KONCEPT Č ISTOTY A NE Č ISTOTY V SOU Č ASNÉM JUDAISMU
Anotace:
Hlavní náplní této práce je vysvětlit pojem čistoty a nečistoty v oblasti židovského náboženství z hlediska fyzického, duchovního a rituálního. Její zaměření je
především na vyhledání a vysvětlení tohoto stavu v židovských spisech, svátcích a tradicích. Status „čistoty“ je v práci pro přehled uveden i v dalších monoteistických náboženstvích, a to v křesťanství a islámu. V závěru práce je prezentován stav současné židovské společnosti vzhledem k dané problematice.
Klíčová slova: kašrut, kašer, Tóra, Žid, rituální čistota, micva, mikve
CONCEPT OF PURITY AND IMPURITY IN CONTEMPORARY HEBRAISM
Summary:
The main part of my job is to explain the concept of purity and impurity in terms of physical, spiritual and ritual in the Jewish religion. The focus is mainly on finding and explanation of this situation in the Jewish writings, traditions and holidays. The status of “purity” is to work for survey mentioned in the other monotheistic religions, in Christianity and Islam. The conclusion presents the current state of Jewish society in the field.
Keywords: kashrut, Kasher, Torah, Jew, ritual purity, mitzvah, mikveh
Obsah
1. ÚVOD ... 8
2. SPECIFIKACE POJMU „ČISTOTA“ ... 9
3. TÓRA... 14
3.1. GENESIS... 15
3.2. LEVITICUS... 16
4. TALMUD ... 24
4.1. MIŠNA... 24
SEDER TOHOROT (ČISTOTY): ... 25
5. JÍDELNÍ PŘEDPISY ... 28
6. ŽIDOVSKÉ SVÁTKY A RITUÁLY ... 33
6.1. ŠABAT (תבש) ... 34
6.2. ROŠ HA-ŠANA (הנשהשאר)... 38
6.3. JOM KIPUR (רופכםוי)... 40
6.4. PESACH (חספ) ... 42
6.5. TOHORA... 47
7. POJEM ČISTOTY V DALŠÍCH MONOTEISTICKÝCH NÁBOŽENSTVÍCH... 50
7.1. KŘESŤANSTVÍ... 50
7.2. ISLÁM... 51
SOUČASNÁ SITUACE ... 55
8.1. SMĚRY UVNITŘ JUDAISMU... 55
8.2. ŽIDOVSKÁ SPOLEČNOST V ČESKÉ REPUBLICE... 57
9. ZÁVĚR ... 59
10. POUŽITÉ ZDROJE ... 61
10.1. KNIŽNÍ PUBLIKACE... 61
10.2. INTERNETOVÉ ZDROJE... 64
1. Úvod
Koncept čistoty v židovském náboženství je velice důležitým a složitým pojmem.
O jaké druhy čistoty se jedná a s jakými rituály, činnostmi a svátky je čistota spojena, bude ústředním tématem této práce.
V judaismu existuje mnoho výrazů, jako například tohora, tum a, trefa, kašrut, kašer, tevila, tame, atd., za nimiž všemi se ukrývá pojetí čistoty a nečistoty.
Židovský národ od svého vzniku prošel mnoha změnami a zkouškami. Útěchou a smyslem života pro ně vždy byla víra a přikázání, jež dostali od Boha
prostřednictvím Mojžíše. V těžkých dobách, kdy byli rozprášeni nepřáteli, nikdy nepřestali věřit a plnit zákony. Proto po celá staletí vznikaly nové knihy a sbírky, které se formovaly z ústní a písemné tradice, aby tak přizpůsobily dodržování zákonů v těžkých dobách a jiných zemích.
Za touto dlouhou cestou židovského národa se skrývá nesčetně mnoho písemných pramenů v nejrůznějších jazycích. K samotným knihám vznikaly další, které z jednotlivých pohledů komentátorů vykládaly smysl a hlavní myšlenky nejstarších publikací. Díky těmto opisům, přepisům, úvahám, rozborům a hlavně díky víře, bez které by ničeho takového nebylo, dnes můžeme nahlédnout do nitra židovských srdcí a duší. Můžeme se dozvědět o jejich způsobu myšlení, života a neoblomné víry v jediného Boha a odpovědnost vyvoleného národa.
2. Specifikace pojmu „ č istota“
Nejprve by měla být zodpovězena otázka, jak tomuto pojmu lze rozumět. Je možné jej vnímat z hlediska fyzického, duchovního a rituálního. První, co jistě každého napadne, vysloví-li pojem čistota, jsou hygienické zásady. Bez základní očisty těla se v dnešní době člověk nemůže ukázat na veřejnosti, aniž by se jej lidé stranili
a opovrhovali jím. Ano, hygiena naší fyzické stránky je velmi důležitá, ale
nevyčerpává se jí pojem čistoty ani v nejmenším celý. Do další, sféry duchovní, by potom spadala čistota duše. Kromě tělesné, fyzické, hygieny by měl člověk dbát také na hygienu morální. Přemýšlet o svém jednání a činech s ohledem na své svědomí a dopad na lidi kolem. Tato kategorie se samozřejmě liší podle společnosti a
náboženství. V případě věřícího člověka by tedy šlo o čistotu duše před Bohem.
Rituální čistota je součástí mnoha náboženství. Patří mezi ně zejména judaismus, křesťanství, islám, ale nalezneme ji například i v hinduismu nebo šintoismu.
V křesťanství se jedná o prvotní a přijímající rituál křtu. Člověk ze sebe smyje hříchy a přijme Boha do svého srdce. U muslimů se setkáme s rituálním omytím částí nebo celého těla po či před posvátnými i profánními úkony. V judaismu se jedná prakticky o totéž. Rituální očista je pro Židy znovuzrozením, obnovou, svatou povinností.
V judaismu se čistota vztahuje také na oblast gastronomie a chov zvířat, jejichž seznam je stanoven v Tóře.
U Židů a křesťanů jsou texty Starého zákona stejné, rozdíl je pouze v uspořádání spisů. Příslušníci židovského náboženství jej rozlišují na několik celků. Prvním z celků je Pět knih Mojžíšových, které jsou souhrnně nazývány Tóra. Tento termín je možné přeložit jako učení či nauka. Můžeme se setkat také s označením Pentateuch (pětikniží), kterého používají křesťané. V dalším celku se nachází Prorocké texty i dějepisné knihy, jako je Jozue, Soudců nebo knihy Samuelovy a Královské. Třetím velkým oddílem je soubor Spisy obsahující žalmy, přísloví a jiné menší spisy. Tyto tři oddíly jsou nazývány Tanach, a to podle počátečních písmen názvů jednotlivých částí, Tóra, Nevi´im a Ktuvim (t-n-k).
Podle rabínské tradice jde o Bohem zjevený text, zapsaný Mojžíšem na hoře Sinaj.
Tóra byla dále vykládána a rozpracovávána rabíny a učenci. Je rozdělena na Tóru psanou a ústní. Psaná Tóra je kanonizovaná část učení judaismu nazývána Tanach (hebrejská bible). Ústní Tóra vznikla z ústní tradice a rabínských komentářů vytvořených k psané Tóře. Neustále nastávaly nové a nové problémy a ústní Tóra musela být stále aktualizována. V době rozprášení Židů se z ústní Tóry, z komentářů a poznámek začala tvořit kniha zákonů a tradic přizpůsobená těžkostem doby – Talmud. Ten se skládá z oddílu Mišna, jenž je základem Talmudu a představuje sebrané zákonné tradice Ústního zákona, a dále z oddílu Gemara, který Mišnu doplňuje o komentáře rabínů. [Sládek, 2008, str. 232]
V těchto písemných pramenech nalezneme předpisy týkající se čistoty zvířat, jídla a lidí z fyzické i duchovní stránky. V případě zvířat Tóra přesně vymezuje zvířata čistá, které je možno jíst a chovat, a nečistá, těch se mnohdy ani není možné dotknout. Od tohoto dělení zvířat se odvíjí předpisy jídelní, zahrnující správné usmrcení zvířete, prohlídku, zpracování a uchovávání.
Nejdůležitějším a základním pojmem je bezesporu rituální čistota. Rituální omytí má v judaismu dvě základní podoby. Tevila je očistou celého těla v rituální lázni, tzv.
mikve. Rituální očista je jedním ze základních pilířů a také předpokladů zbožného života. Mikve, očistná koupel se většinou provádí v lázních. Člověk musí být totiž celý ponořen, bez šatů a šperků a voda musí omýt každý kousek jeho těla. K omytí by se měla používat „živá voda“, z pramene nebo voda dešťová. Pro nedostupnost je povolena z vodovodu. Druhou podobou je tzv. netilat jadajim, rituální omytí rukou.
