Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Speciální pedagogika
Studijní obor (kombinace):
Speciální pedagogika pro vychovatele
Klienti v domovech se sociální službou Clients of Homes with Social Services
Bakalářská práce: 09-FP-KSS-1017
Autor: Podpis:
Martina Chlumová Adresa:
Víchová nad Jizerou čp. 25 512 41 Víchová nad Jizerou
Vedoucí práce: PaedDr. Hana Šmejkalová Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
93 14 0 21 45 13
V Liberci dne:
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce.
V Liberci dne: Podpis: …...
Poděkování:
Děkuji všem, kteří se jakkoli podíleli na vzniku této práce, zejména PaedDr. Haně Šmejkalové za velkou ochotu, důležité připomínky a cenné rady během času stráveného při konzultacích. Děkuji zaměstnancům DSS Skřivany a ÚSP Chotělice za umožnění realizace praktické části bakalářské práce. Poděkování patří také rodinným příslušníkům.
Název bakalářské práce: Klienti v domovech se sociální službou Název bakalářské práce: Clients of Homes with Social Services Jméno a příjmení autora: Martina Chlumová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2009/2010 Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Hana Šmejkalová Anotace:
Bakalářská práce se zabývala problematikou života a pracovních aktivit klientů v domovech se sociální službou. Práce vycházela z názoru, že trendem posledních let je zlepšit podmínky života klientů v ústavech. Cílem bakalářské práce byla analýza života a pracovního uplatnění klientů ve vybraných domovech se sociální službou a nabídka pracovních činností. Práce obsahuje dvě stěžejní části. V teoretické části byl objasňován historický náhled na vývoj ústavní péče ve světě a u nás; byl přiblížen pojem mentální retardace, její klasifikace;
věnovala se edukaci mentálně postižených jedinců. Praktická část zahrnovala rozbor výzkumných metod, kterými byly zjišťovány podmínky života klientů a odbornost zaměstnanců vybraných domovů v královéhradeckém kraji. Výsledky praktické části vyúsťovaly v konkrétní navrhovaná opatření a doporučení pro oba sledované domovy. Za největší přínos práce, vzhledem k řešené problematice, bylo možné považovat osobní obohacení a poznatky získané z pozorování klientů obou domovů.
Klíčová slova: mentální retardace, standardy kvalit sociálních služeb, ústavní péče, pracovní činnosti
Summary:
The Bachelor Thesis dealt with the problems associated with life and work activities of clients in homes with social care. It was based on the opinion that improvement of living conditions of clients in homes with social care is a recent trend. The aim of the Bachelor Thesis was to analyze life and work opportunities of clients in selected homes with social care and to offer work activities. The thesis was divided into two chapters. The theoretical chapter explained the history of the development of institutionalized care around the world and here; the term mental retardation, it's classification and the education of people with mental retardation.The practical chapter contained the analysis of research methods that were used to determine living conditions of the clients and qualification of the employees in selected social care homes in Hradec Králové region. The findings of the practical part resulted in recommended steps for both selected homes.The biggest contribution of the thesis could lie in personal enrichment and knowledge gained by observing clients of both homes.
Key words: mental retardation, standards of quality of social care services, institutionalized care, work activities
Annotation:
Die Bachelorarbeit hat sich mit der Problematik des Lebens und der beruflichen Aktivitäten der Heimbewohner in den Sozialheimen befasst. Die Arbeit ist von der Meinung ausgegangen, dass es der Trend der letzten Jahren ist, die Lebensbedingungen der Heimbewohner zu verbessern. Das Ziel der Bachelorarbeit war die Analyse des Lebens und der beruflichen Betätigung der Heimbewohner in den ausgewählten Heimen mit dem Sozialdienst und das Angebot an den beruflichen Tätigkeiten. Die Arbeit beinhaltet zwei grundlegende Bestandteile. In dem theoretischen Teil wurde die historische Ansicht zu der Entwicklung der Heimpflege in der Welt und bei uns erklärt; es wurde der Begriff mentale Retardierung angenähert, ihre Klassifikation; sie widmete sich der Edukation der mental retardierten Einzelpersonen. Der praktische Teil umfasste die Bewertung der Forschungsmethoden, mit denen die Bedingungen des Lebens der Heimbewohner und die Fachlichkeit der Beschäftigten der ausgewählten Heimen in der Region Königgrätz festgestellt wurden. Die Ergebnisse des praktischen Teiles mündeten in die konkreten vorgeschlagenen Maßnahmen und Empfehlungen für die beiden betrachteten Heime. Als größten Beitrag der Arbeit, angesichts der beigelegenden Problematik, konnte man die persönliche Bereicherung und die aus der Beobachtung der Heimbewohner der beiden Heime gewonnenen Erkenntnisse halten.
Schlüsselwörter: mentale Retardierung, Qualitätstandards der Sozialdienste, Anstaltpflege, berufliche Tätigkeiten.
Obsah
1ÚVOD...9
2TEORETICKÁ ČÁST...12
2.1Vymezení pojmů...12
2.2Ústavy sociální péče...16
2.2.1Historický náhled ústavní péče...17
2.2.2Ústavy sociální péče ve 20. a 21. století...21
2.2.3První ústavy sociální péče na území Čech ...24
2.2.4Klasifikace ústavů sociální péče...26
2.2.5Mentálně retardovaný jedinec ve společnosti...26
2.2.6Postoj rodiny k jedincům s mentálním postižením...27
2.2.7Společnosti a organizace na podporu mentálně retardovaných jedinců...27
2.3Vzdělávání jedinců s mentálním postižením...30
2.3.1Možnosti vzdělávání jedinců dle stupně mentálního postižení ...33
2.3.2Možnosti dalšího uplatnění jedinců s mentálním postižením ...36
2.3.3Chráněná dílna...37
2.3.4Sociální rehabilitace a pracovní trénink...38
2.3.5Chráněná pracoviště ...38
2.3.6Podporované zaměstnávání...39
2.3.7Stacionáře denní a týdenní...41
2.3.8Centra denních služeb...41
2.3.9Edukační programy ...41
3PRAKTICKÁ ČÁST...44
3.1Cíl praktické části...44
3.2Stanovení předpokladů...44
3.3Použité metody...44
3.4Popis výzkumného vzorku...46
3.4.1Domov sociálních služeb Skřivany ...46
3.4.2Ústav sociální péče Chotělice...55
3.5Získaná data a jejich interpretace...59
3.5.1Dotazník ...59
3.5.2Pozorování klientů...72
3.5.3Rozhovor...74
3.5.4Analýza spisové dokumentace...75
3.6Ověření předpokladů...80
3.7Závěr praktické části...83
4ZÁVĚR...86
5NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ PRO SLEDOVANÉ DOMOVY...88
6SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ...90
7SEZNAM PŘÍLOH...93
1ÚVOD
„Člověk s postižením má stejné potřeby jako zdravý člověk. První z nich je být uznán a milován takový, jaký je. Pro opravdovou humanizaci je nutné mnoho naslouchat, co nám postižení chtějí říci, ať už slovy, nebo gesty. Opravdové naslouchání je hlavně naslouchání srdcem a je dosti namáhavé.“ sestra Michele Pascale Duriezová
Dnešní doba s sebou nese velké nároky na život, povolání i vzdělávání všech lidí. Ten, kdo má zaměstnání a dobré vzdělání, je na pomyslném žebříčku společenského povědomí na dobrém místě a může být spokojen. Většina lidí práci nachází, snaží se o pracovní zařazení – odpovídá to nastavení společnosti a potřebám sebeuplatnění. Žijí s námi ale lidé, kterým tato možnost byla dlouhá léta upírána. Jedná se o jedince mentálně retardované, především v dospělém věku. I oni chtějí být užiteční a rádi by pracovali. Nárok na práci je mimo jiné zakotven v Listině základních práv a svobod. Lidé s mentálním postižením mají potřebu tělesného pohybu i fyzické práce jako každý jiný občan. Společnost stále ještě nenabízí mnoho pracovních příležitostí právě pro tyto lidi. Na trhu práce však už existují firmy, které samy nabízejí práci a umožňují mentálně retardovaným jedincům, zařadit se do výrobního procesu. Pro další skupinu mentálně handicapovaných spoluobčanů existují další pracovní příležitosti, v podobě chráněných dílen, stacionářů aj. Zdá se, že v jistém ohledu se pohled na začlenění mentálně retardovaných jedinců zlepšil a společnost tyto lidi přijímá bez velkých předsudků. Změnil se také školský systém, kdy MRJ je umožněno, se vzdělávat a tím dosáhnout potřebného zařazení do pracovního procesu.
