Porovnání podnikatelského prostředí vybraných regionů NUTS III
Diplomová práce
Studijní program: N6208 – Ekonomika a management Studijní obor: 6208T085 – Podniková ekonomika Autor práce: Bc. Gabriela Osičková
Vedoucí práce: prof. Ing. Ivan Jáč, CSc.
Liberec 2017
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Ráda bych touto cestou vyjádřila poděkování vedoucímu mé diplomové práce, panu prof. Ing. Ivanu Jáčovi, CSc. z katedry podnikové ekonomiky a managementu TUL za cenné rady a trpělivost při vedení diplomové práce. Rovněž bych chtěla poděkovat svým přátelům a rodině za podporu, kterou mi po celou dobu mého studia poskytovali.
Anotace
Diplomová práce se zabývá podnikatelským prostředím Libereckého a Středočeského kraje.
Práce je rozvržena do teoretické a praktické části. Teoretická část se zaměřuje na vymezení základních pojmů, které jsou pro oblast podnikatelského prostředí důležité. Dále jsou vymezené pojmy jako podnikatelské prostředí, regionální politika a také faktory, které ovlivňují podnikatelské klima. V praktické části jsou definovány a komparovány faktory, které jsou rozdělené do hlavních skupin na obchodní, pracovní, infrastrukturní, lokální, environmentální a cenové. Celkem se jedná o 16 faktorů, na základě kterých jsou Liberecký a Středočeský kraj hodnoceny. Hlavním výstupem práce je závěrečné zhodnocení a porovnání podnikatelského prostředí Libereckého a Středočeského kraje včetně provedení dotazníkového šetření.
Klíčová slova
Podnikatelské prostředí, Liberecký kraj, Středočeský kraj, vícekriteriální analýza, měření kvality prostředí.
Annotation
The thesis deals with the business environment of the Liberec and Central Bohemia regions.
The diploma work is divided into theoretical and practical parts. The theoretical part specifies basic concepts that are important to business environment. In addition to this, the work defines the terms such as business environment, regional policy as well as the factors that affect the business environment. The practical part focuses on defining and comparing factors sorted out into main groups of business, labour, infrastructure, local, price and environmental. In total there are 16 factors for both the Liberec and Central Bohemia regions. The final assessment of the business environment of the Liberec and Central Bohemia regions, including a questionnaire survey makes up the main outcome of this diploma work.
Key Words
Business environment, Liberec region, Central Bohemia region, multicriteria analysis, the quality of the environment.
8
Obsah
Seznam obrázků ... 10
Seznam tabulek ... 11
Seznam zkratek a značek ... 13
Úvod ... 14
1 Vymezení základních pojmů a teoretických východisek ... 15
1.1 Podnik, podnikání, podnikatel ... 15
1.2 Podnikatelské prostředí ... 21
1.2.1 Modely podnikatelského prostředí ... 23
1.2.2 Kvalita podnikatelského prostředí ... 24
1.3 Regionální politika ... 26
1.3.1 Region ... 27
1.3.2 Klasifikace regionů ... 28
1.3.3 Vývoj regionální politiky ... 29
1.3.4 NUTS regiony ... 30
1.4 Faktory hodnotící úroveň regionů ... 31
1.4.1 Faktory obchodní... 31
1.4.2 Faktory pracovní ... 35
1.4.3 Faktory infrastrukturní ... 37
1.4.4 Faktory lokální ... 41
1.4.5 Faktory cenové ... 41
1.4.6 Faktory environmentální ... 43
2 Faktory mající vliv na podnikatelské prostředí Libereckého a Středočeského kraje ... 46
9
2.1 Charakteristika vybraných krajů ... 47
2.1.1 Základní charakteristika Libereckého kraje ... 47
2.1.2 Základní charakteristika Středočeského kraje ... 49
2.2 Faktory hodnotící úroveň regionů ... 52
2.2.1 Faktory hodnotící úroveň Libereckého kraje ... 52
2.2.2 Faktory hodnotící úroveň Středočeského kraje ... 79
3 Komparace faktorů Libereckého a Středočeského kraje ... 105
3. 1 Faktory obchodní ... 105
3.2 Faktory pracovní ... 106
3.3 Faktory infrastrukturní ... 107
3.4 Faktory lokální ... 109
3.5 Faktory cenové ... 110
3.6 Faktory environmentální ... 111
4 Vyhodnocení komparativní analýzy ... 113
5 Dotazníkové šetření ... 115
5.1 Charakteristika respondentů ... 115
5.2 Výsledky výzkumných otázek ... 118
Závěr ... 122
Seznam použité literatury ... 123
Citace bibliografie ... 123
Citace internetových zdrojů ... 123
Bibliografie ... 123
Seznam příloh ... 129
10
Seznam obrázků
Obr. 1: Délka dálniční sítě podle krajů………..39
Obr. 2: Průměrná hrubá měsíční mzda přepočtená na počty zaměstnanců………43
Obr. 3: Česká republika v dělení podle NUTS………..47
Obr. 4: Registrované subjekty v Libereckém kraji podle počtu zaměstnanců za rok 2016…..55
Obr. 5: Ekonomické subjekty podle převažující činnosti (CZ-NACE) za rok 2016………….56
Obr. 6: Počet zahraničních subjektů právnických a fyzických osob……….57
Obr. 7: Podpůrné subjekty v Libereckém kraji za rok 2016………..58
Obr. 8: Vzdělanost v Libereckém kraji za rok 2011………..60
Obr. 9: Registrované subjekty ve Středočeském kraji podle počtu zaměstnanců za rok 2016..82
Obr. 10: Ekonomické subjekty podle převažující činnosti (CZ-NACE) za rok 2016………...83
Obr. 11: Počet zahraničních subjektů právnických a fyzických osob………...84
Obr. 12: Podpůrné subjekty ve Středočeském kraji za rok 2016………...85
Obr. 13: Vzdělanost ve Středočeském kraji za rok 2011………...87
Obr. 14: Grafické znázornění vícekriteriální analýzy Libereckého a Středočeského kraje….115 Obr. 15: Počet respondentů podle pohlaví………...116
Obr. 16: Počet respondentů podle věkového rozmezí………...……..117
Obr. 17: Respondenti podle oboru podnikání………..118
Obr. 18: Respondenti podle počtu zaměstnávajících osob………..118
Obr. 19: Zhodnocení podnikatelského prostředí Libereckého kraje………119
Obr. 20: Zhodnocení podnikatelského prostředí Středočeského kraje………120
Obr. 21: Zhodnocení významu faktorů pro podnikání v Libereckém kraji……….121
Obr. 22: Zhodnocení významu faktorů pro podnikání ve Středočeském kraji………122
11
Seznam tabulek
Tab. 1: Faktory kvality podnikatelského prostředí………27
Tab. 2: Přehled firem v České republice z hlediska tržeb za rok 2015………..33
Tab. 3: Firmy s největším počtem zaměstnanců za rok 2015………34
Tab. 4: Regiony dojížďky do zaměstnání s více než 100 tisíci obyvateli………..37
Tab. 5: Infrastruktura silniční dopravy………..40
Tab. 6: Infrastruktura železniční dopravy………..40
Tab. 7: Návštěvnost v hromadných ubytovacích zařízeních podle počtu hostů v rámci jednotlivých kategorií ubytovacích zařízení v ČR……….45
Tab. 8: Návštěvnost v hromadných ubytovacích zařízeních podle počtu přenocování v rámci jednotlivých kategorií ubytovacích zařízení v ČR……….45
Tab. 9: Celkové emise hlavních znečišťujících látek (REZZO 1–4)……….46
Tab. 10: Firmy v Libereckém kraji podle velikosti obratu v mil./EUR……….54