Procedura se provádí ve stavu rituálního znečištění zvaného tum a. V takovém stavu se člověk ocitne po použití toalety, stříhání vlasů a nehtů, příchodu ze hřbitova, doteku nečistého zvířete nebo po probuzení ze spánku apod. Omytí se provádí prostřednictvím nádoby se dvěma uchy (natla) a voda se lije třikrát střídavě na jednu a pak na druhou ruku. [Sládek, 2008, str. 163]
Dalším termínem pojícím se s čistotou je tohora (הרהט) – rituální čistota. V tomto případě jde o ideální duchovní stav. Člověk se během svého života snaží napodobit nejvyšší čistotu Stvořitele. Mišna, jež je základem Talmudu, se skládá z šesti oddílů.
Její poslední část se nazývá Seder tohorot - ,, Čistoty“. Je souborem ustanovení, nařízení a především pomocným průvodcem v ,,čistém“ životě Žida. Oddíl je rozdělen do dvanácti traktátů a každý z nich pojednává o jiném stavu čistoty a nečistoty. Jejich výpis bude uveden v průběhu práce.
Opakem tohory je tum a (האמוט) – rituální nečistota. Tento stav nastane buď po styku s osobou v tum a, mrtvolou, člověkem s určitou chorobu, například leprou, a nebo se ženou v období menstruace (nida – הדינ). Každé postižení je řešeno jinak,
malomocný je v karanténě, žena v době krvácení nesmí být manželovi na blízku atd.
Po určité době zákazy skončí, ale aby nečistí nabyli opět způsobilosti, musejí se ponořit do mikve, či zdroje ,,živé vody“. Ustanovení tum´y v dobách Chrámu postihovaly zejména kněze. Ovšem ponoření do mikve dodnes platí pro ženy po menstruaci a následných sedmi čistých dnech a pro proselytu, jako součást obřadu přestoupení na víru.
Tohorat ha-mišpacha (החפשמה הרהט) – rodinná čistota je výrazem, jenž řídí sexuální život židovských manželů. Biblické zákony jsou v tomto případě velice
nekompromisní. V době menstruace ženy nebo jiného výtoku je přísně zakázán pohlavní styk. Neuposlechnutí zákonu se trestá karetem (vytětím) či exkomunikací (cherem). [Newman, Sivan, 1998, str. 231, 232]
Pojem čistoty kašrut ( תורשכ) doslova znamená „rituální způsobilost“. Tento termín označuje náboženskou vhodnost nějakého předmětu nebo potřeby podle židovských zákonů, a to zejména v případě potravin. V Tóře ustanovení nalezneme například ve Třetí knize Mojžíšově v části Očišťovacích řádů. Na tomto místě jsou uvedena pravidla pro Izraelský lid ohledně vhodných a nevhodných zvířat.
„Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi a řekl jim: „Mluvte k Izraelcům: Ze všech zvířat na zemi smíte jíst tyto živočichy: Všechno, co má rozdělená kopyta tak, že jsou kopyta rozpolcená úplně, přežvýkavce mezi zvířaty, ty smíte jíst. Ale z přežvýkavců a z těch, kdo mají rozdělená kopyta, nesmíte jíst velblouda, který sice přežvykuje, ale nemá rozdělená kopyta; bude pro vás nečistý; damana, který také přežvykuje, ale nemá rozdělená kopyta; bude pro vás nečistý; zajíce, který také přežvykuje, ale nemá rozdělená kopyta; bude pro vás nečistý; vepře, který sice má
rozdělená kopyta tak, že jsou úplně rozpolcená, ale nepřežvykuje; bude pro vás nečistý. Jejich maso nesmíte jíst, jejich zdechliny se nedotknete; budou pro vás nečistí.“ [Lv 11, 1 - 8]
Výše uvedené je ukázkou souvislosti v případě požadavků pro chov a požívání zvířat z Leviticu. Ovšem, jak je psáno výše, vhodnost je posuzována nejen u zvířat, ale také u předmětů. Požadavek na čisté předměty najdeme v textu v souvislosti s obětními příkazy, se stavěním Stanu setkávání a rituálními předměty. Zvěř určena k oběti je označována “bez vady“. Stan setkávání a rituální předměty byly vyhotovovány z čistého zlata a poté posvěceny.
„Musíte rozlišovat svaté od nesvatého a čisté od nečistého.“ [Lv 10, 10]
„Na svícnu z čistého zlata bude každodenně před Hospodinem obsluhovat kahánky.
Vezmeš bílou mouku a upečeš z ní dvanáct bochníků: každý bochník bude ze dvou desetin éfy. Položíš je před Hospodinem na stůl z čistého zlata do dvou sloupců, šest do sloupce. Na každý sloupec dáš čisté kadidlo; bude při chlebu na připomínku jako ohnivá oběť pro Hospodina.“ [Lv 24, 4 - 7]
Ustanovení předepisují celý seznam povolených či „čistých“ (kašer – רשכ) tvorů i věcí. Z pojmu kašer vycházejí další termíny jako glatt kašer (רשכ טלג), což označuje vyšší standard kašer stravy, jak jej vnímají aškenázští Židé. Oproti tomu pro
sefardské Židy přestavuje jídlo této úrovně běžnou stravu. Kašer le-mehadrin ( רשכ ןירדהמל ) mohou být jak potraviny, tak i věci. Svitek mezuzy či tfilin (modlitební řemínky) musejí být také rituálně kašer, s tím, že toto slovní spojení vyjadřuje mimo rituální vhodnost i krásný výrobek. Nebo Kašer le-Pesach (חספל רשכ ) označuje výpis potravin a nápojů, jenž je možno konzumovat ve svátek Pesach. Svátek připomínající izraelský odchod z Egypta je obestřen mnoha zvyky a zvláštními ustanoveními.
[Newman, Sivan, 1998, str. 82 - 85]
Další pojmy týkající se čistoty a nečistoty se vztahují k potravinám, jejich úpravě nebo k pověřeným osobám dohlížejícím na tuto způsobilost. Ve zkratce bude uvedeno několik výrazů, například Batel be-šišim (םיששב לטב), což je označení pro
náhodnou směs zakázaného pokrmu (trefa) a povoleného (kašer). Důležitým prvkem, jenž je obsažen v názvu, že zakázaného musí být méně jak jedna šedesátina celku, aby tak neovlivnil chuť jídla. Supervizorem, jenž je označován jako masgiach, je v případě kontroly kašrutu Bejt din (židovský soud) nebo jiná rabínská autorita.
Úkolem je dohlížet na kašrut pekaře, řezníky či dodavatele jídel, hotely, restaurace nebo také firmy zabývající se výrobou a dovozem jídla, nápojů a potřeb pro Pesach.
Tito, pokud je vše v pořádku, dostanou tzv. ověřovací pečeť (hechšer – רשכה).
[Newman, Sivan, 1998]
Hebrejských výrazů označujících stavy čistoty nebo nečistoty je vskutku mnoho. Je tedy nutné používat je jen v přímých souvislostech, pod odpovídajícími hebrejskými názvy. Mohlo by totiž dojít k nepřesnému opisu, a tedy k pochybení. Hebrejské termíny označují občas více skutečností, ale po důkladném zařazení je jejich význam velice specifický.
Biblické souvislosti, které byly výše pro příklad uvedeny, pomáhají zasazením termínů do různých situací pochopit jejich pravý odkaz. Následující kapitola bude věnována těmto souvislostem a pro větší přehlednost doplněna o výklady Rašiho.
3. Tóra
Tóra, neboli v tradičním označení Pentateuch (Pět knih Mojžíšových), je základním dokumentem judaismu. V tradičním překladu se jí rozumí zákon. Sama je také velkým sborníkem zákonů, poučení, jehož studium je svatým právem a povinností každého Žida. Stejně jako pro křesťany Bible, tak pro Židy Tóra je svatou a živou knihou. Pravidla a zákony jsou smyslem života věřících. Jsou průvodcem na jejich cestě životem, aby tak pomocí ní pečovali o své tělo a duši a mohli tak na konci svých dní dojít úctyhodného konce svého konání a jejich duše se mohla vrátit zpět k Bohu.
Péče o tělo a duši je záštitou čistoty. Jako první je tedy nutné znát, co je povoleno požívat, jakým způsobem a při které příležitosti. To je odrazový můstek před prováděním dalších úkonů s tělesnou schránkou. První zmínka v ucelených písemných pramenech o čistotě je, jak již vyplývá z názvu okruhu, v Tóře neboli Tanachu. Ten obsahuje pět částí. Jelikož je práce z oblasti židovského náboženství, pro rozšíření obzoru budou uvedeny i hebrejské názvy:
• Genesis – Be-rešit ( ,,Na počátku“ )
תישארב
• Exodus – Šemot ( ,,Jména“)
תומש
• Leviticus – Va-jikra ( „A zavolal“ )
ארקיו
• Numeri – Ba-midbar ( „Na poušti“ )
רבדמב
• Deuteronomium – Devarim ( „Slova“ )
םירבד
První, řecké, názvy knih vyjadřují obsah jednotlivých děl. Naproti tomu hebrejské knihy byly jmenovány dle počátečních slov.