Problematika pracovních možností MRJ mě zaujala nejen jako taková, ale i z pohledu učitelky základní školy praktické a základní školy speciální. Vzděláváme a vychováváme děti, které mají určitý handicap a nemohou dosáhnout na běžné druhy učebních oborů jako ostatní děti. Zdá se, že je to jeden z mnoha důvodů, které snižují uplatnění na trhu práce. Nemalá skupina MRJ končí po ukončení vzdělání v ústavech sociální péče nebo dojíždí do stacionářů.
Přesto jsou rádi, že mohou vykonávat jakoukoli drobnou pracovní činnost.
Ústavní výchova, vzdělávání a utváření pracovních podmínek pro klienty je ústředním tématem této bakalářské práce. Cílem práce je popsat život klientů v domovech sociálních služeb, zaměřit se na aktivity, vzdělávání a výchovu klientů.
Bakalářská práce se skládá ze dvou hlavních částí: teoretické a praktické. Pro lepší přehlednost a orientaci v textu je v teoretické části uveden seznam použitých zkratek, které se často v práci objevují. Práce též vymezuje pojmy, se kterými je třeba se seznámit hned na počátku.Teoretická část se zabývá historii ústavní péče a domovů sociálních služeb nejen v zahraničí, ale i u nás. Dále rozdělením ústavů dle rozličných kritérií, vzdělávání klientů, nabízené pracovní, sportovní aj. aktivity pro klienty. Práce přibližuje rozdělení MR dle klasifikace MKN, pohled rodiny a společnosti na MRJ. V poslední část teoretické práce jsou popsány nabízené možnosti dalšího, především, pracovního uplatnění klientů. V praktické části je uveden bližší popis a charakteristika dvou sledovaných ústavů DSS Skřivany a ÚSP Chotělice. Pomocí výzkumných metod se bakalářská práce snaží přiblížit současný život a nabídky pracovních a jiných aktivit klientům v obou ústavech, dále zajištěním každodenního zaměstnání klientů. V závěru je zhodnocena výzkumná otázka: zda jsou splněny předpoklady pro pracovní aktivity jedinců, zda a jak je zajištěna odbornost zaměstnanců ústavů. V závěru práce jsou uvedena navrhovaná opatření a doporučení pro oba sledované domovy. Zde jsou nastíněny možnosti, doporučení, jak zlepšit či vylepšit chod popisovaných domovů.
Seznam použitých zkratek
MR: mentální retardace
JMR nebo MRJ: jedinec s mentální retardací, mentálně retardovaný jedinec DSS: domov sociálních služeb
ÚSP: ústav sociální péče
ZŠ praktická: základní škola praktická ZŠ speciální: základní škola speciální MKN: mezinárodní klasifikace nemocí
SPMP: Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením
SROP „Nikdy není pozdě“: společný regionální operační program „Nikdy není pozdě“
MŠMT: ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy MPSV ČR: ministerstvo práce a sociálních věcí
2TEORETICKÁ ČÁST
Teoretická část čerpá z literatury a internetových zdrojů, popisuje život mentálně retardovaných jedinců v ústavech sociální péče v současnosti, ale neopomíjí ani historický pohled vzniku ústavů v zahraničí a v Česku. V dalších podkapitolách práce je uvedena klasifikace ústavů. Práce se zabývá i postojem rodiny a společnosti k jedincům s mentálním postižením. Další podkapitoly přibližují vzdělávání jedinců s mentálním postižením a možnostmi uplatnění dospělých jedinců. Pro přiblížení a pochopení pojmu mentální retardace slouží následující část. V této části práce je vysvětlen také termín – sociální služba a standardy kvality sociální služby.
2.1Vymezení pojmů
A. mentální retardace
Termín mentální retardace je odvozen z latinského mens ─ mysl, rozum a retardace z latinského ratardatio ─ zdržet, zaostávat, opožďovat.
Mentální retardace1 stav charakterizovaný snížením intelektuálních schopností, přičemž organický původ je zjišťován u stále rostoucího počtu jedinců, nikoli však u většiny;
zpomalení, zpoždění duševního vývoje jedince, někdy sociální zanedbáním, někdy v důsledku somatického onemocnění; mentální retardace se projevuje v průběhu vývoje jedince a obvykle je provázena nižší schopností orientovat se v životním, zvláště sociálním prostředí, jedinec zaostává za vrstevníky v učení, sociálních a pracovních dovednostech i v citovém životě;
k vnitřním příčinám patří genetické vady, metabolické poruchy, nemoci matky během těhotenství, porodní traumata; k zevním příčinám patří v první řadě málo podnětná výchova;
často provázena somatickými vadami, poruchami motoriky, citů, vůle apod.; stav lze zlepšit intenzivní výchovou, individuální, apod. Švarcová2 uvádí: „Mentálním postižením nebo mentální retardací nazýváme tedy trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo
1 Hartl, Hartlová, 2004 2 Švarcová, 2006, s.29
v důsledku poškození mozku. Mentální postižení není nemoc, je to trvalý stav, způsobený neodstranitelnou nedostatečností nebo poškozením mozku.“
Z nejnovější odborné literatury, která se zabývá jedinci s mentální retardací, stojí za zmínku kniha „Česká psychopedie“ Marie Černé.3 Kniha nabízí systematické zpracování psychopedie jako takové. Autorka zmiňuje historii české psychopedie od jejích počátků až po založení speciální pedagogiky. Velkou měrou se pak zbývá mentální retardací, terminologií, etiologií, psychopedickou diagnostikou apod. Mentální retardací se autorka zabývá v jednotlivých časových periodách lidského života, tj. v raném a předškolním věku, ve školním věku a v období adolescence, dospělosti a stáří.
Bakalářská práce vychází z názoru Vágnerové. „Mentální retardace je souhrnné označení vrozeného postižení rozumových schopností, které se projeví neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit. Je definována jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně než 70% normy), přestože postižený jedinec byl přijatelným způsobem výchovně stimulován.“.4
►Příčiny mentálního postižení
K mentální retardaci může vést celá řada různorodých příčin, které se vzájemně podmiňují, prolínají a spolupůsobí. Ve výzkumu příčin vzniku mentální retardace vždy vystupovala dvě rozdílná hlediska:
a) hledisko akcentující dědičnost a více či méně podceňující vlivy prostředí a výchovy na vývoj člověka,
b) hledisko zdůrazňující převážný vliv prostředí na utváření osobnosti člověka a jeho schopností, které nezohledňovalo vlivy genetické5.
