Malý Egypťan - cesta za poznáním egyptské kultury

(1)

Malý Egypťan - cesta za poznáním egyptské kultury

Diplomová práce

Studijní program: M7503 – Učitelství pro základní školy Studijní obor: 7503T047 – Učitelství pro 1. stupeň základní školy

Autor práce: Petra Müllerová

Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Pechová, Ph.D.

Liberec 2016

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom-to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování:

Děkuji vedoucí práce Mgr. Zuzaně Pechové, Ph.D. za odborné vedení, věcné rady k mé diplomové práci a trpělivost při konzultacích. Mé poděkování patří dále Mgr. Boženě Musilové za pomoc při realizaci projektu a možnost projekt uskutečnit ve třídě, kterou učí.

Zároveň chci poděkovat své rodině, která mne v těžkých životních i studijních chvílích podpořila.

(6)

Anotace

Diplomová práce se zabývá přiblížením egyptské kultury žákům na 1. stupni ZŠ, zvláště žákům 3. ročníku, pomocí třídenního projektu.

Celá práce je rozdělena na část teoretickou a část praktickou.

V teoretické části se zabývám postavením výtvarné výchovy ve vyučování, výchovou uměním, historií Egypta a využitím projektového vyučování v edukačním procesu na 1. stupni ZŠ, zejména využitím výtvarného projektu v teorii, ale také v praxi.

V praktické části je popsán průběh projektu s přiloženými fotografiemi a vyhodnocení dotazníků, které vedou k potvrzení stanovené hypotézy.

Klíčová slova

Egypt, egyptská kultura, klíčové kompetence, RVP, projekt, projektová metoda, výtvarná výchova.

(7)

Annotation

My master’s project deals with the issue how to approach the Egyptian culture to the primary school pupils, especially the third-class-pupils. I decided to use a three-day project.

This work is divided into the theoretical and practical parts. I deal with the role of Art in the educational process, bringing up by Art, an Egyptian history and with usage leading to the educational process at the primary school in the theoretical part. Especially I am also concerned about the using of art project theoretically, but I am interested in a practical application, too.

In the practical part there is a description of the project running, complemented by the photographs and the evaluation of the questionnaires leading to the confirmation of the defined hypothesis.

Key words

Egypt, Egyptian culture, core competencies, RVP, project, project method, Art education.

(8)

8

Obsah

Obsah ... 8

Úvod ... 13

Teoretická část ... 15

1 Výtvarná výchova ve vzdělávací oblasti Umění a kultura ... 16

1.1 Klíčové kompetence ... 20

2 Výchova uměním ... 22

2.1 Vnímání a představování ... 23

2.2 Temperament a projev ... 24

2.2.1 Typy estetického vnímání ... 25

2.2.2 Typy estetického projevu ... 26

3 Charakteristika Egypta ... 28

3.1 Historický vývoj Egypta... 30

3.1.1 Starý Egypt: Stará říše ... 32

3.1.2 Střední říše ... 32

3.1.3 Nová říše a zlatý věk ... 33

3.1.4 Zánik Egyptské říše ... 34

3.2 Stavba pyramid ... 35

3.3 Mumifikace ... 37

3.4 Egyptské umění ... 39

3.5 Hieroglyfy ... 42

3.6 Papyrus ... 44

(9)

9

4 Projektová výuka ve výtvarné výchově ... 45

4.1 Historie výuky projektu ... 45

4.2 Projektová metoda ... 47

4.3 Fáze řešení projektu ... 50

Praktická část ... 54

5 Formulace problému a metody pedagogického výzkumu ... 55

5.1 Hypotéza... 55

5.2 Cíl a úkoly výzkumu ... 55

5.3 Metody pedagogického výzkumu ... 56

6 Popis projektu a cílové skupiny ... 61

6.1 Evaluace projektu ... 66

6.1.1 Vyhodnocení dotazníků po projektu ... 67

6.1.2 Porovnání dotazníků paralelní třídy s dotazníky v projektové třídě ... 81

6.2 Diskuze ... 92

7 Metodické listy ... 96

Závěr ... 100

Přehled použité literatury ... 102

Seznam příloh ... 106

(10)

10

Seznam tabulek

Tabulka 1: Přehled odpovědí na otázku číslo 1 ... 67

Tabulka 21: Celkový výsledek analýzy 1 ... 92

Tabulka 22: Celkový výsledek analýzy 2 ... 93

Tabulka 23: Metodický list č. 1 k projektu Malý Egypťan ... 96

Tabulka 24: Metodický list č. 2 k Muzeu egyptské kultury ... 99

(11)

11

Seznam grafů

Graf 30: Přehled odpovědí na otázku číslo 1 ... 68

Graf 39: přehled odpovědí na otázku číslo 10 ... 80

Graf 50: Celkový výsledek analýzy 1 ... 93

Graf 51: Celkový výsledek analýzy 2 ... 94

Seznam obrázků

Obrázek 1: Stanoviště 5 ... 62

(12)

12

Seznam použitých zkratek a symbolů

+ den úmrtí

* den narození

% procenta

apod. a podobně

atd. a tak dále

č. číslo

km kilometry

km² kilometrů čtverečních m n. m. metrů nad mořem

mil. milion

př. n. l. před naším letopočtem

RVP ZV Rámcový vzdělávací program pro základní školy

s. strana

ŠVP Školní vzdělávací program

tzn. to znamená

tzv. tak zvaný

ZŠ Základní škola

(13)

13

Úvod

V současné době do země Egypt cestuje spousta rodin s dětmi, aniž by děti věděly něco o egyptské kultuře, historii Egypta a různých zajímavostech, které se týkají egyptského písemnictví, stavby pyramid, pohřbívání nebo třeba malířství. Samotná země Egypt byla v historii „kolébkou světa“ a svými objevy ovlivnila další země v jejich rozvoji, například Starověké Řecko.

Země Egypt mě zajímala od útlého věku. Vždy mě fascinovala stavba pyramid, účel, ke kterému sloužily a jejich rozložení. I když jsem tuto zemi nikdy nenavštívila, je to stále můj velký sen.

Svou diplomovou práci jsem sestavila právě kvůli neznalostem lidí o egyptské kultuře a její historii. Zaměřila jsem se na využití projektové metody v edukačním procesu na 1. stupni základní školy. S tímto projektem jsem spojila techniku dotazníku pro následné zjištění nově osvojených informací. Dnešní děti potřebují změnu v klasickém učebním procesu, a proto si myslím, že zařazení projektu do výuky je vhodnou a zábavnou metodou předávání znalostí.

Tento projekt jsem sestavila pro 3. ročníky, protože se žáci v tomto ročníku seznamují v českém jazyce s časem minulým, přítomným a budoucím a v prvouce zároveň s termíny minulost, přítomnost a budoucnost. Tato tématika může sloužit žákům k upřesnění pojmu minulost. Zároveň děti rozvíjejí své mluvní schopnosti, osvojené znalosti z projektu předávají a přednášejí svým spolužákům z paralelní třídy. V neposlední řadě se děti seznamují s novou technikou dotazníků, s kterou se budou i nadále setkávat ve vyšších ročnících.

(14)

14

Všechny tyto dovednosti korespondují s klíčovými kompetencemi, formulovanými v základním kurikulárním dokumentu RVP ZV v České republice.

(15)

15

Teoretická část

(16)

16

1 Výtvarná výchova ve vzdělávací oblasti Umění a kultura

České školství prošlo od svého vzniku řadou proměn. Od 1. 9. 2013 vešel v platnost upravený dokument tzv. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále jen RVP ZV). RVP ZV je kurikulární dokument státní úrovně, který vymezuje obecný rámec vzdělávání pro základní školy. Školy si díky tomuto dokumentu mohou vytvářet samy Školní vzdělávací program (dále jen ŠVP), který se řadí do kurikulárních dokumentů školní úrovně.

