Poděkování:
Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce Mgr. Janu Jihlavcovi, DiS., za vedení a poskytnutí cenných informací a připomínek ke zpracování mé diplomové práce.
Dále bych ráda poděkovala respondentům, kteří se zúčastnili výzkumu a ochotně odpovídali na otázky řízených rozhovorů nezbytných pro realizaci empirické části diplomové práce.
V neposlední řadě děkuji své rodině, kolegům a přátelům za morální podporu v průběhu celého studia.
Název diplomové práce: Problematika bydlení Romů Jméno a příjmení autora: Bc. Nikol Eiseltová
Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2014/2015 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jan Jihlavec, DiS.
Anotace:
Diplomová práce „Problematika bydlení Romů“ pojednává o současném celospolečenském problému bydlení Romů, který budí stále více pozornosti. Práce je rozdělena na dvě základní části, teoretickou a empirickou. Část teoretická je rozdělena do čtyř základních kapitol. Zde je problematika zasazena do širšího teoretického rámce, který se zabývá charakteristikou romského etnika, příčinami problematiky společného soužití a diskriminací v bydlení Romů. Empirická část práce se opírá o výzkumné šetření, které je prováděno pomocí řízených rozhovorů s romskými respondenty, kteří v minulosti či současné době bydleli či bydlí v pronajaté nemovitosti ve vybrané lokalitě a s respondenty z řad majitelů nemovitostí, kteří v minulosti či současné době pronajímali či pronajímají tyto nemovitosti Romům v téže vybrané lokalitě. Dále se toto šetření opírá o vybrané kazuistiky, které dokreslují celkový náhled na aktuální problematickou situaci v oblasti bydlení Romů.
Cílem této diplomové práce bylo charakterizovat problematiku bydlení Romů, analyzovat vybrané možnosti bydlení Romů v České Lípě a navrhnout opatření, které by pomohlo zmírnit důsledky tohoto celospolečenského problému.
Klíčová slova:
Rom, diskriminace, segregace, společné soužití, ztráta bydlení.
Title of the diploma thesis: Housing Conditions of Roma Author: Bc. Nikol Eiseltová
Academic year of the master thesis submission: 2014/2015 Supervisor: Mgr. Jan Jihlavec, DiS.
Summary:
Thesis "Housing Conditions of Roma" is about contemporary social issues of Roma housing, which drives more and more attention. The work is divided into two parts:
theoretical and empirical. The theoretical part is divided into four chapters. Here is the issue in the broader theoretical framework that deals with the characteristics of Roma ethnicity, causes problems of living and housing discrimination of Roma. The research is based on research which is done through structured interviews with Roma respondents who in the past or currently lived or live in rented property in the selected location as respondents from the ranks of property owners, who in the past or currently rented or leased these real estate Roma in the same selected location. Furthermore, this investigation based on selected case histories that illustrate the overall view of the current problematic situation in the area of housing.
The aim of this thesis was to characterize the issue of housing for Roma, analyze options selected housing of Roma in the Česká Lípa and propose measures that would help mitigate the consequences of this universal problem.
Keywords:
Rom, discrimination, segregation, cohabitation, loss of housing.
8
Obsah
Seznam grafů ... 10
Seznam tabulek ... 10
Úvod ... 11
TEORETICKÁ ČÁST ... 14
1 CHARAKTERISTIKA ROMSKÉHO ETNIKA ... 14
1.1 Romské etnikum ... 15
2 SOUŽITÍ ROMŮ A NEROMŮ V ČESKÉ REPUBLICE ... 16
2.2 Vztah majority k romskému etniku ... 17
3 SEGREGACE ROMŮ A PROSTOROVÉ SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ ... 21
3.1 Segregace Romů spojená se zadlužením ... 23
3.2 Segregace Romů spojená s nezaměstnaností ... 24
4 BYDLENÍ ROMŮ ... 26
4.1 Historie bydlení Romů v ČR ... 26
4.2 Diskriminace Romů v bydlení ... 30
4.3 Kvalita bydlení Romů ... 31
4.4 Přístup měst a obcí k sociálně vyloučeným lokalitám ... 32
4.5 Řešení integrace romského bydlení ... 36
EMPIRICKÁ ČÁST ... 38
5 CÍL VÝZKUMU ... 40
5.1 Stanovení výzkumných otázek ... 40
6 POUŽITÉ METODY A TECHNIKY ... 42
7 RESPONDENTI ... 44
8 PROSTŘEDÍ VÝZKUMU ... 47
8.1 Sociálně vyloučené romské lokality v České Lípě ... 47
8.2 Přístup kraje a obce v oblasti bydlení Romů ... 48
8.3 Vybrané možnosti bydlení Romů v České Lípě ... 51
8.3.1 Byty či domy v osobním vlastnictví ... 51
8.3.2 Byty družstevní ... 52
8.3.3 Byty v jiném vlastnictví... 53
9
8.3.4 Příspěvkové organizace ... 54
8.3.5 Ubytovny ... 55
8.4 Nejčastější důvody ztráty bydlení Romů v České Lípě ... 56
8.5 Problematika bydlení Romů v České Lípě ve spojitosti s dosaženým vzděláním... 63
8.6 Problematika bydlení Romů v České Lípě v souvislosti s nezaměstnaností ... 64
8.7 Problematika bydlení Romů v České Lípě ve spojitosti se sociální situací ... 65
9 PRŮBĚH VÝZKUMU ... 67
9.1 Etické aspekty výzkumu ... 69
10 PREZENTACE VÝZKUMNÝCH ZJIŠTĚNÍ ... 70
10.1 Vyhodnocení výsledků řízeného rozhovoru s romskými respondenty ... 70
10.2 Vyhodnocení výsledků říz. rozhovoru s respondenty z řad majitelů nemovitostí ... 79
10.3 Kazuistiky... 83
10.3.1 Kazuistika č. 1 ... 83
10.3.2 Kazuistika č. 2 ... 85
10.3.3 Kazuistika č. 3 ... 87
10.3.4 Kazuistika č. 4 ... 88
11 INTERPRETACE DAT ... 90
12 NÁVRH OPATŘENÍ ... 100
Závěr ... 105
Seznam použité literatury ... 108
Seznam příloh ... 113
10
Seznam grafů
Graf 1………...70 Graf 2……….………...71 Graf 3………...………72
Seznam tabulek
Tabulka 1…………...I Tabulka 2……….………...XXII
11
Úvod
Sar tuke lačhareha o hadžos, avka soveha.
Jak si usteleš, tak si lehneš.
Romské přísloví V Evropě žije v současnosti přibližně šest miliónů obyvatel, kteří se od ostatních liší barvou pleti, kulturou a jazykem. Lidé jim říkají různě – Cikáni, Zingari, Gitanos, Gypsies. Oni sami sebe nazývají Kale, Manuša, Sinti, Lovari, nejčastěji však Roma.
Podle zákona o právech příslušníků národnostních menšin je Romem v České republice pouze ten, kdo se přihlásí k romské národnosti. Příslušnost k „romství“ však neznamená jen svobodnou vůli jedince přihlásit se k romské národnosti, ale úzce souvisí také s kulturou, tradicemi minority, se způsobem života, s mírou schopnosti společenské flexibility a s mírou možností poskytnutých většinovou společností pro začlenění minority.
V České republice je tedy Romem ten, kdo se za Roma považuje. Je teoreticky nepodstatné, k jaké etnické skupině občan přísluší – jde o individuální národnostní cítění jednotlivce a o projev jeho svobodné vůle. K romské národnosti se hlásí také lidé, kteří nevykazují charakteristické antropologické znaky Romů, ale měli např. romské předky.
Občané České republiky, kteří příslušejí k romské etnické skupině u nás, většinou nemají potřebu deklarovat své romství přihlášením se k romské národnosti při sčítání lidu1. Způsob života lidí udržujících v romských komunitách tradiční kulturu je označován romských slovem „romipen“. Za určitých okolností to mohou být také osoby neromského původu, které v tomto prostředí trvale žijí a které se do romského prostředí začlenily např. sňatkem.
