Poděkování
Děkuji vedoucí mé diplomové práce, Mgr. Lence Nádvorníkové, Ph.D.,za její cenné rady, připomínky, vstřícnost, čas a za veškerou podporu, kterou mi poskytla při zpracování diplomové práce.
Děkuji také své rodině a všem blízkým za jejich podporu a trpělivost během celého studia.
Název diplomové práce: Péče o seniory s narušenou komunikační schopností v ústavní péči Jméno a příjmení autora: Bc. Markéta Vlková
Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2014/2015 Vedoucí diplomové práce: Mgr. Lenka Nádvorníková, Ph.D.
Anotace:
Diplomová práce pojednává o problematice narušené komunikační schopnosti u seniorů.
Cílem diplomové práce bylo popsat nejčastější poruchy komunikace objevující se v seniorském věku, zjistit úroveň komunikačních schopností a dovedností pracovníků přímé obslužné péče ve vybraném pobytovém zařízení sociálních služeb, a vliv této úrovně na poskytovanou péči. V teoretické části byla vymezena daná problematika. Byla popsána specifika komunikace, specifika cílové skupiny a faktory ovlivňující kvalitu a úroveň komunikace.V empirické části byla popsána metodologie kvantitativního dotazníkového výzkumu. Byly popsány konkrétní výsledky jednotlivých zjištění, a zároveň také popsáno, z jakého důvodu vyvozujeme, že tomu tak je.
V závěru byla shrnuta veškerá zjištění, a popsána doporučení pro budoucí praxi v oblasti úspěšné komunikace.
Klíčová slova:
komunikace, alternativní a augmentativní komunikace, narušená komunikační schopnost, senior, sociální pracovník, pracovník v sociálních službách, zařízení sociálních služeb
Title of Thesis: Institutional Care for the Elderly People with Disturbed Communication Ability
Author: Bc. Markéta Vlková
Academic year of delivery of the thesis: 2014/2015 Thesis Supervisor: Mgr. Lenka Nádvorníková, Ph.D.
Annotation:
This diploma thesis deals with the issue of communication disability of seniors. The target of the thesis was to describe the most frequent communication disorders which appear in seniors’ age, to determine the level of communication skills and abilities of direct service care workers in selected residential social-welfare-facilities and the effect of such level to provided social care. The theoretical part defines in detail. It describes communication specifics, specifics of target group and factors affecting quality and level of communication.
In the empiric part the methodology of quantitative research was described. The specific outcomes of all individual findings were described, while there were also explained the reasons why I had come to the presented conclusions.
At the end all the findings were summarized and recommendations for future practice in the field of successful communication were made.
Key words:
communication, alternative and augmentative communication, impaired communication ability, senior, social worker, worker in social services, social welfare facilities
Obsah
Seznam tabulek...10
Seznam grafů...10
Úvod...12
Teoretická část...14
1Vymezení základních pojmů...14
1.1Stárnutí a stáří...14
1.2Společnost a péče o seniory...18
1.3Sociální práce s cílovou skupinou senior...19
1.3.1Sociální práce se seniory v pobytových zařízeních...20
1.3.2Metody a techniky sociální práce ...24
1.4Komunikace...25
1.4.1Bariéry v komunikaci na straně pracovníka...26
1.4.2Bariéry v komunikaci na straně klienta...27
1.4.3Speciální techniky komunikace...28
1.5Narušená komunikační schopnost...32
1.5.1Verbální komunikace...39
1.5.2Neverbální komunikace...40
1.5.3Komunikace se seniory...42
1.5.4Komunikace s osobou se sluchovým postižením...44
1.5.5Komunikace s osobou se zrakovým postižením...46
1.6Alternativní a augmentativní metody komunikace...48
1.6.1Systémy alternativní a augmentativní komunikace...50
1.6.2Vzdělávání v oblasti alternativní a augmentativní komunikace...52
Empirická část...54
2Popis sociálního zařízení...54
2.1Volba metodologie...57
2.2Prozkoumání dat – popisná statistika...59
2.2.1Vyhodnocení dílčích cílů...61
2.2.2Ověření hypotéz – statistická analýza...70
2.2.3Vlastní šetření...76
2.3Diskuse...86
2.4Návrhy a opatření pro praxi...91
Závěr...94
Seznam použitých zdrojů...95
Seznam příloh...97
Seznam tabulek
Tab. 1: Věkové složení klientů...59
Tab 2: Délka zaměstnání pracovníků...60
Tab 3: Spokojenost s komunikací ze strany zaměstnanců...61
Tab. 4: Spokojenost s komunikací ze strany zaměstnanců...62
Tab. 5: Komunikují zaměstnanci s ohledem na věk klienta?...63
Tab. 6: Komunikují zaměstnanci s ohledem na zdravotní omezení klienta?...64
Tab. 7: Souhrnný přehled odpovědí klientů na otázky 6, 7, 8, 9, 11...65
Tab. 8: Odpovědí klientů na otázku 10...68
Tab. 9: Co vám osobně nejvíce vadí na komunikaci zaměstnanců vůči klientům?...69
Tab. 10: Srozumitelnost komunikace versus spokojenost s komunikací...71
Tab. 11:Statistické výsledky pro hypotézu 2...73
Tab. 12: Srozumitelnost komunikace versus spokojenost s komunikací...74
Seznam grafů
Graf 1: Věkové složení klientů...60Graf 2: Délka zaměstnání pracovníků...61
Graf 3: Jak jste spokojen s komunikací ze strany zaměstnanců?...62
Graf 4: Absolvoval jste kurz komunikace s klienty?...63
Graf 5: Komunikují zaměstnanci s ohledem na věk klienta?...64
Graf 6: Komunikují zaměstance s ohledem na zdravotní omezení klienta?...65
Graf 7: Je pro Vás komunikace ze strany zaměstnanců srozumitelná (ot. 6)?...66
Graf 8: Jsou zaměstnanci ochotni zopakovat informace bez vyzvání (ot. 7)?...66
Graf 9: Jsou zaměstnanci ochotni zopakovat informace, když je požádáte ...67
Graf 10. Ověřují si zaměstnanci, zda sděleným informacím rozumíte (ot. 9)?...67
Graf 11: Máte vždy dostatek času na odpověď (ot. 11)?...67
Graf 12: Jakým způsobem si zaměstnanci ověřují, zda sděleným informacím rozumíte (ot. 10)?...68
Graf 13: Co Vám nejvíce vadí na komunikaci zaměstanců vůči klientům?...69
Graf 14: Hypotéza 1 - srozumitelnost komunikace versus spokojenost s komunikací...70
Graf 15: Hypotéza 2 - komunikují zaměstnanci s ohledem na věk klienta? ...72 Graf 16: Hypotéza 3 - absolvovaný kurz versus délka zaměstnání...74
Úvod
Komunikace vždy byla, je a bude základním dorozumívacím prostředkem.
Ať už se jedná o komunikaci mezi jednotlivci nebo skupinami, může probíhat na různích úrovních. Vzájemně lze komunikovat formou slovní, psanou, či za pomoci různých moderních technologií.
Tématem této diplomové práce je narušená komunikační schopnost u seniorů a vzhledem k cílové skupině zařízení, ve kterém probíhal výzkum, také u osob s chronických duševním onemocněním, konkrétně u osob s onemocněním demence.
Jelikož seniorů a osob s demencí v naší společnosti stále přibývá, jsem přesvědčena, že si toto téma zaslouží významnou dávku pozornosti společnosti.
Proces stárnutí a nastupování období vlastního stáří s sebou přináší řadu psychických, somatických a sociálních změn. V rámci procesu stárnutí, a v řadě případů v důsledku onemocnění, může docházet kromě úbytku motorických a kognitivních schopností a dovedností také k narušení komunikační schopnosti jedince. Podpora komunikace ve vyšším věku bývá mnohdy opomíjenou záležitostí. Nejen u dětí, ale i u seniorů a osob s chronickým duševním onemocněním lze komunikační schopnosti podporovat a rozvíjet za pomoci systémů a technik alternativní a augmentativní komunikace.
Diplomová práce je rozdělena do dvou částí. V teoretické části je pozornost věnována obecným informacím z oblasti komunikace a narušené komunikační schopnosti, a jsou zde vysvětleny některé skutečnosti, které mohou kvalitu komunikace výrazně ovlivňovat. Empirická část je již konkrétním popisem získaných výstupů z dotazníkového výzkumu a informací získaných studiem spisové dokumentace. V této části je popisována současná úroveň vzájemné komunikace mezi klienty a zaměstnanci vybraného pobytového zařízení poskytujícícho sociální služby seniorům a osobám s chronickým duševním onemocněním.
