Zívanda

Metodická poznámka: pro správné provedení hry, jsem získala informace v publikaci Aleny Tiché, Učíme děti zpívat. Tato hra je oblíbenou činností všech věkových kategorií. Spojíme ji s protahováním paží do stran. Pohyb provádíme líně. Začínáme na vokály – uoáá, jako když ráno vstáváme. Vyvoláním zívání otvíráme zadní prostor ústní dutiny a hrtan, uvolníme spodní žebra. Sledujeme docílení pocitu jisté opory v prodloužené šíji (Tichá 2009, s. 88).

Touto podkapitolou jsem se snažila osvětlit téma, kterým je zapojit děti do procvičování, aniž by ho pociťovaly jako dril. Jde v první řadě o ujasnění pocitů, které ještě nějakou dobu zůstanou zašifrovány pod dětskými hesly.

Naším cílem je navodit příjemný, pozitivní pocit ze zpívání, který se opírá o zažité, zautomatizované návyky.

Podrobnější výklad odborné terminologie ponecháme na pozdější dobu, kdy se děti zajímají o podložená fakta a dětské pojmosloví jim již nebude stačit.

59 4. Raníčky

Ne všechno, co potřebujme dětem předat a co je chceme naučit, stačíme rovnoměrně zvládnout v průběhu zkoušek. Jestliže se vyskytne situace, kdy některé děti nestíhají tempo ostatních, nebo výrazně intonačně nezvládají obtížnější pasáže a vidíme, že mají snahu, či je snad dokonce mrzí, že se ostatním nemohou vyrovnat, nabízí se nám otázka, jak vzniklé nedostatky narovnat.

Tato otázka se netýká jen přípravného sboru. V obdobném skluzu se můžeme ocitnout i v pokročilejším oddělení. Existují jednoznačné signály, které nám naznačují, že máme přidat, ubrat, doladit. Za všechny bych jmenovala obtížnost udržet melodickou linku druhého hlasu, či jeho nenadálý kolaps v momentu, kdy jsme měli dojem, že jej děti bezpečně znají. Nebo ztráta rytmické pulzace nacvičované skladby, opakovaná nepozornost při nástupu. Vloudit se může i sekání jednotlivých tónů místo slyšené fráze stejně jako výpadky v textu, či vyrážení poslední slabiky. Vzácností nebývá ani glissando, kterým si zjednodušují přechody mezi tóny.

I přes plánování zkoušek a pravidelnou přípravu zjistíme, že na řešení nesrovnalostí nám pravidelné zkoušky nestačí. Nedostává se nám času, proto hledáme alternativy. Ne vždy rodiče souhlasí, aby děti zůstaly po zkoušce o něco déle.

Obvykle je vyzvedávají v družině bezprostředně po zpívání. Jen malá část rodičů nacvičuje sborové písničky s dětmi doma. Spíše bývá nápomocná družina, kde po úterní zkoušce ještě ostatním předvedou, co se naučili. Stává se, že učí písničky ostatní spolužáky.

V našem případě se osvědčily raníčky. Řada dětí dochází do ranní družiny před sedmou hodinou. Ranní zkouška tedy nepředstavuje časovou ani organizační zátěž.

Na nápad zařadit do plánu zkoušek také raníčky mne přivedla Mgr. Zuzana Bubeníčková, vedoucí mé diplomové práce, za což jí patří velký dík. Od počátku studia mi udílela cenné rady, bez nichž bych se velmi těžce probíjela úvodními úskalími, která čekají na sbormistra začátečníka - „nadšence“.

