za odborné i trpělivé vedení práce a cenné rady. Ráda bych poděkovala vedoucí diplomové práce paní Mgr. Evě Koudelkové, Ph.D. P oděkování

(1)

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Ráda bych poděkovala vedoucí diplomové práce paní Mgr. Evě Koudelkové, Ph.D.

za odborné i trpělivé vedení práce a cenné rady.

(6)

Anotace

Diplomová práce je zaměřena na feministickou literární teorii, a to konkrétně na koncept ženského psaní ve vybraných dílech Marie Majerové, Marie Pujmanové a Jarmily Glazarové. V teoretické části je představena feministická teorie a jsou zde vy- světleny dva přístupy feministické literární kritiky, kterými jsou feministické čtení a gynokritika. Dále je také sledován vývoj české tradice ženského psaní od konce 18. století do třicátých let 20. století. Praktická část analyzuje z pohledu feministické teorie díla Panenství, Pacientka doktora Hegla a Vlčí jáma, a zaměřuje se především na ženské a mužské postavy a motivy lásky, sebeobětování, emancipace, sexuality a mateř- ství.

Klíčová slova

Feministická literární teorie, feministické čtení, gynokritika, koncept ženského psa- ní, Marie Majerová, Marie Pujmanová, Jarmila Glazarová, Panenství, Pacientka doktora Hegla, Vlčí jáma

(7)

Annotation

The diploma thesis is focused on feminist literary theory, more concretely on the conception of women's writing in particular literary works by Marie Majerová, Marie Pujmanová and Jarmila Glazarová. The theoretical part introduces feminist theory and describes two approaches of feminist literary criticism which are feminist critique and gynocritics. Moreover, it concerns with the development of the Czech tradition of women’s writing from the end of the 18^th century to the 1930s. The practical part is focused on the analysis of literary works Panenství, Pacientka doktora Hegla and Vlčí jáma from the feminist perspective and it deals with female and male characters and motifs of love, self-sacrifice, emancipation, sexuality and motherhood.

Keywords

Feminist literary theory, feminist critique, gynocritics, conception of women's writ- ing, Marie Majerová, Marie Pujmanová, Jarmila Glazarová, Panenství, Pacientka doktora Hegla, Vlčí jáma

(8)

7

Obsah

1 Úvod ... 9

2 Feminismus ... 10

2.1 Feministické vlny a proudy ... 11

2.1.1 První vlna feminismu ... 12

2.1.2 Druhá vlna feminismu ... 13

2.1.3 Třetí vlna feminismu?... 13

3 Literatura a feministická teorie ... 14

3.1 Feministické čtení ... 16

3.2 Gynokritika ... 19

3.2.1 Tradice ženského psaní ... 20

3.2.2 L’écriteur feminine ... 22

3.2.3 Ženské psaní s otazníkem ... 23

4 Feminismus na českém území ... 25

5 Ženské psaní v českém literárním prostředí ... 26

5.1 Vývoj tradice ženského psaní od národního obrození ... 27

5.2 Proměna ženského psaní od 90. let 19. století ... 30

6 Způsob využití předložené teorie ... 34

7 Tvorba Marie Majerové ... 36

7.1 Panenství ... 38

7.1.1 Hlavní postava ... 39

7.1.2 Vedlejší ženské postavy ... 42

7.1.3 Mužské postavy ... 44

7.1.4 Zobrazené ženství ... 46

8 Tvorba Marie Pujmanové ... 47

8.1 Pacientka doktora Hegla ... 49

8.1.1 Hlavní postava ... 50

8.1.4 Hlas společnosti ... 56

(9)

8

9 Tvorba Jarmily Glazarové ... 57

9.1 Vlčí jáma ... 59

9.1.1 Hlavní postavy... 60

10 Komparace analyzovaných děl ... 70

10.1 Hlavní ženské postavy ... 70

10.2 Hlavní mužské postavy ... 70

10.3 Pasivita versus aktivita jednání postav ... 71

10.4 Konvence dvou nápadníků ... 71

10.5 Motiv lásky ... 71

10.6 Motiv sebeobětování ... 72

10.7 Motiv mateřství ... 72

10.8 Motiv sexuality ... 73

10.9 Motiv emancipace ... 73

11 Zobrazené ženství ... 74

12 Závěr ... 74

13 Seznam použité literatury ... 77

13.1 Primární literatura ... 77

13.2 Sekundární literatura ... 77

(10)

9

1 Úvod

Studium literatury z pohledu feministické teorie není ve vědě novou záležitostí.

Ve světě se touto tematikou začala literární věda zabývat v 2. polovině 20. století, u nás se však tento trend projevil až téměř o půl století později. Nicméně ani v českém pro- středí již výzkumy zabývající se problematikou feminismu a genderu ve vztahu k litera- tuře nejsou ničím neobvyklým. Přesto kvůli relativní novosti zmíněného tématu se nabí- zí mnoho možností, jak přispět do této debaty.

Právě jako jeden z pokusů o rozšíření tohoto výzkumu vzniká i předkládaná práce.

Naší základní premisou je, že literatura může ovlivňovat danou kulturu a společnost, a proto i způsob zohlednění ženské otázky v literárních dílech může mít důsledky na naše chápání toho, co považujeme za „ženské“. Proto budeme zjišťovat, jak kom- plexní obraz ženství je předkládán v dílech Panenství Marie Majerové, Pacientka dokto- ra Hegla Marie Pujmanové a Vlčí jáma Jarmily Glazarové. Dále se pak budeme snažit potvrdit předpoklad, že tvorbu těchto spisovatelek můžeme považovat za součást tradice ženského psaní u nás. Autorky jsme zvolili na základě příslušnosti ke stejné literární generaci, a také proto, že jejich vybraná díla se odehrávají v městském prostředí a ak- centují ženskou otázku.

Abychom dosáhli stanovených cílů, představíme nejdříve feminismus a přiblížíme jeho vývoj a cíle. Dále se zaměříme na jeho vztah k literatuře. Formulujeme důvody pro zkoumání literatury z pohledu feministické teorie a pokusíme se obhájit náš předpoklad o vlivu literatury na společnost.

Poté bude představena feministická literární teorie, která se dělí do proudů feminis- tického čtení, které zkoumá literaturu psanou muži z ženské perspektivy, a gynokritiky.

Ta klade důraz na sledování ženské literární tradice, na jejímž základě představíme koncept ženského psaní.

V další části se již zaměříme na naše prostředí. Přiblížíme vývoj feministického myšlení a jeho vliv na vznikající ženskou literaturu. Té se budeme podrobněji věnovat v dalších kapitolách. Představíme ženské autorky od konce 18. století přibližně do třicá-

(11)

10

tých let 20. století a naznačíme, jakým způsobem zohledňovaly ženskou otázku ve své tvorbě. Pokusíme se také nalézt společné znaky, kterými bychom mohli charakterizovat ženské psaní u nás.

Na základě předložené teorie formulujeme způsob, jakým ji využijeme v interpretační části. V té seznámíme s tvorbou jednotlivých autorek a budeme se snažit potvrdit předpoklad, že autorky jsou součástí naší ženské literární tradice. Dále budeme analyzovat jednotlivá díla a zjišťovat, jakým způsobem jsou prezentovány ženské i muž- ské postavy, motivy lásky, sexuality, mateřství, emancipace, popřípadě další, které budeme považovat za důležité vzhledem k feministické teorii. Tato zjištění podrobíme komparační analýze, což by nás mělo dovést k závěru, jak komplexní obraz ženství je v daných dílech možno nalézt.

