Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra českého jazyka a literatury Studijní program: Učitelství II. stupně ZŠ
Studijní obor (kombinace): český jazyk – anglický jazyk
JAZYK MLÁDEŢE A JEJÍ ČETBA
LANGUAGE OF YOUNG PEOPLE AND THEIR READINGS
Diplomová práce: 09–FP–KCL–D-19
Autor: Podpis:
Tereza VINŠOVÁ
Adresa:
Na Jihu 523 506 01, Jičín
Vedoucí práce: Prof. PhDr. Petr Mareš, CSc.
Konzultant: Prof. PhDr. Petr Mareš, CSc.
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
98 55 0 0 10 1
V Liberci dne: 26.4.2011
Resumé
Tato diplomová práce se zabývá problematikou schopnosti vyjadřování u ţáků, jejich postoji k jazyku a především k četbě. Problematika je zkoumána z pohledu ţáků základní školy.
Výzkumná část je zaměřena na zjištění postojů ţáků základní školy k jazyku a četbě za pomoci dotazníku. Skupiny ţáků jsou jednotlivě vyhodnoceny a porovnány navzájem.
Některé odpovědi jsou zpracovány pro různé skupiny podle věku a pohlaví ţáků. Jsou zde naznačena i moţná vysvětlení nejčastějších odpovědí ţáků.
Klíčová slova
- český jazyk, četba, psaní, postoj k jazyku, spisovný jazyk, nespisový jazyk
Summary
This diploma thesis deals with students´ abilities to express themselves, their attitudes to the language and especially to the reading. This issue is examined from the point of view of students at a primary school. This issue is examined from students´ point of view at a primary school.
The practical part deals with making an inquiry into students´ attitudes to language and reading under using a questionnaire at a primary school. Groups of students are evaluated individually, compared to each other. Sometimes the results are divided into groups according to age or gender of students. There are also sketched some possible explanations of the most common answers of students.
Key words
- Czech language, reading, writing, attitude to language, literary language, non-literary language
Zusammenfassung
Diese Diplomarbeit befasst sich mit der Problematik der Ausdruckfähigkeiten, der Schüler und mit ihren Einstellungen zur Sprache und vor allem zum Lesen. Diese Problematik ist aus dem Blickpunkt der Grundschüler untersucht.
Der praktische Teil der Arbeit konzentriert sich auf die Ermittlung der Einstellungen der Schüler einer Grundschule zur Sprache und zum Lesen mit Hilfe eines Fragebogens. Die Gruppen von Schülern werden individuell ausgewertet und einzeln verglichen. Einige Antworten sind für verschiedene Gruppen nach Alter und Geschlecht der Schüler verarbeitet.
Hier werden auch mögliche Erklärungen der häufigsten Antworten von Schülern skizziert.
Poděkování
Velmi ráda bych poděkovala nejprve prof. PhDr. Petru Marešovi, CSc. za neocenitelno u pomoc a rady, které mi během psaní mé diplomové práce poskytl.
Další poděkování patří Mgr. Jitce Císařové za pomoc během mé praxe a za její cenné rady, jak pracovat s dětmi.
Nakonec bych ráda poděkovala mé rodině, která mě velmi podporovala během studií a které si za vše nesmírně váţím.
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č.
121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Datum:
Podpis:
OBSAH
Úvod ... 7
Charakteristika výzkumného vzorku ... 10
Rozbor otázek a odpovědí... 11
Otázka č. 1 – Vnímání spisovného českého jazyka... 11
Otázka č. 2 – Mluvení na veřejnosti, v médiích (rozhlase, televizi) spisovnou češtinou... 15
Otázka č. 3 – Psaní spisovnou češtinou ... 17
Otázka č. 4 – Subjektivní hodnocení znalosti spisovné češtiny ... 19
Otázka č. 5 – Potřeba zdokonalit se ve spisovné češtině... 22
Otázka č. 6 – Běţné vyjádření ţáků ve spisovné češtině ... 24
Otázka č. 7 – Míra toho, jak si ţáci vystačí se znalostmi spisovné češtiny... 26
Otázka č. 8 – Jak si pořizují ţáci poznámky do školy ... 29
Otázka č. 9 – Odchylky od spisovnosti v mluvené formě českého jazyka... 31
Otázka č. 10 – Odchylky od spisovnosti v psané formě českého jazyka ... 34
Otázka č. 11 - Ctiţádost vyjádřit se spisovně tam, kde je to ţádoucí... 36
Otázka č. 12 – Místa, kde se ţáci setkávají se spisovnou češtinou ... 38
Otázka č. 13 – Pouţívání spisovné a nespisovné češtiny ... 41
Otázka č. 14 - Učitelé a uţívání spisovné češtiny ... 44
Otázka č. 15 - Oblíbený literární druh ... 46
Otázka č. 16 – Naučná literatura ... 54
Otázka č. 17 – Oblíbená kniha ... 58
Otázka č. 18 - O čem kniha byla ... 65
Otázka č. 19 – Oblíbený spisovatel ... 69
Otázka č. 20 - Děti a časopisy ... 75
Otázka č. 21 – Druhy časopisů ... 78
Otázka č. 22 - Povinná školní četba ... 85
Otázka č. 23 - Četba na internetu ... 88
Závěr ... 91
Seznam pouţité literatury ... 94
Přílohy ... 95
Úvod
Školství a jeho oblasti jsou v dnešní době podrobovány mnohým zkoumáním a analýzám, které vše posouvají do nové roviny. Školství není statické, proto se zde setkáváme s poměrně novými a dosud neprobádanými oblastmi. Já jsem si pro své bádání zvolila schopnosti vyjadřování ţáků, jejich postoje k jazyku a především k četbě.
Uţ odmala mě rodiče vedli k četbě. Doma jsem měla vlastní knihovnu, kam jsem kaţdé narozeniny nebo Vánoce přidala alespoň jednu knihu. Jako bych odmala ţila dva ţivoty.
Jeden svůj, s rodinou a přáteli, druhý ve světě knih. Byla jsem nadšená čtenářka.
Kdyţ jsem nastoupila na praxi v základní škole v Jablonci nad Nisou a ptala se dětí v hodině českého jazyka, jaké knihy je zajímají a co rády čtou, byla jsem nemile překvapená jejich odpověďmi. Mnoho dětí mi přiznalo, ţe knihy vůbec nečte. Četba je prý nudná a zabírá příliš volného času. Děti upřednostňují filmovou podobu knih, aniţ by si uvědomovaly, ţe je to podoba často zkreslená, která nedokáţe pokrýt všechny krásy ukryté v knize. Týden poté jsem si v novinách přečetla rozhovory s dětmi, které knihy naopak milují. Článek se týkal celonárodní ankety Knihy mého srdce.
Uvědomila jsem si, ţe jedna strana tvrdí, ţe děti čtou, druhá strana, ţe nikoli, z tohoto důvodu jsem se rozhodla zjistit pravdu. A protoţe jsem se mezi dětmi pohybovala, rozhodla jsem se je vyzpovídat formou dotazníků a zpracovat výsledky ve své diplomové práci.
Podle Oldřicha Uličného se „česká literatura pro děti a mládeţ v posledním čtvrtstoletí vyznačuje výrazným kvantitativním i kvalitativním pokrokem, o čemţ svědčí zvýšený zájem mladých čtenářů a zájem literární kritiky a teorie o otázky literatury pro děti a mládeţ.“1 Potvrzuje se tento názor také v četbě dnešních ţáků? Podrobněji se podíváme, co dnešní ţáci rádi čtou, jaké jsou jejich oblíbené knihy a kdo jsou jejich oblíbení autoři. Zjistíme, zda ţáci upřednostňují četbu časopisů, knih nebo článků na internetu.
1 ULIČNÝ, O.:(-Horák, J.): Prostor pro jazyk a styl. Praha : Albatros, 1987. (str. 6)
Dalším cílem mé diplomové práce bude zjistit, jaký postoj mají ţáci ke spisovné češtině.
„Český (národní) jazyk nemá jen jednu podobu, nýbrţ zahrnuje spisovný jazyk, obecnou češtinu, nářečí (interdialekty i místní nářečí), slangy, argoty, tj. všechny podoby (útvary a polotvary), jichţ se v mluvě uţívá.“2 Ţáci se vyskytují na mnoha místech, a proto se setkávají se všemi druhy našeho jazyka. Ve své diplomové práci se nejvíce zaměřím na postoje ţáků ke spisovné češtině.