Situaci, kterou jsem před 4 lety řešila, byla vyhrocená. Před dlouho očekávanou a připravovanou krajskou přehlídkou se nám doslova rozsypal přípravný sbor. Kolegyně, jež mě zastupovala po dobu mé třítýdenní nemoci a jež měla udržovat soutěžní repertoár, s dětmi zpívala písničky z pohádek za doprovodu CD. Po mém návratu zbylo

60

ve sboru 15 dětí z původních 25. Bylo jasné, že původní repertoár nevzkřísíme. Nezbylo tedy nic jiného než převést starší děti do smíšeného sboru (zpěváci do 9. třídy), pakliže o ně nechci přijít. Celý měsíc jsme se scházeli 3x až 4x týdně od sedmi hodin na raníčcích. Nové členy, kteří přišli mezi starší z přípravky, jsme naučili soutěžní program. Mezi dětmi se vytvořila pěkná přátelství. Zabral celý sbor. Přestože nebylo v našich silách docílit původní jednolité sborové barvy, dětské zabarvení nových hlasů poněkud zamíchalo výsledným zvukem, absolvovali jsme přehlídku se ctí.

Obrázek 17: Jarní petrklíč ve čtvrté kapitole první obrázek (Jesenice 23. 3. 2012)

Raníčky nám poskytnou prostor k nastudování obtížnějších částí písní, k postupné nápravě dílčích hlasových nedostatků. Zajistí nám práci v menších skupinkách, v nichž vypozorujeme věci, kterých si při běžné zkoušce nevšimneme.

Některé děti se cítí uvolněnější než na běžných zkouškách, protože se zbaví pocitů, že musí stačit všem, proto je spolupráce s nimi efektivnější. Výhodou je také čitelnost zvuku při intonaci ve dvojicích či trojicích.

Díky menšímu počtu účastníků odpadá při raníčku věnovaném dětem s nedostatečnou artikulací nebo s vadou řeči ostych před spolužáky.

61

4.1. Praktické poznatky z průběhu raníčků

Raníček zahájíme obdobně jako zkoušku. Začneme pomalým protažením, dýcháním, rozezpíváním. Rozezpívání držíme v základní poloze, s ohledem na časnou ranní dobu nezpíváme naplno, nepřepínáme hlas.

Řada dětí trpí chronickou rýmou nebo zánětem nosohltanu. U těchto dětí po ránu nezařazujeme brumendo. Učíme je pracovat s časnou reakcí sliznic. Vedeme je k tomu, aby neodkašlávali nasucho. Zvykáme je na to, že tělo si se sekrety horních cest dýchacích poradí.

Při správném ranním rozdýchání napomáháme dětem z alergickými projevy a rovněž dětem s astmatem. Při častém pokašlávání a domrkávání vzniká tlak, při němž se mikroskopicky poraní sliznice na hranách hlasivek. Osuší se tlakem proudu vzduchu, sliznice se překrvuje, prosáklá sliznice se trhá, vznikají slizniční odřeniny. Pokašlávání se stane neuvědomělým, při jeho opomíjení se mění v neurotický tik (Kiml 1989, s. 35).

Zamezit pokašlávání není samospasitelné. V každém případě bychom měli promluvit s rodiči a doporučit vyšetření u lékaře a event. u foniatra. Vleklému zánětu samotné hlasové techniky a nápravy nezabrání.

Na raníček, při němž chceme zvládnout obtížnější místo, si pozveme nejen děti, které budou procvičovat to, co jim dělá problémy, ale i děti, které už daný úryvek zvládly. Je to motivační moment, děti se snáze přenesou přes to, v čem si nejsou jisté a lehčeji se přiblíží pozitivnímu výsledku.

Jedním z hlavních úkolů raníčku je probuzení a naladění organismu na celodenní zátěž. V této denní době dbáme na uvědomění částí těla

. Probudíme hlavu, oči, tělo, nezapomeneme na ústní dutinu a rty. K naladění rtů pomáhá cvičení motorka. Rty necháváme u sebe, nadechneme přes rty, vydechujeme na trrr. Po chvilce stejnou technikou provedeme melodický úryvek.

62

5. Citlivé sborové téma – vícehlasý zpěv

Vstup do světa vícehlasu je přes všechny zažité pravdy a metody jednou z nejobtížnějších oblastí a mezníků v životě sboru. Řada dětí, které jsou nedotčené harmonií a nikdy se s tímto druhem zpěvu nesetkaly, odmítá druhý či jiný hlas zpívat nebo se s ním seznamovat. Mají zažité dogma, že první hlas je výš, je tedy více slyšet, je melodičtější a zpívat druhý hlas je méněcenné. Teprve získáváním hudebních zkušeností samy přijdou k poznání, že zpívat ve své přirozené hlasové poloze, nervat si hlasivky do nepohodlných výšek, je na výsost výhodné.

