Koncepce evoluce u Teilharda de Chardina a její problémy The Koncept of Evolution by Teilhard de Char-din and its Problems Technická univerzita v Liberci

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra filosofie

Studijní program: Filosofie

Studijní obor: Filosofie humanitních věd

Koncepce evoluce u Teilharda de Chardina a její problémy

The Koncept of Evolution by Teilhard de Char- din and its Problems

Bakalářská práce: 13–FP–KFL–198

Autor: Podpis:

Nikola HOROVÁ

Vedoucí práce: Mgr. Vít Bartoš

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

54 0 0 0 9 0

V Liberci dne: 25.4.2013

(2)

(3)

(4)

(5)

Anotace

Tématem této bakalářské práce je „Koncepce evoluce u Teilharda de Chardina a její problémy“. Jejím cílem je nejprve vyložit koncept evoluce tohoto francouzského myslitele a vědce za pomoci analýzy jeho hlavních děl jako Vesmír a lidstvo, Jak věřím, či Místo člověka v přírodě. Z těchto děl vyplývá, že tento geolog a paleontolog pojímal evoluci teleologicky, tedy směřujíc k nějakému cílu. Konkrétně k bodu Omega, který různorodost světa přitahuje a spojuje. V práci bude zprvu především vysvětlen pojem teleologie, který se zrodil v hlavě Aristotelově. Hlavním cílem je srovnání teleologické- ho náhledu na evoluci Teilharda de Chardina s ortodoxně neodarwinistickými interpre- tacemi evoluční teorie, které se bude dít zároveň s výkladem jeho teorie.

Klíčová slova

Teleologie, evoluce, neodarwinismus, strom života, noosféra.

Annotation

The topic of this bachelor work is "conception of evolution by Teilhard de Chardin and its problems". Its goal is to first explain the concepts of evolution due this French thinker and scientist with help of analysis of his main work as Le Phénomène Humain (Space and human kind), Comment je crois (As I believe) or La Place de l'Homme dans la Nature (The place of human being in nature). It ensues from this work that this geologist and paleontologist takes in the evolution theologically, therefore ten- ding to reach a point of some kind. Specifically to the point Omega, which attracts and connects the diversity on the world. There will be first of all explained the term theolo- gy, which comes from the head of Aristoteles. The main goals is to compare theological insight to evolution by Teilhard de Chardin with orthodox neodarwinistic interpretations of the theory of evolution.

Keywords

Teleology, evolution, neo-Darwinism, the tree of life, noosphere.

(6)

5 Obsah

Úvod ... 6

1 Teleologie a pojem evoluce ... 8

2 Teilhard de Chardin a jeho kritika ... 11

2.1 Před životem ... 11

2.2 Rozvoj biosféry ... 17

2.3 Příchod člověka ... 24

2.3.1. Polidštění – mutace, jako každá jiná ... 26

2.3.2 Polidštění – mutace odlišná od ostatních ... 30

2.4 Utváření noosféry – fáze rozpínání ... 33

2.5 Utváření noosféry – fáze stlačování ... 36

2.6 Konečné úvahy Teilharda de Chardina ... 44

2.7 Komplexnost ... 47

3 Věda a víra ... 49

Závěr ... 52

Seznam použitých zdrojů ... 54

(7)

6 Úvod

Postava francouzského myslitele Teilharda de Chardina předložila originální spojení moderního pojetí evoluce s biblickou představou stvoření a konce světa. I když jeho myšlení spojuje tyto dva prvky tak, že je nelze od sebe oddělit bez toho aniž by myšlení ztratilo svou celistvost, dokáže Chardin ve svých vyjádřeních dokonale odli- šit výsledky vědeckého bádání a filosoficko-náboženských úvah.

Jeho pojetí evoluce se liší od jeho předchůdců hned z několika hledisek, k jejichž nejvýznamnějším pro tuto bakalářskou práci patří směrovost evoluce k bodu Omega, jež má nejen počátek, ale také cíl, který nepohání vývoj z minulosti, nýbrž z budoucnosti. Dále je také jeho koncept mnohem širší než u jeho předchůdců, zabývá se vývojem jak neživé přírody, tak i člověka, jeho myšlení a celkové společnosti.

Za třetí jeho evoluce není jen v rovině hmotné přírody, ale přechází i do roviny duchov- ní a díky tomu jsou brány za důležité faktory také láska či přitažlivost vedle klasického Darwinovského boje o přežití.

Začátečním bodem evoluce, v Chardinově terminologii kosmogeneze, je bod, který koresponduje s Velkým třeskem či stvořením v Bibli nazvaný bod Alfa. Druhou fázi je geoséfra neboli utváření jak naší Země, tak uspořádávání beztvarých hmot či energií. Ze vzniklých atomů a molekul vznikají jednobuněčné či mnohobuněčné organismy. To se děje na základě biogenezí a pomocí těchto buněk se začíná na této pla- netě utvářet biosféra. Následuje období jakéhosi vývoje vědomí, které přijde na svět až s člověkem, který je schopen reflexe, uvědomování si sám sebe. Tento proces nazval Chardin noogenezí. Přes tento vývoj člověka si vesmír může začít uvědomovat též sám sebe, díky tomu vzniká noosféra a to je poslední stupínek na vrchol. Vrcholem je bod Omega a cesta, která k němu vede, je nazývána kristogenezí, neboli zrozením Vesmír- ného Krista, tedy posledním bodem tohoto evolučního vývoje.

Pomocí střídajících se fází divergence, konvergence a emergence vysvětluje Teilhard vývoj třech hlavních sfér v dosavadním vývoji celého vesmíru. Těmito sférami jsou geosféra, biosféra a také noosféra, která se stále vyvíjí a je jí možno definovat též jako sféru myslící.

Chardinův koncept podporoval fakt, že od 18. století byla převážná většina lidí věřících a tudíž žijících s představou Boha jakožto dokonalé entity obsažené i tam, kde doposud dokonalosti dosaženo nebylo. Právě tato situace se vlévala jak do přírodní

(8)

7

filosofie, tak i do teleologické úvahy. V těchto dobách například Jean Baptiste Lamarck, z jehož prací Chardin čerpal, hlásal neustávající vzestup k dokonalému.¹ Dále byl Tei- lhard ovlivněn Charlesem Darwinem či Henri Bergsonem.

Koncept zacílené evoluce Teilharda de Chardina bude průběžně srovnáván s po- stojem neodarwinistických evolucionistů. Mezi hlavní autory patří Ernst Mayr, přední evoluční biolog 20. století, který podal vysvětlení pro vyvinutí různých živočichů z jednoho společného předka. Bude zaujímat podstatnou část této bakalářské práce kvůli jeho úspěchům na poli evoluční biologie a protichůdnosti poznatků proti Chardinovi.

Dále též Edward John Larson, především historik amerického původu. A v neposlední řadě také Francis Jacob, od něhož bude čerpáno z knihy Hra s možnostmi. Mezi další ne o nic méně významnou literaturu patří Účelnost jako filosofický problém od autorů Re- inharda Löwa a Roberta Spaemanna či Náhoda a nutnost od Jacques Monoda.

Pro úplnost úvodu je potřeba stručně vysvětlit pojem neodarwinismus. Ne- odarwinismus má své kořeny v učení Charlese Darwina, zakladatele evoluční biologie žijícího v 19. století. Hlavním cílem je sloučení darwinistických teorií, především pří- rodního výběru, a moderních poznatků vědy ať už genetiky či molekulární biologie.

Tato práce rozhodně nemá za svůj cíl podkopat dílo Teilharda de Chardina, ale pouze poukázat na její problémy skrze srovnání s literaturou o několik desítek let starší, tím pádem pocházejících od autorů s mnohem většími prostředky pro zkoumání evolučního procesu a s již více získanými poznatky. To ovšem neznamená, že již zcela určitě víme, jak evoluce probíhala, a to jak kvůli nedostatku fosilních záznamů, tak faktu, že každým týdnem či měsícem přibývají nové druhy, které nejsou dosud popsány, či nové fosílie, které nám kromě odpovědí přinášejí i další otázky.

1 MAYR, Ernst. Co je evoluce: Aktuální pohled na evoluční biologii. Praha: Academia, 2009. ISBN 978- 80-200-1754-3. S. 246.

(9)

8 1 Teleologie a pojem evoluce

Abychom mohli plně pochopit učení Teilharda de Chardina, je za potřebí vy- světlit pojem teleologie. Za prvního velkého myslitelem tohoto směru je považován Aristoteles. Spojil příčinu a účelnost do jedné příčiny, a sice do účelové neboli cílové.