Tab. 11: Ekonomické subjekty na 1 000 obyvatel starších 15 let v Libereckém kraji………..61
Tab. 12: Délka železničních tratí, dálnic a silnic v Libereckém kraji k 31. 12. 2015……..…..63
Tab. 13: Podíl vybavenosti domácnosti počítači na celkovém počtu domácností a podíl užití internetu jednotlivci na celkovém počtu obyvatel v Libereckém kraji…...………….64
Tab. 14: Vzdušná vzdálenost letišť v Libereckém kraji od mezinárodních letišť v ČR……....65
Tab. 15: Klasifikace skupiny faktoru blízkosti letišť……….66
Tab. 16: Velikost a formy vlastnictví průmyslových zón v Libereckém kraji………..67
Tab. 17: Napojení na technickou infrastrukturu průmyslových zón v Libereckém kraji……..68
Tab. 18: Napojení na dopravní infrastrukturu průmyslových zón v Libereckém kraji……….69
Tab. 19: Regulace využití průmyslových zón v Libereckém kraji………70
Tab. 20: Rozpočet Libereckého kraje v mil. Kč za období 2010-2015……….71
Tab. 21: Průměrné hrubé měsíční mzdy zaměstnanců podle činností v Libereckém kraji……73
12
Tab. 22: Průměrná cena stavebních pozemků v Kč/m2 v Libereckém kraji za rok 2015……..75 Tab. 23: Průměrná cena pronájmu kancelářských objektů v Kč/m2 v Libereckém kraji……..76 Tab. 24: Chráněná území v Libereckém kraji k 31. 12. 2015………76 Tab. 25: Kapacita a návštěvnost hromadných ubytovacích zařízení cestovního ruchu podle kategorie v Libereckém kraji v roce 2015………...78 Tab. 26: Emise základních znečišťujících látek v Libereckém kraji……….79 Tab. 27: Firmy ve Středočeském kraji podle velikosti obratu v mil./EUR………81 Tab. 28: Ekonomické subjekty na 1 000 obyvatel starších 15 let ve Středočeském kraji…….87 Tab. 29: Délka železničních tratí, dálnic a silnic ve Středočeském kraji k 31. 12. 2015……..89 Tab. 30: Podíl vybavenosti domácnosti počítači na celkovém počtu domácností a podíl užití
internetu jednotlivci na celkovém počtu obyvatel ve Středočeském kraji………...90 Tab. 31: Vzdušná vzdálenost letišť Středočeského kraje od mezinárodních letišť v ČR……..91 Tab. 32: Velikost a formy vlastnictví průmyslových zón ve Středočeském kraji……….93 Tab. 33: Napojení na technickou infrastrukturu průmyslových zón ve Středočeském kraji….94 Tab. 34: Napojení na dopravní infrastrukturu průmyslových zón ve Středočeském kraji……95 Tab. 35: Regulace využití průmyslových zón ve Středočeském kraji………...96 Tab. 36: Rozpočet Středočeského kraje v mil. Kč za období 2010-2015………..97 Tab. 37: Průměrné hrubé měsíční mzdy zaměstnanců podle činností ve Středočeském kraji..99 Tab. 38: Průměrná cena stavebních pozemků v Kč/m2 ve Středočeském kraji za rok 2015...101 Tab. 39: Průměrná cena pronájmu kancelářských objektů v Kč/m2 ve Středočeském kraji...102 Tab. 40: Chráněná území ve Středočeském kraji k 31. 12. 2015……….103 Tab. 41: Kapacita a návštěvnost hromadných ubytovacích zařízení cestovního ruchu podle kategorie ve Středočeském kraji v roce 2015………104 Tab. 42: Emise základních znečišťujících látek ve Středočeském kraji………..105 Tab. 43: Vícekriteriální analýza Libereckého a Středočeského kraje ……….114
13
Seznam zkratek a značek
CZ-NACE Klasifikace ekonomických činností
ČR Česká republika
EU Evropská unie
HDP Hrubý domácí produkt
NUTS Nomenklatura územních statistických jednotek
OECD Organisation for Economic Co-operation and Development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)
REZZO Registr emisí a zdrojů znečišťování ovzduší s.p. státní podnik
SBdT San Benedetto del Tronto
14
Úvod
Kvalitu podnikatelského prostředí v krajích lze měřit pomocí různých faktorů. Každé území nabízí odlišné podmínky pro podnikání, které mají významný dopad na rozvoj podnikatelských aktivit. Podstatný vliv mají rovněž vládní instituce a legislativa, která od roku
2014 přinesla řadu změn týkajících se podnikání. Tyto změny vychází ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech a z mnoha dalších.
Hlavním cílem diplomové práce je zhodnocení kvality podnikatelského prostředí na území Libereckého a Středočeského kraje prostřednictvím vícekriteriální analýzy a její komparace.
Tato analýza napomáhá zhodnotit vybrané faktory, které ovlivňují podnikatelské prostředí.
Dále usnadňuje zjištění hlavních rozdílů mezi kraji a nalezení nedostatků v jednotlivých krajích. Vícekriteriální analýza se skládá ze šestnácti faktorů, které jsou rozděleny do šesti hlavních oblastí. Ty jsou tvořeny faktory obchodními, cenovými, infrastrukturními, lokálními, pracovními a environmentálními. Jednotlivé faktory jsou detailně rozebrány pro každý kraj zvlášť.
Diplomová práce je rozvržena do pěti dílčích částí. První z nich se zabývá teoretickou částí, kam spadá vymezení základních pojmů souvisejících s podnikatelským prostředím. Rovněž definuje faktory ovlivňující podnikatelské prostředí z teoretického hlediska, které jsou
doplněny aktuálními údaji. Druhá část poskytuje podrobné informace o faktorech se zaměřením na Liberecký a Středočeský kraj. Předchází jim základní charakteristika
vybraných krajů. Třetí část nabízí komparaci faktorů všech šesti oblastí mezi Libereckým a Středočeským krajem. Čtvrtou částí diplomové práce je vlastní zhodnocení faktorů jednotlivých krajů. Rozbor jednotlivých faktorů se shoduje s posloupností faktorů z teoretické části práce. Prostřednictvím definování reálné situace jednotlivých faktorů a následné komparace je umožněno vyhotovení závěrečné vícekriteriální analýzy. Pátá a zároveň poslední část se zabývá dotazníkovým šetřením, které bylo zaměřené na podnikatelé z Libereckého a Středočeského kraje.
15
1 Vymezení základních pojmů a teoretických východisek
V této části diplomové práce jsou specifikovány pojmy podnik, podnikání a podnikatel.
Od 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který bývá
nazývaný jako „nový občanský zákoník“. Tento zákon s sebou přináší změny týkající se podnikatelských subjektů, proto pojmy podnik a podnikatel jsou definovány právě podle
tohoto zákona. U vysvětlení pojmu podniku je rovněž zahrnuta definice provozovny a dělení podniků podle právních forem se zaměřením na obchodní společnosti, družstva a podniky fyzických osob. Část je věnována i definici malých a středních podniků včetně kritérií, která musí splňovat. Následuje charakteristika podnikatelského prostředí a jeho modelů. Nechybí ani hodnocení kvality podnikatelského prostředí, kde jsou seřazeny jednotlivé faktory podle významnosti. Dále je navazováno na téma regionální politiky, definici regionů a jejich klasifikaci. Práce prochází vývojem regionální politiky a vysvětluje, jak tomu je dnes.
Závěrem teoretické části se budeme zabývat faktory, které hodnotí podnikatelské prostředí.
Konkrétně se jedná o faktory obchodní, pracovní, infrastrukturní, lokální, environmentální a cenové.