Definic spisovného jazyka je mnoho. Obecně platí, ţe spisovná čeština je
„reprezentativní, oficiální, celonárodně uznávanou podobou jazyka, tj. standardní útvar (standard), jehoţ uţívání se předpokládá ve školách, v úřadech, v hromadných sdělovacích prostředcích, ve vědě…“3 Jiná definice popisuje „spisovný jazyk jako kodifikovaný útvar českého národního jazyka, který plní národně reprezentativní funkci. Uţívá se v oficiální komunikaci, vědeckých pracích, úředních dokumentech apod. Jde o soustavu pravidel, jejichţ dodrţování je v určité komunikaci závazné. Norma určuje nejen pravidla pravopisu, ale předepisuje také správnou výslovnost. Kodifikace spisovné češtiny je obsaţena zejména v Pravidlech českého pravopisu., Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny. Střediskem kodifikace je Ústav pro jazyk český ČAV.“4 Dle mého názoru je spisovná čeština velmi krásná a důleţitá. Zastávají tento názor i učitelé a dnešní mládeţ na základních školách? Setkávají se ţáci ve škole nebo doma se spisovnou češtinou? Všem těmto otázkám a mnohým dalším se budu ve své diplomové práci věnovat.
2ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů: Čeština, řeč a jazyk. Praha: ISV, 2000. (str. 24)
3 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů: Čeština, řeč a jazyk. Praha: ISV, 2000. (str. 24)
4 HUGO, J. a kolektiv: Slovník nespisovné češtiny. Praha: Maxdorf, c2009. (str.10)
Na počátku jsem si stanovila několik základních hypotéz:
Výzkumné hypotézy
H1: Ţáci s horší známkou z českého jazyka méně čtou.
H2: S přibývajícím věkem ţáci více čtou.
H3: Dnešní mládeţ dává četbě časopisů přednost před četbou knih.
Kromě těchto hypotéz se pokusím odhalit a zjistit další informace o vyjadřování ţáků, jejich postoji k jazyku a především postoji k četbě.
Charakteristika výzkumného vzorku
Základní soubor pro výzkum tvoří ţáci druhého stupně vybraných základních škol v Jičíně a Jablonci nad Nisou ve věku 11 aţ 12 let (tj. ţáci šestých tříd) a 14 aţ 15 let (tj. ţáci devátých tříd). Dvě základní školy jsem navštívila z důvodu nashromáţdění dostatečného mnoţství materiálu. Základní metodou pro získání informací byl dotazník a následné rozhovory s dětmi o hodinách českého jazyka během mé praxe.
Dotazník
Průzkum proběhl ve dvou etapách, hlavní výzkumnou metodou pro získání informací byl sociolingvistický dotazník. Tento dotazník byl anonymní a v čase nebyli ţáci omezeni. Za cíl si kladu poskytnout a zpracovat informace, které nebudou podléhat spekulacím ani subjektivním interpretacím. Cílem je popsat, jak se ţáci vyjadřují, jaký je jejich postoj ke spisovné češtině a zároveň postoj k četbě. Učitelé se vyplňování dotazníku neúčastnili, aby nijak nenarušovali uvolněnost dětí.
Ţáci o sobě vyplnili informace týkající se pouze věku a pohlaví. Celkem jsem získala 100 odpovědí od dětí ve věku 14 aţ 15 let, tj. od dětí z devátých a osmých tříd a 100 odpovědí od dětí ve věku 11 aţ 12 let, tj. od dětí z šestých tříd. Ve starší skupině bylo 74 dívek a 26 chlapců, ve skupině mladší 68 dívek a 32 chlapců.
Při následujících rozhovorech během hodin českého jazyka jsem kladla dětem doplňující otázky ohledně vyplněného dotazníku. Během rozhovoru byly děti uvolněné, reagovaly na mé dotazy, nestyděly se a nepředváděly se. Měla jsem velké štěstí na ţáky, se kterými jsem se během své praxe setkala.
Rozbor otázek a odpovědí
Otázka č. 1 – Vnímání spisovného českého jazyka
Graf č. 1.1
Starší ţáci, tedy ţáci devátých tříd, povaţují nejčastěji spisovný český jazyk za jazyk zastaralý (37 %), obtíţný (29 %) a nudný (17 %), méně za zajímavý (11 %) a nejméně za vznešený (6 %). Mladší ţáci povaţují nejčastěji český spisovný jazyk za obtíţný (38 %), zastaralý (24 %), nudný (22 %), méně za zajímavý (11 %) a nejméně za vznešený (8 %).
Z výsledku vyplynulo, ţe zatímco starší ţáci vnímají spisovný jazyk nejčastěji jako zastaralý, mladší ţáci jej vnímají nejčastěji jako jazyk obtíţný.
Pro obě skupiny je spisovná čeština obtíţná. Tato skutečnost se dala předpokládat, protoţe český jazyk patří k nejobtíţnějším předmětům na kaţdé základní škole. Je na něj, vzhledem k tomu, ţe je to náš mateřský jazyk, kladen velký důraz.
Další velmi častý názor je, ţe ţáci vnímají jazyk jako zastaralý. U starších ţáků se na tom shodlo 38 % respondentů a u mladších 24 %. Během rozhovorů jsem se zajímala, proč se
tolik ţáků domnívá, ţe je spisovný český jazyk zastaralý. Ţáci odpovídali podobně, častokrát zmínili názor, ţe spisovná čeština uţ není moderní, působí zastarale, neţivě či neadekvátně při pouţívání. Mluvit spisovně pokládají za divné, staromódní a celkově určené spíše starší generaci. Několik ţáků se snaţilo porovnat spisovný český jazyk s jazykem anglickým či německým, tyto dva jazyky vnímají za modernější a mnohem zajímavější. Odpověď na to, co je na českém spisovném jazyce nemoderní oproti anglickému jazyku, jsem však nedostala.
Jejich jediným argumentem bylo, ţe se anglický jazyk oproti spisovné češtině vyskytuje dnes jiţ téměř všude. Domnívám se, ţe tento názor ovlivňují především média, kde vzory dětí mluví cizí řečí, a protoţe tyto své vzory povaţují ţáci za moderní, spojili si tuto tzv.
modernost i s jejich řečí. „V současnosti v češtině narůstá mnoţství slov přejímaných z angličtiny (např. mobil, operátor, tuning), která se v češtině ustalují především prostřednictvím publicistiky.“5 Moderní písně, které děti milují, jsou z velké části taktéţ písně cizí, to je další důvod, kvůli kterému se ţáci domnívají, ţe cizí jazyky jsou v porovnání s českým jazykem jazyky modernější.
Mnoho ţáků v obou skupinách uvedlo, ţe je český spisovný jazyk nudný. Z tohoto důvodu začala dnešní mládeţ měnit český jazyk na jazyk nový, pro ně více zajímavý.
Ve snaze získat ukázku jsem poţádala dvě dívky ve věku 11 a 14 let, aby mi napsaly nějakou informaci o své nejlepší kamarádce jazykem, který mezi sebou běţně pouţívají, který je dle jejich slov zajímavý a moderní. Abych dokázala, ţe to není trend jen ryze dívčí, poţádala jsem o totéţ jednoho čtrnáctiletého a jednoho patnáctiletého chlapce. U těchto textů, které ţáci sepsali, vzniká otázka ke zváţení, nakolik jde o obvyklý způsob vyjadřování a nakolik o pouhou snahu se předvést.
a) Kristýna – 11 let
„Terezka upe hodně goodec holčička ze školy někdy střeštěná, ale jinak coooolec.“
Kristýna ve svém psaní vynechala některá písmena, někde je naopak přidala.
Zajímavostí je vliv anglického jazyka. Pouţívá anglické výrazy, ale zachovává flexi typickou pro český jazyk, i kdyţ z hlediska gramatického, nesprávně. Kristýna také pouţila hybridní výraz goodec holčička. Dalším jejím typickým znakem pro český jazyk je vynechávání slovesa být ve větách.
5 CVRČEK, V. a kolektiv autorů: Mluvnice současné češtiny. Praha: Karolinum, 2010.
b) Klára – 14 let
„KATSENKAMOEZLATICKOTAITOHOCLOVICKAJAOUPEZERUPROSTEMI PRIROSTLAKSRDICKU VZDYKDYZMIJENEJHURTAKMIPOMUZE
ZNAMESEOUPEDLOUHO MAMTEMOCRADA .“ Klárka psala vše velkými písmeny, věty neoddělovala tečkou, nýbrţ srdcem. Naprosto ignorovala jakékoli oddělení slov nebo diakritiku. Stejně jako u Kristýny se zde objevilo vynechávání písmen ve slově či jejich přidávání tam, kam nepatří.
c) Petr – 15 let
„RoMČŮŠ tEbE Ja mAm uPe nEsKuTeCnE RaD sKoDa zE To uZ NeNi tAkY JaKy tO ByLo.“ Petrův styl je typický střídáním velkých a malých písmen ve slovech. Jak je vidět, ne vţdy je střídání písmen pravidelné. Z tohoto důvodu se domnívám, ţe nad tím, jak právě píše, tolik nepřemýšlí, hlavní je střídání písmen, ale nezáleţí na tom, zda se pravidlo dodrţí vţdy. Petr nepouţíval ve větě čárky, coţ můţe být způsobeno jeho snahou být moderní, ale i pouhou neznalostí základních gramatických pravidel.
d) Jan – 14 let
„Máník ona dokonalá ona moje nej sluní. mi dva wíme sví. Wţdicki nej wíkendi“
Tento styl je opět odlišný od ostatních. Honza vynechává slovesa a pouţívá pouze měkké i, coţ neplyne z jeho nevědomosti, protoţe je to jeden z nejšikovnějších ţáků ve třídě. Dalším typickým znakem, který se objevil v Honzově práci, byla záměna jednoduchého v za w.