Tuto příčinu nazval causa finalis - hlavní cíl, kvůli kterému se vše děje.

Zabýval se především živými bytostmi, jenž následují přirozeně daný cíl uvnitř sebe. Tento samovolný vývoj hnaný k vnitřně danému cíli, neboli cíl nesený v sobě, se nazývá entelechie. Entelechií člověka je duše jakožto dobré chování v obci, ne jen dosažení stavu dospělosti. Dobrý život může být jak praktický, zaměřený například na řemeslnou výrobu, tak také o něco lepší, totiž teoretický, jehož cíl stanovený není.

Entelechie je tedy naplnění účelu, účelnost sama o sobě, kterou teleologie vysvětluje a obhajuje.

Podle Aristotela potřebují všechny pohyby přirozeného původu jak důvod ke svému počátku, tak i důvod k postupu vpřed a ke konci. Přirozené pohyby mají dů- vod právě „kvůli čemu“, tedy díky důvodu. Aristoteles rozlišuje teleologii ve věcech umělých a přirozených. Umělé věci, jako jsou výrobky, se skládají z určitého „co“

a „z čeho“, ale účel nepochází z nich, nýbrž z jejich zhotovitele, kterým je člověk. Ten jim dává cíl. V přirozených věcech jsou však tyto dvě entity spojeny v jednu. Příčinou pohybu může být buď teleologie anebo náhoda. V dnešní terminologii je příčinou pohybu buď teleologie nebo teleonomie. Výraz teleonomie byl zaveden Pittendrighem r. 1958, přičemž Ernst Mayr ji definoval jako proces nebo chování, které za svou zamě- řenost vděčí nějakému programu. Účelnost tvaru v pojetí teleonomie nemůže být použi- ta jako vysvětlující faktor pro jeho bytí.

Sám Bůh je podle Aristotela nositelem universálního telosu, který dává směro- vost ostatním přirozeným věcem. Universální telos se projevuje ve věcech snahou o sebezachování. Aby sebezáchova nebyla činěna bez důvodu, rozvedl Aristoteles pla- tónské Symposium a dodal mu přesnou terminologii. Rozlišoval první důvod „kvůli tomu, aby“, což je cíl. Druhý důvod vyvstával vůči subjektu, který cíl žádal. Aristoteles problematiku sebezachování z hlediska toho, proč je sebezachování vlastně žádoucí, vyřešil za pomocí methexis neboli účasti na božském. A to se děje skrze sebezachování sebe či druhu za pomoci reprodukce.

(10)

9

Až v 19. století bylo za pomocí kauzálně-mechanických vysvětlení možno odů- vodnit životní jevy neteleologicky, čímž organismy přestaly být samy sobě důvodem a účelem. Účelnost byla nahrazena náhodou a přírodním výběrem.²

Teleologickému konceptu je vyčítáno interpretování až dodatečně a ne zcela úplně. Sama o sobě je teleologie považována za nesmyslnou, jelikož je zakládána na interpretacích i při nedosažení určeného cíle. Na příkladu je to možné vysvětlit lépe:

Nařizuji si ranní budík, abych vstala. Tato věta je teleologického rázu, nařizuji si budík za účelem brzkého vstávání. Ovšem ráno, i když budík zazvoní, nevstanu a tedy není dosaženo cíle. Tím pádem se teleologické vysvětlení v tomto případě nezakládalo na konečném stavu, ale pouze na záměru.

U člověka a jeho biologických potřeb je s teleologickým vysvětlením mnohem větší problém, který si ukážeme na následující citaci: „A naopak tělesné biologické procesy v člověku neinterpretujeme teleologicky na základě konečného stavu, kterého do- sahuje každý skutečný život, totiž na základě smrti, jako by všechny mezistupně byly jen „prostředky“ k dosažení smrti (ledaže smrt individuí chápeme jako prostředek k zachování druhu, a potud přece jako určité „dobro“). Proces je teleologicky vykládán nikoli na základě dosaženého, nýbrž na základě „žádaného“ cíle. Tento cíl však už je přítomen v pohybu a není – jako dosažený cíl – vůči pohybu vnější. Pohyb je přítom- nost budoucnosti, jak jsme viděli.“³

Teleologie tedy vykládá procesy několika způsoby a žádný z nich není pro vědu uspokojivý. Někdy z hlediska cíle, kterého nemusí být vždy dosaženo, jindy (jako na ukázce) v pojetí žádaného cíle, nikoliv cíle, kterého má být dosaženo. Je to vždy in- terpretace po skončení události a je pouze částečná. To je ovšem kritika teleologie ve všeobecném měřítku. Teleologii ve spojení s evolucí, která s Chardinem přímo sou- visí, a tudíž je důležitá pro tuto bakalářkou práci, popřel již zmíněný přírodní výběr.

A tak se dostáváme k Charlesu Darwinovi, jehož argumenty byly použity při takzvaném odteleologizování přírody, tedy odúčelnění.

I sám Darwin zahrnoval do svého konceptu Boha, avšak jen při vytvoření první- ho života, dále už se pak vývoj děl podle jeho přírodních zásad, které jsou napsány v následujících odstavcích.

2 SPAEMANN, Robert a Reinhard LÖW. Účelnost jako filosofický problém: dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Praha: Oikoymenh, 2004. ISBN 80-7298-111-0. S. 46-71.

3 Tamtéž, s. 292, 293.

(11)

10

Pojem evoluce u Charlese Darwina znamená spojení výběru neboli selekce a boje o život. Proměnlivost druhů, kterou použil, prohlásil Darwin za fakt, ovšem jed- notlivé důkazy pro jeho podporu mohly být zároveň použity i proti jeho vlastní teorii.

Ovšem právě prohlášením proměnlivosti za fakt a zastávání názoru druhového nomina- lismu (tedy že pojem druh je pouze zaveden člověkem a v běžné přírodě mu nic neod- povídá) Darwin karty obrátil a použil jako důkaz pro své tvrzení sterilitu mezků. Právě na příkladu sterility hybridů ztroskotaly veškeré dřívější pokusy o zavedení variability a byla přijmuta stálost druhů.

Největší podíl na zrušení teleologického konceptu má, jak již bylo řečeno, pří- rodní výběr, za pomocí něhož byly vysvětleny jevy dříve dokazující vnitřní tendenci organismů ke zdokonalení. Dál ovšem používá slova jako účel či přizpůsobení, avšak již ne ve smyslu teleologickém, nýbrž ve smyslu účelnosti bez účelu, tedy jako výsledku již zmiňované selekce. Do 30. let 20. století byl problém teleologie stále ve vzduchu, ne však kvůli jejím myšlenkám, ale slovům, která nevymizela. Teleologický slovník musel být používán se značnou opatrností kvůli spojování s vitalismem. Po odstranění vitalis- mu se mohli biologové vyjadřovat svobodněji a byl zaveden pojem teleonomie, o kte- rém již byla zmínka.⁴

Darwinův koncept otřásl světem také kvůli sesazení člověka z výsostného po- stavení mezi ostatní živočichy. Postoj člověka, jenž je nadřazen ostatním a je zcela od- lišný od ostatních, jak je uvedeno v Bibli, prosazovali od Descarta přes Kanta bezmála všichni filosofové. Darwin zařadil člověka do živočišné říše při rozvinutí své teorie o společném původu a vyřčení skutečnosti, že lidský jedinec pochází z primátů. Tedy bylo odstoupeno od antropocentrického pohledu na přírodu a člověk byl zařazen přímo do dění evoluce. Jeho teorie se zprvu setkala s nepřijetím, haněním a nebyla akceptová- na jak teology, tak obyčejnými lidmi. Nakonec byla pod tlakem důkazů anatomických, fosilních či molekulárních zprvu odmítaná teorie přijata.⁵ Podle Ernsta Mayra lze evoluci označit za genetickou změnu jedinců každé populace z generace na generaci. Vyví- její se tedy biologické druhy, nikoliv jedinci ve smyslu genetickém.⁶

4 Tamtéž, s. 215-243.

5 MAYR, Ernst, Co je evoluce: Aktuální pohled na evoluční biologii. Praha: Academia, 2009, s. 267-269.

6 Tamtéž, s. 102.

(12)

11 2 Teilhard de Chardin a jeho kritika

2.1 Před životem

Vývoj planety je řízen od počátku procesem navíjení, který se děje díky bodu Omega. Veškerý postup na této planetě je tedy teleologický, směřující k cíli, zdokonalu- jící se díky touze dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Avšak sám Chardin vyslovil ve svém díle myšlenku, jenž tak úplně nesouhlasí s jeho konceptem: „Země pravděpodobně vznikla náhodou. Ale v souladu s jedním z nejvšeobecnějších zákonů evoluce byla tato náhoda, sotvaže se vyskytla, vzápětí využita, přetvořena v něco, co má své přirozené zaměření.“⁷ Zmíněným nejvšeobecnějším zákonem evoluce míní Chardin komplexnost.