1.1 Podnik, podnikání, podnikatel
Podnik
Podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník je pojem podnik nahrazen novým pojmem obchodní závod. Ten je definován podle § 502 následovně: „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil, a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu”. Zjednodušeněji lze říci, že podnik je subjekt, kde podnikatel vykonává svou podnikatelskou činnost. Na základě rozhodnutí
podnikatele může závod vytvořit svou pobočku. Každá pobočka musí být hospodářsky a funkčně samostatná. Odštěpným závodem se stává v momentě, kdy je pobočka zapsána do obchodního rejstříku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník § 502 a § 503).
Provozovna je prostor, ve kterém je činnost realizována. Pokud je provozovna přemístitelná a nevyskytuje se na jednom místě déle jak tři měsíce, jedná se o mobilní provozovnu. Každá
16
provozovna musí mít osobu odpovědnou za její činnost. Tato podmínka se nevztahuje na automaty, které se rovněž považují za provozovnu. Tento prostor musí být trvale a viditelně
označen obchodní firmou případně názvem nebo jménem a příjmením podnikatele včetně jeho identifikačního čísla. Mobilní provozovny a automaty musí splňovat podmínku označení
sídla nebo adresy, na které je umístěna organizační složka zahraniční osoby. Pokud je provozovna určená pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům musí být zvenčí
trvale a viditelně označena jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny.
Dále toto označení musí obsahovat prodejní nebo provozní dobu, která je určená pro styk se spotřebiteli. Pokud se jedná o zařízení poskytující přechodné ubytování, je nutné uvést kategorii a třídu ubytovacího zařízení (zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon v platném znění, § 17).
Podniky podle právní formy se rozlišují na obchodní společnosti, družstva a podniky
fyzických osob. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) nabyl účinnosti k 1. 1. 2014 a zabývá se vymezením obchodních
společností a družstev. Společnosti rozděluje na osobní, kapitálové, evropské a na evropská hospodářská zájmová sdružení. Družstva dělí na evropské družstevní společnosti a družstva.
Dále se práce věnuje zejména osobním a kapitálovým společnostem a družstvům, u kterých bude uveden způsob a rozsah ručení, oprávnění k řízení, požadavek na počet zakladatelů, nárok na kapitál, administrativní náročnost založení, účast na zisku nebo ztrátě a povinné zveřejňovací povinnosti.
Součástí osobních společností jsou veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti.
Ke kapitálovým společnostem patří společnost s ručením omezeným a akciová společnost.
Z hlediska způsobu a rozsahu ručení podnikatelských subjektů lze říci, že obchodní společnosti a družstva ručí za své závazky neomezeně, veškerým svým majetkem. Oprávnění k řízení respektive podmínky zastupování jsou u jednotlivých právních forem stanoveny zákonem o obchodních korporacích. Zakladatelé si tyto podmínky určují ve společenské smlouvě případně zakladatelské listině. Počet zakladatelů se liší podle právní formy společnosti. U veřejné obchodní společnosti je podmínka stanovena na nejméně dvě osoby,
17
ať fyzické nebo právnické. U komanditní společnosti je nutnost rovněž dvou osob, v níž komanditista ručí za její dluhy omezeně a komplementář neomezeně. Kapitálové
společnosti lze založit pouze jednou fyzickou nebo právnickou osobou. Družstvo je společenství neuzavřeného počtu osob, které má nejméně tři členy. U osobních společností
nejsou požadavky na minimální základní kapitál, pokud tak není stanoveno ve společenské smlouvě. Minimální výše vkladu u společnosti s ručením omezeným je 1 Kč v případě, pokud společenská smlouva nestanoví vyšší výši vkladu. U akciové společnosti lze výše základního
kapitálu vyjádřit v Kč nebo v EUR. Základní kapitál musí činit alespoň 2 mil. Kč nebo 80 tisíc EUR. Zákon u družstev nestanovuje minimální výši kapitálu. Ta je tvořena
základními členskými vklady všech členů. Administrativní náročnost na založení je u většiny
společností totožná. Všechny obchodní korporace se zakládají společenskou smlouvou.
U kapitálové společnosti je vyžadována forma veřejné listiny. Družstvo uzavírá společenskou smlouvu přijetím ustavující schůzí. Pokud společnost zakládá pouze jeden zakladatel, dokumentem pro založení je zakladatelská listina. Všechny společnosti a družstva se povinně zapisují do obchodního rejstříku. Podíl na zisku a ztrátě se u veřejné obchodní společnosti dělí mezi společníky rovným dílem. Každý společník má právo na 25 % z částky, v níž splnil svou
vkladovou povinnost. U komanditní společnosti se zisk a ztráta dělí mezi společnost a komplementáře na polovinu, pokud společenská smlouva nestanoví jinak. Část zisku
společnosti se po zdanění rozděluje mezi komanditisty v poměru jejich podílů. Ztrátu komanditisté nenesou. Společníci společnosti s ručením omezeným určené valnou hromadou se podílejí na zisku v závislosti na poměru svých podílů, které se vyplácí v penězích.
Společnost vyplácí zisk na své náklady a nebezpečí. Vyplácení se provádí buď na adresu společníka nebo bezhotovostním převodem na jeho účet. V případě pevného podílu na zisku splatného do 3 měsíců od schválení účetní závěrky se usnesení valné hromady o rozdělení podílu na zisku nevyžaduje. Je třeba dodržet podmínku, aby částka nepřekročila výši hospodářského výsledku posledního skončeného účetního období zvýšeného o nerozdělený zisk z předchozích období a sníženého o ztráty z předchozích období a o příděly do rezervních a jiných fondů. U akciové společnosti rozhoduje o úhradě ztráty nebo rozdělení zisku valná hromada. Podíl na zisku nebo ztrátě určují u družstva stanovy. Pokud tomu tak není, určí se v poměru splněné vkladové povinnosti k členskému vkladu ke splacenému základnímu
18
kapitálu družstva. Členská schůze může uložit svým členům povinnost přispět na úhradu
ztráty družstva. Součástí zveřejňovací povinnosti je publikování výsledků hospodaření a zveřejňování účetních závěrek a výročních zpráv (zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech).
Fyzické osoby dělíme na skupinu fyzických osob provozující podnikatelskou činnost podle zvláštních předpisů a na skupinu soukromých podnikatelů. Soukromí podnikatelé jsou ti, kteří mají živnost nebo se jedná o samostatně hospodařící rolníky. Živnost představuje činnost podnikatele, která je provozovaná samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
Cílem je dosažení zisku. Pro získání živnosti je třeba splnit všeobecné a zvláštní podmínky.
Všeobecné podmínky zahrnují plnou svéprávnost, kterou je možné nahradit přivolením soudu k souhlasu zákonného zástupce nezletilého k samostatnému provozování podnikatelské
činnosti a bezúhonnost. Ke zvláštním podmínkám se řadí odborná způsobilost, která se prokazuje doklady o odborné kvalifikaci. Podle živnostenského zákona se živnosti rozdělují
na ohlašovací a koncesované. Ohlašovací živnosti je možné zřídit na živnostenském úřadě nebo na kontaktním místě veřejné správy CzechPOINT prostřednictvím formuláře Ohlášení živnosti pro fyzickou osobu spolu s přílohami. Ohlašovací živnosti dále dělíme na řemeslné, vázané a volné. Pro získání řemeslné živnosti je nutné se prokázat dokladem nebo doklady o odborné způsobilosti, které jsou přesně definovány v § 21 a § 22 živnostenského zákona.
Rovněž i na vázané živnosti se vztahuje podmínka odborné způsobilosti, kterou nalezneme v příloze č. 2 živnostenského zákona. Posledním typem ohlašovací živnosti je živnost volná, u které není stanovena podmínka o odborné způsobilosti. Koncesované živnosti vznikají vydáním koncese, o kterou si podnikatel žádá na živnostenském úřadě. Jedná se o činnosti s vysokým rizikem ohrožení života, zdraví nebo majetku. Koncese je posuzována věcně příslušným státním orgánem podle konkrétního druhu živnosti (zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání).
Doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 se zabývá kritérii malých a středních podniků, která musí splňovat pro získání finanční podpory v programovém období Evropské unie na roky 2014-2020. Malým a středním podnikem se rozumí subjekt, který vykonává
19
hospodářskou činnost bez ohledu na jeho právní formu. Mohou jimi být osoby samostatně výdělečně činné, rodinné firmy, partnerství nebo sdružení vykonávající hospodářskou činnost.
Podniky se rozlišují do příslušných kategorií dle počtu zaměstnanců, ročního obratu a bilanční sumy roční rozvahy. Z posledních dvou uvedených kritérií si podnik vybírá, které bude plnit.
Ovšem dodržení počtu zaměstnanců je povinné. Do skupiny mikropodniků, malých a středních podniků spadají podniky s méně než 250 zaměstnanci a obratem menším než 50 milionů EUR nebo bilanční sumou nižší jak 43 milionů EUR. Počet zaměstnanců je vypočítáván podle roční pracovní jednotky. Ten, kdo pracuje v podniku po celý sledovaný rok nebo je zaměstnán na plný pracovní úvazek, je počítán jako jedna jednotka. Kromě těchto osob se počítají i vlastníci a společníci podniku. Osoby nepracující pro podnik po celý rok, zejména sezónní pracovníci nebo osoby s částečným pracovním úvazkem jsou započteny jako zlomek jedné jednotky. Počet zaměstnanců u malých podniků je stanoven na méně než 50 osob. Odvětvím malých podniků jsou mikropodniky, u kterých je počet zaměstnanců nižší než 10 osob. Střední podniky pak zaměstnávají více než 50 a méně než 250 osob.
Z hlediska ročního obratu a bilanční sumy roční rozvahy nesmí malý podnik přesáhnout 10 mil. EUR. Mikropodniky mají roční obrat a bilanční sumu roční rozvahy stanovenou na částce nižší než 2 mil. EUR. U středních podniků roční obrat nepřesahuje 50 mil. EUR a bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 43 mil. EUR (doporučení Komise č. 2003/361/ES, o definici mikropodniků, malých a středních podniků).
Podnikání
Jak uvádí Jain (2014) podnikání v ekonomickém smyslu vyjadřuje lidskou aktivitu, která je vykonávána s cílem dosažení zisku. Tyto činnosti mohou mít formu výroby, zpracování či nabízení zboží. Veřejnost očekává, že jí zboží a služby budou nabízeny efektivním
způsobem. Což je myšleno, že zatímco firma usiluje o zisk, neměla by zapomínat na spokojenost zákazníků, kterým danou službu či zboží dodává. Nyní podniky dosahují
maximalizace zisku prostřednictvím spokojenosti zákazníka. Snaží se vyrábět kvalitní produkty, aby se zvýšila image jejich firmy. Kromě toho zvětšují svůj podíl na trhu. Navíc zákazníci ovládají trh, jelikož firmy mají čím dál silnější konkurenci. Uspokojení zákazníka nemůže být ignorováno žádnou firmou, jinak by nedosáhla svého cíle, kterým je maximalizace
20
zisku. Mohanty (2005) cituje Petera Druckera, který poskytl komplexní definici podnikání.
Podle něho podnikání není ani umění, ani věda. Jedná se o praxi, která je založená na znalostech. Podnikání není pouze o tom vydělat peníze. Jde hlavně o představivost,
flexibilitu, kreativitu, ochotu myslet abstraktně, připravenost riskovat, schopnost uvést zprostředkovatele do pohybu a schopnost vidět změny jako příležitosti.
Podnikatel
Podle občanského zákoníku §420 odstavce 1 je podnikatel definován takto: "Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele."
The institute of Company Secretaries of India (2012) definuje tento pojem následovně. Slovo podnikatel má francouzský původ. Vzniklo během středověku, kde vyjádření podnikatel bylo
používáno pro muže zodpovědného za skvělou architektonickou práci. Zejména se jednalo o stavby typu hrady a opevnění, veřejné budovy, opatství a katedrály. Slovo podnikatel je tedy
odvozeno z francouzského slova „entreprendre“, což znamená „vzít si na starost“. Ovšem v obchodním kontextu to znamená provádět podnikatelskou činnost či jednoduše začít obchodovat. Podnikatele definujeme jako někoho kdo organizuje, řídí a přebírá rizika, která vznikají během podnikání. Pro slovo podnikatel existuje široká škála významů. Jeden extrém představuje podnikatele s vysokými schopnosti k průkopnictví, kterých je jen malý zlomek.
Druhý extrém, kterých je většina, jsou ti podnikatelé, kteří pracují sami na sebe a jsou také považováni za podnikatele. Podnikatel je úzce spojen se zahájením vlastního podnikání.
Podnikatelé nesou riziko za účelem dosažení zisku. Jiní představují roli inovátora a prodávají své inovace nebo vytváří výrobky a procesy podle tržní poptávky. Úspěšný podnikatel má následující vlastnosti. Je kreativní, oddaný své práci, flexibilní, nadšený pro práci, sebejistý, vůdčí typ a má zkušenosti a znalosti v této oblasti.
21
1.2 Podnikatelské prostředí
Žižka (2013, s. 18) charakterizuje podnikatelské prostředí jako kombinaci vnitřních a vnějších faktorů v určitém prostoru, který je ovlivňován provozuschopností ekonomických subjektů.
Patří sem vztahy zákazníků a dodavatelů, konkurence, inovace v technologiích, zákony a mnoho dalších faktorů.
Naopak Jain (2014) dodává, že okolí podniku je pravidelně měněno, což s sebou nese jak možnosti, tak i rizika, které mohou ovlivnit podnikání v budoucnosti. Úspěch podnikání
spočívá v ostražitosti a přizpůsobení se změnám v prostředí. Uveďme si několik definic podnikatelského prostředí od různých autorů. Podle Arthura M. Weimera je podnikatelské prostředí nástrojem podmínek ekonomických, sociálních, politických a institucionálních, ve kterém probíhají obchodní operace. Bayard O. Wheeler definuje podnikatelské prostředí jako soubor vnějších věcí podniku, které mají vliv zejména na organizaci a operace v daném podniku. Poslední uváděná definice podnikatelského prostředí je od Dunhama a Pierce.
Ti tvrdí, že podnikatelské prostředí je reprezentováno souborem podmínek, okolností a vlivů, které obklopují a ovlivňují fungování podniků. Prostředí se skládá z různých jednotlivců, tedy zákazníků a místních občanů. Dále pak z organizací nebo odborových svazů a vládních orgánů, kam rovněž patří regulační agentury či legislativa.
Z výše uvedených definic lze podnikatelské prostředí shrnout jako soubor vlivů, které působí na daný podnik, ať už v jeho prospěch či neprospěch a záleží zcela na podniku, jaké zvolí metody a přístupy k jednotlivým faktorům. Na podnik působí síly jak z vnitřní, tak z vnější strany. Ani vnitřní, ani vnější skupina faktorů nemá oproti té druhé menší váhu. Faktorů existuje mnoho, proto je třeba dohlížet na všechny jejich druhy a podoby. Důležitost spočívá v ostražitosti a přehledu o aktualitách v oboru z důvodu, že podnikatelské prostředí není stálé.
Naopak, jedná se o prostředí velmi dynamické a stále se rozvíjející. Můžeme říci, že podnikatelské prostředí je ve skutečnosti velmi složité, ať už z hlediska stávajícího, natož
budoucího.