V této diplomové práci se autorka zabývá problematikou bydlení Romů, jakožto tématem souvisejícím s palčivým problémem sociálního vyloučení. Jako majitelka
1 K romské národnosti se při Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 přihlásilo v ČR celkem pouze 5199 obyvatel. Dle odhadů odborníků žije v ČR v současné době cca 260 tisíc Romů (Fónadová 2014, s. 20).
12
realitní agentury se s problematikou bydlení Romů setkává prakticky denně, a to již devátým rokem. Ačkoliv její agentura působí po celé České republice, sídlo má v České Lípě – hlavní nabídku tedy tvoří nemovitosti českolipského regionu, ve kterém je zastoupeno poměrně vysoké procento romského obyvatelstva2. Z tohoto důvodu problematiku romského bydlení zúžila na Českou Lípu.
Teoretická část je rozdělena do několika stěžejních kapitol. V první kapitole je charakterizována cílová skupina – určení a vymezení samotného slova „Rom“. Druhá kapitola přináší popis společného soužití Romů a Neromů a popis vztahu majority k romskému etniku. Třetí kapitola se zabývá segregací Romů a jejich prostorovým sociálním vyloučením. Čtvrtá kapitola poté přibližuje samotnou problematiku bydlení Romů – od historie až po současný stav. Autorka se snažila poukázat na fakt, že problematika bydlení Romů úzce souvisí také s ostatními problémovými aspekty dnešní společnosti, kterými jsou např. nezaměstnanost, dosažené vzdělání či celková sociální situace Romů v České republice.
Empirická část práce se zabývá charakteristikou problematiky bydlení Romů v České Lípě a analýzou možností bydlení Romů v tomto městě. Upozorňuje na aktuální otázku prostorové segregace Romů v oblasti bydlení a na přístup města k této skutečnosti. Zaměřuje se na vybrané možnosti bydlení Romů, kterými jsou především byty v osobním vlastnictví, byty družstevní, byty v jiném vlastnictví, příspěvkové organizace či ubytovny. Dále jsou zde uvedeny nejčastější důvody ztráty bydlení a blíže je popsána souvislost s jednotlivými aspekty, které na tuto problematiku mají vliv – tj.
nezaměstnanost, dosažené vzdělání či celková špatná sociální situace.
2 Z celkového počtu 326 obyvatel, kteří se při Sčítání lidu, domů a bytů 2011 přihlásili k romské národnosti v Libereckém kraji, žije 68 těchto obyvatel v českolipském regionu, což je necelých 21 procent. Tato čísla jsou však značně nepřesná, neboť uvádí pouze počty obyvatel, kteří se k romské národnosti v roce 2011 přihlásili. Přesné údaje se tak zvyšují o počet obyvatel, kteří se za Romy sami považují, pouze v dotazníku uvedenou národnost neuvedli, dále o Romy, jejichž romství je jim z pohledu většinového obyvatelstva v dané lokalitě přičítáno, o Romy, kteří jsou nositeli romské kultury a zvyků a v neposlední řadě o počet nově přistěhovaných Romů do této lokality.
13
Vzhledem k tomu, že se ve výzkumu prolínají prvky kvalitativní i kvantitativní strategie, byl celý tento výzkum veden jako výzkum smíšený (Hendl 2000, s. 9). Při tvorbě empirické části byly formulovány tři výzkumné otázky, které se zabývají aktuální bytovou situací Romů v dané lokalitě, důvody odmítání Romů jako nájemníků nemovitostí a možných zlepšení této problematiky. Jako výzkumná metoda byl vybrán řízený rozhovor a kazuistika. Řízený rozhovor je dále rozdělen do dvou podkapitol, a to řízený rozhovor s romskými respondenty, kteří v minulosti či současné době žili nebo žijí v jedné z vybraných možností bydlení Romů v České Lípě – nejčastěji v nájemním či podnájemním vztahu a dále s respondenty z řad majitelů nemovitostí v České Lípě a blízkém okolí (katastrální území Česká Lípa), kteří pronajímali či pronajímají tuto nemovitost Romům. Majitelé těchto nemovitostí byli záměrně vybráni jako Neromové, a to především z důvodu lepšího pochopení vztahu majority k vybrané minoritě, vztahující se k této problematice. Kazuistika je použita u 4 nejzajímavějších případů.
V neposlední řadě bylo záměrem zjistit, jak se na celou problematiku dívají Romové, kteří jsou nesporně nejvíce ohroženi sociálním vyloučením – tj. zmapování jejich současných podmínek bydlení a zjištění, o jaké možnosti bydlení je z jejich strany největší zájem a dále zjištění názoru ze strany majitelů nemovitostí, kteří se s Romy setkali jako se svými nájemníky. Autorka práce částečně vycházela z Analýzy romských komunit Libereckého kraje z roku 2007 a Analýzy sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti (dále jen Analýza GAC), kterou vypsalo výběrovým řízením v roce 2005 Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Analýzou GAC se získaly aktuální informace o stavu sociálního vyloučení v Libereckém kraji. Na sběru dat se podíleli romští poradci na obcích, terénní pracovníci, nestátní neziskové organizace a krajský koordinátor pro národnostní menšiny. Dále autorka vycházela z interních dokumentů archivu realitní agentury, jejíž je majitelkou a materiálů poskytnutých k tomuto účelu sociálními pracovnicemi Domu humanity v České Lípě, kde autorka v roce 2014 působila na odborné praxi v rámci magisterského navazujícího studia. V neposlední řadě také autorka vycházela se své bohaté zkušenosti s touto problematikou, se kterou se každý den osobně setkává v rámci své práce.
14
TEORETICKÁ ČÁST
1 CHARAKTERISTIKA ROMSKÉHO ETNIKA
Romové jako etnikum pocházejí z Přední Indie. Romština, jejich jazyk, je indoárijského typu a patří do indoevropské jazykové skupiny. Ne všichni Romové však tento jazyk vnímají jako jazyk mateřský. Tím je pro ně jazyk majority, se kterou obývají danou geografickou oblast. Do Evropy Romové přicházeli ve středověku. Migrace z Indie probíhala přibližně od 3. do 9. století. Romové nejsou jednotnou skupinou obyvatel – skládají se z několika tzv. subetnik. V České republice žije pět skupin: čeští, moravští, slovenští, maďarští a olašští Romové. Většina původních československých Romů, která byla pevně sžita s češtinou a měla specifické kulturní rysy, zahynula v koncentračních táborech druhé světové války. Jejich potomci sami sebe někdy označují slovem „Cikáni“, což je pojmenování, které je většinou Romů vnímáno jako hanlivé (Romové v České republice 2000).
V současné době pohlíží majorita na Romy jako na sociálně nepřizpůsobivé, nepracující a zneužívající sociální dávky. Jejich špatná sociální situace je ovlivněna řadou faktorů, které spolu navzájem souvisejí a vytvářejí tzv. „bludný kruh sociální exkluze“, který zastupuje pět vzájemně se prolínajících znaků, kterými jsou: rodinný vzor, nízké vzdělání, nezaměstnanost, chudoba a sociálně-patologické chování. Nízká úroveň vzdělání, která je způsobena jednak specifickou romskou výchovou, jednak školním systémem, orientovaným na výkon, individualismus a samostatnou práci, a který tudíž tato specifika nezohledňuje, přispívá spolu s nízkou kvalifikací k vysoké míře nezaměstnanosti. Nezaměstnanost spojená s nedostatkem finančních prostředků vede k chudobě a sociální deprivaci. U lidí, kteří jsou ohroženi sociální exkluzí, se zároveň vyskytuje sociálně-patologické chování, zpravidla trestná činnost či alkoholové a drogové závislosti. Takové chování následně ovlivňuje celou rodinu, zejména děti, které tyto vzorce chování po rodičích přebírají (Moravcová 2012, s. 40–41) Romové nemají plnohodnotné místo v soudobé společnosti a je jim vytýkáno jejich „nekulturní“
chování, specifický životní styl, jiné hodnoty, zvláštnosti rodinné výchovy, zvyky
15
a tradice. Je to však právě romská kultura, která je svojí odlišností, vnitřní energií a sílou tolik přitažlivá většinovému obyvatelstvu.