3 Černá, 2008
4 Vágnerová, 2004, s.289 5 Renotiérová, 2006
►Klasifikace mentálního postižení
F70 Lehká mentální retardace (IQ 50-69)
Lidé s touto diagnózou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, udržovat konverzaci, ... Většina z nich také dosáhne úplně nezávislosti v osobní péči (jídlo, mytí, oblékání, hygienické návyky) a v praktických domácích dovednostech i když je vývoj proti normě mnohem pomalejší. Hlavní potíže se u nich obvykle projevují při teoretické práci ve škole. Většinu jedinců na horní hranici lehké mentální retardace lze zaměstnat prací, která vyžaduje spíše praktické než teoretické schopnosti, včetně nekvalifikované nebo málo kvalifikované manuální práce.
F71 Středně těžká mentální retardace (IQ 35-49)
U jedinců této skupiny je výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči a i jejich konečné schopnosti v této oblasti jsou omezené. Je opožděna a omezena schopnost starat se sám o sebe (soběstačnosti) a zručnost. Při kvalifikovaném pedagogickém vedení si jedinci osvojí základy čtení, psaní a počítání. Speciální vzdělávací programy mohou poskytnout postiženým příležitost k rozvíjení omezeného potenciálu a k získání základních vědomostí a dovedností. V dospělosti je zřídka možný úplně samostatný život. Obvykle jsou schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, jestliže úkoly jsou pečlivě strukturovány a jestliže je zajištěn odborný dohled.
F72 Těžká mentální retardace (IQ 20-34)
Jedinci s těžkým mentálním postižením mají některé znaky podobné s jedinci se středním mentálním postižením. Snížená úroveň schopností je v této skupině mnohem výraznější. Trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými vadami.I když možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené, zkušenosti ukazují, že včasná systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče může významně přispět k rozvoji jejich motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností, jejich samostatnosti a celkovému zlepšení kvality jejich života.
F73 Hluboká mentální retardace (IQ je nižší než 20)
Jedinci v této skupině jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům či instrukcím nebo jim vyhovět. Většina osob je imobilní nebo výrazně omezená v pohybu.
Vyžadují stálou pomoc a stálý dohled. Výchova a vzdělávání je velice omezená. IQ nelze změřit, je odhadováno, že je nižší než 20. Postižený jedinec se může při vhodném dohledu a vedení podílet malým dílem na praktických sebeobslužných úkonech.
F78 Jiná mentální retardace ;F79 Nespecifikovaná mentální retardace 6
B. sociální služba
Sociální služba je činnost, kterou zabezpečují poskytovatelé sociálních služeb na základě oprávnění dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů s účinností od 1.1.2007.7
Sociální služby jsou poskytovány jednotlivcům, rodinám i skupinám obyvatel. Zaměřují se na zachování co nejvyšší a důstojnosti života lidí. Mezi nejpočetnější skupiny příjemců sociálních služeb patří zejména senioři, lidé se zdravotním postižením, rodiny s dětmi, ale také lidé, kteří z různých důvodů žijí „na okraji“ společnosti. Základními činnostmi při poskytování sociálních služeb jsou :pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů8.
C. standardy kvality sociálních služeb
6 Švarcová, 2006, s.178
7 http://sluzbyprevence.mpsv.cz/dok/zakon-108_2006.pdf 8 http://socialnipece.praha.eu/jnp/cz/socialni_sluzby/index.html
Sociální služby by v maximálním možném rozsahu měly lidem pomáhat žít běžným životem-umožnit jim pracovat, nakupovat, navštěvovat školu, navštěvovat místa víry, účastnit se na aktivitách volného času, starat se sám o sebe a o svou domácnost, stejně jako o všechny další věci, které jsou lidmi vnímány jako samozřejmé, dokud je mohou bez obtíží využívat.
Sociální služby musí být poskytovány kvalitně, aby jim uživatelé a jejich rodiny mohli důvěřovat. Měřítkem pro poskytování kvalitních sociálních služeb jsou standardy kvality.
V roce 2002 byly v České republice publikovány Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR Standardy kvality sociálních služeb, které jsou v souladu s principy evropského sociálního modelu a obsahují jeho základní principy. Standardy popisují, jak má vypadat sociální služba, která podporuje zapojení uživatele do běžného života v jeho přirozeném prostředí, posiluje jeho samostatnost a nezávislost a je zajišťována bezpečně a odborně. Standardy byly vypracovány ve spolupráci s poskytovateli, zřizovateli a uživateli sociálních služeb a jsou určeny pro všechny typy sociálních služeb, které reagují na rozmanitou škálu nepříznivých sociálních situací, do kterých se mohou lidé dostat.9
2.2Ústavy sociální péče
Ústavy sociální péče jsou podle vyhlášky č. 182/1998 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, určeny pro občany postižené mentálním postižením těžšího stupně a pro občany postižené vedle mentálního postižení těžšího stupně též tělesnou nebo smyslovou vadou, kteří potřebují ústavní péči. Občané s mentálním postižením lehčího stupně mohou být do ústavu přijati jen tehdy, jestliže nezbytně potřebují ústavní péči.
Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšším možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistí jim důstojné prostředí a zacházení.10
Pro mentálně postižené se zřizují ústavy s denním, týdenním a celoročním pobytem.
Denní ústavy (stacionáře) pečují o děti, mládež i dospělé v době, kdy jsou jejich rodiče v zaměstnání. V péči o dospělé tato zařízení suplují činnosti chráněných pracovišť, kam by
9 Sociální práce a sociální služby, 2007,s.78 10 zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách §38
dospělí lidé s mentálním postižením měli docházet. Týdenní zařízení představují určitý kompromis mezi domácí a ústavní péčí a pro rodiny mentálně postižených dětí představují velkou pomoc.
Ústavy sociální péče mají dosud v péči o lidi s mentálním postižením ničím nezastupitelné poslání a provádějí úkoly, na jejichž plnění není v současné době připravena žádná jiná instituce ani žádný jiný subjekt.11
Rizikem dlouhodobého pobytu v ústavech je tzv. hospitalismus (tedy stav dobré adaptace na umělé ústavní podmínky doprovázený snižující se schopností adaptace na neústavní, „civilní“ život). V ústavu mívá klient plné zaopatření, někdo pro něj vaří, někdo se stará o jeho finance, někdo mu organizuje práci, někdo se stará o jeho finance, někdo topí, někdo mu organizuje práci, někdo vytváří příležitosti k mimopracovním aktivitám, někdo mu pere, někdo žehlí, někdo obstarává předměty potřebné k životu (pokud už nebyly obstarány a dány k dispozici předem) atd.12
2.2.1Historický náhled ústavní péče
Informací o zřizování ústavů a péči o handicapované spoluobčany se v literatuře objevují velice sporadicky. Proto se pokusím popsat tuto problematiku tak, jak mně bylo umožněno ─ s ohledem na malou dostupnost materiálů a informací v nich.
V literatuře je možné se setkat s několika výklady vývoje péče o handicapované. Autoři jako Matoušek, Jesenský aj. popisují vliv doby a historické okolnosti, které vedly k zamyšlení o péči věnované handicapovaným.
Matoušek13 se zabývá otázkou historické cesty (vývoje) ústavní léčby, uvádí:
„Za nejvzdálenější dějinný horizont se pravděpodobně dá sledovat linie ústavů léčebných. Již ve starověkém Egyptě existovala léčebná místa, na nichž se shromažďovali nemocní, lékaři i studenti … Ve starověkém Řecku se tyto „ústavy“ nazývaly asklépieia podle boha Asklepia,
11 Renotiérová, 2006, s.170 12 Matoušek, 1999,s.118 13 Matoušek,1999, s.25
jemuž byl obvykle zasvěcen místní chrám. Léčba probíhala ve spánku tak zvanou inkubací. ...