22
The institute of Company Secretaries of India (2012) nám vysvětluje úspěch podnikání v prostředí, ve kterém podnik operuje. Znaky podnikatelského prostředí jsou následující:
1. Souhrn externích sil: Podnikatelské prostředí představuje sumu všech vnějších sil, které působí na podniky. Tyto faktory jsou podrobněji definovány v kapitole modely podnikatelského prostředí.
2. Specifické a obecné síly: Podnikatelské prostředí zahrnuje oba druhy sil. Příkladem
specifických sil jsou investoři, zákazníci, konkurence a dodavatelé. Tento druh sil působí na podnikatele přímo a okamžitě v jeho každodenním režimu. Obecnými
silami jsou pak sociální, politické, právní a technologické podmínky, které mají vliv na všechny podnikatele.
3. Dynamická povaha: Ve své podstatě je podnikatelské prostředí dynamické, což umožňuje reagovat na změny v oblasti technického pokroku, posunů
v preferencích spotřebitelů nebo vstupů nové konkurence na trh.
4. Nejistota: Podnikatelské prostředí je nejisté, protože je velmi obtížné určit, co se odehraje v budoucnu. Zejména v oblastech, kde ke změnám dochází velmi často,
jako v případě informačních technologií či módy.
5. Relativita: Podnikatelské prostředí závisí na relativitě v tom smyslu, že se liší země od země či region od regionu. Jako příklad se dají uvést rozdílné politické podmínky v USA, Číně či Pákistánu.
6. Mnohostrannost: Změny v podnikatelském prostředí jsou časté a záleží na znalostech a existenci podnikatele. Změny mohou být spatřovány rozdílně podle různých jednotlivců. Pro někoho to může znamenat možnost a pro jiného hrozbu.
Všechny výše uvedené znaky jsou důležité pro podnikatelské prostředí. Je třeba si je uvědomit ještě před začátkem podnikatelských aktivit, což pak vede k úspěchu v podnikání. Následně se přesuneme k modelům v podnikatelském prostředí, které dělíme do dvou hlavních skupin na interní a externí.
23 1.2.1 Modely podnikatelského prostředí
Podnik musí mít absolutní kontrolu nad interním prostředím, kdežto nemá kontrolu nad prostředím externím. Z tohoto důvodu podnik mění interní prostředí na základě tlaků,
přicházejících z vnějšku. Vnitřní prostředí získalo značnou pozornost firem. Spadají do něho podnikatelé, akcionáři, generální ředitelé, zaměstnanci, zákazníci, infrastruktura organizace a její kultura. Dá se říci, že vnitřní prostředí zahrnuje 6 M. Tedy man, money, marketing resources, machinery, management structure and nature a miscellaneous factors. V překladu lidské zdroje, finanční faktory, marketingové prostředky, fyzický majetek, struktura a podstata managementu a různorodé faktory, ke kterým se řadí výzkum a vývoj, image společnosti či konkurenční výhoda.
Externí prostředí porovnává všechny existující subjekty, které mají značný vliv na růst a přežití podniků. Organizace mají malou nebo žádnou kontrolu nad vnějším prostředím, ale je potřeba pravidelně monitorovat a přizpůsobovat se těmto změnám. Proaktivní nebo reaktivní odpovědi vedou ke značně odlišným výsledkům. Existují dva typy externího
prostředí, jimiž jsou mikro prostředí a makro prostředí. Mikro prostředí je známé také jako prostředí úloh či provozní prostředí, protože síly mikro prostředí, i když se jedná o externí faktory, mají stále přímý vliv na operace ve firmě. Mikro prostředí se skládá z faktorů, které v bezprostředním okolí podniku ovlivňují výkon a fungování společnosti. Faktory mikro prostředí jsou spojeny se společností mnohem více, než-li makro faktory. Mikro síly nemusí
ovlivňovat všechny podniky v jednotlivých odvětvích stejně. Některé naopak nemusí být vhodné pro žádný typ podniku. Mikro prostředí zahrnuje zákazníky, zaměstnance,
dodavatelé, akcionáře, sdělovací prostředky a konkurenci.
Makro prostředí je taktéž známé jako obecné prostředí či jako vzdálené prostředí. Faktory makro prostředí jsou málo kontrolované, než-li faktory mikro prostředí. Když se faktory makro prostředí stanou nekontrolovatelnými, úspěch podniku závisí na jeho přizpůsobivosti k prostředí. Toto prostředí má vliv na strategie přijaté firmami a jakékoli změny v oblasti makro prostředí, by mohly mít dopad na jejich provoz. Makro prostředí je primárně zaměřené
24
na hlavní problémy a připravované změny v prostředí. Makro prostředí se zabývá pěti oblastmi, které vystihuje zkratka z anglických slov „STEEP“. Zkratka v sobě skrývá slovíčka socio-cultural and demographics, technology, economic conditions, ecology and physical environment a political and legal area. V překladu tedy oblast sociálně-kulturní a demografie, technologie, ekonomické podmínky, ekologické a fyzické prostředí a oblast politicko-právní (The institute of Company Secretaries of India, 2012).
1.2.2 Kvalita podnikatelského prostředí
Z hlediska kvality podnikatelského prostředí existují různé ekonomické teorie. Viturka (2010, s. 13) informuje alespoň o dvou z nich. První skupinou jsou takzvané lokalizační teorie.
Ty patří k nejstarším součástem teorií regionálního rozvoje. Jejich cílem bylo nalézt faktory, které ovlivňují lokalizaci ekonomických aktivit a dále vysvětlit prostorové rozmístění ekonomiky. Existují čtyři základní směry lokalizačních teorií, jimiž jsou: vysvětlení lokalizačních rozhodnutí jednotlivých firem, zkoumání vzájemné závislosti lokalizačních rozhodnutí různých firem, analýza behaviorálních paradigmat a prostorové uspořádání ekonomiky.
Jak uvádí Blažek (2002, s. 62) lokalizační teorie jsou nezbytné pro vývoj regionálního růstu a regionálního výzkumu, ovšem v současnosti je od nich do značné míry upuštěno. I přesto ovlivňují rozhodování nadnárodních firem v oblasti makroekonomické a politické stability, cenové hladiny a tržního potenciálu. Na regionální úrovni se týkají dostatku pracovních sil s odpovídající kvalifikací. Dále pak počtu pozemků a jejich cen, jakosti infrastruktury, dopravního spojení, vědecko-výzkumných pracovišť, průmyslových podniků a kvality životního prostředí.
Druhá skupina obsahuje teorie, které zahrnují modely endogenního růstu. Cílem endogenních modelů je osvojení významných faktorů, které ovlivňují ekonomický růst. Existují dva typy
endogenních modelů, kde první typ klade důraz na akumulaci lidského kapitálu a druhý na akumulaci znalostního kapitálu. Představitelem prvního typu je R. Lucas, který ve svém
25
modelu předpokládá, že nejpodstatnější je rozvrhnutí disponibilního času mezi práci a vzdělávání. Na lidský kapitál působí dva efekty, vnitřní a vnější. Podstatou vnitřního efektu
jsou výdělky každého pracovníka, které vychází z jeho dovedností. Dochází zde k motivaci pracovníků dosáhnout vyšší kvalifikaci. Naopak podstata vnějšího efektu spočívá v průměrné úrovni lidského kapitálu, která přispívá ke zvyšování produktivity všech ostatních výrobních
faktorů. Z hlediska praxe je důležitá nepřetržitá návratnost prostředků vkládaných do akumulace lidského kapitálu. Představitelem druhého typu je P. Romer, který ve svém
modelu akumulace znalostního kapitálu předpokládá snahu firem inovovat, tím navádí i investice jiných firem do inovací. Model dále poukazuje na fakt, že v důsledku vědy a výzkumu pro rozvoj techniky a technologií je nutná soukromá investice do inovací (Viturka,
2010).
