POPIS A PROMĚNA POETIKY PŘI PŘECHODU Z PREDEKADENTNÍ FÁZE DO DEKADENTNÍ V TVORBĚ JIŘÍHO KARÁSKA ZE LVOVIC

(1)

POPIS A PROMĚNA POETIKY PŘI PŘECHODU Z PREDEKADENTNÍ FÁZE DO DEKADENTNÍ

V TVORBĚ JIŘÍHO KARÁSKA ZE LVOVIC

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Veronika Odvárková

Vedoucí práce: PhDr. Petr Šrámek, Ph.D.

Liberec 2014

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce PhDr. Petru Šrámkovi, Ph.D. za poskytnutí cenných rad, věcných připomínek a vstřícný přístup při psaní této práce.

(6)

ANOTACE

Předmětem bakalářské práce je definování znaků predekadentní a dekadentní tvorby a rozbor vybraných básnických sbírek spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic. Cílem práce je tematická a motivická analýza

v predekadentní sbírce Zazděná okna a dekadentních sbírkách Sodoma a Sexus Necans a závěrečné porovnání proměn v poetice.

KLÍČOVÁ SLOVA

Dekadence, duše, Jiří Karásek ze Lvovic, predekadence, samota, smrt.

ANNOTATION

Subjet of the bachelor thesis is definition of characters of pre-decadent and decadent creation and analysis of selected books of poetry by writer Jiří Karásek ze Lvovic. The aim of the work is thematic and motivic analysis of pre- decadent collection of poetry Zazděná okna and decadent collections of poetry Sodoma and Sexus Necans and final comparison of changes in poetics.

KEYWORDS

Dekadent phase, soul, Jiří Karásek ze Lvovic, pre-dekadent phase, solitude, death

(7)

8

Obsah

1 Úvod ... 10

2 Nástup moderních básníků ... 12

3 Predekadence ... 14

3.1 Vymezení pojmu ... 14

3.2 Čeští představitelé ... 15

3.3 Jaroslav Vrchlický: od Lumírovců k dekadenci ... 17

4 Dekadence ... 20

4.1 Vymezení pojmu ... 20

4.2 Představitelé dekadence ... 23

4.3 Moderní revue ... 24

5 Vlivy na Karáskovu tvorbu ... 28

6 Zazděná okna ... 30

6.1 Predekadentní motivy ... 30

6.1.1 Duše ... 32

6.1.2 Smrt ... 32

6.1.3 Samota ... 34

6.1.4 Nemoc ... 35

6.1.5 Snová krajina ... 35

6.2 Ohlas na Zazděná okna ... 37

7 Sodoma ... 38

7.1 Vydání sbírky ... 38

7.2 Zkonfiskované básně ... 39

(8)

9

7.3 Motivy ... 39

7.3.1 Marnost a rozklad ... 39

7.3.2 Zhnusení a pohrdání ... 40

7.3.3 Smrt ... 41

7.3.4 Smutek ... 43

7.3.5 Orgie a homosexualita ... 43

8 Sexus Necans ... 45

8.1 O sbírce ... 45

8.2 Motivy ... 46

8.2.1 Bakchanál ... 46

8.2.2 Hnus poznání ... 47

9 Závěr ... 49

10 Seznam použitých zdrojů ... 51

10.1 Primární literatura ... 51

10.2 Sekundární literatura ... 51

(9)

10

1 Úvod

Ve své bakalářské práci se zabývám dílem Jiřího Karáska ze Lvovic, kte- rý byl jedním z představitelů české predekadence a dekadence. Dekadence patří do moderních směrů 19. století, které vznikly jako reakce nejen na společenskou a politickou, ale i literární situaci konce století. Dekadentní tvorba probíhala ve dvou vlnách a právě Jiří Karásek ze Lvovic byl jedním z mála, ne-li jediným, který prošel oběma vlnami. Svou tvorbu počal v duchu predekadentním a poté přešel do rázu dekadentního.

Vybrala jsem si básnické sbírky Zazděná okna jako výsledek predekadent- ní tvorby a Sodomu a Sexus Necans jako reprezentanty dekadentní poezie. U sbí- rek z obou období porovnám znaky typické pro jejich ráz a motivickou analýzu a poté provedu srovnání odlišností, popřípadě stejností, obou období.

Nejprve přiblížím společenskou a politickou situaci, která panovala ke konci století. Jedná se o období, ve kterém vznikly nové směry a ve kterém za- čali autoři ve své tvorbě smýšlet jinak.

Dále se věnuji charakteristice samotné predekadence a dekadence včetně uvedení jejich dalších představitelů, pro případné srovnání poetiky Jiřího Ka- ráska ze Lvovic s dalšími autory. Historický kontext i vymezení pojmů predekadence a dekadence jsem do své práce zařadila z důvodu pochopení Karásko- vy tvorby. Nebudeme-li totiž mít alespoň malé povědomí o době, v níž Karásek žil a v níž bylo tak těžké se prosadit, jak můžeme vědět, jaké ozvláštnění přines- la právě dekadence a proč? Tuto myšlenku vyjádřil Jaroslav Med v předmluvě ke knize Ocúny noci: „Dílo Jiřího Karáska nelze dost dobře pochopit bez určitého histo- rického povědomí o rozporuplné povaze české literární dekadence, která byla výchozím a patrně podstatně určujícím impulsem pro celou jeho literární tvorbu. [...] I když mnohé z jeho tvorby zastaralo a zní dnešnímu čtenáři cize, neměli bychom zapomínat, že právě v Karáskovi je snad nejplněji obsažen pocit ‚únavy z konce století‘, který ani u něho, ani

(10)

11 u ostatních českých dekadentů nikdy nepramenil z nudy a přesycenosti, ale byl spíše pocitem únavy z hladu po činu.“¹

Druhou část práce věnuji třem Karáskovým sbírkám Zazděná okna, Sodo- ma a Sexus Necans. U každé ze sbírek se, kromě témat a motivů, zmíním také o okolnostech, které provázely její vydání, ať už to byly potíže s vydáváním či kritiky různých autorů.

1 MED, Jaroslav. Básník marné touhy. In: Jiří Karásek ze Lvovic: Ocúny noci. Praha: Odeon, 1984.

s. 24. ISBN neuvedeno.

(11)

12

2 Nástup moderních básníků

Ke konci 19. století v druhé polovině 80. let a v letech 90. se začala pro- měňovat situace ve společnosti a s ní i tvorba některých autorů. Především situace politická vypovídala o tom, že český národ není jednolitý a netvoří soudrž- ný celek, v kterém by člověk měl jasně zakotvené místo. Neustávající malicher- né spory mezi staročechy a mladočechy sice ohrožovaly národní jednotu, ale rozhodující byla destrukce společenských vztahů: „došlo tehdy k vyhrocování třídních a národnostních rozporů a lidské individuum ztratilo pevné místo ve společen- ském celku“.²

V poezii se začaly utvářet nové směry a jejich představitelé začali tvořit způsobem, jakým dosud nikdo netvořil. Ve své tvorbě se zcela vymykali dosud zažitým tradicím, a to nejen proto, aby docílili zvýraznění poezie, ale hlavně také proto, aby vyjádřili svůj určitý odstup jak od dosavadní tvorby, s kterou se neztotožňovali, tak od situace společenské a politické. „Novátorští básníci druhé poloviny 80. let a let 90. samozřejmě nezapomněli tak úplně na přínos a také inspirativ- nost svých předchůdců – na některé z nich dokonce buď skrytě, nebo zjevně navazovali – ale jejich hlavním cílem bylo objevovat neobjevené, odhalovat nové možnosti a dimen- ze poezie, s rizikem básnických Kolumbů se vydávat po neznámých cestách k utajeným podobám života a světa. Ve svém vytrvalém, odvážném hledačství dospěli k výsledkům, které položily základy české moderní poezie a zároveň otevřely bránu k básnické tvorbě 20. století.“³

O situaci 90. let 19. století se můžeme dočíst v Karáskových Psychologic- kých poznámkách k poznání literární generace let 90. „Nepředstavujž si nikdo, že bylo zcela snadné vysloviti něco nového, odvážného a zápasiti o to. [...] Literární začá-

2 SVOZIL, Bohumil. Česká básnická moderna. In: Česká básnická moderna: Poezie z konce 19. století.

Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 16. ISBN neuvedeno.