Ve starém Římě se příslušný bůh nazýval Aesculapius, byl považován nejen za léčitele, ale i za ochránce lékařského stavu.“ Dále mluví o zakládání soukromých nemocnic ─ tzv.
iatriích.
Matoušek14 zmiňuje:„ Z antiky se nedochovaly žádné zprávy o zařízeních pro chudé, pro sirotky, pro smyslové či jinak hendikepované. ... dospělé lidi tělesně, smyslově či duševně hendikepované nebo nemocné antika tolerovala podobně jako středověk. Patřili do společnosti, měli v ní své místo, společnost necítila potřebu je vylučovat.“
Jesenský15 rozkrývá neucelený pohled na vývoj péče o handicapované. Zmiňuje:
„Po dlouhou dobu vývoje a existence handicapovaných nezaznamenáváme ucelené a kvalifikované výpovědi o artefaktech, které by se specificky vázaly s předměty dnes existujících speciálně pedagogických vědních oblastí. Výchovy a vzdělávání handicapovaných původně (až do 19. století) výrazně splývaly s postoji k nim a s péči o ně.
… Povětšině jsme přitom svědky skutečnosti, že autoři se opírají hlavně o vývoj civilizace euroamerické, respektive o vývoj judaisticko-křesťanského kulturního milieu.“16
Matoušek17 uvádí: „Lidstvo žilo ve starých dobách v hrůze z chaosu. Věřilo, že nějaká nadpřirozená síla tento chaos uspořádala. Lidé se chtěli pomocí magických rituálů s touto silou spojit. Poté, co se asi před 8000 lety začali usazovat, mohli se proti vpádu nepříznivých, vnějších, temných sil bránit i stavbou pevných domů a chráněných sídel.“ Důležitou poznámkou z pohledu této kapitoly je „stavba pevných domů a chráněných sídel“, v podtextu historických událostí můžeme soudit, že tato sídla byla chápána také jako ochrana proti
„odlišným“ (nyní handicapovaným) lidem. Matoušek popisuje, mimo jiné, stavby středověkých klášterů, které si mniši vystavěli na špatně dostupných místech, oddělení od světského ruchu... „Středověk měl své mikrosvěty v klášterech a na hradech, jejich protipólem byla místa jasně vymezená, na nichž směli pobývat židé, cizinci, kacíři, nemocní (zejména malomocní), chudí a mrzáci.“ Z dalších budov uvádí Matoušek „...zvláštní domy čili
14 Matoušek,1999, s.26 15 Jesenský, 2000, s.100
16 „Je to dáno tím, že tato civilizace a kultura je nejpopsanější a nejprobádanější, co se týče vývojových charakteristik, ale i co do jejich časového sledu, periodizace a historického zpracování.“
17 Matoušek,1999, s.19,20
„špitály“,... žili někteří vyděděnci středověké společnosti osaměle nebo v tlupách ... byli stále
„na cestě“. Také středověká loď bláznů (viz dále v textu) je pohyblivým zařízením, do něhož mohla města, jimiž plavidlo proplouvalo, vylučovat nežádoucí lidi.“
Müller18 tuto myšlenku dokresluje „Středověk zaujal k duševně postiženým jedincům ambivalentní postoj. Na jedné straně byli „blázni a šílenci“ považování za šťastlivě vyvolené, na něž shlédl bůh, na druhé straně byli považování za „zplozence ďáblovy“... Nicméně již od raného středověku vznikají klášterní hospitály jako útulky pro staré, nemohoucí a duševně nemocné osoby, kde o postižené osoby pečoval mnich s jistou medicínskou průpravou ...“
Mühlpachr19 pokračuje v popisu péče o duševně choré: „Mohutný rozvoj měst v 15.století přispěl k tomu, že se v otázce péče o duševně choré projevil nový, sociální aspekt.
V té době se poprvé setkáváme s pravidly a předpisy pro zacházení s duševně chorými, které nebyly motivovány zájmem o zdravotní stav postižených, ale tím, aby nebyli společnosti na obtíž. I tak byl tento aspekt pokrokem a výrazem humanistického způsobu myšlení.“
V tomto období se setkáváme s posunem myšlení lidí ve vztahu k lidem s handicapem.
Z historických pramenů je nám znám pojem „loď bláznů“20: Loď bláznů je alegorický pojem často se vyskytující v umění a literatuře Západu. Podstata alegorie spočívá na lodi s pasažéry, kteří jsou nepříčetní, lehkovážní a v každém případě, kteří se nestarají o to kam loď míří.
Pojem vychází ze stejnojmenné satirické básně (1494) Sebastiana Branta, kterou dále zpopularizoval Hieronymus Bosch na stejnojmenném obrazu. Brantova epická báseň vypráví o flotile „lodí bláznů“, kteří se vypravili z Basileje do ráje bláznů, Narragonie.
Této myšlenky se chopil ve 20. století filozof Michel Foucault ve svých Dějinách šílenství, kde došel k závěru, že „lodě bláznů“ skutečně existovaly a sloužily coby předchůdci koncentračních táborů pro lidi s duševními poruchami. Tito lidé měli být naloženi na loď, na které by pluli po evropských řekách bezcílně od přístavu k přístavu dál a dál až do moře.
O tom však nejsou důkazy, spíše bylo poukazováno, že Foucault špatně interpretoval dílo, které mělo být především satirické.
18 Müller, 2001, s. 32 19 Mühlpachr, 2001, s. 19
20 http://cs.wikipedia.org/wiki/Lo%C4%8F_bl%C3%A1zn%C5%AF
„V období křesťanství a vlivu církve dochází k zakládání zvláštních útulků pro hendikepované lidi a děti bez rodin. Je doloženo, že již první křesťanští vládci Byzance budovali tzv. xenodochia (útulky pro nemocné pocestné) a orfanotrofia (sirotčince)...
Dlouhou dobu vedle sebe existovala hierarchie moci světské a moci církevní, světská moc nabyla vrchu až v několika posledních stoletích dějin.“21
Matoušek22 dále popisuje péči o chudé, posedlé aj., kdy se opírá o historická data a pojmy jako je např. domovské právo, které: „...ukládá obci pečovat o své chudé. ... Obce se tak od 16. století stávají vedle církve dalšími zřizovateli „ústavů“ pro lidi, kteří postrádají vlastní rodinné zázemí nebo základní prostředky k udržení života.“ V dalších kapitolách se zabývá popisem situace v pozdním středověku a raném novověku, kdy se nerozvíjela péče o lidi duševně nemocné. Mluví zde o duševně nemocných, kterým se říkalo posedlí, blázni.
Mülpachr23 se věnuje mimo jiné době osvícenské, hovoří o velkých špitálech, internačních budovách, církevních i veřejných podpůrných a trestních institucích, charitách a vládních dobročinných zařízeních, která byla dílem osvícenství. Internace je instituční vynález 17. století. Jako ekonomické opatření a sociální pojistka má hodnotu objevu.
V dějinách ne-rozumu je to však událost zcela rozhodujícího významu. Mülpachr mluví o momentu, kdy je na šílenství poprvé nahlédnuto sociálně, z perspektivy chudoby, neschopnosti pracovat, nemožnosti se zapojit do společenství, kdy se propojuje s problémy obce.