Součástí této citace je náhoda, která je dle mého neslučitelná s konceptem účel- nosti. Vždyť účel je přeci naplánován již od samého prvopočátku toho, čeho se týká.

V tomto případě tedy od počátku vzniku Země a snad i před ním by měl být přítomen garant, který tento proces zajistí. Jakmile tedy vstupuje do hry náhoda, je zde vlastně přítomna myšlenka, která dovoluje možnost nevzniknutí anebo vzniknutí v jiném stavu, například vzniknutí naší planety ve tvaru hranatém či například s prstencem jako má Saturn. Jde zde ovšem o samotnou interpretaci této věty a je také zcela možné, že Chardin podmiňuje bod Omega momentem vzniku Země, ovšem tuto informaci nikde on sám nerozvíjí a tak není možné s plnou platností říci, jestli je tato věta opravdu v rozporu s jeho teorií. Je také možné, že je bod přítomen již v kosmogenezi, ovšem o tom nebyla napsána jediná poznámka a tak to zůstává pouze domněnkou. Kdyby tomu ovšem bylo tak, že vznik bodu Omega je podmíněn vznikem Země, jeho koncept by to nijak nepoškodilo, jelikož, jak sám napsal, ihned po vzniku se vše přetvořilo do „orga- nismu“, který má své zaměření.

„Život není bizarní anomálie, která tu a tam vykvétá na hmotě, ale privilegova- ný extrém univerzální kosmické vlastnosti; že život není epifenoménem, ale podstatou samotného fenoménu.“⁸ Slovy Chardina je tedy život tím nejzákladnějším procesem.

S tím se určitě shodnou všichni, kdo se touto tématikou kdy zabývali, či jen někdy za- přemýšleli o svém původu. Cílem života je komplexnost, neboli kombinace, vyšší for-

7 TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Vesmír a lidstvo. Praha: Vyšehrad, 1990. ISBN 80-7021-043-5. S.

62.

8 TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Místo člověka v přírodě: Výbor studií. Praha: Svoboda-Libertas, 1993. ISBN 80-205-0309-9. S. 14.

(13)

12

ma seskupování vyznačující se pevným počtem prvků a uzavřeným celkem. Nejroz- sáhlejší komplexností je noosféra, neboli planetizované lidstvo.

Slovem komplexnost, která je pro Chardina charakteristická, míní kombinaci charakterizovanou svazováním větších či menších, avšak pevných počtů prvků, v nichž je hlavní rozdíl jejich uzavřenost v sobě. Když se prvky shlukují nebo krystalizují, je jejich uspořádání nedokončené. Oproti tomu když se seskupují, jsou v každém oka- mžiku dokončené. Tímto druhým typem vzniká korpuskule, komponenta povrchem v sobě omezena a vykazující znaky autonomie. A právě z této komplexnosti vychází centričnost nezaložená na symetrii, ale na aktivitě.⁹

Chardin vytvořil křivku, jež nazval křivkou komplexností. Na svislé ose y, kterou si propůjčil od Juliana Huxleyho, je délka orientačních objektů v centimetrech. Jsou zde zastoupeny vzestupně elektron, virus, člověk, Země, Galaxie a Vesmír, u posled- ních tří je dán průměr objektů. Na vodorovné ose x je vyjádřena míra komplexnosti.

Zde jsou zleva: virus, buňka, okřehek, člověk. Ale co je na tomto grafu nejpodstatnější, jsou dva body – bod oživení ve smyslu opravdu evidentního zjevení života a bod polid- štění, nebo jinými slovy reflexe. První úsek na ose je sice krátký, ale došlo na něm k přeměně atomů a posléze i molekul. Jsou to první kroky vesmírného zkomplexňová- ní.¹⁰

Počátkem všeho živého jsou atomy. Lépe, než jak atomy vznikají a jak se se- skupují, víme jak se rozpadají, ale to, co bylo pro Chardina při jejich vzniku hlavní, je odlišnost oproti podobným procesům v jiných oblastech života. Je několik znaků, kte- rými se liší. Například poznatek, že atomy neznají rody, neboli fyla a každý atom při svém vývoji se vyvíjí pouze sám. Prochází tak pouze svým vlastním vývojem, onto- genezí, a nic ze sebe nepředává. Atomy dosáhly svých maximálních limit a zamířily k něčemu vyššímu, totiž k molekulám.¹¹

V názoru, že atomy neznají fyla, se jeden z nejpřednějších evolučních biologů Ernst Mayr s Chardinem shoduje. Mayrovi prokaryonty, nejrannější organismy (bakterie), též nemají biologické druhy a ani se pohlavně nerozmnožují, ovšem mění si geny či celé bloky v rámci procesu laterálního přenosu. Stáří fosílií prokaryont, které byly nalezeny, se odhaduje na tři a půl tisíce milionů let. Právě nepřítomnost fyl je důvodem

9 Tamtéž, s. 13-16.

10 Tamtéž, s. 20.

11 Tamtéž, s. 21, 22.

(14)

13

sporu mnoha vědců o vzájemné příbuznosti bakterií, jelikož bakterie v sobě mohou ob- sahovat i části jiných bakterií, se kterými si geny vyměnily.¹²

Počátky života tedy pojímaly tyto dva vědci velmi podobně. Charakteristické pro začátky jsou malé organismy, které se vyvíjí pouze samy pro sebe. Existenci mají v sobě samých. Ovšem Mayr se již zmiňuje o výměně bloků genů, tedy o možném zkří- žení několika druhů bakterií, které mělo za následek vznik eukaryont, čili vyššího stup- ně života. Kdežto Chardin zdůrazňuje jejich autonomii a naprosté nepředávání jakých- koli informací a také jejich nemíšení. A také, což je hlavnější, Chardin přisuzuje vznik vyšších organismů dosažení horních limit atomů a tak jejich následné poskočení do vyšších seskupení, tedy do molekul. Ovšem samy atomy se nemohly „rozhodnout“ pro svůj rozvoj a tak tento proces připsal jejich vnitřní tendenci přiblížení se cíli. Tím jde o koncept jasně teleologický.

Část molekuly může podle Chardina vzniknout z jakéhokoliv atomu, pokud jsou k přeměně nastoleny vhodné podmínky. Nové molekuly z atomů nevystupují, nýbrž je rozšiřují a obalují. Svět molekul má oproti světu atomů jednu výhodu, a to neohrani- čenost a tedy možnost za příznivých podmínek expandovat. Molekuly zaujímají u May- ra eukaryonty, které pocházejí z doby přibližně před tisíc sedmisty miliony let. Ty jsou symbiózou eubakterií a archebakterií. A právě eukaryonty umožnily vznik složitějších organismů jako třeba rostlin, hub či živočichů. Eukaryonty se liší od prokaryont svým buněčným jádrem, které obepíná membrána a ta obsahuje chromozomy. Eukaryonty získávaly také různé symbionty, z kterých se postupně vyvinuly například mitochondrie a chloroplasty u rostlin.¹³

Mayr má tedy na úrovni Chardinových molekul postaveny eukaryonty. Eukary- onty vznikají spojením dvou typů bakterií, tedy jejich vzájemným spojením, kdežto Chardinovy molekuly vyrašily z povrchu atomů, kterým již nestačila jejich kapacita a díky bodu v popředí pohánějícím jejich korpuskulizaci se dokázaly posunout o stupeň výš.

Za pásmem molekul se podle Chardina rozpíná další svět a to svět megamolekul. O tom, jak velkou rozlohu toto uskupení zabírá, více méně jen polemizuje na zá- kladě několika bodů. Na jejich příkladu také odůvodňuje svou domněnku jejich extrém- ně pomalého vývoje. Prvním bodem byla podmíněnost jejich vývoje tempem Země,

12 MAYR, Ernst, Co je evoluce: Aktuální pohled na evoluční biologii. Praha: Academia, 2009, s. 68.

13 Tamtéž, s. 71-73.

(15)

14

který byl podle všeho extrémně pomalý. Naproti tomu staví přirovnání s vývojem živo- ta, který si mohl postupovat svou vlastní rychlostí nezávisle na ostatních faktorech. Jako druhý bod zmiňuje nutnost jakéhosi plného vyvinutí těchto molekul pro následnou pře- měnu na základnu buněk. A za třetí domněnku, že megamolekuly v sobě nesou historic- ké stopy a tak se nemohly vytvořit do dlouhé řady náhle, nýbrž v přírůstcích.¹⁴ A právě za megamolekuly považuje Chardin proteiny umožňující expanzi molekul. Jsou jimi například skupiny CO, CH a jiné, které se spojují ve svazky, ať již jednoduché či více- četné, do kolonií po milionech. Ty dávají molekulám možnost vytvořit nové formy.