Snaha o to, abychom zazpívali alespoň dvojhlas, nás může zavést do slepé uličky.

Můžeme podlehnout nutkání zařadit šikovné a muzikální soprány do druhého hlasu, protože víme, že hlas udrží (Vrchotová-Pátová 1997, s. 73). A naopak, při mutaci prvních hlasů zařadíme dobře posazený alt do vyšší polohy, jelikož jsme si jistí, že se ponese a podpoří mutující spolužáky. Snažím se těmto praktikám vyhýbat, o to komplikovanější je vyhledávat vhodnou literaturu. Své pochybnosti jsem konzultovala s mnoha sbormistry, asi nejuspokojivější doporučení jsem dostala od vedoucí své diplomové práce, která mě odkázala na Didaktiku zpěvu Jarmily Vrchotové-Pátové.

V této publikaci jsem našla odpověď na řadu otázek.

5.1. Zavádění dalšího hlasu

Pro mě osobně byl nejsložitějším obdobím počátek dvojhlasu. I přes pravidelný nácvik odlišných melodií, výrazných melodií pro druhý hlas se výsledný dvojhlas nedařil. Navštěvovala jsem jiné sbory, abych viděla práci sbormistra i přístup zpěváků.

V místě zkoušky jsem měla dojem, že jsem problematiku uchopila za správný konec, ale při uvádění do praxe při zkoušce našeho sboru se praktika buď neuchytila, nebo se dlouhodobě neudržela. Volila jsem proto taktiku trpělivého nácviku a pomalých krůčků.

Některá praktická cvičení jsem si odnesla ze sboru Jizerka a ze sboru Jitro.

S laskavým svolením jejich sbormistrů jsem je zapsala a nyní je předkládám. Filozofie hlavní myšlenky nácviku je velmi podobná, ne-li shodná s metodickými postupy v jiných předmětech. Postupuje se od nejjednoduššího ke složitějšímu po malých krůčcích. Snad musíme ještě citlivěji reagovat na atmosféru při nácviku. Zda je ten

63

správný čas postoupit o další krůček výš. Pokud kroky uspěcháme, nedosáhneme ničeho jiného než rozladu ve zpěvu i náladě.

5.2. Chyby a omyly

Mým hlavním počátečním omylem byla představa, že se dá harmonické cítění vypěstovat souběžně s polyfonním (Kratochvíl 1964, s. 69, 70). Že tedy je možné skrze poctivý nácvik lidových písní, v nichž je druhý hlas záměrně vedený samostatně a může konkurovat prvnímu hlasu natolik, že jej děti slyší a udrží, dosáhnout potřebné hlasové souhry. Nebylo tomu tak. Zvláště u dětí, které nedostaly do vínku nadprůměrnou dávku sluchu, se touto cestou vyvine cit pro odlišnou melodii, ale necítí souhru hlasů. Jde pak spíše o boj dvou hlasů než o celistvý, kompaktní zvuk dětského sboru. Tato zkušenost byla pro mne velkým poučením. Znamenalo to vrátit se pokorně na samotný začátek a i s velkými zpěváky zapracovat na malých harmonických krůčcích. Nevěděla jsem, jak větším zpěvákům zdůvodnit náhlou změnu a zjednodušení nácviků. Nakonec jsem jim poctivě přiznala, jakou chybu jsem udělala a poprosila je o spolupráci, jelikož mým přáním je, aby nám to společně nejen hezky zpívalo, ale abychom všichni uslyšeli a pocítili tu krásu, kterou zpíváme a mohli si ji konečně užít. Moje sdělení přijali s pochopením, přestože šlo o pubertální část sboru. „Opravné“ kroky šly skutečně rychle. Rozezpívání se ujalo ve všech odděleních sboru. Děti samy vymýšlely další varianty.