3 Tamtéž, s. 9.

(12)

13 tečník se musil podříditi tradici, chtěl-li býti vůbec literárně činný a proniknouti do sloupců Lumíra.“⁴

Charakter poezie konce 19. století vyplýval ze společenské a politické situace. Jako reakce na tuto situaci nevznikl pouze jeden směr, ale došlo k diferenciaci moderní poezie do různých směrů – realismus, symbolismus, im- presionismus, dekadence. „Umělecké hledačství představitelů realismu, impresio- nismu, dekadence a symbolismu, jejich úsilí o nalezení nového vztahu k životu a světu obráží obecnější situaci člověka za krize měšťácké společnosti, vyvěrá z poznání, že po- stoj k životu již nelze zakládat na nadindividuálních hodnotách této společnosti, ale na- opak v rozporu s nimi či alespoň mimo ně.“⁵

Realisté projevovali svou nedůvěru ve staré hodnoty a zaměřili se na realitu lidského života takového, jaký je doopravdy, žádné ideály, čistě jenom fak- ta. Impresionismus souvisí s realismem, protože vyrůstá z jeho základů kon- krétnosti, avšak pro tuto konkrétnost sahají básníci do přírody. Symbolisté se ptají po smyslu lidské existence a k zachycení lidského života ve svých básních využívají volného verše, metafor a symbolů. Dekadence, předtím, než se proje- vila, měla svého předchůdce – predekadenci. Predekadenti tvořili koncem 80.

let a nebyli zdaleka tak radikální, jako autoři dekadentní, kteří taktéž „tvoří v opozici k všední podobě života, ale jejich kriticismus je zásadnější, odmítá nejen jed- notlivé stránky soudobé společnosti, ale i její celek“.⁶

4 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Psychologické poznámky k poznání literární generace let deva- desátých. In: Vzpomínky. Praha: THYRSUS, 1994. s. 12. ISBN 80-901774-0-9.

5 SVOZIL, Bohumil. V krajinách poezie. Praha: ČS, 1979. s. 7.

6 SVOZIL, Bohumil. Česká básnická moderna. In: Česká básnická moderna: Poezie z konce 19. století.

Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 27. ISBN neuvedeno.

(13)

14

3 Predekadence

3.1 Vymezení pojmu

Predekadentní období se dá vymezit od roku 1887 až do roku 1892, pre- dekadentní předznamenání nalézáme však již ve sbírce Irmy Geisslové Imortely, která vyšla v roce 1879. Byla jakýmsi méně radikálním předstupněm dekadence. O této fázi české poezie najdeme informace spíše pod pojmem první vlna české dekadentní lyriky. Tato vlna má kořeny ve francouzské poezii, setkává- me se s ní v dílech Paula Verlaina a Charlese Baudelaira. Především u dvou představitelů predekadence, Jaroslava Kvapila (díla Padající hvězdy a Růžový keř) a Jaromíra Boreckého (sbírka Rosa Mystica), je patrná „charakteristická aplikace převzatých zobrazovacích konceptů, především z okruhu francouzských symbolistů“.⁷ Tyto autory českým čtenářům představil Jaroslav Vrchlický ve svém díle Bás- nické profily francouzské, čímž přispěl ke zrodu predekadence. Poezie epigonů Vrchlického byla označena realistickými kritiky za nesrozumitelnou, s čímž se pochopitelně Vrchlický neztotožnil.

Predekadentní poezie využívá žánrů jako je sonet o čtrnácti verších a rondel (přičemž rondel obsahuje dva rýmy ve třech slokách). Typickým užíva- ným veršem je alexandrín obsahující dvanáct až třináct slabik ve verši. Pro pre- dekadentní básnický jazyk je typická volba spisovných jazykových prostředků.

Nikdy se neobjevuje hovorová čeština, nespisovné výrazy či vulgarismy.

Básník predekadent povyšuje sám sebe na bytost výjimečnou, není pouze obyčejným občanem, jako například u realismu. Ve svých básních nezachy- cuje život, který prožívá, pouze snílkovské nerealistické dojmy. Reálný svět básníky odpuzuje, nechtějí se jím zabývat, raději se uchylují k niterným poci- tům, které však nevyplývají ze skutečného prožitku. Básníci v básních neproží- vali svá skutečná muka a trápení, pouze se inspirovali u Charlese Baudelaira, který však tyto zničující pocity neměl jako iluzi, u něj byly holou realitou. Čeští

7 BEDNAŘÍKOVÁ, Hana. Text. In: Česká dekadence: Kontext – text – interpretace. Brno: CDK, 2000.

s. 34. ISBN 80-85959-66-6.

(14)

15 básníci si tyto prožitky pouze „oblékali“, jak uvedl Bohumil Svozil v knize Čes- ká literatura ve zkratce, a brali je jako příležitost jak si vyzkoušet útrpné situace, které sami nikdy neprožili, v básních.⁸

Poslední, na co se zbývá k vymezení pojmu predekadence zaměřit, jsou slova využívaná v básních. Jejich poezie měla temný ráz, volili tedy taková slo- va, která se k tomuto rázu hodí a která nejlépe vyjádří jejich niterné pocity. „Při slovním výběru se nehledí ani tak k logické souvislosti jako spíše k náladové stejnoro- dosti, přičemž se ustaluje okruh zvlášť oblíbených a příznačných „návratných“ slov, jakýchsi konstant (hvězdy, labutě, tůně, chrámy – bledý, mdlý, teskný, ospalý – líně, melancholicky, těžce – snít, spát, znít, splývat, atd.) Tyto konstanty svědčí o výrazné dostředivosti při volbě slov: slovník predekadentů je tak vědomě zužován na sugestivní náladová slova, která často mají především dekorativní ráz.“⁹

3.2 Čeští představitelé

Dekadentně laděné básně uvedl do české literatury Jaroslav Vrchlický, který ve své antologii Poezie francouzská nové doby (1875) uvedl ukázky z tvorby Charlese Baudelaira a tím také inspiroval české básníky k dekadentní tvorbě.

„On také první mluvil o škole úpadku a vysvětloval dekadentní poezii nikoli jako poezii v úpadku, ale poezii epochy úpadku společnosti. Cenil si zájmu dekadentních básníků o vytříbenou formu, nevadila mu knižnost její inspirace ani úzký tematický a výrazový rejstřík, jenž dekadentům kritika obvykle vytýkala.“¹⁰

Ivan Slavík uvádí jako představitelku predekadence Irmu Geisslovou a její sbírku Imortely vydanou v roce 1879.¹¹ Poezie Geisslové je zcela odlišná od tvorby lumírovců, protože s jejich literaturou nepřišla autorka do styku. V jejích básních najdeme motiv samoty, smrti a ponuré krajiny. Dobrava Moldanová Irmu Geisslovou nezmiňuje vůbec, za představitele predekadence uvádí Vrch-

8 SVOZIL, Bohumil. Dekadentní poezie z přelomu 80. a 90. let. In: Česká literatura ve zkratce. Pra- ha: Nakladatelství Brána, 2000, s. 46. ISBN 80-7243-061-0

9 SVOZIL, Bohumil. Básnický „svět“ predekadence a dekadence. In: Česká básnická moderna:

Poezie z konce 19. století. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 166. ISBN neuvedeno.

10 MOLDANOVÁ, Dobrava. Symbolismus a dekadence. In: Česká literatura 1890-1948. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 2009. s. 23. ISBN 978-80-7414-133-1.

11 SLAVÍK, Ivan. Neznámá devadesátá léta. In: Zpívající labutě: Zapomenutí básníci devadesátých let. Praha: ODEON, 1971. s. 12. ISBN neuvedeno.

(15)

16 lického epigony, jimiž jsou Jaromír Borecký, Otakar Auředníček a Jaroslav Kvapil.¹² Zároveň také vyzdvihuje rys charakteristický pro predekadenty a tím je krajinomalba, kdy krajina je obrazem stavu duše.¹³ Tyto epigony uvádí taktéž Ivan Slavík, ale jeho dělení vývoje dekadentní poezie je odlišné od Moldanové či Svozila. Slavík uvádí Geisslovou, Jelínka a Chlumeckého jako předchůdce dekadence a za epigony, kteří začínají tvořit kolem poloviny 80. let, označuje Klášterského, Kaminského, Mužíka, Čenkova a Škampa.¹⁴ Tyto autory kupří- kladu neuvádí Bohumil Svozil, jako předchůdce dekadence uvádí Jaromíra Bo- reckého a Jaroslava Kvapila, kteří tvoří v 90. letech 19. století. „Zprvu mezi ně patřil i F. X. Šalda, ten se však začal od počátku 90. let věnovat především kritice. I ostatní autoři většinou dlouho nesetrvali u lyriky zemdlených pocitů a výlučné poetiky.