Z pohledu sociálního pracovníka, který pracuje v pobytovém zařízení jež poskytuje péči seniorům a osobám s chronickým duševním onemocněním, jsem si plně vědoma nutnosti správně a vhodně komunikovat. Ve své diplomové práci se cíleně zaměřuji na pracovníky v přímé obslužné péči a zdravotníky, kteří jsou v každodenním kontaktu
s klienty a pomáhají jim při všech činnostech. Právě oni jsou v zařízeních tohoto typu základními komunikátory a následnými realizátory zjištěného.
V úvodu teoretické části je nejprve vymezena problematika samotného procesu stáří a stárnutí a jsou uvedena některá somatická onemocnění, která ovlivňují kvalitu života seniorů a mohou mít vliv na schopnost komunikace. V dalších částech práce je rozebírána narušená komunikační schopnost, dále onemocnění způsobující narušenou komunikační schopnost, možnosti řešení a korigování některých smyslových omezení apod. Samostatnou kapitolou jsou také techniky a možnosti alternativní a augmentativní komunikace, které je možno uplatnit v pobytovém zařízení, na které se zaměřuje tato diplomová práce. Celá škála metod a technik alternativní a augmentativní komunikace je mnohem širší a obsáhlejší, ale pro potřeby této práce jsem se omezila pouze na techniky uchopitelné pro cílovou skupinu pobytového zařízení, na které je celá diplomová práce zaměřena.
Empirická část diplomové práce zahrnuje charakteristiku dílčích cílů a zvolených hypotéz, charakterizuje výzkumný vzorek a v úvodu této části je charakteristika zařízení, ve kterém probíhal výzkum. Výzkum je zaměřen na pracovníky v sociálních službách a na klienty vybraného zařízení. Pomocí dotazníkového šetření jsem zjišťovala úroveň vzájemné komunikace mezi klienty a pracovníky a spokojenost klientů se způsobem komunikace ze strany zaměstnanců. V závěru empirické části jsou shrnuty výsledky výzkumu a popsána navrhovaná řešení pro každodenní praxi.
Hlavním záměrem diplomové práce bylo upozornit na problematiku komunikace mezi pracovníky v sociálních službách a klienty, a přivést pracovníky v sociálních službách k zamyšlení nad touto problematikou.
Teoretická část
1 Vymezení základních pojmů
Jelikož je celá diplomová práce zaměřena na konkrétní cílovou skupinu vybraného pobytového zařízení, bude v úvodní části vymezena problematika seniorského věku a její specifika. V této části budou popsány také některé pracovní pozice, které se významně podílí na úrovni a kvalitě komunikace s klientem. Jelikož je životní etapa stáří, stejně tak jako všechna vývojová stadia jedince, typická určitými projevy a v důsledku věku pak i omezeními a nemocemi, která mohou velmi úzce souviset s problematikou narušené komunikační schopnosti, bude popsáno i několik specifik tohoto období.
Pobytové zařízení, ve kterém probíhal výzkum, poskytuje pobytovou sociální službu v režimu Domova pro seniory a Domova se zvláštním režimem podle § 49 a § 50 zákona č. 108/2006 sb. O sociálních službách. Cílovou skupinou jsou v tomto zařízení převážně osoby s chronickým duševním onemocněním, konkrétně osoby trpící Alzheimerovou nemocí nebo jakýmkoliv typem demence. Komunikace je tedy zaměřena převážně na tuto cílovou skupinu a na specifika komunikace s osobami trpícími demencí.
1.1 Stárnutí a stáří
Abychom lépe pronikli do problematiky komunikační schopnosti a možností jejího narušení u jedinců ve stáří, je velmi důležité, abychom si nejprve charakterizovali, co je samotné stáří a jakým způsobem tato fáze života může ovlivnit nebo dokonce změnit život jedinců. Řada změn se může promítnou do osobního života jednotlivce a různým způsobem zasáhnou jeho osobnost. Může se jednat o změnu životního stylu v důsledku změny sociálního postavení nebo v důsledku možných zdravotních komplikací, a tyto změny se mohou projevit narušením komunikační schopnosti jakéhokoliv charakteru.
Od narození až do okamžiku smrti probíhá život každého jedince v určitých vývojových etapách. Každá z těchto etap díky svým zákonitostem, které jsou jí vlastní, ovlivňuje kvalitu, způsob a rozsah života a je nezbytné se jim přizpůsobit a zohledňovat
je. Každé vývojové období dává jedinci určité možnosti a zároveň také limity. To platí i pro období stárnutí a stáří, které je z pohledu ztrát možností a radostí života, naděje, optimismu a díky omezením zpravidla chápáno a hodnoceno spíše negativně.
Jak uvádí Malíková (2011, s. 13 – 14), tak pro mnoho lidí je stáří naopak jedním z nejkrásnějších životních období, protože přináší prostor k realizaci všeho, co dosud v životě z různých důvodů nestihli. Jedinec, který umí využít potenciál každého dne, umí také zdravě a pohodově stárnout. V souvislosti s touto skutečností se setkáváme s pojmem "umění stárnout".
Biologické stárnutí organismu přináší změny, které probíhají na fyziologické úrovni.
Jsou to změny, které postihují tělesné tkáně a orgány, ale neprobíhají u všech stejně.
Jedná se o zcela individuální proces, který je přímo závislý na genetických dispozicích a životním stylu každého konkrétního jedince (Klevetová 2008, s. 19).
V procesu biologických změn se postupně v těle objevuje zpomalení a oslabení dřívějších funkcí. Setkáváme se s atrofíí postihující všechny orgány a tkáně, vedoucí k jejich snížené a oslabené funkci, až případně k úplnému zániku jejich funkčnosti.
Na úrovni smyslových orgánů dochází ke zhoršení zraku a sluchu, snižují se čichové, chuťové a hmatové schopnosti. V důsledku narušení funkčnosti centra rovnováhy se u starých lidí velmi často setkáváme s nejistou chůzí, pocity malátnosti, častými závratěmi a následným nebezpečím rizika pádu. Právě pády mohou být u některých seniorů spouštěčem dalších komplikací, způsobených např. dlouhodobým upoutáním na lůžko po komplikovaných zlomeninách apod. (Klevetová 2008, s. 22).
Psychické změny objevující se ve stáří mají zpravidla největší zastoupení v problematice poznávacích schopností. Dochází ke snížení schopnosti vnímání, omezení pozornosti, postupnému oslabování paměti, představivosti, pružnosti myšlení apod. V raném stáří se začínají objevovat nedostatky paměťových funkcí, což se projevuje jako obtížné učení, spojené s větší unavitelností a zhoršenou koncentrací pozornosti. Velmi často také dochází ke snížení schopnosti adaptace na nové životní situace a podmínky. Snížené vnímání způsobuje strach, úzkost a nejistotu. Pokud senioři musí přesouvat pozornost z jednoho podnětu na druhý, reagují pomaleji a dopouští se přitom chyb. Objevuje se ostražitost při setkání s novými lidmi. Přibývá duševních
onemocnění a je zaznamenán zvýšený nárůst výskytu různých druhů demencí (zvláště Alzheimerovy choroby), které se významně podílí právě na narušené komunikační schopnosti takto nemocných seniorů.
V období stáří klesá intenzita a frekvence mnoha emočních prožitků a mění se také jejich kvalita. Negativní emoce mohou být silnější, ale neprodlužuje se jejich délka trvání. Ve stáří se zvyšuje četnost depresí, které bývají především sekundárního charakteru, jako reakce na závažnější onemocnění, ztrátu partnera nebo blízké osoby, reakce na osamělost, izolaci nebo omezenou soběstačnost (Klevetová 2008, s. 22 – 24).
Stáří bývá rozdělováno dle věkových rozmezí nebo období.
Členění věkových kategorií dospělosti a stáří
Věkové kategorie jsou členěny několika odlišnými způsoby. S ohledem na cílovou skupinu pobytového zařízení, na které je zaměřena tato diplomová práce, je výstižnější členění věkových kategorií dle Světové zdravotnické organizace, neboť senioři jsou do pobytového zařízení přijímáni již od 60 let věku, ale pro porovnání různých teorií bude popsáno ještě členění dle Mühlpachra.