V následujících podkapitolách budou citovány úryvky ze Starého zákona, doplněné výkladem Rabi Šlomo ben Jicchaka, řečeného Raši. Tento židovský učenec, žijící na přelomu 11. a 12. století byl zásadním komentátorem Bible, Talmudu a Midrašů.
3.1. Genesis
V knize Genesis je první zmínka o čistotě. V tomto případě o čistotě zvířat, která by měla přežít potopu světa seslanou Hospodinem na hříšný a neposlušný lid na Zemi.
„Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. … Z čistých zvířat i ze zvířat, která nejsou čistá, z ptactva i ze všeho, co se plazí po zemi, vždy po páru vešli samec a samice k Noemu do archy, jak mu Bůh přikázal.“ [Gn 7, 2; 8; 9]
Rašiho komentář k tomuto úryvku zní:
Gn 7, 2 – „To znamená, že v budoucnu se stanou v Izraeli čistými.“ Z tohoto je možné chápat, že v zaslíbené zemi by měli všichni být čistí. A jelikož Noe věděl pokyny k záchraně přesného počtu čistých i nečistých zvířat, značí to jeho povědomí o Tóře.
Gn 7,8;9 – „Zvířata vcházela k Noemu dobrovolně, vždy po páru. Tento počet byl pro každého stejný: minimum bylo dva.“ [www.olam.cz]
„Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.“ [Gn 8, 20]
Rašiho komentář:
Gn 8, 20 – „Noe si řekl: ´Svatý, budiž požehnán, by mi nebyl přikázal, abych z nich přivedl sedm a sedm kusů, kdybych z nich neměl přinést oběť!´“ [www.olam.cz]
Zvířata měla být obětována po východu z archy, zřejmě jako poděkování za záchranu Noeho rodiny a zvířat, aby tak mohli vytvořit nový, nezkažený svět.
3.2. Leviticus
Další zmínky a později pravidla ustanovená Hospodinem ohledně čistoty lidí, zvířat a činů jsou uvedena v 3. knize Mojžíšově – Leviticu. Čistota je obsažena
i v předchozí druhé knize, ovšem jedná se o čistotu zlata, z něhož mají být zhotoveny obětní a modlitební předměty v prozatímním stanu setkávání před postavením
chrámu.
Dále tedy důležitá ustanovení ze 3. knihy. Největší důraz je kladen zejména na postavy kněží, a to na způsoby přinášení obětí, obřadních obětí a na služebníky samotné. Ti jediní, Áron a jeho synové, byli v nejužším kontaktu s Hospodinem.
Služba spočívala v očišťování oltáře a příslušenství a udržování víry v Hospodina, jelikož pro nepřízně osudu se národa zmocňovaly pochyby a nejistota Boží lásky, objevovaly se sklony k modlářství. Za tento zločin, provinění se příkazu Hospodina a zradě jeho lásky, byli odsouzeni dva Áronovci k pohlcení ohněm. Od této doby byl kněžím před vstupem do stanu setkávání udělen zákaz pít víno.
Vykonávání obřadních obětí:
„Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům: Když se někdo neúmyslně prohřeší proti kterémukoli příkazu Hospodinovu něčím, co se dělat nesmí, a dopustí se něčeho proti některému z nich, pak platí: Jestliže se prohřeší pomazaný
kněz a uvalí tím vinu na lid, ať přivede Hospodinu za svůj hřích, jehož se dopustil, mladého býčka bez vady k oběti za hřích. … Kůži z býčka a všechno maso z něho včetně hlavy a hnátů i vnitřnosti a výměty, celý zbytek býčka vynese ven za tábor na čisté místo, kam se sype popel z tuku, a na dříví jej spálí ohněm; kam se sype popel
z tuku, tam bude spálen.“ [Lv 4, 1 - 3; 11; 12]
Rabiho výklad:
Lv 4, 1 - 2 - „Oběť za hřích se přináší pouze kvůli přestoupení zákazu trestaného
trestem karet, pokud to bylo úmyslné, a trestaného obětí za hřích, pokud to bylo neúmyslné. Dokonce i při přestoupení části jednoho z nich, například napíše-li někdo o šabatu část Šém ze jména Samuel, část Noach ze jména Náchor nebo část Dan ze jména Daniel. O šabatu je zakázáno napsat celé slovo.“ [www.olam.cz]
Je dokonce zakázáno napsat byť jen část slova, pokud tato část slova dává smysl jako celé slovo. Například, když někdo chce napsat jméno Daniel a napíše pouze Dan, tak je vinen obětí za hřích, protože nechtě napsal platné jméno, třebaže jiné, než
zamýšlel.
Lv 4, 3 – „Rabíni to vykládají tak, že je vinen obětí za hřích pouze za skrytou věc společně s neúmyslným skutkem, neboť je psáno: ´aby provinil lid´, a dále je psáno:
´a skrytá je to věc z očí toho společenství´. [Lv 4, 13]: ´Skrytá věc´ zde označuje nesprávné rozhodnutí soudu, jehož se dotyčný velekněz dopustil omylem. Lid musí toto nesprávné rozhodnutí dodržet, čímž dojde k hromadnému přestupku, za který může velekněz svým mylným rozhodnutím. A doslovný význam lze vysvětlit podle agady: Když velekněz zhřeší, obtíží tím lid vinou, protože lid je na něm závislý, aby ho velekněz usmiřoval a modlil se za něj. A nyní došlo k narušení tohoto stavu.“
[www.olam.cz]
Velekněz je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Jeho povinností je vést příkladný život podle přikázání, aby jej lid mohl následovat na správné cestě. Přestupky, kterých se dopustí, nejsou pouze jeho vlastní, ale zaplatí za ně i lid.
Lv 4, 11 - 12 – „Jelikož vně tábora existuje i místo určené pro rituálně nečisté věci, aby se tam házely malomocné kameny a odkládaly se pak na hřbitovy, bylo nutné uvést, že vně tábora (což je vně města Jeruzaléma) musí být i čisté místo. ´K vnějšku tábora´ znamená mimo tři tábory. Třemi tábory je míněn Svatostánek, tábor levitů a tábor Izraelitů. ´Násyp popela´ je místo, na které se sypal popel odstraněný z oltáře, neboť je psáno: ´a odnese ten popel k vnějšku tábora´ [Lv 6, 4].” [www.olam.cz]
Mimo tábor se vyháněl například kozel, kterého Áron požehnal a vyznal nad ním všechny hříchy Izraelců. Poté kozla vyhnal do pouště pro Azázela, padlého anděla či démona smrti. Kozel tak měl vzít na sebe všechny hříchy a odnést je pryč z tábora.
Pokyny pro služebníky, Áronovce:
„Musíte rozlišovat svaté od nesvatého a nečisté od čistého a učit Izraelce všem nařízením, která vám Hospodin uložil skrze Mojžíše.“ Mojžíš dále mluvil k Áronovi a k jeho synům, kteří zůstali naživu, Eleazarovi a Ítamarovi: „Vezměte přídavnou oběť, co zbude z ohnivých obětí Hospodinových, a jezte to nekvašené u oltáře; je to velesvaté. Budete to jíst na svatém místě, neboť to je pravoplatný podíl tvůj a tvých synů z ohnivých obětí Hospodinových. Tak mi bylo přikázáno. Hrudí z oběti
podávání a kýtu z oběti pozdvihování budete jíst na čistém místě, ty i tvoji synové a tvoje dcery s tebou. Jsou ti dány jako pravoplatný podíl tvůj i tvých synů z hodů oběti pokojné Izraelců.“ [Lv 10, 10 - 14]
Lv 10, 10 – 11 – ´Oddělovat´ (rozlišovat) znamená, abyste oddělovali mezi svatou bohoslužbou a neznesvětili ji. To nás učí, že když slouží opilý kněz, jeho bohoslužba je neplatná. ´Učit´ nás učí, že opilý nesmí rozhodovat v otázkách práva. Mohl bych říci, že je vinen smrtí. Kněží při své nevhodné bohoslužbě podléhají trestu smrti, ale moudří při svém nevhodném rozhodování ne.
Zde opět zjevná důležitost kněze jako vykladače božího slova a prostředníka. Hlavní důraz je kladen na poslušnost a dodržování přikázání.
´Zbývajícím´ znamená zachovaným před smrtí. To nás učí, že také nad nimi byl vynesen trest smrti kvůli hříchu se zlatým býčkem, neboť je psáno: ´A na Áróna se rozhněval Pán nadmíru, aby ho zničil´ [De 9, 20].