V dnešních podmínkách se ovšem nevyskytují jinak, než jako součást větších organis- mů, a tak je nemůžeme blíže zkoumat samostatně, ve volné podobě.¹⁵

Hlavní význam proteinů neboli megamolekul je ale v jejich jádrech, ve kterých došlo k hlavnímu procesu - procesu oživení. Chardin sám o procesu oživení mnohé ne- píše, jelikož dokud prý nebude možno zopakovat tento proces v laboratoři, je nepravdě- podobné, jeho slovy dokonce nemožné, aby se našly nějaké přímé stopy této přeměny.

„Podle analogie se vším tím, o čem nás poučilo srovnávací studium přirozeného vývoje, musíme tento okamžik vývoje Země považovat za jisté dozrání, mutaci, práh, krizi prvé velkosti: začátek nového řádu.“¹⁶ Též lze jeho postoj ukázat na citaci z knihy Pelušky Bendlové: „Zrození života je chápáno jako biogeneze a představuje klíčový moment univerzálního pohybu; je součástí kosmogeneze. Teilhard vychází z faktu, že samy atomy již představují celou řadu složitostí a nad to mají tendenci slučovat se v molekuly, dále pak – díky mocenství uhlíku – v megamolekuly, které když dosáhly jistého stupně komplikovanosti, mají schopnost vytvářet další identické molekuly. Je to již záblesk budoucího života, jehož fundamentem je buňka.“¹⁷

I Mayr k procesu oživení, jak ho nazval Chardin, tedy k okamžiku, kdy vznikl život, přistupuje velmi opatrně. Píše, že dodnes není jasné, jak život doopravdy vznikl, na čemž se oba vědci shodují. První teorie o vzniku života přišli ve 20. letech 20. století.

Rovnováhu pro tento proces nastolily vhodné podmínky a „spolupráce“ mezi činnostmi organismů jako korály, které rostou na útesech, a neživým prostředím. První zástupci života museli vyřešit problémy jako jsou replikace či získávání energie. Jelikož všude bylo přebytek energie ze Slunce, nebyla energie tím hlavním problémem. V souvislosti

14 TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Vesmír a lidstvo. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 73, 74.

15 TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Místo člověka v přírodě: Výbor studií. Praha: Svoboda-Libertas, 1993, s. 22.

16 TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Vesmír a lidstvo. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 68.

17 BENDLOVÁ, Peluška. Teilhard de Chardin, nová naděje katolicismu?. Praha: Svobodá, 1967. S. 15.

(16)

15

s problémem replikace jsou dnešní vědci toho názoru, že před DNA, molekulou, kterou dnes vnímáme jako nezbytnou pro replikaci, existovalo RNA. A právě díky RNA, jejíž až druhotnou rolí byla replikace, vzniklo DNA a zcela plnohodnotná replikace byla tedy možná.¹⁸

Co je podle Mayra jisté, je vznik života datovaný zhruba před 3,8 miliardy let a dále fakt, že v té době bylo ovzduší redukční a byla to směs metanu, amoniaku, mole- kulárního vodíku a vodní páry. A co je nejdůležitější, ovzduší bylo bez kyslíku. Kyslík produkovaly sinice, ten se však ztrácel nejčastěji oxidací železa. Ovšem před dvěma miliardami let se oxidovatelné železo vyčerpalo a sinice dále produkovaly kyslík.

V důsledku tohoto jevu se zprvu nepříznivé ovzduší změnilo v ovzduší s vysokým podí- lem kyslíku, které umožnilo rozvoj fauny mnohobuněčných živočichů.¹⁹

Chardinovu představu o samotném momentu oživení vyjadřuje toto jeho souvě- tí: „Nelze popřít, že část kosmické látky, ponechána sama sobě, se nejen nerozkládá, ale dokonce ze sebe vydává jakýsi květ – začíná se oživovat. A tak kromě entropie (kterou energie upadá), kromě expanze (která rozvíjí a člení hladiny vesmíru), kromě přitaž- livých sil gravitace a elektrického pole (které shlukují hvězdný prach) musíme nyní při- pustit a vzít v úvahu stálý, trvalý proud zvnitřňujícího zkomplexňování, který oživuje celou masu světa. Bez tohoto dodatku nemůžeme být právi své vlastní zkušenosti a za- chovat celek jevů, které pozorujeme.“²⁰

Máme tu tedy proti sobě dva pohledy na vznik života, spíše konkrétněji na bod, ve kterém vznikl život na takové úrovni, kterou vidíme dnes. Mayr tento proces samo- zřejmě bere z hlediska výzkumů a faktů, které byly nashromážděny za mnohá léta, ať už jím či jinými vědci. Chardin tento nejvýznamnější proces celého lidstva interpretoval za pomoci zkomplexňování. Tvrdí tedy, že tento proces zavinil vesmír svou touhou po dokonalejším uspořádání a po své dokonalé formě. Živá hmota ve vesmíru chtěla vstoupit do určitých uzavřených systémů, kde by dále mohla zvětšovat svou komplexi- tu. Tento proces je tedy opět hnán bodem z budoucnosti k tomu, aby svou komplexnost zvětšoval. Mayr naproti tomu sice nestaví žádnou nevyvratitelnou teorii o vzniku života, ale mluví o podmínkách, za kterých záhadný život mohl vzniknout. Dnešní teorii o vzniku života můžeme zredukovat do počtu přibližně sedmi spolu soupeřících názorů,

19 Tamtéž, s. 249, 250.

(17)

16

ale jejich vysvětlení není pro tuto práci nijak důležité. Když se ovšem racionálně za- myslíme nad oběma návrhy a dali bychom si je na misku vah, bezmála každý člověk sáhne po vysvětlení podmínek vzniku podloženými důkazy a opomene fakt, že samotný proces zůstává skryt, než aby se přiklonil na stranu, kde je vznik života sice vysvětlený, avšak za pomocí sil, které si nemůžeme nijak ověřit. Ostatně problémem komplexity se budeme zabývat v dalších kapitolách. Chardin totiž nebyl zdaleka jediný, který se od tohoto pojmu odrážel a vysvětloval prostřednictvím něj jevy.

Korpuskule, které leží před bodem, neboli tedy před bodem oživení, jak ho Chardin nazval, jsou ve svém vývoji extrémně pasivnější než ty, co se nachází za ním. Tyto korpuskule jsou totiž složité, komplexní a hlavně rychle se sdružující.

Rychleji se seskupující korpuskule se spojují v řady, jedna chránící druhou, a to vše by se nemohlo dít bez stálé přítomnosti nějakého bodu, který udává dynamismus těchto kroků z popředí. Přítomnost bodu v budoucnosti ovšem Mayr vyvrací použitím přiroze- ného výběru, jenž nepodporuje předem daný cíl, nýbrž soutěž, kde dále přežijí organismy silnější s prioritními vlastnostmi a ostatní budou v soutěži vyřazeny.²¹

Abychom se na tuto kritiku mohli podívat hlouběji, je potřeba určit si, co vlastně Mayr kritizuje. Jistě, že kritizuje teleologii, ovšem v tuto chvíli je tím spíše míněna kritika samotného teleologicky pojímaného pokroku. Tedy, že vývoj se tu děje kvůli vnitř- ním silám, které pohánějí organismus k tomu, aby se stal dokonalým a dosáhl svého cíle. A jak již bylo řečeno, přesně tento koncept pokroku byl vyvrácen za pomoci Char- lese Darwina, který to, že se organismy zlepšovaly a stávaly se odolnějšími či úspěšněj- šími, odůvodňoval svou teorií přírodního výběru. Toto vysvětlení absolutně odstranilo veškerá teleologická vysvětlení jevů, která se opírala právě o zdokonalování živočichů.