RVP ZV je rozdělen do devíti vzdělávacích oblastí. Patří sem:

I. Jazyk a jazyková komunikace (Český jazyk a literatura, Cizí jazyk, Druhý cizí jazyk)

II. Matematika a její aplikace (Matematika a její aplikace)

III. Informační a komunikační technologie (Informační a komunikační technologie)

IV. Člověk a jeho svět (Člověk a jeho svět)

V. Člověk a společnost (Dějepis, Výchova k občanství) VI. Člověk a příroda (Fyzika, Chemie, Přírodopis, Zeměpis) VII. Umění a kultura (Hudební výchova, Výtvarná výchova) VIII. Člověk a zdraví (Výchova ke zdraví, Tělesná výchova)

IX. Člověk a svět práce (Člověk a svět práce)

Ve světe i u nás procházela výtvarná výchova řadou změn, především za posledních deset let. Změny souvisely s proměnou současného výtvarného

(17)

17

umění. Je zapotřebí přehodnotit výtvarnou výchovu na základních školách a vytvořit pro tento obor rámec, který bude podporovat tvůrčí přístup učitelů k vytvoření nejrůznějších programů a bude přesněji definovat vzdělávací obsah výtvarné výchovy. Výtvarná výchova by měla být rovnocenný předmět v základním vzdělávání. Jednotlivé vzdělávací obory v oblasti Umění a kultura umožňují propojení osobního života žáka se zkušeností.

Vzdělávací oblast Umění a kultura umožňuje žákovi poznat svět skrze umění a kulturu. Kultura znamená výsledky a činnosti duchovní činnosti, kde se historické zkušenosti mění, a díky tomu dochází k socializaci jedince ve společnosti. Kultura je neoddělitelná součást každodenního života. Žák se učí kultuře oblékání, chování při různých událostech, cestování, stolování atd. Na druhé straně je umění, což je proces specifického poznávání a dorozumívání, kde si žák uspořádává získané informace o vnitřním a vnějším světě, provázanosti těchto dvou světů. Tyto informace nejdou sdělovat jinak než uměleckou cestou.

V této oblasti si žák osvojuje svět uměleckou cestou. Tuto cestu nazýváme osvojování s estetickým účinkem. V průběhu uměleckého osvojování světa by mělo u žáka postupně docházet k rozvoji specifického cítění, tvůrčí tvořivosti, vnímaní uměleckého díla a k rozvoji pohledu, jakým se prostřednictvím díla dívá sám na sebe a na okolní svět. Důležité je v tomto procesu, jak žák hledá a nalézá různé vazby mezi druhy umění se stejným tématem. Žák by měl být schopný se vcítit do kulturních potřeb ostatních lidí a jimi stanovených hodnot, snažit se přistupovat k umění s osobní účastí. Jsou zde často rozvíjeny schopnosti nonverbálního vyjadřování prostřednictvím tónů a zvuků, bodů, linií, tvary, mimikou, gesty, atd.

Ve vzdělávací oblasti Umění a kultura jsou dva obory, Hudební výchova a Výtvarná výchova. Někdy se tato vzdělávací oblast rozšiřuje ještě o jeden

(18)

18

doplňkový obor, a tím je Dramatická výchova. Dramatickou výchovu lze realizovat formou samostatného vzdělávacího předmětu, projektu nebo kurzu.

Na 1. stupni ZŠ se žáci učí tvořivě pracovat s výrazovými prostředky a s jazykem hudebního a výtvarného umění, dramatického a literárního umění.

Snaží se jimi vyjádřit sami sebe, své pocity, nálady a dojmy.

Na 2. stupni ZŠ mají otevřenou cestu k širšímu nazírání na umění a kulturu. Seznamují se s historickými událostmi a vývojem, jež umění a kulturu ovlivnily. Inspiraci získávají žáci, kromě svých zkušeností z okolního světa, z divadel a filmů. Mají možnost vytvářet projekty, ve kterých hledají různé druhy řešení problému a spojitostí mezi druhy umění. Tímto přispívají k osobitějšímu a originálnějšímu sebevyjádření a hlubšímu pochopení uměleckého díla.

(19)

19

„Výtvarná výchova pracuje s vizuálně obraznými znakovými systémy, které jsou nezastupitelným nástrojem poznávání a prožívání lidské existence“

(RVP 2007, s. 65). Žák se snaží porovnat dosavadní a aktuální zkušenosti, použít při práci své pocity a prožitky. Ve výtvarné výchově se chápe vizuálně obrazné vyjádření spíše jako prostředek, který se podílí na způsobu jejího přijímání a zapojování do procesu komunikace, než jako přenos reality.

V základním vzdělávání se klade důraz hlavně na tvůrčí činnosti – tvorba, vnímání a interpretace. Tímto je žákovi umožněno rozvíjet a uplatnit vlastní vnímání, cítění, myšlení, prožívání, představivost, fantazii, intuici a invenci. Při práci mohou žáci využívat nabízené vizuálně obrazné prostředky, jak tradiční, které jsou léty ověřené, tak i nové, které vznikají v současném výtvarném umění. Žák při činnostech experimentuje, a tím je veden k odvaze a chuti vyzkoušet a do díla zapojit své jedinečné pocity a prožitky, na odpovídající úrovni se zapojit do procesu tvorby a komunikace.

Při rozvíjení smyslové citlivosti žák plní činnosti, které rozvíjejí jeho schopnost rozeznávat, jaký podíl mají jednotlivé smysly na vnímání reality.

Z těchto činností by měl žák poznat, jaký je dobrý výběr a uplatnění vhodných prostředků pro jejich vyjádření.

U ověřování komunikačních účinků žáci pracují na činnostech, které jim umožňují vytvářet obsah vizuálně obrazného vyjádření v komunikaci a hledání nových a neobvyklých možností při prezentaci vlastní tvorby. Tuto tvůrčí činnost charakterizuje RVP ZV v pojmu Uplatňování subjektivity takto:

„Obsahem Uplatňování subjektivity jsou činnosti, které vedou žáka k uvědomování si a uplatňování vlastních zkušeností při tvorbě, vnímání a interpretaci vizuálně obrazných vyjádření“ (RVP 2007, s. 65).

(20)

20

1.1 Klíčové kompetence

Každá oblast v RVP ZV by měla naplňovat klíčové kompetence.

„Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti. Jejich výběr a pojetí vychází z hodnot obecně přijímaných ve společnosti a z obecně sdílených představ o tom, které kompetence jedince přispívají k jeho vzdělávání, spokojenému a úspěšnému životu a k posilování funkcí občanské společnosti“ (RVP 2007, s. 14).

Hlavní smysl a cíl vzdělávání je vybavení žáků dosažitelným souborem klíčových kompetencí a připravit je na další vzdělávání a lehčí adaptaci ve společnosti. Úroveň získaných klíčových kompetencí, které si žák osvojí do konce základního vzdělávání, je přípravou na vzdělávání na střední škole a vysoké škole a pro vstup do dospělého života a pracovního procesu.

Klíčové kompetence se prolínají a mají nepředmětovou podobu a žáci je mohou získat jako výsledek celkového procesu vzdělávání. „V etapě základního vzdělávání jsou za klíčové považovány:

- kompetence k učení

- kompetence k řešení problémů - kompetence komunikativní - kompetence sociální a personální

- kompetence občanské; kompetence pracovní.

Tato vzdělávací oblast vede žáka k osvojování a uplatnění klíčových kompetencí a to tak, aby:

 pochopil umění jako jedinečný způsob poznávání a že jazyk umění lze použít jako prostředek komunikace,

(21)

21

 chápal, že umění a kultura jsou nerozdělitelné součásti lidské existence;

učil se pomocí vlastní tvorby, kde se opírá o jedinečnost vnímání, cítění, prožívání a představ; utváření hierarchie hodnot,

 podílel se na vytváření vstřícné a klidné atmosféry pro tvorbu, pochopení a poznání uměleckých hodnot v širších sociálních a kulturních souvislostech; toleroval jiné kultury, jejich hodnoty a minulost,

 si uvědomoval sebe samého jako svobodného jedince; získal tvořivých přístup ke světu, aktivně překonával stereotypy a obohatil si emocionální život,

 se snažil o osobní účast při tvorbě, aby pochopil proces tvorby jako nalézání a vyjadřování osobních prožitků a postojů ke světu (RVP 2007).