Kvalita podnikatelského prostředí je výsledkem dlouhodobého shromažďování různých vlivů, vycházejících z aktivit podnikatelských i nepodnikatelských subjektů. Rovněž je základním východiskem pro konkurenceschopnost (Žižka, 2013).
Faktory ovlivňující kvalitu podnikatelského prostředí je možné rozlišovat podle významové pozice na nejvíce významné faktory, středně významné faktory a méně významné faktory.
Podle významnosti faktorů pak rozlišujeme další podskupiny faktorů, které ukazuje následující tabulka.
26 Tab. 1: Faktory kvality podnikatelského prostředí
Zdroj: ŽIŽKA, Miroslav a kolektiv, Hospodářský rozvoj regionů: Vymezení funkčních regionů, významné socioekonomické faktory, regionální odolnost a inovační intenzita, s. 27.
1.3 Regionální politika
Vysvětlení pojmu regionální politika existuje mnoho. Zde jsou uvedeny dvě obsáhlé definice, které nám umožňují získat přehled o dané problematice.
Jáč (2010) cituje definici Wokouna, která zní: „Regionální politika představuje konkrétní projev úsilí společnosti o snížení velikosti regionálních rozdílů. Regionální politiku je nutno chápat jako součást souboru ekonomických a sociálních (i ekologických) politik, pomocí nichž se státy snaží dosáhnout národních cílů jako ekonomický růst, udržitelný rozvoj, kvalitní životní prostředí, sociální a politická stabilita, rovnost šancí obyvatel i rozdělování příjmů způsobem, který většina obyvatel považuje za spravedlivý a který je současně ekonomicky stimulující.“
Ze Strategie regionálního rozvoje ČR na období 2014–2020 vychází, že: „Regionální politika představuje soubor intervencí, které ovlivňují rozložení ekonomických aktivit v území, k rozvoji infrastruktury a ke snížení nerovnováhy v sociálním rozvoji. Důležitá je vzájemná
podnikatelská a znalostní báze cena práce a nemovitostí přítomnost zahraničních firem dostupnost pracovních sil kvalita silnic a železnic environmentální kvalita blízkost trhů informační a komunikační
technologie asistence veřejné správy koncentrace významných
firem podpůrné služby blízkost mezinárodních letišť
kvalita pracovních sil urbanistická a přírodní
atraktivita území flexibilita pracovních sil Faktory kvality podnikatelského prostředí
Méně významné faktory Středně významné faktory
Nejvýznamnější faktory
27
vazba s dalšími podpůrnými státními politikami, například se sociální politikou a s průmyslovou politikou.“
Pro shrnutí předchozích definicí slouží následující vysvětlení, které se zabývá podstatou regionální politiky. Regionální politika je chápána jako činnost, která má zmenšit odchylku mezi jednotlivými regiony, případně tyto odchylky odstranit.
Udržitelný rozvoj spočívá ve snaze sladit tři pilíře, konkrétně ekonomické, environmentální a sociální. Základním dokumentem v oblasti regionálního rozvoje je takzvaná Strategie regionálního rozvoje ČR na období 2014-2020. Ta slouží k realizaci regionální politiky a zároveň řídí působení veřejných politik na regionální rozvoj. Regionální politika koordinuje faktory ovlivňující regionální rozvoj. Jedná se zejména o faktory v oblasti demografických změn, územní soudržnosti, energetiky či dostupností služeb. Funkce regionálních politik můžeme rozdělit na růstovou, disparitní a preventivní. Úkolem růstové regionální politiky je podpora při využití potenciálu jednotlivých území. Disparitní funkce se zabývá řešením dlouhodobé regionální nerovnováhy a preventivně se snaží o předcházení rizik v oblasti budoucího vývoje (Strategie regionálního rozvoje ČR na období 2014-2020).
1.3.1 Region
Žižka (2013, s. 30) vysvětluje, jak specifikace tohoto pojmu je velmi obtížná z důvodu, že se jedná o výraz, který je používán v odlišných kontextech a v rozmanitých vědních
disciplínách. Záleží zde na specifikaci a účelu daného zkoumání. Výraz může být definován
z hlediska geografického, ekonomického, sociologického nebo politického. Rovněž dle infrastruktury, kultury či historie. V odlišných publikacích jsou regiony definovány větším
množstvím kritérií, které mají jak subjektivní, tak objektivní charakter.
28 1.3.2 Klasifikace regionů
Základním faktorem pro vymezení regionu je geografie, kde každý region má své vlastní hranice. Od geografického regionu jsou odvozovány další typy regionů, a to urbanistický, sociální a ekonomický region. Ovšem existuje celá řada faktorů, podle kterých lze dané regiony charakterizovat. Jedním z kombinace faktorů jsou faktory exogenní a endogenní.
Exogenní faktory obsahují přírodní a demografické charakteristiky. Naopak k endogenním se řadí ekonomické a správní faktory. Dalším faktorem, podle kterého lze regiony členit je stejnorodost.
Dle stejnorodosti dělíme regiony na homogenní a heterogenní. Homogenní region spočívá
v hledání shodného prvku. Například podle hustoty osídlení, obdobného reliéfu či hospodářských charakteristik. Heterogenní region je vymezen vnitřní strukturou na základě
vzájemně působících prostorových prvků. K těmto prvkům patří přesuny obyvatel, zboží, surovin a dopravní sítě.
Dále lze členit regiony na základě jejich hierarchie na makroregiony, mezoregiony a mikroregiony. Makroregion je vysoce integrovaný region z hlediska ekonomického,
národního a politického. Mezoregiony jsou územní jednotky, které jsou částečně vázány na prostorové vztahy obyvatel. Procesy tohoto typu regionu jsou dojíždění za prací či migrace obyvatel. Mikroregiony jsou tvořeny větším počtem obcí. K tvorbě mikroregionů dochází z důvodů vztahů mezi bydlištěm, pracovištěm a komplexem základních služeb.
Posledními uvedenými faktory, u kterých dochází k dělení regionů, jsou faktory přirozené, administrativní a účelové. Přirozený region je vytvářen vlastnostmi zemského povrchu, které se liší velikostí území i populací. Účelové regiony jsou vytvářené na základě funkčních vztahů mezi jádrem funkčního regionu a jeho zázemím. Naopak administrativní regiony vznikají dělením státu na menší územní celky a jsou vytvářené pro účely státní správy a územní samosprávy. Administrativní regiony oproti účelovým se mění pouze skokově v období reforem územně správního členění (Žižka, 2013).
29 1.3.3 Vývoj regionální politiky
Vznik regionální politiky sahá do 30. let minulého století a to konkrétně do Velké Británie.
Důvodem vzniku byla obrana v návaznosti na dopad velké hospodářské krize v meziválečném období. V té době ve Velké Británii docházelo k úpadku regionů zaměřených na těžební
průmysl, hutnictví a textilní průmysl a v návaznosti na tuto situaci byl v roce 1934 přijat zákon o speciálních územích. Tento zákon je považován za první legislativní rámec v souvislosti
s regionální politikou, který stanovil strategii hospodářské pomoci postiženým regionům.
V ostatních státech Evropy došlo k rozvoji regionální politiky až po druhé světové válce.
Důsledkem toho byly problémy týkající se zničeného území (Jáč, 2010).
