělesných pubertálních změn. Je to především:

 TSH (thyreotropní hormon) - stimuluje tvorbu a sekreci hormonů štítné žlázy

 STH (somatotropní hormon) - ovlivňuje růst všech buněk a tkání těla, zvláště dlouhých kostí

 ACTH (adrenokortikotropní hormon) - podněcuje činnost kůry nadledvin k produkci kortizolu a androgenů

 FSH (folikulostimulační hormon) společně s LH (luteinizační hormon) - aktivují endokrinní tkáně varlete u mužů, stimulují tvorbu testosteronu a sekreci spermií.

U žen podporují tvorbu a zrání Graafova folikulu a ovulaci, zvyšují sekreci ženských pohlavních hormonů. (Trojan, 1997)

V šestém ročníku se můžeme setkat v jedné třídě až s několikaletým časovým rozdílem ve vývinu jedinců. Pohlavní dozrávání dívek nastupuje v průměru asi o dva roky dříve než u chlapců. Hormony působí na vaječníky a stimulují k uvolňování estrogenu a progesteronu.

Estrogen zahájí proces zvětšování pohlavních orgánů a současně ovlivňuje vývoj druhotných pohlavních znaků: rozšiřování boků, zvětšování ňader, růst ochlupení v podpaží a pubického ochlupení, ukládání tuku do ženských forem. Progesteron řídí cyklické změny děložní tkáně,

17

ovlivňuje vývoj prsu a přispívá k normální činnosti vejcovodů. Prepubertu můžeme pozorovat především u dívek již po 8. roce. Nastává těžké období, kdy se dívkám během několika měsíců změní tělo, výrazně se odliší od svých spolužáků. Samy si neví rady, stydí se za své tělo – velký svetr schová prsa, mohou se izolovat, stávají se uzavřenější, vyhýbají se cvičení a do plavek se nepřevlečou. Negativní reakce mohou vést k potlačení reality a dívka zdánlivě vyřeší problém tím, že přestane jíst, protože při hubnutí se ztrácí sekundární pohlavní znaky.

Dívky se pocitem nespokojenosti trápí po celé období puberty a někdy i po celý svůj život.

Současný ideál tělesné krásy je pro většinu dívek a žen nedosažitelný (Šnajderová, Zemková-Hellerová, 2000).

Oproti dívkám je u chlapců počátek fyzického zrání a růstového zrychlení, s jedním až dvouletým zpožděním, asi okolo 12. roku. Na povel hypotalamu začne hypofýza vylučovat hormony, které následně stimulují varlata k tvorbě androgenních hormonů. Testosteron se podílí na tvorbě spermií, zvětšení pohlavních orgánů a rozvoji druhotných pohlavních znaků:

zrychlení růstu kostí, rozšiřování ramen, růst ochlupení v podpaží a pubického ochlupení.

Nastávají výraznější změny v rysech obličeje, prodlužuje se, posouvá se linie vlasů, rozšiřuje se brada, zvětšuje nos. Zrychlený růst hrtanu má vliv na hrubnutí, snížení hlasu pohybového ústrojí předbíhá vývoji vnitřních orgánů. Kosti rostou rychleji než svaly, chybí svalový aparát, v důsledku se špatným držením těla mohou vzniknout poruchy hybného ústrojí (skolióza), proto je důležitý návyk správného držení těla a vhodná cvičení (Čelikovský, 1990).

Pohybové schopnosti jsou relativně stálé v čase, rozdělujeme je na koordinační a kondiční.

Nejlepší senzitivní období pro rozvoj řízení a regulace pohybu je u obratnosti věk od 7 do12

18

let. U rychlosti reakce a jednotlivých pohybů od 8 do13 let, u explozivní síly od 8 do 14 let.

Nejvyšší nárůst kloubní pohyblivosti od 8 do12 let (Měkota, Novosad, 2007).

Kondiční pohybové schopnosti výrazně podporují metabolické procesy, souvisejí se získáváním a využíváním energie pro vykonávání pohybu. Senzitivní období pro rozvoj maximálního nárůstu svalové síly je od 14 do 18 let, rychlosti lokomoce (závisí na rozvoji silových schopností) od 15 do18 let, univerzální vytrvalosti od 15 let (Perič, 2012).

Ke konci pubescence dochází k zvýraznění mužských a ženských anatomických znaků, projevuje se specifická motorika. U dívek převládá plynulost v přechodech mezi jednotlivými fázemi pohybu a pohybovými celky. U chlapců po překonání puberty se projevuje větší síla, pohyby však nejsou tak plynulé. Toto období je opět příznivé pro motorické učení. Pozvolna je dovršen tělesný vývoj, projevuje se v plném rozvoji a výkonnosti všech orgánů těla: srdce, plic, svalů, zesílení kostí a šlach (Vilímová, 2009).