(22)

22

2 Výchova uměním

Výchova uměním byla převzata ze starověku, kdy starověký ideál byla harmonická výchova ke kalokagathii. U člověka by měl být harmonický soulad a vyváženost mezi tělesnou a duševní stránkou osobnosti. Člověk by měl být krásný a dobrý, ctnostný a statečný.

Již Platón před mnoha staletími vyslovil, že umění má být základem výchovy. Krása že je přípravou k poznávání dokonalých idejí. Avšak tato Platónova myšlenka byla dlouhou dobu přehlížena a nikdo ji nebral vážně.

Nikdo vlastně nevěděl, co Platón uměním myslel a co je doopravdy cílem výchovy.

Nejdříve bychom si měli objasnit, jak v současné době chápeme, co je cílem výchovy. Cílů výchovy může být více, podle toho z jakého úhlu se na cíl výchovy díváme. Může to být rozvoj společenského vědomí nebo vztahy mezi jedinci. „Může to však být jedinečný způsob vidění, vynalézání, projevu rozumného nebo citlivého – a v tom případě osobnost jednoho takového člověka může být neocenitelným dobrodiním pro celé lidstvo“ (Read 1967, s. 13). Z novodobé psychologie je známo, že výchova musí být proces jak individualizační, tak zároveň integrační. Ve výchově je důležitá psychologická orientace, se kterou souvisí i velmi důležitá výchova estetického cítění. Tato forma výchovy se povětšinou objevovala ve výchovných soustavách minulosti, v nynější době se objevuje velmi zřídka kdy.

Výchova uměním zahrnuje všechny sféry sebeprojevu, básnickou a literární, hudební a výtvarnou, což umožňuje jedinci všestranný přístup ke skutečnosti. Toto vše můžeme nazývat estetickou výchovou. Jedná se o výchovu těch smyslů, na kterých je založeno vědomí, a poté porozumění a usuzování lidského jedince. Pokud existuje harmonický a ustálený vztah k vnějšímu světu, jedinec, který tímto oplývá, je ucelená osobnost. Každé

(23)

23

individuum má dvě vnitřní oblasti ve svém nitru, které můžeme pomocí estetických schopností převést do vnějšího světa. Jedna vnitřní oblast je tělová, což jsou představy založené na svalovém a nervovém vnímání světa. Hlubší a větší význam mají podvědomé vrstvy mentální osobnosti. Jsou to představy, které se objevují za denního snění, v hypnóze nebo obyčejném snu. Tyto představy jsou základem umělecké činnosti.

2.1 Vnímání a představování

Vnímání je složitý psychologický proces, kterým jedinec třídí svoje počitky a poznává okolní svět. Je tvořeno vztahem subjektu k objektu. Objekt je součást duševna jedince, kdežto subjektem je vnímavá lidská bytost, která má jisté smysly, zaměřující se k vnějšímu objektu. Objekt můžeme hmatat, čichat, chutnat nebo slyšet. Pokud spojíme přítomný akt vnímání (venku prší) s oživeným aktem vnímání (víme, že si máme vzít deštník) přichází asociace a schopnost, která umožňuje oživovat obsahy vjemů, kterou nazýváme paměť.

Představa je označení, kdy si vědomí staví obsahy či obrazy před sebe jako téma. Představa je vyvolávána z paměti v různých stupních živosti.

Představ rozlišujeme několik. První je počitek, což je fyziologický jev.

„Pozorujeme-li např. asi tak dvacet vteřin červený objekt a potom přeneseme zrak na neutrální pozadí, znovu se nám objekt objeví, ale v komplementární barvě, totiž zelené“ (Read 1967, s. 55). Druhý druh představ jsou paměťové představy. Dalším druhem jsou halucinace, což jsou stavy za úplného vědomí, které se proplétají s představami nevědomími z oblasti ducha.

Eidetické představy jsou jiným druhem představ, které se liší od počitků, paměťových představ a halucinací. Od původního vjemu se eidetické představy liší velice málo, možná vůbec. Povětšinou se tento druh představ objevuje

(24)

24

u malých dětí, kteří mají velice živou představivost. Občas se ale najdou i jedinci dospělý, kteří tvrdí, že mají eidetické představy. Ve většině případů jsou to umělci, jako malíři, básníci a hudebníci.

Vypracováním výchovných metod, které se již používají, lze eidetické období u dětí zachovat déle, než tomu obvykle bývá. Tyto metody spolupracují s názorným vyučováním. Již Rousseau tvrdil, že by dítě mělo spoléhat pouze na fakta a nemělo by být poučováno o něčem, co nemůže vidět.

2.2 Temperament a projev

Při výchově se musí brát ohled na rozdíly temperamentu. Ten se u lidských bytostí se dělí na několik typů podle zaměření vnímání. Vnímání můžeme zaměřit k objektu, který je pro vnímání organismu vnější nebo objektu, který je vnitřní. „Můžeme tedy rozlišovat tato dvě protikladná zaměření vnímání, objektivní (obrácené navenek) a subjektivní (obrácené dovnitř), …“ (Read 1967, s. 94). Člověk, který je společensky integrovaný, střídá objektivní a subjektivní stavy mysli. Pokud u nějakého jedince jeden typ převažuje, můžeme ho nazvat buď typem objektivním, nebo subjektivním.

Psycholog Jung¹ postupuje v třídění psychologických typů historicky.

Uspořádal všechen průkazný materiál, který kdo vyzkoumal, a propojil ho se svými psychiatrickými zkušenostmi. Psychika každého jedince pracuje odlišně, a tak ji Jung rozdělil na dva směry, introvertní a extrovertní, které se dále kombinují s jednou ze čtyř základních psychologických funkcí – myšlením, cítěním, čitím a intuicí. Introvert nadřazuje JÁ a naopak extrovert staví níže subjekt než objekt.

1 Švýcarský psychiatr, psycholog a filozof, zakladatel analytické psychologie,

*26. 7. 1875 - + 6. 6. 1961 (Kolektiv autorů 2001a)

(25)

25

„…dvě různé umělecké formy vznikají podle toho, zda člověk usiluje reprodukovat své eidetické představy nebo jim uniknout“ (Read 1967, s. 106).

Pokud člověk prožije přímý smyslový prožitek z okolního světa, má snahu se ztotožnit s objektem světa a ve vnímání odhaluje emocionální kvality, které odpovídají jeho vlastním psychickým pocitům. Pokud je cit námi odhalený v objektu příjemný, pak se budeme cítit v souladu s objektem a objekt nazveme krásným. Toto přizpůsobení se okolnímu světu je charakteristické pro řecko- římské umění. „Tyto dvě tendence, tendenci k vciťování a tendenci k abstrakci, Worringer² definitivně sepjal s evolučním vývojem vjemových a představových procesů“ (Read 1967, s. 106).

Opačný směr je charakteristický pro antické umění, kde již neexistuje propojení člověk a okolní svět. Umění v antice znamenalo pro člověka fixování myšlenkových procesů, které se propojovaly s jeho vlastními pocity života a živým světem kolem něj. Toto přenášení citů je nazváno vcítění, kde se navzájem doplňuje představa s vjemem. Umělecké dílo v umění není abstrakce života, ale napodobení života jak ho vnímáme svými smysly.

2.2.1 Typy estetického vnímání

Rozdělení estetického vnímání se zakládá na rozdílném vnímání jednoduchých barev. Vznikly tak čtyři skupiny barevných aspektů, které odpovídají různým vjemových pochodům. „Tyto vjemové pochody zase dále vysvětlují odchylky estetického hodnocení barev“ (Read 1967, s. 110). Čtyři typy byly nazvány: objektivní typ, fyziologický typ, asociativní typ, charakterový typ.

2 Německý historik, * 13. 1. 1881 v Aachen - + 29. 3. 1965 v Mnichově (Kolektiv autorů 1995c)

(26)

26

V objektivním typu je hodnocení založené spíše na intelektu než na emocionalitě. Člověk, který oplývá tímto typem vnímání, rozkládá smíšené barvy na jejich složky, je nejkritičtější, ale nejméně schopný hodnotit.