5.3. Praktická ukázka počáteční práce s druhým hlasem

Každý dvojhlas má počátek v kvalitním unisonu. Vytvořili jsme společně s dětmi nejprve naše typické rozezpívání, které se opírá o písničku Kočka leze dírou.

64

Obrázek 18: Vlastní notový zápis – dvojhlas v páté kapitole první obrázek (14. 1. 2014)

Krok 1. - cvičení se provádí unisono

Metodická poznámka: nejprve legato. Dbáme, abychom nevyrazili poslední osminku.

Varianty nácviku:

1. Střídáme dynamiku. Začínáme středně silně, přecházíme do forte a vracíme se až do piana.

2. Rozdělíme se na skupinky. Předem zadáme dynamiku. Navazujeme úryvky podle pokynů, střídavě silně, slabě a středně silně. Naučíme děti, že některá ze skupinek po dobu úryvku jen mlčí nebo zpívá brumendo.

3. Další variantou je zpěv staccato. Zde sledujeme práci rtů a artikulaci. Toto cvičení praktikujeme v dynamice piano, abychom zamezili hrubému vyrážení tónů.

4. Na odlišnost zvuku děti zvykáme také tím, že jedna skupina zpívá a druhá říká text rytmicky. Poté se skupiny vymění.

5. Měníme počet zpěváků ve skupinách, doprovodíme na prstová dřívka, přidáme hru na tělo.

65

6. Zapojíme rondo na aktuální téma. Jako část A zůstává naše unisono.

 Příklad:

Předzpěvák: Napíšeme úkoly, těšíme se do školy.

Všichni: Sluníčko se kutálí, jů, to jsme se nasmáli.

Předzpěvák 2: Dneska máme dobrý den, sejdeme se za týden.

Všichni: Sluníčko se kutálí, jů, to jsme se nasmáli.

7. Slovíčko „jů“ můžeme využít k nácviku netradičního vstupu do melodie.

Přerušíme melodii a „jů“ dlouze odrecitujeme, můžeme sklouznout hlasem, opakovat po sobě navzájem, dynamicky jednotlivá „jů“ odlišit. Použít krátké opakované ju,ju,ju a zapojit tak i bránici, nebo setrvat na dlouhém jůůůůů. Divit se, zlobit se, nebo říci chápavé „jů“. Výhodou citoslovce „jů“ je zároveň přirozený tvar rtů i vytvoření vnitřní klenby včetně uvolnění ústní dutiny s navozením pocitu vnitřního prostoru. Často se dětem podaří v této poloze samovolně zívnout. Na tuto aktivitu děti přistupují zvlášť rády. Stejně tak lze v tomto místě vokály prostřídat já, jó, jé, ale také lů. V nižší poloze můžeme zařadit i no nebo mmm.

Obrázek 19: Zpěv vokálu u/ú, jů v páté kapitole druhý obrázek (Kladno 13. 3. 2014)

66

Krok 2. – děti zpívají melodii unisono, my doprovázíme akordicky.

Obrázek 20: Vlastní notový zápis akordického doprovodu v páté kapitole třetí obrázek (28. 12. 2013)

V tomto případě je doprovod napsaný pro clavichord. Důvodem je různorodost zvuku. Jde o snahu podporovat zvukovou představivost. Vést k tomu, že kolem zní odlišné zvuky a já se přesto orientuji a svůj hlas v souladu s ostatními zazpívám.

Různými variabilními změnami a nácvikem zpěvu s obměnami doprovodu dospějeme do fáze, kdy cítíme, že děti cítí melodii a změny v doprovodu je nevyvedou z míry. Přichází tedy krok 3. Tím je malá změna v původní melodii, kterou nejprve nacvičí všichni, poté se rozdělíme na 2 skupiny a vnímáme drobnou odlišnost ve výsledném souzvuku. Pro případ, že se nám krok podaří, je dobré předem promyslet formu odměny.