Regionální politika byla centralizována zhruba do 70. let minulého století. Později se regiony staly středem zájmu produkce nejmodernějších technologií a postupně docházelo k vývoji takzvaných průmyslových zón. Z důvodu neschopnosti včasných reakcí na změny došlo k decentralizaci regionální politiky na nižší správní úroveň. Po roce 1989 došlo k nastartování svobodného podnikání a k obnově občanské a politické svobody. Rozvoj regionální politiky byl přerušen rozdělením tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky, kde středem zájmu byla právě ekonomická transformace. Zpětný zájem o regionální politiku nastává kolem roku 1996. Začínají se objevovat nerovnosti mezi jednotlivými regiony. Dalším argumentem k obnově regionální politiky vedlo předvstupní jednání České republiky s Evropskou unií v souvislosti s plánovaným vstupem do EU.
Zásadním mezníkem z hlediska ukotvení regionální politiky v České republice byl rok 2000,
kdy došlo ke schválení několika nových zákonů. Konkrétně zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, zákona č. 129/2000 Sb., o krajích a zákona č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praha. Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje definuje podmínky ohledně poskytování podpory regionálního rozvoje, působnosti správních úřadů, krajů a obcí a hospodářské a sociální soudržnosti. Díky tomuto zákonu je česká regionální politika v souladu s evropskou. Hlavní dokumenty týkající se rozvoje regionální politiky na našem
30
území se staly Strategie regionálního rozvoje, Programy rozvoje krajů na úrovni NUTS II a operační programy na téže úrovni. Regionální politiku na nadnárodní úrovni zastřešuje Ministerstvo pro místní rozvoj (Jáč, 2010).
K vymezování regionů dochází zejména z důvodů financování rozvoje obcí. Například kvůli tvorbě rozpočtů obcí a krajů nebo za účelem čerpání dotací z EU (Žižka, 2013). Jako výchozí územní jednotky pro porovnání podnikatelského prostředí byly zvoleny regiony podle NUTS III se zaměřením na Středočeský a Liberecký kraj.
1.3.4 NUTS regiony
NUTS znamená La Nomenclature des Unités Territoriales Statistiques neboli Nomenklatura územních statistických jednotek. Byla zavedena Statistickým úřadem EU v roce 1988.
Zde se jednalo pouze o interní nařízení Eurostatu. V roce 2003 došlo k vytvoření společné klasifikace územních statistických jednotek, které se váže k Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1059/2003. Důvodem založení byla potřeba statistického sledování a zpracování analýz ekonomické a sociální situace v jednotlivých regionech a pro účely regionální politiky.
NUTS se dělí do tří úrovní na NUTS 1, NUTS 2 a NUTS 3. Účelem je porovnat jednotlivé
údaje regionální statistiky v rámci evropského statistického systému. Systém NUTS je realizován v 27 členských zemí EU. Evropská unie má na úrovni NUTS I 97 regionů, na úrovni NUTS II 270 regionů a na úrovni NUTS III 1 294 regionů.
Úroveň NUTS I představuje celou Českou republiku, která je největší členskou zemí EU z hlediska rozdělení podle úrovně NUTS I. Pro stanovení regionů jsou použity hodnoty pro nejvyšší a nejnižší počet obyvatel. Tyto hodnoty nejsou uplatňovány rigidně. Avšak nejvyšší počet obyvatel je stanoven na 7 milionů a nejnižší počet obyvatel na 3 miliony.
Úrovni NUTS II neodpovídá žádná správní jednotka. Nejvyšší počet obyvatel je definován na 3 miliony a nejnižší na 800 tisíc. Jelikož se na této úrovni čerpají prostředky z fondů EU, došlo k seskupení krajů do takzvaných regionů soudržnosti. Regionů tohoto typu je osm.
31
NUTS III představuje úroveň krajů, kterých je v České republice 14. Nejvyšší počet obyvatel je stanoven na 800 tisíc a naopak nejnižší na 150 tisíc (Žižka, 2013).
1.4 Faktory hodnotící úroveň regionů
Faktory, které hodnotí úroveň regionů lze rozčlenit do šesti integrovaných skupin:
obchodní,
pracovní,
infrastrukturní,
lokální,
cenové,
environmentální (Žižka, 2013).
V následující kapitole jsou jednotlivé faktory teoreticky vysvětleny. Text zahrnuje rovněž podfaktory, které jsou nezbytnou součástí pro pochopení této problematiky.
1.4.1 Faktory obchodní
Tato skupina faktorů se řadí k nejvýznamnějším z hlediska hodnocení podnikatelského prostředí. Obsahuje následující faktory – blízkost trhů, koncentrace významných firem, přítomnost zahraničních firem a podpůrné služby.
Faktor blízkosti trhů
Faktor definuje výhody geografické polohy jednotlivých regionů v souvislosti s velikostí
ekonomického potenciálu nejlépe dostupných trhů. Dále poskytuje základní informace o prostorovém rámci z hlediska tržní expanze firem. Pokud se lukrativní trh nachází blíže,
způsobuje to snížení nákladů, ale naopak se musí počítat s vyšší konkurencí a zároveň vyšší produktivitou. Tento faktor je třeba charakterizovat zvlášť na zahraničním i domácím trhu.
Liší se v oblasti významných limitů, konkrétně bariér možností efektivní zahraniční expanze.
Jednou z možností, která přispívá k odstranění bariér, je hospodářská integrace jednotlivých
32
zemí. Typickým příkladem pro Českou republiku je Evropská unie, která vytváří nadnárodní seskupení. Naopak pro obě skupiny trhů je stejná kvantifikace objemu ekonomického výstupu teritoriálně nejsnáze dostupných regionálních trhů (Viturka, 2010).
CZECH TOP 100 bylo založeno roku 1994. Jedná se o sdružení, které každoročně vyhlašuje firmy v České republice z odlišných hledisek. Žebříčky jsou sestavovány podle velikosti tržeb, exportu, počtu zaměstnanců, přidané hodnoty, zisku a dalších. Výsledky pak zveřejňuje na svých webových stránkách, kde jsou dostupné veřejnosti. Následující tabulka ukazuje deset nejvýznamnějších firem z hlediska tržeb za rok 2015.
Tab. 2: Přehled firem v České republice z hlediska tržeb za rok 2015
Zdroj: Czech Top 100 [online]. 2015 [cit. 2016-09-20]. Dostupné z:
http://www.czechtop100.cz/menu/aktualne/
Nejvýznamnější firmou České republiky podle tržeb se stala ŠKODA AUTO a.s., která za rok 2015 prodala 1,037 milionu vozů. V tomto roce poprvé překonala milionovou prodejní
Pořadí Firma Tržby 2015 (v tis. Kč) Kraj
1 ŠKODA AUTO a.s. 314 897 000 Středočeský
2 ČEZ, a.s. 210 167 000 Hl. m. Praha
3 AGROFERT, a.s. 167 133 701 Hl. m. Praha
4 RWE Supply & Trading CZ, a.s. 142 006 699 Hl. m. Praha
5 FOXCONN CZ s.r.o. 126 904 216 Pardubický
6 Energetický a průmyslový holding, a.s. 124 720 633 Hl. m. Praha
7 UNIPETROL, a.s. 108 907 000 Hl. m. Praha
8 Robert Bosch odbytová s.r.o. 48 400 000 Hl. m. Praha
9 AHOLD Czech Republic, a.s. 48 300 000 Hl. m. Praha
10 České dráhy, a.s. 37 834 721 Hl. m. Praha
33
hranici. Druhá příčka patří společnosti ČEZ a.s. s tržbami přes 210 miliard korun. Na třetím místě se umístila společnost AGROFERT, a.s. s tržbami 167 miliard korun. Ke každé firmě je v tabulce přiřazený kraj, což znamená zařazení do kraje podle sídla společnosti. Tudíž z předchozí tabulky vychází, že většina společností je kumulována na území hlavního města Prahy, která je postavená na stejné úrovni jako kraje.
Dalším zkoumaným faktorem je počet zaměstnaných lidí ve významných firmách v České republice. Podrobnější informace o deseti top zaměstnavatelích poskytuje tabulka níže.