2 Feminismus

Feminismus je poměrně mladý pojem. V evropském prostředí se začal objevovat přibližně ve dvacátých letech 20. století, což však neznamená, že neměl z čeho vycházet.

V 19. století se používalo označení ženské hnutí a jeho kořeny bychom mohli vysledovat ještě o století dříve.

Pojem feminismus je v dnešní době velmi dobře etablovaný, avšak jeho definice nikoli. V literatuře věnované feministické teorii najdeme různorodá vymezení, která sice vycházejí ze společného jádra, ale jsou modifikována dle národnostních, kulturních, filo- sofických i ekonomických specifik. Na jejich základě jsou pak upraveny i vytyčené cíle.

V této práci pro nás bude zásadní pojetí feminismu jako komplexu politických, sociál- ních a ekonomických teorií, který vychází z předpokladů, že (1) rozdílnost pohlaví je základem strukturální nerovnosti mezi ženami a muži, která je příčinou systematické sociální nespravedlnosti vůči ženám, (2) nerovnost mezi pohlavími není výsledkem bio- logické nutnosti, ale vzniká v důsledku kulturní interpretace rozdílů mezi pohlavími.

(12)

11

Tento pohled určuje dvojí program feminismu: pochopit sociální a psychické mechanis- my, jež vytvářejí a upevňují nerovnost mezi pohlavími, a následně je změnit.¹

Feministická teorie dnes poměrně často operuje s pojmem gender, který je na rozdíl od pohlaví považován za sociální konstrukt. Gender reprezentuje vlastnosti, chování, jednání, sociální role, které se v dané skupině, společnosti, kultuře považují za „mužské“

a „ženské“. Je to tedy jakýsi předobraz ženy a muže, jejž si daná společnost a kultura vytvořila. Z tohoto důvodu pro nás bude tento pojem důležitý, neboť řekneme-li, že se jedná o sociální konstrukt, musíme si uvědomit, že na jeho vytvoření (nebo minimálně rozšíření) se podílela vedle jiných médií i literatura. Ta je ve středu zájmu této práce a o jejím vztahu k této problematice budeme pojednávat v následující kapitole.

2.1 Feministické vlny a proudy

Feministická teorie se vyvíjela v různých zemích (Velká Británie, USA, Francie, skandinávské země, Rusko, Německo či Itálie) do jisté míry odlišně, a není tedy jednot- ná. Rozchází se do mnoha různých směrů. Jedním z nejvýraznějších je proud radikálního feminismu, který se zaměřuje na kořeny mužské dominance a tvrdí, že všechny formy útlaku v podstatě spočívají v mužské nadvládě. Radikální feminismus zastává názor, že patriarchát je určující charakteristikou naší společnosti.² Byl by však omyl vnímat feminismus takto zúženě. Liberální feminismus je asi nejprogresivnějším proudem a je považován za opak radikálního. Jeho cílem je dosažení rovných legislativních, politic- kých a sociálních práv pro ženy. Ženy by se měly stejnou měrou podílet na všech veřej- ných institucích a věda by měla být pojata tak, aby již dále neopomíjela ženskou otázku.³ Další, méně výrazné směry feminismu jsou např. socialistický, psychoanalytický, rozvo- jový, multirasový, mužský, ekofeminismus, kyberfeminismus a mnoho dalších. Nicméně žádný ze jmenovaných typů není čistě izolovaný, naopak se vzájemně ovlivňují a mísí.

1 MORRISOVÁ, P. Literatura a feminismus. S. 11.

2 OATES-INDRUCHOVÁ, L. Dívčí válka s ideologií. S. 11.

3 Tamtéž, s. 11.

(13)

12

Tyto proudy feminismu se utvářely postupně s tím, jak se feministická teorie eta- blovala ve vědě a společnosti za posledních dvě stě let. To je spojeno také s jednotlivými vývojovými etapami (vlnami), kterými feminismus prošel. Ženské hnutí začalo být pro- gresivní okolo roku 1789, kdy začíná první vlna feminismu. Ta končí v první polovině 20. století. Druhá vlna začíná okolo padesátých až šedesátých let. Někteří teoretikové tvrdí, že trvá dodnes.⁴ Jiní zastávají názor, že končí na přelomu 80. a 90. let, kdy nastu- puje vlna třetí.⁵ Zmiňujeme zde obě stanoviska, neboť současná literatura se v názorech rozchází a je otázkou času, ke kterému se teorie v budoucích výzkumech přikloní.

2.1.1 První vlna feminismu

Rok 1789 není pro začátek ženského hnutí náhodný. V tomto roce vypukla Velká francouzská revoluce, která odstartovala revoluční vlnu volající po svobodě a rovnosti v Evropě. Ta se však týkala mužské části populace, zatímco na ženy a jejich práva se příhodně pozapomnělo. Proto ženské hnutí v této etapě bojovalo především za zrovno- právnění žen s muži. Žádalo pro ženy právo volit, právo na vzdělání a vlastnění majetku.

Muselo se postavit proti po staletí budovaným předsudkům o ženách a jejich tělesných a intelektuálních predispozicích, na jejichž základě byly degradovány na méněcenné bytosti.

V Evropě i v USA se podařilo víceméně dosáhnout vytyčených cílů v průběhu 1. poloviny 20. století, a tudíž emancipační snahy začaly stagnovat. To však bylo také zapříčiněno dobovou situací. První světová válka napomohla ženám získat určitá práva, neboť si společnost uvědomila jejich důležitost pro fungování státu v momentě, kdy muži odešli do války. V průběhu druhé světové války ale již nebylo pro boje za ženská práva místo, neboť v ohrožení bylo celé lidstvo. Mezi předními představiteli této vlny, označené jako první, můžeme jmenovat např. revolucionáře Thomase Painea (1737–

1809), filosofa a politika Nicolase de Condorceta (1743–1794), spisovatelku Mary

4 OATES-INDRUCHOVÁ, L. Dívčí válka s ideologií. S. 11.

5 VALDROVÁ, J. a kol. Abc feminismu. S. 205.

(14)

13

Wollstonecraftovou (1759–1797), politika Johna Stuarta Milla (1806–1873), spisovatelku Virginii Woolfovou (1882–1941) a další.

2.1.2 Druhá vlna feminismu

Po druhé světové válce se problematika ženské emancipace vrátila. Začalo být zřejmé, že práva, kterých se předešlé generace domohly, nebyla dostačující. Ačkoli ženy mohly již volit, studovat i pracovat, stále byly obětí svého biologického poslání. Ženy byly nadále na základě své reproduktivní funkce vedeny především k sociálním rolím žena-manželka a žena-matka, a proto vzdělání ani práce nebyly pro ně prioritou.