1.1 Romské etnikum
Jak již bylo naznačeno v úvodu této práce, samotné vymezení toho, kdo se za Roma považuje nebo toho, kdo je za Roma považován, je vcelku složité. Nejasnost v této věci často přispívá k vadným rozhodnutím či opatřením a nezřídka je tohoto označení zneužíváno. Autorka práce proto k označení slova Rom využívá rozlišení dle Tomáše Hirta a Marka Jakoubka:
1) Romové, nositelé romské kultury. Romem je míněn ten, kdo si osvojil a praktikuje určitý komplexní integrovaný systém hodnot, norem, principů sociální organizace, způsobů řešení problémů atd., systém, který identifikujeme jako romskou kulturu.
2) Romové ve smyslu sebeidentifikace. Romem je ten, kdo se za Roma považuje.
Ne však všichni, kteří o sobě vědí, že jsou Romové, se hlásí k romské národnosti, k romskému národu. Mnoho občanů České republiky se považuje za Romy, ale nevnímají své romství jako svou národnost, tj. necítí se být příslušníky jednotného romského národa.
3) Rom jako charakteristika připsaná zvnějšku. Romem je ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. Tito lidé jsou druhými lidmi ve svém okolí identifikováni jako Romové podle svého typického vzhledu (Hirt, Jakoubek 2006, s. 14–17).
16
2 SOUŽITÍ ROMŮ A NEROMŮ V ČESKÉ REPUBLICE
Aktuální otázkou soužití neromského a romského obyvatelstva se zabývají téměř všechny obce a města České republiky. Jde o jakési hledání forem bezkonfliktního soužití mezi těmito dvěma stranami. Samosprávy se snaží dosáhnout toho, aby si tyto jednotlivé a často velmi rozdílné součásti komunity nebyly navzájem nebezpečné. Při hledání vzájemného soužití je významná právě odlišnost mezi Romy a většinovým obyvatelstvem. V některých oblastech tyto odlišnosti mohou být dokonce rozhodujícími zdroji nedorozumění.
Nejzásadnější odlišnosti mezi Romy a Neromy jsou spatřovány ve vnímání domova.
Neromský, usedlý vztah k domovu, k půdě, k rodnému městu, k tradiční a prostorově vymezené komunitě, ke které po generace patří, je něco zcela jiného, než vztah toho, jehož předci se po mnohá staletí pohybovali, usazovali v obci jen na chvíli, např. jen na jednu generaci, což se také projevuje ve vztahu k obci a jejímu vnímání jako svého domova. Vztah k půdě Romové historicky nemají, neboť neměli příležitost si jej vytvořit. To, co Češi nazývají svými kořeny, to je vztah k historii předků, která se těsně pojí k historii komunit a míst, kde žili po generace a jsou součástí identity každého z nich. Toto Romové však necítí. K žádnému místu nepřilnou tak pevně. Oproti tomu mají Romové nečekaně silné vztahy k rodu, k celku a ke svým lidem (Socioklub 2000, s. 8-10).
Mezi základní psychologickou potřebu každého člověka se řadí potřeba náležení někam. Jediné místo, kam Romové skutečně náleží, je romská komunita. S postupem času a pod tlakem majoritní společnosti se žebříček hodnot této komunity výrazně změnil. Dalo by se říci, že Romové berou všechny okolnosti, provázející jejich život, za méně závažné, neboť podle nich v životě velkou roli hraje náhoda. Tento přístup ovšem vede ke snížení pocitu zodpovědnosti, a to ve všech směrech. V otázce bydlení jsou Romové oproti majoritní společnosti velmi přizpůsobiví, nevadí jim život v provizoriu a mají též nižší požadavky na standard ubytování.
17
Rozhodující roli v hledání cest k řešení problémů společného soužití hrají orgány měst a obcí, a to především z hlediska prozíravosti a schopnosti přistupování k bytové politice. Všechny způsoby řešení této problematiky jsou však finančně velmi náročné.
Přestože si dnes mnoho měst a obcí uvědomuje nutnost a závažnost tohoto problému, nejsou ve veřejném rozpočtu vyčleněny potřebné zdroje finančních prostředků, které by zřetelně tento problém pomohly vyřešit. Analýza vývoje potenciální finanční nedostupnosti nájemního bydlení v krajích ČR ukázala, že nejohroženějšími kraji v tomto smyslu jsou Praha a Jihomoravský kraj, nejméně ohroženými kraji pak Moravskoslezský a Ústecký kraj, přičemž v těchto krajích je také nejnižší průměrná pořizovací cena 1 m2 užitkové plochy dokončených bytů (Kuda, Lux 2010, s. 21, 124).
2.2 Vztah majority k romskému etniku
Rozdílné podmínky života Romů, jejich tradice, hodnoty a zkušenosti, vytvořily specifický systém hodnot a norem, odlišných od majoritní společnosti. Do rozporu s většinovou společností je staví především jejich sklony k nesystémovému jednání, nepravdivosti, dále špatné návyky v hospodaření s penězi a jejich nejednotnost. Právě jejich nejednotnost ve smyslu nejednotné politické reprezentace, rozdělení jazykové a v neposlední řadě také sociální, je častým kamenem úrazu při řešení tzv. romské otázky.
Romská menšina je majoritou vnímána jako odlišná a je jako celek vystavena výrazné stereotypizaci. Tento stereotyp je negativní, z čehož vyplývá i častá diskriminace romské minority. To v praxi znamená, že integrace jednotlivců (jejichž handicapem je navíc fyziognomie, která jedinci, i kdyby chtěl, nedává možnost zříci se své skupiny) i celé skupiny je velmi ztížena (Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2002, s. 6).
Romy však stmelují i další pojítka, kterými jsou především jejich niterné zážitky.
Všichni Romové sdílejí svůj vnitřní mentální prostor – a právě ten je určujícím faktorem, který je činí typologicky jednotnými i v situaci, kdy jsou zcela rozptýleni
18
v majoritní společnosti. Mentální postoje jednotlivých členů romské společnosti, bez ohledu na sociální příslušnost, jsou natolik shodné, že můžeme generalizovat: to, co platí o vlastnostech, které jsou vnímány jako romské, můžeme většinou aplikovat na jednotlivce, který k této etnické skupině náleží (Samková 2011, s. 15).
Současný postoj majority k romské minoritě sice toleruje kulturní odlišnosti, ale současně jsou tyto odlišnosti vnímány jako nežádoucí a jejich „žití“ odsuzuje jedince do pozice druhořadého občana. Na druhé straně ale občané, příslušníci minority, kteří stereotypizovaný model kulturní odlišnosti nenaplňují a ani nechtějí naplňovat, jsou díky přisouzené etnicitě (která má v našich zemích dlouhou tradici) v podstatě nuceni být kulturně odlišní, protože se to od nich očekává (Institut pro kriminologii a sociální prevenci 2002, s. 5).
Přestože Romové nejsou národem a nelze s nimi jako s národem zacházet (ačkoliv kromě jednotného území, ve smyslu vytvoření jednotného státu, atributy národa splňují), přistupuje k nim majoritní společnost jako k osobám se stejným vnímáním, jednáním a smýšlením. V dnešní společnosti převažuje názor, že všichni Romové jsou stejní, bez ohledu na vzdělání či sociální rozdělení, společnost je tzv. „hází do jednoho pytle“.
Často se setkáváme také s názorem, že Romové se rádi sdružují do skupin či komunit.
V českých městech najdeme na jednom místě seskupení domácností, z nichž jen některé jsou mezi sebou svázány příbuzenskými vztahy. Taková seskupení však jako komunity nefungují. Někdy naopak mezi navzájem nepříbuznými rodinami převažuje tendence k separaci, popř. mezi nimi panuje tiché přehlížení.