Světová zdravotnická organizace (WHO) stanoví hranici stáří na 75 let. Ve svém členění vychází z patnáctiletých cyklů. Setkáváme se tedy s rozdělením:
– 30 – 44 let dospělost,
– 45 – 59 let střední věk (též se uvádí zralý věk), – 60 – 74 let senescence (časné stáří),
– 75 – 89 let kmetství (vlastní stáří, senium), – 90 let a více patriarchum (neboli dlouhověkost).
Pro období seniorského věku je velmi rozšířené a v současné době užívané rozdělení jednotlivých etap stáří dle Mühlpachra (2004), které uvádí:
– 65 – 74 let mladí senioři, – 75 – 84 let staří senioři,
– 85 let a více velmi staří senioři.
I přesto, že neexistuje žádná přesná definice pojmu senior, je ve společnosti tento status spojený právě s věkem 65 let a více. Ani legislativně není tento pojem přesně definován. Např. ve spojitosti s výplatou důchodových dávek se nesetkáváme s vymezením senior, ale s termíny „důchodový věk“ nebo „starobní důchod“ či „osoba pobírající starobní důchod“ (zák. č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění).
Mladí senioři jsou charakterizováni problematikou penzionování, změnami ve způsobu trávení volného času a omezenými možnostmi provozování různých aktivit.
Problematika starých seniorů je významná zejména v oblasti změn funkční zdatnosti a atypických průběhů nemocí.
Velmi staří senioři jsou zpravidla již odkázáni na pomoc jiných osob, neboť v takto vysokém věku se velmi často setkáváme s problémy soběstačnosti (Malíková 2011, s. 14).
Významnou roli v průběhu přijetí veškerých změn, které s sebou stáří přináší, má také příprava na toto období. Přírava na stáří může probíhat v několika fázích již od produktivního věku.
Dlouhodobá příprava na stáří může znamenat např. to, že cca kolem 30. roku věku je vhodné zahájit přípravu na důchod v oblasti finančního zajištění (spoření, různé druhy penzijních fondů apod.). Řada jedinců se v tomto období zamýšlí nad zdravotním stylem – pravidelný pohyb, zdravá a hodnotná strava, umění relaxace aj.- mohou znamenat výrazné posunutí biologických a psychických změn, které s sebou stáří nese.
V tomto období bývá také vhodná chvíle pro založení rodiny – neboť i rodina může být určitým předpokladem klidného a pokojného stáří.
Střednědobá příprava začíná zhruba kolem 45. roku. Člověk, ač dosud v produktivním věku a plný sil, se zamýšlí nad pravidelností preventivních prohlídek, zajištění sítě lékařů specialistů, aby nebylo nic ponecháno náhodě a některým komplikacím spojených s přibývajícím věkem tak bylo možno zabránit a předejít.
Pokud dochází k rekonstrukci bytu, či stavbě domu, tak v tomto období již zpravidla
s ohledem na stáří, aby bylo co nejméně překážek (bezbariérovost, účelovost nábytku apod.).
Krátkodobá příprava spadá na období 2 – 3 let před samotným odchodem do důchodu, kdy jedinec již přemýšlí nad konkrétním plánem, co bude dělat, až bude v důchodu. Mnohdy se týká vyplnění nově nabytého volného času, který, díky absenci zaměstnání, je pro řadu jedinců neovykle obrovský.
Postoj společnosti ke stáří
To, jaký má společnost vztah k seniorům je významným ukazatelem, který vypovídá o vyspělosti dané společnosti, a o její morální úrovni. V jednotlivých společnostech se setkáváme s rozdíly v tom, jak seniora vnímá a jaký postoj vůči němu zaujímá.
Současná situace v naší republice není zcela uspokojivá a bezproblémová. Po vzoru západních stylů, ke kterým se naše společnost orientuje, dochází k odklonu od předchozích tradic a vlivů. Oslabují se náboženské tradice, mění se ekonomická situace aj. (Malíková 2011, s. 34 – 35).
Většinou společnosti je senior vnímám jako bytost křehká, jež se neobejde bez pomoci a podpory druhého člověka. Stáří bývá nedoceňováno, zesměšňováno a dochází k ignoraci seniorových potřeb. Zároveň bývají tito jedinci často velmi snadnými oběťmi jistého druhu využívání, zneužívání a v nejhorších případech i týrání (označované pojmem syndrom EAN, tzn. Elder Abude and Neglect).
1.2 Společnost a péče o seniory
Péče o senioy v České republice se během několika posledních let výrazně změnila.
Poskytování sociálních služeb se dostává do popředí zájmu veřejnosti, demografická křivka nezadržitelně roste a osob v seniorském věku stále přibývá. V současné době prochází poskytování sociálních služeb výraznou transformací, a péče o seniory, která byla dřív výhradně záležitostí státu a státních domovů důchodců, přechází nyní na jednotlivce, obce, komunity, kraje, občanské společnosti a stát (Malíková 2011, s. 30). Senior je v moderní společnosti součástí veškerého společenského dění. Hledí se na bezbariérovost, senior má volbu zařízení, kde by chtěl prožít zbytek života, pokud již nemůže žít v domácím prostředí (tato volba dříve nebyla, senior byl „přiřazen“
do domova důchodců dle místa trvalého bydliště), péče je poskytována s ohledem
na individuální potřeby každého jednotlivce apod. Celou problematikou se zabývá také kolektiv autorů sborníku s názvem „Sdílení sociálních znalostí v týmech pečujících o seniory“, která je výstupem konference z roku 2008 a obsahuje řadu příspěvků, jež nutí minimálně k zamyšlení.
Poslání sociálních služeb je v současné společnosti specifikováno jako pomoc lidem udržet si nebo znovu získat své místo v komunitě, nevětšinové společnosti, ve svém přirozeném společenství. Ke splnění poslání sociálních služeb bylo formulováno sedm vůdčích principů, které tvoří základ všech sociálních služeb:
– nezávislost a autonomie pro uživatele služeb;
– začlenění a integrace;
– respektování potřeb;
– partnerství;
– kvalita;
– rovnost bez diskriminace;
– národní standardy (Malíková 2011, s. 30 – 31).
Postavení seniorů není tedy v současné době již tak diskriminační, jak tomu bylo v letech minulých, konkrétně před rokem 1989 a před Zákonem č. 108/2006 Sb. O sociálních službách. Seniorům je poskytována řada terénních či odlehčovacích služeb, jsou zde služby pobytové, a každý má právo volby. Funguje síťování sociálních služeb, rozvíjí se komunitní plánování a informovanost veřenosti o síti poskytovatelů.
Senior v současné společnosti je aktivním členem splečenství.
1.3 Sociální práce s cílovou skupinou senior
Pro potřeby této diplomové práce byli jako cílová skupina zvolení senioři v pobytovém zařízení sociálních služeb. Konkrétním cílem práce je zaměřit se na narušenou komunikační schopnost seniorů a na způsob práce s touto skupinou.
Cílem sociální práce se seniory je především poskytnutí možnosti žít běžným způsobem života s individuálně poskytovanou podporou soběstačnosti, s pomocí při
zvládání běžných denních úkonů při zachování co nejvyšší míry samostatnosti a nezávislosti a umožnění sociálního a společenského kontaktu.
Jelikož nejvýznamnější komunikační kontakt s uživatelem v pobytovém zařízení mají pracovníci v sociálních službách, je tato diplomová práce zaměřena právě na tuto konkrétní skupinu pracovníků. Pracovníci v sociálních službách, hovorově nejčastěji nazývaní „pečovatelé a pečovatelky“, jsou s uživatelem v celodenním kontaktu. Právě oni jsou ti, ke kterým si uživatel nejdříve vytvoří určitý vztah důvěry a přátelství, a se kterým řeší většinu každodenních obtíží, požadavků i radostí.
Pracovníci v sociálních službách jsou s uživateli v kontaktu při všech běžných úkonech péče, při sestavování a plnění individuálních plánů, hledání osobních cílů, při aktivizačních činnostech aj. Pro tyto pracovníky je velmi podstatné znát a zvládat zvláštnosti v komunikaci, neboť právě oni nejčastěji odhalují potřeby uživatelů a pomáhají v jejich naplňování.