Od konce sedmnáctého a začátku osmnáctého století začínají být duševně nemocní vylučování ze společnosti a jsou pro ně zřizovány velké ústavy: „Nejen pro ně v těchto nových velkých zařízeních jsou drženi i mentálně retardovaní lidé, kriminální osoby, ...V osmnáctém století jsou tito lidé „v souladu s hlavním požadavkem doby využíváni jako laciná pracovní síla. Svou prací v ústavních dílnách vydělávají na své potřeby a teoretici to ospravedlňují potřebou jejich výchovy k řádné občanské morálce.“
Z humánějšího pohledu na ústavní péči, je třeba se zastavit až v devatenáctém a v začátku dvacátého století, které: „přináší přesun důrazu; ústavy původně sloužící
21 Matoušek,1999, s. 26 22 Matoušek,1999, s.29 23 Mühlpachr, 2001
vylučování lidí ze společnosti se začínají orientovat více a více na zájmy klientů. Tento trend v nedávné minulosti vedl ke koncipování ústavní péče jako ochrany klientů před nároky vnějšího světa, do něhož mohla být paradoxně zahrnuta i klientova rodina.“24
Vznik útulků pokračuje i v 19. století Mülpachr25 mluví o novověké společnosti, která se naučila šílenství rozpoznávat a začínala s ním zacházet podle pravdy, k níž byli všichni tak dlouho slepí. Zmiňuje zakládání útulku ─ Azylu. Azyl měl mravně a nábožensky segregovat.
Charakteristickými prvky pro útulek 19. století byly dohledy a soudy.
2.2.2Ústavy sociální péče ve 20. a 21. století
Mülpachr26 hovoří o konci 19. a počátku 20. století, který přináší změnu. Ústavy, které slouží k vylučování lidí ze společnosti, se orientují na potřeby klientů. Tento trend vede ke koncipování ústavní péče jako ochrany klientů před nároky vnějšího světa. Mülpachr mluví o problematice ústavů, a to z hlediska tzv. „světa ve světě“ kdy platí normy, hodnoty a pravidla odlišná od reálného venkovního světa. Patologičtí jedinci jsou sjednocování, jsou jim poskytnuty veškeré materiální potřeby jejich existence. Dochází však k jejich vyloučeni ze společnosti, a nemůže jim být nikde lépe, než ve společnosti jedinců stejného postižení.
Dále zmiňuje, že většina dnešních ústavů byla založena v době poválečné. V té době byl vytvořen organizační systém ústavní péče, který jednoznačně stanovil kritéria k zařazení jednotlivce do ústavu zdravotního, sociálního či výchovného charakteru.
S tímto názorem koresponduje Matoušek27:„...Až konec devatenáctého a začátek dvacátého století přináší přesun důrazu; ústavy původně sloužící vylučování lidí ze společnosti se začínají orientovat více a více na zájmy klientů. Tento trend v nedávné minulosti vedl ke koncipování ústavní péče jako ochrany klientů před nároky vnějšího světa, do něhož mohla být paradoxně zahrnuta i klientova rodina.“
Šiška28 uvádí „V uplynulých více než padesáti letech prošly sociální služby pro osoby s postižením včetně služeb zaměstnanosti ve vyspělých demokratických zemích významnými
24 Matoušek, 1999, s. 29,34 25 Mühlpachr, 2001 26 Mühlpachr, 2001 27 Matoušek, 1999, s. 34 28 Šiška, 2005, s. 145
změnami. Společným jmenovatelem těchto změn byla snaha zabránit sociálnímu vyloučení zranitelných skupin obyvatelstva a to ve všech sférách života společnosti.“
Hrušková, Matoušek29 připomínají ─ před rokem 1989 se služby pro lidi s mentálním postižením omezovaly na ústavy sociální péče. V době před listopadem 1989 byly tyto ústavy v rámci krajů diferencovány, což znamenalo, že každý poskytoval péči určitým skupinám klientů.
Matoušek30 :„ Po revoluci v roce 1989 se i u nás otevřela možnost zakládat nestátní sociální a zdravotní ústavy. Právními subjekty, jež jako první využily této možnosti, byly církve a občanská sdružení. Sdružení zakládala v prvních letech po revoluci hlavně ambulantní zařízení: stacionáře a speciální školy....Nejdále jsou ta sdružení, která již existovala za starého režimu, mají zkušenosti a schopné organizátory, a ta, která slouží dětem, neboť se mohou opřít o množství vysoce motivovaných rodičů hendikepovaných dětí.“
Podle Matouška31:„Většina našich ústavů však nebyla stavěna jako ústavy. A řada z nich byla postavena pro účel diametrálně odlišný od poskytování ústavní péče. Některé ústavy zase byly původně určeny jiným funkcím, než jaké mají dnes. máme tedy ústavy v bývalých zámcích a obytných rezidencích, máme ústav, jenž byl původně nalezincem a nyní slouží jako vězení, .... ústavy nemocniční, v nichž sídlil původně klášter, případně starobinec atp. Často jde o staré, památkově chráněné budovy, které nesmějí být radikálně přestavovány.“
A současnost? „Obecně se uznává, že velké, tradiční, „šedivé“ instituce klientům neprospívají, proto v některých zemích již existují zákony limitující jednak velikost ústavů, jednak délku pobytu v nich. Ústavy mění svůj zevnějšek i interiér, aby byly pro klienty co nejpřitažlivější. Dřívější rigidní struktura programů se uvolňuje, klienti mají možnost volit mezi různými nabízejícími se možnostmi náplně dne“.32
Matoušek zde vychází z názoru, který byl znám právě v 90. let 20. století. Dovoluji si tvrdit, že o 10 let později, tedy v roce 2009, je situace již změněna k lepšímu. A to zejména k ústavnímu životu a nabízeným aktivitám a pracovním činnostem. Dále také v proškolování
29 Hrušková, Matoušek, 2005 30 Matoušek , 1999, s.50 31 Matoušek, 1999, s. 87 32 Matoušek , 1999, s. 35
zaměstnanců ústavů a z něho vycházející přístup ke klientům. Se zavedením standardů kvalit sociálních služeb se situace v ústavech dále zlepšuje. K. Waldijk v Praze popisoval vývoj ústavní péče o děti a mladistvé v Holandsku, použil tohoto příkladu: „ V padesátých letech by vám ředitel ústavu s hrdostí ukazoval bazén a jiné vymoženosti, které pro své svěřence vybudoval. Dnes by vám se stejnou hrdostí ukazoval, kde byl dřív bazén, a chlubil by se tím, že jeho svěřenci chodí plavat do veřejného bazénu, který je ve městě.“33
Kapitolu lze shrnout přehledem vývoje postojů a péče o handicapované. Matoušek34 uvádí:„Sovák ve své původní defektologické teorii vyčlenil tři stádia vývoje péče o handicapované: represe, rehabilitace, prevence (1957). Později (1980),.je rozšířil na sedm stadií (viz. Tabulka č.1).
Tab. 1 Vývoj postojů a péče o handicapované
Stadium Dominantní postoj k handicapovaným Období
I. represivně lhostejný raný a střední starověk
II. výběrově utilizační starověk
III. charitativní středověk
IV. humánně filantropický renesance (14.-16. stol.)
V. altruisticko segregační osvícenství (17.-19. stol.)
VI. rehabilitačně emancipační moderní spol. (19.-20.stol.)
VII. preventivně integrační postmoderní společnost
(konec 20. stol.)
33 Matoušek, 1999, s. 35 34 Matoušek, 1999, s. 100
2.2.3První ústavy sociální péče na území Čech
V České republice se s prvními ústavy s péčí o handicapované osoby setkáváme již v roce 1871 kdy vzniklo Ernestinum v Praze, v r. 1889 Vincentinum v Praze, dále pak Jedličkův ústav pro děti zmrzačelé v Praze v roce 1913, Ústav pro zmrzačelé v Brně v roce 1919 a Ústav pro děti zmrzačelé a rachitické ve Zbůchu u Plzně.
S ohledem na téma této bakalářské práce více popíši ústavy Vincentinum a Jedličkův ústav, kdy jsou známy historické prameny, které mapují situaci klientů ústavu a to zejména po stránce pracovních činností a záměr v co největší míře začleňovat klienty do polečnosti.
