Alevité v Turecku: humánně-geografická analýza
Bakalářská práce
Studijní program: B1301 – Geografie
Studijní obory: 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání
7504R181 – Geografie se zaměřením na vzdělávání (dvouoborové)
Autor práce: Adéla Švarcová
Vedoucí práce: RNDr. Artur Boháč, Ph.D.
Liberec 2017
Poděkování
Ráda bych tímto pod kovala RNDr. Arturovi Boháčovi, Ph.D. za cenné rady, p ipomínky, vst ícnost p i konzultacích a odborné vedení p i vypracování bakalá ské práce. Dále také své rodin a p átel m, kte í m b hem celého studia pln podporovali.
Anotace
Bakalá ská práce se zam uje na komplexní analýzu alevitské menšiny ţijící v Turecku.
V práci jsou popsány prostorové politicko-historické souvislosti alevismu od doby vzniku islámu aţ po současnost, teoretické vymezení menšin a víra a praxe alevit . K práci jsou vytvo eny dv mapy s rozmíst ním alevitské populace a s počtem dom cemevi v provinciích Turecka.
Klíčová slova
Alevité, Alevismus, Turecko, Bektaši, Kizilbaš
Annotation
This bachelor thesis focuses on a complex analysis of the Alevi minority living in Turkey. It describes the spatial politico-historical context of alevism since the rise of Islam to the present. It also covers the theoretical definition of minorities, and the faith and practice of the Alevi community. There are two maps included which show the deployment of the Alevi population and the number of Cemevi in the provinces of Turkey.
Key words
Alevi, Alevism, Turkey, Bektashi, Kizilbash
7
Obsah
Úvod ... 9
1 Teoretické p edpoklady ... 10
1.1 Definice menšiny ... 10
1.2 Typologie alevitské menšiny... 11
2 Alevité a alevismus – základní charakteristika ... 13
3 Historické souvislosti alevismu ... 16
3.1 Doba vzniku islámu ... 16
3.2 P vod Turk (6. – 10. století) ... 18
3.3 Doba seldţucká (polovina 11. století aţ 13. století) ... 19
3.4 Osmanská íše (14. aţ 20. století) ... 20
3.5 20. století ... 25
3.6 Islám za vlády demokrat ... 27
4 Rozmíst ní alevitské populace ... 32
5 Alevité a společnost ... 34
5.1 Vztah sunnit a alevit a jejich úsilí o zrovnoprávn ní ... 35
6 Diynat ... 37
7 Porovnání alevismu a ortodoxního islámu ... 38
7.1 Šest článk víry ... 38
7.2 P t pilí ... 41
8 Víra a praxe ... 44
8.1 Cesta k dokonalému člov ku ... 44
8.2 Legenda o skále s otvorem ... 44
8.3 Ob ady Cem ... 44
8
9 Svátky, zvyky, tradice ... 47
9.1 Ašúra ... 47
9.2 P st Muharrem ... 47
9.3 Pokrm aşure ... 47
9.4 P st Hizir ... 47
9.5 Hıdırellez ... 48
9.6 Svátek ob ti ... 48
9.7 Nevruz ... 49
10 Migrace a zahraniční aktivismus alevit ... 50
Záv r ... 52
11 Zdroje ... 53
11.1 Bibliografické ... 53
11.2 Elektronické ... 55
12 Seznam p íloh ... 57
9
Úvod
V současné dob je Turecko stále více diskutovaným státem, a uţ z politického nebo náboţenského hlediska. Turecko je známé svým nep íliš tolerantním postojem v či Kurd m, ţijícím v Turecku. Rovn ţ je známé svými podráţd nými reakcemi na kritiku lidskoprávní či politické situace zvenčí. Málokdo ovšem ví o další skupin , která je trnem v oku turecké vlády, o tzv. alevitech. Alevité nejsou p íliš známí a medializovaní v České republice jako nap íklad jiţ zmín ní Kurdové. V České republice se alevity zabývá Kate ina Vytejčková, která vydala na toto téma rozsáhlejší práci. V ostatních českých publikacích jsou pouze krátké zmínky o skupin alevit . Práce tedy vychází p edevším z anglicky a turecky psaných publikací. Alevit v Turecku je okolo 20 milion z celkového 80 milionového obyvatelstva. Jde o pom rn velkou náboţenskou skupinu, která stále není oficiáln uznaná jako menšina.
Jedná se však o hrubé odhady, protoţe dohledat p esný počet alevit není moţné, jelikoţ sčítání lidu nemonitoruje náboţenskou víru.
Ráda bych upozornila, ţe n které informace nemusejí být neutrální, nýbrţ ideologicky zabarvené. Turecko je podle organizace Freedom house (2017) označeno jako částečn svobodná zem . Obyvatelé Turecka se potýkají nejen s porušováním práv menšin a korupcí, ale také s potlačenou svobodou projevu. Jiţ v minulosti turecká vláda zablokovala n které internetové stránky jako Twitter, Youtube nebo Facebook a i dnes monitoruje n které aktivity obyvatel. V b eznu roku 2015 parlament schválil nové zákony, které rozší ily pravomoc státu dočasn blokovat obsah a provád t dohled bez soudního p íkazu.
Bakalá ská práce je rozd lena do t í hlavních částí. První část pojednává o teoretickém vymezení menšin, ve druhé jsou podrobn ji popsány politicko-historické souvislosti alevismu od doby vzniku islámu aţ po současnost a ve t etí části samotná víra a praxe alevit . Jedna kapitola se také zam uje na politiku AKP v čele s prezidentem Erdoğanem a její vztah k alevit m. P es nedostatek dostupných geografických informací se práce snaţí klást d raz na prostorové aspekty problematiky.
Cílem práce je podat ucelený p ehled, podrobný popis a zmapování alevit a jejich víry. Dílčím cílem je vytvo ení rozsáhlejší práce na toto téma v českém jazyce, jelikoţ je jich u nás jen ojedin le. V práci jsou pouţita n která slova v originálním tureckém jazyce.
10
1 Teoretické předpoklady
1.1 Definice menšiny
„Definice národnostní menšiny není jednotná. V Evropské unii je k vymezení tohoto pojmu jednotlivým členským státům ponechána volná ruka. Za všeobecnou definici je považováno definování národnostní menšiny společenstvím OSN. Ovšem na vymezení tohoto pojmu lze nahlížet nejen z hlediska legislativního ale také z hlediska kulturních souvislostí. OSN definuje národnostní menšinu jako skupinu obyvatel státu, tvo ící menšinu v nedominantní pozici uvnit státu, disponující etnickými, náboženskými nebo jazykovými charakteristikami, které jsou odlišné od charakteristik většiny obyvatel, mající vědomí vzájemné solidarity, motivované, byť jen implicitně kolektivní vůlí p ežít, a jejímž cílem je dosáhnout rovnosti s většinou, jak ve skutečnosti, tak i podle zákona.“ (Multikultura 2015).
Podle F. Capotortiho (1951) m ţeme také národnostní menšinu definovat jako
„skupinu osob, která je na rozdíl od ostatního obyvatelstva státu početně menší, nezaujímá vedoucí postavení a její p íslušníci – občané tohoto státu – vykazují v etnickém, náboženském nebo jazykovém ohledu znaky, které odlišují od ostatního obyvatelstva. Tito vykazují p inejmenším implicitně pocit sounáležitosti zamě eny na zachování vlastní kultury, vlastních tradic, vlastního náboženství nebo vlastního jazyka“
(Sulitka 1998, s. 54).
V mezinárodním paktu o občanských a politických právech (1966) se píše, ţe „ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude jejím p íslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními p íslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali svého vlastního jazyka.“
Valné shromáţd ní OSN v roce 1992 stvrdilo Deklaraci o právech osob náleţejících k národnostním, etnickým, náboţenským a jazykovým menšinám. Vyzývá státy k ochran existence menšin a jejich identit a k vytvá ení legislativy nebo jiných opat ení souvisejících s minoritami. „Menšinová práva mají čítat svobodné užívání vlastní kultury a jazyka v soukromí i na ve ejnosti, participaci p íslušníků minorit na kulturním, společenském, hospodá ském životě a na p ijímání opat ení týkajících se menšinových otázek, vytvá ení minoritních sdružení s možností p eshraničních styků.
Menšiny nesmějí vyvíjet aktivity, které by byly v rozporu s cíli Charty OSN, a to zejména
11
se zásadou suverénní rovnosti, územní a politické nezávislosti státu, jehož území obývají.“ (Potočný in Boháč 2014, s. 16).
1.2 Typologie alevitské menšiny
„Na Blízkém východě se vyskytuje zejména asijský model vztahu mezi státem a národem, který je z hlediska možnosti vzniku ozbrojených konfliktů nejproblematičtější. Tento model p edpokládá existenci multietnických či multireligiózních států s dominantním národem, jenž klade akcent na vlastní území (administrativně vymezený stát), jazyk, náboženství a historii, prodchnutou národními mýty, odkazujícími ke zlatému věku národa, v němž obvykle dosáhl největšího územního rozmachu. Takovýto národ (stát) má obvykle nep íliš p átelské vztahy se sousedními národy (státy), které viní z historických k ivd. Usiluje o etnickou homogenizaci a potlačení menšin, které p edstavují mocenskou nebo jinou konkurenci.“ (Boháč 2014, s. 32).