Většina pracovníků v sociálních službách dokáže u uživatelů s obtížemi v komunikaci navázat způsob komunikace zcela intuitivně. Ve většině případů slouží proces adaptace uživatele v pobytovém zařízení ke vzájemnému poznávání a hledání nejjednoduššího a nejsrozumitelnějšího způsobu vzájemné komunikace, díky kterému může být každodenní péče zcela v souladu s potřebami a přáním uživatele.
1.3.1 Sociální práce se seniory v pobytových zařízeních
V pobytových zařízeních je sociální práce součástí přímé konkrétní pomoci seniorům, kteří žijí v zařízení. I přes všechny změny, ke kterým v sociální oblasti dochází, není sama role sociálního pracovníka v těchto zařízeních dosud jasně vymezena a popsána. Záleží na každém konkrétním sociálním pracovníkovi, jak si svou roli vymezí, jaké kompetence na sebe převezme. V současné době jsou sociální pracovníci převážně administrativními silami, ale právě v pobytových zařízeních by měli být součástí vrcholového managementu zařízení a společně s ředitelem a vrchní sestrou tak plnit důležité manažerské a koncepční funkce (Matoušek 2012, s. 179).
Sociální pracovník v pobytové zařízení spolupracuje se všemi zaměstnanci, s rodinnými příslušníky, opatrovníky, úřady aj.
Požadavky na sociálního pracovníka
Sociální pracovník v pobytovém zařízení je pracovníkem s vyšší odbornou kvalifikací v oblasti sociálních služeb. Povinným kvalifikačním požadavkem je úspěšně absolvované vyšší odborné (DiS.) nebo vysokoškolské vzdělání (Bc., Mgr.) zaměřené na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči nebo speciální pedagogiku (Malíková 2011, s. 86).
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR v současné době jedná o profesním zákonu sociálních pracovníků a jednou z úvah je také role tzv. asistenta sociálního pracovníka, který by nemusel absolvovat vyšší odborné ani vysokoškolské studium, byl by na nižší úrovni než sociální pracovník, ale kompetenčně by zvládal nezbytnou administrativu, čímž by sociálním pracovníkům výrazně „uvolnil ruce“ pro poskytování přímé sociální práce.
Úloha sociálního pracovníka v pobytovém zařízení sociální péče
V rámci pracovní skupiny je nepostradatelnou jednotkou. Mnohdy bývá rádcem, pomocníkem i vedoucím pro řadu pracovníků v sociálních službách a ostatních pracovníků celého týmu.
Pro klienty je zpravidla tím, kdo dokáže poradit, zařídit a zjistit nezbytné informace.
Většina společnosti vnímá sociálního pracovníka jako jedince, který si vždy ví se vším rady. Klienti, rodinní příslušníci i zaměstnanci vnímají sociálního pracovníka jako všestranně zaměřeného odborníka.
Pravomoci a odpovědnost sociálního pracovníka:
– jedná se zájemci o sociální službu;
– jedná s klienty, jejich zástupci, příbuznými a jinými pověřenými osobami;
– samostatně vede sociální dokumentaci u klientů a nese za ni plnou zodpovědnost;
– spolupracuje se státní správou;
– vypracovává podklady pro výkaznictví aj. (Malíková 2011, s. 91).
Kvalitní sociální pracovník má zájem o obor ve kterém pracuje, je svědomitý, důsledný a zodpovědný při plnění všech činností, má komunikační dovednosti, empatický přístup a používá všech prvků emoční inteligence. Klíčovým pro zavádění dobré praxe sociálního pracovníka je zájem o rozšiřování rozhledu, odborných znalostí , celkové informovanosti v oboru a následně pak aktivita a ochota zavádění nových postupů a metod do každodenního poskytování sociální služby klientům (Malíková 2011, s. 91).
Požadavky na pracovníka v sociálních službách v přímé obslužné péči
Kvalifikačním předpokladem pro výkon pozice pracovníka v sociálních službách v přímé obslužné péči je absolvování akreditovaného specializačního kurzu v minimálním rozsahu 150 hodin. Pro tuto pracovní pozici není požadováno žádné vyšší vzdělání, než výše zmíněný akreditovaný kurz. Často se tak v pobytových zařízeních na této pozici objevují jedinci se základním vzděláním nebo vyučení v úplně jiném oboru.
Úloha pracovníka v přímé obslužné péči v pobytovém zařízení sociální péče Pracovník v přímé obslužné péči provází klienta v pobytovém zařízení všemi běžnými činnostmi. Péče o klienty spočívá v nácviku jednoduchých denních činností, pomoci při oblékání, osobní hygieně, manipulaci s pomůckami a přístroji, udržování čistoty, podpoře v soběstačnosti, posilování životní aktivizace, udržování a vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování psychosociálních potřeb (Malíková 2011, s. 93).
Vzhledem ke skutečnosti, že pracovník v přímé obslužné péči je s klientem v tak častém kontaktu, pro správné poskytování péče je nezbytné odhalení veškerých klientových potřeb a přání, je nezbytné, aby tito pracovníci ovládali dovednosti a techniky alternativní a augmentativní komunikace.
Řada schopností těchto pracovníků je řízena intuitivně, ale pro kvalitní komunikaci a srozumitelnost v dorozumívání bývá nezbytné absolvovat odborné kurzy, na kterých si kromě teoretického základu pracovníci osvojí i určité praktické dovednosti.
Sociální práce se seniory
Sociální práci chápeme jako specifický postup sociálních pracovníků definovaný cílem nebo cílovou skupinou. Metody sociální práce, používané v každodenní praxi, vycházejí z psychoanalýzy, kognitivně-behaviorálních přístupů, humanistických přístupů, systemických přístupů a přístupů antiopresivních a antidiskriminačních.
Sociální práce se seniory a klienty s chronickým duševním onemocněním, kteří jsou cílovou skupinou definovanou pro tuto diplomovou práci, přináší určité problémy a kritické body, se kterými je třeba pracovat. Nejčastějšími kritickými momenty jsou:
– skutečnost, kdy nelze určit přesnou hranici mezi sociální prací a zdravotní péčí.
Tým pečující o starého člověka by tak měl být složen nejen z pracovníků v sociálních službách a sociálního pracovníka, ale měl by úzce spolupracovat také se zdravotníky;
– adaptace na změnu související se zpřetrháním sociálních vztahů (odchod do důchodu, změna bydliště, odchod do ústavní péče, úmrtí blízké osoby aj.) a případná integrace do nové sociální sítě. Sociální pracovník a celý pečující tým se snaží uchovat kontinuitu života, podržet souvislost mezi minulostí a přítomností, a pracuje s klientovým životním příběhem, čímž podporuje klientovo zdraví a kvalitu života;
– problém s komunikací v důsledku zdravotního postižení (demence, duševní onemocnění, omezení v důsledku neurologického onemocnění aj.);
– snaha o vytvoření vztahu a důvěry, neboť pocit jistoty a bezpečí bývá jednou z nejzákladnějších potřeb starých lidí;
– práce s rodinou (Matoušek 2005, s. 164).
V celém procesu poskytování péče starým lidem musí být respektována zejména přání klienta samého a jeho blízkých. Nezastupitelnou roli zde má právě sociální pracovník, který svým komplexním přístupem, schopností propojovat hlediska různých disciplin a koordinovat činnosti jednotlivých účastníků procesu péče, může významě přispět k zajištění kvalitní péče o starého člověka a k využití všech zdrojů navazujících na dosavadní život i aktivizaci těchto jedinců (Matoušek 2005, s. 165).
Jedním z nejdůležitějších nástrojů v individuální práci s klientem seniorem je rozhovor. Rozhovor je prostředkem, který umožňuje pracovníkům získat informace o klientovi, jeho životním příběhu, zájmech aj. Zároveň je prostřednictvím rozhovoru ujasňována srozumitelnost poskytovaných informací, a formou zpětné vazby je ověřována spokojenost s poskytovanou péčí.
Rozhovor se seniorem má svá specifika a pravidla. Zpravidla je třeba mluvit srozumitelně a zřetelně, dostatečně artikulovat, nepoužívat odborné termíny a průběžně vyžadovat zpětnou vazbu, aby bylo zřejmé, že druhá strana sdělované informace vnímá a rozumí jim.