Z uvedených textů vyplývá, ţe ţáci mají sklony vymanit se ze spisovného českého jazyka. „Některá slova zastarávají a ustupují. Proto potřebuje kaţdá nová generace svůj slovník, aby v něm našla obraz svého ţivota, aby s pomocí slovní zásoby v něm uloţené,
vyjadřovala své myšlení, cítění a hodnocení skutečnosti, a aby si uvědomovala i mnohé měnící se vztahy mezi myšlenkami a slovy“6.
Různé skupiny si mezi sebou vytváří různé druhy českého jazyka, který je plný zkratek a často také změn písmen, ať uţ jejich prohození, vymizení, nezdůvodněné ho zmenšení či zvětšení, doprovázené také vynecháním diakritiky. Mnohem zajímavější je podle ţáků pouţívat některá slova v němčině nebo angličtině, jimiţ ţáci obohacují svůj styl psaní. Tento styl se jim líbí, protoţe je originální, odlišuje je od ostatních lidí a vypovídá o tom, jak dokáţou být ţáci kreativní. V neposlední řadě se takto odlišují různé party. Jinou úpravu písma zvolí hráči hokejového týmu a jinou skupina z matematické olympiády.
Ţáci se chtějí co nejvíce odlišit. Proto svůj nový jazyk vyuţívají při posílání textových zpráv, psaní dopisů, emailů i krátkých vzkazů. Objevuje se v jejich deníčcích, na internetu i v časopisech, které vydávají. Důvody, proč tyto snahy mají, jsou následující. Pro tento věk je typická snaha se odlišit, být tzv.“in“. Ať uţ ve stylu oblékání, hudbě, názorech, snaze chovat se jako dospělí nebo kopírování svých ideálů, se kterými se setkávají na internetu, v televizi nebo v rádiu. Mladí lidé se odlišují svými zálibami a názory, v podstatě čímkoli mohou, věci dělají s cílem zaujmout, odlišit se a být zajímaví.
6 Lexikografický kolektiv Ústavu pro jazyk český AV ČR: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost.: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky. Praha: Academia, 2006. (str. 5)
Otázka č. 2 – Mluvení na veřejnosti, v médiích (rozhlase, televizi) spisovnou češtinou
Otázka číslo dvě měla za úkol zjistit, zda si děti myslí, ţe by lidé měli na veřejnosti, v médiích (rozhlase a televizi) mluvit spisovnou češtinou. V přiloţeném grafu si lze všimnout, ţe věk ţáků odpovědi příliš neovlivnil.
V mladší skupině se pro pouţívání spisovné češtiny vyjádřilo pouhých 32 % ţáků, ve starší skupině 38 % ţáků.
Z průzkumu vyplývá, ţe ţáci na spisovné podobě českého jazyka v mluvené formě spíše nelpí. Při rozhovoru mi ţáci sdělili, ţe chyby v mluvené formě často ani nevnímají. Totéţ platí i při jejich vlastním uţívání jazyka. Ţáci si své chyby si příliš neuvědomují. Navíc nemají čas vyvarovat se chyb v mluvené řeči okamţitě.
Graf č. 2.1
Graf č. 2.2
Většina ţáků zastává radikální názor na uţívání spisovné češtiny v mluvené podobě, vnímají ji jako naprostý přeţitek minulé doby. Z rozhovoru vyplynulo, ţe ţáky více upoutá člověk, který přehnaně pouţívá spisovnou formu českého jazyka, neţ člověk, který mluví nespisovně. Spisovný jazyk uţ dětem připadá jako staromódní, coţ vyplynulo i z předešlé otázky. Dle jejich názoru se do moderní doby mluvená spisovná čeština nehodí, hlavně pak ne k jejich věku.
Člověk, který striktně pouţívá mluvenou spisovnou češtinu, jim připadá zvláštní, staromódní a divný. Jestliţe ţáci mluvenou spisovnou češtinu zaznamenají, nijak tuto charakteristiku neobdivují, spíše ji u lidí ve svém okolí zesměšňují. Spisovnou češtinou dnes prý nemluví takřka nikdo, přátelé, rodina, často ani učitelé ve škole, s výjimkou učitelů českého jazyka. Důleţitější je podle ţáků, co člověk říká, neţ jak to říká, co člověk napíše, neţ jak to napíše.
Otázka č. 3 – Psaní spisovnou češtinou
Otázky dvě a tři spolu úzce souvisí. Ţáci se na odpovědích shodli v obou věkových skupinách téměř stejně. Zatímco ve druhé otázce měli děti odpovídat na pouţívání spisovné češtiny v mluvené formě, ve třetí otázce odpovídali na dodrţování spisovného českého jazyka ve formě psané.
Z průzkumu i z předešlé otázky vyplynulo, ţe mládeţ upřednostňuje pouţívání spisovného jazyka především v psané formě, zatímco v mluvené formě na něm nelpí. V grafu níţe si můţeme všimnout, ţe psanou spisovnou češtinu by pouţívalo 78 % mladších ţáků a 66 % ţáků starších, coţ je pro srovnání téměř dvakrát více ţáků neţ u mluvené spisovné češtiny.
Graf č. 3.1
Graf č. 3.2
Velmi mě zajímalo, jak moc jsou odpovědi ţáků striktní, zda by opravdu tolik ţáků zrušilo psaní spisovnou češtinou, nebo zda jsou texty, kde by spisovný jazyk ţáci zachovali.
Většina ţáků se shodla na zachování spisovné češtiny v učebnicích z důvodu snadnější četby a pochopení textu. Ţáci se přiznali, ţe kdyţ mají přečíst souvislý text psaný nespisovným jazykem, čte se jim text mnohem obtíţněji, protoţe na nespisovnou psanou formu českého jazyka nejsou tolik zvyklí. Spisovnou formu českého jazyka by ţáci dále dodrţeli v novinách a pracovních příručkách.
Názory ţáků se lišily u psaní knih zájmových nebo časopisů. Někteří ţáci upřednostňují knihy a časopisy napsané ve spisovné češtině, jiní upřednostní pro ně přirozenější styl s občasnými nespisovnými výrazy, někdy i vulgarismy. Podle toho, co který ţák upřednostňuje, si poté zvolí i svou četbu ve volném čase. S tím úzce souvisí i různé styly autorů, které jsou častým důvodem čtení nebo nečtení určité knihy.
Otázka č. 4 – Subjektivní hodnocení znalosti spisovné češtiny
Graf č. 4.1
Graf č. 4.2
Ţáci ve věku 14 – 15 let ohodnotili svou znalost spisovného českého jazyka průměrnou známkou 2,46, mladší ţáci se hodnotili známkou lepší a to 2,21.
S ohledem na rozdílnost sloţitosti nároků na znalost českého jazyka v šesté a deváté třídě se horší průměrná známka u starších ţáků dala očekávat. Podrobnější rozpis nalezneme v grafech. Z odpovědí vyplývá, ţe nejčastěji by se ţáci hodnotili dvojkou, následně trojkou, jedničkou a nakonec čtyřkou. Pětku si neudělil ţádný ţák. Výsledky této otázky byly ovlivněny věkem i pohlavím dotazovaných ţáků.
Starší dívky se hodnotily průměrnou známkou 2,36 a mladší dívky průměrnou známko u 2,15. Starší chlapci by si v průměru udělili známku 2,73 a mladší chlapci 2,34.
Graf č. 4.3
Rozdíl mezi dívkami a chlapci v mladší skupině je 0,19 a mezi skupinou starší je to dokonce 0,37. Z těchto rozdílů vyplývá, ţe dívky svou znalost spisovného českého jazyka hodnotí obecně lépe neţ chlapci.
Během své praxe jsem zjišťovala, jak moc tyto grafy souhlasí s reálnou situací.
U vybraných dětí v sedmé a deváté třídě, kde jsem učila český jazyk, jsem ţákům poloţila stejnou otázku. Jak by svou znalost jazyka ohodnotili a jakou mají skutečnou známku
z českého jazyka. Průměrná známka na vysvědčení byla lepší, neţ kterou si ţáci za znalost sami udělili. Další zajímavostí je, ţe dívky měly skutečně o trochu lepší známku z českého jazyka neţ chlapci.