V našem p ípad se tedy jedná o Tureckou republiku, kde p evládají sunnité, kte í potlačují menšinu Kurd nebo práv alevit . Jako nejv tší rozmach Turecka je vnímána doba osmanské íše a úhlavním nep ítelem byla krom evropských k es anských monarchií tehdejší šíitská Persie.
Podle organizace Freedom house (2017), která monitoruje stav demokracie v zemích celého sv ta podle sedmibodové stupnice, kde jednička znamená více svobodná zem a sedmička naopak mén svobodná. Turecko má stupnici na 4,5 ze 7 a je tak označena jako částečn svobodná zem . Dále se zam uje na občanská a politická práva, kde občanská práva jsou na stupnici 5 ze 7 a politická 4 ze 7.
V posledních p ti letech bylo zaznamenáno klesající dodrţování politických práv a občanských svobod. Problémovými oblastmi jsou p edevším práva menšin, svoboda projevu, asociační práva a korupce. Hodnocení Turecka kleslo zejména kv li p evratu v červenci 2016, coţ p im lo vládu vyhlásit stav mimo ádných událostí a provád t hromadné zatýkání a propoušt ní státních zam stnanc , akademik , noviná , opozice a dalších domn lých nep átel. Alevité a nesunnitští muslimové historicky čelí násilí a diskriminaci. V dubnu 2016 Evropský soud pro lidská práva rozhodl, ţe alevité byli p edm tem diskriminace, protoţe stát odmítnul uznat jejich víru a neposkytnul uznání jejich posvátných dom , jako to ud lal u sunnitských mešit. Pouze t i nemuslimské
12
náboţenské skupiny – Ţidé, ečtí pravoslavní a arménští k es ané jsou oficiáln uznáni jako menšina, p ičemţ určitá míra tolerance k ţid m a k es an m je dána islámskou tradicí respektu k Lidu knihy.
Podobn jako organizace Freedom house, monitoruje index demokracie také organizace Economist Intelligence Unit (2016), která má hlavní sídlo v Londýn . Státy klasifikuje do kategorií plná demokracie, demokracie s vadami, hybridní reţim a autoritá ský reţim. Turecko je označeno jako hybridní reţim s hodnotami 5,04 (2016).
Hodnoty od roku 2012 však stále klesají.
Menšiny m ţeme d lit podle původu na autochtonní a alochtonní. Autochtonní menšina p edstavuje p vodní obyvatele zem , zatímco alochtonní p ist hovalé.
O alevitech m ţeme íci, ţe pat í do autochtonních menšin. Dále podle lokalizace na koncentrované, disperzn rozmíst né a kombinaci t chto dvou typ . Alevité ţijí ve znatelné koncentraci v určitém regionu, avšak jsou p ítomny i v ostatních částech státu.
Jedná se tedy o kombinaci koncentrované a disperzn rozmíst né menšiny. A nakonec se dají d lit podle početnosti na vyšší a niţší počet p íslušník v menšin . Nap íklad Angel Rabasa (2008, s. 20) ve své publikaci The rise of political islam in Turkey uvádí počet alevit na 15 milion , zatímco internetová stránka Minority Rights aţ na 25 milion . Alevit je tedy odhadem 20 milion z cca 80 milionového obyvatelstva Turecka. Lze tedy íci, ţe je m ţeme za adit do vyššího počtu, kde je šance k prosazení poţadavk dané menšiny. M ţe p sobit ovšem také jako hrozba, více dráţdit majoritní populaci a vládnoucí reţim a vést k represím. „Většina postosmanských států nedokázala vytvo it národní identitu, která by dostatečně reflektovala jejich multietnicitu v duchu amerického modelu státu a národa, založeného na pocitu p íslušnosti ke státu, jeho státnímu území a p irozenému splývání většiny s menšinou.“
(Boháč 2014, s. 45).
13
2 Alevité a alevismus – základní charakteristika
Alevité jsou náboţenská menšina ţijící v Turecku. Primárním znakem alevit je tedy jejich specifické náboţenství, co se týče etnicity, mohou být tureckého či v menšin p ípad kurdského p vodu. Zvyk za azovat alevity v Turecku do ší´itského islámu je v Evrop pon kud rozší ený. Ve skutečnosti alevité ale p edstavují spíše zvláštní fenomén, který francouzská turkoloţka Irène Mélikoff pojmenovala jako turkmenskou náboţenskou koncepci, které safíjovská neboli perská propaganda prop jčila mysticko–ší´itské rysy. Odborníci se dodnes dohadují, zda jsou alevité odnoţí bektašíje, anebo naopak, zdali je bektašíja alevitským proudem (Pirický 2006, s. 163).
Bektašíja je súfistický ád mystik , který se začal ší it v pr b hu 16. století v Anatólii a následn se dostal aţ na Osmanský Balkán, zejména Albánii. Bektašíjové jsou tradicionalisté, kte í jsou ale více uvoln n jší v dodrţování náboţenských zákon neţ ostatní muslimské sekty. Umoţňují ţenám a k es an m být součástí jejich rituál , tancují a pijí víno. Tyto praktiky jsou v hlavním proudu islámu zakázány (Cavendish 2011, s. 327).
Poslední dobou se spekuluje o tom, jestli se alevité mohou za adit p ímo pod islám nebo zda netvo í zcela nové náboţenství. Alevité mají své vlastní rituály, zvyky a svátky. V alevismu se nacházejí prvky islámu stejn jako k es anství ba dokonce judaismu, hinduismu a buddhismu (Vytejčková 2012, s. 21). M ţeme tedy íci, ţe se jedná o synkretické náboţenství.
Podle statistik se odhaduje, ţe více jak 90 % obyvatelstva Turecka se hlásí k islámu. Do t chto 90 % se adí i alevité, kte í nejsou uznáni jako menšina, tudíţ jejich počet se m ţe jen odhadnout. N které publikace uvád jí 10-15 milion a n které internetové zdroje aţ 25 milion . V tšinoví sunnité alevity neuznávají jako menšinu ani jako pravé muslimy. Alevité se poznají i podle toho, ţe všude vyv šují portréty imáma Alího, kdeţto sunnité se zobrazování lidských bytostí vyhýbají. Alevité neuznávají pilí e, ani rituály, na kterých stojí ortodoxní islám, uznávají p edevším Alího – bratrance a zet Mohameda. „Alí je u alevitů považován za Dokonalého člověka, který je ztělesněním Boha na zemi a zároveň všech lidí. Je nazýván Lev Boží a jeho symbolem je lev, je to mytický hrdina“ (Vytejčková 2012, s. 23). Alí je také povaţován za obránce chudých a utlačovaných, coţ má ko eny v historii, kdy byli šíité pronásledováni
14
v tšinovými sunnity (Zeidan 1999). Víra a kultura zkoumané skupiny je nazývána jako alevismus.
V anglicky psaných publikací se často a nesprávn zam ňují alawité a alevité.
Zatímco alawité (nusairité) jsou z etnického hlediska Arabové, alevité jsou obvykle Turci. I p esto, ţe mají podobné názvy – odvozující jméno od Alího, p edstavují odlišné kmeny islámu. Alevité tedy nejsou alawité, stejn asi jako protestanti nejsou demokraté (Global Public Square 2012).
Alevité nemají centralizovanou organizační strukturu ani doktrínu. Ţijí v uzav ených komunitách, do kterých se rodí. Alevismus je tedy, p estoţe není výhradn turkický, ale i částečn kurdský, etnickým náboţenstvím bez misijních aktivit a v tomto aspektu je podobný dalším náboţenským sm r m Blízkého východu, jako jsou drúzismus, jezídismus, atd. Gabriel Pirický (2006, s. 163) ve své publikaci uvádí, ţe „v posledním desetiletí se u alevitů objevil jistý „humanistický“ proud, který se otev el sunnitům a snaží se potlačovat prvky tajnůstká ství u svých vě ících.“
Alevité vykonávají ob ady, které se nazývají cem. P i ob adu jsou charakteristické rituální tance ţen a muţ (sema) a poţívání alkoholu. Alevité nev í v peklo či v ráj, ale v í v reinkarnaci. Významnou roli určují také ob ady spjaté se slunečním cyklem.
Zatímco sunnité a ší´ité pouţívají jako jazyk arabštinu, alevité preferují turečtinu a práv proto se povaţují za „opravdové Turky“. Zajímavostí je, ţe k alevit m pat í jakési heslo „bratrství na cest ţivotem“. Manţelský pár si slibuje, ţe si budou vzájemn pomáhat ve všech ţivotních situacích, podobn jako je tomu v judaismu (Pirický 2006, s. 163).
Plnohodnotným členem alevitské obce se m ţe stát nováček, který vysloví prohlášení p ed p edstaveným a členy obce p i speciálním ob adu. Prohlašuje se v ta:
„Ve jménu šáha, Bože-Mohamede-Ali, jsem žákem na cestě k dokonalému člověku, jsem pánem svých činů, svého slova, svého těla. Mým p áním je vstoupit do města boží milosti.“ Dodrţování slibu se musí kaţdý rok obnovovat p i jiném výročním ob adu.