1.3.2 Metody a techniky sociální práce
Pobytové zařízení, ve kterém byl prováděn výzkum a hodnocení kvality vzájemné komunikace mezi klienty a pracovníky poskytuje služby specifické skupině klientů. Jak již bylo zmíněno, jedná se o seniory a osoby se syndromem demence. Významné procento klientů zařízení má pokročilé stadium demence a přidružená další onemocnění.
Většina z nich je v péči psychiatra a významné procento klientů je již řadu let v pobytovém zařízení. Dřívější systém péče umožňoval klientům s chronickým duševním onemocněním setrvávat i desítky let v psychiatrických léčebnách, které poskytují péči v modelech zdravotnických zařízení. Péče v pobytových zařízeních sociální péče se od těch zdravotnických liší a i přes řadu shodných znaků je pro klienty způsob života odlišný. Oba typy pobytového zařízení mají svá pravidla a řád, ale oproti zdravotnickým zařízením poskytují sociální služby svým klientům větší volnost a více preferují svobodnou vůli, přání a potřeby každého jednotlivce.
Nejčastěji užívané techniky sociální práce s výše zmíněnou skupinou klientů jsou zejména aktivní naslouchání, případová práce a vedení rozhovorů.
Aktivní naslouchání je specifickou komunikační technikou, která má za cíl dosáhnout v komunikaci maximálně pozorného vnímání toho, co je potřeba sdělit, a která zároveň umožňuje kvalitní zpětnou vazbu (Matoušek 2013, s. 265). U klientů s poruchou v komunikaci je ještě o to zásadnější, že zpětná vazba je pro vyjasnění nezbytná, neboť je třeba se v průběhu celého rozhovoru opakovaně ubezpečovat, že si oba komunikující vzájemně rozumí.
Případová práce je práce s jednotlivcem. Jedná se o proces, kde se klient s pracovníkem setkávají jako dvě lidské bytosti. Případová práce s klientem znamená ve svých jednotlivých fázích hodnocení potřeb klienta, hodnocení potřeb, plánování služby, poskytování služby, průběžné hodnocení a případnou úpravu plánu a závěrečné hodnocení případu. Pro úspěšnou případovou práci jsou nezbytné určité kompetence a dovednosti pracovníka. Mezi nejzásadnější lze řadit umění komunikovat, navazovat a udržovat vztah, definovat svou roli v pomáhajícím vztahu, schopnost pomáhat klientovi vyjádřit emoce a postoje, hledat zdroje pro řešení klientových obtíží aj. Matoušek 2013, s. 262 – 263).
Vedení rozhovorů patří v sociální práci mezi klíčové kompetence pracovníků. Jedná se o sadu nejrůznějších dovednosí, které by měl pracovník zvládat. Jednou z nejdůležitějších je dovednost strukturovat rozhovor, aby došlo k posouzení klientovi situace a posléze dojednání cílů intervence. Předpokladem úspěšnosti rozhovoru je pak autentičnost, empatické porozumění klientovi, otevřenost ke změnám, dodržování profesní etiky a snaha být nápomocen (Matoušek 2013, s. 268).
V oblasti vedení rozhovorů se v socální práci uplatňuje několik různých modelů.
Mezi nejvlivnější lze řadit přístup zaměřený na osobu, dále pak systémové a systemické přístupy, transakční analýzu aj. Např. u systemického přístupu dochází pomocí vzájemného dialogu s klientem k hledání alternativ, které rozšiřují možnosti zvládání problému. Klíčovými tématy rozhovorů bývá klientova zakázka (co od pracovníka očekává), klientův problém (co konkrétně je třeba řešit), cíl vzájemné spolupráce (čeho má být dosaženo), cesty k cílům a kritéria hodnocení úspěšnosti (Matoušek 2013, s. 268).
1.4 Komunikace
Slovo komunikace pochází z latinského slova communicare, což znamená dělat něco společným, radit se, rokovat nebo rozmlouvat (Pokorná 2010, s. 12).
Komunikaci lze chápat jako proces předávání informací mezi dvěma či více komunikujícími subjekty. Jedná se o přenos nejrůznějších informačních obsahů v rámci různých komunikačních systému, zejména prostřednictvím jazyka, sdělování (Pokorná 2010, s. 12).
Nejčastější prvky procesu komunikace jsou:
– komunikátor – ten, kdo má myšlenky, záměry, informace, dává impulz ke komunikaci, sděluje;
– komunikant – ten, kterému jsou informace sdělovány;
– komuniké – zpráva, sdělení komunikátora;
– zpětná vazba – reakce příjemce na sdělení, informace o tom, že sdělení bylo komunikantem přijato;
– situační kontext, šum – situace a prostředí, ve kterém komunikace probíhá a které mohou významně ovlivnit průběh komunikace a význam sděleného obsahu (Malíková 2011, s. 223).
K poruše, poškození nebo nedokonalosti může dojít na všech výše uvedených úrovních komunikačního řetězce.
Komunikace se vytváří jako vztah mezi miniálně dvěma subjekty. Tyto subjekty o sobě vědí a společně subjektivně sdílejí, prožívají a také zaujímají určité stanovisko k dané objektivní situaci. Objektem komunikace je pak skutečnost, jak na danou situaci reflektují, jakým způsobem ji řeší a jak na ni reagují. Jedná se tedy o proces, ve kterém může každá osoba být současně mluvčí i posluchač (Pokorná, s. 11 – 12).
1.4.1 Bariéry v komunikaci na straně pracovníka
Na straně pracovníka se komunikační bariéry odvíjejí především od jeho kompetencí pro kvalitní komunikaci se specifickým partnerem, kterým je právě klient v seniorském věku. Úspěch komunikace závisí na ochotě s klienty komunikovat a na efektivitě komunikace. Pro úspěšnou komunikaci by měl být pracovník vybaven teoretickými znalostmi určitých komunikačních technik, ale zároveň také dovednostmi využití těchto technik v praxi. Komunikace závisí na navázání vztahu s klientem, kdy významnou roli hraje emoční inteligence pracovníka. Pokud u pracovníka některý z výše zmíněných prvků chybí nebo pokud je nedokáže využít, dochází ke vzniku komunikační bariéry.
Ve své běžné každodenní praxi se pracovníci setkávají ve velké míře s nekomunikujícími klienty, klienty s poruchou řeči, klienty se specifickými potřebami
a s demencí. Navázání kontaktu a předávání sdělení v tomto případě vyžaduje znalost a schopnost využít speciální techniky (reminiscence, validační terapie, preterapie, alternativní a augmentativní metody komunikace aj.).
Mezi další z významných komunikačních překážek na straně pracovníka lze upozornit také na problematiku nedostatku ošetřovatelského personálu, kdy chybí čas na kontakt s klienty. Pracovníci se věnují především ošetřovatelské péči a pak chybí prostor pro klienta a vzájemné povídání.
Obava z citlivých a náročných témat jakými jsou smrt, zdravotní stav, bolest a např.
podpora rodiny umírajícího, či těžce nemocného člověka, může být další z možných bariér v komunikaci na straně pracovníka. Mnohdy se pracovníci kontaktu záměrně vyhýbají také kvůli vlastním problémům. Pokud již ke kontaktu dojde, bývá pracovník často pouze pasivním posluchačem, nedokáže adekvátně reagovat a často pouze nezúčastněně pokyvuje hlavou.
Extrémní podobou odmítání kontaktu a komunikace je péče o nesympatického či vulgárního klienta, který slovně napadá personál, pronáší poznámky se sexuálním podtextem, bezdůvodně zvyšuje hlas apod.
1.4.2 Bariéry v komunikaci na straně klienta
Bariéry na straně klienta jsou podmíněny především zdravotním omezením. Výrazná zdravotní omezení se kterými se u seniorů setkáváme, jsou především poruchy zraku, sluchu, řeči a demence v počínající nebo pokročilé fázi. Bariéru může působit také akutní projev nemoci, bolest, pocit únavy apod.
Překážky psychického charakteru mohou být spojeny s prožíváním strachu, úzkosti, stresu, nejistoty apod. Může se objevit nedůvěra k pečovateli, neochota hovořit na intimní respektive soukromé téma apod.
Samotný postoj klienta ke komunikaci může působit velmi obtížně odstranitelnou bariéru v komunikaci. Můžeme se tak setkávat s klienty komunikativními, spolupracujícími, aktivními nebo naopak apatickými, rezignovanými a s odmítavým postojem. Veškeré postoje klienta tak mohou plynout ze situace, ve které se momentálně nachází.