Fyziologický typ rozeznáme používáním popudového a tepelného aspektu barev a světlosti.

Člověk, který je asociativní typ, má zvláštní hodnocení založené na asociacích. „Nepříjemně asociované obsahy barvu pokusné osobě pokazí, jako zase příjemné asociace činí barvu samu příjemnou“ (Read 1967, s. 111).

Jedinec, který zastupuje charakterový typ, není schopen si vybrat určitou barvu a dávat jí přednost. Tito jedinci mají pocit, že každá barva je svým způsobem a dokonalostí krásná, jelikož je každá jedinečná.

2.2.2 Typy estetického projevu

V moderním umění rozdělíme malířské školy na čtyři skupiny:

1. „Realismus, naturalismus, impresionismus - termíny, které označují napodobivý postoj vůči vnějšímu světu přírody.

2. Surrealismus, futurismus - termíny, které označují reakci z vnějšího světa vůči immateriálním (duchovním) hodnotám.

3. Fauvismus, expresionismus - termíny, které označují snahu dát výraz osobním smyslovým zážitkům umělcovým.

4. Kubismus, konstruktivismus, funkcionalismus - termíny, které označují zaujetí inherentními („abstraktními") formami a kvalitami umělcových materiálií“ (Read 1967, s. 115 – 116).

(27)

27

Tyto čtyři skupiny se dají připodobnit ke čtyřem Jungovým skupinám.

Realismus = myšlení Surrealismus = cítění Expresionismus = čití

Konstruktivismus = intuice (Read 1967).

(28)

28

3 Charakteristika Egypta

Tato slunečná a písčitá země se nachází na africkém kontinentě v jeho severovýchodní části. Egypt ohraničuje Středozemní moře na severu, Libye na západě, Súdán na jihu a Rudé moře na východě. V porovnání s Českou republikou je Egypt dvanáctkrát větší. Jeho rozloha je 1 mil. km², avšak obdělávat se dají pouze 4% plochy této země. Zbytek je tvořen pouští, která je neúrodná. Úrodné části země se rozkládají kolem obou břehů Nilu a jsou domovem pro 98% obyvatel.

Název země vymysleli již staří Egypťané a pojmenovali ho podle černé země z řeky Nilu Kemit (Kemt, Kemi). Toto pojmenování mělo být jako protiklad k červené zemi, což měla být poušť.

V dějinách Egypta se střídala vlhká a suchá období. V daleké minulosti měl Egypt bohatou vegetaci a protékaly jím spousty řek s velkým množstvím vody. Voda, která přebývala, se ukládala jako voda spodní a dodnes zásobuje pitnou vodou několik oáz. Kvůli přesunu středozemního klimatického pásu začalo být v Egyptě stále více suché počasí, stav vody ve velkých řekách jako byl Nil se snižoval a spousty vodních toků a jezer vyschly. V důsledku těchto klimatických změn začaly vznikat pouště. Kvůli velkému suchu bylo obyvatelstvo donuceno se přestěhovat do příznivějších oblastí Nilu nebo do oáz.

Egyptem protéká druhá nejdelší africká řeka, která nese název Nil. Nil je dlouhý 6671 km a vine se severovýchodní Saharou. Kvůli stále se opakujícím záplavám se dostával z Nilu na břehy úrodný kal, který sloužil jako přírodní hnojivo. Břehy Nilu se tím staly vhodné pro pěstování rostlin, které sloužily jako obživa pro mnoho obyvatel, ale také pro jejich zvířata.

(29)

29

Více než před 5000 lety se v říční oáze, která se vine jako zelený pás kolem Nilu, vyvinul státní systém s vysoce rozvinutou kulturou, kterou ještě dnes připomíná spousta památek jako pyramidy, chrámy a skalní hrobky.

V blízkosti hlavního města Egypta Káhiry se Nil vějířovitou deltou vlévá do Středozemního moře. Země mezi touto deltou je nejúrodnější. V roce 1912 byla dokončena Asuánská přehrada s vodní elektrárnou. Byla postavena kvůli regulaci vody.

Větší část Egypta je složena z pouště, která se dělí na Západní a Východní poušť. Západní poušť se nazývá Libyjská a je součást východní Sahary. Je položená ve výšce 300 m n. m. Skládá se převážně z pískovcových a vápencových vrstev. Mezi pískovými dunami rostou hlavně křoviny.

Při překonávání pouštní krajiny projíždí karavany oázami, které jsou jedinými úrodnými místy v rozlehlé poušti. Je zde zdroj pitné vody a zelená vegetace. Mezi oázami Farafra a Baharija se rozkládá tzv. Bílá poušť, která patří mezi nejkrásnější přírodní divy Afriky. Části západní pouště se říká Velké písečné moře, kde se rozkládají písečné duny dosahující až stometrové výšky.

Je to jedno z největších písečných moří z celkem 18 podobných útvarů na světě. Díky písečným bouřím se jemný, žlutohnědý až temně hnědý písek neustále přenáší, a tak písečné moře mění svůj vzhled.

Východní poušť se nazývá Arabská nebo Núbijská poušť. Krajina je zde více kopcovitá a stoupá až do výšky 2187 m n. m. Ve vyšších oblastech dochází k častým dešťovým srážkám, a proto se zde daří stepní vegetaci. Díky tomu je zde umožněn celoroční růst akácií a tamaryšků, a tím i existence pastevců dobytka žijících kočovným životem.

Egypt je od roku 1953 republikou. Hlavním městem je Káhira, která je i sídlem egyptské vlády. Jako každý stát má i Egypt svoji státní vlajku a státní znak. Státní vlajka má shora dolů tři pruhy – červený, bílý a černý. Ve středním pruhu je zlatý Saladinův orel. Státní znak je tvořen zlatým Saladinovým orlem

(30)

30

s prsním štítem, který ve svých drápech drží pás s názvem země. V čele vlády je prezident, který je jmenován Lidovým shromážděním. Své působení vládě má na šest let. Prezident je velitel bojových sil a jmenuje členy kabinetu.

V celém Egyptě se mluví arabštinou, která je i národním jazykem. Většina obyvatel se hlásí k náboženství zvané islám. Toto náboženství je nejmladší z velkých světových monodických náboženství a začal ho hlásat Mohamed, obchodník z Mekky. Islám má dva velké směry, sunity (zakládá se na koránu, na zvycích) a šíity. Největším příjmem pro stát je těžba ropy, cestovní ruch a petrochemická výroba. Vysoké poplatky jsou ovšem vybírány i za použití Suezského průplavu. Je zajímavé, že ze 70 milionů obyvatel pracuje jen asi 20 milionů a z toho 4 miliony jsou ženy. Asi třetina obyvatel pracuje v zemědělství, kde pěstují bavlnu, rýži, pšenici, cukrovou třtinu, rajčata, brambory, kukuřici, zeleninu, ale i ovoce. Část z vypěstovaných rostlin se vyváží. Ve výrobních živnostech se objevuje i dětská práce, kterou neodstranily ani zpřísněné zákony (Baedeker 2008).

3.1 Historický vývoj Egypta

Od poloviny července do října vody Nilu každý rok zalévaly přilehlá území (Martellová 2003). Na území pak zůstávala zavlažená pole s úrodnými nánosy čerstvého bahna. Tímto způsobem se z neúrodné pouště stávala úrodná půda, kde se daly pěstovat různé plodiny pro obživu. Za teplého letního období úroda rostla a začala se sklízet před začátkem záplav. Záplavové vody se rozváděly kanály, a tím rozšiřovaly plochu pro pěstování plodin. Díky tomu měli Egypťané každý rok bohatou sklizeň - (Cunliffe 1998). Povětšinou lidé pěstovali pšenici a ječmen, z kterých pekli chleba, ale také vařili pivo, a ovoce a zeleninu. Obilí bylo velice žádané a důležité zboží (Martellová 2003). Staří Egypťané jím mohli platit daně nebo jej směňovat za jiné zboží (Cunliffe 1998). Dále se pěstoval len, ze kterého vyráběli látku na oblečení. Kromě

(31)

31

zemědělství se Egypťané živili i lovem ryb a v mokřinách lovem vodního ptactva. Kvůli masu a práci Egypťané chovali dobytek. Pokud byly záplavy, dobytek byl využit na stavbách (Martellová 2003).

