Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Filosofie Studijní program: Filozofie Studijní obor
(kombinace):
Filozofie humanitních věd
ONTOLOGICKÝ DŮKAZ BOŽÍ EXISTENCE A JEHO KRITIKA
(ANSELM, DESCARTES A KANT)
ONTOLOGICAL PROOF OF GOD’S XISTENCE AND ITS CRITICISM
(ANSELM, DESCARTES AND KANT)
Bakalářská práce: 10–FP–KFL– 0020
Autor: Podpis:
Věra HVĚZDOVÁ
Adresa:
Libštát 323 512 03, Libštát
Vedoucí práce: Mgr. Ivan Landa Konzultant: Mgr. Ivan Landa
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
52 0 0 0 16 1CD
V Liberci dne: 22.04.2010
Prohlášení
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
V Liberci dne: 22. 04. 2010. Věra Hvězdová
Poděkování
Děkuji všem, kteří mi pomohli tuto bakalářskou práci realizovat. Poděkování patří především Mgr. Ivanu Landovi, za pomoc a vedení, které mi poskytl při zpracovávání této bakalářské práce.
Ontologický důkaz boží existence a jeho kritika (Anselm, Descartes a Kant) HVĚZDOVÁ Věra BP – 2010 Vedoucí BP: Mgr. Ivan Landa
Resumé:
Bakalářská práce pojednává o ontologickém důkazu Boží existence. Konkrétně se zaměřuje na ontologický důkaz u Anselma z Canterbury a René Descartesa. V první části bakalářské práce je ontologický důkaz odstíněn od pěti základních důkazů Boží existence. Následující dvě kapitoly se věnují výkladu ontologického důkazu, který představil Anselm z Canterbury a René Descartes. Kritika těchto důkazů je představena ve čtvrté kapitole, jež se věnuje námitkám vzneseným Immanuelem Kantem. Poslední kapitola podává současný pohled na tuto problematiku prizmatem děl dvou autorů: Charlese Hartshorna a Pavla Tichého. Závěr bakalářské práce tvoří krátké hodnocení vývoje ontologického důkazu a jeho situaci v současnosti.
Klíčová slova:
Důkazy Boží existence, ontologie, atribut, existence, esence, a priorní důkaz, a posteriorní důkaz, kauzalita.
Zusammenfassung:
Diese Bachelorarbeit befasst sich mit dem ontologischen Gottesbeweis. Insbesondere konzentriert sie sich auf diejenige Form, die ihm Anselm von Canterbury und Rene Descartes verliehen. Im ersten Teil wird der ontologische Beweis zusammen mit fünf grundlegenden Beweisen der Existenz Gottes vorgestellt. Die nächsten beiden Kapitel präsentieren ontologische Interpretation der Beweise von Anselm von Canterbury und Rene Descartes. Die Kritik von diesen Beweisen, die von Immanuel Kant erhoben wurde, wird im vierten Teil dargestellt. Das letzte Kapitel legt zwei zeitgenössische Behandlungen dieses Problems dar, die von Charles Hartshorne und Pavel Tichý erarbeitet wurden. Die abschliessende Zusammenfassung bewertet die Entwicklung des ontologischen Beweises und zeigt den Stand der heutigen Diskussion an.
Schlüsselwörter:
Gottesbeweis, Ontologie, Attribut, Dasein, Wesen, a priori Beweis, a posteriori Beweis, Kausalität.
Résumé:
This bachelor thesis deals with the ontological proof of God’s existence. In particular, it focuses on the type of the ontological argument, that was layed down in the texts of Anselm of Canterbury and Rene Descartes. The first part presents the ontological argument along with the five basic proofs of God’s existence. The next two chapters treat in detail two interpretations of the ontological proof, whose authors are Anselm of Canterbury and Rene Descartes. The fourth chapter outlines the fundamental objection, that was later raised against this type of the argument by Immanuel Kant. The last chapter provides an overview contemporary look at this issue with the help of Charles Hartshorne and Pavel Tichý. The conclusion resumes the historical development of the ontological argument and also sketches some contemporary perspectives.
Keywords:
Evidence of God's existence, ontology, attribute, existence, esence, a priori argument, a posteriori argument, causality
OBSAH:
ÚVOD ... 9
1. DŮKAZY BOŽÍ EXISTENCE ... 10
1.1 ANTICKÁTRADICEADŮKAZY BOŽÍEXISTENCE ... 11
1.2 STŘEDOVĚKÉDŮKAZY BOŽÍEXISTENCE ... 13
1.3 TYPYDŮKAZŮ BOŽÍEXISTENCE ... 14
1.3.1 Kosmologický důkaz ... 14
1.3.2 Teleologický důkaz ... 16
1.3.3 Mravní důkaz ... 17
1.3.4 Důkaz z náboženské zkušenosti ... 18
1.3.5 Ontologický důkaz ... 18
1.4. TYPYTEISTICKÝCHDŮKAZŮ ... 20
2. ANSELM Z CANTERBURY ... 20
2.1 POSTUP ... 21
2.1.1 Myslitelnost Boha a jeho existence ... 22
2.1.2 Nemyslitelnost Boží neexistence ... 24
2.1.3 Bůh, řeč a problém významu ... 24
2.1.4 Závěr Anselmova důkazu Boží existence ... 26
2.2. KRITIKA ANSELMOVADŮKAZU BOŽÍEXISTENCE ... 27
2.2.1 Anselmova reakce na Gaunilovu námitku ... 28
2.3. SHRNUTÍ ... 30
3. RENÉ DESCARTES ... 30
3.1 DŮKAZY BOŽÍEXISTENCEU RENÉ DESCARTESA ... 32
3.1.2 Ontologický důkaz u René Descatesa ... 33
3.2 NÁMITKYAREAKCENA DESCARTESŮVDŮKAZ BOŽÍEXISTENCE ... 35
3.2.1. Námitka Johanna Catera ... 36
3.2.2. Kritika Marina Mersenna ... 36
3.2.3. Námitky Thomase Hobbese ... 37
3.2.4. Kritika Pierra Gassendiho ... 38
3.5 SHRNUTÍ ... 39
4. IMMANUEL KANT A JEHO PROGRAM ... 40
4.1. KANTAJEHOCHÁPÁNÍONTOLOGICKÉHODŮKAZU BOŽÍEXISTENCE ... 41
4.1.2 Kritika ontologického důkazu u Immanuela Kanta ... 42
4.2. SHRNUTÍ ... 44
5. SOUČASNÝ POHLED NA PROBLEMATIKU ONTOLOGICKÉHO DŮKAZU ... 44
5.1 CHARLES HARTSHORNE ... 45
5.2. PAVEL TICHÝ ... 46
5.3. SHRNUTÍ ... 48
ZÁVĚR ... 49
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A JINÝCH ZDROJŮ ... 51
ÚVOD
V této práci se budu zabývat ontologickým důkazem Boží existence. Problematika ontologického důkazu spadá do analytické metafyziky a filosofie náboženství. Téma jsem si zvolila z důvodu jeho neustálé aktuálnosti a zajímavosti. Atraktivitu mu neubírá ani fakt, že původ důkazů Boží existence sahá až do dob vzniku filosofie samotné a do dnešní doby nebyl bez námitek definován. Ontologický důkaz se samozřejmě vyskytuje až později s Anselmem z Canterbury, přesněji řečeno název „ontologický“ teprve se vznikem ontologie samotné. Jak ukáži - téma ontologie se v dějinách filosofie objevovalo již od dob starého Řecka a to například v podobě Aristotelovy proté filosofia. Význam ontologického důkazu je veliký, mnoho filosofů se ve svých teoriích odvolává na nejdokonalejší entitu, což jim poskytuje záruku, ovšem zapříčiní jim i řadu problémů. Pokud by se podařilo dokázat Boží existenci pomocí a priorního důkazu, kam ontologický důkaz rozhodně patří, vyřešilo by to spoustu otázek a námitek.
Teze mé práce bude spočívat v představení ontologického důkazu, včetně jeho zastánců a odpůrců. Nemám za cíl apodikticky stanovit Boží existenci. Chtěla bych zde ukázat právě neutuchající kouzlo ontologického důkazu v průřezu dějin filosofie.