Pro tuto etapu bylo typické zakládání ženských skupin a organizací. Myšlenky feminismu začaly pronikat do vědních oblastí a vedly se diskuze o právním, ekonomickém a sociálním postavení žen ve společnosti. Jako představitele jmenujme alespoň spisovatelku a filosofku Simone de Beauvoirovou (1908–1986), feministické spisovatelky Betty Friedanovou (1921–2006) a Kate Millettovou (1934), psychoanalytičku Juliet Mit- chellovou (1940), antropoložku Sherry B. Ortnerovou (1941) a literární teoretičku a kri- tičku Elaine Showalterovou (1941).

2.1.3 Třetí vlna feminismu?

Ať se již přikloníme k tvrzení, že druhá vlna trvá do současnosti, či spíše potvrdíme nástup třetí vlny feminismu, je důležité zmínit, že v devadesátých letech 20. století se feministická debata rozšířila o další aspekty, které byly dosud spíše opomíjeny. Těmi jsou rasová či etnická příslušnost, sexuální orientace, společenská třída, sociální posta- vení, věk, náboženské vyznání (či jeho absence).⁶ Lesbičky, černošky a ženy z dělnické třídy se asi jako první ohradily proti tvrzení feminismu, že mluví za všechny ženy. Ar- gumentovaly totiž, že hlásá především stanoviska bělošských heterosexuálně orientova-

6 VALDROVÁ, J. a kol. Abc feminismu. S. 206–207.

(15)

14

ných žen ze středních vrstev. Tímto se ustavil jeden z nyní aktuálních cílů feminismu, jímž je nalezení ženské identity.

3 Literatura a feministická teorie

Myšlenky feminismu se dnes uplatňují v mnoha vědních oborech, například v an- tropologii, psychologii, sociologii, historii a také v literární vědě. V této práci se zamě- říme právě na vztah feminismu a literatury a pokusíme se najít odpovědi na otázky, k čemu slouží analýza literatury z pohledu feministické teorie, jak nám to může napo- moci k lepšímu pochopení ženské otázky a jaké důsledky pro společnost může mít zob- razení „ženství“ v literárních dílech.

V listopadu loňského roku se v českých médiích rozvířila debata ohledně výběru básní do dětských čítanek. Feministické aktivistky se ozvaly s kritikou jedné, respektive dvou vybraných básní od Jiřího Žáčka. První vyzdvihovala jako hlavní ženské poslání být matkou, zatímco druhá, pojednávající o možné budoucnosti chlapců, vyjmenovávala celou řadu cílů, kterých mohou dosáhnout. V diskuzi, která se na toto téma rozvířila, se objevovaly často výroky, že mateřství vskutku je hlavním posláním ženy a že je zcela zbytečné vířit debatu na toto téma kvůli básním, které si většina lidí stejně nepamatuje.⁷ Většina reakcí však dokazovala nepochopení celého problému. Za prvé, nikdo a určitě ani feministky nepopírají ženskou reproduktivní funkci, avšak ohrazují se proti tomu, že to je stále jedna z hlavních rolí, která ženám přísluší. A za druhé, kdyby se skutečně jed- nalo o jedinou báseň, o jedinou zmínku této ženské role jako hlavní a nejdůležitější, pak by na to pravděpodobně neupozorňovaly, nicméně jediná není. Literatura je plná podob- ných tvrzení. Proto se feministky snaží svou kritikou na tento problém upozornit a na- vrhnout možná řešení.

Hlavní příčina tohoto problému je, že společenské představy o „ženství“ jsou hlu- boko zakódovány v naší kultuře, ve společenských a etických normách a hodnotových

http://echo24.cz/a/i6aeU/maji-byt-z-holek-maminky-feministky-kritizuji-basen-z-ceske-citanky

(16)

15

systémech, které jsou masově šířeny především pomocí různých typů médií a umění.

Právě literatura je jedním z nosičů těchto norem a hodnotových systémů. Proto ji v této práci budeme zkoumat z pohledu feministické teorie.

Pojmu „literatura“ se obvykle užívá pro označení souboru textů, jež se vyznačují určitými estetickými hodnotami; tento soubor textů se také často nazývá „literární ká- non“. „Literatura“ je kromě toho také instituce spjatá především se vzděláním a vydá- váním knih. V neposlední řadě je „literatura“ rovněž určitým druhem kulturní aktivity, zahrnující tvorbu, čtení, hodnocení a vyučování děl literárního kánonu.⁸Obecně je literatura vnímána jako pramen lidského poznání a zkušenosti, zdroj vědění, který slouží k získávání faktů, osvojení si daného jazyka, k lepšímu pochopení fungování společnosti a mezilidských vztahů a mnoho dalšího.

Literatura, jakékoli psané slovo, jsou tedy nepopiratelně velmi důležitou součástí naší kultury. Přestože by pravděpodobně nikdo nedával rovnítko mezi literaturu a reálný život, určitá korelace mezi nimi existuje. Pam Morrisová ve své knize Literatura a femi- nismus (1993) upozorňuje, že tento vztah není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát.

Naše chápání života a zkušenosti není něco přirozeného, ale je zprostředkováno kultur- ními formami prostřednictvím obrazů a slov. Právě slova vnáší řád do našeho vnímání a představ. O sobě, o světě, o všem uvažujeme skrze pojmy – slova.⁹ S jejich pomocí můžeme svět popsat a roztřídit, dát mu smysl a vnímat jej skrze ně. Jakmile získáme schopnost zachytit svou představu o sobě, své zkušenosti a své vidění světa pomocí jazy- ka, začínáme svět nevyhnutelně vnímat skrze systém hodnot obsažený ve slovech, která používáme. Pokud se vnímáme jako „dívka“, nikoli „chlapec“ a pozorujeme se tak na- venek, znamená to, že přijímáme nebo si osvojujeme veškeré kulturní významy obsažené v tomto slově.¹⁰

Řekneme-li tedy, že způsob, jakým vnímáme realitu, je do velké míry ovlivňován znakovými systémy, z nichž nejvýznamnějším je jazyk, potom je patrné, že vztah mezi literaturou a životem je mnohem komplikovanější a provázanější, nežli by se mohlo zpr-

9 Tamtéž, s. 18.

10 Tamtéž, s. 18.

(17)

16

vu zdát. Napovídá to o možném vzájemném působení a ovlivňování. Proto se můžeme domnívat, že naše představy o „ženství“ mohou být odvozeny od toho, jak je zachycuje literatura, televize, internet, tisk, rozhlas apod.

Toto je tedy jeden z důvodů, proč může být přezkoumávání literatury feministickou teorií přínosné. Vezmeme-li v potaz fakt, že literaturu do 18. století tvořili téměř vý- hradně muži, a tudíž oni zachycovali své představy o společnosti, o mužích i ženách, nezbývá nám než zpochybnit tato zobrazení i naše vlastní pojetí „ženství“ a „mužství“.

Proto se feminismus snaží skrze své snahy, které bychom mohli označit jako dekon- struktivistické, ukázat, jak je vše relativní. Z toho důvodu se feministická literární kritika zabývá přezkoumáváním literatury psané muži z pohledu ženy, což se nazývá feminis- tickým čtením, a literatury psané ženami, což nese název gynokritika. S tímto rozdělením přišla jako první Elaine Showalterová v knize Její vlastní literatura (1977). Dále tuto teorii rozpracovává ve statích Pokus o feministickou poetiku (1979) a Feministická poe- tika v divočině (1988).