Alevité uznávají trojici B h-Mohamed-Ali, která bývá p irovnávána k té k es anské.
B h prý stvo il Mohameda a Alího ze stejného sv tla, a zatímco Mohamed je jeho vn jší podobou, Alí je jeho vnit ní podstatou. Jeţíšovi se ve skutečnosti více podobá Alí neţ Mohamed. Alevité tvrdí, ţe B h nesídlí na nebesích, ale v našich srdcích. B h je v duchu panteismu všude a ve všem okolo nás a proto i kaţdý člov k má v sob
15
boţskou podstatu. Cílem kaţdého člov ka by m lo být duchovní splynutí s Bohem, které lze provést jen láskou (Vytejčková 2012, s. 22).
Alevité se vnímají jako etnická skupina, která má vlastní samostatné náboţenství.
V í, ţe jejich náboţenství má prvky rozumu, moudrosti, demokracie, humanismu, lásky, tolerance, rovnosti, poctivosti, solidarity, svobody, podporuje vzd lání, v du a osobní rozvoj a pomáhá lidem v nouzi. Je kompatibilní s moderností. Povaţují se za správce opravdové turecké kultury, náboţenství a folklóru. íkají, ţe jejich víra je vhodn jší pro Turecko neţ arabský islám, protoţe zahrnuje turecké vlastnosti údajn potlačené sunnismem, jako jsou tolerance, humanitá ství, rovnost a kladení v tšího d razu na vnit ní náboţenské srdce. Alevité vidí sami sebe jako skutečné opatrovatele turecké kultury, náboţenství a jazyka. Stručn ečeno, Turci jsou skutečnými stráţci islámu a alevité jsou skutečnými Turky (Zeidan 1999).
John Shindeldecker 1998 ve své publikací uvádí n kolik odpov dí samotných alevit na otázku, kdo to jsou alevité nebo co je to alevismus:
„Alevita je muslim, který miluje rodinu proroka Mohameda.“
„Alevita je demokratická a tolerantní osoba, propagující lidská práva a moderní myšlení, bez ohledu na jeho náboženské pozadí.“
„Alevita je špinavý a nemorální člověk, který je tak daleko od náboženství, že se nejprve musí stát k esťanem, než se bude moci stát muslimem.“
„Alevismus je alternativou ortodoxního islámu.“
„Alevismus je p íkladem marxistického boje ze strany utlačované menšiny.“
„Alevismus je filozofie, způsob života.“
„Alevismus je nejvíce autentický výraz anatolského islámu.“
16
3 Historické souvislosti alevismu
3.1 Doba vzniku islámu
Zhruba v polovin 7. století po Kr. tvo ily civilizovaný sv t íše byzantská se st ediskem v Konstantinopoli, íše sásánovská se st ediskem v Ktésifontu (dnešní Madá´in – Írák), íše čínská a n kolik íší na území P ední Indie. B hem prvních n kolika desetiletí 7. století se nadvláda Sásánovc rozší ila aţ do Egypta, zatímco Sýrie a Anatólie se zmocnil Chusrau II. Parvíz, poslední významný vládce Sásánovc (Haeri 2001, s. 18-20).
Arabský poloostrov obývaly arabsky mluvící beduínské kmeny, které vedly kočovný zp sob ţivota. Slovo Arab p vodn označovalo kočovného beduína a teprve pozd ji zahrnovalo všechny, kdo mluvili arabsky a p ijali arabskou kulturu. Náboţenské soustavy v tšiny arabských národ byly rázu pohanského a částečn se v nich projevovaly vlivy pocházející z k es anských a ţidovských obcí jak v Arábii, tak v zemích leţících na sever i na jih odtud. Nejvýznamn jších obchodním st ediskem se stalo m sto Mekka, jelikoţ spojovalo Mezopotámii a St edozemí s Jemenem a Afrikou.
Arabské pohanství se soust edilo na náboţenský kult v kvádrové stavb Ka´ba známé pod názvem D m boţí. Podle muslim ji zbudoval prorok Abraham. Arabové uctívali n kolik boh , ale také kamen , hv zd - apod. Poté p išel Mohamed a polyteismus vyvrátil (Haeri 2001, s. 21-24).
Mohamed se narodil v roce 570 po Kr. Pocházel z rodu Hášimovc , jedné z v tví Kurajšovc , který tehdy pat il k nejvýznamn jším a nejmocn jším kmen m v Mekce.
Kurajšovci p evzali ochranu nad svatyní Ka´ba a nad vodními prameny v Mekce vládli prost ednictvím rady starších. Mohamed se oţenil s Chadídţou, která byla o patnáct let starší a velice bohatá. Narodila se jim dcera Fátima, která si pozd ji vzala za manţela bratrance svého otce Alího. Mohamed byl pouhým obchodníkem, který nebyl p íliš vzd laný. Často rozjímal v jeskyni zvané Hirá nedaleko Mekky. Kdyţ mu bylo p ibliţn čty iceti let, zjevil se mu archand l Gabriel. Postupn se mu zjevoval celý Korán a krátce p ed jeho smrtí se mu zjevila poslední část knihy. Bylo tedy nemoţné, aby v Koránu n co chyb lo (Haeri 2001, s. 25-27).
17
Po smrti Mohameda v roce 632 došlo ke sporu o vedení islámské obce. Pro tzv.
sunnity mohl být chalífou kdokoli, zatímco šíité lp li na krevní p íbuznosti chalífy s Mohamedem a up ednostňovali Alího. Prvním chalífou se stal Abú Bakr, který byl radou starších arabských kmen zvolen. Abú Bakr byl Mohamed v tchán a favorit sunnit (Haeri 2001, s. 95-96). Alí byl zvolen čtvrtým a posledním vládou zvoleným chalífou. Za jeho vlády (nebyla dlouhá, byl zavraţd n v Nadţafu v dnešním Iráku) se rozd lení islámu na dv v tve upevnilo.
Alevité tedy následují Mohameda, Alího a Isná ašaríja (téţ dvanáctníci, v tšinový proud v rámci šíitského islámu známý nap íklad z Íránu). Alí a jeho dva synové Hasan a Husajn jsou povaţováni za první t i imámy a ostatních dev t imám pochází z pokrevní linie (Shindeldecker 1998).
Dvanáctníci uznávají dvanáct imám (znalce a učitele Koránu), mezi které pat í:
1. Alí ibn Abí Tálib (600–661) 2. Hasan ibn Alí (625–669) 3. Husajn ibn Alí (626–680) 4. Alí ibn Husajn (658–713) 5. Mohamed ibn Alí (676–743) 6. Dža'far as-Sádik (703–765) 7. Músa ibn Džafar (745–799) 8. Alí ibn Músa (765–818) 9. Mohamed ibn Alí (810–835) 10. Alí ibn Mohamad (827–868) 11. Hasan al Askarí (846–874)
12. Mohamed al Mahdí (868 – současnost)
V tšina alevit v í, ţe poslední dvanáctý imám Mohamed al Mahdí vyr stal v ústraní, aby se zachránil p ed t mi, kte í cht li zničit rodinu Alího. V í, ţe je stále naţivu a očekávají jeho p íchod v soudný den (Shindeldecker 1998).
18 3.2 Původ Turků (6. – 10. století)
První zmínka o Turcích (význam slova Turek se nejčast ji p ekládá jako silný nebo mocný) pochází z čínských pramen ze 6. století n. l. Z ejm jiţ ale ve 3. století p ed n. l. byli turečtí kočovníci, chovatelé koní, součástí kmenového svazu asijských Hun . Domovinou turkických populací se staly rozsáhlé prostory st ední Asie včetn západní a st ední části dnešního Mongolska. Občané Turecka dodnes vnímají st ední Asii za jakousi p vodní mate skou vlast (Anayurt), jeţ je op edena mýty. I nyní se v Turecku u n kterých politických sil vyskytují panturkické geopolitické koncepce usilující o spojení turkických národ v Evrop , Malé Asii, na Kavkaze a ve st ední Asii.
Zprávy o turkických národech byly známy i z nápis v tureckém runovém písmu, které byly nalezeny v orchonské a jenisejské oblasti. Po jazykové stránce adí lingvisté turečtinu k altajské jazykové rodin . Turky sice známe jako tv rce početných impérií, p esto však kočovné turkické populace ţily v tšinou v kmenov organizovaných nestátních útvarech, pro které byla charakteristická politická decentralizace a odpor ke státní dominanci. Turci nikdy netvo ili jednotný stát „všech Turků“. (Pirický 2006, s. 17).
Mytickým zví etem všech Turk je vlčice. Ta m la kdysi dávno zachránit malého chlapce. Chlapec p eţil masakr, kterého se na Turcích dopustili Číňané. Vlčice odnesla dít do mytické doliny Ergenekon, kde ho vychovala a m la s ním deset d tí, od nichţ pocházelo deset tureckých rod . Kdyţ se dolina stala pro jejich potomky p íliš malou, Turci zaloţili na radu ková e oheň a ţár roztavil skálu a vytvo il únikový východ.