►Vincentinum v Praze
Bylo založeno 1.11. 1889 v Praze hrabětem Nostitze z Reinecků. Hlavní náplní ústavu byla péče o postižené, nejubožejší chudé, opuštěné, všemožně postižené, nevyléčitelně nemocné, o které nikdo neměl zájem. I když ve Vincentinu nebyla oficiálně zřízena škola, děti i starší svěřenci se vzdělávali. Děti měly pravidelné vyučování. Byly zřízeny zájmové kroužky: čtenářský, šachový, divadelní, hudební a pěvecký. Svěřenci mohli pracovat v dílnách – obuvnické, krejčovské a dílně ručních prací. K dispozici byla bohatá knihovna.
Vincetinum mělo svoji vlastní lékárnu a vlastní promítací síň. Svěřenci pomáhali při všech činnostech zajišťujících chod Vincentina. Někteří odcházeli z Vincentina a osamostatňovali se. Druhou světovou válku Vincentinum v Praze přežilo, ale nástup komunistické moci nikoliv. Praha musela být jako první očištěna od „mrzáků a jeptišek“. V roce 1950 byli chovanci proto umístěni do domova v Bruntále, dále pak do Šternberku na Moravě. Od r. 1960 přechází Vincentinum ze správy charity pod sociální odbor Okresního národního výboru ve Šternberku, pak pod Okresní národní výbor v Olomouci. Z názvu zařízení zmizelo Vincentinum a zůstává Ústav sociální péče pro děti a mládež duševně i tělesně vadnou, Šternberk na Moravě. Od r. 1975 byl zřízen Okresní ústav sociálních služeb v Olomouci a všechna sociální zařízení okresu Olomouc přešla pod jeho hospodářské a organizační vedení. Vincetinum se v té době nazývalo Ústav sociální péče ve Šternberku. Ústav pečoval o děti a mládež a také o muže nad 25 let. Na počátku 90. let ústav pečoval o 350 osob. Název zařízení zněl – Ústav sociální péče pro mládež (Sadová ulice) a Ústav sociální péče pro
dospělé (Bezručova ulice). V roce 1992 se ústav opět jmenuje Ústav sociální péče Vincentinum. Od 90. let je postupně snižována kapacita ústavu nutná pro zkvalitnění péče o důstojný život klientů35.
►Jedličkův ústav
Jedličkův ústav v Praze na Vyšehradě byl otevřen 1. dubna 1913. Byl ustaven a přes čtyřicet let provozován Spolkem pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze. Předsedou spolku byl tehdy prof. MUDr. Rudolf Jedlička. Nastartoval zde rychlý a úctyhodný rozvoj nového pedagogického-zdravotně-sociálního zařízení. V prvních letech pomáhal Jedličkovi s prací pedagog František Bakule. Měl na starost především ústavní školu, která byla od samého počátku významnou součástí celého zařízení. V době první republiky byl ústav znám svým moderním pojetím. Usiloval o propojení odborné léčby s výchovou a vedením lidí s postižením k maximální možné samostatnosti. V té době stále zdůrazňovali myšlenku: že je pro lidi samotné i společnost kolem nich mnohem lepší, když se povede z „mrzáků žebrajících o almužnu vychovat plátce daní“. V té době byl Jedličků ústav nejznámější díky cvičným a ortopedickým dílnám. Ve výroční zprávě Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáků (třicátá léta) se uvádí činnost v dílnách cvičných: strojní truhlářství, krejčovství, zahradnictví, výroba ručně vázaných koberců, vyšívání praporů a stuh, šití prádla a čtyři dílny ortopedické, kde se vyráběly protetické pomůcky. Že nešlo pouze o dílny, kde se chovanci, absolventi či váleční invalidé zabaví, ale o dílny mimořádné profesionální úrovně svědčí nejen poptávka, která po výrobcích byla a tím rozpočtové příjmy ústavu, ale i prestižní ocenění z výstav. V roce 1945 byl budován obdobný ústav v Liberci. Zde byly školy pro starší, v Praze pak pro mladší děti. Liberecký ústav se osamostatnil v padesátých letech a jméno Jedličkův ústav Liberec si ponechal až do devadesátých let minulého století (nyní Domovy dr. Jedličky a jejich škola). V roce 1990 byla zřízena střední škola při Jedličkově ústavu se studijním oborem gymnázium, obchodní a rodinná škola.36
35 http://www.vincentinum.cz
36 http://www.jus.cz/parse url.php?url=/historie-JUS-jako-celku
2.2.4Klasifikace ústavů sociální péče
V kapitole 2.2.3 První ústavy sociální péče na území Čech, jsou uvedeny příklady ústavní péče pro několik skupin handicapovaných. Systém ústavní péče nabízí službu jak pro děti, mladistvé (mládež) tak i pro dospělé.
Rozdělení ústavů z hlediska pohlaví:
•Ústavy sociální péče pro dívky a ženy
•Ústavy sociální péče pro chlapce a muže
•Ústavy sociální péče koedukované (smíšené)
V minulých letech byly ústavy pro dospělé striktně rozdělovány na mužské a ženské.
V 90. letech 21. století se situace v České republice začala měnit. Ústavy, zejména pro dospělé, začínají měnit svoji politiku a zaměřují se na program - kdy zkouší ubytovávat muže i ženy ve společných ubytovacích zařízeních tzv. koedukavané. Je to další krok k přibližování klientů ke kvalitnějšímu a plnohodnotnému životu ve společnosti.
Pro porozumění jedincům s mentálním postižením je třeba znát charakteristiku mentálního postižení.
2.2.5Mentálně retardovaný jedinec ve společnosti
„Bože, dej mi vyrovnanost, abych přijal to, co změnit nemohu, odvahu, abych změnil to, co změnit mohu, a moudrost, abych to dokázal rozlišit.“ Reinhold Niebuhr
Jak uvádí Černoušková dle Renotiérová37: „k postupné přeměně individua z biologické bytosti ve společenského tvora dochází v procesu socializace, tj. zespolečenštění, který má v podstatě charakter sociálního učení a uskutečňuje se v sociální interakci.“
Proces socializace mentálně retardovaných je celoživotním jevem a má velmi konkrétní charakter. Jak uvádí Kysučan dle Renotiérové38:„Mezi aktivitami, kterými se mentálně
37 Renotiérová, 2006,s.165 38 Renotiérová, 2006,s.165
retardovaný subjekt ve společnosti projevuje, má nesporně rozhodující význam pracovní činnost, která je současně i zdrojem jeho dalšího vývoje.“
2.2.6Postoj rodiny k jedincům s mentálním postižením
Postoje společnosti k ústavům sociální péče, jak uvádí Švarcová39, v poslední době procházejí vývojem plným různých peripetií. Ještě v nedávné době se vyskytoval názor, že člověk (dítě, mladistvý) se závažnějším mentálním postižením „patří“ do ústavu. Rodiče takto postižených dětí, kteří se rozhodli, že si své dítě ponechají doma a budou o ně pečovat sami, byli nezřídka svým okolím považováni za podivíny, kteří jsou ochotni kvalitu svého života obětovat mentálně postiženému dítěti, z něhož „stejně nikdy nic nebude.“ Tyto předsudky přetrvávaly dlouhá léta a rodiče byli nuceni (tlačeni) k tomu, že své mentálně postižené dítě skrývali před nepochopením okolí a ze strachu umístit dítě do ústavní péče.