Stěžejními autory, o které se budu v práci opírat, jsou Anselm z Canterbury, René Descartes a Immnuel Kant. Anselm z Canterbury a Descartes jsou typičtí představitelé tvůrců ontologického důkazu. Již za jejich života se našli mnozí odpůrci jejich názorů, jako byl např. mnich Gaunilo v případě Anselma a Pierre Gassendi v případě Descartesa.
Postupovat budu v pěti krocích. Nejprve se zastavím u počátků důkazů ve prospěch Boží existence, které sahají do antiky. Poté představením podobu ontologického důkazu, která mu byla propůjčena v křesťanské tradici, přičemž stručně vyložím pět základních typů důkazů. V dalším kroku budu interpretovat klasický důkaz Anselma z Canterbury a zastavím se u námitek, které vůči němu vznesl jeho současník, mnich Gaunilo. Dále představím formulaci důkazu, s níž přišel významný stoupenec novověkého racionalismu René Descartes. Jeho formulace se zdá býti ještě nedokonalejší než verze Anselmova.
Možná i proto vyvolala vlnu námitek ze strany jeho bezprostředních současníků. Následně přistoupím ke kritice ontologického důkazu, jejímž autorem je jeden z největších kritiků
transcendentní metafyziky: Immanuel Kant. Práci zakončím nastíněním názorů současných autorů, vyjadřujících se k tématu ontologického důkazu. Jedním z nich je klasik procesuální teologie Charles Hartshorn, druhým pak významný český logik a filosof Pavel Tichý.
1. DŮKAZY BOŽÍ EXISTENCE
Důkaz Boží existence má jasný cíl. Jde v něm o to, určitým způsobem dokázat existenci Boha. Prostředky, jichž se k dosažení tohoto cíle užívá, se ovšem mohou lišit. A nejen to.
Odlišné mohou být i motivy, proč je vůbec usilováno o zdůvodnění Boží existence. Jedním z ústředních motivů antických myslitelů bylo, pomocí důkazu Boží existence osvětlit původ řádu světa, kosmu atd. Naproti tomu středověcí myslitelé (zpravidla mniši) se pokoušeli prostřednictvím důkazů Boží existence rozumem ospravedlnit racionalitu obsahů víry. Jak jsem již zkraje naznačila, metoda důkazu, jichž tito myslitelé využívali, nabývala mnoha rozmanitých podob. Uvedenou skutečnost lze připsat na vrub té okolnosti, že pomocí experimentu či pozorování nelze jednoznačně rozhodnout otázku Boží existence či neexistence. Je tomu z toho důvodu, že Bůh je entitou zcela zvláštního druhu. Na jednu stranu není prostoročasovou entitou, kterou bychom mohli poznat ve vnější zkušenosti, neboť v takovém případě by jí musel připadnout zcela shodný ontologický statut jako libovolné stvořené entitě, což je zjevně absurdní. Na druhé straně nemůže být ani pouhou myšlenkovou či mentální entitou, kterou bychom mohli poznat ve vnitřní zkušenosti (introspekci). Kdyby tomu tak bylo, pak by Bůh postrádal jakoukoli samostatnou realitu mimo vědomí a myšlení. Vzhledem k řečenému se stává naléhavou právě otázka po nástrojích či prostředcích, jimiž by bylo možné poznat Boha, resp. dokázat Boží existenci.
Již v antice převládlo přesvědčení, že nejvhodnějším prostředkem rozum či rozumová úvaha. Bez nadsázky můžeme prohlásit, že toto přesvědčení se prosadilo především zásluhou Platóna a jeho žáka Aristotela. První se domníval, že rozum nám umožňuje vhled do světa idejí; druhý zastával tezi, že právě rozum nám umožňuje nahlédnout obecnou strukturu jevové skutečnosti. Křesťanští myslitelé toto přesvědčení přejali, byť je uplatnili v poněkud pozměněných souvislostech. Užití rozumu bylo podle nich vhodným postupem, jak poskytnout racionální oporu obsahům, jejichž platnost byla v prvé řadě odvozována ze Zjevení. Prostřednictvím rozumu bylo možné racionální zdůvodnit naprosto centrální obsah
víry, jímž je Boží existence. Ostatně ještě uvidíme, že tři z pěti základních typů důkazů, jimž budu věnovat pozornost, jsou odkázané na rozumové poznání. To zjevně dokazuje značnou převahu použití tohoto prostředku.
1.1 Antická tradice a důkazy Boží existence
V antickém Řecku vznikaly různé filosofické systémy, které nabourávaly přirozený životní postoj. Řečtí filosofové chtěli pomocí teoretického postoje odhalit řád světa, vesmíru atd., okolní entity nebrali jako samozřejmé, a začali hledat jejich příčinu. Jedním z filosofů hledajících prvotní příčinu a zároveň poskytujících svébytný důkaz Boží existence, byl Platón. Lze říci, že jeho důkaz je v podstatě kombinací dvou typů důkazu: teleologického a kosmologického. Ústřední postavení přitom v Platónově koncepce zaujímá termín „duše“
(„pneuma“). Platón se domnívá, že právě duše je představitelkou Božského principu. To znamená, že bytosti obdařené duší jsou instancí tohoto principu. Duši, jakož i tento svět, vytvořil Demiurgos1. Pneuma je proto z člověka nejdokonalejší, jelikož byla vytvořena podle světa idejí. Dle Platona je to nesmrtelná entita. Duši brzdí v rozvoji tělo (sarx), proto my nemůžeme poznat dokonalost, jelikož jsme omezeni tělem. Pneuma představuje v Platonově koncepci hybný princip. Může hýbat všemi entitami i sama sebou a v tom se liší od Aristotelovy koncepce. Platonův žák Aristoteles proti této představě argumentuje tím způsobem, že si klade otázku, proč by jinak muselo mít pohybující se těleso příčinu svého pohybu; proč by pohyb nemohl vycházet přímo z entity? Pohyb duše nemá příčinu a duše sama příčinou dle Aristotela být nemůže.
Aristoteles sám přišel s kosmologickým důkazem. V rámci tohoto důkazu vychází ze skutečnosti pohybu a následně se ptá po její příčině. Přitom si všímá toho, že zmíněnou otázku lze v případě každé entity opakovat: je-li C příčinou D, lze se tázat, co je příčinou C.
Tímto způsobem bychom však mohli pokračovat do nekonečna. Tuto jednoduchou úvahu Aristoteles uplatňuje ve svém důkazu. První příčina pohybu podle něj nemůže být sama v pohybu, protože pak bychom se mohli ptát po příčině tohoto pohybu atd. Tím dospívá k chápání Boha jako nehybné podstaty.2 Neměnící se podstata je pro důkaz Božské entity
1 Demiurgos představuje pomocného tvůrce, který je řízen při vzniku světa idejemi. Vyvádí tento svět z chaosu a vytváří nejlepší možný svět.
2 Aristoteles stanovil tři typy podstat, první je látka, druhým přirozenost látky a třetí je podstata nehybná.
S tímto rozdělením přichází Aristoteles ve svém díle Metafyzika. Je třeba na okraj zmínit, že u Aristotela má načrtnutý důkaz mnohem komplikovanější podobu. Aristoteles totiž v jistém smyslu připouští, že první
nejdůležitější, jelikož právě ona je základním principem. Je to nutně existující entita, jež je nehybným a nepomíjejícím základem všeho. Platonův žák říká, že je nutná příčina pohybu, která je sama nehybná. Autor vysvětluje, proč musí být první příčina neměnná:
„Proto je také něco, co pohybuje. Ježto však pohybované a pohybující zároveň je středem, je tedy něco, co pohybuje, aniž je pohybováno, a co je věčné, podstata a skutečnost zároveň.“3
Musí být nehybná právě proto, že je příčinou. Nikdo s ní nemůže pohybovat, jelikož ona sama je příčinou pohybu. Podstata musí být nutně stálá, existující a nehmotná, protože co je z materie, je pomíjivé. Pokud by nebyla nutná, ale pouze možná, nemusela by nutně existovat. Kdyby nebyla stálá, byla by něčím pohybována, což je chybné. Jak již bylo řečeno, podstata je příčinou pohybu, ale ona nemá žádnou příčinu vlastního pohybu.