3.1 Feministické čtení

Tento typ feministické literární kritiky, který je také nazýván vzdorným čtením, se začal vyvíjet přibližně v šedesátých letech 20. století. Tehdy také vznikly dvě práce, které považujeme za stěžejní. Mary Ellmannová vydala knihu s názvem Uvažování o ženách (1968), ve které se snažila dokázat, že významní spisovatelé i literární kritici byli ovlivněni stereotypními představami o ženách. Kate Millettová napsala knihu Sexu- ální politika (1970), kterou položila teoretické základy pro přehodnocování děl muž- ských spisovatelů a kritiků z ženské perspektivy.

Ve středu zájmu feministického čtení je především žena jako čtenářka beletristic- kých i kritických děl mužských spisovatelů. Snaží se také o reinterpretaci těchto děl z pohledu ženy. „Čtení jako žena“ (…) je – a to v případě žen i mužů – vědomým zauje- tím takové čtenářské pozice, která v textu reflektuje skryté patriarchální významy či o tuto reflexi vědomě usiluje. Je to čtení proti zavedeným, hierarchizujícím formám zob-

(18)

17

razování genderových vztahů.¹¹ Tímto způsobem měla být odkryta mnohost způsobů interpretace textů a také mělo být upozorněno na fakt, že pokud dochází k analýze textů pouze z mužské perspektivy, může být lidské poznání ochuzeno o polovinu lidské zku- šenosti.¹²

Důležitou součástí této analýzy jsou ženské hrdinky ztvárněné v literárních dílech mužů. Feministické teoretičky tvrdí, že mužští spisovatelé vytváří ve svých dílech žá- doucí či nežádoucí typy ženských postav jako projekci svých očekávání, přání i obav.

S myšlenkou pojetí ženy jako výplodu mužských představ v rozvinuté teorii přišla jako jedna z prvních Simone de Beauvoirová, která se v díle Druhé pohlaví (1949) snažila dokázat, že v mužském myšlení je žena vše, čím není on. Popisuje ji jako tu druhou, jako prostor, do kterého muži vložili vše, co chtěli mít i čeho se obávali, vše, co milovali i co nenáviděli. Většinou jim však přisoudili vlastnosti opačné k jejich, aby tak dokázali svou dominanci. Proto ženy měly být v tomto pojetí slabé, křehké, emocionální, submi- sivní a méně inteligentní.¹³

Vhodná je také premisa, že objevovaly-li se mužské představy o ženách ve více a více literárních dílech, bylo jen otázkou času, kdy se některé atributy zvnitřní a při- jmou se jako norma. Jelikož mužská kulturní nadřazenost představuje normu, názory mužů jsou považovány za univerzální pohled na svět. To pak vede k tomu, že mužské interpretace ženství, jež vytvářejí mylný obraz žen a bývají předkládány jako univerzální

„lidská“ pravda či jako „skutečnost“, si udržují životnost a závaznost. Proto také samy ženy chápou ženy tak, jak je chápou muži, a přijímají za své mužské představy ženskos- ti.¹⁴A proto se metoda feministického čtení snaží rozkrývat jednotlivé typy ženských hrdinek v literárních dílech mužských spisovatelů a všímá si, že ženy jsou častokrát zob- razovány jako protikladné typy: andělé a světice nebo vyslanci ďáblovi a hříšnice, ztě- lesnění dobra či zla, nositelky života, ale i smrti.

11 KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. a kol. Tváří v tvář. S. 14.

12 SHOWALTEROVÁ, E. Pokus o feministickou poetiku. In: Dívčí válka s ideologií. S. 216.

13 BEAUVOIROVÁ, S. Druhé pohlaví. S. 70.

(19)

18

Ženské postavy byly také častokrát charakterizovány pasivitou a trpělivým vyčká- váním. Nesnažily se aktivně změnit svůj osud pomocí činů jako mužští hrdinové. Pokud ženské postavy měly dojít svého životního štěstí, očekávalo se od nich spíše stoické při- jetí společenských norem. Jejich štěstí bylo také mnohdy závislé na výběru správného manžela, zatímco pro mužské hrdiny byla volba té pravé jen jedním z aspektů životního naplnění. V tomto ohledu pak feministická kritika identifikovala strukturální formu, kterou nazývá konvence dvou nápadníků,¹⁵ což znamená, že hrdinka je postavena před vol- bu mezi dvěma muži a rozřešení tohoto problému se v literatuře objevuje v různých ob- měnách.

Dále je přezkoumáváno a kritizováno vypravěčské hledisko, které dle feministické literární kritiky většinou představuje mužské vidění světa, a proto vede i ženské čtenářky k tomu, aby se ztotožnily s patriarchálním uspořádáním, jež vypravěč předkládá. Proto feministická literární kritika upozorňuje, že je potřeba číst navzdory vypravěčskému hledisku, použité metaforice i citovému zabarvení textu, a zpochybnit tak předkládané názory a hodnoty týkající se pohlaví.¹⁶

Metoda feministického čtení má své nesporné přínosy, protože napomáhá odkrývat důvody a příčiny nerovného postavení žen ve společnosti. Objevily se však i problémy a pochybnosti s ní spojené, neboť i když je ve středu pozornosti žena jako čtenářka, jed- ná se především o přehodnocování mužských představ, a proto se nedozvíme nic o že- nách samotných, o jejich představách, snech, zkušenostech a vnímání světa. Navíc má tendence k viktimizaci žen.¹⁷ Z těchto důvodů se v druhé etapě feministické literární kritiky ve středu zájmu octly ženy jakožto spisovatelky.

15 Tuto strukturální formu zmiňuje Morrisová ve vztahu k anglofonní literatuře (MORRISOVÁ, P.

Literatura a feminismus, s. 47) i Moldanová ve vztahu k české (MOLDANOVÁ, D. Na písčitých půdách, s. 38).

(20)

19

3.2 Gynokritika

Slovo la gynocritique si vypůjčila Showalterová z francouzského jazyka a označuje jím typ feministické literární kritiky, který se zaměřuje na ženskou literární tradici, na spisovatelky a posuzování jejich děl z hlediska ženské zkušenosti a prožitku. Zkoumá témata, žánry, vypravěčské styly i jazykové prostředky, které autorky užívají. Progra- mem gynokritiky je vystavět ženský rámec pro analýzu literatury psané ženami a místo přejímání mužských modelů a teorií vyvinout nové modely založené na studiu ženské zkušenosti. Gynokritika začíná v momentu, kdy se osvobodíme od lineárních absolutních konceptů mužské literární historie, přestaneme vtěsnávat ženy mezi řádky mužské tradice a místo toho se zaměříme na náhle viditelný svět ženské kultury.¹⁸

Showalterová vyčlenila čtyři modely ženského psaní na základě jeho odlišnosti od mužského. Dle biologického modelu je důvodem rozdílnosti psaní obou pohlaví jejich odlišná biologie. Lingvistický model zkoumá, zda ženy a muži používají rozdíl- ným způsobem jazyk. Psychoanalytický model chápe rozdílnost mužského a ženského psaní z pohledu psychiky autora a zkoumá vztah genderu a tvůrčího procesu. Kulturní model je potom syntézou tří předešlých modelů, které dává do širších společenských souvislostí.