Naopak jinde najdeme na jednom místě hned několik generací rodin, které příbuzenské vazby navázaly prostřednictvím sňatkových výměn. Situace se samozřejmě liší místo od místa a vyvíjí se pod vlivem dalších okolností. Podstatné je však to, že pokud někde žije na jednom místě větší počet Romů, nelze automaticky předpokládat, že se jedná o komunitu, se kterou lze jako s takovou pracovat. Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit jsou tak často právem hákliví na to, když je veřejnost nebo úřady
„házejí do jednoho pytle“ s jejich sousedy, se kterými nemusejí cítit spojení ničím jiným než nahodilou shodou místa bydliště (Hirt, Jakoubek 2006, s. 19–21).
19
Celospolečenskými trendy, které romskou integraci brzdí a znesnadňují, jsou:
- Směřování české společnosti po roce 1989 ke zvyšující se sociální a ekonomické diferenciaci. Velmi malé procento Romů bylo po roce 1989 v takové pozici, aby mohlo využít možnosti privatizace bytového fondu obcí či studia v zahraničí, což byly cesty rychlého společenského vzestupu části majoritní společnosti v 90.
letech. Právě vývoj po roce 1989 přinesl pro většinu z nich výrazný sociální propad, neboť se začala prohlubovat propast mezi bohatými a vzdělanými a chudými a nekvalifikovanými.
- Změna sociální politiky a systémů od principu solidarity k principu zásluhovosti.
Sociální politika klade větší důraz na zásluhovost, adresnost, prevenci zneužívání sociálních dávek a sankce, díky nimž se stále větší procento Romů dostává do situace příjmové chudoby a sociálního vyloučení.
- Nedostatečné zohledňování dopadů sociální politiky na děti. Sociální systém nezohledňuje nepřímý dopad cílených politik na „třetí“ osoby. Tento stav přispívá ke zvyšování počtu romských dětí v zařízeních pro výkon ústavní výchovy.
- Dlouhodobě nezvládnutá situace bydlení. Systémové změny napomohly zlepšit bydlení středních a vyšších příjmových skupin (např. privatizace bytového fondu obcí, podpora hypoték a stavebních spoření, apod.), ale situace chudších vrstev řešily pouze okrajově (chybějící sociální bydlení). To vedlo k výraznému propadu bydlení nejchudších obyvatel a k alarmujícímu růstu tohoto problému.
- Nedostatečná možnost státu při řešení integraci Romů na místní úrovni a negativní postoje samotných měst a obcí k romské integraci. Stát kromě nabídnutí finančních prostředků či spolupráce s Agenturou pro sociální začleňování, prakticky nemá účinné nástroje k provádění sociálních politik na úrovni měst a obcí, pokud města a obce svůj zájem neprojeví.
20
- Nízká efektivita dosud využívaných integračních opatření. Ačkoliv byly do těchto opatření investovány značné finanční prostředky, jejich účinnost je obecně nízká.
- Problémy se stanovením cílů a jejich monitoringu. Vzhledem k tomu, že chybí celoplošná přesnější data o Romech v ČR, nejsou k dispozici údaje o jejich zaměstnanosti, vzdělanosti, bydlení či zdravotním stavu, nelze dobře stanovit výchozí stav ani měřit pokrok při dosahování stanovených cílů pomocí zaznamenaných změn.
- Nízké zastoupení účastníků romské menšiny v rozhodovacích procesech. I dobře míněné úsilí je proto Romy vnímáno jako jednání většiny, ke kterému se nemohou dostatečně vyjádřit. To prohlubuje propast mezi většinou a romskou menšinou.
- Negativní postoje části majoritní společnosti, politické reprezentace a vliv médií.
Vlivem přetrvávajících předsudků je část většinové společnosti protiromsky zaměřená. Jedná se především o majoritu, která žije v sousedství vznikajících či již vzniklých romských ghett, které se vyznačují kriminalitou, přetížeností sociálních služeb, atd. Většinové obyvatelstvo, které se nemůže v důsledku své vlastní sociální či ekonomické situace z těchto lokalit odstěhovat, nejvíce vyznává extrémní řešení této situace. Značné nepokoje v posledních letech naznačují, že ke spouštění agrese mezi majoritou a romskou minoritou může dojít i v prostředí mimo vyloučené lokality (Strategie romské integrace 2015, s. 18 – 20).
21
3 SEGREGACE ROMŮ A PROSTOROVÉ SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ
V České republice je s romskou menšinou spojována tzv. kultura chudoby. Jejími hlavními znaky jsou špatné materiální a sociální podmínky či sociální vyloučení.
Kultura chudoby vychází, dle Oscara Lewise – zakladatele tohoto konceptu, z premisy, že obyvatelé sociálně vyloučených lokalit jsou nositeli specifického kulturního vzorce, který vznikl v procesu adaptace na dlouhodobou chudobu, stejně jako sociální, symbolické i prostorové vyloučení a jako reakce na tyto skutečnosti. Kultura chudoby má vlastní strukturu a logiku, je přenášena z generace na generaci. Není pouze záležitostí strádání a neuspořádanosti, tedy stavem nedostatku něčeho, ale jako kultura v tradičním pojetí poskytuje návod na život, připravený soubor řešení problémů a plní tedy významnou adaptivní funkci. Tento specifický kulturní vzorec sice umožňuje dotyčným lidem v dané pozici přežít a obstát, zároveň jim však znemožňuje zpětnou integraci do struktur majoritní společnosti – tito lidé nejsou schopni změnit životní styl ani využít programy, které jim stát či nevládní organizace nabízejí. Za charakteristické rysy tohoto kulturního systému jsou považovány například: nedůvěra ke státním institucím, solidarita omezená na nukleární rodinu, životní strategie zaměřená na přítomnost, absence majetku, tendence a vysoká míra tolerance k sociálním patologiím, vysoká porodnost a další (Hirt, Jakoubek 2008, s. 7).
Kultura chudoby má přímou návaznost na majoritní systém a jeho hodnoty. Běžnými hodnotami pro příslušníka české majoritní společnosti jsou bohatství, vzdělání, majetek, prestiž – tyto hodnoty jsou však pro Romy často nedosažitelné. Jmenované aspekty se poté stávají hlavním důvodem sociálního vyloučení těchto lidí, jejichž život je provázen pocitem méněcennosti, beznaděje, nedůvěrou, atd. Kultura chudoby se odráží ve všech sférách života romského obyvatelstva – především v bydlení a vzdělání. Děti, které pocházejí z těchto rodin, mají v každodenním životě minimální schopnosti pro začlenění, nejsou zvyklé na běžný režim, mají nižší intelekt a tím se snižuje i jejich možnost obstát v běžné moderní civilizaci (Navrátil 2003, s. 12–13).
22
Problém sociálního vyloučení a chudoby Romů v České republice je často spojován s existencí sociálně vyloučených lokalit. Většinou se jedná o vyloučení sociální a ekonomické. Chudí a sociálně vyloučení žijí na jednom izolovaném místě, většinou se na první pohled odlišují svým vzezřením, společnost jako celek je určitým způsobem konzervuje a tím tento problém narůstá. Pro sociálně vyloučené nejsou typické pouze oddělené lokality nebo ghetta, v nichž tito lidé bydlí, ale jedná se především o lidi, kteří jsou dlouhodobě bez zaměstnání, jsou zcela závislí na dávkách sociální podpory a sociální péče a chybí jim dovednosti společně se sociálním kapitálem pro to, aby mohli být v běžné společnosti úspěšní, popř. se vyznačují fyzickými znaky, kvůli kterým se stávají oběťmi diskriminace (Socioklub in Moravec, s. 11–12).
Mechanismy sociálního vyloučení jsou vlastní způsoby vytěsňování osob a skupin na okraj společnosti. Těmito mechanismy jsou např. symbolické, kulturní, ekonomické či prostorové vyloučení (Moravcová 2012, s. 10). Právě prostorové vyloučení (residenční segregace) je jedním ze základních a nejviditelnějších projevů se kterými se můžeme setkat v rámci sociální exkluze. Při prostorovém vyloučení se jedná o stav či proces vylučování některých sociálních skupin do různých oblastí, sídel a lokalit na základě sociokulturních charakteristik a ekonomického statusu (Moravcová 2012, s. 47).