Etnika, která stála u zrodu osmanského státu, pat ila k oghuzské v tvi turkických národ . P vodn se vytvá el kmenový svaz pod názvem Tokuz–Oghuz neboli dev t Oghuz a ti sídlili na severním okraji turecké íše, p esn ji na východní stran poho í Hangáj, kde leţelo také legendární m sto Ötüken. Oghuzové se často bou ili proti svým pán m, a kdyţ se vlády v íši zmocnili Ujgu i, část Oghuz se p est hovala do stepí severn od Aralského mo e a na horní tok eky Syrdarje. Po vít zství Arab nad Číňany v bitv u Talasu roku 751 se velká část Asie dostala do p ímého kontaktu s islámským sv tem. V polovin 10. století p estoupil k islámu dokonce i panovník tureckých Karachánovc . V islámských pramenech se pak s islamizovanými Oghuzy setkáváme pod pojmenováním Turkmeni (Pirický 2006, s. 17-18). Za Turkmeny se dodnes označují obyvatelé Turkmenistánu či také turkické menšiny v Iráku a Sýrii.
19
3.3 Doba seldžucká (polovina 11. století až 13. století)
Ve 12. a 13. století se v pr b hu rozsáhlých etnických p esun dostaly početné kočovné populace Turk p es Persii do Zakavkazska aţ do Anatólie. Na cest od altajských vrchol po brány Anatólie p ijaly kmenové společnosti starých Turk za své mnohé cizí prvky, nap íklad íránské a ecké. Od svých p íbuzných, kte í z stali ve st ední Asii, se začali postupn odlišovat p edevším vzhledem. P vodn sice pat ili k mongoloidní rase, o čemţ sv dčí zejména vzhled Kazach , Kyrgyz nebo Ujgur , ale v Malé Asii p evládl smíšený a europoidní typ. Po velkých migracích na západ jiţ Turci nebyli otroky, ale vytvo ením vlastních dynastií se často za adili k t m, kte í hledali nové otroky do svých armád. Postupem času ob tovali na oltá islámu jak svoji národnost, tak i historii a jazyk. Na p elomu 13. a 14. Století se na severozápad Anatolského poloostrova dostala na výsluní jedna z turkických dynastií – Osmané.
(Pirický 2006, s. 18).
Seldţukové pat ili ke kmenovému svazu Oghuz a dostali sv j název po náčelníku Seldţukovi (doslova Malý potok). Sedlţukové byli vyznavači ortodoxního islámu (sunnité) a svou moc upevnili po rozpadu íše šáha Mahmúda z Ghazny. V roce 1204 zpustošili k iţáci Konstantinopol a oslabili Byzantskou íši, Seldţukové zatím sjednotili v tšinu maloasijského poloostrova. Pozd ji se ukázalo, ţe i p esto, ţe Anatólii dobyli práv turečtí kočovníci, v centralizovaném seldţuckém stát dominovalo m stské obyvatelstvo, které nomády pohrdalo. Jazykem t chto m stských muslim byla perština a pojmenování Turek (Turkmen) postupn ztratilo etnický obsah a stalo se ekvivalentem termínu kočovník. Dokonce i jména seldţuckých panovník jako Kajchosrau I. nebo Kajkubád I. potvrzují velké perské vlivy. A jak víme, Persie byla nejmocn jším centrem šíitského islámu. Rozdílnost mezi m stským a venkovským (kočovným) prost edím byla daleko d leţit jší neţ mezi muslimy a nemuslimy. Usedlé a kočovné obyvatelstvo se lišilo také ve ví e. M š ané vyznávali sunnitský islám, k n muţ p istoupila taktéţ víra v islámskou mystiku. Nomádi byli islamizováni jen povrchn a nadále se p idrţovali šamanismu nebo p írodních kult . V první polovin 13. století dosáhla Seldţucká íše v Anatólii svého zenitu na úkor skomírající Byzantské íše, jejíţ t ţišt se stále více posouvalo do Evropy. „Není vůbec vyloučeno, že kdyby byla v tehdejší podobě p etrvala ještě další století, v Anatólii by se dnes nemluvilo turecky, ale jazyk i kultura zdejšího obyvatelstva by se úplně poperštily. Vnit ní a vnější rovnováhu státu ale brzy narušil mongolský vpád. Jeho dopady na muslimský svět byly
20
drtivé, p edevším kvůli systematickému vyvražďování obyvatelstva.“ (Pirický 2006, s. 19-21).
3.4 Osmanská říše (14. až 20. století)
Na počátku 14. století byla Seldţucká íše v rozkladu a další turečtí kočovníci, kte í p icházeli z východu, zabrali vícemén všechny zbylé byzantské regiony v Malé Asii. Z menších pohraničních panství na byzantsko-muslimském pomezí vznikl státeček v Bithýnii na popud vládce Osmana. Sídlem se stalo m sto Sögüt. Osman obsadil mnoho okolních muslimských a eckých pevností a dal razit vlastní mince. Jeho jméno bylo dokonce p ipomínáno na pátečních modlitbách v mešitách. Osmané (jak se po svém vládci a zakladateli dynastie pak nazývali i jeho obyvatelé) sice ješt dlouhá léta platili daň za mír Mongol m, ale jejich suverenitu to neomezovalo. Skoro šestisetletá existence osmanské íše je dlouhým obdobím na to, aby se o jejich d jinách dalo hovo it jednoduše. Osmanští kroniká i psali ve 14. století odlišným jazykem neţ v 17. století nebo poté 20. století. Ţivotní styl a názory osmanské společnosti se zm nily, stejn jako charakter drţby p dy nebo spravování státních financí (Pirický 2006, s. 22).
Osmané v roce 1326 dobyli Bursu a učinili z ní své první opravdové sídelní m sto. Po Osmanovi nastoupil jeho syn Orhan, který vytvo il „novou armádu“
(janičá i), jakousi p ší gardu vládc . Dalším vládcem se stal Murat I. (1359–1389), který p enesl hlavní m sto íše do thráckého Edirne (Drinopol), porazil Bulhary a rovn ţ Srby. Nástupcem Murata I. byl Beyazit, zvaný Blesk, který ušt d il v roce 1396 poráţku k íţové výprav u Nikopole. V lét 1402 podlehl Beyazit u Ankary armád st edoasijského dobyvatele Tímúra (Tamerlána). Beyazit p ijal titul „rúmského sultána“ a cht l dát najevo, ţe je víc neţ prvním mezi rovnými a ukázat návaznost na ímské impérium (Rúm = ím). Po jeho smrti se zdálo, ţe íše Osman sp je ke svému konci. Celých 11 let zápasili sultánovi synové o tr n a v íši panovalo bezvládí. Upevnit moc se poda ilo aţ sultánu Mehmedovi I., který je oprávn n povaţován za druhého zakladatele dynastie. Jeho syn Murat II. obnovil dobyvatelské výpravy. Nejd ív v roce 1422 neúsp šn obléhal Konstantinopol, pozd ji ohroţoval B lehrad a nakonec se dostal aţ do jiţních Uher. Do čela uherských vojsk se tehdy postavil obratný vojev dce Jan Hunyadi, jenţ Osmany porazil v Sedmihradsku. V roce 1444 však k íţová výprava uherského krále Vladislava skončila u Varny katastrofou. Murat nechal v ulicích Bursy
21
ukazovat panovníkovu u atou hlavu. O další čty i roky pozd ji byl ve druhé bitv na Kosov poli poraţen i Jan Hunyadi (Pirický 2006, s. 23).
V roce 1451 se novým sultánem stal Mehmet II., který pozd ji získal p ídomek Fatih (Dobyvatel) za dobytí Konstantinopole v roce 1453. Konstantinopol se stala na více jak 450 let hlavním m stem Osmanské íše. Mehmed II. si myslel, ţe se stal legitimním vládcem všech území n kdejšího východo ímského impéria, ovšem papeţ Pius II. s ním nesouhlasil, jelikoţ by se Mehmet II. musel stát tehdy k es anem. Vládce se však nevzdal a tvrdil, ţe v jeho osob došlo ke sjednocení ímských, islámských a tureckých tradic do univerzální suverenity. Mehmet II. byl vládcem velkého formátu, a do d jin se zapsal také jako skv lý organizátor a zákonodárce. Po Mehmedov smrti v roce 1481 začala občanská válka, ve které se rozhodovalo, který z jeho dvou syn , Beyazit nebo Cem, bude novým sultánem. Mladší z bratr , Cem, byl nakonec donucen ze zem odejít a útočišt hledal v Sýrii, Egypt , Francii a nakonec v ím . Sultán Beyazit II. se stal prvním vládcem, který se k moci dostal p ičin ním janičá . Byl klidné povahy a do válčení se poušt l, jen pokud se konfliktu nedalo vyhnout. Konec jeho vlády se nesl ve znamení rodinných spor o následnictví. Nakonec vyhrál nejmladší z jeho t í syn Selim. Selim I. Hrozný drţel svého otce jako rukojmí a íkalo se, ţe práv on ho nechal i otrávit. Zanedlouho se zbavil také svých dvou bratr a jejich syn . Osmanskou expanzi zam il do Asie a Afriky, proto se rozhodl uzav ít mírové smlouvy s evropskými státy. Ve snaze p ekazit ší ení ší´itského islámu v Anatólii, jeţ podporovala sousední Persie, nechal sepsat seznamy všech ší´it ve v ku od sedmi do sedmdesáti let a posléze je dal zmasakrovat nebo uv znit. To vedlo k válce s Persií, která v lét roku 1514 skončila u Čaldiranu poráţkou perského šáha Ismá´íla. Osmanská íše se stala p eváţn muslimským státem a nemuslimové od t ch dob p edstavovali jiţ jen menšinu obyvatel (Pirický 2006, s. 23-26). Nemuslimové (k es ané a ţidé) byli vládnoucími muslimy povaţováni za p íslušníky lidu Knihy s podobnou prorockou tradicí a mohli na muslimském území ţít za podmínky placení dan z hlavy. Muslimové nesunnitské menšiny včetn alevit byly sice povaţovány za odpadlíky a dle klasického islámského práva by m ly být eliminovány, avšak osmanská praxe nebyla tak p ísná a p es občasné pronásledování mohly s jistými omezeními v rámci íše existovat. Jinak by nap íklad alevité v dnešní dob nebyli.