Z průzkumu vyplynula průměrná známka všech dětí 2,33, zatímco opravdová průměrná známka byla 2,21. Zeptala jsem se ţáků, proč si někteří dali horší známku, neţ kterou skutečně získali na vysvědčení. Ţáci se rozdělili na tři skupiny. Největší skupina odpovídala podle známky na posledním vysvědčení. Další skupina otázku hodnotila vzhledem k současné známce, která se jim bohuţel od vysvědčení zhoršila. Poslední skupině se známka ani nezhoršila, ani nenapsali známku z vysvědčení. Tito ţáci zastávají názor, ţe se cítí ve znalosti spisovné češtiny hůře, neţ určují jejich známky od učitele českého jazyka.
Otázku ještě rozšířila o podotázku, která část českého jazyka je pro ţáky nejlehčí a naopak. Tady došlo k velké shodě mezi všemi ţáky. Nejtěţší částí je znalost gramatiky, následuje literatura a nejlehčí je část slohová. Literární a slohová část dětem často zlepšuje výslednou známku z českého jazyka. Toto souvisí i s oblíbeností, nejvíce oblíbený je sloh, dále literatura a aţ nakonec gramatika. Česká gramatika je pro ţáky velmi obtíţná a co je pro ţáky těţké, co jim nejde a v čem často chybují, co jim sniţuje známku na vysvědčení, k tomu si snadno vybudují odpor.
Toto platí i obecně, nejoblíbenější jsou předměty, ve kterých mají ţáci nejlepší známky, například tělesná, výtvarná nebo hudební výchova. Ţáci se nemusí tolik zamýšlet nad probíranou látkou a vnímají tyto předměty spíše jako odpočinkové. V deváté třídě mi nejprve ţáci shodně odpověděli, ţe nejoblíbenější jsou přestávky. Kdyţ jsem jim připomenula, ţe přestávka je sice součástí školně-vzdělávacího procesu, ale ţe to rozhodně předmět není, přestali vtipkovat a odpovídali. Nejtěţším předmětem byl většinou zvolen český jazyk, následoval jazyk anglický, německý a matematika. V těchto předmětech mají děti zároveň nejhorší známky, tudíţ jsou i nejméně oblíbené. Samozřejmě, ţe se našlo i pár výjimek.
Někteří studenti označili český jazyk za nejsnadnější, ale bylo jich opravdu velmi málo.
Otázka č. 5 – Potřeba zdokonalit se ve spisovné češtině
Otázky číslo pět, šest a sedm jsou úzce propojeny. Potřebu zdokonalovat se ve spisovném jazyce ukázalo pouze 18 % ţáků ve věku 14 – 15 let. U dětí od 11 – 12 let tuto potřebu přiznalo ţáků dvakrát více, tedy 36 %.
Graf č. 5.1
Je tedy zřejmé, ţe většina ţáků jakéhokoli věku necítí potřebu se ve spisovném jazyce zdokonalit. Odpovědi byly ovlivněny věkem dotazovaných ţáků.
Jak si můţeme vysvětlit, ţe ačkoli jsou obě procenta relativně malá, přesto se liší s ohledem k věku dvojnásobně? Ze své praxe usuzuji, ţe starší ţáci jsou si vědomi své úrovně jazyka, jsou se svou znalostí relativně spokojeni, proto necítí potřebu nějak se ve spisovnosti zlepšit. Na druhou stranu děti v šesté třídě začínají přednášet referáty či mluvní cvičení před třídou ve spisovné češtině, je na ně v tomto směru kladen tlak ze strany učitelů českého jazyka, děti si uvědomují, ţe mají mnohem více nedostatků, ţe se teprve učí, jak se spisovně vyjadřovat, proto je u nich tato potřeba větší.
Co děti motivuje ke zlepšení se ve znalosti spisovného českého jazyka? Důvod, kvůli kterému se chtějí ţáci zlepšovat, je vnější motivace. Ţáci touţí po lepší známce z testu nebo
z přednesu ve spisovném jazyce a následně po lepší známce z českého jazyka na vysvědčení.
Nikdo z dětí neřekl, ţe by se chtěl umět spisovně vyjádřit kvůli sobě, kvůli svému lepšímu pocitu a kvůli vlastnímu rozvoji. Tuto potřebu děti nijak nepociťují. Vyjadřovat se spisovným jazykem je pro ţáky spíše něco zvláštního, nepřirozeného a neosobního, jak jsme si potvrdili v otázkách předchozích.
Kromě tlaku, který je na ţáky vyvíjen, se nabízí ještě jeden faktor, který tyto odpovědi mezi ţáky staršími a mladšími mohl odlišit. Tímto faktorem je pubertální období, ve kterém se nachází starší ţáci. Toto období nebývá pro učitele, rodiče ani samotné ţáky jednoduché a příjemné. Období dospívání patří k nejtěţším v utváření i udrţení vztahu mezi rodiči (dospělými) a dětmi. Mnoho dospívajících se cítí být nepochopeno a před dospělými se se svými pocity, starostmi i sny uzavírají.
V období dospívání si člověk začne uvědomovat svou osobnost, napodobuje chování, které je charakteristické pro jeho generaci. Bouří se proti autoritě, obzvlášť té rodičovské.
Mladý člověk začíná poznávat přátelství, lásku, ale bohuţel i násilí. Ţák prochází mnoha psychickými změnami a většinovým rysem mládeţe v tomto věku je i to, ţe nemají chuť se zdokonalovat v ničem, co se od nich ze strany dospělých očekává.
Zvláště chlapci často reagují rezignací a zanedbáváním školní docházky, kdyţ zjistí, ţe nejsou schopni dosáhnout poţadovaného prospěchu. Projevuje se u nich i depresivní nebo agresivní chování. Většina dětí se v tomto období zhorší ve svých školních výsledcích. Jeden důvod by mohl být, ţe se látka se zvyšujícím věkem stává ve škole obtíţnější, ale druhý důvod, který nemůţeme opominout, je právě velmi častý negativní postoj ke všemu, co učitel očekává. Jestliţe učitelé očekávají spisovný a slušný projev ţáka v tomto věku, můţe tuto ţádost mladý člověk ignorovat naprosto úmyslně. To vše je způsobeno vlivem pubertálního období, kterým právě prochází.
Otázka č. 6 – Běţné vyjádření ţáků ve spisovné češtině
Celých 87 % starších ţáků se domnívá, ţe se běţně dokáţe vyjádřit spisovnou češtinou.
Mladších ţáků se vyjádřilo stejně jen 56 %.
Graf č. 6.1
Starší skupina ţáků si je dobře vědoma své znalosti a schopnosti vyjádřit se spisovným českým jazykem, kaţdý ze ţáků přiznal nějakou zkušenost s přednesem ve spisovné češtině, ať uţ ve škole či při jiné kulturní akci.
Proč, ačkoli se tolik ţáků nedokáţe vyjádřit spisovnou češtinou, nemají ţáci větší potřebu, aby se v ní zdokonalili? Ţáci se chtějí vyjadřovat spisovným jazykem pouze tam, kde je to po nich ţádáno, kde je to bezpodmínečně nutné. Chtějí se vyjadřovat svobodně. Chtějí zapadnout do party a mezi své kamarády. Mluvená spisovná čeština by jim, dle jejich názoru, toto přání zničila. Vyjadřovat se spisovně znamená odlišovat se, ale odlišovat se pro ně tím nezvyklým a špatným způsobem, tedy způsobem, o který ţáci nijak neusilují.
Zajímavé je, ţe někteří ţáci se rádi vyjadřují písemně, píší a recitují básně, skládají a zpívají písně, někteří i píší krátké příběhy nebo vymýšlí vtipy, ale to neznamená, ţe se chtějí
vyjadřovat spisovně. Dle jejich názoru se chtějí vyjadřovat především svobodně, coţ se se spisovnou formou uţívání českého jazyka vylučuje.
Je tento názor nějak ovlivněn pohlavím dotazovaných ţáků? V grafu si můţeme všimnout, ţe pohlaví dětí neovlivnilo odpovědi ţáků tak výrazně. Větší vliv na odpovědi v této otázce sehrál věk.
Graf č. 6.2
Přes 60 % procent mladších dívek cítí, ţe se dokáţe běţně vyjádřit ve spisovném jazyce.
U mladších chlapců je to téměř 47 %. Starší ţáci jsou si jistější, bez problému se téměř 88 % dívek vyjádří spisovnou češtinou, u chlapců je to 85 %. Rozdíly s ohledem na pohlaví se projevily, avšak nejsou tak markantní jako rozdíly s ohledem k věku. Přesto nám zde vyplynulo další zjištění, dívky jsou si ve vyjádření ve spisovném jazyce přece jen o trochu jistější neţ chlapci. Bez rozdílu věku si je jistých 75 % dívek a 64 % chlapců.