1.4.3 Speciální techniky komunikace
Komunikační techniky, které jsou zmíněné v této části, se uplatňují zejména u nekomunikujících klientů, u klientů s poruchou řeči a vědomí, u klientů se specifickými potřebami a s demencí.
V pobytových zařízeních poskytujících sociální služby jsou tyto techniky již poměrně známé a mnohdy i úspěšně využívané. Všechny z nich však vyžadují odborně zdatný personál a nemalý podíl časové dotace právě ze strany zaměstnanců. Ne vždy však bývají techniky používány zcela správně, a proto je odborné proškolení zaměstnanců nezbytné.
Reminiscence
Reminiscence je technikou záměrného řízeného vyvolávání a vedení vzpomínek klienta a podporování jejich rozvoje (Malíková 2011, s. 238).
Je využívána především u osob s demencí, ale výrazně prospěšná je také při aktivizaci u osob imobilních, dlouhodobě upoutaných na lůžko a nesoběstačných. Tato terapie je přínosná zejména u těch klientů, kteří mají alespoň částečně zachované některé kognitivní funce, a jsou schopni si vybavit svou minulost a zážitky alespoň částečně (Malíková 2011, s. 238 – 239).
Vhodným prostředkem a pomocníkem při reminiscenční terapii jsou stará alba, fotografie, noviny a časopisy, osobní předměty klienta, či symbolika významných svátků. K tomuto účelu mohou mít klienti své „vzpomínkové krabice“ či „kufry vzpomínek“ apod., ve kterých mají tyto předměty uloženy. Pracovníci společně s klientem tak mohou kdykoliv znovu vzpomínat na důležité životní událost či situace (Malíková 2011, s. 239).
V současné době mají pracovníci k dispozic řadu knih zaměřených na toto téma, mohou absolvovat školení či navštívit zařízení, ve kterých je tato metoda s úspěchem používána. Na konceptu reminiscence je postavený také celý koncept péče vycházející z psychobiografie klienta, který je s velkým úspěchem využíván v německy mluvících zemích – Psychobiografický model profesora Böhma. V zařízeních, kde je péče poskytována v souladu s tímto konceptem, mají klienti k dispozici nejen své „krabice
vzpomínek“, ale celé zařízení je uzpůsobeno potřebám klientů ve smyslu životních příběhů. Díky tomu je možné najít v chodbách zařízení autobusovou zastávku, koutek pro kutily, malou restauraci, či prodejní pult s kasou apod. Klient takového zařízení může během dne vykonávat činnost, která je mu známá a která ho provázela podstatným kusem jeho života. Tento koncept péče se využívá převážně v pobytových zařízení pečujících o osoby s demencí.
Validační terapie
Validace = hodnocení, potvrzení platnosti. Validační terapie je určena pro přístup k osobám s demencí. Jedná se o metodu sociální práce spojenou s komunikačními technikami na základě empatie. Metodu vypracovala sociální pracovnice Naomi Feilová na základě svých znalostí, letitých poznatků získaných pozorováním a jejich analýzy.
Jedná se o filozofii přístupu k osobě s demencí (Malíková 2011, s. 239).
Podstata této techniky vychází z teorie, že každé chování má svou příčinu, a to konkrétně v nezpracovaných a nevyřešených emočních prožitcích a situacích z minulosti. Dle Fieldové má chování dezorientovaných starých osob svůj význam a smysl a je účelné. Staří lidé se na sklonku svého života snaží naprosto ojedinělým způsobem vypořádat se svými traumaty a uzavřit tak kapitolu své minulosti.
Neocenitelnou službu poskytuje těmto osobám přítomnost jiné osoby. Někoho kdo naslouchá, projeví ocenění a akceptuje veškeré informace tak, jak jsou sděleny (Malíková 2011, s. 239 – 240).
Hlavním smyslem validační terapie je najít prožitá traumata, uvědomit si je a hledat vzpomínky. Pokud se tento první krok podaří, pak následuje ze strany pracovníků poskytnutí podpory a pomoci klientovi ve fázi vyrovnání se s tímto traumatem (Klevetová 2008, s. 114).
Při validační terapii je klientovo chování plně respektováno, ale zároveň důsledně analyzováno. Feilová používá k pochopení situace osob s demencí a k nalezení odobí, kdy vznikla daná konkrétní příčina, vývojové etapy života dle Eriksona. Jelikož je každé vývojové období charakterizováno řešením určitého životního konfliktu, lze pak ve stáří pomocí validační terapie odhalit nezpracovaný vývojový konflikt, který se projevuje ve stavech dezorientace obviňováním, strachem, hromaděním věcí apod.
(toto je konkrétní příklad nevyřešeného konfliktu mezi důvěrou a nedůvěrou, který odpovídá vývojovému období od narození do 1,5 roku). Ve věku 65 let řeší jedinci konflikt mezi integritou a zoufalstvím. Itegrovaný jedinec stáří přijímá, kdežto senior ve stavu nezpracovaného konfliktu utíká do stavu zoufalství, zmatenosti aj. (Malíková 2011, s. 240 – 241).
Validaci je možno realizovat individuálně i skupinově. Pracovník, který validaci provádí, musí být odborníkem znalým dané problematiky, neboť je nezbytné, aby dokázal správně vyhodnotit i ty nejmenší změny v klientově chování.
Aby zaznamenal i nepatrné signály, vedocí k odhalení příčin v klientově chování. Často je při validaci používána kamera a kamerový záznam je pak následně vyhodnocován a analyzován. Pořizování a následné uložení videozáznamu podléhá legislativním pravidlům pro ochranu osobních údajů a osobnosti jedince. Veškeré záznamy slouží vždy výhradně k terapeutickým účelům, a nejsou zpřístupněny dalším osobám.
Rezoluční terapie
Rezoluční terapie je opakem validace. Neřeší minulé konflikty, ale předpokládá, že to, co klient prožívá právě nyní, je pro něj realitou a není třeba to nijak měnit.
Využívá se u klientů v pokročilém stadiu demence. Podstatou této metody je snaha o respektování současného stavu a nalezení citů, prožitků a reakcí nemocných, kteří ztratili kontakt se současnou realitou (Klevetová 2008, s. 115 – 116).
Pro snadnější spolupráci je nutné znát životní příběh osoby s demencí. Pro pečující personál je pak jednodušší navodit příjemné pocity, prožitky, emoce, vzpomínky či činnosti. Pro osoby nemocné demencí má informace význam právě ve chvíli, kdy je sdělena. Je nevhodné klientovi informaci vyvracet. Rezoluční terapie nedovoluje upravovat slyšené, vede k naprostému přijetí veškerých sdělených informací, což vede u jedince k pocitu, že je přijímán, že má své já (Klevetová 2008, s. 115 – 116).
Rezoluční terapie podporuje obnovení sebedůvěry a pocitu důstojnosti klienta. V praxi tento způsob komunikace zamená, že pracovník přistoupí na klientovu změněnou realitu, a hraje roli, ve které ho klient vidí.
V řadě zařízení je tento způsob komunikace používán v každodenní praxi, nikoliv však ve smyslu poskytnutí terapie, ale spíše pro to, aby měl pracovník „klid“. Řada
zaměstnanců tento způsob terapie ani nezná. Na klientovu hru přistoupí nikoliv z terapeutického hlediska, ale mnohdy spíše „pro zábavu“, nebo klienta odbyde např.
slovy „Zůstaňte tady, já vám ty slepice nakrmím.“ apod.
Použití rezoluční terapie v praxi znamená minimalizaci konfliktů s klienty, a zvýšení jejich spokojennosti a klidu.
Preterapie
Autorem tohoto přístupu je žák C. R. Rogerse – G. Prouty. Terapie je určena osobám s duševním nebo mentálním postižením, ale je možno ji použít i pro osoby agresivní a depresivní, kteří se momentálně nacházejí v jiném světě a jiném prožívání reality (Klevetová 2008, s. 117). Tento přístup klientovi umožňuje možnost vzájemného prožitku.
Metoda dává možnost navázat kontakt i s jedinci, se kterými není možné navázat kontakt běžným způsobem. Preterapie je psychoterapeutickou metodou, jejíž podstatou v přístupu ke klientům je „reagování na klienty“ (Malíková 2011, s. 246).