Zde je další příklad chybného chování božího služebníka. Nedokázal v době nepřítomnosti Mojžíše udržet lid na správné cestě. Znejistili, nevěřili a propadli modlářství.
Lv 10, 12 - ´Vezměte tu potravinovou oběť´, přestože jste oplakávající, přičemž oplakávající má svátosti zakázané. ´Oplakávání´ se nazývá období truchlení první den nebo až do doby pohřbu.
´A jezte ji (oběť) nekvašenou.´ Písmo tím říká, že, jelikož to byla potravinová oběť
obce a potravinová oběť jednorázová, jakou už budoucí pokolení nepoužívala, tak bylo nutné, její pomocí vysvětlit řád ostatních potravinových obětí.
Lv 10, 13 - ´A sníte ji (oběť) na místě svatém, neboť nařízením tvým a nařízením tvých synů tj. z ohnivých obětí Pánových. Neboť to mi bylo přikázáno.´ A nařízením tvých synů.´ Dcer kněze se toto nařízení o svátostech netýká. Přestože dcery kněze mají svůj podíl na některých jiných obětech, tato oběť jim nenáleží.´ Neboť to mi bylo přikázáno.´
V době po zboření chrámu se již oběti nepřinášejí. Proto se například na svátek Pesach upeče jen kousek beránka. Znamení obětního beránka před odchodem z Egypta. Jeho krev na prazích zachránila prvorozené izraelského lidu.
Lv 10, 14 – Pokojné oběti obce ´sníte na místě čistém´. Cožpak se ti dřívější oběti jedly na nečistém místě? Spíše se ty dřívější oběti, což byly nejsvatější svátosti, musely nevyhnutelně jíst na svatém místě, ale tyto oběti, už se nemusely jíst ´za závěsy´, avšak musely se jíst uvnitř tábora Izraelitů, který byl čistý, protože tam neměli přístup malomocní. Odtud také víme, že menší svátosti je povoleno konzumovat v celém městě Jeruzalémě. Jako místo ´za závěsy´ se označoval Svatostánek nebo jeho nádvoří; místem ´před závěsy´ byl míněn tábor Izraelitů.
Těmto dvěma termínům později odpovídalo území Chrámu a území Jeruzaléma.
[www.olam.cz]
Očišťovací řády
Ze všech zvířat na zemi smí jíst živočichy, co mají rozdělená kopyta tak, že jsou kopyta rozpolcená úplně a také přežvýkavce mezi zvířaty. Z těchto zvířat, se však vztahuje speciální zákaz na velblouda, damana, zajíce a vepře. Nesmí se jíst jejich maso, ani se dotýkat jejich zdechliny. Zvěř s neúplně rozdělenými kopyty
a nepřežvýkavá, je nečistá a ten, kdo se jí dotkne, bude nečistý. Také čtyřnohá zvěř, co chodí po tlapách, je nečistá, a kdo se dotkne jejich zdechliny, nebo by nesl
zdechlinu, bude nečistý až do večera a je nucen vyprat si šaty. Veškerá vodní a mořská havěť, která nemá ploutve a šupiny, se nesmí konzumovat. Je nečistá.
Naopak vodní živočichové mající ploutve a šupiny, jsou povolenou potravou.
Seznam zapovězeného ptactva je opravdu početný. Mezi ptáky, které je zakázáno jíst, patří orel, orlosup, mořský orel, luňák, různé druhy jestřábů, všechny druhy havranů, pštros, racek, sova, různé druhy sokolů, kulich, kormorán, výr, sova pálená, pelikán, mrchožrout, čáp, různé druhy volavek, dudek, netopýr.
Létající havěť chodící po čtyřech, je také nečistá. Ovšem mimo tu, co skáče po zemi, jedná se o různé druhy kobylek (orbe, soleám, chargól, chágáb). Kdo se nečisté havěti nebo jejich zdechliny dotkne, bude nečistý až do večera. Každý, kdo by něco z jejich zdechliny jen nesl, bude nucen vyprat si šaty a bude nečistý až do večera.
Z havěti hemžící se po zemi je považována krysa, myš, různé druhy ještěrek, gekoni, scinkové a chameleon. Vše čeho se tito dotknou, bude nečisté, člověk do večera, šat je nucen vyprat, nádobu rozbít, jídlo vyhodit, vodu vylít a pec zbořit. Také co leze po zemi a po břiše je nečisté.
Když čistá zvěř uhyne, nesmějí se dotýkat zdechliny, jelikož by poté lidé byli nečistí až do večera. Pokud něco z ní pozřou, vyperou si šaty a jsou nečistí až do večera.
[Lv]
Čistota u lidí
Čistota u lidí je z pohledu laika a nežida velice zvláštní. Většina omezení a předpisů se týká žen. Žena je při svém pravidelném krvavém výtoku nečistá po sedm dní.
Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera. Vše na čem sedí, spí či leží, bude nečisté. Kdokoli se dotkne něčeho, na čem seděla nebo ležela, se musí omýt vodou, vyprat šaty a bude nečistý až do večera. Pokud se dotkne čehokoli, co bylo na lůžku nebo židli, bude nečistý až do večera. Jestliže bude muž se ženou obcovat v této době a ulpí na něm její krvácení, bude nečistý sedm dní a vše na čem by ležel, bude nečisté. Jak bude žena očištěna od svého výtoku, odpočítá si sedm dní a pak již bude čistá. Je důležité, aby po této době osmého dne vzala dvě hrdličky nebo dvě
holoubata a položila je ke vchodu do stanu setkávání, jako zápalnou oběť a oběť za hřích.
Čistota žen se týká i porodu a velkou roli hraje pohlaví dítěte. Když žena porodí syna, bude nečistá sedm dní, jako v době svého obvyklého krvácení. A osmého dne bude chlapec na znamení smlouvy s Bohem obřezán. Matka zůstává v očisťování od krve ještě 33 dní. Nesmí se dotýkat ničeho svatého a také nesmí do svatyně.
V případě, že žena porodí dceru, bude nečistá dva týdny. Dál zůstává po 66 dní v očišťování od krve.
Jako očištění od krvotoku se přináší roční beran k zápalné oběti a holoubě nebo hrdlička k oběti za hřích.
I muži musejí dodržovat zásady čistoty v životě. Například muž trpící výtokem je nečistý. Ať jej vypouští nebo jej zadržuje, je stále nečistý. Každé místo, na kterém by seděl je nečisté a postel, na které spal je nečistá. Pokud se někdo dotkne stejného předmětu nebo postele, musí si vyprat šaty, omýt se vodou a bude nečistý až do večera. Posazení se na stejné věci jako nemocný nebo dotek nemocného, pokud si před tím neomyl ruce, tak se musí vždy omýt vodou, vyprat si šaty a je nečistý až do večera. Půjde-li o hliněnou nádobu, které se dotkl, bude rozbita. Dřevěnou nádobu je možné pouze opláchnout vodou.
Když bude muž od svého výtoku čistý, odpočítá si ještě sedm dní, vypere si šaty a omyje se pramenitou vodou. Osmého dne přinese dvě hrdličky nebo holoubata, jako oběť zápalnou a oběť za hřích.
Po výronu semene se omyje celý vodou a bude nečistý až do večera. Všechno kožené a všechen oděv, na nichž ulpí výron semene je nutno vyprat ve vodě a bude nečistý až do večera. Kdyby při výronu semene obcoval se ženou, omyjí se oba vodou a budou nečistí až do večera.
Nečistota týkající se mužů i žen je malomocenství. Člověk nakažený touto nemocí je odveden ke knězi, aby jej prohlédl. Podle rozsahu a vředů na těle prohlásí za čistého či nečistého.
„Kněz ho prohlédne. Je-li na kůži bílý otok a chloupky na něm zbělely a v otoku se objevilo živé maso, je to pokročilé malomocenství na kůži. Kněz jej prohlásí za
nečistého. Nedá ho uzavřít, protože je nečistý. Jestliže se malomocenství na kůži rozmohlo tak silně, že pokrylo celou kůži a je postižen všude, kam se kněz podívá, od hlavy až k patě, kněz ho prohlédne, a jestliže malomocenství už pokrylo celé tělo, prohlásí postiženého za čistého. Zbělel celý, je čistý. Jakmile se však na něm ukáže živé maso, bude nečistý. Když kněz uvidí živé maso, prohlásí jej za nečistého; živé maso je nečisté, je to malomocenství. Když se živé maso ztratí a místo zbělí, přijde ke knězi. Kněz ho prohlédne. Jestliže postižené místo zbělelo, prohlásí kněz postiženého za čistého; je čistý.“ [Lv 13, 10 - 17]
To je jeden z případů hledání známek malomocenství na lidském těle. Puchýře, vředy, živé maso nebo zabarvení lidské kůže naznačuje tuto nebezpečnou nákazu.