Dodnes se nepodařilo najít jakýkoliv genetický mechanismus či něco, co by jen nazna- čovalo přítomnost hnací síly ať už uvnitř organismů či vně jejich existence. Ovšem sa- motný pokrok samozřejmě zatracován není, stačí se kouknout kolem sebe, progres je vidět na každém kroku, ať už jím myslíme techniku, průmysl či, abychom zůstali u našeho tématu, říší živočišnou, biologii. Avšak tento progres se také dle úvah prostého člověka musí někdy zastavit a je možné, že úpadek a následný regres na sebe nenechají dlouho čekat. Vždyť se stačí podívat na vzrůstající počet zemětřesení, tsunami, tání le- dovců, či vzdalování se Země od Slunce. Existuje mnoho věcí, které, ačkoli si je nejsme schopni vysvětlit, vnukají nám do našeho myšlení náměty k zamyšlení, že tento růst

(18)

17

naší civilizace se někdy zastavit opravdu musí. Nejde ovšem jen o úvahy, aby zde bylo jasno, například vzdalování se Země od Slunce je ověřeno vědci z Ruska a o přírodních katastrofách, kde si můžeme silně uvědomit, že přírodu snad nikdy nezkrotíme, slyšíme neustále. Příroda je záhadný orgán, který má své kouzlo a své záhady, jako je právě na- příklad moment, kdy vznikl život. Dodnes se totiž vědcům nepodařilo v laboratoři stvo- řit život, to dokázala podle našich prozatímních výzkumů pouze tato planeta.

2.2 Rozvoj biosféry

Rozvoj biosféry je na křivce korpuskulizaci umístěn mezi bodem a, bodem oži- vení a bodem b, což je pod polidštěním. Tento úsek trvá více jak šest set miliónů let a během něj se vyvíjeli jednotlivé linie, neboli fyla.

Otázkou, kterou Chardin rozvíjí je, jestli život pochází z jednoho či více fyl.

Na to, zda šla fyla za sebou, popřípadě jak rychle, a na spoustu dalších otázek z nich vyvstávajících nebudeme mít podle Teilharda nikdy nevyvratitelně jistou odpověď.

Avšak hledat na tento dotaz odpovědi je zbytečné, jelikož ať už je odpověď jakákoliv, výsledek je stejný, a sice obsypání povrchu Země neboli vznik mladé biosféry. Jakoby povrch Země dosáhl svého maximálního možného stavu a umožnil oživení všech toho schopných elementů.²²

Dle Mayra opírajíc se o Darwina měly všechny organismy na Zemi stejný počá- tek vzniku ve smyslu společného předka. Tuto myšlenku stojí za to více rozvinout Da- rwinovými slovy: „Tento pohled na život, nadaný několika schopnostmi, jenž byl pů- vodně vdechnut pouze do malého počtu forem či do jediné; a to, že se z tak jednodu- chého počátku vyvinuly a nadále vyvíjejí nespočetné nejkrásnější a nejpodivuhodnější formy, nepostrádá velkolepost“²³. Darwinova zprvu domněnka byla podložena několika výzkumy a konečnou platnost jí dodaly objevy na základě morfologie, embryologie a molekulárních důkazů. Největší námitkou proti této teorii byla různorodost organis- mů, avšak ta byla posléze vysvětlena za pomocí speciace. Speciace je jinými slovy roz- větvování. Různorodost byla odůvodněna rozdělením organismů od své mateřské linie, kdy se od té doby vyvíjela oddělená linie jiným směrem, než linie mateřská, a tak získa- la i jiné znaky. Ovšem aspoň některé znaky společné s linií mateřskou vždy zůstaly.

22 TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Místo člověka v přírodě: Výbor studií. Praha: Svoboda-Libertas, 1993, s. 29, 30.

(19)

18

A to byl důvod dřívějšího zmatení spojeného se společnými znaky tolika se sebou zdán- livě nesouvisejících druhů.²⁴ Toto rozvětvování Chardin vysvětloval jako směřování k bodu Omega.

Vědce ovšem zajímala další jedna věc, a to jak přesně se větve oddělují, tedy ja- ký je druh speciace. Zda jde o proces rozštěpení, kdy se všechny větve oddělují naráz z jednoho bodu a tak je jejich vývoj přibližně ve stejném tempu, či odštěpení od rodi- čovské linie. Oddělení od linie znamená pro původní linii zbrzdění pokroku, kdežto pro linii oddělenou je to rychlý vývoj pod vlivem selekčního tlaku. Mnohem častější je speciace peripatrická, tedy oddělení linie od linie mateřské. Peripatrická speciace také mimo jiné vysvětluje mezery ve fosilním záznamu druhů, kdy probíhal vývoj u oddělené linie takovým tempem, že se zde nedá zcela zachytit krok po kroku jako u jeho, po od- dělení pomalejší, linie mateřské.²⁵

Opět zde tedy máme proti sobě dvě vysvětlení stejného jevu. Chardin zastával názor, že ať už je vznik života monofyletický či polyfyletický, je výsledek stejný a sice vznik života. Oproti tomu stojí Charles Darwin, který nepřipouští vznik života z více předků, či vznik každého druhu či čeledi z předka vlastního. Oproti domněnce tu tedy stojí fakta. Na obhajobu Teilharda de Chardina je nutno dodat, že tato věc není pro jeho obraz evoluce nijak důležitá, jak sám již řekl, ovšem za tím procesem opět spatřoval cíl. V konkrétních pojmech vnímal za procesem rozvětvování druhů vyšší účel. Zde byl jeho teleologický koncept vyvrácen za pomocí speciace, která vysvětlila, proč jsou druhy rozdílné, ale také proč mají některé znaky společné, a právě na společ- ných znacích byla rozvinuta myšlenka společného původu všech organismů. Společný původ je dnes již brán za samozřejmost a nepodařilo se ho žádnými poznatky vyvrátit.

Naopak, každá fosílie, která byla vykopána, zapadá do darwinovského konceptu a stále více ho potvrzuje.

Nyní pokročíme dále, a to k samotné biosféře. Ta vznikla díky spojování kor- puskulí do stále větších celků díky zakřivenosti země a vhodným podmínkám.

Z povrchu utvořeného díky úzkým vazbám tvořícím metaforicky hustou hmotu, tedy základ pro rozvoj, vyvstávají větvení, kterými se Chardin velmi dopodrobna zabýval.

Jedním z typických pojmů pro Teilhardův koncept evoluce je strom života. Jeho struktura se skládá ze světa jednobuněčných a mnohobuněčných organismů, přičemž mno-

24 Tamtéž, s. 42-44.

25 Tamtéž, s. 222, 223.

(20)

19

hobuněčné organismy se rozprostírají nad jednobuněčnými. Nejprve něco málo o jed- nobuněčných.

Jednobuněční tvoří základ života na Zemi. Tento závěr je odvozen z bližšího zkoumání savců a struktury atomů, kdy vyšel najevo jejich společný stav a tak byl téměř dokázán původ života z korpuskulární úrovně. Mezi jednobuněčné patří například jed- noduché viry či složité řasy. Po rozštěpení jednobuněčných byl možný vznik organismů mnohobuněčných a živočichů.²⁶ Podle Mayra vznikli mnohobuněční zvětšením rozmě- rů, kdy v jeho důsledku muselo dojít k rozdělení práce mezi buňkami, které se nakonec spojily a vytvořily mnohobuněčný organismus.²⁷

O vzniku mnohobuněčných existuje několik teorií. Chardin ho připisuje rozště- pení jednobuněčných organismů, Mayr zvětšení velikosti jednobuněčných a následnému rozdělení práce mezi buňkami. Další teorií je například invaginační teorie od Ernsta Haeckela. Ta operuje s přidaným stádiem nacházejícím se mezi jednobuněčnými a mnohobuněčnými. Tímto stádiem jsou organismy vytvářející kolonie. O tom jak vzni- kají mnohobuněční z jednobuněčných je napsáno již spousta literatury, avšak pro ne- znalce v tomto oboru jsou tyto informace jak zbytečné, tak i složité. A ani pro tuto prá- ci, nejsou nijak důležité. Pokračujme tedy stručným rozdělením mnohobuněčných orga- nismů, ať je jejich přesný vznik již jakkoliv.

Svět mnohobuněčných rozdělil Teilhard na dva velmi produktivní kmeny – kmen členovců a chordátů. Chordáti, jinými slovy obratlovci, se liší oproti členovcům svou vnitřní kostrou. Členovci tedy disponují kostrou vnější. Kmen obratlovců dále postupuje na stromě života do třech hlavních skupin, a to obojživelníků, plazů a savců.²⁸

Podobu Mayra s Chardinem nalezneme při členění prvoústých, které Mayr roz- děluje na Ecdysozoa a Spirália. A právě u Spiralií se dostáváme ke shodě těchto dvou autorů, kde tuto skupinu rozdělily na dvě podskupiny. Jedny s chapadlovým ústrojím, takzvaným lofoforem, které reprezentují například mechovci. A druhé zase s vývojem přes larvy trochofory, za které označil Mayr kroužkovce, měkkýše a další.