V současné době existuje již vcelku dobrá informovanost o jedincích s mentálním postižením. Společnost mění názor na tyto spoluobčany. Jsou jim konečně přiznávána práva a příležitosti pro plnohodnotný život. Začíná se již v rodinách. kdy sami rodiče mají snahu své mentálně postižené dítě v co největší míře zapojit do běžného života. Existuje široká škála výchovně vzdělávacích zařízení, která zabezpečují kvalitní vzdělávání těchto jedinců. Jsou rozvíjeny jejich dobré schopnosti pro co nejkvalitnější zařazení do společnosti. Již je překonán názor, že mentálně postižení nejsou vzdělavatelní – od 90.let 20.stol. jsou všichni vzdělavatelní a mají právo na vzdělání.
2.2.7Společnosti a organizace na podporu mentálně retardovaných jedinců
Vznikají společnosti a organizace na podporu mentálně postiženým jedincům:
Evropská liga společností mentálně handicapovaných, Evropská sociální charta, Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením aj.
39 Švarcová, 2006
Evropská liga společností mentálně handicapovaných
V šedesátých letech 20.století vznikla Evropská liga společností mentálně handicapovaných ─ byla to organizace rodičů dětí s mentálním postižením. Za svůj cíl si zvolili: „hájit zájmy mentálně handicapovaných bez ohledu na národnost, rasu, či přesvědčení. Vytvářením vzájemného porozumění mezi rodiči a dalšími, kteří mají zájem o problémy mentálně handicapovaných,...“
V Evropské sociální chartě40 se věnuje právům jedinců s mentálním postižením. Jak uvádí Švarcová41:„Pojetí postižení v tomto dokumentu vycházelo z představy, že postižení potřebují především péči o pomoc svých nepostižených spoluobčanů. Z toho konceptu postižení vyplynul i požadavek k budování speciálních zařízení pro lidi s postižením.“
Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením
Významnou pomoc jedincům s mentálním postižením u nás zaujímá SPMP (společnost pro podporu lidí s mentálním postižením).42 Společnost vznikla z podnětu skupiny pražských rodičů dětí s mentálním postižením v 60.letech 20.století. Do té doby se ústavní péče soustředila především na zajištění základních životních funkcí, méně se již věnovala snaze o porozumění a o zlepšení jeho omezeného duševního a společenského vývoje. Pokud se pak rodiče snažili vyhnout ústavní péči, zůstávali odkázáni sami na sebe. V té době neexistovali nestátní organizace na ochranu mentálně postižených a stát se tvářil tak, jakoby problém mentálně postižených vůbec neexistoval. Již zmiňovaní rodiče si pak uvědomovali, že samotné individuální snahy o zlepšení podmínek postižených nestačí. Z těchto důvodů se pak rozhodli vybudovat dobrovolnou organizaci. Období od roku 1965 do roku 1969 bylo skutečně vyplněno úsilím paní Boženy Gürtlerové a několika jejich přátel o vytvoření základních předpokladů pro vznik organizace, jejímž cílem by byla systematická pomoc rodinám postižených dětí. Postupně se rozšiřoval okruh lidí, kteří společně usilovali o rozšíření organizace a pomoci postiženým. Ustavující schůzka přípravného výboru se konala 18.června 1969. Dne 9.září 1969 vyhlásila paní Božena Gürtlerová ustavení
40 Dokument přijat v r.1961, mezinárodní smlouva o lidských právech 41 Švarcová, 2006
42 http://www.spmpcr.cz/cs/uvod/z-historie-spmpcr/
Národního sdružení pro pomoc mentálně postiženým na Pedagogické fakultě Palackého univerzity v Olomouci.
Z iniciativy sdružení se začalo hovořit o potřebě budovat denní a týdenní zařízení pro mentálně postižené děti a mládež, dokonce se začaly zlepšovat špatné podmínky v ústavech sociální péče. Vznikaly tělovýchovné kroužky, hudebně pohybové a dramatické kroužky, kluby taneční a společenské výchovy, byly pořádány výlety, divadelní vystoupení a další akce, z nichž mnohé dosud trvají a obohacují život našich mentálně postižených dětí i dospělých. Členy sdružení se stávají nejen rodiče, ale také samotní jedinci s mentálním postižením, ostatní rodinní příslušníci, přátelé i odborníci, kteří svou práci a život zasvětili péči o mentálně postižené. Těžiště práce sdružení leží nikoli na samotných mentálně postižených členech, ale na rodinných příslušnících, kteří o mentálně postižené pečují. V tom směru se činnost sdružení značně liší od organizací sdružujících občany s jinými typy zdravotního handicapu.
V roce 1975 došlo k částečnému zlomu, činností sdružení si začalo všímat Ministerstvo práce a sociálních věcí, podpořilo legalizaci stanov sdružení. Ještě před rokem 1989 se pak společně podíleli na návrzích výstavby nových typů zařízení pro mentálně postižené, prosazování zlepšení podmínek ve školství aj. Po roce 1989 se zcela zásadně změnily podmínky pro práci sdružení a otevřel se prostor pro jejich iniciativy jak v právním a politickém smyslu, tak i přístupem k finančním prostředkům.
Mezi nejvýznamnější nové aktivity patří budování vlastních zařízení, v nichž sdružení začíná přímo poskytovat denní, týdenní a někde i celoroční péči o mentálně postižené děti, mládež i dospělé. S tím souvisí i růst kvality práce, hledaní a ověřovaní nových směrů v činnosti, napomáhaní odbornému růstu personálu, usilovaní o vznik chráněných pracovišť, chráněného bydlení, přispění k lepší informovanosti rodin s mentálně postiženými příslušníky, usilovaní o vymanění rodin z izolace. Dále sdružení pořádá rehabilitační pobyty na podporu pohybových aktivit ─ jsou určeny pro lidi s lehkým a středním, někdy i těžším mentálním postižením nebo i pro lidi s kombinovanými vadami. Ve spolupráci se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou jsou pořádány i rehabilitační pobyty v zahraničí, především u moře43.
43 Vágnerová, 2002
SPMP je členem Inclusion Europe44 Tato organizace v roce 2005 vydává brožuru
„Vaše občanská práva, Přístup lidí s mentálním postižením k právu a spravedlnosti“, v které provádí a vysvětluje občanům s mentálním postižením jaká jsou jejich práva a povinnosti.
Dále zde zmiňuje přístup k soudům a spravedlnosti, vysvětluje kdo je to právník apod.
Zmiňovaná brožura je dalším krokem k přiblížení společnosti k lidem s mentálním postižením. Společnost přiznává, že i lidé s handicapem mají práva a povinnosti jako každý jiný občan.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
V současné době je pro mentálně postižené jedním z hlavních a důležitých dokumentů zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který přináší zásadní změny v oblasti sociálních služeb. Obsah těchto standardů stanovuje vyhláška MPSV ČR č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách45.
I přes veškerá opatření která se podnikají pro mentálně postižené, někteří rodiče při vyhledávání uplatnění pro své děti (které již splnily povinnou školní docházku) často zjišťují, že pro dospělé s postižením je málo služeb dalšího uplatnění. Rodiče se snaží zabezpečit větší nezávislost svým dětem, ale zároveň chtějí ubezpečit, že o ně bude po všech stránkách dobře postaráno.
2.3Vzdělávání jedinců s mentálním postižením
Výchovu a vzdělávání jedinců s mentálním poškozením chápeme jako celoživotní proces. „Každý národ má odpovědnost za to, aby se jeho školský systém postaral o děti se zdravotním postižením v takové úplnosti jako o děti ostatní.“46
Velmi významné místo v historii pedagogiky zaujímá Jan Ámos Komenský (1592- 670). Apeloval na učitele, aby se vzdali násilných metod a respektovali přirozený vývoj dítěte. Doporučoval, aby se při výuce přihlíželo k věku a schopnostem dítěte. Používal
44 Inclusion Europe zastupuje osoby s mentálním postižením a jejich rodiny. Členskými organizacemi Inclusion Europe jsou organizace sebeobhájců a rodičovské organizace v 36 zemích Evropy.