Vážným problémem České republiky se staly právě sociálně vyloučené lokality, obývané převážně Romy, jejichž vznik vedl k narušení sociální soudržnosti české společnosti. Tyto enklávy narušují soudržnost především z pohledu sociálního a ekonomického. Českou společnost rozdělují na část většinovou, která svůj způsob života odvozuje od zaměstnání, mzdy a spotřeby odvíjející se od pracovních příjmů, a na část menšinovou, která je charakteristická závislostí na sociálních dávkách, nezaměstnaností, dluhy, apod. (GAC 2006, s. 3). A právě závislost minority na sociálních dávkách se stala veřejným tématem dnešní doby. Tato závislost je majoritou vnímána jako „neschopnost minority“ a „přiživování na systému“ (Pražská škola alternativ 2012, s. 4).
Segregace Romů ve větších městech má negativní důsledky jak pro samotné obyvatele těchto ghett (vyšší míra izolace, pocity bezvýchodnosti, kriminalita, projevy
23
agrese a stupňování nedůvěry až po nepřátelství k majoritě), tak i pro občany bydlící či pracující v této lokalitě a jejím sousedství (hygienická a zdravotní rizika, obtěžování hlukem, pokles atraktivity míst a cen nemovitostí v okolí). Existence ghett se tak stává jednou ze základních překážek porozumění mezi Romy a majoritou.
Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK vydala v roce 2007 výsledky svého výzkumu segregace v České republice (Sýkora, Temelová, Posová, 2007). Výstupem tohoto výzkumu bylo konstatování, že cílem bytové politiky měst je nastěhování daných skupin do daného místa. Státní správa se problémům života v segregovaných lokalitách příliš nevěnuje, a to především proto, že tyto problémy zatím nepředstavují neudržitelné sociální konflikty. V obcích dochází k cílenému vytěsňování romských nájemníků, v rámci kterého pronajímatelé (a to jak soukromí vlastníci tak obce) používají takové praktiky, které jsou ve vztahu k platným zákonům pochybné.
Dochází k fiktivním výměnám bytů, popř. k výměnám bytů za rodinné domky do osobního vlastnictví, které jsou ovšem v dezolátním stavu a vyžadují rekonstrukci, na kterou ale Romové nemají peníze. Nezřídka dochází i k fyzickému nátlaku ze strany majitelů nemovitostí.
3.1 Segregace Romů spojená se zadlužením
Situace na finančním trhu se v posledních letech změnila. Banky nabízí svým klientům výhodné úvěry a hypotéky, nejrůznější nebankovní společnosti nabízejí rychlé půjčky bez zajištění. Pořízení spotřebních předmětů všeho druhu s odkladem splátek je dnes již samozřejmostí, stejně jako prodej prostřednictvím leasingu. Splácení těchto dluhů však zatěžuje rozpočty občanů a jejich rodin. Pro sociálně slabší rodiny, které nejsou příliš zvyklé plánovat budoucnost, platí toto dvojnásob. Splácení se tak stává velkým problémem. A právě tyto rodiny či jednotlivci nejsou později schopni dostát závazkům, vzniklým z právního vztahu, jakým je v těchto případech kupní smlouva, smlouva o půjčce, úvěru apod.
24
Stejně tak se do takových obtížných situací, charakterizovaných neschopností hradit peněžité částky za poskytované služby, dostávají někteří občané v souvislosti s úhradou nákladů za nájemné a za plnění spojená s užíváním nemovitostí. Jde především o nájemce obecních bytů, bytů v osobním či družstevním vlastnictví nebo rodinných domů, kteří nejsou schopni hradit náklady za spotřebovanou energii (elektřina, plyn), vodu apod. Počet takovýchto dlužníků narůstá. V případě neplacení nájemného tito lidé skončí v náhradním bytě nebo v náhradním ubytování, ale s nájemní smlouvou na dobu určitou, což je nechráněný nájemní vztah, a po jeho skončení (v případě opětovného neplacení) nevznikne nárok na žádnou bytovou náhradu. Většinou je nájemné v náhradním ubytování vyšší než to, které předtím obyvatelé nebyli schopni platit.
Z hlediska záchranné sociální sítě je ještě možnost řešení této situace pomocí azylové péče. Jinak je třeba počítat se vznikem slumů a bezdomovectvím.
3.2 Segregace Romů spojená s nezaměstnaností
Míra nezaměstnanosti je mezi Romy dramaticky vyšší než mezi Neromy. Romové vykonávají nekvalifikované práce, a tím je pochopitelně nižší i jejich výdělek. Mezi hlavní příčiny méněcenného postavení Romů na trhu práce jsou především nedostatečná motivace k práci, nedostatečné vzdělání, nízká mobilita, upřednostňování práce načerno, zadluženost a diskriminace. Romové udržují v rámci svých početných rodin solidární sítě. Tyto sítě slouží jako pojištění v případě výpadku příjmů. V případě náhlé nouze si rodiny mezi sebou půjčují peníze, poskytují jídlo nebo přístřeší. Tato výpomoc je dosti běžná, neboť Romové závislí na sociálních dávkách většinou nemají úspory, o které by se v době nouze mohli opřít. Pokud Romové přijdou o bydlení, v rámci těchto sítí je jim na přechodnou dobu nabídnuto náhradní ubytování. Tento stav je v praxi řešen tak, že rodina, která má platnou nájemní smlouvu, přijme na určitou dobu nového spolubydlícího či nové spolubydlící. Tímto však vědomě poruší podmínky smlouvy, která stanoví maximální počet osob, které mohou byt užívat. Tato situace má obvykle dva důsledky. První z nich je případ, kdy majitel zjistí porušení podmínek smlouvy a tuto smlouvy nájemníkovi vypoví, ve druhém případě se tento stav projeví až po určité
25
době v nedoplatku za služby (nejčastěji spotřeba vody)3. Ani tento demotivující následek však nemá vliv na změnu těchto rodinných sociálních sítí. Teoretické zajištění v těchto případech poskytuje také stát formou sociálních dávek. Tyto dávky ale ve své pojistné funkci do velké míry selhávají. Sociální systém je složitý a neprůhledný a jeho uplatňování často závisí pouze na místních zvycích a názorech místních úředníků. Často dochází k řízené manipulaci, a to především z důvodu jeho složitosti a neprůhlednosti.
Dávky pobírá domácnost jako celek, a pokud se velké domácnosti formálně rozdělí na dvě, celkové příspěvky se tak zvýší. To má za následek několikanásobně vyšší poptávku po bytech určených k pronájmu nad jejich nabídkou. Vzhledem k nedostatku volných bytů v centru, se jedinou možností romských rodin stává ubytování v okrajových částech, a tak dobrovolně odchází na periferii měst.
3 Tato situace je blíže popsána v podkapitole 8.4 „Nejčastější důvody ztráty bydlení Romů v České Lípě“, v empirické části této práce.
26
4 BYDLENÍ ROMŮ
Problematika bydlení Romů je v dnešní době velmi diskutovaným tématem. Ztráta bydlení postihuje jednotlivce i domácnosti a vytěsňování romských populací z bydlení tvoří součást komunální politiky. Toto jednání vede ke vzniku sociálně vyloučených lokalit a k trvalému ohrožení těch, kteří se již obyvateli takových lokalit stali.
Domněnku, že v české společnosti dochází k nebezpečnému trendu vytváření etnicky segregovaných a sociálně dezintegrovaných sídelních struktur, podporuje i výsledek šetření romských poradců v roce 2001, kdy v komunitách s bytovými a jinými vážnými sociálními problémy žilo cca 16 tisíc Romů. Některé z těchto komunit, zpravidla umístěných v periferních oblastech měst, dosahují podle odhadů několik stovek či tisíc lidí (GAC 2006).
4.1 Historie bydlení Romů v ČR
V období let 1918 – 1945 se veškerá snaha veřejných orgánů soustřeďovala na to, aby Romům znemožnila kočování s přenosnými příbytky a následně přiměla k trvalému usídlení. Opatření, která byla zaměřená na zákaz kočování Romů, však paradoxně narážela na větší odpor majoritní společnosti, než samotných Romů. Právě v tomto období, v důsledku stoupající nezaměstnanosti a chudoby, postupně rostly nepřátelské postoje majority vůči Romům (Fónadová 2014, 22–23).