Otázka č. 7 – Míra toho, jak si ţáci vystačí se znalostmi spisovné češtiny
Graf č. 7.1
I v poslední otázce se výsledky lišily s ohledem k věku. Tato otázka měla za úkol prozkoumat, zda si ţáci s jistotou vystačí se svou znalostí spisovného českého jazyka.
Z odpovědí vyplývá, ţe se ţáci domnívají, ţe si se znalostmi spisovného českého jazyka s jistotou vystačí. Podrobnější informace můţeme vidět v přiloţeném grafu. Ţáci ve věku 14 - 15 let si vystačí se znalostmi spisovné češtiny z 82 %, u mladších ţáků, je toto procento niţší - jen 67 %. Docházíme ke zvláštnímu porovnání. Ačkoli v odpovědi na otázku předchozí se několik ţáků svěřilo, ţe se běţně nedokáţe vyjádřit spisovnou češtinou, tak z odpovědí v otázce sedm vyplývá, ţe ne všichni, kteří vědí, ţe se nedokáţou spisovně vyjádřit, mají pocit, ţe by jim znalosti v této oblasti chyběly, ţe by si se znalostmi nevystačili. Z čehoţ bohuţel vyplývá, ţe ačkoli ţáci znají své mezery, ne vţdy z této vědomosti pramení touha se zlepšit nebo alespoň pocit toho, ţe nám nějaká znalost chybí.
Většina starších ţáků si vystačí se znalostí spisovné češtiny, proto nemají ţáci problém se s ní vyjádřit na místech, kde je to vhodné nebo kde se to od nich očekává. Pohlaví ţáků tuto otázku opět výrazněji neovlivnilo. Odpovědi se objevovaly podobné u dívek i chlapců.
Rozhodujícím faktorem byl v tomto případě věk dotazovaných ţáků, ne pohlaví, jak si můţeme prohlédnout v grafu níţe. Mezi dívkami je přibliţně 76 %, které si s jistotou vystačí se svou znalostí spisovného českého jazyka. Chlapců je téměř o 5 % méně. Mezi mladšími dívkami a chlapci je rozdíl přibliţně 2 %, mezi staršími ţáky je rozdíl 7 %. Přestoţe jsou zde rozdíly mezi pohlavím ţáků a jejich odpověďmi patrné, rozdíly v odpovědích z hlediska věku dotazovaných ţáků jsou větší. Z výsledků vyplývá následující zjištění, jak si ţák vystačí se znalostmi českého spisovného jazyka, je ovlivněno především věkem. Pohlaví ţáka v této oblasti nemá podstatný vliv.
Graf č. 7.1
Zajímalo mě, proč je mezi staršími ţáky více těch, kteří se domnívají, ţe si se znalostmi spisovného jazyka vystačí. Znovu musím zopakovat názor, který jsem si potvrdila během své praxe na základní škole. Důvodem můţe být počáteční tlak, který je v tomto směru na mladší ţáky více kladen. Především mladší ţáci musí poprvé vystupovat ve škole před třídou, přednášet svá mluvnická cvičení spisovnou češtinou. Následuje zkoušení z literatury a další veřejná vystoupení, kde se musí ţáci vyjadřovat spisovným jazykem. Vzhledem k tomu, ţe se ţáci ocitají na druhém stupni, tlak na ně se stupňuje, chyby v mluveném projevu uţ se neodpouští.
Mnozí ţáci se trápí mnoţstvím sloţitých pravidel, kterými je spisovný jazyk svázán.
Kaţdý den se setkávají s novými vzory a třídami, aby později zjistili, ţe vţdy existují i výjimky. Ţáci se snaţí často přijít na to, jak přednést projev správně a spisovně, musí překonávat ostych a strach z přednesu, současně se musí soustředit nejen na obsah, ale i na formu, kterou před třídou promluví. Tento nápor na prvním stupni nebyl tak vysoký. Proto je přirozené, ţe mají děti z těchto počátků velký strach.
Ze své praxe usuzuji, ţe se starší ţáci poněkud přecenili, alespoň podle toho, jak se vyjadřují při svých veřejných vystoupení ve třídě apod. Mladší ţáci se dle mého pozorování naopak podcenili. Obecně bychom ovšem měli souhlasit s tím, ţe dívka nebo chlapec z deváté třídy si se znalostmi spisovné češtiny vystačí lépe neţ ţák ze šesté nebo sedmé třídy. I zde je ovšem nutné brát v úvahu výjimky, které se vyskytnou vţdy a všude.
Otázka č. 8 – Jak si pořizují ţáci poznámky do školy
Otázka číslo osm měla zjistit, jakou češtinou si ţáci píší ve škole své poznámky do sešitů.
Většina starších ţáků, celých 68 %, si pořizuje poznámky ve spisovné češtině, zbylých 32 % v nespisovné. U mladších ţáků se procenta trochu lišila, 88 % ţáků si pořizuje zápisky ve spisovné češtině a pouhých 12 % v češtině nespisovné.
Graf č. 8.1
Zajímalo mě, proč si tolik ţáků pořizuje zápisky ve spisovném jazyce, ačkoli jim připadá zastaralý nebo nedůleţitý. Zeptala jsem se několika ţáků, čím je ovlivněna volba jazyka, kterou si zvolí pro zapsání poznámek ve škole.
Mladší ţáci si poznámky sami většinou nepíší, předepisuje jim je jejich učitel, právě z důvodu případných gramatických nebo faktických chyb, kterých by se mohli dopustit.
Starším ţákům poznámky učitel někdy diktuje nebo předepisuje, ale jsou i předměty, ve kterých si ţáci poznámky píší sami. Závěr je zřejmý, kdyţ ţákům učitelé diktují nebo předepisují na tabuli, co si mají zapsat, pouţívají ţáci většinou češtinu spisovnou, jestliţe ji zvolil i učitel, coţ je velmi pravděpodobné, protoţe je to jeden ze základních poţadavků,
který je na učitele kladen. Kdyţ si píší ţáci poznámky sami, uchýlí se někdy i k češtině nespisovné.
Odpovědi můţeme rozdělit do tří skupin:
Zaprvé, ţáci opisují poznámky z tabule nebo učebnice, v tomto případě pro ně není důvod, aby poznámky jakkoli pozměňovali a je velmi pravděpodobné, ţe učitel nebo autor učebnice dohlédne na to, aby se k nespisovnému jazyku neuchýlili.
Druhou moţností je, ţe ţáci dostanou za úkol zapisovat poznámky podle slovního výkladu učitele. I v tomto případě se většina učitelů snaţí vyjadřovat spisovně a pro ţáky nevzniká ţádný důvod poznámky upravovat a přepisovat do nespisovného jazyka.
Poslední moţností je, ţe ţák dostane samostatný úkol. Můţe například sepsat obsah knihy, kterou si měl přečíst. V tomto případě se ţák nejčastěji uchýlí k nespisovné formě, protoţe přemýšlení o formě je převáţeno přemýšlením o obsahu.
Většina dotazovaných ţáků se shodla na tom, ţe o tom, jak si poznámky pořizují, vlastně vůbec nepřemýšlí, protoţe to pro ně není nijak důleţité. Nad chybami se ţáci zamýšlí např. při psaní slohové práce, ale méně, kdyţ si píší poznámky, které ţádný učitel nekontroluje, ale s nimiţ pracují jen oni sami.
Zajímavostí je, ţe při učení ţáci upřednostňují výpisky psané spisovnou češtinou, tedy ty, které jim diktují jejich učitelé, protoţe se z nich lépe naučí probíranou látku. Nespisovná čeština se pro ně stává problémem, jestliţe se mají doma naučit novou látku.
Otázka č. 9 – Odchylky od spisovnosti v mluvené formě českého jazyka
„Čeština je krásný, vysoce kultivovaný a výrazově bohatý jazyk. K bohatství českého jazyka neodmyslitelně patří také jeho nespisovné vrstvy a útvary.“7 Jak moc ţákům odchylky od spisovnosti vadí, jsem zjišťovala v otázce devět a deset. Ţáci se měli tentokrát zamyslet, zda jim vadí odchylka od spisovné formy českého jazyka v mluveném projevu. Jak ţáci odpovídali písemně, si můţeme prohlédnout v přiloţených grafech.
Odchylky v mluveném projevu vadí pouhým 12 % starších ţáků a 21 % mladších ţáků.
Z odpovědí vyplývá, ţe jsou ţáci k odchylkám v mluvené řeči velmi tolerantní, neboli ţe většině ţáků tyto odchylky nevadí.
I tuto otázku jsme osobně rozebírali. Ţáci odpovídali na otázku obecně, ale sdělili mi, ţe je v tomto případě velmi důleţitá situace, ve které by se odchylky od spisovnosti objevily. Při setkání přátel odchylky od spisovnosti nevadí prakticky nikomu z ţádné skupiny. Dokonce většina tvrdila, ţe kdyby jejich kamarádi nebo rodiče pouţívali striktně spisovný jazyk, nepovaţovali by to za příjemné a přirozené. Sami v mluvené řeči spisovnou formu taky nepreferují. Jelikoţ tato forma není všeobecně přijata společností, nemají ţáci důvod, aby sami od sebe pravidla ve společnosti sami měnili.