Pouze poštovní úředník Jiří Karásek ze Lvovic dál rozvíjel svůj talent stejným směrem a stal se čelným představitelem druhé vlny dekadentní lyrika, jak se utvářela v 90. le- tech.“¹⁵

V Poezii na předělu doby jsou jako epigoni uváděni František Kvapil, Fran- tišek Chalupa, kteří tvoří v souladu s Vrchlického ideálem krásy. Dále jsou zde zařazeni Červenka, Kaminský a Mužík. Patronem této vlny epigonů se nestal nikdo jiný než právě Vrchlický, který, podle Brabce, tyto epigony spíše „omlou- val, než aby je favorizoval“.¹⁶ Teprve poezie Jaroslava Kvapila, Jaromíra Borecké- ho a Otakara Auředníčka si vysloužila Vrchlického nadšení, ke Kvapilově Rů- žovému keři dokonce napsal pochvalnou předmluvu a tyto autory pokládal za své následovníky.

13 Tamtéž, s. 24.

14 SLAVÍK, Ivan. Neznámá devadesátá léta. In: Zpívající labutě: Zapomenutí básníci devadesátých let. Praha: ODEON, 1971. s. 12-13. ISBN neuvedeno.

15 SVOZIL, Bohumil. Dekadentní poezie z přelomu 80. a 90. let. In: Česká literatura ve zkratce.

Praha: Nakladatelství Brána, 2000, s. 46. ISBN 80-7243-061-0.

16 BRABEC, Jiří. Poezie začíná negovat hodnoty a ideály společnosti devatenáctého století. In:

Poezie na předělu doby. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. s. 185.

(16)

17 Jiří Karásek ze Lvovic se do predekadentního období zařadil sbírkou Za- zděná okna (1894) a románem Bezcstí (1893), v obou dílech „prochází podobně jako ostatní predekadenti, školou artistní poetiky Vrchlického“.¹⁷

Predekadence však byl směr krátce trvající, autoři se brzy od dekadent- ního ladění odklánějí: Kvapil se z temných nálad přesouvá do opěvování lásky, Jaromír Borecký se zaměřil na překládání a na hudební a literární kritiku.¹⁸

3.3 Jaroslav Vrchlický: od Lumírovců k dekadenci Přínosem pro dekadentní poezii u nás byl Jaroslav Vrchlický, který uvedl do literatury dekadentně laděné básně francouzských Prokletých básníků ještě před tím, než u nás začali tvořit první predekadenti (kniha Básnické profily fran- couzské vyšla v roce 1887). V České básnické moderně Svozil zmiňuje, že většina predekadentů byla žáky Jaroslava Vrchlického a vycházela z jeho díla.

Vrchlický na počátku své tvorby patřil ke skupině Lumírovců a sám Šal- da v něm viděl reprezentačního autora, v jeho poezii „setkaly a slily se všecky vlastnosti dobrého Evropana z 19. věku: smysl skutečnostný, důvěřivá a neumořitelná pracovitost, optimismus zdravých smyslů, víra racionalistická“.¹⁹ Ve Vrchlického tvorbě Šalda nalézá nejen složku reprezentační a oficiální, která je v souladu se společenským vývojem, ale také složku „intimního Vrchlického“.

V Poezii na předělu doby se dozvídáme o postojích dalších autorů k tvorbě Vrchlického. Například Julius Fučík vidí ve Vrchlickém autora, jehož poezie byla schopna srovnat krok s „přerychlým růstem české společnosti“.²⁰ Stanislav Kostka Neumann i František Halas považují Vrchlického za mnohostranného a nejednotného autora, v jehož díle se nachází spoustu rozporů a protikladů.

Vrchlický sám o své tvorbě ve svém sborníku říká: „Ve knihách čistě lyrických

18 MED, Jaroslav. Česká symbolistně-dekadentní literatura. In: ČORNEJ, Petr, Vladimír KŘI- VÁNEK, Jaroslav MED. Česká literatura na předělu století. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2001. s. 45. ISBN 80-86022-82-X.

19 ŠALDA, F. X. Několik poznámek o Jaroslavu Vrchlickém. In: Duše a dílo. Praha: Melantrich, 1947. s. 103. ISBN neuvedeno.

(17)

18 chtěl jsem vysloviti jen sebe, v epických a smíšených pak svým prostředím člověka 19.

věku, jak se dívá na rozvoj lidstva a jak chápe jeho úkoly. Následkem nehotovosti mého filosofického já vznikl onen dualismus, který se táhne celou mou činností – pro sebe jsem pesimista, pro lidstvo optimista, v lyrice líčím, jaké to mé já bylo a co prodělalo, v lyricko-epické části svého díla, jak jsem to viděl na objektu, jejž zde tvořilo člověčen- stvo nebo vlastní národ.“²¹ Za překlady básní Prokletých básníků, kterými inspiroval první vlnu dekadence, byl Vrchlický Šaldou odsouzen. Básně totiž pře- kládá v parnasistním duchu své tvorby a toto „pojetí reziduálně parnasistní celist- vosti je pro myšlenkový a umělecký kontext 90. let již nepřijatelné“.²²

Na přelomu 80. a 90. let dochází u Vrchlického ke znejistění ve víře v harmonický svět. Ve Vrchlickém roste pochybnost a deprese, kterou vyjádří v knize Sfinx. Vrchlický reaguje na situaci 80. let, která s sebou přinesla řadu ideových rozporů. „Tak Vrchlický ztrácí objektivní, mimo něj stojící oporu svého op- timismu, reálný svět mu již neposkytuje zdroj, z něhož prýští jistota o šťastném poslání lidstva, a proto je nucen konstruovat si protiklady k depresívním náladám, voluntaris- ticky udržovat harmonii konfliktních složek, vděčně přilnout ke všemu, co přináší zko- nejšení. Jestliže dříve ideál společnosti, jejíž bohatství duchovní a materiální se neustále rozmnožuje, prýštil z představy opírající se o jednotlivé reálné úkazy společenské, nyní stále více na Vrchlického doléhá fiktivnost a iluzornost jeho představ.“²³

V tvrzení z Poezie na předělu doby o proměně Vrchlického tvorby můžeme zřetelně pozorovat stejné rysy, jako u predekadentů, pro které také hodnoty a ideály reálného světa ztratily význam a kteří se uchylovali do světa svých iluzí, který vytvářeli jako protiklad ke světu reálnému. Vrchlický reaguje na atmosfé- ru konce století poezií s negativním nádechem a rázem úpadku. „Obraz takto pociťovaného hodnotového zmatení se však dostává do zajímavého rozporu s tzv. kos- mopolitní tendencí připisovanou Vrchlickému a jeho škole. [...] Znejistění přítomností

21 VRCHLICKÝ, Jaroslav. Sám o sobě. In: Padesát let života Jaroslava Vrchlického. Praha: Naklada- telské družstvo Máje, 1903. s. 23.

22 BEDNAŘÍKOVÁ, Hana. Text. In: Česká dekadence: Kontext – text – interpretace. Brno: CDK, 2000. s. 31. ISBN 80-85959-66-6.

(18)

19 se pak dostává do ostrého kontrastu s idealizací tzv. velké minulosti (tam, kam esteticky a hodnotově především směřovala Vrchlického překladatelská činnost).“²⁴

Ve sbírkách z konce století Vrchlický zachycuje své obavy a pochybnosti a rozplynutí všech ideálů a marnost všeho úsilí. Zachycuje krizi doby ne v kontextu českém, ale zasazuje ji do kontextu evropského, přičemž často srov- nává dobu konce století s dobou minulou, naplněnou ideály, které se nenaplni- ly.²⁵ V tom se s dekadenty rozcházel. Dekadentní básníci si nevšímali soudobé situace, už vůbec ne evropské. Byli sice rozčarováni ze situace konce století, ve svých básních však nezobrazovali situaci reálného světa, nýbrž v nich vytvářeli svět iluzí jako útočiště před negativy světa reálného.