Na počátku roku 1959 provedly státní orgány sérii několika razií, při nichž Romové, kteří se bránili usídlení, byli zadrženi, umístěni do určených bytů a připravených zaměstnání (Fónadová 2014, s. 23). Toto však nebylo jediné vynucené opatření.
V zájmu rychlé asimilace Romů bylo prosazováno nejen povinné zaměstnání, ale také rozptyl romských rodin mezi majoritní společnost a dohled nad zákonnou povinností školní docházky romských dětí, stejně jako povinné zdravotní péče.
27
V 90. letech 20. století vzrůstal v českých městech tlak na odchod nejchudších obyvatel z bytů v městských centrech na periferii. Tento tlak byl čistě ekonomický, neboť s přechodem na tržní ekonomiku tyto byty získávaly na hodnotě. Po roce 1991 byl původním majitelům vrácen majetek na základě zákona o restitucích, který jim byl zkonfiskován komunistickým režimem. V České republice bylo podle některých údajů v restituci vráceno cca 10 % bytového fondu. Restituovány byly především domy ze staré zástavby v centrech měst. Romové patřili mezi restituenty pouze výjimečně, ale jejich podíl v restituovaných domem byl značný, neboť právě jim byly v minulosti přidělovány méně kvalitní byty v těchto domech. Změna vlastníka domu tak měla pro jeho obyvatele zásadní dopad. Nájemné sice zůstalo dále regulováno, ale nový majitel chtěl lépe a efektivněji nemovitost využít, v čemž mu původní obyvatelé překáželi. Za uvolnění těchto domů byly Romům nabízeny jiné varianty ubytování, do kterých byli stěhování často v souvislosti s rekonstrukcí původních nemovitostí. Další zásadní dopad pro romské obyvatele bylo podepisování nových nájemních smluv. Ty ve většině případů obsahovaly mnohem horší podmínky, než smlouvy původní. Zhoršení podmínek představovala především změna trvání nájemních smluv z doby neurčité na dobu určitou. Majitelé zneužívali nízkou informovanost romských rodin o jejich právech a povinnostech a využívali situací, kdy mnozí Romové neměli doposud sepsanou smlouvu žádnou a podpis nové smlouvy tak byl jejich jediným řešením. Nejzávažnějším právním následkem uzavírání takových smluv byl zejména fakt, že po skončení nájmu na dobu určitou neměl nájemník nárok na náhradní bydlení. Obce prodejem zchátralých nemovitostí novým majitelům také často řešily problém s nelegálními obyvateli těchto nemovitostí. Noví majitelé takovéto neoprávněné užívání netolerovali a zahájili vlnu vystěhovávání nájemníků. Nátlakem a výhrůžkami poté byly Romové vystěhováváni do objektů na okrajích měst či vzdálenějších obcí a to se stalo prvním krokem k vyloučení těchto jedinců ze společnosti. Romské domácnosti, které byly závislé na příjmu ze sociálních dávek, byly po roce 1993 postiženy zákonem o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky4, a to z toho důvodu, že o tento příjem ze sociálních dávek na čas přišly, a tak nebyly schopny platit nájemné a služby (Socioklub in Moravec, s. 19).
4 Mikulášíková, Marta: Stručný nástin důsledků zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání
28
Bytový fond následně přešel do vlastnictví obcí a měst a stát přišel o vliv nad touto správou. O nakládání s těmito byty rozhodovalo především zastupitelstvo a rada obce, přičemž obecní bytový fond byl nejčastěji spravován najatou soukromou firmou. Ve stále větší míře docházelo k privatizaci bytů a noví majitelé měli zájem na tom, aby v jejich bytech nežili romští nájemníci. Neméně časté bylo spojení a osobního zájmu některých radních či zastupitelů s firmou, která byty kupovala (Socioklub in Moravec, s. 19–20). Stát se snažil zbavit problému nákladné údržby bytového fondu, která zatěžovala státní rozpočet, přičemž stejně zatěžující bylo vlastnictví bytů také pro rozpočty obecní. Obce tento problém řešily právě privatizací bytového fondu. Šlo nejčastěji o prodávání celých domů do vlastnictví právnických osob, většinou družstev vytvořených nájemníky. Problematické na celém tomto procesu bylo to, že stát nestanovil, jakou část bytů by si měly obce ponechat, aby mohly poskytovat sociální bydlení sociálně slabším občanům. Některé obce tak zprivatizovaly téměř veškerý bytový fond.
Privatizace byla uskutečňována prodejem bytového fondu hluboko pod tržní cenou nemovitostí, tudíž za velmi výhodných podmínek. Z tohoto procesu však byly vyloučeny osoby s problematickými či neexistujícími nájemními vztahy, tedy v podstatě všichni sociálně slabší nájemníci. Jako kupující tak nesměl vystupovat nájemce, který dlužil za nájem bytu, neprokázal existenci nájemního vztahu k bytu (tyto osoby byly vyloučeny jak z možnosti stát se kupcem bytových či nebytových prostor, tak také nemohly být členem právnické osoby, vystupující na straně kupujícího) nebo nebyl schopen při podpisu kupní smlouvy složit 30 % kupní ceny. Negativní dopady privatizace tedy můžeme shrnout do tří okruhů:
1) většina Romů byla z privatizace vyloučena
2) obce, které zprivatizovaly velkou část svých bytových fondů, nemohly poskytovat sociální bydlení, na kterém byla převažující část romské populace závislá
státního občanství v ČR, in Romové v České republice 1945 – 1988, Socioklub 1999.
29
3) změna pronajímatele ze subjektu s možnými sociálními závazky a ohledy (obce) v subjekty zcela soukromé (např. družstvo vlastníků) (Baršová 1999, s. 17–20).
Vzhledem k vývoji celé situace, kdy obce měly bytů nedostatek, tak často přicházela řada na tzv. pořadníkový systém. Žadatelům byly přidělovány body podle předem schválených kritérií (např. počet dětí v rodině, zdravotní handicap některých členů rodiny, atd.) – čím víc měl žadatel bodů, tím blíže byl na pomyslné metě pro přidělení bytu. Kritéria pro přidělování bytů ve většině obcí měla nepříznivý dopad především na romské žadatele, a to hlavně z důvodu požadavku na bezdlužnost blízkých příbuzných či na čistý trestní rejstřík. Tento přidělovací systém byl v mnoha případech velmi neprůhledný, žadatel neměl po podání žádosti jakoukoliv šanci dozvědět se, jak si jeho žádost stojí a mnohdy se jednalo o několikaletý proces. Jiným přidělovacím systémem je v současné době tzv. volná soutěž, kdy byt získá jednoduše ten, kdo složí nejvyšší zálohu na nájem. Tento stav prakticky nutí občany, kteří na vysokou zálohu nemají, zůstat na ubytovnách nebo v bytech, kde je podstatně dražší nájem než v obecním bytě5. Nyní je tomu tak, že obce zcela naplnily kapacitu volných obecních bytů a až na výjimky není prakticky možné se volného bytu v dohledu několika let dočkat. Proto je romskými nájemníky volena jiná forma bydlení6.
5 Dle osobní zkušenosti autorky, je toto velmi palčivý problém. Romští žadatelé o pronájmy bytů nemají dostatečné finanční prostředky mnohdy ani na složení tzv. nájemní jistiny, která vyžadována téměř všemi majiteli nemovitostí. Bez složení této jistiny nejsou pronajímatelé ochotni s nájemníky podepsat nájemní či podnájemní smlouvu.
6 Vybrané formy bydlení Romů jsou uvedeny v podkapitole 8.3 empirické části této práce. Ačkoliv jsou tyto formy bydlení uvedené pro obec Česká Lípa, je možné toto rozdělení přeneseně uplatnit také u ostatních obcí ČR.