Další důkazy v antice pocházely od Stoiků, mezi něž patří Kleanthes, Chrysippos a Zenon z Kitia. Chrysippos dokazuje nutnost dokonalejšího jsoucna, jež je příčinou vzniku entit, které nemohl vytvořit člověk. Člověk nemohl stvořit vzduch, oblohu, vodu atd..
Mnohem důležitější je pro Chrisippa otázka, odkud jsme vzali rozum. Bůh stvořil vše tak, aby se svět řídil logem, včetně nás. Zenon na Chrysippa navazuje myšlenkou, že entity řízené logem jsou lepší, než entity nerozumné. Náš svět je řízen rozumem, z čehož vyplývá, že je nejlepší. A co je v našem světě nejlepší? Bůh. Z toho vyplývá, že svět je Bohem. Jak píše Cicero o Zenonovi v díle O přirozenosti bohů :
„Podobným způsobem lze usouditi, že jest svět moudrý nebo blažený nebo věčný; neboť toto vše jest bohem.“4
Lze si však položit otázku, jak Zenon došel ke zjištění, že svět je oduševnělý a moudrý.
Uvažoval přibližně takto: Jedině z oduševnělé a rozumné entity může vniknout oduševnělé a rozumné jsoucno. V našem světě jsou moudrá jsoucna, tudíž z toho vyplývá, že svět je oduševnělý. Zenon definuje Boha dle Cicera takto:
příčina je sama v pohybu. Nejedná se však o kvalitativní či kvantitativní změnu, resp. vznik či zánik, ale spíše o pohyb myšlení či o duchovní pohyb, jehož příčinou je ona sama. Bůh je pro Aristotela myšlením, které myslí sebe sama.
3 ARISTOTELÉS. Metafyzika. Praha : Rezek, 2008, s. 289
4 CICERO, Marcus, Tullius. O přirozenosti boh., Praha : Nakl. Jana Laichtera, 1948, s. 70
„Vůdčím prvkem pak jmenuji to, co nazývají Řekové hégemonikum; nad to nemůže a nesmí býti v žádném druhu věcí nic dokonalejšího. Proto jest i vůdčí prvek celého vesmíru nutně ze všeho nejlepší a neomezené vlády nade vším nejhodnější.“5
Bůh je tak podle Zenona tou nejdokonalejší entitou, která je původcem všech jsoucen na tomto světě a dokonce je světem samým. Důkazem toho je, že celý vesmír je řízen rozumem, z čehož vyplývá, že jeho původcem je rozumná entita.
1.2 Středověké důkazy Boží existence
Středověké důkazy neměly za cíl primárně vysvětlit původ řádu světa, ale soustředily se spíše na propojení rozumu a víry. Zásadní problém nastal v otázce platnosti obsahů víry.
Když totiž odmítneme, že by jejich platnost byla zdůvodnitelná, pak hrozí, že víra se bude vyznačovat dogmatismem. Věřící by v takovém případě nepotřeboval žádný důkaz Boží existence, protože by zjevně nemohl být považován za věřícího, pokud by tvrdil, že Bůh není. Tváří v tvář tomuto závěru se vnucuje otázka, zda přece jen není ve víře místo pro nedogmatické poukazy. Tuto otázku si položil mj. Anselm z Canterbury a jako věřící se pokoušel na ni odpovědět tak, že usiloval o formulaci důkazu, v němž by zdůvodnil platnost obsahů víry pouhým rozumem. Je-li takový důkaz možný, pak víra není pouze dogmatickou věroukou, kde není místo na otázky a námitky. Jednou ze základních otázek středověké filosofie tedy bylo, zdali je možné poznat a rozumově zdůvodnit obsahy víru, jejichž platnost je zpravidla odvozována ze Zjevení, resp. zdali je možné racionálně vysvětlit zázraky. Lze si totiž položit otázku, v čem vlastně spatřujeme zázrak. Může se skrývat i v odkazu a symbolu dané entity, kterou většina nepostřehne. Je možná cesta získání nového poznatku za pomoci významu entity? Kdyby byla možná, znamenalo by to možnost racionálního uchopení zázraku.
Důkazy Boží existence se ve středověku zabývali např. sv. Augustin, Tomáš Akvinský, Anselm z Canterbury atd. Sv. Augustin usiloval o takové nahlédnutí Boha, které by lze považovat pouze za vyšší stupněm víry; nechtěl ho tedy nahlédnout pomocí rozumu.
Své nahlédnutí prezentuje v knize Vyznání. Zde tvrdí, že Boha není schopen vnímat smysly, ale jen prostřednictvím své vlastní duše. V té nachází nejen různé obsahy, které se
5 CICERO, Marcus Tullius. O přirozenosti bohů. Praha : Nakl. Jana Laichtera, 1948, s. 72
týkají světa a na které si lze upamatovat, ale nachází v ní i entitu Boha. Jak se však v duši ocitla, není-li smysly vnímatelná? Člověk poznává nejen smysly, ale také rozumem a ve své paměti má záznam o zapomenutém. Pokud si pamatujeme pojem Boha, musela ho naše mysl někdy obsahovat i s jeho významem. Augustin Boha nalézá v desáté knize spisu Vyznání a popisuje jej takto:
„Kde jsem Tě tedy nalezl, abych Tě poznal? Neboť, než jsem Tě poznal, nebyl jsi přece v mé paměti. Kdež jinde jsem Tě nalezl, abych Tě poznal, nežli jenom v Tobě a nade mnou samým? A při tom nikde se nemluví o místě; vzdalujeme se od Tebe a blížíme se k Tobě a nikde se nejedná o místo. Ty jakožto Pravda všude vládneš nade všemi, kteří se Tě o radu táží, a odpovídáš zároveň všem, i když se táží na různé věci. Ty odpovídáš zřetelně, ale všichni neslyší zřetelně.“6
Augustin vidí Boha v neměnné pravdě, která se ukáže každému, kdo ji chce vidět. A kdo chce vidět pravdu, rozumí jasně a zřetelně Božímu slovu.
Důkazům Tomáše Akvinského a Anselma z Canterbury se budu podrobněji věnovat níže.
1.3 Typy důkazů Boží existence
Jak již bylo řečeno v úvodu, chtěla bych v této kapitole stručně představit pět základních typů důkazů Boží existence. Budu vycházet z knihy Petera Coleho Filozofie náboženství a ze základních spisů autorů, kteří jsou zástupci jednotlivých typů důkazů.
1.3.1 Kosmologický důkaz
Začala bych důkazem kosmologickým, který je založen na myšlence Boha jakožto příčiny vzniku kosmu. Jedním z představitelů kosmologického důkazu je Gottfried Wilhelm Leibniz. Je původcem myšlenky, že Bůh vybral tento svět jako nejlepší z možných světů.
Nekonečná moudrost Boží7 porovnala možnosti kombinací všech jsoucen, které tvoří rozmanité systémy a vybrala to nejlepší uspořádání, jež obsahuje nejméně zla. Ve spisu Theodicea k této myšlence poznamenává:
„Dostatečně jsme dokázali, jak doufám, že mezi všemi možnými plány vesmíru existuje jeden, který je lepší, než všechny ostatní, a že Bůh ho nemohl nezvolit.“8
6 AURELIUS, Augustinus. Vyznání. Praha: Kalich, 1999, s.340
7 Leibnizovi nestačí běžné vysvětlení pojmu Boha jakožto absolutně dokonalé bytosti. Opravuje toto známé označení na nekonečně mocnou a moudrou entitu.
8 LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Theodicea. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 224
Bůh existuje, protože nějaké jsoucno muselo vybrat náš nejlepší svět z možných světů. Kdo by byl vhodnější než Bůh, který je se svými atributy nejlepší z možných entit? Leibniz používá ve své práci jeden ze základních principů a tím je princip dostatečného důvodu.
Princip dostatečného důvodu je zdůvodněním existence entity, proč existuje právě tak a ne jinak. Dostatečným důvodem pro existenci takového světa, ve kterém žijeme, je rozhodnutí Boží entity o takovémto nejlepším možném uspořádání. Bůh jako původce je sám principu dostatečného důvodu podřízen.9
Jiným proponentem kosmologického důkazu je Tomáš Akvinský. Kosmologický důkaz vyložil v Teologické sumě. Důkazy Boží existence vysvětlil pomocí tzv. pěti cest.