Díky těmto záplavám mohla vzniknout a vyvíjet se egyptská civilizace.

Kmeny, které vznikly podél řeky Nilu, se začaly spojovat ve 4. tisíciletí př. n. l.

Byly vytvořené dva nezávislé státy – Dolní Egypt a Horní Egypt. V čele měl každý stát svého panovníka (Martellová 2003). V té době se Dolní Egypt nacházel v nilské deltě a barva koruny krále byla červená, zatímco Horní Egypt ležel 800 km jižně od něj a barva koruny krále byla bílá (Binghamová, Chandlerová, Chisholmová, Harvey, Milesová, Reid, Taplin 2004). Oba státy se kolem roku 3100 př. n. l. spojily v jeden. Napomohl tomu král Meni, který dobyl Dolní Egypt (Martellová 2003). Sjednocení těchto dvou států dalo popud k založení nového hlavního města v Memfidě (Cunliffe 1998). Po této události nosil faraón korunu dvojitou. Král Meni řídil celou zemi z hlavního města Memfis, který se nacházel v dřívějším Dolním Egyptě. Celý stát byl rozdělen na 42 provincií. Každé provincii vládl jménem krále Meniho jeden nomarcha, který hlídal dodržování panovníkových pravidel. Kvůli dobře vyvinuté státní správě moc panovníka velice rostla (Martellová 2003). Lidé věřili, že panovník je božského původu a že dokáže kontrolovat záplavy, které byly dar od bohů.

Pokud k záplavám nedošlo, autorita panovníka utrpěla (Cunliffe 1998).

Díky úředním záznamům vzniklo hieroglyfické písmo, kterým se zaznamenávaly na papyrus různé údaje. Systém tohoto písma byl podobný jako piktografické písmo v Sumeru (Martellová 2003). Dále se o tomto písmu zmiňuji v podkapitole Hieroglyfické písmo.

„Egyptské dynastie neboli vládnoucí rody se začínají počítat od krále Meniho“ (Martellová 2003, s. 30). Historie Egypta tvoří tři hlavní období:

Stará říše, Střední říše a Nová říše.

(32)

32 3.1.1 Starý Egypt: Stará říše

Stará říše bylo období, které začalo 4. dynastií roku 2575 př. n. l. a trvala přibližně 400 let. Velkou péči věnovali především mrtvým tělům faraónů nebo bohatých lidí, kterým stavěli nejdříve mastaby, následně stupňovité pyramidy a později pravé pyramidy s hladkými stěnami. Egypťané neměli jen jednoho boha, ve kterého věřili, vyznávali mnoho bohů. Nejdůležitějším bohem byl bůh Slunce Re, který byl považován za Stvořitele. Chrám, který mu byl zasvěcen, se nacházel v Heliopoli. Velký důraz se kladl na dodržování tradic ve všech sférách kultury.

Ke konci tohoto období byly pár roků po sobě slabé záplavy, po kterých následovala sucha a kvůli ním lidé zažívali hladomor. Období hladomoru trvalo půlstoletí. Díky tomu posílili svou moc nomarchové, kteří se stávali nezávislými (Martellová 2003). „Roku 2134 př. n. l. se Stará říše zhroutila a Egypt byl rozdělen do provincií, z nichž každá měla svého panovníka“

(Martellová 2007, s. 31).

3.1.2 Střední říše

Střední říše začala v roce 2040 př. n. l., kdy král 11. dynastie Mentuhotep II. Sjednotil Egypt. Město, ze kterého vládl, bylo Théby. Faraóni z 11. a 12. dynastie převzali kontrolu nad Egyptem s pomocí státních úředníků do svých rukou.

Obchod a dlouhé období míru pomohlo k velkému bohatství země.

Bohatství vedlo k rozkvětu umění, řemesla a literatury. Egypťané milovali hudbu, tanec a zpěv, což dokazovaly nástěnné malby. Obyvatelé Střední říše na rozdíl od obyvatel Staré říše kladli důraz na spravedlnost a čestnost, když faraóni měli absolutní moc (Martellová 2003).

(33)

33

Podle mytologie kdysi vládl Egyptu bůh Usir a jeho manželka Eset.

Na Usira žárlil jeho bratr Sute, který byl bůh bouří a násilí. Usira zabil a jeho kusy rozházel po celém Egyptě. Eset však všechny kusy našla, poskládala je a zabalila do plátna. Tak vznikla první mumie (Martellová 2003).

K zániku tohoto období přispěli slabí a neschopní panovníci. V roce 1640 př. n. l. Dolní Egypt dobyli Hyksosové. Vládli mu ze svého sídla v Aurisu.

Hornímu Egyptu zprvu vládla thébská dynastie. Za vlády království Kuš byl Horní Egypt připraven o vládu nad Dolní Nubií. Díky vládě Hyksosů se začal rozšiřovat bronz, zavedly se válečné vozy a nové zbraně (složený luk a brnění složené z plátů). Egypťané si díky nim také osvojili nové módní styly, hudební nástroje, domácí zvířata a plodiny (Cunliffe 1998).

3.1.3 Nová říše a zlatý věk

Egypt byl nakonec znovu sjednocen v roce 1532 př. n. l. faraónem Ahmosem z 18. dynastie, který hyksóská vojska porazil. Tato událost byla počátkem Nové říše, které se často říká zlatý věk Egypta. V této době země velice vzkvétala, jelikož na trůnu vládli silní faraoni, kteří získali moc a slávu.

Jejich silné a dobře vycvičené armády vítězily. Dobyly Palestinu, Sýrii a většinu státu na západ od Eufratu.

Faraoni již nenechávali stavět hrobky ve tvaru pyramid, nýbrž hroby budovaly ve skalních útesech v Údolí králů. Stavěla se spousta nových chrámů.

Například faraón Ramesses II. si nechal vytesat dva chrámy do skal v Abú Simbelu, které hlídají vytesané sochy faraóna a jeho rodiny.

Faraóni měli v této době absolutní moc, mohli dělat, co se jim zlíbilo.

Měli moc nad veškerým obyvatelstvem, patřilo jim všechno bohatství země.

Měli pod kontrolou celé území. Jedním z faraónů, který zavedl mnoho změn, byl Amenhotep IV. Za vlády tohoto faraóna se změnilo náboženství. Místo uctívání více bohů, museli všichni uctívat pouze jednoho, a tím byl bůh Slunce Aton. Samotný faraón se přejmenoval na Achnatona. Změna náboženství

(34)

34

nebyla jediná, kterou provedl. Postupně zrušil všechny chrámy a ze získaného bohatství nechal vystavět nové hlavní město Achetaton, které se nyní jmenuje El-Amarna. Vláda tohoto faraóna byla u většiny lidí velice nepopulární.

Nástupce nepopulárního faraóna Achnatona byl Tutanchamon, který se dříve jmenoval Tutanchaton. Obyčejný lid si ho oblíbil hlavně kvůli tomu, že znovu povolil mnohobožství. Jako hlavní město si Tutanchamon zvolil Théby. Po své smrti, která ho zastihla v pouhých 18 letech, byl Tutanchamon pohřben s mnoha vzácnými a drahocennými věcmi, které zůstaly nedotčeny až do roku 1922. Archeologové v jeho hrobce objevili dvoukolové vozy, nádherné šaty, hudební nástroje, nábytek. Na obličeji měl známou pohřební masku, která byla ze zlata a byla vykládaná drahokamy.

I přes velké bohatství země žil obyčejný lid velmi skromně. Dělaly se velké rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi. Ženy, které se staly faraónkami, byly pouze tři. Jednou z nich byla Hatšepsut, která se u vlády udržela 20 let. Jinak se ženy stávaly převážně kněžkami, porodními bábami, tanečnicemi nebo hudebnicemi (Martellová 2003).

3.1.4 Zánik Egyptské říše

Od poloviny 12. století se přestalo Egyptu dařit. Začalo se sklízet menší množství obilí a kvůli jeho nedostatku vznikaly nepokoje mezi obyvateli.