Vrchlický kvituje sbírky Kvapila a Boreckého s povděkem, nachází v nich parnasismus, příznačný pro jeho tvorbu. Jiří Brabec o Vrchlickém říká, že par- nasistně laděnou lyriku vítá, protože ta je mu dobře známá a rozumí jí, avšak cokoliv se od ní odklání, tomu přestává Vrchlický rozumět.

Vezměme si tedy z Vrchlického přínosu pro počátek české dekadence tolik, že ho fascinovala poezie francouzských básníků svým parnasismem, proto se jí věnoval a její překlady uvedl do české literatury. Sám se v této tvorbě inspiroval též. Svými překlady i svou tvorbou dal podnět predekadentům, s nimiž sympatizoval (ke Kvapilově sbírce Růžový keř napsal předmluvu, kde vychva- loval Kvapilovu schopnost povznést ideál krásy o stupen výš). Dekadentní tvorba se už nevěnovala tomu krásnému, s čímž sympatizoval, proto tedy ne- pokračoval v jejích stopách, dokonce se stal jejím odpůrcem.

24 BEDNAŘÍKOVÁ, Hana. Text. In: Česká dekadence: Kontext – text – interpretace. Brno: CDK, 2000. s. 27. ISBN 80-85959-66-6.

(19)

20

4 Dekadence

4.1 Vymezení pojmu

Dekadenci řadíme do období konce 19. století, tedy přesněji řečeno do 90.

let, kdy nastává přechod od predekadentní poezie k poezii dekadentní. Vidíme tedy, že predekadence trvala skutečně pouze krátkou dobu, a podle toho, co se můžeme dočíst v knihách zmiňujících tento pojem, zjistíme, že právě Jiří Kará- sek ze Lvovic byl jedním z mála autorů, ne-li jediným, který tento přechod k dekadentní tvorbě absolvoval.

Samotný název dekadence pochází z období kolem roku 1885, kdy skupina autorů, hlásících se k odkazu Charlese Baudelaira, přijala pro svou tvorbu označení dekadentní, což bylo původně označení hanlivé. Toto ponižující ozna- čení použili francouzští básníci Beauclair a Vicaire, kteří napsali básně vydané pod názvem Deliquescence poémes décadents, což můžeme překládat jako rozplý- vavost dekadentních básní. Nešlo o sbírku kvalitních dekadentních básní, nýbrž o snůšku parodií zesměšňující francouzské dekadenty. Ovšem tito autoři ji ne- brali jako zesměšnění, naopak, své hnutí pojmenovali po ní – dekadentní.

Pro dekadenty již není směrodatná průměrnost člověka, který žije jako součást celku a nijak z něho nevybočuje. Společnost už pro ně není sjednocený celek (stejně jako u predekadentů), ale svůj vyložený odpor vůči světu dávají najevo hodně odvážně. Jejich cílem už není zobrazovat objektivně realitu, ale projevovat v umění nitro autora a distancovat se od společnosti. Dekadenti ří- kají rezolutní ne harmonicky fungujícímu světu i společnosti, pro kterou člověk není ničím výjimečným, pouze jedním z mnoha. Říkají ne romantickým moti- vům. Pro dekadenci již není [...] „východiskem rousseauovsko-romantický návrat k

‚čistotě srdce a přírody‘. Odmítnutí společenské a mravní nivelizace znamená také od- mítnutí sebe sama jako produktu takto negativizovaného celku.“²⁶

26 BEDNAŘÍKOVÁ, Hana. Kontext. In: Česká dekadence: Kontext – text – interpretace. Brno: CDK, 2000. s. 14. ISBN 80-85959-66-6.

(20)

21 Robert Pynsent o dekadentech říká, že se nejednalo o autory, jejichž poezie byla v úpadku (protože dekadence se překládá jako úpadek), nýbrž o autory, kteří kolem sebe úpadek viděli. Viděli úpadek společnosti, úpadek politický a hospodářský a tento je natolik znechutil, že se od společnosti odvrátili do své- ho snového světa.

Jaroslav Med ve své studii Symbolismus – dekadence píše o vzniku deka- dence ve složité době. Tato doba „znamenala pro umělce likvidaci mnoha společen- ských pout a vazeb a stále vzrůstající touhu dezertovat z utilitárního světa měšťácké praxe, oddat se vlastní niternosti a povolit únavě, která neustále zrelativňovala vztah umělce ke skutečnost“.²⁷ Autoři se od světa distancují, aby si kompenzovali to, že svůj život nemohli prožít naplno a svobodně. Med poukazuje také na vztah dekadence a symbolismu, protože tyto dva směry mají k sobě velice blízko. Pojem dekadence se objevil dříve, než symbolismus a je chápán jako „označení pro non- konformní básníky, usilující o nový typ poezie, jež by naplňovala odkaz Charlese Baude- laira“.²⁸ Termín symbolismus se objevuje až kolem roku 1890 a nakonec pohltil, podle Meda, skupinu dekadentních básníků. Med chápe dekadenci jako modi- fikaci symbolismu, spíše by ale symbolismus měl být směrem, který do sebe dekadenci zahrnul.

Dekadenti využívají, stejně jako predekadenti, sonetu, avšak tento sonet je zcela jiný. Mění se počet slabik, sonet postrádá rytmus a básně už se ani ne- rýmují. „Formu sonetu básník zvolil jakoby jen proto, aby bořivě zasáhl do její ustálené, zákonité, posvěcené podoby.“²⁹ Možná že i takovýmto tahem, jakým bylo rozbití formy sonetu, chtěli ukázat novost a jedinečnost své tvorby. Kromě sonetu vy- užívají volného verše, který jako první použil Arnošt Procházka a ke kterému se postupně uchylují všichni dekadenti 90. let.³⁰

Zaměřím se nyní na to, co zachycují dekadenti ve svých dílech. „Základ- ním vnějším makrotopem české dekadence je vyprávění o umírání: Století umírá. Ra-

27 MED, Jaroslav. Symbolismus-dekadence. Česká literatura. 1985, roč. 33, č. 2. s.123.

28 Tamtéž, s. 123.

29 SVOZIL, Bohumil. Básnický „svět“ predekadence a dekadence. In: Česká básnická moderna:

Poezie z konce 19. století. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 169. ISBN neuvedeno.

30 Tamtéž, s. 169-170.

(21)

22 kousko-Uhersko umírá. Česká společnost živoří či umírá. Krásu dobíjí průmysl. Pospoli- tost zabíjí individua.“³¹

Nejen umírání je motivem mnoha dekadentních básní. To, co se v básních často objevuje je strach, bázeň, snové představy, sexuální a perverzní motivy. Neobjevují se zde pocity jako radost, láska, optimismus, básně se vy- značují ironií, negativním postojem až nihilismem, temnotou a pesimismem.

Typickými barvami jsou barvy tmavé (černá, šedá), krajina dekadentních básní není les plný vůní a barev, nýbrž „pouštní krajina, jež zároveň reprezentuje poušť českého nebo rakousko-uherského společenského i kulturního života“.³² Frustrace, hni- loba, temnota, pusto, prázdno a syrová sexualita – to vše může čekat čtenář od dekadentní poezie.

Čeští dekadenti taktéž, stejně jako predekadenti, chtějí být noví, neob- vyklí a usilují o výjimečnost lyrického subjektu, který prožívá vně reálného svě- ta, avšak postoje autorů se značně radikalizují. „Dekadentní nonkonformismus měl vysloveně provokativní charakter a chtěl šokovat měšťáka, což se projevovalo především v příklonu k látkám, jež byly dosud společností tabuizovány.“³³

Rozdíl mezi predekadencí a dekadencí je tedy v tom, že zatímco prede- kadentní básník se uchyluje do svého vlastního světa před realitou, která podle něj opustila národní ideje a hodnoty, dekadentní básník nejenže odmítá celou společnost a kritizuje ji, ale společnost mu připadá „hrůzná, postrádá lidské di- menze, ohrožuje lidské individuum“.³⁴ Svou tvorbou se snaží zachovat svou indi- vidualitu. „Téměř demonstrativně – s provokativností vůči poklidnému, spokojenému měšťákovi a jeho idylickému vidění života – ztvárňují duševní stavy krajně temné, tj.

propastné, zemdlené, nihilistické, napájené tušením smrti či dokonce touhou po ní.“³⁵ Jak uvádí Moldanová, predekadenty zajímají věci vydělené mimo čas a prostor,

31 PYNSENT, Robert. K morfologii české dekadence: Interstatualita. Česká literatura. 1988, roč. 36, č.

2, s. 171. ISSN 009-0468.