67

Krok 3. – změna v závěru melodie pro druhý hlas

Obrázek 21: Vlastní notový zápis – změna melodie v závěru v páté kapitole čtvrtý obrázek (29. 12. 2013)

Krok 4.

Obrázek 22: Vlastní notový zápis – varianta nácviku dvojhlasu v páté kapitole pátý obrázek (30. 12. 2013)

Při nácviku této varianty pomáhá druhému hlasu zavřít oči a představit si, že jsou violoncella. Poté je pak účinné hlasy prohodit. První hlas si zazpívá druhý hlas a naopak. Variantu můžeme volně transponovat.

68

Krok 5. – nechat zaznít druhý hlas melodií, která vynikne nad první hlas

Obrázek 23: Vlastní notový zápis – nechat zaznít druhý hlas v páté kapitole šestý obrázek (1. 1. 2014)

Záměrem pátého kroku, ukázky je psychická podpora dětem, které zpívají druhý hlas. Každou skladbičku, v níž jsou slyšet, velmi ocení. Sami tyto situace komentují slovy: „Konečně si zazpíváme.“ Dodává jim to pocit důležitosti.

69

6. Oko – okno do duše, zpěv – okno do srdce

Známé rčení o oku, oknu do duše používá medicína. Léčí tělo pomocí terapií a medikamentů, operací, náhrad některých orgánů.

Zpěv a hudba vůbec patří mezi léčebné procesy, které jsou dodnes opomíjeny.

Souvisí s lidskou mentalitou, zrcadlí naše emoce, ale především dává emocím průchod.

Stává se ventilem, dokáže harmonizovat tělo i psychiku. (Sedlák 1974, s. 14)

Jeden příklad za všechny. Před čtyřmi lety, stejně jako vždy, když se skládá na konci páté třídy kolektiv sportovní šestky, vznikla 6. A, tentokrát tvořená především chlapci.

Byla to obvykle zlobivější „klučičí“ třída, která vyžadovala zvýšenou pozornost vyučujícího. Ani v hudební, ani v jiných výchovách sice ničím nevynikali, ale zároveň nebyli podprůměrní. V sedmé třídě se z nich stala nezvladatelná tlupa, která ignorovala jakoukoliv autoritu, včetně třídní učitelky. Pracovat s nimi bylo za trest. Nefungovala žádná motivace, jako by je někdo začaroval. Zvlášť nekomunikativní byl Jirka, který do kolektivu přišel z jiné školy právě v tomto kritickém období. Nedařilo se je nasměrovat na žádnou oblast, jíž by se pozitivně zabavili. Těsně před pololetím sedmé třídy jsme začali v hudební výchově rytmizovat ve skupinách. Jiří seděl ve své lavici sám, nechtěl se zapojit, jen zachmuřeně pozoroval. Do té doby jsem se ostýchala vyzkoušet aktivnější druh činnosti, jelikož reference z jiných výchov byly zdrcující. Již druhou hodinu rytmizování jsme mohli přejít na orffovské nástroje. Do konce školního roku si doprovázeli písně sami, postupně se zapojili i do vokálních činností. Dnes jsou již v deváté třídě, menšina dívek dochází do školního sboru, 5 chlapců začalo hrát na klávesy, 3 hrají od loňského roku na klavír, jedním z nich je onen nechvalně zmiňovaný Jirka. Složili si třídní písničku. Na to, kde nastal zlom, že opravdu krizově zlobivá třída přilnula k muzicírování, jsem nepřišla. Je to však pro mě potvrzení toho, že hudba dokáže zázraky a že stojí za to s dětmi provozovat hudební činnosti, i když se musíme přenést přes řadu překážek.

Od nepaměti byla hudba a zpěv součástí naší existence. Působila jako obrana proti strachu, jako stimulační prostředek k práci i k boji. Prostřednictvím potulných pěvců sloužila k přenosu informací. Obohacovala rodinný a komunitní život formou tvorby a interpretace ukolébavek, milostných písní, žalozpěvů, chvalozpěvů, náboženských písní.