Dalším faktorem, který přispěl k zániku Egyptské říše, bylo ohrožování od „mořských národů“. Následovalo několik po sobě jdoucích událostí, které přispěly k zániku říše. Nejdříve kolem roku 1100 př. n. l. zuřila v Egyptě občanská válka, kde byly zapojeny i Libye a Núbie. Pět let nato byla faraonům sebrána moc kněžími, které vedl Hrihory. Po smrti faraóna Ramessese XI., což bylo kolem roku 1070 př. n. l., se Nová říše rozpadla.

Po těchto událostech se země rozdělila na dvě části. První byla jižně od Théb, kde vládl Hrihory, a druhá byla na severu, kde byla založena 21. dynastie. Hlavním městem si zvolili Tanis. Bohatství Egypta lákalo mnoho

(35)

35

cizích vládců, a tak byly v Egyptě neustále boje o vládu. Nejdříve roku 671 př. n. l. Egypt napadli Asyřané, kteří měli lepší zbraně vyrobené ze železa.

O osm let později ho dobyli a ovládli tak celé jeho obyvatelstvo. Sedm let nato Egyptu pomohlo Řecko a obyvatelstvo bylo osvobozeno. V roce 525 př. n.

l. zemi napadli Peršané, kteří zde vládli až do roku 404 př. n. l. K osvobození Egypta opět napomohlo Řecko. V roce 332 př. n. l. vpadl do Egypta Alexandr Veliký, který ho dobyl a připojil ke svému rozsáhlému území. V Dolním Egyptě bylo založeno město Alexandrie. Po smrti Alexandra Velikého se k vládě dostal velmi mocný řecký rod Ptolemaiovci.

Tento rod se na trůně udržel 300 let a za jeho vlády se rozšířila po Egyptě řecká kultura. Hlavní město byla Alexandrie, kde bylo postaveno první muzeum a knihovna, která byla považována za největší. Poslední panovnice z tohoto rodu byla Kleopatra VII., která usedla na trůn se svým bratrem Ptolemaiem XII. Ve svých 18 letech. Tato vládkyně byla velice půvabná a oplývala velkou inteligencí. Kvůli tomu se do ní zamiloval Julius Ceasar, s kterým měla Kleopatra syna. Když byla Kleopatra zbavena trůnu svým bratrem, její syn jí napomáhal získat zpět své postavení. Druhý muž, který se do Kleopatry zamiloval, byl Marcus Antonius. V Roce 32 př. n. l. byla Egyptu Římem vyhlášená válka. Právě Marcus Antonius vedl Kleopatřinu armádu, avšak Antonius byl poražen u Aktia roku 31 př. n. l. Rok po této porážce spáchali Marcus Antonius a Kleopatra sebevraždu. Egypt se stal provincií římské říše (Martellová 2003).

3.2 Stavba pyramid

Pokud se faraon rozhodl, že si postaví hrobku, ať pyramidu nebo mastabu, vyhledával spíše oblasti položené výše a v pouštích. Tato místa měla jednu výhodu a to tu, že nebyla zasažena povodněmi z Nilu. Kvůli malé vlhkosti se zde mohla dobře uchovávat mrtvá těla vládců nebo významných

(36)

36

členů společnosti. Hrob měl dva účely. První účel hrobu byl poskytnutí bezpečného místa posledního odpočinku a druhý účel byl místo pro pozůstalé, kde se scházeli a předávali mrtvému své dary. Kvůli tomu byl hrob složený ze dvou částí: vlastní podzemní prostor hrobu a nadzemní kultovní prostor.

Podoba hrobů se postupem času měnila. Nejstarší hroby byly vykopané jámy, do kterých se mrtvoly ukládaly v dřepu. Vnitřek jámy byl vyzděný cihlami a pokrytý trámy. Nad hrobem se pak vytvořila hromada země nebo se postavila tzv. mohyla z cihel, které byly vytvořeny z nilského bahna. Z těchto forem hrobů vznikly mastaby. Takto se nazývaly hroby vznešených občanů Staré říše. Mastaba byla složena z pravoúhlé horní stavby vytvořené z cihel z vápence. V pohřební komoře byla uschována rakev ze dřeva nebo kamene, kde odpočívalo mrtvé tělo. Postupem času se mastaby začaly rozšiřovat o další místnosti a sklepy.

Královské hroby byly nejdříve větší mastaby, které později rozšířili a zvětšili. Původní mastabu obklopili zděnými plášti, které se směrem ven postupně snižovaly. Vznikla tak stupňovitá mastaba, kterou můžeme vidět v Sakkaře. Na počátku 4. dynastie z těchto mastab začaly vznikat hladké pyramidy. Pyramidy staří Egypťané stavěli z velkých kvádrů, které na sobě drží jen svou vahou (Baedeker 2008).

Pyramida byla královská hrobka, která měla čtvercový půdorys a byla do špičky. Dá se říct, že měla tvar jednoduchého jehlanu. Odvození slova pyramida byl spojován s řeckým slovem „pyr“, které znamená „oheň“, nebo slovo „pyra“, které znamená „pohřební hranice“ nebo „hrob“ (Zamarovský 2003).

Všechny pyramidy nejsou v podobě jehlanu, úplně nejstarší pyramida je stupňovitá a nechal si ji postavit faraón Džóser u Sakkáry. Tato pyramida je stará asi 4 700 až 4 800 let (Zamarovský 2003). Tento skvost postavil první architekt v dějinách, králův kancléř Imhotep. Jeho stavba obyvatele Egypta

(37)

37

uchvátila, a proto byl později předmětem posvátné úcty, ale i obdivován jako mudrc, kněz a astronom. Tomuto prvnímu architektovi se připisuje začátek staveb z kamene. O století později se začala stavět jedna z pyramid v Gíze.

Byla to Chufevova pyramida, kterou stavěly dvacet let tisíce egyptských dělníků. Materiál na tuto pyramidu, tedy kamenné kvádry, se dovážely až z osmi set kilometrové vzdálenosti (Roberts 1999). Na stavbu bylo použito více jak 2 500 000 těchto kamenných kvádrů, které měly průměrnou hmotnost 2,5 tuny (Zamarovský 2003). Kvůli své velkoleposti a dokonalosti byly pyramidy v Gíze zařazeny do divů světa (Roberts 1999).

V Nové říši se začali faraoni, králové, pohřbívat do vytesaných hrobů do skal v soutěsce Údolí králů. I přes dobré utajení hrobek zůstala pouze jedna v původním stavu, a to hrobka faraóna Tutanchamona (Binghamová, Chandlerová, Taplin 2003).

3.3 Mumifikace

Smrt si mnohé Egypťany našla poměrně brzy. Velmi často dříve než dosáhli třiceti let. Kvůli tomu měli pevnou víru v posmrtný život. Spousta jich trávila hodně času přípravou na posmrtný život, na přípravu všech věcí, které k tomu budou potřeba (Binghamová, Chandlerová, Chisholmová, Harvey, Milesová, Reid, Taplin 2004).

Egypťané si život po smrti představovali velmi podobně jako zemský život. Kvůli tomu si nechávali do hrobky dávat i potraviny, šaty, nábytek, apod. I když si mysleli, že bude posmrtný život stejný jako zemský, doufali, že bude mnohem lehčí. Aby takový život byl, nechávali do hrobky společně s mrtvým pohřbít ušabtis. Ušabtis bylo služebnictvo mrtvého, které mělo místo pána vykonávat těžkou a namáhavou práci. Většinou se ukládalo do vlastních rakviček nebo truhliček, které byly zdobené pohřebními scénami.

(38)

38

Egypťané věřili, že duchovní část člověka se skládá ze dvou částí ka a ba. Obě tyto části se musely řádně pohřbít. První část ka byl dvojník člověka, který vypadal jako on. Tato část mohla tělo opustit, avšak musela se vracet zpět pro občerstvení. Druhá část ba byla životní síla člověka, která usedávala na člověka.