32 Tamtéž, s. 175.

33 MED, Jaroslav. Básník marné touhy. In: Jiří Karásek ze Lvovic: Ocúny noci. Praha: Odeon, 1984.

34 SVOZIL, Bohumil. Česká básnická moderna. In: Česká básnická moderna: Poezie z konce 19. stole- tí. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 27. ISBN neuvedeno.

35 Tamtéž, s. 27-29.

(22)

23 věci mimo svět, existující ve snu, dekadenty fascinuje všechno nemocné, umíra- jící a rozkládající se.³⁶

4.2 Představitelé dekadence

Mezi české dekadenty patřili nebo jejím vlivem prošli, samozřejmě kro- mě Jiřího Karáska ze Lvovic, kterému se budu věnovat v dalších kapitolách, také Karel Hlaváček, Stanislav Kostka Neumann, Antonín Sova, Arnošt Pro- cházka a Otokar Březina. Vliv na ně měl mimo jiné Stanislav Przybyszewski, který přivedl do tvorby českých dekadentů doposud tabuizovaná témata v oblasti sexuality, nebo Friedrich Nietzsche. Všichni autoři byli přispěvateli časopisu Moderní revue.

S dekadentním laděním se můžeme, u výše jmenovaných autorů, setkat ve sbírkách Prostibolo duše (1895) od Arnošta Procházky, Tajemné dálky (1895) od Otokara Březiny, Pozdě k ránu (1896) od Karla Hlaváčka a ve Zlomené duši (1896) či Vybouřených smutcích (1897) Antonína Sovy. Taktéž neopomeňme Satanovu slávu mezi námi (1897) od Stanislava Kostky Neumanna. Zlomená duše, Tajemné dálky a Pozdě k ránu představovaly, podle Dobravy Moldanové, přechod od symbolismu k dekadenci. Ve všech třech je patrný dekadentní nádech, ale do veršů se už prolíná i symbolismus. Jiří Karásek ze Lvovic se od predekadence k dekadenci přehoupl sbírkami Sodoma a Sexus Necans, další dekadentně laděné dílo byla Kniha aristokratická a svou dekadentní dráhu ukončil výborem veršů Hovory se smrtí vydaným v roce 1904.

Proti tvorbě dekadentů však vystupovali kritici František Václav Krejčí a František Xaver Šalda, kteří sice cenili náročnost dekadentních textů (zvláště chválili texty Hlaváčka a Březiny), ale vytýkali jim nezúčastněnost na společen- ských problémech a eklekticismus. Dekadentně laděná literatura nemohla být

36 MOLDANOVÁ, Dobrava. Symbolismus a dekadence. In: Česká literatura 1890-1948. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 2009. s. 24-26. ISBN 978-80-7414-133-1.

(23)

24

„účinným prostředkem v boji s měšťáckou společností, protože byla příliš uzavřena do neživotného světa snů a fikcí a měla daleko k všední skutečnosti“.³⁷

4.3 Moderní revue

S dekadentní tvorbou souvisí časopis Moderní revue. Založil ho v roce 1894 Arnošt Procházka, který kolem sebe shromáždil několik kmenových při- spěvatelů, jedním z nich se stal právě Jiří Karásek ze Lvovic. Mezi dalšími auto- ry spojenými s přispíváním do Moderní revue jmenujme Otokara Březinu, Kar- la Hlaváčka, Jana Opolského, Huga Kosterku nebo Stanislava Kostku Neuman- na.

Při zrodu Moderní revue stál pouze Arnošt Procházka, který ji nejenom založil, ale i ji sám pojmenoval. Jiří Karásek stál po boku Procházky, pomáhal mu vymýšlet název časopisu a podpořil ho i finančně. Procházka se bránil my- tologickým názvům jako Apollon i Orfeus, jak původně Karásek navrhoval, nechtěl ani, aby časopis měl v názvu dekadenci. Rozhodl proto, že se časopis bude jmenovat Moderní revue, aby bylo jasné, že je otevřen pro co nejvíce lite- rárních směrů.³⁸

Karásek dostal za úkol sepsat program Moderní revue. Vysvětlil v něm, co pro ně znamená slovo moderní a o co konkrétně časopisu půjde, totiž sou- středit kolem sebe různé literární generace bez rozdílu směru, který zastupují.

Jaroslav Med se v knize Česká literatura na předělu století vyjádřil o neucele- nosti programu revue. „Symbolistně-dekadentní skupina okolo Moderní revue neměla žádný ucelený umělecko-ideový program, jímž by se mohla manifestačně projevit. Její hlavní programoví mluvčí, A. Procházka a J. Karásek ze Lvovic, sdíleli v podstatě jednu

37 MED, Jaroslav. Česká symbolistně-dekadentní literatura. In: ČORNEJ, Petr, Vladimír, KŘI- VÁNEK, Jaroslav, MED. Česká literatura na předělu století. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2001. s. 61. ISBN 80-86022-82-X.

38 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Počátky Moderní revue. In: Vzpomínky. Praha: THYRSUS, 1994.

s. 60. ISBN 80-901774-0-9.

(24)

25 neotřesitelnou zásadu: negaci bezmála veškeré dosavadní české umělecké tvorby i všech společensko-kulturních hodnot.“³⁹

Ve Vzpomínkách Jiřího Karáska ze Lvovic ale nacházíme oznámení o Mo- derní revui, které bylo otištěno v mnoha literárních časopisech, se kterými Ka- rásek s Procházkou spolupracovali. Po přečtení tohoto oznámení je jasné, že Moderní revui nešlo pouze o negaci všeho. Chtěla být kritická k předchůdcům moderní poezie a stejně tak nesmlouvavě chtěla být kritická i k vlastní činnosti.

Chtěla dát prostor autorům, kteří se dosud projevit nemohli a kteří mohli na- bídnout světu nový a neotřelý způsob tvorby, ale tato tvorba musela být kvalit- ní. „Moderní revue nebude listem, který by se stávajícími zbytečně chtěl soutěžiti: má býti výrazem mladého hnutí v české literatuře, které se v posledních letech porůznu ohlašovalo, ale které dosud nikde soustředěně nevystupovalo, přičemž ovšem nikterak nebude program její exkluzivní, nebude tedy Moderní revue výhradně symbolistickou nebo naturalistickou nebo novoromantickou a jak ostatní názvy praporové znějí, nýbrž bude otevřena všem moderním.“⁴⁰

Revue neměla zpočátku úspěch, v jaký Procházka s Karáskem doufali, na Karáskovu adresu sice chodilo spoustu dopisů, ale většinou se jednalo buď o výhružky, nebo o přehnaně sebevědomé projevy nejrůznějších amatérů. Tyto příspěvky končily v koši, Karásek je zneškodňoval, aby zbytečně nerozčiloval Procházku. Podle Karáskových vzpomínek byl Procházka hodně nekompro- misním kritikem a na Karáskův názor, například ohledně Hlaváčkových básní, které se Karáskovi velice líbily, moc nedal. Co se Procházkovi nelíbilo, skončilo v koši. Takto kupříkladu zanikla raná tvorba již zmiňovaného Karla Hlaváčka.

První dva výtisky revue dopadly žalostně, básně v něm byly narychlo sehnané, Antonín Sova místo slíbené básně dodal prózu, která byla, jak podle Procházky, tak podle Karáska, slabá a nevýrazná. Procházka byl nešťastný z neúspěchu Moderní revue a chtěl její vydávání zastavit a předplatitelům vrá- tit peníze, které si chtěl obstarat rozprodáním vlastní knihovny. Karásek pře-

39 MED, Jaroslav. Česká symbolistně-dekadentní literatura. In: ČORNEJ, Petr, Vladimír, KŘI- VÁNEK, Jaroslav, MED. Česká literatura na předělu století. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2001. s. 58. ISBN 80-86022-82-X.