22
V roce 1520 s nástupem Süleymana I. na tr n začalo šestačty icetileté období vlády nejznám jšího osmanského panovníka. Za jeho vlády dosáhla íše nejv tšího rozkv tu. V Evrop ho nazývali Nádherný, ale pro Osmany byl znám jako Zákonodárce.
Süleyman obrátil pozornost na Evropu, ačkoli v asijských provinciích musel často potlačovat místní povstalce. Hlavním konkurentem v Evrop byl špan lský král a ímskon mecký císa Karel V., jehoţ titul Süleyman odmítnul uznat. V Evrop se osmanská politika opírala o spojenectví s tradičním soupe em Habsburk – s Francií.
Katolická velmoc se musela smí it s existencí protestantismu, k n muţ nep ímo p isp l tlak Osman (Pirický 2006, s. 26).
V 16. století se rozší ila také vzpoura mezi sunnity a šíity. Název alevité (alevité = nový název pro prolínání ádu bektašíja a kizilbaš) je celkem novodobá záleţitost. D íve byla část z nich známá jako kizilbaš a ti sympatizovali spíše se šíitskými Safíovci neţ se sunnitskými Osmany, jelikoţ m li podobné vyznání. Kizilbaš byli velmi dominantní ve východní Anatólii, dobyli Ázerbájdţán a odtud si podmanili i Írán (Zeidan 1999).
Kizilbaš je sekta extrémního šíitského proudu, pocházející z 15. století. Jejich název je odvozen od červených pokrývek hlavy, které nosily. Kizilbaš tedy v p ekladu znamená doslova „červené hlavy“ a pojem s oblibou pouţívaly osmanské autority k pejorativnímu pojmenování alevit (Norris 2006, str. 123).
D jišt m vleklého boje se stala Anatólie, pozd ji Persie. ada bitev se stala nakonec vít zná pro Osmany, kte í vytlačili Safíovce do Íránu. V roce 1555 byla uzav ena dohoda ve m st Amasya, která určovala hranici mezi Íránem a Tureckem a zaručovala dvacetiletý mír. Anatolští kizilbaš se ocitly vojensky, politicky a náboţensky zcela od íznuti od svého centra v Íránu a proto odešli do odlehlých venkovských oblastí, kde se uzav eli do sebe a začali rozvíjet své jedinečné společenské struktury a doktríny. Dalo by se íci, ţe toto byla hlavní událost, se kterou započalo kruté pronásledování a masakry alevit . P es tém dv století se alevité chránili pomocí tzv. takíji (náboţenská p etvá ka či leţ povolena všemi skupinami šíi). Pomáhala jim skrýt svou víru a p eţít tak v nep átelském prost edí (Zeidan 1999).
V roce 1566 zem el Süleyman a jeho nástupcem se stal Selim II., jehoţ vlada ské schopnosti se ani trochu nevyrovnaly jeho p edch dc m. Selima II. vládní záleţitosti nezajímaly a moţná práv proto uţ na začátku své vlády uzav el s císa em Maxmiliánem II. mír na osm let. Selimovou vládou započalo období, jeţ historikové
23
označují jako „sultanát žen“. Velký vliv na státní záleţitosti získala ada energických dam z harému. Za vlády Murada III. se začaly vyost ovat vztahy s Habsburky. V roce 1593 vypukla patnáctiletá válka, která pokračovala i za vládce Mehmeda III.
Patnáctiletá válka skončila uzav ením Ţitavského míru v roce 1606. Mír uzav el sultán Ahmet I. s císa em Rudolfem II. na dvacet let, ale klid zbraní fakticky trval více neţ p l století. Posledním sultánem, který aktivn ídil zemi, byl Murat IV. K d leţitým zm nám došlo za panování Mehmeda IV., kdyţ se v roce 1656 ujal funkce velkovezíra Mehmet Köprülü Paša a poté jeho syn Fazil Ahmet Paša. Köprülüové vylepšili v zemi finanční disciplínu, rázn se vypo ádali s janičá i a r znými intrikány. Moc nad impériem se soust edila do rukou velkovezír , kterým se poda ilo alespoň na n jaký čas zastavit úpadek zem . Osmanská íše byla nucena po poráţce u Zenty v roce 1699 podepsat Karlovický mír a v bec poprvé musela p ijmout podmínky nep ítele (Pirický 2006, s. 40-41).
Osmanská íše p ešla k ústavnímu systému vlády jako úpln první stát v islámském sv t . Politická modernizace probíhala ve čty ech historických fázích:
první období (1789–1836) zavád lo vojenské a administrativní reformy, které v roce 1826 vyvrcholily odstran ním janičárských sbor a jejich nahrazením novou armádou.
Nejtypičt jší etapou reforem bylo období tanzimatu z let 1839–1865. V období tanzimatu bylo oficiáln zrušeno pod adné postavení jinov rc (nemuslim – k es an a ţid ) v Osmanské íši. Ti tvo ili takzvané millety, uzav ené komunity s vlastním soudnictvím a církevní správou, v jejichţ čele stáli církevní hodnostá i, patriarchové církví či u ţid rabín. T etí období modernizace reprezentovalo mladoosmanské hnutí (1865–1876). Poslední fáze (1908–1918) skončila odstran ním sultánova absolutismu a nástupem tureckého nacionalismu. Ve stejném roce, kdy vypukla Velká francouzská revoluce, nastoupil na osmanský tr n vzd laný, ale nerozhodný vládce Selim III. Za jeho vlády prob hly v zemi v letech 1793–1796 první reformy. Známe je pod názvem
„nový po ádek“ a m ly za úkol zastavit pokles moci osmanské íše. Jádrem byla reforma armády, která m la zvýšit bojeschopnost a disciplínu. Speciální péče byla v nována specializovaným bojovým sloţkám. Nové jednotky p choty byly vytvá eny po francouzském vzoru a do zem proudili jak francouzští, tak i britští instrukto i.
Modernizace továren na výrobu zbraní a munice byla víc neţ nutná (Pirický 2006, s. 43- 44).
24
Mahmud II. byl známý hlavn kv li likvidaci janičá v roce 1826, nebo práv ta umoţnila jeho nástupc m provád t d leţité reformy. Vláda Mahmuda II. byla plná zvrat na domácí, ale i zahraničn politické scén . Dne 3. listopadu 1839 byl sultánem Abdülmecidem I. vyhlášen Gülhanský dekret, kterým započalo v osmanské íši období reorganizace čili tanzimatu. Na ízení zavád lo t i reformy: 1) zaručovalo nedotknutelnost života a majetku; 2) garantovalo spravedlivý výběr daní a 3) oznamovalo odhodlání zavést nový systém vojenské služby. Dekret se vztahoval na celé obyvatelstvo impéria bez ohledu na jejich vyznání (Pirický 2006, s. 45).