45 http://www.kr-stredocesky.cz/portal/odbory/socialni-oblast/socialni-sluzby/standardy-kvality-soc- sluzeb/standardy-kvality-socialnich-sluzeb.htm
46 Charta OSN, čl. 40
zásad konkrétnosti, názornosti a hravosti. Vyžadoval, aby bylo učivo dostatečně spojeno se vzorem a mohlo se uplatnit pravidlo napodobování. Tyto zásady mají podstatný význam právě ve vzdělávání lidí s mentálním postižením. Kdy jednou z hlavních zásad je postup: od nejjednoduššího po složitější.
K průkopníkům speciálně pedagogické reedukace počítáme Johna Locka (1632- 704).
„John Locke vybízí k trpělivosti a respektování individuálních potřeb dítěte, raději se učit číst o rok déle, než aby došlo k zanevření na učení.“47
Již v minulosti při zakládání ústavů pro slabomyslné byl přikládán význam výchovně vzdělávacím činnostem pro klienty ústavů. Mezi odborníky, kteří se snažili vzdělávat a vychovávat lidi s mentální postižením patřil mimo jiné Karel Slavoj Amerling (1807- 884, ředitel prvního ústavu pro slabomyslné ─ Ernestinum). Přínos Amerlinga byl především v tom, že kladl důraz na tzv. názorné vyučování, sám sestavil celou řadu modelů a názorných pomůcek. Důraz kladl na procvičování zručnosti a vyučování ručním pracím (košíkářství, kartáčnictví, natěračství, zemědělské práce)48.
Prof. MUDr. Karel Herfort (1871-1940) je dalším odborníkem, který se zasloužil o vývoj péče o slabomyslné u nás. V roce 1902 se stává ředitelem pražského ústavu pro výchovu slabomyslných Ernestinum. V roce 1924 založil odborný časopis Úchylná mládež, zaměřený na výzkum a výchovu slabomyslné, hluchoněmé, slepé, mravně vadné a zmrzačelé mládeže.
Mezi další osobnosti v oblasti vzdělávání lidí s mentálním postižením můžeme zcela jistě zařadit univerzitního profesora Františka Čádu, Josefa Zemana a Konráda Sedláčka.
Profesor František Čáda (zakladatel českého pedologického ústavu v Praze, 1910) je spojován především s uspořádáním tří sjezdů pro péči o slabomyslné a školství pomocné. Součástí sjezdu byla výstava prací pomocných škol a ústavů pro slabomyslné. Vymezil čtyři základní požadavky:socializace (aby si společnost vzala jedince pod svůj patronát, aby stát zřizoval školy a povinnou docházku), oprávněnost péče o postižené, péče poškolní a poústavní, prevence a profilace (předcházet postižení, práce s rodiči.)49
47 Monatová, 1996 48 Renotiérová, 2006,s.163 49 Renotiérová, 2006,s.163
Dalším významným průkopníkem výchovy a vzdělávání slabomyslných byl Josef Zeman (1867-1961, v roce 1920 se stal ředitelem pomocné školy v Brně). Od roku 1918 působil na ministerstvu školství a národní osvěty, zde se věnoval speciální péči o úchylné děti. V roce 1929 stál u zrodu zákona o pomocných školách. Na Moravě se o propagaci vzdělávání slabomyslných zasloužil Konrád Sedláček (1876-1939). Sedláček publikoval a jeho spis „Zachraňte slabomyslné“ z roku 1907 byl vůbec první samostatný spis u nás o pomocném školství.
Během 20. století se ve speciálním školství událo hodně změn a po roce 1989 se situace pro jedince s mentálním postižním ještě více zlepšila. Systém vzdělávání jedinců s mentálním postižením je zabezpečen již od raného věku. První stupeň je v podobě speciální mateřské školy, dále základní škola praktická (bývala zvláštní, speciální), základní škola speciální (bývalá praktická), odborná učiliště, praktická škola. Celou řadu let existovala zvláštní škola kam se umisťovali děti s lehkým mentálním postižením. V 90. letech název školy prošel změnou a zvláštní škola se přejmenovala ne speciální školu, v současné době existuje název základní škola praktická.
I přes veškerou péči o lidi s mentálním postižením se v minulosti upřednostňovala tzv.
segregace (oddělení, vyloučení) od běžné populace. Ve 20. století (u nás od 90. let) se začal klást důraz na integraci žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných základních škol. Školský zákon č. 561/2004 Sb. specifikuje: „Za žáky se speciálními vzdělávacími potřebami jsou považování žáci se zdravotním postižením-tělesným, zrakovým, sluchovým, mentálním, autismem, vadami řeči, souběžným postižením více vadami a specifickými poruchami učení nebo chování, dále žáci se zdravotním znevýhodněním – zdravotně oslabení, dlouhodobě nemocní a s lehčími zdravotními poruchami vedoucími k poruchám učení a chování a nakonec žáci se sociálním znevýhodněním – z rodinného prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, žáci ohrožení sociálně patologickými jevy, s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou a žáci v postavení azylantů a účastníků řízení o udělení azylu. Speciální vzdělávací potřeby zjišťuje školské poradenské zařízení.“ Mezi další dokumenty na podporu vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, patří vyhláška č. 73/2005 Sb o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. Mimo jiné uvádí: kdo
provádí diagnostiku dětí pro určení speciálního vzdělávání. Jsou to školská poradenská zařízení, která provádí speciálně pedagogická, popř. psychologická vyšetření50.
2.3.1Možnosti vzdělávání jedinců dle stupně mentálního postižení
„…skutečná výchova nespočívá v tom, poučovat lidi nebo jim dělat kázání, ale dát jim příležitost, aby sami mysleli…“ Karel Čapek
V současné době se volá po integraci, mimo jiné jde i o začleňování dětí s mentálním postižením do běžných škol mezi jejich nepostižené vrstevníky.
Jsou zřizovány třídy pro děti, žáky se specifickými vzdělávacími potřebami, školy posilují funkce speciálních pedagogů, zřizují funkce osobních asistentů a asistentů pedagogů. Děti jsou vzdělávány podle individuálního vzdělávacího plánu, který jim umožňuje zvládat učivo a je zaměřen na jejich specifické potřeby (na vytváření individuálního vzdělávacího plánu se podílí třídní učitel, případně jiný učitel, speciálně pedagogické centrum, rodič, ředitel školy, případně i žák sám).
Školská zařízení umožňující vzdělávání mentálně retardovaných jedinců.
základní školy praktické: žáci se zdravotním postižením (většinou v lehkém pásmu mentální retardace) navštěvují základní školy praktické. Školní vzdělávací program je upraven pro potřeby žáků, většinou podle osnov zvláštní školy. I zde jsou žáci, kteří potřebují individuální vzdělávací plán, ten jim napomáhá zvládnout určité vzdělávací předměty, v kterých mají obtíže. Žáci získávají základní vzdělání a plní povinnou devítiletou docházku.
základní školy speciální: pro žáky v pásmu středně těžké a těžké mentální retardace jsou otevřeny základní školy speciální. Na těchto školách žáci získávají základy vzdělání a povinná školní docházka je desetiletá. Děti v pásmu hluboké retardace jsou vzdělávány v rehabilitačních třídách, dále jsou pro ně připraveny stimulační programy (ty jsou účinně využívány i pro výše zmiňované žáky) a vzdělávání je přizpůsobeno možnostem a potřebám každého jedince.
50 Činnost speciálně pedagogický center je uvedena ve vyhlášce č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních)