Lidé nakažení malomocenstvím byli oblečeni do roztrhaného oděvu, aby byli již z dálky poznat a ostatní se jim tak mohli vyhnout.
Očišťování malomocného probíhalo takto:
„Hospodin promluvil k Mojžíšovi:„Toto je řád týkající se malomocného v den jeho očišťování: Bude přiveden ke knězi. Kněz vyjde ven z tábora a prohlédne ho. Je-li rána malomocenství na malomocném zhojena, rozkáže kněz, aby vzal pro očišťování dva živé čisté ptáky, cedrové dřevo, karmínové barvivo a yzop. Kněz rozkáže zabít jednoho ptáka nad hliněnou nádobou s pramenitou vodou. Pak vezme živého ptáka, cedrové dřevo, karmínové barvivo a yzop a omočí to i s živým ptákem v krvi ptáka zabitého nad pramenitou vodou. Stříkne sedmkrát na očišťovaného od
malomocenství a očistí ho. Živého ptáka vypustí do pole. Očištěný si vypere šaty, oholí si celé tělo, omyje se vodou a bude čistý. Potom vejde do tábora, ale usadí se vně svého stanu na sedm dní. Sedmého dne si oholí všecky vlasy na hlavě, bradu, obočí, všechny chloupky si oholí, vypere si šaty, omyje se celý vodou a bude čistý.
Osmého dne vezme dva beránky bez vady, jednu roční ovečku bez vady, tři desetiny éfy bílé mouky zadělané olejem jako přídavnou oběť a jeden džbánek oleje.“ [Lv 14, 1 - 10]
Dále probíhal rituál očišťování od malomocenství prováděný oprávněným knězem.
Každý Žid po každém znečištění provádí rituální omytí celého těla, v některých případech dochází dokonce k oholení celého těla. Perou se šaty, nebo pálí, rozbíjí se
či umývají nádoby. Lidé čekali několik dnů, než se stali opět čistými. Mnohdy byli v izolaci, v nejhorších případech museli opustit i tábor. Po všech těchto procedurách byl v dobrém případě prohlášen knězem za čistého a kněz směl jeho jménem přinést oběť spalování a za hřích. Poté byl čistý a Bůh jej přijal zpět mezi svůj vyvolený lid.
4. Talmud
Talmud je sbírka zákonů a náboženských tradic v písemné podobě, v širším smyslu jsou to poučky vztahující se k Bibli, které zahrnují všechny oblasti života. Jejich vnitřní kostru tvoří Tóra, náboženský zákon zachycený písemně v pěti knihách Mojžíšových, neboli Pentateuchu, a civilní a trestně právní ustanovení z nich odvozená. Podobně jako Bible nebyla od počátku hotovou knihou, tak se vyvíjely i právní předpisy, předávaly se ústně z generace na generaci a nově se vykládaly při změně historických poměrů. Vzhledem k nepříznivé situaci po zboření chrámu byl židovský národ rozprášen. Největší koncentrace však stále zůstávala v Jeruzalémě a dále potom v Babylóně. V těchto metropolích také začaly vznikat dvě
monumentální verze Talmudu: Palestinský a Babylónský. I přes mnohá úskalí spolu učenci na tvorbě obou alespoň úzce spolupracovali. Najdeme stejnou látku, ale také velké rozdíly. [Pavlincová, Horyna, 2003, str. 204]
Talmud se dělí na dvě části, Mišnu a Gemaru.
4.1. Mišna
Hebrejské slovo lze překládat jako "opakování" nebo "studium", označuje rabínskou sbírku a právně závazné písemné zachycení nábožensko-zákonné a trestně i civilně právní tradice halachy. Učení Mišny je možno rozčlenit do:
- ústní tradice právní povahy, tzv. halachot - homiletických výkladů Tóry, tzv. midrašů
- vyprávění či ústní tradice, která není právní povahy, tzv.
agadot
Mišna jako taková je strukturována do šesti základních částí neboli oddílů. Každý oddíl, seder, má několik traktátů. A tyto traktáty členíme do kapitol.
Oddíly stručně objasňují zásady chování podle židovského práva. Názvy jsou symbolickým vyjádřením obsahu jednotlivých částí.
1. Oddíl: Z´raím, tj. „Semena“ – 11 traktátů, především zákony týkající se zemědělství
2. Oddíl: Moed, tj. „Termíny “ – 12 traktátů 3. Oddíl: Náším, tj. „Ženy“ – 7 traktátů 4. Oddíl: N´zikín, tj. „Škody“ – 10 traktátů 5. Oddíl: Kodaším, tj. „Svaté věci“ – 11 traktátů 6. Oddíl: Tohorot, tj. „Čistoty“ – 12 traktátů
[Stemberger, 1999, str. 144 - 154]
Podrobně bude rozebrán pouze oddíl Tohorot, „Čistoty“. Zabývá se různými druhy rituálního znečištění, způsoby prevence a následné očisty.
Seder Tohorot (Čistoty):
1. Kelím – „Nástroje“ – Obsahuje 30 kapitol, které se věnují rituálnímu znečištění různých nástrojů a nádobí. Zřetel je brán na rozličné materiály předmětů a znečištěného místa.
„2. kapitola – 1. Dřevěné, kožené, kostěné a skleněné nádoby, pokud jsou ploché, jsou čisté, pokud jsou duté, jsou nečisté. Rozbitím se očišťují. Pokud se obnoví, od té doby podléhají poskvrnění.Hliněné nádoby a nádoby z neteru jsou si poskvrňováním podobné: Jsou poskvrnitelné a samy poskvrňují ve své atmosféře, poskvrňují svým [konkávním] dnem, ale neposkvrňují svou zadní částí. A rozbitím se očišťují.“
[http://www.talmud.webnode.cz]
2. Oholot (Ahilot) – ,,Stany” (,,Zastavění stany”) – Traktát složený z 18 kapitol pojednává o znečištění způsobeném mrtvolou. Znečištění mrtvolou se nešíří jen dotykem. Řeší rozšíření infekce otvory ve stanu, domu a stav hřbitovů.
„8. kapitola – 3. Následující [věci] propouštějí nečistotu a nechrání [před ní]: truhla; bedna; skříň; slaměný úl; rákosový úl; vodní nádrž alexandrijské lodi; [nádoby] s ne[plochým] dnem a obsahem menším než
čtyřicet se’in vlhké [míry], což jsou dva korim suché [míry]; záclona; kožená
zástěra; kožené prostěradlo; prostěradlo; podložková rohož; rohož
neučiněná stanem; mrtvá zvířata a zvěř; a poskvrnitelné potraviny.A k nim se přidává mlýnek [poháněný] člověkem.“ [http://www.talmud.webnode.cz]
3. N´gaím – „Postižení“ – Traktát rozlišuje druhy malomocenství a kožních nemocí. Podle příkazů v Tóře jsou tito lidé nečistí. Rozeznání příznaků měl na starosti kněz. V 14 kapitolách se dočteme o rozšiřování nákazy na oblečení a domy a následné očištění.
4. Para – „(Červená) kráva“ – Červená kráva je obětním zvířetem, ze kterého se připraví popel s vodou k očišťování od hříchů. Popis přípravy má původ ve čtvrté knize Mojžíšově – Numeri, kapitola 19. V traktátu Para je 12
kapitolami vysvětleno, jaké určité znaky musí toto zvíře mít, způsob porážky, příprava směsi a smytí hříchů.
5. Tohorot – „Čistoty“ – Obsahuje výpis drobných znečištění, které končí se západem slunce, špatné rituální porážky zvířat, znečištění potravin při přípravě apod. Složen je z 10 kapitol.
6. Mikvaot – „Koupele“ – 10 kapitol radí jak provádět očistu při různých druzích znečištění. Jak má správná koupel vypadat, rozměry nádoby, objem vody a kdy je tato lázeň vůbec účinná.
7. Nida – „Nečistota (žen)“ – Ženy jsou rituálně nečisté v době menstruace, výtoku, výtoku v šestinedělí a po porodu. Zabývá se i celkově dospíváním dívek.
8. Machširín – „Uzpůsobující (k znečištění)“ – Je možno používat také názvu Maškin („Tekutiny“), jelikož se rozlišuje sedm druhů tekutin, které po kontaktu s látkou ji učiní nečistou.
9. Zavím – „(Postižení znečišťujícími) výtoky“ – Po skončení výtoku je následujících sedm dní člověk stále nečistý. V 5 kapitolách se řeší problematika znečištění a srovnání s jinými druhy.
10. T´vul jom – „Ten, jenž podstoupil koupel tentýž den“ – Nečistý člověk podstoupí během dne očistnou koupel, ovšem jeho nečistota končí až se
západem slunce. Dotknout se může pouze věcí běžného života, nikoli posvátných či zasvěcených předmětů.