Ovšem pouze první tři se týkají kosmologického důkazu. Akvinský vycházel z Aristotela a v mnohých případech použil jeho myšlenek a uplatnil je při objasňování problémů, které vyvstávají v souvislosti s jednotlivými body křesťanské věrouky. První cesta se týká prvního hybatele. Podobně jako Aristoteles také Akvinský se pokouší vysvětlit, proč musí být první příčina neměnná. Uvažuje zhruba následovně: entity postupují běžně od možnosti k uskutečnění (např. zárodek je živočichem určitého druhu v pouhé možnosti; jeho vývoj je uskutečňováním této možnosti). Ovšem Bůh, který je prvním hybatelem, se nikdy nemůže nacházet v pouhé možnosti. Nemůže být totiž pohybován ničím jiným. Pokud by se přece jen nacházel v možnosti, nemohl by nikdy uskutečnit. V této souvislosti je třeba připomenout Akvinského tezi, že žádná entita nemůže pohybovat sama sebou, jelikož by pak žádná příčina pohybu nebyla třeba. Druhá cesta se zabývá tématem důkazu z první příčiny, která je navazujícím tématem na cestu první. Každý pohyb má příčinu, jež má svou příčinu. Aby tento postup nepokračoval do nekonečna, je třeba stanovit konečnou příčinu a tou je nutně existující Bůh. Třetí cesta pojednává o důkazu z nahodilosti. Kdyby byly
9 Leibniz vedl dlouhou diskusi nad svým konceptem kosmologie s Isaacem Newtonem. Newton se však nehodlal zúčastňovat nějakých polemik a tak jeho úkol převzal Samuel Clark. Leibniz nesouhlasil s pojetím Boha jakožto materiální entity. Tvrdil, že materialismus a matematické principy nestojí proti sobě, ale navzájem se doplňují. Toto spojení je patrné již u atomistů, kteří také měli postavený svět z nedělitelných, věčných, pohybujících se atomů. Atomy jsou uspořádány podle logického systému. Harmonie je nutná. Vše se ve světě atomistů děje kauzálně, tedy vše má svou příčinu.
Clarkova představa o tomto světě je následující. Vezmeme si nekonečný prostor ve kterém se mohou nacházet určitá tělesa, ale tato tělesa nám nevymezují prostor, ale jsou v něm ponořeny. Jeho a Newtonův Bůh je svobodný, neustále přítomen v tomto světě, ne bytostně, ale je závislý na prostoru a čase. Bůh je schopen se o tento svět neustále starat a „aktualizovat“ ho. Nepřetržitě mu dodává novou energii a náboj. Bůh je nejvyšší bytost, není vázán na nějaké zákony, ale nejedná bezdůvodně
všechny entity nahodilé, mohly by všechny naráz neexistovat, protože by je nikdo nevyvedl z možnosti. Z tohoto důvodu je třeba entity, jež je nutnou, aby mohla být příčinou pohybu nahodilých jsoucen.
1.3.2 Teleologický důkaz
Druhý typ důkazu se nazývá teleologický. Již z jeho názvu vysvítá, že ústředním předpokladem tohoto důkazu je přesvědčení, že Boha stvořil svět s nějakým účelem nebo podle určitého plánu. Toto přesvědčení má mít svou oporu ve zjištění, podle kterého se svět vyznačuje znaky logického uspořádání, jehož původcem není žádná konečná bytost. Proto se usuzuje, že původcem tohoto uspořádání je geniálním stvořitel: Bůh.
Typickým představitelem teleologického důkazu je William Paley. Teleologickým důkazem se zabývá především ve své knize Přirozená teologie. Pracuje přitom s názorným příkladem hodinek: Když v pustině narazíme na kámen, nepřijde nám to vůbec divné, neboť kamenů je všude plno. Neklademe si zásadnější otázku po jejich účelu. Když však v pustině mezi kameny nalezeneme hodinky, nedomníváme se, že by vznikly v důsledku příhodných přírodních podmínek, nýbrž předpokládáme, že musejí mít nějakého tvůrce, jenž je stvořil za určitým účelem. Hodinky ani zdaleka nejsou tak jednoduchou entitou, jakou je kámen, ale i kámen musel být přece někým stvořen. Paley to popisuje takto:
„This mechanism being observed— it requires indeed an examination of the iustrument, and perhaps some previous knowledge of the subject, to perceive and understand it; but being once, as we have said, observed and understood, the inference we think is inevitable, that the watch must have had a maker—that there must have existed, at some time and at some place or other, an artifices or artificers who formed it for the purpose which we find it actually to answer, who comprehended its constructien and designed its use.“10
10 PALEY, William. Natural Theology. New York: American Tract Society, 1882, s.10
Jak zde píše, řemeslníci vyrobili něco tak složitého podle plánu, který vyrobil existující tvůrce. V závěru kapitoly dvacáté třetí píše Paley jednu větu, jenž dokonale vystihuje celý jeho záměr:
„Design must have had a designer. That deigner must have been a person. That person is God.“11
Uvedená věta v koncentrované podobě obsahuje následující úvahu: Každé dílo má svého tvůrce. Nelze si totiž představit např. uměleckého dílo, které by nemělo svého tvůrce.
Shodně můžeme uvažovat o světě, jehož tvůrcem musí být osoba. Paley přitom s pojmem osoby spojuje určité charakteristiky, jakými jsou kupř. rozum a vůle. Tyto charakteristiky přitom této osobě musejí připadat v nejzazší míře. Takovou osobou však může být pouze Bůh
Také Tomáš Akvinský byl tvůrcem teleologického důkazu a byla jím pátá cesta. Ta hovoří o uspořádanosti i nemyslících entit. Ty samy přece nemohly rozhodovat o svém uspořádání, tedy je takto někdo musel seřadit a tím stvořitelem byl Bůh.
1.3.3 Mravní důkaz
Následujícím typem důkazu je mravní důkaz. Vychází se v něm z předpokladu existence Boha jakožto zdroje mravnosti. Jedním ze zastánců tohoto důkazu je Immanuel Kant s jeho myšlenkou kategorického imperativu.12 Kant se touto problematikou zabývá ve spise Kritika praktického rozumu. Zde definuje Boha, jako představitele nejvyššího dobra, a naší povinností je uznat jeho existenci.13 Kant Boží existenci dokazuje následovně:
„Nejvyšší dobro je tedy ve světě možné, jen pokud je uznávána svrchovaná příčina přírody, která má kauzalitu odpovídající morálnímu smýšlení. Bytostí pak, která je schopna jednání podle představy zákonů, je inteligence (rozumná bytost), a kauzalitou takové bytosti podle této představy zákonů je její vůle. Je tedy svrchovanou příčinou přírody, pokud musí být předpokládána kvůli nejvyššímu dobru, bytost, která je skrze rozvažování a vůli příčinou (tudíž původcem) přírody, tj. Bůh.“14
11 Tamtéž., s. 85
12 Kategorický imperativ je objektivně platný zákon, řídící se rozumem a maximy, které jsou ale subjektivní.
Mohli bychom kategorický imperativ definovat jako objektivní zákon, řídící se subjektivní zásadou a rozumem, ale nesmíme také opomenout respektování nejvyššího dobra.
13 Kant toto uznání nemyslí ve smyslu nějakého dogmatického příkazu ve víru v Boha, ale v pomoci konání dobra na tomto světě. S tímto souvisí právě pojem kategorického imperativu.
14 KANT, Immanue. Kritika praktického rozumu. Praha: Svoboda, 1996, s.214
Immanuel Kant definuje Boha jako nutný předpoklad existence mravnosti a dobra, bez něhož by dobro a mravnost neexistovaly. Ve prospěch Kantovy teze mluví fakt, že existují mravní a dobří jedinci, proto musí existovat i zdroj jejich chování.
Další mravní důkaz představil Tomáš Akvinský, který se skrývá ve znění čtvrté cesty. Entity rozdělil podle jejich větší pravdivosti a dobroty. Bůh jakožto nejdokonalejší entita musí býti nejvíce dobrotivý a pravdivý. Je zároveň zdrojem dobrých a pravdivých věcí. Jelikož existují dobré entity, musí existovat zdroj jejich atributů, kterým je Bůh.