První mumie nevznikaly balzamováním, ale mrtvé tělo položily na horký a suchý písek pouště, který ho konzervoval. S vývojem společnosti se začali bohatí ukládat do připravených hrobek. Jelikož v hrobkách nebyl písek, který by mrtvé tělo konzervoval, začalo vznikat balzamování.

Samotná mumifikace trvala 70 dní. Za tuto dobu mělo být tělo připraveno k životu v „příštím světě“. Nejdříve udělali balzamovači řez bokem mrtvého těla, aby mohli vybrat vnitřnosti - střeva, plíce, žaludek a játra. Tyto vnitřnosti se samostatně balzamovaly a ukládaly do čtyř nádob zvaných kanopy. Každá kanopa měla jiný uzávěr ve tvaru jednoho ze čtyř Hórových synů, kteří chránili vyjmuté orgány. Pavián Hapy chránil plíce, sokol Kebehsenuef chránil střeva, šakal Duamutef chránil žaludek a člověk Imsety chránil játra. Srdce bylo ponecháno v těle, jelikož věřili, že bude souzeno v příštím světě. Takto připravené tělo bylo pokryto solí zvanou natron, což byl konzervační prostředek, který vytahoval vlhkost. Zhruba po 35 až 40 dnech bylo tělo vyschlé. Aby mělo tělo normální tvar, vycpali ho látkami nasáklými olejem a provedený řez zašili. Po všech těchto činnostech se tělo zabalovalo do vrstev plátna. Začínalo se od prstů, jak na rukou, tak na nohou. Aby byl mrtvý člověk ochráněn v příštím životě, dávali balzamovači mezi jednotlivé vrstvy plátna různě amulety či šperky. Každá vrstva, kterou udělali, byla pokryta olejem a pryskyřicemi. Poslední úlohu v mumifikaci, přípravě mrtvého těla na další život, měl hlavní balzamovač, který nosil masku šakala, zobrazující boha balzamování Anúpa. Jeho úkolem bylo nasadit mumii

(39)

39

posmrtnou masku. Mrtvé tělo, teď už mumie, bylo připraveno a vloženo do rakve.

Na počátcích mumifikace nebyla tato metoda příliš dokonalá, a proto dávali mrtvému na hlavu posmrtnou masku. Masky, které se vyráběly nejdříve, zakrývaly nejen celou hlavu, ale i horní část zad a hrudník. Postupem času se výroba masek zdokonalila a přímo obkreslovala tvar hlavy. Masky byly velice pěkně zdobené. Aby masky držely, byly přivázané provázky ke dnu rakve.

V pozdějších dobách si králové nechávali vyhotovit masky z pečlivě opracovaného masivního zlata, které nechávali dozdobit drahokamy nebo sklovinou. Nejznámější bohatě zdobenou posmrtnou maskou je Tutanchamonova maska.

Rakve byly ve Staré a Střední říši většinou obdélníkové, vyzdobené jasnými barvami a okem udjat, které bylo většinou umístěné na vnější straně v místě, kde byla hlava mumie. Další podoba rakve se začala objevovat až ve Střední říši, a to byla rakev ve tvaru lidské postavy. Na těchto rakvích se již nezobrazovalo oko udjat, jelikož rakev měla svůj idealizovaný obličej s očima.

Obličej měl být portrétem mrtvé osoby uvnitř rakve. Tyto rakve byly nakonec uložené do kamenných sarkofágů, což byla vnější rakev většinou v obdélníkové podobě nebo podobě lidské postavy (Binghamová, Chandlerová, Chisholmová, Harvey, Milesová, Reid, Taplin 2004).

3.4 Egyptské umění

V egyptském umění tehdejší umělci znázorňovali velice realisticky výjevy každodenního života. Jejich náměty byly venkovské činnosti, zemědělské, lovecké a rybářské, řemeslníci byli většinou zachyceni při práci a písaři při psaní (Roberts 1999). Umění bylo úzce spjato s vírou v posmrtný

(40)

40

život a uctívání mnoha bohů (Glenn 2008). A proto nejčastějším námětem, který zobrazovali, byli egyptští bohové. Obsah ani technika nebyly charakteristickým rysem egyptského umění, byl to jeho trvalý styl. Umělci byli schopni pracovat na velice vysoké úrovni klasické tradice (Roberts 1999).

V této kapitole se zaměříme na architekturu, sochařství a malířství.

Architektura

Když se řekne architektura v Egyptě, asi každého napadnou monumentální stavby pyramid, které sloužily jako hrobky faraónů. Avšak kromě těchto staveb se v různých obdobích stavěla široká škála konstrukcí a budov, které sloužily především jako svatyně na uctívání bohů. Nejstarší architektura byla tzv. mastaba, první hrobka. Později se z mastab začaly stavět pyramidy, což byl velký pokrok (Glenn 2008). Nejvyšší pyramida je Chufeova, které se také říká Velká pyramida, byla do doby než se postavila Eiffelova věž nejvyšší stavbou světa. Každý vrchol čtvercové základny směřuje na jednu světovou stranu. Uvnitř v pyramidě můžeme najít tři pohřební komory, které jsou propojené složitým systémem chodeb (Zamarovský 2003).

V pyramidovém komplexu v Gíze se nacházejí společně s Velkou pyramidou další dvě větší pyramidy a několik menších kamenných pyramid. Společně s pyramidami můžeme v tomto komplexu nalézt i Velkou sfingu, systém chrámů a skladišť (Glenn 2008).

Pro své bohy, ve které Egypťané věřili, stavěli nejrůznější chrámy a celé komplexy chrámů. Nejčastěji je spojovali s pohřebištěm. Chrámy měly dva aspekty, náboženský a hospodářský. Náboženský, protože patřil vždy nějakému bohu, hospodářský, protože to bylo zázemí pro boží domácnost.

Egyptská architektura velice ovlivnila starou architekturu Řecka a Říma, ale i evropskou. Architekti při svých stavbách využívali kamenné sloupy, ze kterých dělali sloupové síně, a architrávy - čtvercová nádvoří. Velice

(41)

41

oblíbené bylo spojení architektury s malbou, plastikou či sochou. Egyptská architektura silně ovlivnila také secesní umění.

Malířství

Jelikož Egypťané věřili v posmrtný život, chtěli vytvořit dokonalou podobu mrtvého, která se po smrti spojí se svým dvojníkem „Ka“. Magií ji chtěli oživit. V tomto přesvědčení se začal rýsovat realistický portrét soch a maleb.

Nástěnné malby byly v Egyptě spíše kolorované reliéfy a objevovaly se především v hrobech či chrámech. Na stěnách hrobů se objevovaly náměty pozemský život mrtvého a jeho cesta do záhrobí, kdežto na stěnách chrámů byl zobrazován život bohů a králů (Mráz, Mrázová 1988). „Základním výrazovým prostředkem byla obrysová kresba, kterou barva jen plošně kolorovala. Přitom se plastický tvar promítal do plochy bez perspektivní zkratky, aby jeho profil byl co nejcharakterističtější“ (Mráz, Mrázová 1988, s. 157 – 159). Pokud malovali lidskou postavu, bylo tělo zobrazováno zepředu a hlava nohy a ruce z profilu. Na obrazech se objevuje pásová perspektiva. Obraz je rozdělen do pomyslných pásů, kde každý vyšší pás je ústupem do větší hloubky nebo dálky. Postavy byly na obrazech vyobrazeny podle důležitosti, největší byl vždy faraon nebo bůh, poté se postavy zmenšovaly podle postavení ve společnosti. Nejmenší byli většinou otroci.

Kromě nástěnných maleb se zdobily malováním i sarkofágy, v nichž byly uložené mumie. Stěny sarkofágů byly pomalované podobně jako stěny hrobek.

Na víku byl vyobrazen mrtvý v celé své podobě (Mráz, Mrázová 1988).

Egypťané si barvy míchali z přírodnin. Většina barev použitých v malbách měla spíše symbolickou vlastnost, něž zobrazování reality. Barvy nemusely mít pouze jeden význam, ale i několik, což uvádím v tabulce níže.