11. Jadajim – „Ruce“ – Mohli bychom říct také netilat jadajim. Znečištění a následná očista poléváním rukou. Čtyři kapitoly mluví o původu znečištění rukou. Je uvedeno, které knihy například způsobují nečistotu a rozdílnost ve vnímání problémů nečistoty mezi farizeji a saduceji.
12. Ukcín – „Stonky“ – Mišna zde pojednává o částech rostlin a plodů, které mohou zapříčinit nezpůsobilost celého plodu.
[Stemberger, 1999,str 154 - 155]
Druhou částí, a také dodatkovou částí Talmudu je Gemara. Jedná se o podrobný komentář k Mišně. V aramejštině G´mara neznamená pouze „dokončení“, ale také
„učení se“ tradici nebo samotné „tradiční učení“.
5. Jídelní p ř edpisy
Jídelní předpisy a židovské zvyky a zásady v kuchyni mají velký význam. Celý židovský rok je plný svátků, postních dnů a jiných významných dnů. Kuchyně je místem, kde se připravují jídla k uctění Boha a jiných příležitostí. Všední jídla jsou ovšem také důležitá. Veškerému dění a pořádku vládne žena, hospodyně, která je udržovatelkou jídelních tradic a „ohně“ v rodinném krbu.
Tóra obsahuje 613 micvot neboli přikázání, které Bůh dal Izraeli. Těmito se řídí každodenní život Židů po celá staletí. Zhruba 50 z nich se konkrétně vztahuje ke stolování a jídelním pravidlům.
Všechny předpisy od chovu, poražení, přes očištění, zpracování až k uskladnění a konzumaci podléhají kašrutu, tj. rituálnímu předpisu. Obsah tohoto souboru se neustále vyvíjí. Postupem času je více a více surovin, přísad a nových náhražek potravin. Například aktuální soupis kašer potravin je možné najít na stránkách české židovské obce. Chov a držení zvířat dle čistoty je podmíněn předpisy ustanovenými ve Starém zákoně.
Nečistá zvěř (tame) není to jediné, čeho se musí vyvarovat. Židé dělají rozdíly mezi Bohem označenými zvířaty jako tame (nečistými) a mezi těmi, které byly nakaženy nebo roztrhány jiným zvířetem (trefa, trejfe). Takováto zvěř je samozřejmě
zapovězená. Je rituálně nečistá. Nebo jí také může být uhynulé zvíře (nevela), což doslovně znamená mršinu.
Může se také stát, že si u některých zvířat nejsme čistotou jisti. Buď nejsou zmíněny ve výpise Boha ve Starém zákoně, nebo nejsme schopni určit jejich zdravotní stav.
Na tuto situaci Židé odpovídají větou: „in dubis abstine“ – je-li důvod k pochybnostem, raději danou věc nebudeme jíst. [De Vries, 2008, str. 145]
O zdravotní stav zvířat i jejich následnou porážku se stará tzv. šochet. Je to výraz pro židovského řezníka. Tento šochet má většinou své povolání dědičné. Celé generace rodu si tuto profesi předávají. Šocheta jmenují rabíni a z dokumentů je známo, že jej zkoušeli ve více oblastech, zda je nábožensky způsobilý, má dobré chování
a samozřejmě jeho znalost v oblasti profese rituálního řezníka. Absolvuje rozsáhlá a důkladná školení a poté skládá zkoušky. Židé jsou toho názoru, že, i když šochet není přímo lékař, prošel školeními a jeho víra mu nedovoluje pochybení. Správnost rituální porážky a kontroly masa je podmíněna jeho vztahu k víře. Jistě může být kdykoliv přezkoušen, aniž by o tom dopředu věděl. Zvíře před porážkou nesmí vykazovat žádné známky nákazy nebo jiných problémů. V souvislosti s náboženskou tradicí úcty ke zvířatům, oběť porážky nesmí do poslední chvíle nic tušit. Zvíře je přeci také živoucí tvor a i na šabat odpočívá s hospodářem jeho domácí zvěř.
Než šochet provede rituální porážku, tzv. šchitu, zvíře musí být v absolutním klidu.
Zabít splašené zvíře by mohlo mít za následek přítomnost krve v mase. Nástroj, kterým se porážka vykonává, se jmenuje chalaf. Jedná se o rituální nůž. Tento nůž je mnohem delší než normální, jelikož neslouží jen k bodání. Nesmí na něm být ani škrábnutí a na ostří kazy. Před každou porážkou i po ní si šochet musí chalaf
zkontrolovat a ihned jej očistit či opravit. Řezník musí přejet nožem třikrát přes prst a třikrát přes nehet, jestli není tupý. Před porážkou se také muselo pronést příslušné požehnání. Zvíře musí být usmrceno jediným plynulým tahem, proříznutí jícnu s prudušnicí, aby se zvíře neleklo a šochet nepotrhal kůži ani maso. [Johnson, 1995, str. 198]
Navíc, pokud se zvíře bude cukat, existuje nebezpečí, že v mase bude krev. Tóra přísně zapovídá požívání krve:
„Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze
společenství jeho lidu.V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní , se získává
smíření. Proto jsem rozkázal Izraelcům: Nikdo z vás nebude jíst krev, ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host, nebude jíst krev. Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, uloví zvíře nebo ptáka, které se smí jíst, nechá vytéci jeho krev a přikryje ji prachem, neboť život každého tvora je v jeho krvi, ta ho oživuje.
Proto jsem Izraelcům řekl: Nebudete jíst krev žádného tvora, neboť život každého tvora je v jeho krvi. Každý, kdo by ji jedl, bude vyobcován.“ [Lv 17, 10 - 14]
I sebemenší dotek a pohled na ni by měl být omezen. Proto porážka musí proběhnout tak, aby krev z těla vytekla bez problémů a nezůstala v mase ani kapička.
Pokud se porážka povede bez komplikací, zvíře je staženo z kůže a šochet může pokračovat v prohlídce vnitřností a masa. V opačném případě zvíře není kašer a je považováno za mršinu nebo nerituálně poražené. Nejprve je nutné prohlédnout plíce, zda jsou bez známky nákazy. Dále se odstraňují žíly obsahující krev a zapovězený tuk, tzv. chelev. Zakázané části zvířat najdeme také pod názvem nikur. Doslova tento výraz znamená poražení či odstranění zakázaných částí poraženého zvířete. Požívat se tedy nesmí tuk u vnitřností a žaludku, protože byl v době chrámu obětován na oltáři. Musí se odstranit také svazové žily a šlacha kyčelního kloubu. [Newman, Sivan, 1998, str. 128]
Šlacha kyčelního kloubu je Židům zapovězena Bohem podle starozákonního příběhu, kdy Jákob celou noc zápasil s neznámým útočníkem:
„Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl:
„Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu.“ [Gn 32, 25 - 33]
Po odstranění nežádoucích částí zvířete šochet provede bdiku. Bdika je kontrola masa před dalším zpracováním. Další manipulace s masem je většinou již prací hospodyně. Naporcované maso máčí asi půl hodiny ve studené vodě a další hodinu je ponecháno nasolené v klidu. Tato procedura by měla odstranit veškeré zbytky krve z masa. Kvalifikovaný dohled, který zodpovídá za správné provedení šchity i bdiky,
dohlíží i na přípravu nemasitých výrobků. Jde o předpisy při dojení a při výrobě sýra.
Ani ve vejci nesměly být stopy po krvi, aby bylo kašer. [Johnson, 1995, str. 199]
Všechny tyto procedury jsou velice důležité. Co se týče masa, bylo kašer už po ohledání šochetem, ale ne pro přímou spotřebu. Aby bylo možné z masa připravovat nějaké pokrmy, musí projít procesem „kašerování“, tj. solením a máčením ve studené vodě.
Židovský lid je konzervativní a v tomto velmi opatrný. Dá se říct, že každý den je pro ně posvátný a skládá se z mnoha rituálů. Jelikož od dob zboření chrámu je zakázáno přinášet oběti a neexistují oltáře, stejně jako před stanem setkávání, je pro Židy kuchyně jakousi přípravnou obětí a jídelní stůl velkým oltářem.
Předešlý text byl věnován popisu základní přípravy potravy před dalším
zpracováním. Nyní budou uvedeny předpisy židovského stolování. Je nutné, aby židovská rodina vlastnila několik souprav kuchyňského nádobí i jídelního. Dle zákonů nesmějí dohromady vařit některé potraviny, podávat je ani společně jíst.
Domov a rodina je pro Židy velice posvátná a stůl je pro ně oltářem. Schází se u něj celé společenství jak při tradičních, tak při svátečních příležitostech. Z prvotní přípravy potravin a z Tóry už je známo, která zvířata či části jsou kašer. Je potřeba vědět, že potraviny se dále dělí na mléčné, masité a parve.