1.3.4 Důkaz z náboženské zkušenosti
Dalším typem důkazu Boží existence je doklad Boha z náboženské zkušenosti. Tento typ důkazu je samozřejmě nejvíce subjektivistickým ze všech zde zmiňovaných důkazů. Je založen na přímém prožitku s nejdokonalejším jsoucnem. Tyto zážitky můžeme rozdělit na druhy náboženské zkušenosti. Tímto tématem se zabýval např. William James, který je autorem spisu s názvem Druhy náboženské zkušenosti, kde se snaží analyzovat náboženskou zkušenost. Definuje ji jako významnější zkušenost ze škály našich zkušeností a nalézá její specifickou strukturu.15 Otázkou při tomto důkazu zůstává, jaká je jeho důvěryhodnost. Pokud nejsme schopni tento důkaz racionálně a objektivně zkoumat, pak může být velice snadno napadnutelný. Pokud nemáme pravdivé premisy, nemůžeme vyvozovat pravdivý závěr.
1.3.5 Ontologický důkaz
Jak známo, ontologie je disciplína, která vznikla v již v antickém Řecku. Termín
„ontologie“ je však pozdějšího data. Byl ražen teprve v 17. století Rudolfem Glockelem.
Na půdě filosofie ho však prvně použil Christian Wolff. Etymologicky znamená termín
„ontologie“ totéž co vědu o jsoucím; (vznikl spojením dvou slov: „to ón“, což znamená jsoucí, a „logos“, což znamená věda či teorie). Ontologie byla zahrnuta Wolffem jako součást metafyziky.16 Jak již bylo řečeno, označení bylo nové, jeho obsah však nikoli. Již
15 Nalézá čtyři možné druhy náboženské zkušenosti a těmi jsou nevyslovitelnost, neboli nutnost empirického zkoumaní takového prožitku. Druhou je charakter poznání, jenž nám odkrývá poznatky, které nejsme schopni uchopit rozumem. Třetí znamená pomíjivost, což je neopakovatelnost takového zážitku a nemožnost opakovaného vyvolání. Čtvrtou možnost nazývá pasivitou, což je stav do kterého se dostaneme vlastním úsilím, např. meditací a poté jsme ovládáni vyšší silou.
16 Slovo metafyzika pochází od Andronika Rhódského. Ten uspořádal Aristotelovy spisy a texty obsahující témata překračující oblast fyziky a označil je jako metafyzické.
prvním myslitelům šlo o poznání toho, co je (např. skutečné jsoucí pralátky, která tvoří prazáklad všeho bytí). Před Aristotelem se nesamozřejmost existence objevuje u Eleatů s myšlenkou bytí a nebytí.17 U Platona rovněž nacházíme svět neměnných entit v podobě idejí. Opozitum ke světu idejí je svět reálných věcí, jenž je pomíjivý. Aristotelovým základem filosofie je první filosofie, která se zabývá jsoucnem jakožto jsoucnem, tedy z hlediska pouhého bytí. Aristotelovu formulaci bychom mohli použít i pro definici ontologie.
Ontologický důkaz se bude týkat přímo jsoucnosti té nejvyšší entity. Jedná se o důkaz, jenž se od ostatních liší tím, že pracuje pouze s myšlenkou Boha, jehož reálná existence je následně dokazována v pouhé rozumové úvaze, ve které je analyzován pojem Boha. Není v ní užíváno fenoménu kauzality či jiných a posteriorních prostředků. Jako jediný je a priorní, neboť se v něm z atributu dokonalosti odvozuje reálná existence Boha.
První krok přitom spočívá právě v pochopení obsahu myšlenky či představy Boha. Máme-li ve své mysli přítomný obraz (představu) Boha, lze tvrdit, že jej také nahlížíme. Lze si nyní klást otázku, zda může být Bůh pouze v nahlédnutí a zda tento modus bytí postačuje, abychom mu mohli připisovat atribut dokonalosti. Aby toto jsoucno mohlo být nejdokonalejší entitou, musí nutně existovat. Kdyby tomu tak nebylo, mohla by nastat situace, že nějaká entita podobná Bohu, bude mít atribut reálné existence, takže bude dokonalejší než Bůh. To logicky odporuje myšlence Boha: Je-li totiž Bůh tou nejvyšší a nejdokonalejší entitou, nad kterou již není myslitelné nic dokonalejšího, pak zjevně nelze jedním dechem tvrdit, že reálně existuje dokonalejší entita nežli je Bůh.
Je třeba zmínit, že motivací ontologického důkazu není přesvědčit ateisty, ale spíše poskytnout racionální oporu teistům. Přitom jde primárně o logickou strukturu důkazu.
Právě z tohoto důvodu bývá často napadán. Obsahuje pramálo empirických dat, které by člověku umožňovaly snadné nahlédnutí (na způsob smyslového nahlédnutí empirické skutečnosti). To však není jediný problém tohoto důkazu. Kant například napadá přechod
17 Pouze to co je věčné a stálé může být předmětem rozumového zkoumání.
od myšlení existence entity k reálné existenci. Existence podle něho není reálným atributem Boha. Zastánci tohoto typu důkazu byli např. Anselm z Canterbury, Descartes, atd. Jejich důkazy podrobně představím v následujících kapitolách.
1.4. Typy teistických důkazů
Na základě dosavadního výkladu můžeme provést následující typologii důkazů Boží existence. Dají se rozdělit na a priorní a a posteriorní. A posteriorní důkaz je takový, který můžeme ověřit pomocí zkušenosti. V a posteriorním důkazu se vychází z empiricky zakusitelných skutečností: např. fenoménu pohybu či kauzality. Na základě těchto „dat“ se usuzuje na existenci počátku pohybu či prvotní příčiny. Mezi a posteriorní důkazy lze zařadit: kosmologický, teleologický či mravní důkaz stejně jako důkazy z náboženské zkušenosti. Anselm ovšem ve svém důkazu postupuje poněkud odlišně. Snaží se přímo z pojmu Boha odvodit nějaké další informace, aniž by k tomu bylo zapotřebí empirického zkoumání. Touto apriorní úvahou se mu daří odvodit centrální Boží atribut: „být tím, nad co nelze myslet nic většího“.18 Lze říci, že ontologický důkaz představuje jediného zástupce a priorního důkazu.19 Zůstává však otázkou, zdali je existence přímo obsažena v pojmu Boha. Je Bůh hodnotnější, pokud reálně existuje v tomto světě? Anselm z Canterbury se domnívá, že ano, ovšem Immanuel Kant mu oponuje. Ale k tomu se dopracuji v následujícím textu.
2. ANSELM Z CANTERBURY
Ansem z Canterbury byl arcibiskup, který žil v 11. století na území dnešní jihovýchodní Anglie. Definoval důkaz Boží existence, jež se zakládá na analýze pojmu Boha. O téměř pět století později byl tento důkaz označen jako „ontologický“.
Anselmu z Canterbury jde primárně o to dokázat reálnou existenci či bytí Boha.
Tento důkaz je shrnut ve spise, který nese v původním znění název: „Fides quarens
18 Podobné definice Boha byly známé již před Anselmem, autory jsou např. Cicero (CICERO, Marcus Tullius.
O přirozenosti Bohů. vyd. 1. Praha, Jan Laichter, 1948. II 7) a Augustinus (AUGUSTIN, svatý. Křesťanská vzdělanost. vyd. 1. Praha, Vyšehrad, 2004. I.7)
19 Je otázkou, zdali existence je přímo obsažena v pojmu Boha a zdali je Bůh hodnotnější, pokud reáně existuje v tomto světě. Ale k tomu se dostanu v práci později. Tento problém řešil ve svém spise Kritika čistého rozumu Immanuel Kant.
itellectum“, neboli „Víra hledající nahlédnutí“. Anselm ho později přejmenoval na
„Proslogion“, což znamená doslova: „Řeč k druhému“. Původní název rozšiřuje smysl Anselmova programu. Nejde mu v prvém plánu o to dokázat Boží existenci proti těm, kteří jeho existenci odmítají. Je spíše určen pro pravověrné křesťany. Snaží se dokázat, že pomocí rozumu a víry jsme schopni nahlížet i takovou entitu, jakou je Bůh. Když je tedy řeč o víře hledající nahlédnutí, může to znamenat jediné, totiž že podmínkou nahlédnutí Boha v jeho realitě je víra. Cestou víry teprve poznáme, jak Bůh skutečně jest. Víra je podle Anselma podmínkou možnosti poznání. Autor Proslogia chce ovšem ve víře odhalit logické souvislosti. Jak píše Lenka Karfíková:
„Nezbytným předpokladem Anselmova postupu je přitom racionální struktura křesťanského učení.“20
Anselmův veliký přínos tak spočívá v odhalení racionálního zdůvodnění ve víře. Podařilo se mu odpovědět na otázku, proč bychom vůbec měli věřit v Boží existenci a proč bychom ho vůbec měli chtít poznat. Odpověď na tyto otázky lze nalézt v povaze samotného člověka. Lidská bytost je stvořena k vnímání Boha a tento smysl jeho bytí mu byl odebrán.