Novým sultánem se stal Abdülaziz I., který se díky své megalomanii a autokratickým choutkám stal symbolem „tureckého hospodá ství“. V reformním období došlo ke z etelným zm nám v kaţdodenním ţivot m stského obyvatelstva, zejména v hlavním m st . V roce 1860 m l dnešní Istanbul p ibliţn kolem p l milionu obyvatel. V 60. letech 19. století vzniklo mladoosmanské hnutí, kde stála v čele trojice ideolog a pionýr nové turecké literatury: Alim Suavim, Namikem Kemalem a Ziyou Beyem. Mladoosmani byli nazýváni rovn ţ jako mladoturci. Mladoturci vytvo ili první moderní politickou stranu v osmanské íši, propagovali parlamentní systém vlády a návrat k postulát m islámského práva. K mladoosman m se p ipojili téţ n kte í vlivní členové sultánovy rodiny. Mladoosmani velice ost e útočili na vládu, a proto byli pozd ji nuceni emigrovat do Pa íţe. Do zem se ale po n jaké dob vrátili a začali p ipravovat cestu k vyhlášení ústavy z roku 1876. V Anatólii propukl v letech 1873–
1874 hladomor a v roce 1875 vyhlásila státní bankrot. V roce 1876–1877 vypukla srbsko-turecká válka a v roce 1876 se stal novým sultánem Abdulhamid II., který kombinoval patriarchální a moderní formy ízení státu, coţ ostatn z stává charakteristickým rysem Turecka dodnes (Pirický 2006, s. 49-52). Pokusil se integrovat alevity a další skupiny, včetn jezíd , do islámské komunity (Rostom 2012). Ve své rozvojové politice Abdulhamid II. up ednostňoval Anatólii a Blízký východ p ed Balkánem. Abdulhamid II. m l aţ nezdravý strach z atentát a proto si postupn vybudoval rozsáhlou sí tajných sluţeb a policie. P es ostrou cenzuru, která neumoţňovala informovat o politickém ţivot zem , zaznamenal rychlý rozvoj p edevším osmanský tisk. V roce 1894 vypuklo ve východní Anatólii arménské povstání, které skončilo masakrem Armén . Masakr provedly nepravidelné jezdecké jednotky hamidiye, jeţ se skládaly hlavn z Kurd (Pirický 2006, s. 52-55). Poté, co posílily své formální a materiální postavení na operacích proti Armén m, jízdní
25
jednotky vykonávaly podobné násilí v či alevit m a to zejména v kurdských oblastech v jihovýchodní Anatolii. Vznik t chto jednotek, znamenalo militarizaci alevit obydlených oblastí na vlastní náklady (Rostom 2012). V Anatólii a v hlavním m st padlo p es n kolik desetitisíc k es anských Armén . Osmanské vlád se poda ilo kontrolu nad východní Anatólií znovu obnovit. (Pirický 2006, s. 55).
3.5 20. století
20. století v Osmanské íši započalo aţ mladotureckým p evratem a návratem k ústavnímu systému v roce 1908 (Pirický 2006, s. 59). Události roku 1908 jsou n kdy také popisovány jako renesance alevit . Ţádná etnická skupina si neslibovala více od mladotureckého p evratu neţ práv alevité. D leţitou roli hrál slib svobody, rovnosti a spravedlnosti (Rostom 2012). Sultán v palác se musel v bec poprvé smí it s tím, ţe vzniklo moderní mocenské centrum, které se skládalo z velmi schopných administrátor , kte í dokázali vytvo it protiváhu panovnické moci. Tyto události byly začátkem procesu, díky kterému vyvrcholila válka za nezávislost a v roce 1923 tak mohla vzniknout laická Turecká republika. Pro intelektuální elity mladoturk se b hem posledního desetiletí existence osmanské íše stalo nástupem nových hodnot, počátkem prosazování turecké národní identity (Pirický 2006, s. 59).
Prvním prezidentem Turecké republiky se stal Mustafa Kemal Atatürk (19. kv tna 1881–10. listopadu 1938), bývalý d stojník osmanské armády. Kemal Atatürk zaloţil Republikánskou lidovou stranu, občas nazývanou jako kemalistickou stranu a snil o p em n Turecka v civilizovanou zemi ízenou moderní v dou, p ičemţ pod pojmem civilizace rozum l hlavn civilizaci Západu. Od d tství se bou il proti tradičnímu islámu, náboţenství a arabsko-perskou kulturu povaţoval za zrod všeho zla. Začaly proto vznikat tzv. kemalistické reformy. Cílem reforem byla modernizace a sekularizace Turecka a vytlačení islámu z ve ejného ţivota do soukromého. V roce 1925 proto vláda uzav ela všechny ádové domy a hrobky derviš . Pod hrozbou trestu smrti zakázala také nošení féz , rudých čepic kónického tvaru, které byly nahrazeny rad ji kloboukem evropského st ihu. Výrazn bylo téţ omezeno nošení hidţábu (muslimských šátk ) u tureckých ţen. Tato opat ení vyvolala p edevším veliký odpor. Kemalisté zrušili mnohoţenství a náboţenské sňatky, čímţ zasáhli do oblasti rodinného práva, které aţ doposud z stávalo výlučnou doménou islámského práva. „Evropeizace“ pokračovala
26
reformou kalendá e. Místo islámského letopočtu byl zaveden gregoriánský kalendá . O deset let pozd ji bylo p ijato ustanovení, ţe dnem pracovního volna nebude pátek, ale ned le. Ve 20. a 30. letech 20. století došlo k výrazným zm nám ve společenském postavení ţen. Ţeny se zapojovaly do ve ejného ţivota a poprvé získávaly práci i mimo domov. V roce 1925 prob hlo zrušení všech mystických ád . Strukturám mystického islámu stát zabavil majetky a ádové domy, útulky a hrobky byly uzav eny. N které ády v d sledku represí úpln zanikly, jiné se nové situaci p izp sobily. Do značné míry nahradily ulemy (znalce koránu) a pokračovaly v opozičních a alternativních aktivitách (Pirický 2006, s. 78-86).
Alevité byli dlouho opomíjeni a diskriminováni ze strany Osman , proto v nich Atatürk vid l p irozené spojence v jeho boji proti osmanské elit . Alevité jsou dodnes hrdí na spolupráci s Atatürkem a stále vidí sami sebe jako ochránce kemalismu a demokracie v Turecku (Zeidan 1999). Navíc hlavní boj na osvobození od Osmanské íše byl veden zejména z regionu Sivas, odkud byl Atatürk schopný tvo it turecký národní kongres, protoţe Istanbul a jeho okolí okupovali Britové, oblast Kilíkie Francouzi a Izmir a jeho okolí ekové (Rostom 2012). Alevité na kemalistické reformy pohlíţeli zpočátku s optimismem, protoţe poprvé za dlouhou dobu ztratil v tšinový sunnitský islám moţnost potlačovat menšinové proudy. Alevité podporovali oficiální laicismus, jelikoţ m li prosp ch z oslabených institucí ortodoxního sunnitského islámu.
Na druhé stran je z etelné, ţe Atatürkovy reformy a zákaz náboţenských bratrstev postihl rovn ţ alevity (Pirický 2006, s. 164).
V Turecku prob hla mezi léty 1928–1929 reforma písma. Místo arabského písma se začala pouţívat latinka. Osmanská historiografie se zajímala aţ do 20. století spíše o vznik osmanské dynastie z kmene Osman neţ o samotný p vod Turk . To se však zm nilo aţ s rozvojem národního sebeuv domování. V roce 1932 Turecko vstoupilo do Společnosti národ a v roce 1936 se Francie rozhodla o ud lení nezávislosti Sýrii.
Vznikl tak spor o území Hatay (zem Chetit ), kde ţila velmi vlivná turecká komunita.
V lét 1939 byl Hatay nakonec sjednocen s Tureckem, ale Sýrie tento stav dodnes neuznala. 10. listopadu 1938 zem el M. K. Atatürk a jeho nástupcem se stal p edseda vlády Ismet Inönü (1938–1950). Ismet Inönü se b hem 2. sv tové války snaţil za všech okolností vyhnout válce s tehdejší SSSR. Turecko nakonec hlavn kv li smlouvám vystupovalo jako spojenec obou blok . Prezident Inönü nakonec p es hrozbu invaze a snahy obou válčících seskupení získat zemi pro vstup do války na své stran , prosadil
27
neutralitu Turecka. V únoru 1945 vyhlásilo Turecko alespoň „symbolicky“ válku N mecku a Japonsku a kvalifikovalo se tak do ad zakládajících člen OSN. Pov st zem ale velice utrp la. Konec války zastihl vládnoucí stranu v krizi, popularita kemalist klesala a nar stala nespokojenost širokých vrstev obyvatelstva. V kv tnu 1950 se uskutečnily první opravdu svobodné volby, v nichţ zvít zili opoziční demokraté a novým prezidentem se stal Celal Bayar. Od demokrat se p irozen očekávalo posílení demokracie, ale ve skutečnosti se strana rozešla s politikou liberalizace a p ijala zákony omezující tiskovou svobodu, vysokoškolskou autonomii a opoziční aktivity. V roce 1954 zvýšila demokratická strana počet svých poslanc v parlamentu ve volbách hlavn kv li úsp šné hospodá ské politice (Pirický 2006, s. 87-102).
3.6 Islám za vlády demokratů
Demokraté poskytli v ícím muslim m širší prostor pro vyjád ení jejich náboţenské identity. V 50. letech se nejednalo ani tak o oţivení islámu, jako spíš o to, ţe vládnoucí společnost umoţnila d íve opomíjenému venkovskému lidu hlásit se svobodn k tradiční kultu e islámu. Došlo také k faktické formální legitimizaci stále zakázaných mystických ád a náboţenských bratrstev. Z v zení byla propušt na nejvýznamn jší postava moderního Turecka, Said Nursi. Vláda usilovala také o op tovné svolávání k modlitb v arabštin , ale kongres demokrat odmítl návrat k arabskému písmu. Začalo se také rozvíjet vyučování náboţenství a vydávání náboţenské literatury. Pokud rodiče, cht li, aby se jejich d tem dostalo náboţenské p ípravy, nemuseli psát zvláštní ţádost, ba naopak psali ji jen tehdy, pokud si to nep áli.