Mléčná a masitá jídla není možné dohromady vařit ani jíst. V Bibli je uveden tento zákaz na mnoha místech těmito způsoby:
„... nevař mládě v mléce jeho matky!“ [Ex 23,19]
„Ale buď pevný, co se týče zákazu krve, protože krev, to je duše, a ty maso s duší nejez!“ [Dt 12,23]
„…Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.“ [Dt 14, 21]
Zákaz jíst maso a mléko dohromady vyjadřuje Starý zákon v pojmech ohleduplnosti a citlivosti. Podobně je definován příkaz nasolovat maso, než je vařeno. Starý zákon se zcela snaží o to, aby vnímali samotnou pochybnost toho, že maso jí. Snaží se o citlivost ke všem živým tvorům, hlavně k lidem, a bližním.
Naproti tomu výraz parve označuje potraviny, jež nejsou ani masité ani mléčné, a proto je povolena jejich konzumace s oběma kategoriemi. Zahrnuje ovoce,
zeleninu, vejce a od nich odvozená jídla. Pro masitá, mléčná, tak i pro parve je nutné používat zvláštních nádob na přípravu. Neutrálním pokrmem jsou i ryby, je to maso, ale i přes to se musí vařit odděleně. Ryby jsou smíšenou potravou, jelikož
nepodléhají šchitě. Když ulovíme rybu, vytáhneme ji z vody, z jejího přirozeného prostředí a má to stejný výsledek, jako porážka u savců. Zárukou čistoty u ryb jsou ploutve a šupiny. A jelikož se neporáží nemůže se ani stát nevelou, to je zvířetem, které zemřelo bez rituální porážky. [Newman, Sivan, 1998, str. 136]
Otázky, zda se jedná o maso či parve, vyvstávají v souvislosti s drůbeží. Avšak po mnoha řešeních a v praxi v židovské kuchyni, se s masem drůbeže nakládá jako s každým jiným. Vztahuje se na ni šchita i ohledání masa. Konečnou úpravu,
ohledání vnitřností, odstranění nežádoucích částí a následné kašerování v soli a vodě provádí hospodyně.
Také zelenina a ovoce procházejí kontrolou. Musí se důkladně omýt a prohlédnou, zda v nich není hmyz a jiná havěť. Ta, jak je známo ze Starého zákona, patří k nečistým tvorům, které je zapovězeno jíst.
Jak je uvedeno v textu výše, není povoleno společně vařit mléčné pokrmy, maso a parve. Židovská hospodyně tudíž musí vlastnit několik souprav hrnců, pánví, talířů i příborů. S tím, že na svátek Pesach musí mít ještě jednu zvláštní soupravu, jelikož
„vykašerovat“ veškeré nádobí je velmi složité a některé prakticky nemožné. Tyto předpisy se můžou zdát přísné a složité, ale musíme brát v potaz, že žena v těchto poměrech žije celý život a pravidla jsou ji vštípena od útlého věku. Mají svůj určitý systém, podle kterého je vše prováděno, a tím by měly být komplikace zažehnány.
[De Vries, 2008, str. 156 - 159]
6. Židovské svátky a rituály
K židovské kultuře neodmyslitelně náleží rituály, svátky, tradice a zvyky. V těchto se zrcadlí doby dávno minulé a díky jejich dodržování si je židovská společnost může připomínat až dodnes. Svátky je možné rozdělit na biblické, historické, postní dny, ostatní významné dny a dále tzv. moderní svátky, které se týkají vzniku moderního státu Izrael. Největší a nejsvatější z židovských náboženských svátků jsou popsány v Pentateuchu. Podléhají také dalšímu dělení, a to na poutní svátky, kdy za doby existence Chrámu bylo povinností putovat do Jeruzaléma a přinést oběť, a na tzv.
svátky vysoké, což jsou dny pokání a vzpomínání. Tyto biblické svátky jsou všude na světě mimo zaslíbenou zemi zdvojené. Výjimku představuje Roš ha-šana, který je i v Izraeli dvoudenním svátkem a Jom kipur slavený pouze jeden den. Příčinou zdvojení svátečního dne je potvrzení začátku nového měsíce. Roš chodeš neboli hlava měsíce zahajuje každý nový židovský měsíc. V dobách existence Chrámu začátek měsíce vyhlašoval rabínský soudní dvůr, tzv. Sanhedrin. 30. den každý měsíc byli s netrpělivostí očekáváni v Chrámu svědci, kteří by potvrdili srpek nového Měsíce. Mohli se však objevit komplikace a Roš chodeš se musel odsunout na další den. Postupem času začali rabíni slavit Nový měsíc již 30. dne, jelikož doufali v příchod svědků ještě před západem slunce. Když se tak nestalo, oslava trvala i následující den. Do oblastí mimo Jeruzalém se šířily informace o začátku nového měsíce prostřednictvím poslů nebo ohňových signálů. Vzhledem ke zvyšování počtu nepřátel a zboření Chrámu se stávalo, že se k Židům dostávaly klamné zprávy. Díky těmto nejasnostem, které však nesměly překazit náboženskou povinnost slavit svátky, se ujalo řešení uctívání svátku v obou termínech. [Divecký, 2005, str. 14]
Tato kapitola bude věnována nejsvětějšímu svátku a pilíři judaismu Šabatu (תבש), vysokým svátkům, jimiž jsou Roš ha-šana (הנשה שאר) a Jom kipur (רופכ םוי), a dále poutnímu svátku Pesach (חספ). Probírána bude historická souvislost svátků, jejich průběh, tradice, rituály a vzhledem k povaze tématu, jejich vztah s čistotou.
Jak je psáno: „Bůh svořil člověka , aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“[Gn 1,28]
Slavení svátků, udržování tradic a rituálů je posvátným úkonem. Podle dodržování 613 micvot (přikázání), které Židé obdrželi od Boha, se snaží přiblížit jeho obrazu, tj.
stavu v době stvoření. Čistotou jídla a rituálním omýváním udržují čisté své tělo.
Posvátné úkony a modlitby přivádějí do stavu čistoty jejich duši. V době po zboření Chrámu není dovoleno přinášet oběti, jelikož oltář již neexistuje. V tomto čase se oltářem stal jídelní stůl židovského domova a Chrám představuje synagoga či domov. „Setkávání“ s Bohem se tedy děje na této půdě nejen v době svátků. Čistota tak s nimi jde ruku v ruce napříč staletími a vytrvale očekává příchod Mesiáše.
6.1. Šabat (תבש)
Pokud budeme mluvit o židovských svátcích a zvycích, ze všeho nejdříve je nutné pohovořit o šabatu. Je svátkem velmi důležitým a udržuje židovský lid ve spojení s tradicemi a Bohem každý týden, je to tzv. svatý den – šabat kodeš (שדק תבש). Tento den, je nařízeným odpočinkem.
Jak je psáno v Bibli: „Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.
Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ [Gn 2,1 - 3]
Svěcení sedmého dne odpočinku, jakoby konce prvního týdne stvoření je na znamení pokory a smlouvy s Bohem, příkaz je opakován v celé Tóře a je také součástí Desatera.
Začíná se tedy v pátek se západem slunce a končí v sobotu po východu prvních hvězd. Pátek večer, neboli šabatový předvečer je nazýván erev šabat (תבש כרצ) či lejl šabat (תבש ליל). Šabat se vyznačuje naprostým a striktním zákazem veškeré práce a jakékoliv činnosti. Proto je nutné vše vykonat a připravit před pátečním
soumrakem. Celý šabat se řídí podle sborníku Avot melacha, který je výpisem všech zakázaných druhů činností v tento den. Zapovězené činnosti se týkají práce
v domácnosti, jako úklid, vaření, pečení, šití apod., ale ani zájmová odvětví nebyla ušetřena. Hra na hudební nástroje, malování, výroba nebo poslouchání rádia a televize, to vše je projevem neúcty k Bohu. [Newman, Sivan, 1998, str. 197]
Mnoha lidem tato ustanovení mohou připadat jako určité omezení, ovšem je nutné uvědomit si historickou a náboženskou souvislost. A především celkový smysl posvátného dne, víry, povolených činností a modliteb. Bůh lidem posvětil sedmý den, aby si odpočali od celotýdenní dřiny. Je nutná revitalizace tělesná a především duševní. Interpretace tohoto principu nečinnosti podaná Simonem Filipem de Vries v díle Židovské obřady a symboly, je velmi vystižně zpracována. Autor uvádí, že
„šabat není jen obyčejným dnem odpočinku. Jeho hebrejské jméno vyjadřuje víc než to: přerušení, zastavení, ustání. Právě to je jádrem a podstatou židovského šabatu:
totiž oprostit myšlenky i ruce od práce, tvorby a jednou opět složit k nohám Stvořitele veškerenstva celé jeho dílo. Věz, že ty nejsi Stvořitel, a dokaž, že to víš! Jediným Stvořitelem je Bůh, nikdo jiný." [De Vries, 2008, str. 64]
Odpočinkem v Bibli se rozumí konec stvoření všeho hmotného, počínaje zemí a konče hvězdami, ale neznamená to naprostý konec veškeré činnosti. Sedmého dne totiž byla stvořena duše, jíž je obdařena každá lidská bytost. Duše je tedy vrcholem stvoření, stejně jako šabat, což je sedmý den, je vrcholem týdne. A jelikož hmotný svět není cílem, ale pouze prostředkem duchovního života, musí být šabat zasvěcen duchovnímu životu.