Dále se Showalterová zaměřila na ženy-spisovatelky známé i neznámé a popsala tři fáze vývoje tradice ženského psaní. První fázi nazvala femininní, která probíhala v letech 1840–1880, kdy se spisovatelky snažily vyrovnat svým mužským kolegům, přejímaly jejich umělecké a estetické hodnoty i literární formy. Zároveň se však pokou- šely překonat dosud převládající názor o podřadnosti žen založený na jejich fyziologii.

Pro toto období je v Anglii typické vystupování pod mužskými pseudonymy jako Geor- ge Eliot, Currer a Acton Bell¹⁹ a další. V USA vysledovala opačný trend. Spisovatelky používaly velmi „femininní“ jména jako Fany Fern, Grace Greenwood apod., aby upo- zornily na svou ženskost. Druhá fáze, nazvaná feministická, probíhala v letech 1880–

19 Jedná se o pseudonymy sester Charlotty a Emily Brontëových.

(21)

20

1920. Šla ve shodě s dobovými feministickými snahami, a byla proto radikálnější. Au- torky se snažily postavit předsudkům a stereotypům týkajícím se žen a prosadit jejich větší svobodu. Třetí fáze, která začala roku 1920, nese název ženská a je přirozenou ná- stupnicí předchozích fází. Spisovatelky již nemusely napodobovat mužskou poetiku ani proti ní bojovat, ale mohly se ponořit do svého nitra a vnést do literatury ženskou zkuše- nost a vidění světa.

Toto rozdělení je však jen jedním z prvních pokusů o klasifikaci ženského psaní. Při bližší analýze děl spisovatelek z těchto období bychom tento model pravděpodobně po- važovali za nedostatečný a příliš zjednodušený. Avšak současná feministická literární kritika vychází z této teorie a na jejím základě se snaží o podrobnější analýzu tradice ženského psaní.

3.2.1 Tradice ženského psaní

Nejdůležitějším krokem v rozvinutí analýzy literatury psané ženami bylo a stále je přehodnocení literární historie. Feministické kritičky totiž tvrdí, že literární historie i kánon jsou výtvorem patriarchální společnosti. Dokazují, že ačkoli z historické perspektivy ženy nikdy neměly tolik šancí podílet se na literární produkci, přesto tu takové byly, ale do literární historie se nezapsaly, neboť jejich kvalita byla posuzována skrze estetická hlediska, která utvářeli muži. K tomuto závěru došla například literární teore- tička Catherine Kerriganová při sestavování antologie skotských básnířek od středověku po současnost An Anthology of Scottish Women Poets (1991), která tvrdí, že díla žen- ských autorek mohou být plně doceněna jen v kontextu ženské tradice, a proto by se neměla srovnávat s tradičním mužským kánonem. Z toho důvodu se gynokritika snaží především o znovuobjevení historií zapomenutých spisovatelek a přehodnocení jejich děl.

Ve dvacátých letech 20. století se Virginia Woolfová ve svých přednáškách zabýva- la otázkou, proč ženy v minulosti buď nepsaly vůbec, nebo jen minimálně. V upravené verzi těchto přednášek, která nese název Vlastní pokoj (1929), autorka došla k několika

(22)

21

závěrům. Ty nejznámější jsou absence finanční nezávislosti a vlastního pokoje. Dalšími dvěma překážkami, jež spisovatelky musely překonat, byly: vliv „mužské“ kritiky a ne- existence ženské literární tradice. Pokud jsme totiž ženy, pak naše myšlení prochází přes naše matky. Je zbytečné žádat o pomoc významné mužské autory, jakkoli velké nám mo- hou skýtat potěšení. Lamb, Browne, Thackeray, Newman, Sterne, Dickens, De Quincey – kdokoli další – ještě nikdy nepomohl ženě, i když se od nich mohla naučit pár triků a přizpůsobit si je pro svou potřebu. Tíha, krok, tok mužského ducha se příliš liší od její- ho, než aby z něj se zdarem vyzdvihla cokoli podstatného.²⁰

Později přišlo mnoho dalších literárních teoretiček snažících se dokázat vzájemné působení jednotlivých spisovatelek. Již existující literární historie nám dokládá, jak ne- změrný vliv na sebe měly po sobě jdoucí literární generace. I proto Virginia Woolfová tvrdila, že kdyby anglické ženy ze středních vrstev nezačaly v 18. století hojně psát, kdyby Aphra Behnová nedokázala, že se může svým spisovatelským uměním živit, nemusely v Anglii existovat takové velké spisovatelky jako Jane Austenová, sestry Brontëovy či George Eliot.²¹ Později se například Ellen Moersová v díle Ženy spisova- telky (1976) snažila dokázat vzájemný vliv George Eliot a H. B. Stoweové nebo Emily Dickensové a E. B. Browningové. Podobných výzkumů zabývajících se evropskou a americkou literaturou dnes najdeme poměrně mnoho.

Spisovatelky začaly psát nejdříve romány, které byly považovány za nenáročnou formu zábavy pro ženy. Soustředily se na vykreslování psychologického života postav, a tím se zasadily velkou měrou o rozvoj tohoto žánru.²² Romány a povídky byly zároveň prvním cílem feministického výzkumu, neboť právě zde se mohly hledat příklady klad- ných zobrazení ženských životů.

Feministky totiž věří, že uvědomování si tradice ženského psaní není důležité jen pro vědecké účely, ale také to může sloužit jako nástroj pro ženy samotné, aby, jak říka- la Beauvoirová, přestaly žít sny mužů.²³ Čtenářky mohly konečně v literatuře vidět, jak

20 WOOLFOVÁ, V. Vlastní pokoj. S. 67–68.

21 Tamtéž, s. 58.

23 BEAUVOIROVÁ, S. Druhé pohlaví. S. 27.

(23)

22

ženské postavy ztvárňují nejen mužští spisovatelé, ale i ženské spisovatelky, jejichž pohled a tematika jim mohly být bližší.

Toto tvrzení je však sporné, neboť v 18. a v první polovině 19. století byla díla z per ženských autorek značně moralizující a didaktizující, aby odpovídala dobovým konven- cím a představám o „správném ženství“. Jane Spencerová se však snažila dokázat v knize The Rise of the Woman Novelist (1986), že v dílech spisovatelek z 18. století lze najít rysy, které jsou v rozporu s předkládaným morálním konzervatismem. Podobně i Sandra Gubarová a Susan Gilbertová ve své studii spisovatelek 19. století pod názvem Šílená žena v podkroví (1979) tvrdily, že ani ty na první pohled nejkonzervativnější spi- sovatelky, které navenek pečlivě dodržují společenské konvence, nedokáží potlačit touhu vytvářet krajně nespoutané a nezávislé postavy, jež usilují o zničení všech patriarchál- ních struktur, které jako by samy autorky i jejich submisivní hrdinky přijímaly jako ne- vyhnutelné.²⁴

Od 20. století ženské autorky postupně překonávaly bariéry, které stály v cestě ke svobodě jejich vyjádření, aby tak do svého psaní mohly otevřeně zahrnout i to, co feministické literární kritičky nazývají „ženská zkušenost“, jež vychází z jejich těles- nosti, sexuality a prožitků. Novodobá literatura dosáhla takové volnosti, že ani spisovatelky již nejsou limitovány žádnými společenskými tabu či předsudky, a proto se do jisté míry smývají rozdíly mezi ženskou a mužskou literaturou tak, jak je můžeme vidět v předešlých stoletích.