Budovaly se i nové mešity, rozší ily se kompetence a početní stav vládního Diyanetu (nejvyšší islámská instituce, jejímţ úkolem je kontrola náboţenské aktivity muslim ).
Ke svým volebním cíl m demokraté vyuţívali i symbolická gesta v či náboţenství, ale laický charakter státu nezpochybňovali. Demokraté tvrd potlačili pokusy o zničení soch M. K. Atatürka a i další radikální náboţenské aktivity. Kv li pošpin ní památky prvního prezidenta, byl vydán v roce 1951 tzv. Atatürk v zákon. V roce 1953 byl ješt schválen zákon, který zakazoval vyuţívat náboţenství k získání politického vlivu.
„Proislámským silám v demokratické straně se nepoda ilo prosadit radikální záběry, mimo jiné neuspěly ve snaze omezit p ístup žen do státních ú adů, vrátit muzeum Hagia
28
Sophia muslimům jako modlitebnu a znovu otev ít ádové domy dervišů“ (Pirický 2006, s. 104-105).
Demokratická strana z stala u moci tém deset let. V roce 1960 se demokratická strana rozpustila. První proslulý p evrat v novodobé historii Turecka se odehrál v roce 1961, kdy byl uţ jiţ expremiér vlády Adnan Menderes odsouzen k trestu smrti spolu s dalšími politiky za porušování ústavy, zpronev ry pen z a objednání istanbulského pogromu, který byl zam en na eckou menšinu (Rostom 2012).
Soud odsoudil celkem 15 lidí na smrt a 31 osob na doţivotí. Trest smrti dostal i exprezident Celal Bayar, ale kv li jeho pokročilému v ku a zdravotnímu stavu byl trest zmírn n na doţivotí. Ten byl posléze také zm n n a nakonec exprezidenta propustili v roce 1964 (zem el aţ v roce 1986 ve v ku 103 let). V tšina Turk povaţovala smrt Menderese za zbytečnou a lidé ho začali povaţovat za mučedníka (Pirický 2006. s. 109).
V roce 1961 vznikla nová ústava, který byla zcela odlišná od té p edešlé. Čtvrtým prezidentem se stal aţ do roku 1966 Cemal Gürsel. Po jeho smrti se ujal vedení Cevdet Sunay, který vládl do roku 1973. Pom ry v Turecku, na rozdíl od 50. Let neumoţňovaly rozsáhlé potlačování občanských svobod. Rozhlas i televize mohly vládu otev en kritizovat a policie nesm la vstoupit na akademickou p du, pokud nem la svolení rektor . V 60. letech začal excelovat politik Ecevit, který prosazoval politiku sociální spravedlivosti a pozici strany definoval jako „nalevo od st edu“. B hem tohoto období se začala formovat radikáln nacionalistická a islámská pravice (Pirický 2006, s. 109- 112). V tšinu alevit to p itahovalo spíše k levici.
V 70. letech vznikl specifický druh arménského terorismu, který si vybíral ob ti z ad tureckých diplomat v r zných státech sv ta. Tajná armáda na osvobození Arménie (ASALA), levicová teroristická skupina, která vznikla v roce 1975 v libanonském Bejrútu, páchala vedle atentát na diplomaty také útoky na turisty a turecké cestovní a letecké společnosti. Hlavním poţadavkem bylo, aby Turecko p evzalo odpov dnost za genocidu z roku 1915 a umoţnilo vznik arménského státu v severovýchodní Anatólii. V roce 1971 vedly nové teroristické aktivity k vyhlášení stanného práva v jedenácti provinciích včetn velkých m st. Armáda brzy vyuţila zásahy proti terorist m jako záminky k honu na tureckou levici. Bylo uv zn no p ibliţn 5 000 osob a zprávy o mučení byly na denním po ádku (Pirický 2006, s. 117).
29
Alevité se ocitli pod násilnými útoky od pravicových ultranacionalist a sunnitských fundamentalist . V roce 1978 se odehrál ve m st Kahramanmaraş v jiţním Turecku nejhorší masakr alevit (Zeidan 1999). Incident v Kahramanmaraş trval od 19. do 26. prosince. Vše začalo bombou vhozenou do kina, kde byli p eváţn p íslušníci pravice. Začaly se ší it zv sti, ţe za to m ţou levicoví p íslušníci. Druhý den hodili bombu do kavárny, která byla plná p íslušník levice zase p íslušníci pravice.
Ješt tentýţ den večer byli zabiti dva učitelé, o kterých se v d lo, ţe podporují levici (Londra Gazete 2016). Dne 23. prosince se incident zm nil na pogrom, davy zaútočily na čtvrti, kde ţili alevité a začaly ničit domy i obchody. B hem jednoho dne zem elo p es 100 lidí, bylo zničeno více neţ 200 dom a asi 100 obchod . Zdroje uvád jí, ţe um elo p ibliţn 100-185 lidí a 1000–3000 lidí bylo t ţce poran no. 26. prosince bylo vyhlášeno stanné právo v n kterých provinciích. Začalo vyšet ování a soudy. Poslední soud byl v roce 1991. Bylo odsouzeno 804 lidí, v tšinou p íslušníci pravice. Soud vynesl rozsudek: 29 trest smrti, 7 doţivotí a 321 lidem trest od jednoho roku do 24 let ve v zení. Kasační soud v roce 1991 zrušil tresty a z d vod právních zm n byli všichni obţalovaní propušt ni (Radikal 2011).
V Turecku pokračovaly ostré útoky p íslušník pravice proti alevitské menšin (zakázali jim i náboţenské slavnosti na n kolik let), která podporovala levici. V roce 1978 p erostla pravolevá polarizace do vytvo ení nové marxistické Strany kurdských pracujících (PKK), která usilovala o vytvo ení kurdského státu. V roce 1979 vznikla po volbách menšinová vláda S. Demirela. Ob tí ultralevicového násilí se stal i tehdejší p edseda vlády Nihat Erim (Pirický 2006, s. 120).
Široké násilí v 70. letech vedla k vojenskému p evratu v roce 1980, s výsledkem likvidace tureckých levicových sil. Bylo zatčeno p ibliţn 30 000 osob, z toho m lo být prý 42 % alevit , ačkoli alevit bylo jen 22 % obyvatel (Rostom 2012). Účastníci vojenského p evratu z 12. zá í vyhlásili výjimečný stav a zahájili očišt ní systému od dosavadních p edstavitel politické moci. Následovalo rozpušt ní parlamentu. Vlády zbavily poslance imunity a zakázaly činnost t m politickým stranám, které m li své p edsedy ve v zení. Zemi ídila Národní bezpečnostní rada v čele s Kenanem Evrenem (Pirický 2006, s. 123).
30
Od počátk 80. let se na politickém i společenském vývoji podepsala nastupující islamizace. Propojení demokracie a vládnoucích špiček s identitou muslimské v tšiny m lo oporu v armád . Prezident Evren na zasedání Organizace islámské konference v roce 1984 zd razňoval historické vztahy Turk se všemi muslimy. Evren je známý také svými zásluhy o prosazení povinné výuky náboţenství, jejíţ nutnost zd vodňoval slovy, ţe ţádný národ nem ţe existovat bez náboţenství. Tento dlouhodobý zám r byl zam en p edevším proti levici. Ješt v 70. letech to byla práv sociální demokracie, nikoliv islám, která p edstavovala nejsiln jší myšlenkový proud. Prezident Turguta Özala byl vnímán jako první v ící prezident. Návrat k islámským tradicím pro n j znamenal jak cestu k teokracii, tak i postupnou integraci islámu do konceptu tureckého nacionalismu. Náboţenství m lo pomoci p ekonat vzájemnou nevraţivost politických stran. Pro propojení p edislámské turkické kultury a islámu s tureckým nacionalismem vzniklo označení turecko-islámská syntéza. Prudký rozvoj zaznamenala náboţenská výuka, zejména na školách pro imámy a kazatele, kte í promlouvají k v ícím v mešitách. (Pirický 2006, s. 126-127).
Od roku 1989 p ijal liberální tisk alevity jako samostatnou náboţenskou komunitu. Alevité zvýšili sv j politický aktivismus a podporovali ostatní menšiny.
Pronikavý vliv náboţenství do ve ejného ţivota v roce 1990 má váţný potencionál ke zhoršení alevitsko-sunnitských vztah (Zeidan 1999). V 90. letech docházelo k opakujícím se politickým a hospodá ským krizím, v jejichţ d sledku bylo namíst označení ztracená či promrhaná dekáda. K dramatickému vývoji došlo ve vztazích menšinových alevit a sunnitské majority. V lét 1993 se ve st edoanatolském Sivasu sešli alevité, spisovatelé a levicoví intelektuálové, aby si p ipomn li památku básníka Pira Sultana Abdala, který ţil ve st edov ku. Místo toho začal obléhat budovu dav radikál , který ji nakonec i podpálil. Uho elo celkem 37 lidí, p ičemţ proslulému tureckému satirikovi Azizi Nesinovi, jenţ byl hlavním cílem, se poda ilo uniknout.