Pokud ovšem dovedeme schopnost nahlížení Boha znovu nalézt, opět získáme ztracenou blaženost. Anselm nám také dává nový rozměr víry. Již to není jen dogmatický příkaz, ale jistým způsobem nám umožňuje logické zdůvodnění. Podává jednoduchý a stručný argument pro víru v Boha. V jeho stručnosti se však skrývají mnohá úskalí. To je důvodem, proč nebyl beze všeho přijímán a proč byl jeho kritiky opakovaně napadán a jeho stoupenci opakovaně revidován. Vzhledem k této skutečnosti si lze klást otázku, zda je vůbec možné podat takový argument týkající se Boží existence, který by byl imunní vůči námitkám. Na tuto otázku lze odpovědět poměrně jednoznačně: dosud takový důkaz nebyl nalezen. Každý argument má své zastánce a kritiky. Nejinak je tomu i v případě Anselmova důkazu.
Jedním z jeho prvních kritiků byl např. mnich Gaunilon.
2.1 Postup
Proslogion, neboli řeč k druhému, je stěžejním dílem Anselma z Canterbury k tématu ontologického důkazu Boží existence. Nejdříve představím Anselmův postup, jenž vychází
20 ANSELM Z CANTERBURY. Fides quaerens intellectum. Proslogion o pravdě, o svobodě rozhodování. L.
Karfíková. Praha: Evangelické nakladatelství, 1990, s. 3
od víry, která nám poskytne nahlédnutí. Následně se budu zabývat otázkou myslitelnosti Boha. Ukáži, že možnost myslet Boha jde ruku v ruce s nemožností pouhé myslitelnosti toho nad co nelze myslet nic většího. Nutnost existence Boží nám vyplyne z části nazvané nemožnost Boží neexistence. Představím zde Anselmovu dedukci, která ho dovedla až k přesvědčení, že se mu skutečně povedlo dokázat Boží existenci. Budu vycházet ze druhé až čtvrté kapitoly Proslogia, které jsou pro mé téma stěžejním materiálem. Následně také představím kritiku mnicha Gaunilona s reakcí Anselma, což je pro pochopení tohoto díla nezbytné.
2.1.1 Myslitelnost Boha a jeho existence
Druhá kapitola nese název „Bůh opravdu je“. Tato věta může při prvním čtení znít poněkud dogmaticky. Říká se v ní, že nelze myslet, že by Bůh nebyl, což také Anselm později zmíní.
Anselm je přesvědčen o tom, že Bůh podporuje ty, kteří se ho snaží nahlížet prostřednictvím víry. Podporuje je možností nahlédnutí. Lze se tázat, co je obsahem tohoto nahlédnutí. Právě zde je jeden z důležitých bodů Proslogia. Anselm žádá Boha, aby se mu vyjevil, tak jak ho chce vidět. Píše: „dej mi, nakolik uznáš, abych nahlédl, že jsi to, co věříme, že jsi.“21 Ovšem co když je Bůh jiný než jakého ho chce Anselm nalézt? Je otázkou, zdali by to ovšem byl Bůh, kdyby neměl potřebné atributy, které jsou podle Anselma obsahem víry. Na těchto atributech staví celý svůj důkaz, jenž je vyjádřen ve zdánlivě jednoduché větičce: „Věříme zajisté, že jsi něco, nad co nic většího nelze myslet.“22 Tato věta vyjadřuje nutnost naší víry v Boží atributy. Teprve z naší víry může doložit Boží existenci.
Kdyby Bůh nebyl to, nad co nelze myslet nic většího, nebyl by již Bohem. Byla by tu možnost, že by existovala entita, která by splňovala kritérium, že je něco většího než Bůh, což Anselm razantně odmítá, jelikož by se jednalo o logický spor. Entita, která by
21ANSELM Z CANTERBURY. Fides quaerens intellectum. Proslogion o pravdě, o svobodě rozhodování. L.
Karfíková. Praha: Evangelické nakladatelství, 1990, s. 35
22 Tamtéž. s. 35. Tuto představu Boha měli již dříve například Cicero, Boethius, Augustin.
byla lepší než Bůh by totiž popírala samotnou podstatu Boha. Následně rozvíjí tuto myšlenku tím způsobem, že pokud má být Bůh nanejvýš dokonalý, musí mu nutně příslušet také existence. Bůh má tedy existovat nutně. Tato část se týká přímého důkazu a priori.
Na právě načrtnutý důkaz navazuje nepřímý důkaz a priori. Anselm uvažuje postavu pošetilce, což je ten, kdo není přesvědčen o správnosti Anselmovy dedukce. Nedokáže totiž vyvodit existenci entity pouze z informace, že nad ní není možno myslet nic většího.
Anselm vůči pošetilci vznáší otázku: „Co nahlíží když se řekne, to nad co nelze myslet nic většího?“. Dle autora má každý určitou představu toho, nad co nelze myslet nic většího.
Člověk dostává tuto entitu do mysli, neboli jak říká Anselm, má ji v nahlédnutí a pokud je tato entita v nahlédnutí, je v potenci, tedy v možnosti. V této souvislosti autor podává příklad s malířem, který než namaluje obraz, má ho také nejdříve v nahlédnutí, neboli v možnosti. Tuto potenci využije a obraz zrealizuje, propůjčí mu reálnou existenci. Je ovšem otázkou, zdali je obraz v možnosti plnohodnotným protějškem obrazu ve skutečnosti. Kant a později Russel se např. domnívají, že není zapotřebí klást důraz na bytí entity. V tom se rozscházejí s Anselmem, pro kterého je právě důležité, aby Bůh nezůstal pouze v našem nahlédnutí, ale aby byl něčím reálně jsoucím. Anselm totiž spatřuje v existenci dokonalost.23 Narozdíl od libovolné entity je Bůh jedinou entitou, jejíž existence je obsažena v její podstatě. Bůh by nemohl být skutečný, kdyby neexistoval.24 Bytí je tak považováno za dobré bytí.
Anselm vysvětluje pošetilci, který popírá Boží existenci, že nemůže smysluplně tvrdit, že Bůh neexistuje. Toto své vysvětlení podpírá následující úvahou: Pokud si
23 Existence pojímaná jako dokonalost je jedno z témat, které rozebírají Sandra Visser a Thomas Williams, v knize s názvem Anselm, píší:„What is perhaps most striking to those of us who are accustomed to the standard approach sketched above is that nothing in Anselm's defense of (A1) and (A2) requires him to claim that one and the same thing is greater if it exists in reality than if it exists in the understanding alone, or (to use the usual language) that existence is a perfection“ VISSER, Sandra, WILLIAMS, Thomas, Anselm, New York: Oxford University Press, 2009, s.84
24 Již u Aristotela nacházíme rozdíl mezi bytím v možnosti a bytím uskutečněným
dokážeme představit to, nad co nelze myslet nic většího, pak musíme rovněž uznat, že je to něco reálně existující. V opačném případě bychom upadli do logického sporu. V tom ostatně spočívá smysl nepřímého důkazu a priori. Anselm totiž dokazuje Boží existenci tím, způsobem, že zprvu uvažuje přesvědčení o Boží neexistenci, které připisuje pošetilci, aby dospěl k závěru, že Bůh musí existovat nutně a že pošetilec je ve svém přesvědčení nekonzistentní.