40 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Počátky Moderní revue. In: Vzpomínky. Praha: THYRSUS, 1994.

s. 69. ISBN 80-901774-0-9.

(25)

26 mluvil Procházku, aby mu dovolil vydat třetí číslo a, bude-li stejně neúspěšné, jako čísla předchozí, teprve pak že se vydávání zastaví. Vybral báseň Im- promptu od Karla Hlaváčka, Ve tmě Františka Soldana, Kosterkův překlad po- vídky od Gabriela Finna a připojil svůj článek K naší literární revoluci. Tohoto čísla Karásek využil také k tomu, aby reagoval na kritiky mířené proti jeho oso- bě. Reagoval také na názor Jaroslava Vrchlického ohledně kritiky: „Vrchlickému jsem naznačil, že kritický názor, který hájí, že v kritice má rozhodovati noblesa, tradice a solidárnost duchů, je pouhým sentimentálním úsilím přikrývati tmou to, co neobstojí před světlem kritiky.“⁴¹

Karásek včas stihl shromáždit materiál pro nové číslo, nechal ho vytisk- nout v nově smluvené tiskárně Emanuela Stivína a společně s Procházkou ho rozdali svým předplatitelům. Karásek se strachem očekával, jak bude číslo pod jeho vedením přijato, protože kdyby jeho vydání nebylo úspěšné, znamenalo by to konec Moderní revue, výtisk se však zalíbil. „Sledoval jsem úzkostně, co budou přítomní říkati Moderní revui a jak ji budou kritizovati. Teď byla docela malá duše ve mně. [...] Za chvíli jsem cítil, že číslo zajímá. A pak už se ozvaly pochvalné poznám- ky.“⁴² Úspěch revue motivoval Procházku k dalšímu redigování časopisu. Jiří Karásek ze Lvovic tedy zachránil Moderní revui, která vycházela ještě dalších třicet let.

Moderní revue se nezaměřovala pouze na českou literaturu, uváděla i překlady francouzských básníků (odlišné od překladů Vrchlického), texty Frid- richa Nietzsecho, pro českou literaturu objevila osobnost Oscara Wilda a jejím přispěvatelem se stal i Karáskem a Procházkou tolik obdivovaný Stanislaw Przybyszewský, který do revue uvedl fotografie výtvarníků Muncheho a Vige- landa.

Poslední číslo vyšlo v lednu 1925, krátce před smrtí Arnošta Procházky.

Okruh přátel Arnošta Procházky se rozhodl, že ve vydávání Moderní revue se pokračovat nebude, když je její tvůrce mrtev, tudíž revue zemřela společně s Procházkou.

41 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Počátky moderní revue. In: Vzpomínky. Praha: Thyrsus, 1994. s.

91. ISBN 80-901774-0-9.

42 Tamtéž, s 98.

(26)

27 Dobrava Moldanová nazvala Moderní revui „tribunou české dekadence“⁴³. Karásek ve svých vzpomínkách nevyslovil přímo, že by revue byla vyloženě dekadentním časopisem, Procházka odmítal názvy obsahující slovo dekadence avšak ze zájmů, které spojovaly okruh autorů kolem revue a z motivů, vyskytu- jících se v jejich dílech, je patrné, že v revue byly otiskovány příspěvky deka- dentně laděné.

(27)

28

5 Vlivy na Karáskovu tvorbu

O životě Jiřího Karáska ze Lvovic toho moc nevíme, své soukromí si hájil a i ve svých Vzpomínkách toho o své osobě zmiňuje velice málo (co se týče na- příklad dětství nebo jeho lásek). Nevíme tedy, jestli ho k dekadentně laděným básním vedla pouze společenská situace, tíživá životní situace nebo pouhá záli- ba v chmurných tématech. Fedor Soldan sice píše o zvratech v básníkově životě, nikde jsem se však nedozvěděla, o jaké zvraty se jednalo. Ze Soldanovy knihy je patrné pouze, že Karáska vedlo k básnické tvorbě zklamání. „Karásek důsledně chápe umění jako náhradu za život a nepřímo doznává, že životní zklamání je hlavní pobídkou jeho básnické tvorby.“⁴⁴

Jaroslav Med v předmluvě k Ocúnům noci psal o zchudlé rodině, do které se Karásek narodil, sám Karásek ale ve Vzpomínkách zmiňuje pouze matku, která ho podpořila v rozhodnutí založit s Arnoštem Procházkou Moderní revui.

O jeho životních láskách se nikde žádné bližší informace neuvádějí, v dostupných zdrojích je uvedeno, že žil staromládeneckým životem. Ve svých Vzpomínkách se zmiňuje o smrti svých tří sourozenců. V prostředí hřbitova, kde jsou pochováni, vznikla řada jeho básní.

V knize Antonína Měšťana Česká literatura mezi Němci a Slovany je Kará- sek charakterizován jako „plachý, samotářský poštovní úředník, který se neoženil, se stylizoval na hříšníka tehdy velmi módního, totiž na homosexuála. Tyto sklony u něho ovšem byly, výroky o ženách jsou u něho plné žluči a opovržení a v jeho literárních dí- lech se to hemží krásnými mladými chlapci.“⁴⁵ Je pravda, že o ženách se Karásek nevyjadřoval ve svých básních lichotivě, ovšem jestli se do role zatrpklého mu- že pouze stylizuje nebo jestli jeho zatrpklost byla dána životním zklamáním z nešťastné lásky nebo jeho homosexuální orientací, to jsem se nikde nedočetla.

Karásek našel inspiraci u mnohých autorů. K básnění vychovával Karás- ka jeho profesor z městské střední školy Otakar Paroubek, který nechal mladé-

44 SOLDAN, Fedor. Jiří Karásek ze Lvovic. Praha: Nakladatelství Dr. Prokopa Tomana, 1941, s. 25.

ISBN neuvedeno.

45 MĚŠŤAN, Antonín. Jiří Karásek ze Lvovic. In: Česká literatura mezi Němci a Slovany. Praha:

Academia, 2002. s. 260. ISBN 80-200-0751-2.

(28)

29 ho Jiřího prostudovat celou svou knihovnu, seznámil ho s českou literaturou (Mácha, Hálek, Vrchlický) a nabádal ho k další tvorbě. V této době byl Karásek pod vlivem Vrchlického tvorby. Po seznámení s Arnoštem Procházkou však přišel do styku i s básněmi francouzských autorů (Baudelaire, Verlaine). Anto- nín Měšťan uvádí, že si Karásek cenil také slovenského autora Martina Rázu- se.⁴⁶ Měl rád dílo Jana Nerudy, Jakuba Arbesa i bratří Čapků.

Soldan uvádí Jorise Karla Huysmanse a o Oscara Wilda „jehož duchaplný filosofický cynismus Karáskovi učaroval a ponoukal ho k napodobení vyzývavé upřím- nosti ve věcech sexu, v kultu sexuální úchylnosti“.⁴⁷

Sám Karásek připouští vliv básní Paula Verlaina, kterého považoval za svůj největší vzor a jeho básně považoval za to nejvyšší, co lze v poezii vytvořit.

„Nejčistší Verlaine. A to byl můj básník. Žádná kniha v životě neměla na mne takový vliv jako tyto dva svazky básní Verlainových.“⁴⁸ Zároveň také přiznává, že četby dekadentů se obával, protože se bránil jejich vlivu. S obavami se vyjadřuje o vlivu Baudelaira a Rollinata, jehož tvorbě zvlášť nechtěl podlehnout. A i přesto, že Karásek sám odmítá označení „dekadent“, mnoho autorů ho označuje dokonce za modelového představitele dekadence.

46 MĚŠŤAN, Antonín. Jiří Karásek ze Lvovic. In: Česká literatura mezi Němci a Slovany. Praha:

Academia, 2002. s. 262. ISBN 80-200-0751-2.

47 SOLDAN, Fedor. Jiří Karásek ze Lvovic. Praha: Nakladatelství Dr. Prokopa Tomana, 1941, s. 22.

ISBN neuvedeno.