Reagování na klienty je v praxi uskutečňováno prostřednictvím slovního, zvukového a pohybového zrcadlení chování klienta. Díky zrcadlení si klient lépe uvědomuje sám sebe a následně je schopen lépe udržet kontakt s okolím. Podle Rogerse se při práci s klientem uplatňují tři základní principy:
– bezpodmínečné přijetí – toto je vyjádřeno opravdovým zájmem a poskytovanou péčí;
– empatie – je jasným vyjádřením, pochopením a empatie je vyjádřena slovy;
– kongruence – je stav osobnosti, kdy je chování jedince v souladu s jeho sebepojetím; slovo kongruence pochází z latiny a znamená shoda; tento stav poprvé popsal Carl Rogers; mírou kongruence můžeme také nepřímo měřit duševní zdraví (uvědomění si svého já), a nedostatečná kongruence pak často vede k psychopatologickým účinkům; kongruence patří do posturologie (Malíková 2011, s. 246 – 247).
Techniky preterapie:
– situační reflexe – je uvědoměním si situace, kdy vždy vycházíme z toho, že emoční prožitek nemocného je zachován, a kontakt navazujeme v závislosti na konkrétním chování nemocného;
– faciální reflexe – při této technice hledáme možnou emoci, čteme ji ve výrazu tváře a nemocnému nabízíme její slovní formulaci (např.: „Vypadáte naštvaně.
Máte smutné oči. Mračíte se. Smějete se, máte radost...“ apod.);
– verbální reflexe – je hledáním vhodných slov při nesrozumitelném projevu.
Pracovník opakuje to, čemu rozuměl, hledá souvislosti – tím, že se snažíme o porozumění, nabízíme možnost sdílení aktuálních emocí a vnášíme do společného dialogu kontakt se světem prostřednictvím slov;
– tělové reflexe – jsou využívány v okamžiku, kdy nemocný ztrácí kontakt se svým tělem, provádí nekoordinované pohyby, neuvědomuje si hranice svého těla; terapeut reflektuje pozici těla slovně nebo tělesně, kdy buď slovně popisuje co vidí (např.: „Pavel má ztuhlé tělo.“), nebo co nejvěrohodněji zrcadlí pohyby klienta a jeho pozici, což klientovi pomáhá překonat pocity tělesného odcizení;
pokud terapeut pohyb opakuje nebo ho popisuje, nemocný chápe, že mu rozumí (Klevetová 2008, s. 117 - 118).
1.5 Narušená komunikační schopnost
Jako narušenou komunikační schopnost ( dále jen NKS) můžeme chápat jakoukoliv odchylku od jazykové normy v určitém jazykovém prostředí, kde ale už samotné vymezení normy je velmi komplikované. Nejčastěji se jedná o narušení tzv. zvukové stránky řeči, mohou se objevovat obtíže v obsahové či gramatické stránce, ale zároveň také v rovině sociálního uplatnění komunikační schopnosti. Do této oblasti patří poruchy verbální i neverbální komunikace. Za nejvýstižnější je v současné době považována definice V. Lechty, která uvádí, že „o NKS člověka mluvíme tehdy, když se některá rovina jeho jazykových projevů (případně několik rovin současně) odchyluje od zažitých norem daného jazykového prostředí do té míry, že působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru“. Může se jednat o narušení v rovině
foneticko-fonologické, morfologicko-syntaktické, lexikálně-sémantické, pragmatické či kombinaci více rovin (Lechta 2013, s. 13).
V případě dospělých lidí s NKS je možno ke třídění druhu NKS použít tato kritéria:
– kritérium způsobu/formy komunikování – NKS se týká mluvené nebo grafické podoby komunikace (verbální nebo neverbální komunikace);
– kritérium průběhu komunikačního procesu – NKS se v tomto případě týká vysílání informací nebo naopak přijímání informací;
– kritérium geneze – NKS vrozená nebo získaná v dospělosti;
– kritérium času/trvání – jedná se o trvalou nebo přechodnou NKS;
– kritérium klinického obrazu – NKS je dominantním postižením nebo může být pouze příznakem jiného postižení, onemocnění či narušení;
– kritérium reflektování – skutečnost NKS si jedinec může i nemusí uvědomovat;
– kritérium etiologie – NKS může mít funkční nebo orgánové příčiny;
– kritérium rozsahu – komunikační schopnost může být narušena úplně nebo částečně (Lechta 2013, s. 13 – 14).
Při diagnostickém procesu jsou výše zmíněná kritéria východiskem při identifikování konkrétní NKS u dospělých lidí.
Základní kategorie NKS u dospělých jsou:
– získaná porucha porozumění a produkce řeči v důsledku poškození mozku – afázie;
– získaná psychogenní nemluvnost – mutismus;
– narušeí zvuku řeči – huhňavost;
– narušení fluence řeči – koktavost, breptavost;
– narušení článkování řeči – dyslálie, dysartrie;
– poruchy hlasu – dysfonie, afonie;
– kombinované vady a poruchy řeči – současný výskyt více druhů NKS;
– symptomatické poruchy řeči – NKS při různých postiženích, onemocněních či narušeních;
– narušení garfické stránky řeči – např. dyslexie (čtení), dysgrafie (psaní), dyskalkulie (matematické operace a symboly – počítání) aj. (Lechta 2013, s. 15).
V oblasti komunikace se seniory je třeba individuálně přistupovat k jednotlivcům s ohledem na jejich nemoci, schopnosti a dovednosti. Zvolená terapie by měla umožnit nebo alespoň částečně zlepšit komunikaci nemocného s okolím. Zpravidla bývá v rámci terapie nacvičována technika správného dýchání, respirace, fonace i artikulace. Terapii je vždy třeba zahájit bezprostředně po vyšetření logopedem a diagnostice konkrétního poškození (Ziegler, W., Vogel, M. 2010, s. 100).
Chronických onemocnění, která zatěžují a limitují život starého člověka, je značná řada a pokud bychom se jimi chtěli zabývat podrobně, vydal by jejich výčet na samostatnou práci. Pro potřeby této diplomové práce jsou zde prezentována onemocnění nejvíce narušující a zasahující do komunikačních schopností a dovedností člověka.
Každý jedinec své onemocnění vnímá jinak a také k němu podle toho přistupuje.
Kvalita života je nemocí významně ovlivněna a nemoc tak může zasahovat do všech běžných denních činností. Haškovcová (2010, s. 255) popisuje rizika způsobu vnímání nemoci a také to, jak celkový přístup následně ovlivňuje ladění osobnosti k překonávání choroby a obtíží s ní spojenými, a obvykle se promítá i do způsobu jeho komunikace.
Porucha řeči u některých závažných onemocnění CNS a u duševních poruch
Skupinu závažných onemocnění centrální nervové soustavy (dále jen CNS) tvoří degenerativní onemocnění, která jsou nevyléčitelná, a jejichž progresi nelze zabránit.
Konkrétně se jedná především o demence, Alzheimerovu nemoc, Parkinsonovu nemoc, sklerosis multiplex (pro většinu jedinců je známý spíše český název roztroušená
skleroza), epilepsii, různé typy schizofrenie, nemoci s bulbárním a pseudobulbárním postižením (tj. v oblasti prodloužené míchy a mozkového kmene) aj. (Kejklíčková 2011, s. 60).
Mnohá z výše zmíněných onemocnění jsou následně příčinou vzniku narušení komunikační schopnosti a vzniku syndromu demence. Tento syndrom je pro člověka a jeho život jedním z nejzávažnějších důvodů ztráty vlastní autonomie a v konečné fázi i jeho identity, kdy už neví, kým vlastně byl a je. Senior se ocitá v situaci, kdy je odkázán na pomoc druhé osoby, vzniká úplná závislost na stálé péči druhé osoby a tyto závažné změny často dramaticky mění i kvalitu komunikační schopnosti, která je právě při potřebě pomoci ošetřující osoby velmi důležitá. Bezproblémová komunikace je také nezbytná pro spolupráci s lékaři, kteří o seniora pečují, provádějí diagnostiku a ordinují odpovídající medikaci.
Jak již bylo zmíněno, tak do skupiny chorob zasahujících komunikační schopnost seniorů nejčastěji patří onemocnění CNS, cerebrovaskulární onemocnění, cévní mozkové příhody a demence různého typu, včetně Alzheimerovy demence. Mnohé projevy narušení komunikační schopnosti také mohou přinášet aterosklerotické změny, jež postihují různé orgány. Komunikaci mohou negativně ovlivnit také přidružená psychická nebo psychiatrická onemocnění (Kalvach 2012, s. 120 – 121).