3.2.2 L’écriteur feminine

V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevila snaha feministek o vytvoření sku- tečného ženského jazyka, který by nejlépe mohl vyjádřit prožitky, emoce a zkušenosti žen. Tento pokus měl konkretizovat koncept ženského psaní, který je jinak poměrně nejednoznačný. Myšlenkou vytvořit ženský jazyk se zabývaly francouzské feministky a spisovatelky Luce Irigarayová (1930) a Hélén Cixousová (1937) i další.

24 MORRISOVÁ, P. Literatura a feminismus. S. 77–78.

(24)

23

L’écriteur feminine v překladu znamená také ženské psaní, nicméně v tomto kontex- tu označuje spíše alternativní ženský jazyk. Obě tyto Francouzky vycházely z psychoa- nalýzy Sigmunda Freuda a Jacquese Lacana a snažily se dokázat, že náš systém význa- mů (symbolický řád) je ovlivněn mužskou ideologií. Proto obě věřily, že jediným mož- ným způsobem, jak se vymanit ze zaběhnutého symbolického řádu, bylo objevení pozi- tivního programu l’écriteur feminine – ženského způsobu psaní. Ten měl umožnit kon- strukci pozitivní reprezentace ženské identity. Cixousová se snažila ve svých dílech, například Smích medúzy (1975) či Strach (1977), jít příkladem a ukázat, jak by praxe ženského psaní měla vypadat. U obou zmíněných autorek najdeme silnou metaforiku, mnohovýznamovost, rozklad syntaxe, užívání zájmena my, aby naznačily pluralitní žen- skou identitu. Důraz byl kladen na ženskou sexualitu, tělesnost i vztah k matce. Dle Iri- garayové je neschopnost žen vyjádřit pozitivní ženskou identitu výsledkem pokřiveného vztahu mezi dívkou a její matkou, jehož deformace je způsobena patriarchálně založe- ným symbolickým řádem.

Tento způsob psaní byl však podroben kritice. Jednak se objevilo nařknutí francouz- ských feministek z elitářství, neboť styl, který nabízely, byl náročný a literární texty, které obdivovaly, byly vesměs avantgardní. Vyvstala také otázka, zda to, co doporučo- valy, mohlo být opravdu přístupné všem ženám.

3.2.3 Ženské psaní s otazníkem

Literární teoretik Jan Matonoha (1977) upozorňuje, že zkoumáme-li ženské psaní, je třeba se zamyslet, zda je možno toto spojení myslet na základě rozdílu pohlaví (auto- rů/ek), nebo genderové identity (např. texty psané mužskými či ženskými autory a autor- kami, kteří/ré se neztotožňují s konvenčním patriarchálním nastavením genderového řádu), nebo na základě typu literárního rukopisu, určité textové, stylové praxe atp.²⁵

Feministické literární teoretičky chápou koncept ženského psaní jako literaturu psanou ženami, při jejímž zkoumání se skutečně podařilo odhalit určité odlišnosti od muž-

25 MATONOHA, J. Česká literatura v perspektivách genderu. S. 17.

(25)

24

ského psaní ve formě, stylu či tematice. Je ale potřeba si položit otázku, zdali jde o znaky typické pro ženské psaní, nebo je to spíše výsledek postavení spisovatelek v historii.

Morrisová se domnívá, že je na ženské psaní třeba pohlížet jako na elementy estetiky opozice, a ne jako na charakteristické znaky literatury psané ženami, neboť je považuje za reakci jakékoli menšinové kultury reagující na převážně nepřátelský postoj většiny.²⁶

Jak již bylo zmíněno v předešlé podkapitole, vyskytly se pokusy konkretizovat žen- ské psaní vytvořením ženské estetiky a vlastního ženského jazyka. Jiné výzkumy se sna- žily odhalit typickou symboliku objevující se v dílech spisovatelek. Podobně se zkouma- lo i prostředí takovýchto děl jakožto typický znak ženského psaní. Gilbertová a Gubaro- vá se snažily dokázat, že i ve zdánlivě konzervativních dílech 19. století se objevuje skrytá revolta autorek proti patriarchálnímu uspořádání společnosti, a určitě bychom mohli jmenovat mnoho dalších. Nicméně koncept ženského psaní se dosud nepodařilo jednoznačně vymezit. Budeme ho proto v této práci chápat jako možné společné znaky literatury psané ženami, které jsou zkoumány ve vztahu k feministické teorii.

Tak jako u jiných literárních interpretací, i u gynokritiky však hrozí, že se snaží sloužit svému politickému či ideologickému záměru. Není možné tvrdit, že ve všech dílech ženských spisovatelek je možné hledat nějaký feministický podtext, nebo snad dokonce záměr. Proto je třeba se vyhnout zjednodušujícím závěrům, ke kterým má fe- ministický výzkum občas sklony.

Zatímco v jiných evropských zemích či v USA již vzniklo mnoho studií na toto té- ma od 2. poloviny 20. století, v našem kulturním prostředí se mu věnuje pozornost teprve v posledních třech desetiletích, což je důsledek historického vývoje u nás. Nicméně se domníváme, že gynokritika vyvolala mnoho relevantních otázek ohledně literárního kánonu a přitáhla pozornost k ženské literatuře a její možné interpretaci, což považujeme za přínosné. O přispění do debaty na dané téma usiluje i tato práce. V následující kapitole se již zaměříme na vývoj feminismu v našem prostředí a rodící se tradici ženského psaní, čímž se pokusíme přiblížit jednomu z cílů této práce, jímž je potvrzení předpokla- du, že vybrané autorky lze považovat za součást české ženské literární tradice.

(26)

25

4 Feminismus na českém území

Feminismus v českých zemích se vyvíjel do značné míry odlišně, než tomu bylo v Evropě či USA, což bylo podmíněno dobovou situací. V poslední třetině 18. století a po většinu 19. století, kdy probíhalo národně emancipační hnutí, ženy bojovaly spíše po boku mužů nežli proti nim. Ženy byly považovány za významný prvek obrody náro- da. Měly se podílet na kultivaci českého jazyka a kultury, měly vychovávat příští generace k lásce k vlasti, národnímu jazyku i historii a k boji za lepší budoucnost. Z toho důvodu nebylo ženské hnutí na českém území nikdy tak radikální jako v jiných zemích.

Dámy z vlasteneckých rodin i české spisovatelky se snažily o zlepšení postavení žen ve společnosti, šlo ale spíše o taktiku umírněných požadavků.

Jedním z hlavních cílů našeho ženského hnutí bylo poskytnout ženám možnost vyššího vzdělání a připravit je na praktický život. Již v průběhu 40. let 19. století vznikly vzdělávací instituce pro dívky, kde mohly po ukončení povinné školní docházky pokra- čovat v dalším studiu. Dále bylo založeno i mnoho ženských spolků, mezi nimi napří- klad Americký klub dam, na jehož zřízení se podílel Vojta Náprstek. Ten viděl na svých cestách mnoho z emancipačních snah žen v Americe a snažil se tyto myšlenky šířit i u nás. V roce 1867 vznikl Ženský výrobní spolek, kde se ženy mohly učit mnoha zna- lostem a dovednostem, např. cizím jazykům, pedagogice, ručním pracím, malování na sklo, obchodním vědám apod., aby tak byly uplatnitelné na trhu práce.²⁷ Roku 1890 bylo založeno také první české dívčí gymnázium Minerva, které mělo sloužit jako pří- prava na vysokou školu. O jeho zřízení se zasloužila Eliška Krásnohorská.