2.1.2 Nemyslitelnost Boží neexistence
Tato část Anselmova díla nese název „Nelze myslet, že Bůh není.“ Anselm v začátku této kapitoly opět klade důraz na nepřímý důkaz z kapitoly druhé. Zdůrazňuje nemožnost Boží neexistence. V tvrzení pošetilce o neexistenci nutné existence Boží nachází Anselm logickou chybu. Pokud by pošetilec dobře chápal, jaké atributy pojem Bůh zahrnuje, nikdy by nemohl souhlasit se svým původním tvrzením neexistence nutnosti jsoucnosti Boží.
Problém nahlížení Boha se může skrývat v nedokonalosti nás samých. Pokoušíme-li se totiž nahlížet něco dokonalejšího než je Bůh, pak se vlastně stavíme nad jeho pozici, což není možné. Anselm v této souvislosti poznamenává nejen to, že Bůh musí existovat v možnosti, ale právě tak prohlašuje, že musí existovat nutně. Přitom podtrhuje Boží věčnost:
„Ty jediný máš proto bytí svrchovaně pravdivě, a tedy nadevše svrchovanou měrou, neboť nic jiného, co je, není tak pravdivě, a má proto méně bytí.“25
Bůh není pouze entita, která by vznikla nebo zanikla, je přítomen vždy a všude. Je tedy nevzniklý, ani nezaniknutelný.
2.1.3 Bůh, řeč a problém významu
V této kapitole spisu Proslogion si Anselm klade otázku, jak vysvětlit samotnou skutečnost, že nevěřící vůbec může popírat Boží existenci. Provádí přitom rozlišení dvou způsobů, jakými lze chápat pojem Boha: V jednom případě je termín „Bůh“ považováno za pouhé slovo, za zvuk bez významu a pojmového obsahu. Tímto způsobem chápe Boha např. právě pošetilec. Ve druhém případě se s termínem „Bůh“ pojí určitý význam či pojmový obsah, jenž je tvořen souborem mnoha informací.26 Ať už zohledníme ten či onen atribut Boha,
25 ANSELM Z CANTERBURY. Fides quaerens intellectum. Proslogion o pravdě, o svobodě rozhodování. L.
Karfíková. Praha: Evangelické nakladatelství, 1990, s. 37
26 Mohli bychom ovšem namítat, že každý jedinec může s termínem „Bůh“ spojovat poněkud odlišný pojmový obsah. Pro někoho může být Bůh milující, pro jiného trestající. Někdo jej pojímá jako všemohoucí a nanejvýš dobrou instanci, někdo jiný jen jako všemohoucí bytost atd. To znamená, že pojmový obsah termínu
příp. všechny možné atributy (je-li to vůbec možné), pak tyto atributy bude třeba vztáhnout k centrálnímu atributu, totiž že Bůh je to, nad co nelze myslet nic většího. Je patrné, že Anselmovi nejde o úplný výčet všemožných atributů, které byly tradičně připisovány Bohu, ale spíše o zmíněný centrální atribut, na němž se mohou shodnout všichni ti, kteří mu nadto ještě připisují např. všemohoucnost, vševědoucnost apod. Ostatně právě proto je Anselmův důkaz a priorní a nikoliv a posteriorní.
Provedené rozlišení, s nímž Anselm pracuje, stejně jako sémantické úvahy, které v souvislosti s ním rozvíjí, nápadně připomínají úvahu, kterou koncem 19. stol. rozvinul německý logik Gottlob Frege. Aniž bych zacházela do podrobností, postačí zmínit, že podle Frega má každý termín určitý rozsah (význam) a obsah (smysl). Např. význam termínu
„člověk“ je tvořen souborem entit, které mají stejné vlastnosti. Smyslem tohoto termínu jsou pak právě ony společné vlastnosti. Když toto Fregovo rozlišení smyslu a významu vztáhneme na Anselmovo rozlišení, lze říci, že termín „Bůh“ (ponechávám stranou, zda se jedná singulární nebo obecný termín) pro pošetilce postrádá smysl stejně jako i význam, zatímco pro Anselma má smysl, a proto i význam.
Zvláštnost Anselmova důkazu nyní spočívá v tom, že smysl (pojmový obsah) termínu „Bůh“ určuje pouze jeden význam. To je zcela v souladu s křesťanskou monoteistickou tradicí. Termín „Bůh“ neoznačuje soubor entit, nýbrž právě jednu jedinou entitu. Další zvláštností Anselmova důkazu je okolnost, že běžně nejprve poznáváme určitou entitu a teprve později její vlastnosti (právě tak ve druhém kroku tuto entitu nějak pojmenujeme). Pokud bychom si vzali příklad s jablkem, jsme zvyklí na něj pohlédnout a až potom zjistit, že je např. sladkokyselé. Anselm postupuje obráceně. Vychází od termínu
„Bůh“ a jeho pojmového obsahu. To znamená, že předpokládá znalost jeho atributů (či přesněji řečeno jednoho centrálního atributu), od nichž dospívá k tezi reálné existence Boha. Pokud bychom poslepu poznávali jablko, ucítili bychom nejprve sladkokyselou chuť a z té bychom odvodili, že jíme nějaké ovoce. S jablkem máme ztíženou pozici, jelikož je více druhů ovoce, které mají podobnou chuť. V tom má právě Anselm zlehčenou situaci. Je
„Bůh“ nelze jednoznačně určit. S tím souvisí další námitka: pokud např. připustíme, že Bůh má ty a ty nutné vlastnosti, které de facto tvoří pojmový obsah termínu „Bůh“, lze se ptát, jakým způsobem, lze verifikovat tvrzení, že Bůh je všemohoucí atd.
jen jedna entita, která má nejdokonalejší vlastnosti a tak ji může bezpečně určit. Jablko samozřejmě nechci srovnávat s Bohem, ale princip poznání je podobný.
2.1.4 Závěr Anselmova důkazu Boží existence
Anselm nám zde ukazuje, že je možné rozumem zdůvodnit víru. V první premise svého argumentu vymezuje Boha jako zvláštní entity, nad níž nelze myslet nic většího. Ve druhé premise uvádí, že Bůh existuje v myšlení. To, nad co nelze nic většího myslet, tedy existuje přinejmenším v myšlení. Je-li však tím, nad co nelze nic většího myslet, pak nemůže existovat pouze v myšlení. Jinak by byla připuštěna možnost takové entity, která by měla tytéž atributy jako Bůh včetně atributu existence. Tato možnost ústí v logický spor, neboť bychom na jednu stranu tvrdili, že nelze myslet nic většího nežli je Bůh a současně bychom připouštěli, že lze myslet něco většího nežli je Bůh (totiž právě onu reálně existující entitu mající shodné atributy jako má Bůh a mimo to ještě atribut reálné existence). Je zřejmé, že pro Anselma je reálná existence dokonalostí. To znamená, že něco, nad co nelze myslet nic většího, nemůže existovat pouze ideálně v myšlení, nýbrž musí nutně existovat reálně.
Tudíž Bůh reálně existuje.
V načrtnutém argumentu se pracuje s určitým pojetím existence. Krátce se u něho zastavme. Anselmovo pojetí existence je nehledě na mnohé odlišnosti velice blízká pojetí, které zastával Tomáš Akvinský. Ten je sice proponentem aposteriorních důkazů, nicméně lze u něj narazit na myšlenku, podle které entity získávají svoji existenci od jsoucen pravdivějších, než jsou ony samy. Uvedenou myšlenku nazývá důkazem ze stupňů dokonalosti. Méně dokonalé entitě lze připisovat bytí v menší míře nežli více dokonalé entitě. Přitom všechny entity svůj mají původ v té nejpravdivější a nejskutečnější entitě, kterou je Bůh. Ten je jedinou entitou, která propůjčuje existenci všemu ostatnímu. Anselm, jak bylo naznačeno, vnímá existenci také jako vyšší jsoucnost dané entity. To, co je více pravdivé, existuje nutněji nežli méně pravdivé entity. Existence je tedy vlastnost, jež je úzce spjata s dokonalostí. Pokud je tedy Bůh ta nejdokonalejší a nejpravdivější entita, musí existovat nutně. Existuje-li něco pouze v myšlení, je méně dokonalé nežli to, co existuje v myšlení i ve skutečnosti.