Příbuznost kmenů se dá přesněji určit až po využití molekulárních metod, jako je třeba molekulární analýza. Mnoho druhů se totiž po oddělení od svého hlavního

27 MAYR, Ernst, Co je evoluce: Aktuální pohled na evoluční biologii. Praha: Academia, 2009, s. 73, 74.

28 TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Místo člověka v přírodě: Výbor studií. Praha: Svoboda-Libertas, 1993, s. 31-34.

(21)

20

kmenu rychle mění a často ztrácí i své společné znaky a tak se jejich příbuznost objeví až po použití právě těchto metod. A tak se za pomocí molekulárních metod prokázal původ z jednoho společného předka.²⁹ Tato skutečnost již zde byla zmiňována a toto je pouze zlomek důkazů, které utvrzují její pravdivost.

Svůj strom života zkoumal Chardin též z hlediska poziční biologie, což ho při- vedlo ke třem poznatkům. Prvním poznatkem bylo jeho takzvané šupinovité schéma.

To znamená, že jednotlivé formy na sebe nenavazují, nýbrž se překrývají. Vývoj se tak neubírá dlouho přesným směrem, nýbrž jsou jeho kroky rozházené. Tomu se říká zákon předávání.

Druhým poznatkem je rostoucí význam fyl. K vysvětlení využil příkladu ze svě- ta jednobuněčných, kdy krátce poté, co prorazili na povrch, ztuhli v určité fázi, jako třeba základ pod členovci a chordátovci, který byl tvořený z larev typů trochoforového a lofoforového. Ovšem s mnohobuněčnými se tento trend pomalu ztrácí a tvoří se delší linie, které umožňují rozvinutí charakteristické pro vyšší stupně života.

Posledním a nejdůležitějším poznatkem je, že čím více se život vyvíjí, tím se ta- ké zjednodušuje. Z desítek linií zůstali na vrcholu stromu tři osy – rostliny, členovci a obratlovci. Pokud chceme vyřešit otázku toho, zda mechanismus nechá uprostřed vše- ho vystoupit nějakou hlavní linii či je pouze změtí soupeřících forem, musíme se blíže podívat na metodu korpuskulární komplexnosti.³⁰ Dle Darwina se větev mající větší šanci stát se důležitou větví fylogenetického stromu liší co nejvíce od větve původní v kladogenezi. Kladogeneze je vznik nových větví fylogenetického stromu, neboli ště- pení. Společně s kladogenezí je druhou stránkou evoluce podle Darwina anageneze neboli přeměna od původního stavu.³¹

Na zúžení genetických linií dokazoval Mayr mylnost teleologie. Konkrétně k tomu použil selekci. Selekce dle něj není teleologická, tak jako evoluce není determi- nistická z důvodu vymření tolika evolučních linií. Ani jejich změna směru či genetický mechanismus neodpovídají směřování k cíli a všechny teleologické procesy byly slovy tohoto předního evolučního biologa 20. století bezezbytku vyvráceny.³²

32 Tamtéž, s. 149.

(22)

21

Úkaz zúžení vývojových linií tedy sloužil k utvrzení teorií obou vědců, jak Chardina tak Mayra. Podle Teilharda je s postupem času zjednodušování stromu života jasným úkazem směřování k jednomu bodu, tedy že se život po rozvětvení upíná zpět do jednoho bodu. Tentokrát to ovšem není bod Alfa, tedy počáteční, nýbrž bod Omega. Mayr na tom samém úkazu, na kterém Chardin potvrzuje svou teorii, staví její vyvrácení. Kdyby tomu tak opravdu bylo, neexistovali by zde linie, které vymřou. Kdy- by totiž byl předem stanovený cíl, vše by k němu směřovalo, a tak by se na vymření linií dalo nahlížet také jako na omyl. Naopak selekce tento jev vysvětluje. Selekce je brána jako eliminace znaků, které nejsou pro další přežití výhodné. Jednodušeji řeče- no, přežije silnější větev, jedinci s lepšími vlastnostmi, kteří si lépe získají například potravu, či svým zbarvením zaujmou samičku k páření. Ty větve, které neobstojí, vy- mřou. Je ovšem důležité zdůraznit, že se nejedná o přežití obecně nejvýhodnějších vlastností, ale nejlepších v rámci prostředí, kde daný organismus žije. Ostatně tohoto jevu si všiml sám Darwin při svém pozorování pěnkav na Galapágách. Argument proti teleologii tedy tkví ve faktu vymření některých druhů a podporuje Mayrovo vyvrácení.

Mayr také mluvil v souvislosti s teleologií a evolucí o ortogenezi neboli trans- formaci poháněné úsilím o dokonalost. Zastánci ortogeneze, jejímž základem je teleologie, mezi nimiž byl například Henri Bergson, hlásali esenci zdokonalující se zevnitř.

Dále také hlásali průběh evoluce přeměnou typů stávajících, nikoliv vznikem typů no- vých.Jako důkaz proti této teorii, či spíše shluku teorií, mluví hlavně fakt, že se žádná hybná síla dodnes nepodařila objevit. Mayr však připouští i tu možnost, že by se tato síla opravdu našla. Ovšem paleontologové svými objevy prokázali, že evoluční linie mění svůj směr či ho dokonce obrací zpět.³³ A to je další argument proti teleologii týka- jící se vývojových linií. Konkrétně se jedná o nerovnoměrnost vývoje, jejich změnu směru či stázi. Za předpokladu cíle, který žene vývoj, není absolutně přípustné, aby se vývoj zastavil či dokonce obrátil. To by opět značilo nedokonalost bodu, do kterého vývoj směřuje, například jeho nedostatečnou sílu k vytáhnutí z povrchu Země pouze úspěšné linie. Ostatně, když se nad tím zamyslíme, naprosto nejjednodušší způsob by spočíval ve vytažení pouze jedné úspěšné linie, která má vrcholu dosáhnout již od počátku působení. Ovšem to by byl vynechán celý proces evoluce. Naštěstí pro Chardi- na zahrnuje jeho koncept jak vědu, tak víru a tak je schopný si svůj koncept vírou obhá-

33 Tamtéž, s. 108, 109.

(23)

22

jit. Jinými slovy, v jeho teorii jsou obsažena jak vědecká fakta, tak zde figuruje i spiri- tualita.

Tato dvě fakta, na kterých se shodovali jak odpůrci, tak zastánci teleologie, za- sadila další hřebíček do rakve její vlastní existenci.

Chardinův strom života má také samozřejmě svou špičku. K jejímu hledání při- stupoval novým způsobem a to z důvodu nemožnosti vyčíslení komplexnosti, jenž na- bývá v těchto oblastech již velmi vysokých čísel.

Pokud chceme najít špičku stromu života, musíme si nejprve uvědomit fakt, že výše od molekul, jak již bylo řečeno, nelze pozorovat postup a vyčíslit komplexnost, jelikož nabývá příliš velkých hodnot. Pokud by to tak bylo, mohli bychom s přehledem vyčíslit komplexnost organismů a určit podle něj, zda vývoj postupuje a má nějakou špičku. A tak je vytvořen nový parametr pro určení, součinitel komplexnosti a nervové soustavy. Jedná se o část související specificky s psychickým vývojem a tím pravým vodítkem je cefalizace, neboli změny nervové soustavy v její cefalizované části. Apli- kováním tohoto cefalizačního parametru vyšly Chardinovi dva výsledky.

Prvním výsledkem aplikace parametru cerebralizace je zjištění, že osa korpuskulizace (zkomplexňování) prochází větví savců. Flóra byla vyškrtnuta, jelikož parame- trem je stupeň oživení a ona nemá jediné náznaky přítomnosti nervů. Zároveň byly také vyloučeny jednoduché organismy jako houby, které jsou malé na soupeření s vyvinutějšími živočichy. A to samé se týká i členovců, jelikož nedosáhnou na kmen obratlovců a proto právě obratlovci musí být ti, jejichž vývoj prochází osou navíjení.

Jako důkaz o tomto tvrzení použil Chardin pokrok u třídy obratlovců v duchu systematickém, nikoliv náhodném. U obratlovců totiž bylo zjištěno, že dvě části mozku na sebe soustřeďují pokroky cefalizace, a to především mozkové hemisféry a mozeček.