7 HUGO, J. a kolektiv: Slovník nespisovné češtiny. Praha: Maxdorf, c2009. (předmluva)
Graf č. 9.1
Graf č. 9.2
Na druhou stranu by ţákům vadilo, kdyby spisovný jazyk v mluvené podobě nepouţíval například pan prezident nebo jiná důleţitá osobnost. V tomto případě jsou ţáci rádi, kdyţ si mohou spisovný český jazyk poslechnout. Takové osoby svým kultivovaným projevem
s pouţitím spisovného českého jazyka, ukazují svou významnou pozici ve společnosti a svou úroveň. Jestliţe se významné státní osobnosti uchýlí v projevu k nespisovné češtině, působí velmi neprofesionálně a nedůvěryhodně. Tyto osoby by měli podle ţáků vţdy vystupovat profesionálně.
Otázka č. 10 – Odchylky od spisovnosti v psané formě českého jazyka
Graf č. 10.1
Graf č. 10.2
V této otázce se děti zamýšlely, zda jim vadí odchylky od spisovnosti v psané formě českého jazyka. V psané podobě vadí odchylka u starších dětí 30 %, mladší skupině pouze ve 26 %. Osobně mi děti sdělily, ţe opět velice záleţí na tom, kde se odchylka vyskytne. Chyba v novinách, knize nebo časopise jim vadí mnohem více neţ chyba v dopisu od spoluţáka nebo v textových zprávách.
Otázky devět a deset jsou si ve své podstatě velmi podobné, proto jsem je porovnala v dalším grafu. Z grafu vyplývá, ţe dětem více vadí odlišnosti v psané neţ v mluvené podobě.
Dle názoru ţáků si psaný projev zaslouţí větší péči neţ projev mluvený. Kaţdému třetímu ţákovi vadí odchylky v psané formě a jen kaţdému sedmému ţákovi vadí chyba v projevu mluveném. Důvodem můţe být, ţe „mluvená řeč je většinou spontánní, nepřipravená, dynamická, kdeţto psaný projev je většinou uspořádanější, statičtější a explicitnější.“8 V psané formě, například při psaní školních prací, dopisů, reportů či zpráv, mají ţáci více času chyby si uvědomit. Jestliţe si ţák přečte dopis s chybami, v nespisovné češtině, zaskočí ho to mnohem více, neţ kdyby stejný dopis byl někým přečtený. Kromě toho mají ţáci z učebnic, novin apod. zafixovaný spisovný text, proto jim je odchylka více zřejmá.
Graf č. 10.3
8 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů: Čeština, řeč a jazyk. Praha: ISV, 2000. (str. 27)
Otázka č. 11 - Ctiţádost vyjádřit se spisovně tam, kde je to ţádoucí
Ctiţádost vyjadřovat se spisovně tam, kde je to ţádoucí, má 64 % dětí ve věku 14 – 15 let. Z mladších ţáků se chce na vhodných místech vyjadřovat spisovně 79 %.
Kde je vlastně ţádoucí vyjadřovat se spisovnou češtinou? Tato místa se moho u s ohledem k osobnosti ţáků lišit, ale bezpochyby mezi tato místa patří úřady, divadla, školy nebo knihovny.
Ţáci se shodli, ţe nejvíce se potřebují a chtějí vyjádřit spisovně ve škole, především v českém jazyce, kde se to od nich očekává, například během referátu o knize, kterou přednášejí před třídou. Učitelé trvají na tom, aby se ţáci vyjadřovali tak spisovně, jak je to jen moţné. Nejedná se tedy o vnitřní potřebu a motivaci ţáka, nýbrţ o motivaci vnější, kterou popohání snaha získat lepší známku z českého jazyka nebo přinejmenším nerozhněvat svého učitele.
Graf č. 11.1
Graf č. 11.2
Zajímalo mě, zda jsou situace nebo místa, kde by ţáci sami uznali za vhodné, aby i jejich okolí pouţilo spisovnou češtinu. Zda existuje místo, kde by oni sami byli vnitřně motivování ke spisovnému uţívání českého jazyka. Nejvíce se ţáci shodli na zachování spisovného českého jazyka v televizních zprávách, na úřadech a také při různých kulturních událostech, jako je například projev pana prezidenta, politiků, učitelů, vědců, novinářů, starosty či jiné známé osobnosti, kteří uţívají jazyk profesionálně ve veřejné komunikaci a mají tak velký vliv na širokou veřejnost.
Jako přeţitek ţáci vnímají, pokud musí mluvit spisovně například během zkoušení před tabulí. Dle jejich názoru je důleţitější v tomto směru jejich znalost. Schopnost vyjádřit se spisovnou češtinou je druhořadá. Za spíše nevhodné pokládají ţáci pouţívání spisovného jazyka mezi přáteli, v rodině, při sportu či návštěvě hudebního klubu, restaurace, kavárny či hospody. Proč tomu tak je, k tomu se dostaneme v následujících otázkách.
Otázka č. 12 – Místa, kde se ţáci setkávají se spisovnou češtinou
„Naším národním jazykem je čeština. I kdyţ se můţe zdát toto tvrzení intuitivně pochopitelné a jednoznačné, reálná situace tak jednoduchá není. Čeština – jako kaţdý ţivý přirozený jazyk – má mnoho více či méně odlišných podob (útvarů nebo obecněji variet), které se liší podle toho, kde a kdy se jich uţívá.“9 V této otázce se podrobněji podíváme na místa, kde se ţáci nejčastěji setkávají se spisovnou češtinou. Odpovědi ţáků byly opět ovlivněny jejich věkem, proto si rozebereme výsledky podrobněji v obou dotazovaných skupinách.
Skupina dětí ve věku 14 – 15 let se nejčastěji setkává se spisovnou češtinou ve škole
(38 %), v televizi (31 %), v knihách (26 %), mnohem méně poté doma (2 %) nebo na internetu (2 %), jediná ţákyně uvedla divadlo. Jak se dalo předpokládat, nikdo ze ţáků neuvedl „mezi přáteli“, to je místo, kde se spisovný český jazyk dnes téměř nepouţívá.
Graf č. 12.1
Ve skupině mladších ţáků se opět nejčastějším místem, kde se ţáci setkávají se spisovnou češtinou, stala škola. Získala celých 58 %, coţ je o 20 % více neţ ve skupině starší.
9 CVRČEK, V. a kolektiv autorů: Mluvnice současné češtiny. Praha: Karolinum, 2010. (str. 2)
Mluví se tedy na mladší ţáky ve škole více spisovně? Tuto odpověď nepředpokládám, ani jsem ji během svých pozorování na praxi nespozorovala. Je tedy moţné, ţe ji mladší ţáci více vnímají. Na druhém místě se opět umístila televize s 23 %, coţ je méně neţ u ţáků starších.
Dívají se starší ţáci tedy častěji na televizi? Kdyţ se zaměříme na televizní pořady, ve kterých se divák setkává se spisovnou češtinou, častým pořadem se stanou televizní zprávy. Tento pořad je určen především starším a dospělým divákům. Jestliţe si ho zapne ţák základní školy, bude se jednat častěji o ţáka staršího. Právě proto se jich vyjádřilo pro televizi více neţ u ţáků mladších. Spisovný jazyk by v pořadech jako zpravodajství měl být samozřejmostí. V těchto typech pořadů by měli profesionálové znát jazyk spisovný, protoţe ovlivňují širokou veřejnost. Dalším prostředkem, kde 14 % ţáků nalézá spisovnou češtinu, se staly knihy. Starší ţáci opět volili knihy častěji, z čehoţ by se dalo usoudit, ţe starší ţáci čtou častěji nebo čtou kvalitnější literaturu. Zda je tato domněnka správná, si ověříme v následujích otázkách.
Graf č. 12.2
Z průzkumu vyplynulo, ţe ţáci se všeobecně setkávají nejvíce se spisovnou češtinou ve škole. Absolutní většina ţáků se shodla na tom, ţe je to především v hodinách českého jazyka.
Učitelé českého jazyka na základních školách v Jičíně i Jablonci si na pouţívání spisovné češtiny velmi potrpí, sami spisovně mluví a totéţ očekávají u svých ţáků.
Ţáci se setkávají se spisovnou češtinou pouze ve styku se starší generací, tj. s prarodiči a praprarodiči, lze se tedy domnívat, ţe některé starší prvky českého jazyka děti vnímají jako jazyk spisovný. Na internetu nebo mezi přáteli se naopak se spisovnou češtinou setkávají ţáci méně.
Otázka č. 13 – Pouţívání spisovné a nespisovné češtiny
V odpovědi na třináctou otázku se ţáci měli vyslovit o tom, zda oni sami více pouţívají jazyk spisovný, nebo nespisovný.