Tab. 3: Firmy s největším počtem zaměstnanců za rok 2015
Zdroj: Czech Top 100 [online]. 2015, [cit. 2016-09-20]. Dostupné z:
http://www.czechtop100.cz/zebricky-firem/nejvyznamnejsi-firmy/100-nejvyznmanejsich-firem-cr.html
První pozici z hlediska největších zaměstnavatelů zaujímá AGROFERT, a.s. s 33 778 lidmi.
Druhá příčka patří České poště, s.p. s 31 898 zaměstnanci. Na třetím místě je ČEZ a.s.
Pořadí Firma Počet
zaměstnanců Kraj
1 AGROFERT, a.s. 33 722 Hl. m. Praha
2 Česká pošta, s.p. 31 534 Hl. m. Praha
3 ČEZ a.s. 25 866 Hl. m. Praha
4 ŠKODA AUTO a.s. 24 977 Středočeský
5 OKD, a.s. 11 099 Moravskoslezký
6 Energetický a průmyslový holding, a.s. 10 094 Hl. m. Praha
7 Siemens, s.r.o. 9 182 Hl. m. Praha
8 Robert Bosch odbytová s.r.o. 8 009 Hl. m. Praha
9 METROSTAV a.s. 5 068 Hl. m. Praha
10 VEOLIA ČESKÁ REPUBLIKA, a.s. 4 605 Hl. m. Praha
34
s 26 255 zaměstnanci. Opět zde shledáváme, že sídla firem se hojně vyskytují na území hlavního města Prahy.
Faktor koncentrace významných firem
Výhody z hlediska faktoru koncentrace významných firem představují podnikatelské a nepodnikatelské ekonomické subjekty. Zejména jejich nabídka týkající se výrobní,
obchodní, finanční i jiné spolupráce. V porovnání s předešlým faktorem hlavní rozdíl spočívá v tom, že faktor blízkosti trhu se zabývá územním potenciálem konečné spotřeby výrobků a služeb obyvatelstvem. Naopak faktor koncentrace významných firem pak zkoumá vztahy, které vznikají mezi ekonomickými subjekty. V soukromém sektoru je sledován rozvoj specializovaných dodavatelů materiálových a nemateriálových vstupů. Dále pak povzbuzování vedoucích k užší spolupráci v oblasti výroby, obchodu, financí a dalších oblastí, jejichž cílem je zvyšování produkce a kvality výrobků a služeb a možnosti nových příležitostí v oblasti
rozšiřování trhů u dodavatelů velkých firem. Tyto efekty jsou realizovány zejména u elektrotechnického, kovodělného a hutnického průmyslu. Nalezneme je taktéž ve specializovaných odvětvích průmyslu strojírenského a chemického. Z oblasti služeb
lze nalézt tyto efekty u finančního odvětví (Viturka, 2010).
Faktor přítomnosti zahraničních firem
V rámci tohoto faktoru jsou důležité zahraniční investice, zejména ve spojitosti z hostitelské země do celosvětové ekonomiky. Podstatou je příliv kapitálu, který způsobí zvyšování exportu, produktivitu práce i nabídku pracovních míst. Se vstupem zahraničních firem přichází i nové technologie, manažerská know-how. Také je očekávána větší pravděpodobnost příchodu dalšího zahraničního investora (Viturka, 2010).
Faktor podpůrných služeb
Tento faktor hraje důležitou roli v oblasti kvality podnikatelského prostředí, jelikož je vnímán jako důsledek úspěšné realizace záměrů. Malé a střední podniky a rovněž i velké firmy zvyšují svoji poptávku po specializovaných službách. K podpůrným službám se řadí právní, účetní,
35
marketingové, poradenské, architektonické, technické, reklamní, personální, ochranné, úklidové a další činnosti. (Viturka, 2010).
1.4.2 Faktory pracovní
Pracovní faktory se hodnotí jako druhé nejvýznamnější. Do této skupiny spadá dostupnost pracovních sil, faktor kvality pracovních sil a faktor flexibility pracovních sil.
Faktor dostupnosti pracovních sil
Faktor striktně souvisí s dostupností nabídky pracovních sil. Nabídku ovlivňuje celkový počet zaměstnatelných pracovních sil. Existuje fakt, že jen malá část ekonomicky aktivních obyvatel je ochotna změnit své zaměstnání či pracovat pro nového zaměstnavatele mimo jejich region.
Tato nabídka uspokojuje poptávku jak soukromého, tak veřejného sektoru. Důležitým faktorem je velikost disponibilní pracovní síly, která je podstatou k realizaci velkých rozvojových projektů v regionech (Viturka, 2010).
V následující tabulce 4, která je věnována regionům dojížďky do zaměstnání je nutné uvést vymezení zázemí center dojížďky. K těmto centrům byly přiřazovány obce tvořící jejich zázemí podle nejsilnějšího vyjížďkového proudu. Vycházelo se ze zásady územní souvislosti dojížďkového regionu, bez enkláv a exkláv. Většina center tuto zásadu splňovala, protože převládající proudy z obcí směřují do center a tvoří územně souvislý mikroregion. U dalších center, které podmínku celistvosti nesplňovaly, byly provedeny určité korekce.
36
Tab. 4: Regiony dojížďky do zaměstnání s více než 100 tisíci obyvateli
Zdroj: Český statistický údaj, 2016. Vlastní zpracování.
Z tabulky vyplývá, že největším dojížďkovým regionem České republiky je Praha. Praha se skládá z 436 obcí s 1,8 milionem obyvatel, z nichž je 820 tisíc zaměstnaných. Rozloha regionu činí 3 989 km2. Do zaměstnaných nejsou započítáváni pracující studenti. Nejsilnější dojížďkové proudy jsou z obcí Středočeského kraje, ale i mimo něj. Například z obcí na Litoměřicku či Písecku, ale i z Harrachovska. Atraktivita území spočívá v široké nabídce pracovních míst v různých odvětvích, službách, školství, zdravotnictví či administrativě.
Druhý region s největší pracovní dojížďkou je Brno. Tento region má 311 obcí s rozlohou 3 213 km2. Žije zde 704 tisíc obyvatel a z toho je 310 tisíc zaměstnaných. Nejsilnější dojížďkové proudy jsou z Kuřimi, Blanska a Šlapanic. Třetí pozici zaujímá region Ostravsko, který zahrnuje 73 obcí. Na rozloze o velikosti 1 122 km2 je 590 tisíc obyvatel s 242 tisíci zaměstnaných. Hlavní dojížďkový proud vede z Havířova a je označován jako druhý nejmohutnější v celé České republice. Další proudy jsou z Hlučína, Orlové či Bohumína (Český statistický úřad, 2014).
Region Počet obcí Obyvatelstvo v regionu
Bydlící ekonomicky
aktivní zaměstnaní
v regionu
Vyjíždějící z regionu
Dojíždějící do regionu
Saldo dojížďky
regionu
Obsazená pracovní místa v regionu
Praha 436 1 787 660 819 967 26 203 87 899 61 696 881 663
Brno 311 704 226 309 919 12 847 28 630 15 783 325 702
Ostrava 73 590 391 242 472 18 811 17 929 -882 241 590
Plzeň 166 309 351 139 090 8 150 10 032 1 882 140 972
České Budějovice 116 191 549 87 528 5 737 6 914 1 177 88 705
Olomouc 70 180 591 80 823 6 615 10 893 4 278 85 101
Hradec Králové 106 161 725 71 804 6 179 8 716 2 537 74 341
Pardubice 91 152 905 69 195 7 207 8 789 1 582 70 777
Liberec 37 152 714 65 953 4 684 6 342 1 658 67 611
Zlín 60 123 895 48 091 3 782 5 598 1 816 49 907