Ukazatelem revolučně rychlého vývoje je překrytí mozečku hemisférami a savci, ačko- liv jsou nejmladší, jsou zároveň podle tohoto nejcerebralizovanější. Překrytí ukazuje progres, kterého bylo dosaženo.³⁴ Dle Mayra záleží na tom, jak hodnotíme progres. Vše závisí na tom, jak tento výraz či jeho synonymum progresivní vysvětlíme, čím naplníme jeho obsah. V darwinovském pojetí není pokrok definován teleologicky a například

(24)

23

úplní odpůrci koncepce pokroku zdůraznili, že bakterie, organismy starší než obratlovci, jsou v mnohém minimálně tak úspěšné jako obratlovci sami.³⁵

Zde není protichůdnost názorů autorů až tak velká. Dalo by se říci, že Mayr nijak nepopírá samotné tvrzení toho, že savci jsou nejvyvinutější. Hovoří pouze o charak- teru slova vývoj a od toho se poté odráží jeho další slova. Samozřejmě opět popírá tele- ologické směřování evoluce, tentokrát ve smyslu progresu. Jak již bylo řečeno, kdyby progres byl zaměřený, nebyly by některé nižší organismy, jako třeba bakterie, stejně úspěšné jako organismy vyšší, například obratlovci. Jejich úspěch by byl směřován výš a výš a závisel by na jejich pozici na stromu života. Tím pádem by bakterie dosáhly pouze těch úspěchů, které jim náleží a určitě by se nevyrovnaly úspěchům náležící or- ganismům o patro výše. To by mohlo svědčit o tom, že některé vyšší organismy jsou zaostalé, či naopak že některé nižší organismy jsou schopny většího vývoje, než jim bylo souzeno, a tak by nevládla harmonie v duchu teleologického vývoje.

To, že savci představují větev, jíž prochází osa korpuskulizace, dokázal Chardin mimo jiné pomocí výzkumu Tilly Edingerové. Ta zkoumala vývoj mozku koní a vý- sledky tohoto výzkumu aplikoval Chardin do své teze. Výzkumem byl dokázán radikál- ní vývoj mozku od koně nejvzdálenějšího na časové ose po toho dnešního. To tedy po- tvrdilo jeho tezi o tom, že savci zastupují výraznou špičku stromu života.

Druhým výsledkem aplikování cerebralizačního parametru je zjištění, že osa korpuskulizace prochází řádem primátů, konkrétněji čeledí antropoidů.

Primáti jsou první zástupci řekněme „mozkovitých“. Lze je nazývat též „mozko- rukými“. Nazýváme je podle toho, čím jsou charakterističtí. Některá zvířata jsou plavci, jiná například běžci. Řád primátů nemůžeme kvůli nedostatku fosilních nálezů plně zre- konstruovat, avšak srovnáme-li jejich ostatky z eocénu například s koňmi, jsou si po- dobné, ne-li zcela totožné. Ovšem z téhož období známe i jiné formy, s jinými rysy, jako například kulovitou hlavou, což dokazuje, že savci měli před ostatními již od star- šího eocénu náskok a proto také zvítězili, když je zrychlená fáze cefalizace stáhla do svého proudu společně s dalšími živočichy. Svému vítězství vděčí také mimo jiné

(25)

24

určitým fyziologickým mutacím, jako například rozmnožování či změně krevního obě- hu. Ve svém vývoji by byli nejrychlejší, i kdybychom mezi ně nepočítali člověka.³⁶

Rekonstrukci vývoje od lidoopa k člověku měli za úkol paleoantropologové.

Ovšem podle Mayra, ačkoliv to byli kvalifikovaní jedinci, přistupovali k tomuto úkolu nesprávně. Uvažovali totiž o vývoji jako o pojmech, tedy od „Lidoopa“ k „Člověku“, a chtěli tento vývoj znázornit krok po kroku. Měli ovšem představu tohoto procesu ja- kožto vývoje k větší dokonalosti zakončující se v Homo sapiens. Tento postoj je pojí- mán teleologicky a tudíž s ním Mayr nesouhlasil. Samotná rekonstrukce byla složitá a probíhala obráceným směrem, tedy od člověka k lidoopu, jelikož fosilní záznamy jsou velmi chudé a nedostačující k úplné rekonstrukci tohoto procesu.³⁷

Mayr tedy odsuzuje přístup paleontologů, kteří hledali v tomto vývoji směřování k něčemu lepšímu. To, že vývoj takto dopadl, neznamená, že to bylo záměrem. Přispěl k tomu přírodní výběr. Díky němu přežili antropoidi, lépe vybavení než ostatní, a tak se populace vylepšovala, až z ní postupem času a vlivem prostředí vyvstanul dnešní člověk. Ani dnes nemáme tento proces vývoje plně zrekonstruovaný, ovšem paleonto- logové už ho vnímají pouze na základě nálezů, nikoliv domněnek a předpokladů.

2.3 Příchod člověka

Příchod člověka nastal během neuvěřitelně krátké doby ve srovnání s vývojem před ním. Během jednoho až dvou milionů let, v posledních vrstvách pliocénu, zde nebyl člověk přítomen a najednou zde vyrostly továrny a obydlí. Ovšem co se týče okol- ního prostředí, vyjímaje větších zvířat, které podlehli zkáze či byli člověkem vytlačeni, zde je i podobná fauna.

K této zeměpisné invazi připojíme určitou změnu genotypu psychického rázu a nalezneme důsledek této rychlé a zásadní změny. Teilhard se o této expanzi vyjádřil následovně: „Biologickou revoluci, způsobenou příchodem člověka, lze vysvětlit ja- kýmsi výbuchem vědomí; a tento výbuch lze vyložit tím, že jeden privilegovaný směr

„korpuskulizace“ – jedno zoologické fylum – prošlo až dosud nepropustnou hranicí, oddělující oblast přímé psychiky od psychiky reflektované. Život se tímto směrem do-

(26)

25

stal do kritického bodu uspořádání (nebo jak říkáme navíjení), kde se tak soustředil, že získal schopnost předvídat a vynalézat. Nabyl vědomí „na druhou“. A to stačilo, aby za několik set tisíc let dokázal proměnit povrch a tvář Země.“³⁸

Zmiňovaným „jedním zoologickým fylem“ je samozřejmě míněn člověk.

Ovšem Chardin připouští, abychom se nedali zmýlit, že oné hranice reflexe mohl do- sáhnout jakýkoliv jiný zoologický druh, který by se posléze vyvinul v noosféru. Dále už se Chardin věnuje této reflexi v oblasti socializace a zkoumá z dostupných dat, kam umístit práh reflexe a čím se mutace zvaná polidštění nijak neliší od ostatních a čím se naopak vymyká.³⁹

Teilhard připouští dosažení hranice reflexe jiným zoologickým druhem. Zname- ná to tedy, že zde připouští možný vstup náhody do procesu vývoje. Kdyby tomu tak bylo, nepopřel by v podstatě účel, který spatřoval v dosažení hranice právě člověkem a tím si sám nepodkopal svůj vlastní model evoluce? Dle mého názoru je tady zprvu potřeba rozlišit pojmy teleologie a determinismus. Teilhardův model je čistě teleologic- ký, tedy směřující k cíli, avšak nikde není napsáno, že je i deterministicky založený.

Teleologický model umožňuje postup evoluce jakýmikoliv kroky, kterými dosáhne své- ho cíle. Tedy připouští i náhodu, při níž, ať by proces dopadl jakkoliv a vyhrál by jaký- koliv druh, by byla sama myšlenka zachována. Noosféra by se stále vyvíjela a cíle by bylo dosaženo. Kdyby byl jeho koncept deterministický, řídil by se předem danými kroky a tak by o náhodě nemohlo být ani zmínky. Náhoda by nebyla přípustná v duchu předurčenosti jednotlivých kroků a tím pádem by bylo i dosažení noosféry člověkem jasně dáno dopředu. Prvotní odpovědí na otázku, zda si tedy Chardin připuštěním mož- nosti náhody podkopal svou vlastní teorii, je ne.