(29)

30

6 Zazděná okna

V roce 1894, ve svých třiadvaceti letech Karásek vydává sbírku Zazděná okna. Je rozdělena na dva oddíly, obsahuje celkem třicet pět básní včetně osmi sonetů a šesti rondelů. Po jejím napsání čekal Karásek na vydání čtyři roky, vydat ji vlastním nákladem pro něj bylo nemožné, tudíž musel čekat, až ji vydá jeho přítel, profesor František Dlouhý, v Šaškově Moravské bibliotéce, kterou redigoval.

První báseň Zazděných oken vznikla na Malostranském hřbitově, kam Ka- rásek chodil vzpomínat na své tři sourozence. Zde se také rozpomněl na řadu zazděných oken v ulici na Malé straně a o názvu bylo rozhodnuto. Arnošt Pro- cházka, který Karáskovy mladické pokusy o básnění nelibě zkritizoval, shledal tuto báseň velmi zajímavou a žádal o další básně.

Karásek ve svých Vzpomínkách píše o nekvalitně provedené práci, která byla v bibliotéce odvedena. O špatném zdobení písmen, špatném tisku a nekva- litním novinářském papíru. Avšak i přes tuto nekvalitní práci vzpomíná, jakou měl radost, že mu kniha vyšla.⁴⁹

6.1 Predekadentní motivy

Predekadenti se zaměřovali na vyjádření snílkovských představ a niter- ných prožitků. Vyjadřovali ve svých básních teskné a temné prožitky, vždy spi- sovně bez vulgarismů.

Společným tématem básní Zazděných oken je samota, moróznost, zmuče- nost, úzkost a únava. Tuto tématiku předznamenává hned úvodní báseň celé sbírky Jsem starý flagelant.

Jsem starý flagelant, jenž zmučen do krvava, jsem drsný námořník pod stěžněm rozbitým,

(30)

31 jsem zachmuřený kněz, jenž rozhřešení dává,

jsem žena zhýřilá, jež hrám se divým vzdává, – jsem básník morózní, umučen dílem svým.⁵⁰

Alfred Thomas vidí v Karáskových básních narcistní přístup a sadoma- sochismus. „Za očividným pedantstvím a převlékajícím se mnichem, knězem, námoř- níkem, děvkou a básníkem se skrývá sadomasochistická estetika tím, že soustřeďuje ak- tivní a pasivní, mužské a ženské role pod všezahrnující rubrikou ‚nerudného básní- ka‘.“⁵¹

Pro predekadenty byla důležitým prvkem krajinomalba, které Karásek využíval vskutku ve velké míře. Jaroslav Med zmínil typický subjektivní pří- stup ke skutečnosti, kdy na krajině básník prezentuje své prožitky a stav své duše.⁵² Tento odraz stavu básníkovy duše můžeme pozorovat například v básních Rozklad, Narkózy, Nemoc, Noční sonet, Hudba siesty či Krajina v duši. Pro ukázku uvedu úryvek z Nočního sonetu.

Za noci příšerné, kdy náhle v tmách zvon Úzkosti děs bije mrtvý, siný, jenž v celý kraj se schvívá, na poplach, co měsíc rozlitý je v tvrdé stíny, kdy v chodbách vítr kvílí jako štván a zmlklá, jak by únava ho zhnětla, má duše vstává, černý sakristán, by v minulosti hrobkách zžehla světla.⁵³

50 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Zazděná okna. In: Básně z konce století. Praha: Thyrsus, 1995, s. 8.

ISBN 80-901774-2-5.

51 THOMAS, Alfred. Sadomasochistický národ umění a sexualita v čské literatuře 19. století. In:

Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha: Academia, 1999. s. 183. ISBN 80-200-0685-0.

52 MED, Jaroslav. Básník marné touhy. In:Jiří Karásek ze Lvovic: Ocúny noci. Praha: Odeon, 1984.

ISBN 80-901774-2-5.

(31)

32 6.1.1 Duše

Predekadenti se soustředili na vyjádření stavu své duše a i Karásek ve svých básních tyto stavy vyjadřuje. Všechna další témata, ať už smrt či samota, slouží pouze k tomu, aby se jimi vyjádřil stav duše. Duše je tedy leitmotivem celé sbírky. Duše je v básních tím, co je zraněné, toužící, opuštěné, trpící, doufa- jící a zklamané. Duše se vyskytuje celkem ve dvaceti básních. Označuje žalář či sklepení, kam se odhazují zestárlé předměty a kde je těžký, zmrtvělý klid, kde se uzavírají myšlenky, dusí pocity a kde je pošmourno, smutno a mrtvo. Toto tvrzení dokládám na básni Krajina v duši.

Bez hrází moře písku, oceán mrtvých vln.

A mrtvě svítí slunce, pobledlá hýřilcova tvář,

jak prachem povleklá a flórem smutku, a znavená

jak lampy svit, jež vyhořela do rána.

Ni ruch, ni život kol v prostoru vychladlém,

v té truchlé samotě, jež na všechno se věsí.⁵⁴

6.1.2 Smrt

Nejčastějším tématem básní je smrt, reprezentovaná motivy umírání, hrobů, hřbitovů, rozkládajících se těl a zosobněné Smrti. V některých básních autor smrt přímo uvádí a zosobňuje, v jiných ji jen lehce naznačí, jako například v básni Tuberózy.

ISBN 80-901774-2-5.

(32)

33 V mdlých vůních tuberóz, jež dýší zapomnění,

mé touhy, naděje se nesplněny zkojí a půjdou jako stín, jak nedosněné snění za stínem duše mojí.⁵⁵

Zosobněnou Smrt, která se hýbe a číhá, můžeme vidět v básni Nemoc, Smrt odívající umírajícího do zpuchřelého rubáše najdeme v In memoriam a Smrt, jejímž chorálem je žalostné úpění zase v Chorálu mrtvých. Dokládám úryvkem z básně Nemoc.

Teď došly... Mrtvá na vše padá tíha jak z cínu. Smrt se hnula, která číhá, a těžkost kroků vláčí ke mně tmou...

A rdousí mě. Zvuk poslední sluch chytá:

krev zkažená to syčí v žíly vlitá,

jež v zprahlém mase scvrkají se a schnou.⁵⁶

O hrobkách mrtvých chvil čteme v básni Touha samoty, vzpomínková In memoriam zase hovoří o děsném hrobě, který skrývá hnijící a hnusné tělo příte- le. Mrtvím z hřbitovů, kteří tlí v tmavých kryptách a kterým na tlících rtech leží Tajemství, věnoval Karásek celou báseň Misere. Oslovuje zde mrtvou milenku, mrtvého milence, otce, bratra i všechny své blízké a duše, které žily bez soucitu – z této básně cítíme zármutek nad životními katastrofami a ne neprožitost, kte- rá byla Karáskovi v této sbírce vytčena.

Ó otče, bratře můj – vy všichni drazí moji, již tlíte nablízku i v hrobech vzdálených, –

kde vašich zraků žár, kde láska v mocném zdroji, – jen hnáty bílé zřím a v zubech škleb a smích. ⁵⁷

ISBN 80-901774-2-5.

56 Tamtéž, s. 16.

(33)

34 V Chorálu mrtvých autor volá všechny neznámé mrtvé bratry z klína věčnosti, truchlí nad jejich bolestí a vyjadřuje svůj žal.

Neznámí mrtví, neznámí bratří!

Do vašich duší kladu svou duši, s vašimi výkřiky mísím své vzdechy, s vašimi smutky svůj žal vážu...⁵⁸

6.1.3 Samota

Dalším z témat je téma samoty, kterou autor promítá do většiny svých básní. Příznačný název sbírky reprezentuje uzavřenost sama do sebe před okol- ním světem a samotu, kterou, jak se z básní zdá, básník nevnímá negativně. Pro doložení tohoto tvrzení lze použít báseň Touha samoty, kde už z názvu vyplý- vá, že po samotě básník touží a nebojí se jí. V básni samotu označuje za hrdou, uchyluje se k ní, protože mu pomáhá zapomenout a uklidnit se.

[...] že duch můj poznovu si katedrálu stvoří té hrdé Samoty, již zpupně pobořil,

kde světla vzpomínek v lamp starém zlatě hoří, hru lesků lijíce do hrobek mrtvých chvil, té hrdé Samoty, kde vše se zapomene, kde vše se uklidní, čím duch je uštván, chor, jak spí kdes v zátoce vod rytmy zkonejšené, co skály vzdálené rve naráz vln a vzdor.⁵⁹

Opuštěný dům najdeme ve stejnojmenné básni, kde dům dlouhou řadu let spí osamělý na pusté samotě a zapadlých stezkách. Krajina v duši mluví o

ISBN 80-901774-2-5.