(42)

42 Sochařství

Egyptská socha byla většinou obrazem mrtvé osoby. Pokud byl sarkofág s mumií zničen, podoba mrtvého byla zachována. Socha tak zajišťovala klidný posmrtný život. Takto zpodobněná socha byla většinou umístěná v místnosti poblíž hrobky. Sochy byly většinou vytvořené v životní nebo nadživotní velikosti. Sochaři měli cit pro jemnou modelaci rysů obličeje.

Sochy působily strnule, majestátně a důstojně nehybně. I přesto vše měli sochaři jeden přesně určený vzor tzv. kánon, podle kterého vytvářeli svá díla.

Jediné, co se na sochách měnilo, byly účesy a oděvy, podle toho, co bylo v dané době moderní.

V Egyptském sochařství bylo oblíbené znázorňovat i zvířata. Zvířata mohla znázorňovat jak samotné bohy, tak jen zvířata. Někdy se malé sošky zvířat používaly jako amulety. Sochy, znázorňující božstvo, Egypťané umístili v chrámech. Skládaly se většinou z lidského těla a zvířecí hlavy. Zřídkakdy se našla socha s opačným složením těla. V komplexu pyramid v Gíze byla umístěna socha, kterou Egypťané nazvali sfinga. Tato socha má tělo lva a hlavu člověka. Kvůli její velikosti je obdivuhodné, že je vytvořená z jednoho kusu kamene.

Egypťané také vytvářeli reliéf. Jelikož byl egyptský reliéf dosti nízký, často ho zaměňovali za malbu. Reliéfy najdeme na zdech v chrámech nebo pyramidách.

3.5 Hieroglyfy

Hieroglyfům se dá jinak říct obrazové písmo, které se vyvíjelo především v Egyptě. Toto písmo bylo nejspíš vzorem pro chetitské a krétské písmo (Beadeker 2008). Staří Egypťané věřili, že znaky mají kouzelnou moc a že jim ji dal bůh moudrosti Thowt. Písmo bylo nazýváno „slovo boží“. Tento druh

(43)

43

písma se skládá ze složitého systému více než 700 obrázků (Binghamová, Chandlerová, Chisholmová, Harvey, Milesová, Reid, Taplin 2004).

O rozluštění egyptského písma se snažily spousty vědců. Na základě podkladů Francouze Antoina Isaaca Silvestra de Sacia, Švéda Johanna Davida Akerblada a Brita Thomase Younga se podařilo francouzskému lingvistovi Jeanu – Francois Champollionovi nalézt abecedu a rozluštit složité obrázkové písmo. Tento vědec je považován za objevitele hieroglyfické soustavy písmen.

V britském muzeu se nachází čedičová tabulka tzv. Rosettská deska s trojjazyčným nápisem, kterou našel francouzský důstojník při zemních pracích u pevnosti Fort St. Julien. Tabulka byla nalezena roku 1799. Díky ní měli vědci možnost rozluštit hieroglyfy. V horní části desky se nachází text vytesaný staroegyptským hieroglyfickým písmem, uprostřed je text vytesaný tzv. démotickým písmem a dole je text vytesaný v řeckém písmu. Nápisy v horní části tabulky jsou překlady řeckého písma, které napsal kněz a uctíval jimi krále Ptolemaia V.

Ve staroegyptském písmu se pro napsání určitého předmětu používal obrázek, tzv. ideogram. Slovesa se vyjadřovala obrázky předmětů, které připomínaly pojem, který chtěli vyjádřit. U těchto obrázků se vyskytuje čárka, která potvrzuje jejich význam. Velkým přínosem ve vývoji písma bylo nahrazování slov obrázky jiných znaků, které měly sice jiným význam, ale stejné hlásky. Jeden znak pak mohl znamenat spousty slov, a tak u některých zanikl původní význam slova. Tímto způsobem se z jednohláskových slovních znaků stala písmena. Kromě slovních a hláskových znaků se používaly ještě determinační znaky, které se umisťovaly za slovem.

Determinační znaky naznačovaly přibližný význam slova. Samohlásky se vyskytovaly v mluveném jazyce, nikoliv však v psané podobě. Kvůli tomuto se řada překladů knih od sebe liší, jelikož se zvuky samohlásek jen odhadovaly.

(44)

44

Při psaní bylo pravidlem psát hieroglyfické písmo zprava doleva, částečně ve svislých a částečně ve vodorovných řádkách. Objevily se ale i psané záznamy, které byly psané zleva doprava. Takto psaný záznam byl ale velice výjimečný (Beadeker 2008).

3.6 Papyrus

Egypťané zaznamenávali vše, co se v životě událo nebo co bylo důležité.

Život všedního dne, život faraónů, pohromy, oslavné události, u kterých nezapomněli zapsat, kdy se odehrály, atd. Sepisovali ale i důležité smlouvy nebo doklady. Toto vše zaznamenávali na různé materiály. Oslavné texty se vytesávaly, nebo malovaly uvnitř hrobek faraónů. Tzv. ostraka se používala především k psaní dopisů či smluv nanečisto a k opisování kopií dokumentů.

Občas se na zaznamenání používaly svitky vyrobené ze zvířecí kůže.

Poté co vynalezli papyrus, se všechny důležité dokumenty, které se uschovávaly v soukromých archivech, psaly na něj.

Samotný papyrus Egypťané vyráběli z rákosové rostliny zvané šáchor.

Dlouhá trojhranná stébla očistili od zelené vrstvy a bílou dřeň, která zůstala, nakrájeli na tenké proužky. Tyto proužky pak namočili do vody, aby změkly.

Nejspíš používali vodu z Nilu. Když proužky dostatečně změkly, začali je jemně lisovat, aby byly tenké. Poté je skládali s malými překryty vedle sebe do dvou vrstev. Druhá vrstva byla otočená o devadesát stupňů tak, aby obě vrstvy tvořily mřížku. Pak nastalo několikadenní sušení, po kterém výrobce ořezal hrubé okraje a zarovnal nerovnosti na hrubé straně. Dalo se pak spojovat listy škrobovou kaší do dlouhých svitků (Žába 1968).

Psacím instrumentem Egypťanů bylo seříznuté rákosové pero, které namáčeli do inkoustu, který byl rozmíchaný společně se sazemi, vodou a arabskou gumou. Většinou psali pouze na jednu stranu papyru.

(45)

45

4 Projektová výuka ve výtvarné výchově

4.1 Historie výuky projektu

Již v 18. století se začíná objevovat pojem projekt. První, kdo se snažil zařadit projekt do výuky, byl John Deweye³ a William Kilpatrick⁴. V tehdejší době brali projekt jako prostředek demokratizace a humanizace vyučujících činností, snažili se překonat izolovanost školy od běžného života, změnit strnulost výuky, všem žákům umožnili zapojit se do užitečných a zajímavých aktivit podle svých sil. Kvůli tehdejšímu nahlížení na děti a na učební látku, však tato vznikající cesta byla zavrhnuta.

Stavební kámen projektové metody se začal objevovat na přelomu 19. a 20. století. V tomto období vzniklo v USA tzv. hnutí progresivní výchovy. Jelikož v 19. století v tradičních školách nerespektovali žáka, jeho zájmy a zkušenosti, nerozvíjeli individualitu u žáka, začaly se tyto školy kritizovat. Tradiční dril a striktní disciplína začíná být odmítána, stejně jako představa o pořádku a tichu ve třídě. Stoupenci chtějí obsah vyučování přiblížit přirozeným činnostem dětí. Nechtějí členit vyučování na jednotlivé předměty.

Členové propagují projektové a problémové vyučování jako hlavní metodu.

„Ideovým otcem projektové metody je zakladatel a hlavní představitel amerického vzdělávacího progresivitu John Dewey. Dewey se snažil o reformu školy, která by napomohla reformě společnosti“ (Coufalová 2006, s. 8). Tento pedagog chápal dítě jako komplexní bytost, proto mu vytvářel blízké situace,

3 Americký filozof, pedagog, psycholog a reformátor vzdělávání, * 20. 10. 1859 USA - + 1. 6. 1952 New York (Kolektiv autorů 1995a)

4 Americký filosof a pedagog, * 20. 11. 1871 White Plains - + 13. 2. 1965 New York (Kolektiv autorů 2001a)