Proto je také ustanoven den odpočinku, modlení a pokory. V tento den si má bytost uvědomit svou roli na světě. Bůh je ten pravý a jediný „Otec“ a „Autor“ všeho.
[De Vries, 2008, str. 65]
Z tohoto je také možno vyvodit zařazení oslav šabatu do roviny náboženskoprávní z hlediska zákazu vykonávání jakékoli práce. Zpřítomňuje událost stvoření
a samozřejmě exodu.
Různé příběhy, vyprávění a vysvětlování důležitosti šabatu na něj předem připravují.
Mimo zpívání žalmů, šabatových písní (zmirot), modliteb a bohoslužeb, je bezmála důležitým faktorem k uctění „Svatého dne“ příprava domácnosti a pokrmů.
Hospodyně je v tento čas hlavní aktérkou všeho dění. Na počest se totiž připravují
nejméně tři hlavní jídla, a to páteční večeře, snídaně v sobotu dopoledne a sobotní pozdní oběd. Součástí každého jídla je šabatový chléb, neboli chala. Dříve byla příprava chaly záležitostí hospodyně. Bylo to cosi posvátného, výjimečného. Z těsta se po přípravě nejprve kus oddělil, jako oběť pozdvihování z doby Chrámu. Tento kousek se však později jen spálil. Zvykem bylo jíst obyčejně chléb tmavý, proto v tuto neobyčejnou chvíli se připravovala chala bílá. Dříve znamenalo pro hospodyně pečení šabatového bochníku jakýsi zvláštní druh umění. Bylo nutné splést
dohromady tři copy těsta, poté je pomazat vaječným bílkem a nakonec posypat mákem. Před vložením do pece musel být bochník požehnán. Dnes tuto práci odvádějí specializovaní pekaři, takže ženám mnoho práce ušetří. Je však psáno, že člověk by se měl před šabatem co nejvíce přičinit. Je před ním v neposlední řadě nutné vykonat osobní hygienu a obléknout se do svátečního šatu. I chudí lidé
vlastnili alespoň dva obleky. Jeden byl vždy určen na šabat. Člověk tak jako součást posvátných úkonů zaměřoval své tělo a mysl k tomu, co tento den především
představuje. Vzpomínce na Stvoření! [Sládek, 2008, str. 212]
Vedle chaly nesmí na svátečním šabatovém stole chybět víno. Nejvhodnější by bylo kvalitní červené víno, ovšem vzhledem k poměrům různých dob, je povoleno i levnější červené víno, bílé víno nebo domácí rozinkové. Ale je nutné, aby byla na stole alespoň jedna sklenice.
Stůl je bíle prostřen, nemělo by chybět ani sváteční nádobí a příbory. Dvě chaly jsou umístěny uprostřed, přikryty vyšívanou přikrývkou. Symbolizují manu, která lidem po východu z Egypta byla dána od Hospodina, padala na rosu a byla přikryta rosou (přikrývka). Na šabat mana nepadala, proto den šestý padaly dvě. Vedle je postaven skleněný, kříšťálový či z drahého kovu vyhotovený pohár na Kiduš (posvěcení).
Velkou trojici uzavírá šabatové světlo. Představují ho svíce ve dvou svícnech umístěné na stole nebo různě po pokoji. Slavnostní okamžik rozsvěcení světel
připadá hospodyni. Po zapálení pronese požehnání, zavře oči a dlaně rukou namíří na svíce. Poté otevře, zhlédne posvátné světlo a rozevřením rukou rozprostírá světlo do všech koutů.
Ke stolu se sedávalo až po večerní páteční bohoslužbě. Hostinu zahajoval otec rodiny Kidušem nad vínem a požehnáním chleba. Tento večer také děti dostávaly požehnání od svých rodičů, jako žehnal umírající Jákob synům Josefovým. [Sládek, 2008, str.
213]
Aby byl židovský domácí stůl posvěcený stejně jako oltář ve Stanu setkávání, nesmělo se zapomenout na sůl. Sůl je považována za symbol věčného nesmrtelného spojení.
„Každý dar své přídavné oběti solí osolíš. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S každým svým darem přineseš sůl.“ [Lv 2,13]
Sobotní den bývá zpravidla mnohem klidnější. Začíná ranní bohoslužbou a druhým jídlem a samozřejmě posvěcením vína. Sobota je vyplněna studiem Tóry, Talmudu, Midraše a dalších textů. Tvoří se studijní a výkladové kroužky v synagogách či studijních prostorách. Cílem je obohatit svého ducha a mysl a koncentrace na duchovní atmosféru.
Třetí a také poslední šabatové jídlo (seuda šlišit) se zpravidla připravuje na podvečer.
Je považováno za nejdůležitější ze všech. Na konci tohoto jídla a také šabatu židovské domovy opouští nešama jetera, což znamená zvláštní přídatnou šabatovou duši. Pokrm opět obsahuje dvě chaly, ale již není nutné prvotní posvěcení vína. Proto také chaly nebývají přikryté. Přikrývka má značit jak rosu, tak fakt, že bochníky nejsou na stole prvotní.
Noc začíná ve chvíli, kdy se na nebi objeví tři hvězdy. Tehdy končí i šabat a rozsvěcí se svíce doma či v synagogách. Na rozloučení a rozdělení posvátného a profánního dne se pronáší havdala (oddělení). Přitom se rozsvěcí havdalová svíce, která se na znamení konce Šabatu zháší vínem z poháru. [De Vries, 2008, str. 66-70]
Jistěže opojení z šabatové atmosféry jen tak nekončí. Ještě zbytek večera je v jeho duchu a v člověku pomalu doznívá příjemný pocit.
Tento „Svatý den“ či „Den odpočinku“ je základem všech svátků a významných dní.
Jeho průběh a chápání vyvolá v člověku spirituální náladu a přiměje ho vzpomenout si na časy dávno minulé a strasti národa, jehož je součástí. V této souvislosti a během takovýchto dní, si uvědomí důležitost dodržování tradic a svátků. Je to spojení
s lidmi, kteří už mezi nimi nejsou, s podstatou jejich lidství a především spojení s Bohem.
Existují šabatové dny, které jsou v židovském kalendáři zvlášť vyznačeny, a to z hlediska historického nebo že předcházejí některým velkým svátkům, jako například Šabat ha-gadol, který se nachází před svátkem Pesach. Další názvy je možné odvodit z předepsané četby na tyto dny, z Tóry či Proroků. [Newman, Sivan, 1998, str. 199]
6.2. Roš ha-šana (הנשה שאר)
V doslovném překladu tento termín znamená ,,hlava roku“. Roš ha-šana neboli židovský Nový rok je slaven 1. a 2. měsíce tišri, což v našem kalendáři připadá na září-říjen. Byl sice dle Pentateuchu jednodenním svátkem, ale později kvůli
problémům stanovení data, se slaví dva dny v diaspoře i v Izraeli. Tento svátek má navíc ještě své zvláštní významy. Smysl vyplývá z dalších názvů:
- Zichron trua (העורת ןורבז) – „upamatování troubením“
- Jom trua (העורת םוי ) – „den troubení“
- Jom ha-din (ןידה םוי) - ,,den soudu“ – v období mezi Roš ha-šana a Jom kipur je osud všech bytostí vystaven soudu Nejvyššího soudce
- Jom ha-zikaron (ןורבזה םוי) - ,,vzpomínkový den“
Zichron trua (,,upamatování troubení“) v sobě zrcadlí zvyklost troubení na zvířecí roh, tzv. šofar.
„Mluv k Izraelcům: Prvního dne sedmého měsíce budete mít slavnost odpočinutí s pamětným vytrubováním a bohoslužebným shromážděním.“ [Lv 23, 24]
Jom tru´a („den troubení“) je dnem, kdy v sobě Židé probouzejí mravní sílu před soudem a současně připomenutím smlouvy mezi Bohem a Izraelem na hoře Sinaj, jež byla provázena zvukem šofaru.