30
4.2 Diskriminace Romů v bydlení
Segregace Romů má v dnešní době mnoho podob. Je úzce spojena s rasismem a diskriminací. Diskriminace v oblasti bydlení je stav, kdy dochází k odklonu od uznaných principů spravedlnosti a rovných šancí. Za diskriminaci je někdy označováno nezákonné nebo neetické jednání, jehož oběti jsou příslušníci etnických minorit. Jako příklad slouží jednání restituentů, kteří se snaží zbavit nájemníků nezákonnými prostředky. Toto nezákonné jednání se ale charakteristikou oběti nemění v jakýsi obecný čin diskriminace, ale jedná se o porušením domovní svobody, vydírání či podvod. Problémem zůstává také nevyjasněnost vztahů mezi pojmy diskriminace a segregace. Segregace je někdy považována za důsledek diskriminace, aniž by byly zohledněny další skutečnosti, které mohou k segregaci vést (Frištenská 2002, s. 25).
O nediskriminaci a rovném zacházení se často mluví, jako by byly nárokovatelné z titulu lidských práv. To však má k pravdě daleko. Zákaz diskriminace ve Všeobecné deklaraci lidských práv (Čl. 2) a v evropské konvenci o lidských právech (Čl. 14) se vztahuje pouze na práva vyjmenovaná v daných dokumentech (Kugler 2013, s. 4).
Nejpropracovanější definici diskriminace v současné době nabízí Směrnice EU 2000/43/EC z 29. června 2000 o rovném zacházení bez ohledu na rasový či etnický původ. V případě přímé diskriminace v oblasti bydlení se nejedná pouze o projev vlastních předsudků, ale také tzv. pragmatického jednání, které předpokládá předsudky u jiných osob. Majitelé mnohých bytů se při jejich rekonstrukci snaží zbavit přednostně romských nájemníků, neboť vycházejí z předpokladu, že byty v domě, kde nebydlí Romové, půjdou výhodněji prodat nebo pronajmout. Potenciální kupec či nájemce je v praxi často již v úvodu prohlídky realitní kanceláří ubezpečen, že v domě nebydlí Romové, aniž by se na to sám zeptal. Obecně se má za to, že přítomnost Romů v domě, bez ohledu na to, zda jde o problémové či bezproblémové osoby, snižuje jeho cenu a i cenu pronajímaných bytů.
Přímá diskriminace se může projevit nejen v sektoru soukromém, ale i veřejném (např. při pronájmu obecních bytů). Jednání obcí ovlivňuje tlak stávajících nájemníků a okolí proti příchodu romských rodin do lokality, kde bydlí. Známé jsou také rasistické
31
přístupy některých úředníků, a to hlavně pokud jde o bydlení v komunálních bytech.
Rasismus úředníků je mnohdy podmíněn nepřátelskými reakcemi ostatních obyvatel na místní sociální a ekonomické změny, které nemohou kontrolovat. Takto dochází k tzv.
nepřímé diskriminaci (Socioklub 2000, s. 25–27).
Přímé nástroje k postihu diskriminace v bydlení doposud český právní řád neposkytuje. Diskriminační jednání lze účinně postihnout pouze v případě, váže-li se k trestným činům. Pak již ale nejde o postih diskriminace jako takové, nýbrž jiného nezákonného jednání (Baršová, 1999, s. 38).
4.3 Kvalita bydlení Romů
Chudí a sociálně vyloučení Romové trvale žijí v provizorních podmínkách a často nemají možnost tuto situaci zlepšit. Vzhledem k tomu, že jejich nájemní smlouvy jsou v převážné většině uzavírány na dobu určitou7, nemají žádnou záruku, že o své bydlení nepřijdou, a to bez ohledu na to, zda jsou vzornými či nedbalými nájemníky (Moravec, s. 24–25). Často však ani majitelé, kteří své byty Romům pronajímají, se o tyto byty řádně nestarají, neudržují je, neprovádějí úklid a to primárně vzhledem k tomu, že mají za nájemce právě romského nájemníka. To pochopitelně úzce souvisí i s tím, že tržní nájemné je často velmi nízké a nájemníci řádně neplatí. Situace mnohých pronajímatelů tak není o moc lepší než situace jejich nájemců. Obecně je rozšířená představa o tom, že Romové jakožto nájemníci, tyto byty „vybydlují“ a záměrně ničí. I takového případy jsou v praxi zaznamenány, avšak nejde jen o záměrné ničení, ale především o běžné opotřebení, ke kterému není zapotřebí bezohledného zacházení ze strany nájemníků. Ať již jde o obecní byty či byty fyzických osob, hlavním důvodem pro neplatičství v případě Romů se stává nekomunikace s dalšími institucemi, zejména se sociálním odborem, který, po dohodě s nájemníkem, může vyplácet konkrétní příspěvky přímo na účet majitele bytu. Tento postoj ze strany majitelů bytů má zpravidla dvě příčiny. Buďto se majitelé bytů nechtějí tímto zabývat a veškerá jednání na úřadech nechají
7 Toto tvrzení je potvrzeno v odpovědích romských respondentů na otázku č. 2, která je součástí Přílohy C této práce.
32
v kompetenci nájemníků, anebo často ani sami nevědí, že tato možnost existuje.
Nezřídka se tak stává, že sociální dávky a příspěvky, vyplácené sociálním odborem nájemníkům, se nedostanou do ruky nebo na účet majitele bytu, a problém neplatičství se tak jen prohlubuje.
V případě, že se z nájemníků stanou neplatiči, je pro ně trestem přestěhování do horšího typu bydlení, např. holobytů. Toto by se však mělo dít na základě jasně stanovených a dodržovaných pravidel. Ti, kteří se v takovémto ubytování ocitnou, by měli znát jasné podmínky pro to, aby se mohli vrátit zpět do důstojného bydlení. Pokud tomu tak není, nejedná se o sankci, ale o past. Tento postup však bohužel v dnešní době uplatňuje stále více měst a obcí. Děje se tak pouze u bytů obecních, neboť v případě smluvních vztahů s majiteli bytů nemají neplatiči samozřejmě nárok na jakékoliv náhradní ubytování. Takto nevýhodnou a jednostrannou smlouvu podepisují však téměř všichni nájemníci, neboť v danou chvíli nemají jinou volbu.
Dá se proto říci, že tzv. nepřizpůsobivost sociálně vyloučených Romů je zčásti přirozenou a logickou reakcí na chaotickou a trvale nejistou situaci, ve které se v případě bydlení v České republice nacházejí.
4.4 Přístup měst a obcí k sociálně vyloučeným lokalitám
Ačkoliv vláda přijala a realizovala několik koncepcí romské integrace, situace se zhoršuje, protože se centrální politika státu neshoduje s politikou měst a obcí. Koncepce a filozofie centrálních programů se dostala dlouhodobě do rozporu s místními a regionálními možnostmi a především pak s komunálními politickými zájmy. To, co se centrálně považuje za vhodné, je lokálně prakticky nemožné uskutečnit. A naopak – odsunutí problémů na okraj (segregace a prostorová izolace), je v rozporu s centrální politikou a zhoršuje aktuální stav. Některé místní programy byly i přesto koncipovány a realizovány v přímém rozporu s vládními dokumenty. Prohlubuje se tak propast mezi koncepcemi a vývojem reálné situace. Vytlačování Romů do segregovaných lokalit je relativně jednodušší, než komplikované integrační procedury, ke kterým navíc
33
komunální politici nemají důvěru ani potřebné znalosti. Samospráva si tak v řadě případů neuvědomuje nebo nepřipouští, jak velký problém si politikou, jejímž obsahem je vytváření vyloučených lokalit, do budoucna zakládá (GAC 2006, s. 19).
Mnoho obcí a měst se pokusilo řešit tento problém zřízením ubytoven. Vlivem privatizace byl však počet budov, vyhovující tomuto účelu, nedostatečný. Starší objekty se proto rekonstruovaly, popř. bylo nutné vybudovat objekty nové. Do těchto objektů byla poté sociálně slabší skupina obyvatel vystěhovávána. Situace, kdy obce stěhují do relativně izolovaných lokalit domácnosti s nejnižšími příjmy nebo vznik takových lokalit nepřímo podporují nevhodnou bytovou politikou, je i v současné době zcela běžná a vede ke vzniku dalších závažných sociálních problémů. Hlavními charakteristikami vyloučených lokalit jsou zejména:
1) Ve všech těchto územích žije vysoký podíl Romů a lidí, kteří jsou za Romy považováni.