Většina ţáků se shodla na tom, ţe spisovný jazyk příliš nepouţívá. Spíše spisovný jazyk pouţívá pouze 17 % ţáků, zbylých 83 % se shoduje na častějším uţívání jazyka nespisovného.
Graf č. 13.1
Je samozřejmé, ţe vţdy záleţí na situaci a místě, kde se ţáci vyjadřují spisovnou či nespisovnou češtinou. Osobně jsem se ţáky diskutovala, kde tedy pouţívají spíše jazyk spisovný a kde jazyk nespisovný. Došlo ke shodě s předešlou otázkou. Tam, kde se ţáci setkávají nejčastěji se spisovnou češtinou, tam se jí i sami nejčastěji vyjadřují.
Spisovný jazyk pouţívají nejčastěji ve škole či při zvláštních situacích, kde je vyţadován. Z této odpovědi vyplývá, ţe se ke spisovné češtině uchylují, jestliţe to vyţaduje okolí, nejedná se tedy o jejich vnitřní potřebu. Mezi vrstevníky, přáteli, rodinou apod. nemají ţáci potřebu mluvit jazykem spisovným vůbec. Dokonce se ţáci shodli na tom, ţe kdyby
v těchto situacích inklinovali ke spisovnému jazyku, působili by při nejmenším podivně, zvláštně nebo směšně.
Jiná situace nastává ve škole, kde je pouţívání spisovného jazyka naprostou nutností. I tady lze ovšem mluvit o výjimkách. Nikdo netrvá na tom, aby ţáci pouţívali spisovný jazyk například při tělesné, hudební či výtvarné výchově. Ani v matematice či chemii se spisovný jazyk příliš nepouţívá.
Mnoho ţáků vyslovilo názor, ţe by bylo lepší, kdyby se spisovným jazykem pouze psalo, ale mluvilo se tak, jak jsou oni zvyklí. Prý mají občas problém vyjádřit myšlenku, kterou chtějí, protoţe jim spisovný jazyk způsobuje komunikační bariéru. Uvedu příklad.
Jestliţe stojí ţák či ţákyně před tabulí, kde je sleduje dalších dvacet spoluţáků s učitelem, ţák je následně přirozeně nervózní. Zaprvé proto, ţe je sledován tolika lidmi, kteří se zaměř ují právě na chyby, které by on mohl při svém výkladu udělat. Zadruhé, ţák se musí soustředit na dva faktory najednou, na faktor obsahový a zároveň faktor formální. Vše dohromady musí splňovat kritéria, která jsou v hodině českého jazyka nastavena. Tedy smysluplnost, plynulost a spisovnost. Jestliţe se ţák během svého výkladu zamyslí nad vhodným pouţitím určitého slova, negativně to ovlivňuje plynulost i obsahový faktor. Zvládnout výborně oba faktory najednou se tak pro ţáky stává velmi náročným cílem.
Odpovědi, které se týkaly pouţívání spisovné češtiny, byly ovlivněny věke m dotazovaných.
Mladší ţáci se téměř spisovně nevyjadřují, celých 93 % z nich se shodlo na tom, ţe spisovný jazyk spíše nepouţívají. U starších ţáků je těchto ţáků také většina, ale o trochu menší neţ ve druhé skupině. Pro spíše nespisovný jazyk se vyjádřilo 73 % ţáků.
Kdyţ jsem s dětmi konzultovala tuto otázku, dospěla jsem k zajímavému zjištění, které výrazně ovlivnilo odpovědi dotazovaných ţáků. Důvody, proč ţáci spisovnou češtinu nepouţívají, se lišily následovně. Zatímco starší ţáci se nevyjadřují spisovným jazykem, protoţe nechtějí, mladší ţáci z důvodu, ţe často netuší, jaká forma je spisovná a jaká je jiţ nespisovná. Mladší ţáci se teprve se spisovnou češtinou seznamují, učí se ji rozpoznat a odlišit od nespisovné. Starší ţáci uţ tyto rozdíly většinou znají, přinejmenším jsou schopni ty nejdůleţitější rozdíly pojmenovat.
Graf č. 13.2
Graf č. 13.3
Otázka č. 14 - Učitelé a uţívání spisovné češtiny
Obě skupiny se shodly, ţe jejich učitelé pouţívají spisovnou češtinu. U skupiny starších ţáků to potvrdilo 84 % a u ţáků mladších 92 %.
Graf č. 14.1
Pouţívání spisovného českého jazyka je základní poţadavek, který by měl splňovat kaţdý dobrý učitel. Všichni učitelé by si měli být vědomi toho, ţe dochází k vzájemné interakci mezi nimi a jejich ţáky, a jestliţe učitelé inklinují k nespisovnému pouţívání českého jazyka, ţáci to od nich převezmou.
Otázku číslo čtrnáct jsem také doplnila o podotázku. Zajímalo mě, kde a u jakých učitelů se spisovný jazyk objevuje. Obě skupiny se shodly, ţe spisovným jazykem mluví nejčastěji učitelé českého jazyka, zbylí učitelé na spisovném jazyce tolik nelpí, coţ ţákům prý nevadí. Nejméně se spisovná čeština objevuje u učitelů tělesné výchovy, přírodovědy nebo chemie.
Většina dětí se při osobních rozhovorech shodla, ţe jim spisovná čeština pomáhá lépe se koncentrovat na učební látku. Dalším kladem pro ţáky je, ţe mohou od učitelů spisovný jazyk vnímat, sami se tím spisovný jazyk následně učí a ukládají ho do paměti.
Je zřejmé, ţe si ţáci mohou spisovný jazyk ve škole osvojit a získávat povědomí o jeho příslušnosti a vhodném uţití. Ačkoliv v oblastech jiných (například na internetu, v televizi apod.) není jiţ dnes spisovná čeština na předním místě v uţívání, alespoň ve školách s ní učitelé stále komunikují a pouţívají ji, coţ můţe u ţáků posílit touhu po zvládnutí a uţívání spisovného jazyka. Navíc si sami mohou uvědomit, jak je spisovná čeština nádherná.
Otázka č. 15 - Oblíbený literární druh
Graf č. 15.1
Graf č. 15.2
Následující otázka se zabývala literárními druhy a jejich oblíbeností u dnešních ţáků.
Volba oblíbeného literárního druhu se u ţáků příliš nelišila. S naprostou většinou hlasů zvítězila u obou věkových skupin próza. U starších ţáků ji upřednostňuje celých 85 %, poezii upřednostňuje 9 % a pouhých 6 % upřednostňuje drama. U mladších ţáků výsledky dopadly podobně, próza zvítězila se 92 %, poezie skončila jako druhá nejoblíbenější s 6 % a zbylá 2 % dotazovaných ţáků zaujalo nejvíce drama.
Proč si ţáci nejvíce oblíbili právě prózu? Během své praxe jsem na toto téma s ţáky vedla několik rozhovorů. Samozřejmě, ţe vţdy záleţí na typu knihy, kterou si ţáci zvolí, al e obecně platí, ţe ţáci u prózy nejvíce oceňují příběh a tzv. „nenáročnost“ oproti poezii, v níţ příběh naopak často nenachází. Pochopit poezii je pro některé dnešní ţáky opravdu náročné.
Ačkoli je drama vedle prózy a poezie základním druhem literatury, ţáci se shodli, ţe ho nečtou, raději se na drama podívají, ať uţ v televizi, v kině nebo v divadle.
Literární ţánry
Další podotázkou byly různé literární ţánry, kde měli ţáci moţnost zakrouţkovat více odpovědí. Podrobnější výsledky ukázaly, ţe si starší ţáci nejvíce oblíbili dívčí romány (47 %), fantasy (44 %) a science fiction (35 %). Nikdo ze ţáků nečte bajky a pohádky. Celých 15 % starších ţáků nečte vůbec. Mladší ţáci čtou nejčastěji fantasy (44 %), dívčí romány (35 %) a science fiction (35 %). Nikdo z mladších ţáků nečte bajky. Z mladších ţáků nečte čtvrtina dotazovaných.
Graf č. 15.3
Tento graf by mohl způsobit falešný dojem, ţe si většina patnáctiletých chlapců přečte nejraději dívčí román. To samozřejmě není pravda. V této otázce velkou roli sehrálo pohlaví i věk ţáků. Proto zde uvádím podrobnější výsledky, které o ţácích vypovídají mnohem více.
Graf č. 15.4
Graf č. 15.5
Z tohoto průzkumu vyplývá, ţe absolutně nejoblíbenější je pro chlapce četba fantasy.