Ke konci 19. století již doznívaly národně emancipační snahy, a proto se ženy mohly o to více soustředit na boj za svá politická práva. Volební právo ženy získaly roku 1920. Napomohl tomu i první československý prezident T. G. Masaryk, který se zabýval myšlenkou emancipace žen a tvrdil, že vlastně neexistuje ženská otázka, jako neexistuje

27 MOLDANOVÁ, D. Na písčitých půdách. S. 29.

(27)

26

otázka mužská, ale že se jedná pouze o otázku společnosti, ve které by si měli být všich- ni jedinci rovni.²⁸

Feministické snahy však byly přetrženy druhou světovou válkou, v jejímž průběhu pro ně nebylo místo. Druhá vlna feminismu naše území prakticky minula. Byli jsme do velké míry izolováni od okolního světa a ženy nemusely bojovat o své postavení ve společnosti, protože jim bylo vytyčeno socialistickým režimem.

Po pádu komunismu roku 1989 se hranice našeho státu otevřely, nicméně informa- ce, které proudily, byly pro své množství do velké míry zjednodušené. Mnoho navracejí- cích se exulantů líčilo své osobní zážitky se zahraničními feministkami. V jejich podání se jevily jako radikální, muže nenávidící mužatky, které vzbuzují spíše smích.²⁹ Tento názor a spíše negativní postoj k feminismu se poměrně hojně objevuje ještě dnes, což je důsledek zmíněné absence druhé vlny, ale na vině je i nedostatečná informovanost.

5 Ženské psaní v českém literárním prostředí

Vývoj české literatury je úzce spjat s národně emancipačním hnutím, jež vypuklo na sklonku 18. století. Zatímco v jiných evropských zemích se literatura vyvíjela po mnoho století, na českém území bylo potřeba teprve obrodit český jazyk a dát vznik lite- rárním dílům, která by se mohla vyrovnat těm světovým. Z toho důvodu bylo i postavení píšících žen diametrálně odlišné. Ty se nemusely snažit proniknout do již etablovaného literárního kánonu, ale mohly se podílet na jeho vzniku.

Participace ženských autorek na utváření české literatury byla nejen povolena, ale byla nanejvýš žádoucí. Věřilo se, že česká literatura nemůže být úplná bez velké žen- ské spisovatelky, a proto se píšícím ženám dostávalo velké podpory. Zároveň jim však bylo vytyčeno, co a jak mají psát, aby tak naplnily obrozenecké potřeby. V polovině 19. století se objevily první nesmělé pokusy vykročit mimo rámec této předepsané úlo-

28 POROČKINA, I. T. G. Masaryk v kontextu genderového myšlení. In: Česká literatura v perspektivách genderu. S. 127.

29 VALDROVÁ, J. a kol. Abc feminismu. S. 199–200.

(28)

27

hy. Větší změna však nastala až v devadesátých letech 19. století. Česká literatura byla v té době velmi dobře etablovaná, odklonila se od národních potřeb a začínala hledat nové umělecké hodnoty. Ženské autorky byly již samozřejmou součástí národní literatury, a otevřela se tak pro ně nová etapa, kdy mohly začít hledat svůj vlastní hlas a najít své místo v literárním kánonu.

Mluvíme-li o tradici ženského psaní, nabízí se nám označení „ženská literatura“, což je však pojem ambivalentní. Teoretické příručky jím označují romanci, v našem kontextu

„červenou knihovnu“, specifický žánr populární literatury, líčící romantické příběhy o lásce s překážkami. (…) Pojem „ženská literatura“ se občas užívá ale i tam, kde se zabýváme díly autorek vřazujících se vědomě do kontextu umělecké literatury, aspirují- cích na místo v literárním kánonu.³⁰ Toto dvojaké pojetí pojmu „ženská literatura“ jistě vychází i ze samotné charakteristiky ženského psaní, neboť české autorky zprvu hojně psaly romantické příběhy o lásce, ale některé se od této tematiky odvrátily a byly vřaze- ny do proudu bezpříznakové literatury. V následujících kapitolách se proto pokusíme přiblížit vývoj ženského psaní u nás a nalézt jeho styčné znaky.

5.1 Vývoj tradice ženského psaní od národního obrození

Národní obrození probíhalo ve světě oddělených sfér. Ačkoli tedy ženy byly vnímá- ny jako důležitá součást národního programu, byly jim připsány již zmíněné role, jež měly být akcentovány i v jejich literární tvorbě.

V souladu s těmito požadavky psala první novočeská spisovatelka Magdaléna Dob- romila Rettigová (1785–1845). Napsala mnoho příruček adresovaných mladým hospo- dyním a nejvíce se proslavila knihou Domácí kuchařka (1826). Hospodyně v očích Rettigové však neměla být jen otrokem domácích prací, ale také duchaplná a kultivova- ná paní domu. Ve svých beletristických dílech ztvárňovala ctnostné ženské postavy, je- jichž životním cílem bylo stát se dobrou a pokornou manželkou, hospodyní a matkou.

Takové literární hrdinky měly být vzorem mladým českým dívkám.

(29)

28

Touha novodobé české kultury po opravdové velké české spisovatelce se projevila i několika mystifikacemi. Zmiňme alespoň některé. Roku 1798 byla uveřejněna báseň Výstraha před svůdci všem pannám (1798) podepsaná pseudonymem R-a L-ová. Autor- ství této básně bylo připsáno Rebece Leškové, nicméně dodnes je toto tvrzení zpochyb- ňováno z pohledu genderu.³¹ Asi největší mystifikací byla básnířka Žofie Jandová, pro- tože autorem její poezie byl František Ladislav Čelakovský, který se při spolupráci s Johnem Browringem na antologii české poezie Cheskian Anthology³² (1832) snažil udržet zdání vysoké úrovně české literatury té doby.³³ Ve třicátých letech se objevila tzv. básnící selka Marie Čacká, která měla představovat ideál české spisovatelky, neboť jakožto žena z lidu stojící mimo vlastenecký okruh si mezi svými každodenními pracov- ními povinnostmi našla čas na psaní kvalitní poezie. Nicméně i básnící selka byla mysti- fikací, neboť za její tvorbou se skrývala, ačkoli tentokrát žena, vlastenecká básnířka Františka Božislava Svobodová (1811–1882), která žila v Praze a později se provdala za spisovatele J. B Pichla (1813–1888).³⁴

Brzy však těchto mystifikací nebylo zapotřebí, neboť se začaly objevovat skutečné ženské autorky, které se pod vlivem dobové situace do jisté míry konformovaly s poža- davky kladenými na literaturu národně emancipačním hnutím. V jejich tvorbě jsou patr- né výchovné tendence zdůrazňující národní ideály, ale zároveň se objevují snahy o nale- zení vlastního hlasu, kterým by zprostředkovaly ženské vidění světa. V následující části se pokusíme přiblížit tvorbu alespoň nejvýraznějších ženských spisovatelek 19. století, bychom tak naznačili vznikající tradici ženského psaní na českém území, a zaměříme se především na způsob, jakým zohledňovaly ženské téma.