2.2. Kritika Anselmova důkazu Boží existence
První námitky proti Anselmovu argumentu byly vznášeny již za jeho života. Jejich autorem byl mnich Gaunilo. Je třeba si uvědomit, že Gaunilo se nestaví na stranu ateistů či pošetilců, jak by řekl Anselm. Jeho záměrem není prokázat neexistenci Boha. Jde mu spíše o to poukázat na formální nedostatky v Anselmově argumentaci a odmítnout jej jako nedůvěryhodný. Domnívá se, že Anselmův argumentační vzorec může posloužit k důkazu reálné existenci téměř čehokoliv. Mezi další kritiky ontologického důkazu lze řadit Immanuela Kanta či Williama Ockhama. Já se budu v této části zabývat primárně Gaunilonovou kritikou a následující Anselmovou odpovědí.
Gaunilova kritika spočívá v úvaze, v níž si klade otázku, co máme vlastně v nahlédnutí, když se řekne: „to nad co nelze myslet nic většího“. Podle Gaunila je třeba si dávat pozor na to, abychom spolu s Bohem nenahlíželi také klamy. Když se řekne
„jednorožec“, každý má určitou představu této entity a nahlíží ji ve své mysli. To však ještě neznamená, že tento náhled nás ospravedlňuje k tomu, abychom tvrdili reálnou existenci jednorožce. Gaunilo ve čtvrté kapitole proti Anselmovi namítá, že jeho chápání existence je chybné a uvádí toto:
„… nemohu to myslet ani mít v nahlédnutí podle věci, kterou znám na základě druhu, či rodu, právě tak, jako nemohu myslet či mít v nahlédnutí ani samotného Boha, …“27
Gaunilo požaduje, abychom Boha přirovnali k nějaké pravdivé entitě. To však podle Anselma nelze.28 A právě tato skutečnost v Gaunilonovi vzbuzuje pochybnosti ohledně toho, že by to byla nade vše pravdivá entita, jak ji definuje Anselm. Oponent Anselma potřebuje ke své představě druh, rod, atd. Nedokáže si představit entitu s popisem toho, nad co nelze myslet nic většího. Nahlíží pouze zvuk slova, ze kterého se nedá určit, zda je výrok pravdivý či nikoliv. Právě tuto pravdivost považuje za zásadní.
V šesté kapitole uvádí Gaunilo příklad o ztraceném ostrově. Tento ostrov je neexistující, a zároveň nejdokonalejší z ostrovů. Nemá nikoho, kdo by tuto entitu mohl nahlížet. Pokud by ji někdo nahlížel, již by nebyla ztracená. Ale najde se jedinec, který začne tvrdit, že takový ostrov skutečně existuje. Aby tento ostrov mohl být dokonalý,
27ANSELM Z CANTERBURY. Fides quaerens intellectum. Proslogion o pravdě, o svobodě rozhodování. L.
Karfíková. Praha: Evangelické nakladatelství, 1990, s. 85
28 V Sumě teologické Tomáš Akvinský píše, že andělské substance jsou nad úrovní našeho rozumu.
potřebuje k tomu existenci. Bez jsoucnosti by již dokonalý nebyl. Když aplikujeme Anselmův argumentační vzorec na nejdokonalejší ostrov, bude možno dospět k závěru, že musí nutně existovat. V tomto spatřuje Gaunilo nedostatek Anselmova důkazu. Tvrdí tak, že pomocí onoho vzorce můžeme prokázat existenci čehokoliv, o čem řekneme, že je to nanejvýš dokonalé. Jinými slovy řečeno, Gaunilo považuje za chybné z myšlení jsoucna vyvozovat jeho reálnou existenci.
2.2.1 Anselmova reakce na Gaunilovu námitku
Anselm reagoval na Gaunilovy námitky. Ohrazuje se předně proti tomu, že by to, nad co nelze nic většího myslet, bylo třeba představovat si jako nějakou věc. Anselmova reakce by se dala rozdělit do pěti bodů. První Anselmův protiargument se týká Boha jakožto jediné věčné entity. Podle Anselma je nanejvýš jasné, že pokud nahlížím to, nad co nelze myslet nic většího, pak to nutně existuje. Protože neexistující ostrov může vzniknout, není věčnou entitou, jakou je Bůh. Ovšem neexistující Bůh nemůže jen tak vzniknout tím, že ho nahlížím. Jinak by nebyl věčný a nebo by vůbec nebyl. Anselm říká, že to, nad co nelze myslet nic většího, si nemáme představovat jako určitou věc, ale máme pouze souhlasit s tím, že to může existovat. V případě Boha se nemůžeme mýlit, protože ten jediný, věčný a neměnný. O ostatních entitách je již možno uvažovat v potenci. Tudíž, když uznáme, že Bůh je v naší mysli, nutně existuje.
Další argument se týká Boží nedělitelnosti. O všem, co má části, můžeme uvažovat tak, jako by to nebylo. Můžeme zničit jednu část a entita již neexistuje jako celek. Boha nelze rozdělit, aby někde byl a někde nebyl, je všudypřítomný a vždypřítomný. Pokud máme v nahlédnutí to, nad co nelze nic většího myslet, musíme uznat, že existuje. Pokud to ovšem někdo popírá, může nahlížet něco jiného, což není to, nad co nelze nic většího myslet.
Třetí argument je zaměřen na námitku se ztraceným ostrovem, zdali se dá pomocí jeho vzorce dokázat existence ztraceného ostrova. Ostrov je sice dokonalý, ovšem není zdaleka tak dokonalý jako je Bůh. S tím souvisí i problém, že ostrov je vzniklý, tedy není věčný, jako je Bůh. Může být dokonalý, ale dokonalý ostrov se nemůže rovnat s dokonalým
Bohem. Ostrov si sice lépe představíme, je to entita, se kterou se většina z nás setkala.
Anselm tím vyvrací, že i když nějakému jsoucnu přisoudíme vlastnost dokonalosti, neplyne z toho atribut existence. Dokonalý ostrov také nepředstavuje hranici našeho možného myšlení, jakou může představovat jedině Bůh. Jakákoliv jiná entita kromě té, nad kterou nelze myslet nic většího, existuje v potenci, tedy v možnosti nebýt. Můžeme dokonce pochybovat o své existenci, nikoliv však o existenci Boží.
Čtvrtý bod Anselmovy reakce obsahuje možnost použitelnosti vzorce, který použil na důkaz Boží existence. Gaunilo namítá, že pomocí tohoto vzorce můžeme dokázat i klam.
I mylnou představu musíme nejprve nahlížet, ale o ní nemůžeme říci, že je tím, nad co nelze nic většího myslet. Má jiné atributy, ze kterých bychom měli vycházet a z těchto premis nám nemůže vyjít závěr, že i klam nutně existuje.
Poslední námitka je zaměřena na význam slova Bůh. Gaunilo neví, podle jakého druhu či rodu si má představit to, nad co nelze nic většího myslet, pouze nahlíží zvuk toho, co říká. Což je problém, o kterém Anselm již hovořil v základním textu Proslogion. Člověk má právě Boha chápat v jeho významu a ne pouze zvuk toho slova. Anselmovo chápání existence je následující:
„Vždyť poněvadž to, co je méně dobré, je natolik podobné tomu, co je více dobré, nakolik je dobré – je každé rozumné mysli jasné, že postupuje-li se od toho, co je méně dobré, k tomu co je dobré více, můžeme na základě toho, nad co lze myslet něco většího, v mnohém činit závěr o tom, nad co nic většího myslet nelze.“29
To, nad co nelze nic většího myslet je totiž nanejvýš dobré, tudíž si to musíme představit jako určité maximum. Maximum nemáme k čemu přirovnat, protože nic nad to již není.
Kdybychom mohli, pak by se v této představě opět objevil logický spor. Anselm vnímal atribut existence jako nutný k dospění dokonalosti. Pokud stále někdo nemá nic v nahlédnutí, nenahlíží to, nad co nelze myslet nic většího.
29 ANSELM Z CANTERBURY. Fides quaerens intellectum. Proslogion o pravdě, o svobodě rozhodování. L.
Karfíková. Praha: Evangelické nakladatelství, 1990, s. 115