Mezi dívkami si taktéţ našla své čtenářky, stala se jejich druhým nejoblíbenějším ţánrem. U fantasy ţáci oceňují poutavost, zajímavost, magičnost, nereálné prostředí, které bývá do
detailu popsané. Kromě prostředí obdivují nadpřirozené postavy, například víly, démony nebo elfy. Ţákům se líbí, ţe se při četbě fantasy přesunou do jiné reality, kde fungují kouzla a magie, kde se mohou stát svědkem nadpřirozených jevů a situací.
U dívek se nejčtenějším ţánrem staly dívčí romány. Dívčí romány čte většina dívek v tomto věku, ale mezi chlapci se nenašel jediný, který by dívčí román označil za svůj oblíbený. Na dívčím románu dívky vyzdvihly romantiku, lásku a trápení, se kterými se mohou v knize setkat. Příběhy s dívkou v hlavní roli jsou jim sympatické, protoţe se často s hrdinkou ztotoţňují, hledají různá řešení na vzniklé problémové situace a jsou svědky toho, jak si s nimi hrdinka poradí, coţ je často inspiruje.
Dalším oblíbeným ţánrem všech ţáků je science fiction neboli sci-fi. Na tomto ţánru děti oceňují moţnost seznámit se s novými přírodními jevy a neznámými formami ţivota.
V porovnání s dívkami si všimneme, ţe sci-fi oceňují především chlapci. Velkým pozitivem je pro ţáky prostředí, do kterého jsou sci-fi příběhy nejčastěji zasazovány, jako je budoucnost nebo vesmír apod. Další zajímavý prvek je pouţívání fyzické síly, kterou je většinou vybavena hlavní postava, se kterou se ţáci rádi porovnávají, do které se především chlapci rádi stylizují během své četby.
Velmi oblíbeným ţánrem u chlapců se stal komiks. Oproti tomu dívky komiks volily jen velmi zřídka. U komiksů si děti nejvíce cení nadpřirozených schopností hrdinů, vtipu, zajímavého příběhu a především poutavého grafického zpracování.
Dalším oblíbeným ţánrem chlapců se stal dobrodruţný román. Na dobrodruţném románu se dětem líbí moţnost přemístit se s knihou na nebezpečná místa, kde mohou proţívat zajímavá dobrodruţství společně se svým hrdinou.
Dalším ţánrem, jehoţ volba byla ovlivněna především věkem ţáků, se staly pohádky.
Ve starší skupině děti četbu pohádek odmítly. Pohádky starší ţáky nebaví, jsou pro ně nudné, nezajímavé, připadali by si hloupě, kdyby si jen tak vzali do ruky pohádkovou knihu a četli.
Na druhou stranu u mladších ţáků si pohádku rád přečte kaţdý desátý. Co dětem nabízí tento ţánr? Pohádka je většinou kratší příběh, ve kterém se děti mohou setkat s mnoha nadpřirozenými bytostmi. Děti se rády nechají unést fantaskním světem, který má svá vlastní
pohádková pravidla, rovněţ si rády přečtou příběhy, které končí neobyčejně šťastně
"pohádkovým" koncem.
Ţánry jako detektivka, psychologický román a western získaly menší počet příznivců.
Nečteným ţánrem se stala v obou skupinách bajka. Během své praxe jsem zjistila, ţe mnoho ţáků nedokáţe odpovědět, co to bajka vlastně je. Kdyţ jsme četli bajku ve škole, ţáky nikdy nezaujala. Zjednodušeně shrnuto, příběh, ve kterém jsou hlavní postavy zvířata, s mravním ponaučením na konci, ţákům mnoho neříká. Několik ţáků se shodlo na tom, ţe je v ţivotě poučují rodiče, prarodiče i učitelé, a proto nemají důvod číst příběh, kde by je pro změnu poučovalo nějaké zvíře. Jejich jedinou zkušeností s bajkou většinou zůstává četba bajky během hodiny českého jazyka ve škole.
Patrně nejdůleţitější pro učitele českého jazyka je zjištění, kolik ţáků dnešní doby nečte vůbec. Z průzkumu vyplynulo, ţe průměrně celých 20 % mládeţe nečte vůbec, coţ je poměrně vysoké číslo. Kdybychom se na výsledky podívali opět podrobněji, nejméně čtou mladší chlapci, celých 38 %, starší chlapci nečtou v 31 %. Tato čísla jsou pro učitele českého jazyka nebo spisovatele varovná. Mladší dívky nečtou v 19 % a starší v pouhých 9 %. Nejvíce čtenářek tedy nalezneme mezi staršími dívkami.
Kvalita četby dnešních dětí má sestupnou tendenci. Je snad důvod v učitelích a jejich nedostatečné motivaci dětí k četbě? Velký podíl má čtenářsky podnětné rodinné prostředí.
Především nekulturní rodinné prostředí negativně ovlivňuje četbu mládeţe. Rodiče jsou často svým dětem inspirací. Děti své rodiče vnímají jako svůj vzor, leckdy i v postoji k četbě.
Jestliţe rodiče četbu odmítají, lze se domnívat, ţe ji nepovaţují za důleţitou ani pro své dítě.
Dítě následně není dostatečně motivované. V četbě spatřuje jen snahu učitele překazit mu volnou zábavu. Dalším důleţitým faktorem v rozvoji čtení je škola, která zároveň ovlivňuje vztah ţáků ke vzdělávání vůbec. Kromě vlivu rodiny a školy, nesmíme opomenout vliv vrstevníků. Pokud se ţák přátelí s dalšími čtenáři, je velmi pravděpodobné, ţe bude četbou knih rád trávit svůj čas.
Nabízí se zde spousta otázek, ale odpovědi nám mohou dát jen ţáci. Proto jsem se jich na tyto otázky zeptala osobně během své praxe.
Ţáci většinou prosazovali názor, ţe jim četba zabírá spoustu volného času, kterého nemají nadbytek. Daleko raději se většina těchto ţáků věnuje sportu, sledování filmů, toulání se s kamarády, hře na hudební nástroje nebo hrám na počítači. Sledování televizních pořadů je z hlediska recepce daleko jednodušší neţ četba. Čtení připadá ţákům nudné a zbytečné.
Nechtějí číst několik dní jednu knihu, kdyţ se za hodinu a půl mohou podívat na filmovou verzi, která je podle knihy zpracována. Další skupina zastává názor, ţe je povinná četba zastaralá, kromě toho ţákům připadá zbytečné znát obsahy děl autorů, kteří nejsou jiţ několik století mezi námi. V neposlední řadě vadí ţákům, kdyţ jsou k četbě „nuceni. Dle jejich slov si učitel českého jazyka zvolí svých dvacet oblíbených knih a těmi je poté trápí, protoţe jim je přikazuje číst. Čtení by prý mělo přijít samo a nenuceně.
Někteří ţáci zdůvodňovali své nečtení tím, ţe sami nechtějí navštěvovat knihovnu. Toto je však jen výmluva ze strany ţáků, protoţe na všech základních školách dnes nalezneme školní knihovnu, kde si ţák můţe knihu zadarmo půjčit a přečíst. Jedinou nevýhodou těchto knihoven bývá nedostatečný počet knih, přesto by si tu jistě kaţdý ţák alespoň jednu knihu mohl zvolit.
Jednou z mých hypotéz, bylo tvrzení, ţe ţáci s horším subjektivním hodnocení m znalosti českého jazyka čtou méně neţ ţáci, kteří svou znalost hodnotí lépe. Tato hypotéza se potvrdila, jak lze vidět v grafu číslo 15.5.
Více neţ 95 % ţáků, kteří svou znalost ohodnotili výborně, čte. U ţáků s chvalitebný m hodnocením, je čtenářů více neţ 85 %. Ţáci, kteří se subjektivně ohodnotili dobrou známkou, čtou ve více neţ 70 %. Ţáci, kteří svou subjektivní znalost hodnotí podprůměrně (dostatečnou známkou), čtou ve více neţ 40 % případů. Jak lze vidět v grafu, se zhoršujícím se subjektivním hodnocením ubývá počet čtenářů.
Graf č. 15.6
Otázka č. 16 – Naučná literatura
Tato otázka měla zjistit, jakou naučnou literaturu ţáci preferují. V dotazníku bylo uvedeno několik moţností k výběru, pokud si ţáci přesto nevybrali, mohli doplnit naučnou literaturu dle svého výběru.
Na výsledky se podíváme nejprve s ohledem k věku, poté s ohledem k pohlaví dotazovaných ţáků.
Mladší ţáci
V grafu níţe vidíme, jak odpovídali na otázku mladší ţáci.
Graf č. 16.1
Nejvíce vyhledávanou naučnou literaturou se staly encyklopedie, které získaly více neţ čtvrtinu všech hlasů. Existuje několik druhů encyklopedií, encyklopedie o technice, přírodě, historii aj. Proč ţáci upřednostňují více encyklopedie neţ např. slovníky? Slovníky přináší pouhou definici hesla, ale texty v encyklopediích přináší obsáhlejší informace o daném hesle, často doplněnou o ilustraci či grafy.