Onemocnění CNS je jedním z nejzávažnějších a nejčastějších příčin narušení komunikační schopnosti ve stáří. Komunikace může váznout buď primárně nebo sekundárně v případech, kdy zasáhnou do centrálního nervového systému natolik, že způsobí onemocnění ovlivňující přímo komunikační schopnost. Tento stav může nastat např. při mozkové příhodě v důsledku aterosklerotických změn, která rozsahem mozkové léze nějakým způsobem zasáhne do komunikační schopnosti. Rozsah léze může ovlivnit nejen percepci, porozumění, motorickou realizaci řeči, ale i jiné složky komunikace (Vágnerová 2004, s. 117 – 118).
Parkinsonova nemoc
Parkinsonova choroba neboli primární parkinsonismus je degenerativní onemocnění nervového systému (bazálních ganglií mozku), které shodně postihuje obě pohlaví. Jeho nápadným příznakem je převážně klidový třes. Současně je zvýšená rigidita (svalová
ztuhlost), pohybová chudost (hypokineza), maskovitý obličej, změněná řeč a chůze s nebezpečím pádu aj. Časté jsou vegetativní příznaky či psychické obtíže. Příčina nemoci je neznámá, a průběh je pomalu progredující s postupnou invalidizací jedince (Neuwirth 1995, s. 220).
V souvislosti s narušenou komunikační schopností se u osob trpících touto chorobou nejčastěji vyskytuje narušení v podobě dysartrie. Narušen je celý proces artikulace – respirace, fonace, artikulace. U nemocných Parkinsonovou chorobou se můžeme setkávat s poměrně tichým hlasem. Tichá mluva souvisí se ztuhlostí svalů hrtanu a dýchacích svalů. Významnou roli mají také ztuhlé obličejové svaly, kdy má nemocný potíže vyslovit větu. Hlas se pak stává tlumeným, někdy chraplavým. Intonace je buď monotónní nebo nemocný mluví příliš rychle a řádně neartikuluje. Komunikace tedy může být velmi obtížná a dochází k nesprávnému pochopení nemocného. Někdy se stává, že pokud chce nemocný artikulovat srozumitelněji, zvyšuje hlas, a ve vzájemné komunikaci se pak může zdát, že křičí. Pokud si při řeči dává pozor na svou artikulaci, snaží se mluvit srozumitelněji, může se stát, že zapomíná, o čem chce mluvit. Následně se pak objevuje zlost, nezájem, nedostatek porozumění a nechuť k další komunikaci. Celá problematika komunikace je poměrně podrobně popsána např.
kolektivem autorů v knize „Gerontology: Perspectives and Issues“1
Komunikaci také výrazně narušují přidružené psychické obtíže a dále pak skutečnost, že každý den je jiný. Jeden den lze obtíže zvládat poměrně dobře a další den prožívá nemocný výrazné zhoršení. V praxi se to projevuje tak, že ve svých „lepších“ dnech se nemocný pohybuje jen s malými obtížemi, mluví plynule, je psychicky vyrovnaný.
Ve dnech „špatných“ nemůže téměř chodit, má vysoké tendence k pádům, jeho řeč je obtížně srozumitelná – setřelá artikulace, slabý a tichý hlas, psychická rozladěnost, až tendence k depresím. V tomto období bývá komunikace s klientem velmi obtížná.
Cévní onemocnění mozku, cévní mozková příhoda
Cévní onemocnění mozku představují společně s osteoporózou a Alzheimerovou chorobou celospolečensky nejzávažnější onemocnění vyššího věku. U cévních
1 WILMOTH, Janet M a Kenneth F FERRARO, 2013. Gerontology: Pespectives and Issues. 4. vyd.
mozkových příhod se setkáváme s vysokou úmrtností. Mnoho jedinců však tato příhoda invalidizuje a číní závislými na péči druhých (Neuwirth 1995, s. 209).
Lidé po mozkové příhodě bývají často bradypsychičtí, obtížně se soustředí, a pomalu reagují. Celková fyzická výkonnost je kolísavá a horší než byla dříve. V závislosti na lokalizaci mozkové léze se mohou objevit poruchy řeči, afázie. Může vzniknout také apraxie, kdy postižený ztrácí naučené motorické dovednosti a agnozie, kdy nemocný nepoznává známé objekty.
Demence
Demenci lze charakterizovat chronickým, trvalým úbytkem duševních funkcí a schopností. Toto onemocnění postihuje inteligenci, kognitivní funkce, vyšší city, zhoršuje se paměť, mizí schopnost soustředění, otupují se zájmy aj. Jedinec se postupně přestává orientovat v čase, je zmatený, problematicky se orientuje i v důvěrně známém prostředí. K onemocnění demencí se často přidružují i různé psychické obtíže v podobě poruch emocí, myšlení a jiných.
Úroveň a kvalita komunikace člověka s demencí je závislá na stupni postižení.
V počátečním stadiu je pro komunikaci takto nemocného člověka charakteristické zapomínání, snížení slovní zásoby, bloudění a zmatenost. V nejtěžším stadiu demence se často setkáváme s afázii, kdy klient vydává pouze zvuky a komunikace je výrazně problematická (Glenner 2012, s. 11 – 15).
Alzheimerova choroba
Alzheimerova choroba je nejčastěji se vyskytující demence vůbec, a je jednou z nejčastějších příčin úmrtí. Její etiologie je multifaktoriální. Dělí se podle doby vzniku.
Setkáváme se tak s formou s časným začátkem, která vzniká do 65 let života, a formou s pozdním začátkem, kdy se projeví příznaky po 65 létech. Vývoj choroby je postupný, jednotlivé příznaky se objevují zpočátku velmi nenápadně, až plíživě. Průměrná doba přežití od počátku klinických příznaků, jak uvádí Vágnerová (2004, s. 273), je 3- 7 let.
Alzheimerova nemoc má za následek pomalé odumírání nervových buněk v mozkové hemisféře, což vede ke ztrátě funkčnosti jednotlivých částí mozku. Zmíněná
ztráta funkčnosti pak vede ke ztrátě činnosti, neboť odumřelou část mozku nelze ničím nahradit (Callone a kol. 2008, s. 42).
Řeč se začíná zhoršovat již v ranném stadiu nemoci, kdy nemocný často hledá správné slovo pro sdělení svých pocitů. Tato skutečnost znesnadňuje konverzaci s nemocnou osobou.
Grafická forma komunikace u seniorů
Význam psané formy komunikace je pro seniory zásadní zejména ve smyslu komunikace se státními i nestátními institucemi, které vyžadují písemné vyjádření a podpis osoby zúčastněné na jednání. Nejčastěji se jedná o úřední jednání ve věci nějakého řízení, či jednání na sociálním odboru při podávání žádosti o sociální dávky, dále při přebírání doporučené zásilky do vlastních rukou apod.
Písemná forma komunikace je mnohdy podstatná také při komunikaci s příbuznými.
Pro seniory je nejznámější formou komunikace právě psaní dopisů, pohlednic apod., na což byli zvyklí celý život. Moderní způsob komunikace prostřednictvím mobilních telefonů a počítačů je pro ně komplikovaný, a bez pomoci druhé osoby jej nezvládnou.
U řady klientů v zařízení sociálních služeb se mohou vyskytovat obtíže v psané formě komunikace. Nebývá to však pravidlo. Někteří klienti stále udržují písemný kontakt s příbuznými nebo známými a je to pro ně smysluplná příjemná činnost.
Komunikace podle charakteru rozhovoru
Členění rozhovorů podléhá různým kritériím, a jejich klasifikace se může lišit.
Pro sociální oblast a pro práci všech pracovníků v přímé péči jsou používány tři druhy komunikace. Konkrétně se jedná o komunikaci sociální, komunikaci specifickou (strukturovanou) a komunikaci terapeutickou (Malíková 2011, s. 228).
Pod pojmem sociální komunikace si představme běžný rozhovor, který probíhá mezi klientem a pracovníkem. Průběh rozhovoru je ovlivěný postojem klienta k osobám, které o něj pečují a probíhá zpravidla při běžných denních činnostech, jako je např. úprava lůžka, podávání stravy, doprovod klienta na procházce aj. (Malíková 2011, s. 228).