Avšak po bližším náhledu zjistíme, že tuto otázku není až tak jednoduché rozhodnout, jak by se zdálo. „Je-li náš svět skutečně něco, co se uspořádává, pak mnohem lépe chápeme, že se na život ve vesmíru nelze dívat jako na povrchní nahodilou přího- du.“⁴⁰ Touto větou tedy dává Teilhard jasně najevo své spatřování záměru již od počát- ku vývoje na této planetě a tedy čistě teoreticky i v tom, že práh reflexe překročil právě člověk. Je tu zcela možné, že spatřoval záměr pouze v samotném vzniku života jako takovém a dále tento vývoj nechal volně směřovat ke svému cíli, popisujíc později jeho

39 Tamtéž, s. 48.

40 Tamtéž, s. 27.

(27)

26

průběh. Konečnou odpověď nám přinese následující: „Kdyby bytost, z níž člověk vze- šel, nebyla dvounohá, nebyly by její ruce včas volné, aby převzaly uchopovací funkci čelistí a v důsledku toho by se byl neuvolnil mohutný pás žvýkacích svalů, který svazo- val lebku. Díky dvojnohosti, která uvolnila ruce, mohl se mozek zvětšit; a díky tomu mohly i oči, sblížené na zmenšené tváři, začít konvergovat a upírat se na to, co ruce berou, přibližují a představují ze všech stran: samo zvnějšněné gesto reflexe.“⁴¹ Tímto úryvkem Chardin nejen popisuje vznik procesu reflexe, ale hlavně dává odpověď na naši otázku. Opravdu vnímá překročení prahu reflexe člověkem za nevyhnutelné již od začátku. Je zde totiž tolik podmínek, které přeci nemohly být pouze dílem náhody.

A právě zde si protiřečí. Chardin připustil náhodu, i když dosažení hranice jiným druhem nebylo možné.

Než se posuneme k polidštění, je nutné vysvětlit, co tímto pojmem Teilhard myslel. „Polidštění, které je zpočátku dejme tomu okamžitý individuální obrat od instinktu k myšlení. Ale zároveň je to v širším smyslu postupná fyletická spiritualizace všech živočišných sil v lidskou civilizaci. Začali jsme individuem; pak jsme se obrátili k druhu a teď nakonec dospíváme k úvaze o celé Zemi v její totalitě.“⁴² Polidštění je tedy slovy Chardina obrat od instinktu k myšlení, což znamená, jinými slovy, že tvor kterého se to týká, tedy člověk, začal o svém jednání přemýšlet. Překročit práh reflexe, tedy znamená vědět, že konáme. Samotný práh reflexe bude vysvětlen později. Nyní přikročíme k tomu, čím byl proces reflexe odlišný a čím naopak shodný s ostatními mu- tacemi.

2.3.1. Polidštění – mutace, jako každá jiná

Polidštění přišlo jako příchod jakéhokoliv jiného druhu, avšak určitými znaky vykazuje svou ojedinělost, ty budou probírány v další kapitole. To, že se člověk takto vyvinul, Chardin nebere nijak tragicky, naopak v něm vidí řadu pozitivních poznatků a pouze jedno negativum, se kterým je ovšem jeho slovy potřeba se smířit, abychom unikli zklamání a zbytečnému snění. Tím negativem je i při zvětšení vývoje absence přímé zkušenosti.

Samotné počátky lidstva nelze vystopovat, jelikož embrya nezanechávají fosílie.

Tuto skutečnost připisuje Chardin zlomyslné síle, která zahlazuje stopy počátků. I když

41 TEILHARD DE CHARDIN, Pierre. Vesmír a lidstvo. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 144, 145.

42 Tamtéž, s. 152.

(28)

27

nemůžeme popsat sám bod, kdy člověk vstoupil na povrch, můžeme určit jeho vnější vzhled pomocí analýzy linií, které z něho vychází. U žádného druhu nemůžeme určit první pár, jelikož paleontologie vždy zachycuje u jakéhokoliv druhu skupiny či jinak rozvětvené celky, jež se potom dále aktivně rozdělují. Pro Chardina měli prehominidé Dálného východu velký význam pro vysvětlení tohoto jevu.⁴³ U Mayra odpovídají pre- homonidé stadiu deštného pralesa neboli stádiu šimpanze. Lidoop, který měl malý mozek, ručkoval a pohyboval se po čtyřech končetinách a ani na něj nepůsobil tlak k uskutečnění pohybu po dvou. Společný předek se podle nejnovějších nálezů vyskyto- val někde mezi osmi až šesti miliony let zpět.⁴⁴

U žádného druhu tedy nemůžeme najít původní pár. Ten první pár, který odstar- toval tu či onu linii. Podle Chardina je to tím, že se nám každá skupina ukazuje až plně rozvinutá a i nadále se pak rozvíjí. Tento postoj má podložený výzkumy paleontologů, kterým se zatím u žádného druhu nepodařilo zachytit počátek, již zmiňovaný první pár.

Avšak při rekonstrukci vývoje člověka to nijak nevadí, hlavní je, že dokážeme zjistit za pomocí výzkumů, jak šel vývoj za sebou. A jak již bylo řečeno, na Chardinově stupni prehomonidů stojí dnešní klasifikace šimpanzů - malých tvorů přemísťujících se po čtyřech údech a disponujících pouze malým mozkem.

Mezi zástupce prehominidů patří pitekantropové a Chardin jim přikládá ve svém výkladu největší váhu. Nálezy pitekantropů, ať už Pithecantropa erecta, Pithecantropa robusta, Megantropa či Gigantopitheca, se nacházely především na Jávě či v Číně. První fosílie pitekantropů se objevili kolem roku 1890. Od roku 1930 se udály právě již zmi- ňované objevy v oblasti Jávy či Číny. Všichni výše zmiňovaní pitekantropové jsou zá- stupci starších čtvrtohor. Zástupce mladších čtvrtohor, Homo soloensis, byl objeven na Jávě a po prvém špatném zařazení bylo posléze dokázáno, že je to přímý potomek pitekantropů.

Pravou počáteční strukturu hominidů lze odhalit až po geografickém, časovém a morfologickém rozložení. Díky tomuto zkoumání vyšel najevo jeden poznatek, který byli antropologové nuceni přijmout, a to ten, že již zmiňovaní lidé Dálného východu nejsou obvyklým anatomickým typem doby, ve které žili, nýbrž jsou odlišeni, a to zna- mená, že tvoří skutečný zlomek hominidů. Lidé z Jávy a Pekingu tvoří jednu skupinu,

(29)

28

jak Chardin říká, šupinu, z té jde zjistit například u šišek struktura celého plodu. Tak- zvaná šupina je menší jednotka než fylum. Šupina hominidů má tyto charakteristické vlastnosti: individualitu formy i možnosti výskytu, velkou mutační schopnost na začát- ku, schopnost dlouhého přežívání ve zbytkových (reziduálních) formách a malou schopnost mísit se s ostatními prvky fyla. A tak díky svému šupinovitému postupu chce Chardin dále poznávat jednotky, jak jsou za sebou, jak se překrývají a hledat ideální hlavní osu.

Jak již bylo řečeno, pitekantropové tvoří vnější obal lidstva ve smyslu svého vý- voje na samém okraji Eurasie, a je to též nejranější skupinka. Tyto dva jevy spolu sou- visí, jelikož stará skupina je skupinou vytlačenou a pitekantropové zmizeli nejspíše kvů- li své blízké poloze vůči ohnisku.⁴⁵ Například Ernst Haeckel považoval pitekantropy za chodící hominidy, vyskytující se zprvu na území Afriky a Asie, odkud expandovaly do Evropy. Zde se rozvinuly mimo jiné v germánskou rasu. Germánská rasa je nadřaze- na a nosí v sobě slovy Haeckela mentálně vyšší kulturu.⁴⁶ Ernst Haeckel byl přesvědčen o samostatném vývoji německé rasy. Ostatní rasy se dle něj vyvinuly naprosto odlišným způsobem či z nižších větví stromu života. Jeho učení bylo inspirací pro budoucí euge- niku, zastánce rasové nesnášenlivosti a nacistického přesvědčení.

Nyní se přesuneme k australopitékům. Jejich větev se začala oddělovat v jižní Africe a byla velmi podobná větvi pitekantropů. Tyto africké australopitéky považoval zprvu Chardin za první nástin lidského počátku, avšak tak tomu není, jelikož je jejich mozek příliš malý na to, aby byli schopni překročit onu nepropustnou hranici, totiž práh reflexe. Reflexí se myslí ohlédnutí se zpět za svou aktivitou a schopnost těžit z nabytých poznatků v budoucnu.⁴⁷ Ostatně lépe je jeho postoj vyjádřen touto citací: „Ze zkuše- nostního hlediska, na němž zde stojíme, znamená reflexe, jak už slovo naznačuje, naby- tou schopnost nějakého vědomí obracet se samo k sobě jako k samostatnému předmětu, který má svou vlastní hodnotu; ne už jen poznávat – ale poznávat sebe; ne už jen vědět – ale vědět, že vím. Touto sebeindividualizací v hloubi sebe sama se živý prvek, až dosud rozestřený a rozdělený v neurčitém okruhu vjemů a aktivit, poprvé ustavuje jako

46 LARSON, Edward J. Evoluce: pozoruhodný příběh dějin vědecké teorie. Praha: Slovart, 2009. ISBN 978-80-7391-157-7. S. 142.