70

Společný zpěv dokázal zahnat nepřátele na ústup. Učebnicovým příkladem je husitský chorál Ktož sú boží bojovníci. Historie svědčí o české muzikalitě.

Zkušenost, jež potvrdila pravdivost tvrzení, že naše lidové písně patří k nejkrásnějším na světě, jsem získala při přípravě české lidové písně pro projekt Comenius. Požadavek zněl připravit typicky českou píseň, kterou se naučí všichni účastníci projektu. V tomto běhu se projektu s podnázvem Music účastní partnerské školy z Německa, Itálie, Turecka, Slovinska a Velké Británie. Po komplikovaném a emočně vypjatém výběru jsme se rozhodli pro českou lidovou píseň, Teče voda, teče.

S pomocí PaedDr. Prchala jsme ji opatřili druhým hlasem. Naše volba přinesla své ovoce. Na závěrečném koncertu v Regensburgu jsme ji na přání publika opakovali.

Kolegové z partnerských škol při nácviku narazili na problematičnost slova hulán. Do společného přednesu od gulána přes chulána až k julánovi. Slovinci zvolili nejméně rušivou variantu, ulán, s lehkým přírazem na u. Píseň vzala za srdce jak posluchače, tak interprety. Byla vyhlášena písní projektu.

Obrázek 24: Koncert Comenius ve šesté kapitole první obrázek (Regensburg 3. 5. 2013;

na fotografii, vystupují členové staršího oddělení našeho sboru.)

Z hudebního hlediska se jedná o náročnější píseň. Úvodní sexta a malá septima v kombinaci s následnou řadou sekund je hlasově náročnější. Dalo by se říct, že pro

71

mladší školní věk není úplně vhodná. Je ale tak melodická a její frázování přímo vybízí překlenout technicky obtížnější místa, že ji zvládlo i mladší oddělení sboru. Záhy ji zpívala celá škola.

Uzdravující a posilující účinek zpěvu dokládají i spirituály, které držely při životě černošské otroky v době kolonizace nového světa.

Zpěv je nositelem životodárné energie, jež člověku pomáhá v obtížích, ale také dává radost v dobrých časech.

Současná „kultura“ nás staví do pozice konzumentů (Sedlák 1974, s. 13), asi nevědomě nás krmí kdečím, hlavně aby toho bylo hodně. Tento trend zahlcuje i oblast hudební kultury, kam zpěv patří. Při hlubším zamyšlení si člověk pomyslí, že kdyby měl slyšet všechnu hudbu, pamatovat si všechny informace, vyzkoušet všechny výhody reklamy a užívat všechny zaručené potravinové doplňky, potřeboval by několik životů.

Nezbývá než se naučit vybírat to, co je pro jednotlivce přínosné a zvládnutelné.

Hudební výchova a s ní spojený zpěv v mladším školním věku má v této oblasti nezaměnitelnou pozici. Při správném vedení a směrování učí děti rozpoznat krásu, instinktivně si připustit to, co jim něco přináší, co je naplňuje.

6.1.

Okno duše i do srdce – postřehy

V rámci výuky hudební výchovy přicházíme do styku s dětmi různého založení. Od jemných holčičích dušiček až po raubíře. Zvláštní kapitolu tvoří děti zakřiknuté.

Pozorují vás při práci, na rozdíl od rvavých povah si netroufají být vidět, na cokoli se zeptat. Zpívají téměř neslyšně, mívají sevřená ústa, v podstatě semknuté rty, přes něž cedí tiché tóny. Klopí oči. Pokud se k nim fyzicky přiblížíte, choulí se.

Každé z těchto dětí má za sebou svůj příběh. Řada z nich se obává poslouchat svůj hlas, proto mívají percepční a sluchové obtíže. Někdy máte dojem, že vás neslyší nebo nedávají pozor. Je dobré na tyto děti netlačit, zasáhnout jen v případě, že by jim kolektiv ubližoval.

Po určité době, která je u každého z nich individuální, vykoukne z ulity motýl

Po určité době, která je u každého z nich individuální, vykoukne z ulity motýl