Nesin, p ekladatel Rushdieho Satanských verš do turečtiny, byl islamisty pokládán za heterika a ateistického myslitele. Za pogrom odmítla strana prosperity nést zodpov dnost, ačkoli všichni v d li, ţe konala laxn , jelikoţ m la v rukou kontrolu obecního zastupitelství v Sivasu. Situaci musel na poslední chvíli uklidňovat guvernér provincie (Pirický 2006, s. 132-133).
31
Útoky na alevitské obyvatelstvo ovšem nekončily. V únoru v roce 1995 došlo v celostátním vysílání soukromé televize ke kruté uráţce alevit . Byli obvin ni z incestu a orgií. V b eznu 1995 zase n kdo vyst elil z kulometu do čajovny, kterou navšt vovali mladí alevité. Dva muţi na míst zem eli. Policie s vyšet ováním nepospíchala a nepovaţovala to za závaţné. Nap tí se stále zvyšovalo a v Instanbulu probíhaly čty i dny demonstrací, kde nakonec p išlo o ţivot st elným zran ním více neţ patnáct neozbrojených lidí, v tšinou alevit (Shindeldecker 1998). V roce 1997 se snaţí uklidnit situaci s alevity prezident Suleyman Demirel a premiér Mesut Yilmaz, kte í se zúčastnili alevitských slavností (Zeidan 1999).
Na konci 20. století začalo být jasné, ţe kemalistické zásady jsou pro sunnitské muslimy p íliš sv tské, pro alevity p esp íliš sunnitské a pro Kurdy nadmíru turecké, a ţe je tedy nutné budovat identitu zem na úpln nových základech. V srpnu 2002 Erdoğan zaloţil Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP). V Turecku známá jako AK Parti neboli strana s čistým štítem. AKP zvít zila v parlamentních volbách v listopadu 2002 se ziskem více neţ 34 % hlas . P ekvapivých p íčin volebního triumfu AKP bylo hned n kolik, nap íklad dob e promyšlená volební kampaň, která zd razňovala proevropskou a prointegrační politiku. Voliči si ţádali novou tvá , která doposud nebyla součástí fungujícího systému a tak se obrátili k politikovi, jenţ se v minulosti osv dčil jako starosta Istanbulu (Pirický 2006, s. 144-148).
Strana AKP se ideologicky výrazn liší od všech p edchozích politických stran.
Program vybudovala v opozici se sekularistickými i s p edchozími islamistickými stranami. V roce 2002 R. T. Erdoğan prohlásil na stranickém sjezdu frázi „svlékli jsme svůj dres Národní vize“. Za tímto d leţitým odklonem od p edešlé politické praxe stojí zm ny v turecké společnosti a vzestup jedné sociální skupiny, jejíţ identitu a zájmy AKP reprezentuje. „Je jí zbožná, p edevším anatolská buržoazie, která má zájem na ekonomickém liberalismu, demokratické politice a společenském konservativismu. Tato skupina má ko eny v Özalově politice 80. let a nyní tvo í nejdynamičtější součást turecké společnosti a hlavní složku soudobých ekonomických úspěchů země“
(Kothbauer 2011, s. 21).
32
4 Rozmístění alevitské populace
Určit, kolik alevit dnes p esn ţije v Turecku je celkem nemoţné, i p es všechny pokroky dnešní moderní doby. Alevité se nedají poznat pomocí jazyku, jelikoţ mluví turecky stejn jako celá zem . Nemají specifické rysy, vlasy, oči, ple a nechodí ani speciáln oblečeni, neliší se od kohokoliv jiného na ulici (Shindeldecker 1998).
Obvykle však vyznávají liberáln jší společenské postoje neţ sunnitská majorita.
V Turecku je navíc ztíţena situace tím, ţe majoritní sunnitští muslimové neuznávají alevity ani jiné náboţenské skupiny, tudíţ jsou občas nuceni lhát o tom, kým vlastn jsou (nap íklad kv li práci).
Jak jsme jiţ psali, odhady alevit v Turecku činí zhruba 15 milion obyvatel, coţ je p ibliţn jedna čtvrtina obyvatel Turecka. Po podrobn jším pr zkumu, m ţeme íci, ţe sčítání lidu v Turecku náboţenskou víru nemonitoruje. Nicmén na občanských pr kazech se nachází kolonka náboţenství, kde se uvád jí ovšem pouze ţidé, k es ané nebo muslimové, kte í se dále ned lí. Zde je patrná návaznost na stará islámská pravidla, kdy vedle islámu jsou uznáni pouze k es ané a ţidé jakoţto lidé Knihy. Navíc kaţdý, kdo nebyl oficiáln zaregistrován jako k es an nebo ţid v dob vzniku republiky, byl automaticky zaznamenán jako muslim. Tento štítek se d dí novým generacím, nejedná se o individuální volbu (WIKIPEDIA – The Free Encyclopedia 2017).
Další otázkou se naskytuje, kde všude jsou alevité rozmíst ní. Op t se to dá pouze odhadovat. Podle n kolika publikací dnes alevité ţijí tém ve všech provincích Turecka. Podle Davida Zeidana 1999 mají alevité mnoho kmenových jmen, nap íklad Tahtaci, Abdal, Cepni a Zaza. Alevity tedy lze rozd lit do t í velkých skupin. První skupinou jsou tzv. Turkmeni neboli kizilbaš, druhou skupinou jsou bektaši neboli Anatolští alevité a t etí skupinou jsou Kurdští alevité neboli Zaza, kte í tvo í více jak 20 % alevit .
Alevité tradičn obývají venkovy ve st ední a východní Anatolii, zejména trojúhelník Kayseri-Sivas-Divirgi. Skupina Turkmen obývá p edevším provincie Corum, Amaysya, Tokat, Yozgat, Cankiri, Sivas, Elazig, Malatya, Adiyaman, Bingöl, Mus, a Kars. Kurdští alevité se zase nacházejí v provinciích Tunceli, Elazig, Erzincan, Erzurum a Mus (jihovýchodní Anatolie) a kmeny Tahtaci a Cepni na pob eţí St edozemního mo e (Zeidan 1999). Za posledních n kolik desítek let mnoho alevit opustilo své vesnice, které jsou spíše periferní a málo rozvinuté a odst hovali se do
33
velkých pr myslových m st západního Turecka nebo do Evropy, zejména N mecka (Zeidan 1999). Díky migraci do m st ţije dnes kaţdý t etí alevita v Istanbulu, který je ostatn kosmopolitn jší a mén spoutaný sunnitskými náboţenskými zvyklostmi (Vytejčková 2012, s. 21).
34
5 Alevité a společnost
Alevité byli za Osmanské íše krut pronásledováni, proto její pád znamenal novou nad ji na zrovnoprávn ní s ostatními v ícími. Republikáni povaţovali zrovnoprávn ní ţen a muţ za p irozenou součást jejich vyznání. Není tedy divu, ţe ve společenských domech alevit visí vedle sebe obraz Alího, dvanácti imám a Hadţi Bektaše Veliho (zakladatele ádu bektašíja). Paradoxem se stalo, ţe Atatürk nechal v roce 1925 v rámci sekularizace zav ít všechny dervišské ády, tedy i bektašíjské, které sice oficiáln uţ od tohoto roku neexistovaly, ale stále byla jejich existence tolerována.
Jiným vyznáním byla p iznána určitá zákonná práva. Aţ do 90. let 20. století provozovali alevi–bektaši své ob ady a náboţenství tajn . Na prvním stupni základních škol probíhá dodnes výuka náboţenství, kde se muslimské a tedy i alevitské d ti učí, jak se správn modlit a jsou jim všt povány základy ortodoxního islámu (Vytejčková 2012, s. 24). Studenti se tedy potýkají s rozporem, jelikoţ se jim ve škole dostává odlišných vzd lávacích a duchovních koncepcí neţ doma. Alevitská elita poţaduje ešení, buď zrušit výuku náboţenství ve školách úpln anebo za adit do školních osnov i nesunnitské učení (Rostom, 2012). Je tedy jasné, ţe alevité to povaţují za diskriminaci a stále usilují o to, aby byli v Turecku uznáni jako samostatná menšina, stejn jako se to stalo v p ípad bektašíj v Albánii.
Dnes je celkem b ţné, ţe se alevité v Turecku i v zahraničí sdruţují do spolk , které vydávají vlastní publikace, provozují internetové stránky a fóra, organizují kurzy a výroční slavnosti. Pro zamezení p ípadných konflikt s ortodoxním islámem, se snaţili alevité d íve utajovat detaily týkající se v rouky a náboţenských ob ad . Vznikly tak tajné výrazy, které označují n které, pro sunnity zapov zené v ci, jako je nap íklad alkohol. Vtipy o alevitech – bektašíjích jsou v Turecku asi tak stejn známé jako u nás nap íklad vtipy o Ţidech. D j se často odehrává v mešit , kam bektáší n jakým omylem zabloudí a často je konfrontován s výrokem sunnitského duchovního hodţi, na který vtipn reaguje. Nejčast jší vtipy obsahují pití alkoholu, nedrţení p stu, zlehčování boţí v le či n která dogmata (Vytejčková 2012, s. 24-25).