58 Tamtéž, s. 42.

59 Tamtéž, s. 10.

(34)

35 smutku ovzduší, o mrtvém svitu slunce a o prachu šediva, kterým je vše pokry- to a nese s sebou truchlivou samotu, která se věsí na vše kolem. Benátských zr- cadel se autor táže po tančících a usměvavých lidech, po jejich hříchách a po ňadrech žen, avšak to je již dávno, co v sálech bylo živo, teď zbyla jen samota a smutek.

Z básní čiší únava, smutek, odevzdanost, často až úzkost či znechucení.

Autor však tyto pocity opěvuje, libuje si v nich. Autor přechází od pocitů pouhé osamocenosti, se kterou je smířen a odevzdaně ji přijímá až po vyjádření zne- chucení, projevující se motivy hniloby a rozkladu.

6.1.4 Nemoc

S tematikou smrti úzce souvisí i téma nemoci, která bývá příčinou smrti.

Básně jsou plny zoufalství vyjádřeného opuštěným a nemocně blouznícím, ne- štěstím zlomeným, člověkem. O Nemoci se Karásek často zmiňuje, ať už je to horečka, tuberóza a nebo jen prosté blouznění a čekání na smrt. Omámení, mdlost a tíhu v celém těle nám dává poznat v básni Narkózy, sežehnuté a spá- lené hrdlo, které čeká na smrt, jenž ho zardousí, v básni Nemoc, chvějící se nervy a Nemoc, která hraje nápěv smrti v básni Horečka. Doložím úryvkem z bás- ně Narkózy.

A omámen a mdlý a v narkózách na mozku oheň,na rtech hořký prach a tíhu, tíhu cítím v celé těle...⁶⁰

6.1.5 Snová krajina

Predekadentní autoři se vymykali realitě. Nevěnovali se popisu okolí, utíkali před okolním světem do vlastního světa, jejich krajina je snová. Ve svých básních zachycují věci mezi životem a smrtí, mezi bděním a tvrdým spánkem,

ISBN 80-901774-2-5.

(35)

36 které se stanou mezi dnem a nocí. Když člověk spí a zdá se mu sen, pořádně ani nespí, ani nebdí. Pokud je člověk vážně nemocný, není zcela při smyslech ale mrtvý také ne. Karásek zachycuje myšlenky a pocity vymykající se z reálného světa.

Pokud je v básních obloha, je vždy zsinalá a šedá (jedná se tedy o podve- čer), v krajině prší stíny, vzduch je chorobný a těžký, v nočním tichu se chvějí nervy a očekávají příchod smrti, kraj je vymřelý a tichý. Doložím úryvkem z básně Noční siesta.

Kraj vymřel dokola. Jak mrtvo! Nikde ruchu.

Vše tichu podléhá. V snů jemně modrý klam klid spících linií se kreslí v měkkém vzduchu.

Vše jemné jako dech a slabé ke mdlobám.

Hlas Ticha promlouvá a dech se v bázni úží, jak v nocích katedrál bych před Tajemstvím klek, co vůně provlhlé a syté rosou růží

strou lázeň kyprých šťáv na záhon myšlének.⁶¹

ISBN 80-901774-2-5.

(36)

37 6.2 Ohlas na Zazděná okna

Zazděná okna byla přivítána s posměchem a negativní kritikou, která, podle Karáskových slov, opakovala stále ty samé fráze. Básně měly vyjádřit touhu po tom, co básník neměl a nemohl prožít, a co by prožít chtěl. „Myslím, že intenzivněji cítíme právě to, co nemáme, a že prožívajíce propadáme jistému mechanis- mu a že jsme pak čistě pasivní. To jsem vyjadřoval ve své poezii, ten smysl mělo mé ve- lebení toho, co prožíváme v snu a ne v realitě...“⁶²

Procházka přijal básně s nadšením, ostatní však vytýkali Karáskovi po vydání sbírky neprožitost, napodobování zahraniční poezie a pózu. ‚Nevadilo, že čísla v knize byla čísla poezie až osobní, diktovaná tragickými příhodami v mé rodině:

básně věnované zemřelému otci, báseň Rekviem, psaná pod vlivem tragické smrti brat- rovy. Byly tam rondely, jež jsem psal u hrobu svého prvního přítele. Póza! Póza! soudili lumírovci. A nepřítomnost, neprožitost, lživost, soudil pan F. V. Krejčí, po němž mí odpůrcové po čtyřicet let to opakují do omrzení, téměř týmiž slovy, poněvadž to druh po druhu opisuje.‘⁶³

Kritika Karáska obviňovala, že jsou jeho básně napodobování. Jistý vliv zahraniční poezie v jeho básních patrný je, pokud čteme básně Baudelairovy či Verlainovy, nacházíme v nich jistou podobnost s básněmi Karáskovými, ale Krejčí neoprávněně, z jakési předpojatosti vůči Karáskovi, vytkl básním nepro- žitost. Z citátu uvedeného výše je uveden podnět, který vedl k napsání básní a jsou v něm naznačeny pocity, které chtěl Karásek v básních vyjádřit, kritika zpochybňující „neprožitost“ tedy není na místě.

62 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Psychologické poznámky k poznání literární generace let deva- desátých. In: Vzpomínky. Praha: THYRSUS, 1994. s. 40-41. ISBN 80-901774-0-9.

63 Tamtéž, s. 33-34.

(37)

38

7 Sodoma

7.1 Vydání sbírky

Sbírka Sodoma vyšla hned několikrát. Poprvé v roce 1895, ta však byla zabavena rakouskou policií. Karásek proto sbírku předělal a z původní verze zachoval pouze pět básní. Nová Sodoma je pouze přepracováním sbírky Sexus Necans. Ve sbírce ve výboru Básně z konce století je obsaženo jednadvacet básní.

Jaroslav Med ve Slovníku básnických knih tuto sbírku označil za jedno z nejtypičtějších děl české dekadence. Sbírka „opěvuje zánik, rozklad a smrt, vše vnímá pod zorným úhlem marnosti a hnusu“.⁶⁴ Tento popis by se dal stejně dobře použít i při analýze sbírky Zazděná okna, avšak proti ní je tu rozdíl a tím je tema- tika ze sexuální oblasti. „Sexuální perverze, zejména homosexuální motivy, barvité líčení římských orgií, až naturalistická syrovost nahoty – tím vším je Sodoma doslova přeplněna.“⁶⁵

Karásek byl při sepisování Sodomy silně ovlivněn četbou Petroniova Sati- rikonu, což je dobrodružný román, kde dva mladíci zažívají různá dobrodruž- ství, často erotického charakteru. Karásek ve svých Vzpomínkách připouští, že při četbě nebyl myšlenkami přítomen v Praze, nýbrž v úpadkovém Římě. Celá sbírka vznikala za Smíchovem u Svaté Anny a Karásek ji zde psal s největším zápalem, který kdy do své tvorby vložil. „Žádná má kniha básní nebyla psána s větším zápalem, žádná kniha mne nenaplňovala větší psychickou dynamikou než So- doma při svém vznikání. Psal jsem tu knihu v slunci a horku, a ta teplá ohnivá zbarve- nost prosycující každý verš se mi jeví dosud, když tu knihu svého básnického mládí ote- vru, dnes, kdy se mi zdá, že žiji jako v stínu a jako stín stínů.“⁶⁶

Svému nejlepšímu příteli Arnoštu Procházkovi dokonce lhal, že odjel z Prahy, jenom aby nebyl rušen návštěvami u něj. Procházku kontaktoval te-

64 MED, Jaroslav. Sodoma. Kniha pohanská – Jiří Karásek. In: Miroslav ČERVENKA, Vladimír MACURA, Jaroslav MED, Zdeněk PEŠAT. Slovník básnických knih. Praha: Československý spisovatel, 1990. s. 293. ISBN 80-202-0217-X.

65 Tamtéž, s. 293.

66 KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří. Počátky moderní revue. In: Vzpomínky. Praha: THYRSUS, 1994. s.

134. ISBN 80-901774-0-9.