2) Chudoba a materiální deprivace s řadou důsledků zejména pro děti, neboť sociální systém je nastaven pro překlenutí krátkodobé obtížné životní situace.
Sociálně vyloučení občané však žijí v této situaci dlouhodobě nebo trvale. To vede ke ztrátě profesních ambicí a mezigenerační reprodukci chudoby.
3) Nízká vybavenost veřejnými službami. Většina sociálně vyloučených lokalit leží v okrajových částech měst a obcí. Často v nich nejsou ani základní služby potřebné k zajištění přijatelné životní úrovně.
4) Nízká úroveň ekonomické aktivity. Ke vzniku sociálně vyloučených lokalit přispěly v mnoha případech obce nebo města tím, že tyto občany sestěhovaly na území se starou, nevyhovující zástavbou, do bývalých vojenských kasáren, případně do nefunkčních průmyslových zón. Tato území mají většinou dožívající, špatně udržovanou infrastrukturu. Pro podnikatelské aktivity v nich nejsou příznivé podmínky. Jejich osídlování sociálně vyloučeným obyvatelstvem pak zájem o podnikání a o investice do budov nebo do areálů dále snižuje.
34
5) Vysoká a dlouhodobá nezaměstnanost. Míra nezaměstnanosti Romů žijících v těchto lokalitách se pohybuje mezi 70 – 100 procenty. To vede k rezignaci nad pracovním uplatněním, pasivitě a vytvoření alternativních životních strategií, především k závislosti na sociálních dávkách, zadlužování, práci načerno atd.
6) Nízká úroveň vzdělání a profesní kvalifikace. Lidé žijící v těchto lokalitách význam vzdělání většinou nedoceňují. Nezájem o vzdělání se projevuje i ve výchově dětí a je primární příčinou jejich neúspěšnosti ve školách.
7) Významné ekonomické a sociální potíže. Typická je velkorodinná solidarita, která znamená vysokou garanci pomoci ze strany rodiny u lidí, kteří legálně nikdy nepracovali. Diskriminace Romů v bydlení a v zaměstnání tyto velkorodinné vazby podporuje a posiluje jejich význam jako pomoci v nouzi.
8) Nevyhovující životní, hygienické a zdravotní prostředí. V těchto vyloučených lokalitách dochází k častému přelidnění bytů. Tím dochází k nadměrné produkci odpadu, který není dostatečně rychle likvidován. Navíc se mnohdy jedná o zastaralý bytový fond bez hygienických náležitostí, což způsobuje opakované epidemie infekčních nemocí.
9) Vysoká kriminalita a delikvence. Se sociálním vyloučením souvisí zvýšený výskyt sociálně patologických jevů. Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit mají problémy s gamblerstvím, návykovými látkami, alkoholismem, záškoláctvím, domácím násilím, prostitucí. Vznikají dětské gangy, tíživé životní situace těchto osob zneužívají lichváři. Tyto jevy vedou k sociální izolaci celé komunity (GAC 2000, s 16).
Situace takto postižených obyvatel se postupně stala předmětem výhodného podnikání, čemuž postoje řady měst a obcí napomáhají. Svůj business na úkor sociálního vyloučení provozuje řada lichvářů a finančních podnikatelů. Nízký sociální status a neschopnost racionální úvahy nahrává podnikatelům provozujícím herny, poskytujícím
35
nevýhodné půjčky a úvěry a zajišťujícím provoz soukromých ubytoven a bytů, jejichž nájemné je několikanásobně vyšší než tržní nájemné v dané obci či městě. K tomuto trendu výrazně přispívá příspěvek na bydlení. Jako příjmově testovaná sociální dávka, která má cílovým skupinám domácností snížit zatížení rodinných rozpočtů uhrazením nezbytných výdajů na bydlení, však neřeší znevýhodnění a diskriminaci na trhu bydlení (Lux, Kostelecký 2011, s. 112). Navíc novelizovaný zákon o státní sociální podpoře tento příspěvek nijak časově neomezuje (FINIA 2015).
Cílem současné bytové politiky je systém sociálního a garantovaného bydlení pro domácnosti, které nemohou za tržních podmínek získat přiměřené, kvalitativně standardní a prostorově nevyloučené dlouhodobé nájemní bydlení. Pod vedením Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády ve vybraných lokalitách je v současné době připravováno pilotní odzkoušení systému garantovaného bydlení (Lux, Kostelecký 2011, s. 118–119).
Dalšími nástroji bytové politiky jsou:
1) Srozumitelná, transparentní a nediskriminující pravidla přidělování obecních bytů.
2) Využívání institutu zvláštního příjemce dávky.
3) Zřízení a podpora krizového bydlení.
4) Vytvoření systému prostupného bydlení.
5) Zpracování podkladových analýz k formulaci koncepce obecní bytové politiky.
6) Programy prevence ztráty bydlení (Agentura pro sociální začleňování 2015).
Jedním z cílů bytové politiky města Česká Lípa v letech 2013 – 2014 bylo dle Opatření č. 2 – 3 Akčního plánu města pro rok 2013 – 2014 zvýšení počtu levných a důstojných ubytovacích kapacit. Vzhledem k privatizaci bytového fondu, bylo město v roce 2013 vlastníkem pouze 47 bytových domů, a to převážně v městských částech Dubice a Lada, které obecně patří mezi lokality se zvýšeným počtem romských
36
obyvatel. V tomto roce bylo evidováno 124 žádostí o přidělení městských bytů, a to převážně od romských žadatelů8 (Akční plán města Česká Lípa 2013 – 2014). V České Lípě je v současné době téměř zcela naplněna kapacita volných městských bytů.
Lokality Dubice, Sever a část sídliště Lada jsou vnímány jako lokality sociálně vyloučené. Tento stav dlouhodobě deklaruje také fakt, že při privatizaci městského bytového fondu tyto lokality jako jediné zůstaly v majetku města, neboť o ně nebyl zájem. Především lokalita Dubice se vyznačuje horší dostupností občanské vybavenosti, zvýšeným hlukem v nočních hodinách a nepořádkem v okolí. Stejně tak jsou v této lokalitě městské byty považovány za byty druhé kategorie. Právě proto se žadatelé o bydlení obrací ve stále větší míře na soukromý sektor, jehož problematiku přibližuje empirická část této práce.
4.5 Řešení integrace romského bydlení
Dle studie společnosti GAC majoritní obyvatelstvo České republiky vidí řešení této problematiky v aktivitách směřujícím proti neplatičům a těm minoritním skupinám, které zneužívají sociální dávky. Toto je podmínka, bez které si lidé další integrační nástroje nedokáží představit jako efektivní. Mezi dalšími opatřeními byly uváděny posílení policie, sestěhování romských obyvatel za hranice obce, investice do vzdělávání romských dětí, investice do podporovaného zaměstnávání Romů, nasazení vyššího počtu terénních sociálních pracovníků, zlepšení infrastruktury v sociálně vyloučených a rekvalifikační kurzy pro dospělé Romy. Z této studie dále vyplývá, že ačkoliv oslovení respondenti uvedli sestěhování romských obyvatel za hranice obce, jsou si vědomi toho, že toto opatření neřeší celkovou situaci. Podle většiny z nich by se mělo umožnit a zajistit ubytování v obcích pouze těm Romům, kteří se budou finančně, případně svou
8 Dle podkapitoly 8.1 empirické části této práce je zřejmé, že aktuální stav bytového fondu města Česká Lípa, jeho nedostatečná kapacita a především lokalita, ve které se tyto domy nacházejí, pouze prohlubuje problematiku segregace romských obyvatel v tomto městě. V Dubici, která je považována za část města s nejvyšší kapacitou romských obyvatel, má město nejvyšší možnou ubytovací kapacitu. Proto ani v případě zájmu žadatelů o lokalitu s nižším počtem romských obyvatel, nemůže město nabídnout jiné řešení.