31 FISCHEROVÁ, A. Ženská literatura a teorie genderu v první polovině 19. století. In: Česká literatura v perspektivách genderu. S. 70.

32 Tuto antologii české poezie sestavil a přeložil britský politik, ekonom a překladatel John Browring (1792–1872). V úvodu autor vysvětluje, že má tato kniha představit českou kulturu, neboť její neznalost je zdrojem předsudků vůči ní. Dále následuje seznámení s dějinami české literatury a s českým jazykem.

Ve zbylé části najdeme výbor z lidové slovesnosti a překlady vybraných českých básnických děl.

(30)

29

Skutečně velké autorky se novočeská společnost dočkala až v osobě Boženy Něm- cové (1820–1862). Ta se básní Ženám českým (1843) přihlásila k úkolům, které byly ženám vytyčeny národním obrozeneckým programem. Věřila, že každý člověk by měl svou prací přispívat k obecnému národnímu dobru.³⁵ Z její tvorby byly ceněny obzvláště její sebrané pohádky a pověsti a beletristická díla. Literární hrdinky Němcové jsou vět- šinou ušlechtilé a obětavé ženy oddané svým mužům, dětem i vlasti. Její pojetí lásky jest primitivně důvěřivé, naivě optimistické: láska jest cestou k štěstí, k rozvití všech darů přírodních, tělesných i duševních, mostem k harmonii mezi oběma pohlavími.³⁶

V jejích stopách šla i Karolína Světlá (1830–1899). Ta ve svých dílech rozpracová- vala především ideu nadosobního poslání. Její hrdinky často musely zapřít samy sebe, obětovat svou lásku a životní štěstí pro vyšší dobro. Její romány i povídky byly částečně výchovného charakteru, a odpovídaly tak národním ideálům. I na dobové poměry eman- cipovaná Eliška Krásnohorská (1847–1926), redaktorka Ženských listů a předsedkyně Ženského výrobního spolku, psala v souladu s dobovými požadavky. Kvůli své nemoci se nemohla provdat, a uvědomovala si tudíž problematiku postavení svobodné ženy o to ostřeji. Přesto, anebo možná proto, psala mimo jiné dívčí románky, ve kterých byly ce- něny kladné vlastnosti mladých dívek. Jedině ctnostná žena mohla dojít životního štěstí v náruči hodného muže.

Realistická prozaička Teréza Nováková (1853–1812) byla redaktorkou Ženského světa a podílela se na snahách ženského hnutí. Hájila názor, že emancipace nezbavuje ženu tradičních úloh, ale přidává k nim úlohy nové vyplývající z vyšší míry její rovno- právnosti.³⁷ V jejích drobnějších prózách se objevují individualistické ženské hrdinky, které se bouří proti nechápavému okolí, hledají své místo ve světě a bojují za právo na sebeurčení. Románovou tvorbou se však od tohoto tématu odklonila. Ústředními po- stavami se stali většinou muži, kteří cítí potřebu spoutat své já, aby mohli prospívat ná- rodní společnosti.³⁸ Potřebu sebevyjádření před službou národu se ve své prvotině Imor-

35 PRAŽÁK, A. Božena Němcová. In: Velké ženy české. S. 46.

36 ŠALDA, F. X. Božena Němcová. In: Duše a dílo. S. 79.

37 JANÁČKOVÁ, J., STICH, A., LEHÁR, J., HOLÝ, J. Česká literatura od počátků k dnešku. S. 357.

38 ŠALDA, F. X. Románové dílo Terézy Novákové. In: Duše a dílo. S. 104.

(31)

30

tely (1879) pokusila upřednostnit Irma Geisslová (1855–1914), nicméně pod tlakem kri- tiky, která jí vyčítala rozervanost a světobol, svou prvotní vizi opustila a konformovala se s dobou.³⁹

Výraznější změnu je možné zaznamenat v dramatech Gabriely Preissové (1862–

1946). Prostředí většiny realistických děl je vesnice či maloměsto s pevně danými patri- archálními normami a pravidly. V dramatech této autorky však můžeme vysledovat hrdinky, které se proti těmto normám a pravidlům bouří. Její ženské postavy jsou svébytné lidské bytosti, které bojují o vlastní integritu a přijímají odpovědnost za své činy. Právě proto ale nedojdou štěstí a končí tragicky. (…) Pro ni je ženský problém primárně pro- blémem sebeurčení.⁴⁰ Tímto pojetím ženské otázky i neschopností najít pro své hrdinky vhodné východisko z jejich životní situace se Preissová velmi přiblížila modernistickým autorkám z přelomu století. V tom jí byla blízká svými prvotinami i Božena Viková- Kunětická (1862–1934), která se pomocí psychologické drobnokresby snažila přiblížit problematiku ženské emancipace. Postupně se její propagace feministických tezí radika- lizovala a stala se z ní autorka, kterou bychom mohli označit za opravdu feministickou, což je u nás jev ojedinělý, a v tehdejším uměleckém prostředí nepříliš dobře přijímaný.

Téměř všechny zmíněné autorky i další české ženy věnovaly svou pozornost žen- skému hnutí a otázkám feminismu, nicméně ani myšlenky ženské emancipace nezměnily způsob jejich života a víru v poslání ženy jako manželky a matky. Nechtěly tuto roli zásadně změnit, jen vylepšit.

5.2 Proměna ženského psaní od 90. let 19. století

V devadesátých letech 19. století se u nás do velké míry změnil vztah k literatuře.

Doznívala již víra v potřebu podporovat literární tvorbou novodobý český národ. Nastu- pující generace autorů odmítla vlastenecké ideály a věřila, že východiskem umělecké tvorby by měl být individualismus.

40 Tamtéž, s. 38–39.

(32)

31

Změnil se i vztah k ženám. Představitelé České moderny jako J. S. Machar, A. Sova, O. Březina aj. se inspirovali realistickými díly L. N. Tolstého, G. Flauberta, I. S. Turgeněva, H. Ibsena apod., jež nahlížela na problematiku ženské otázky z nové perspektivy, a stali se z nich zastánci ženské emancipace. Někteří autoři, například J. S. Machar v dílech Zde by měly kvést růže (1894) a Magdaléna (1894), Karel Hlavá- ček ve sbírce Pozdě k ránu (1896) či Jiří Karásek ze Lvovic v díle Sexus Necans (1897), se otevřeněji vyjadřovali dokonce i k tématu tělesnosti a sexu. Pro spisovatelky této doby byla však sexualita stále ještě tabuizovaným tématem.

K fenoménu ženského psaní se logicky vyjádřil i příslušník této generace literární kritik F. X. Šalda (1867–1937). Upozorňoval na to, že většina ženských autorek minulé- ho období se snažila příliš napodobit mužský styl psaní. Podle jeho názoru by se však cílem ženské literatury měla stát snaha promítnout do literárních děl vlastní nitro, psy- chiku, senzibilitu a vnímání lásky. Tedy v obecné rovině „ženskost“. Žena musí se nau- čit mluviti svojí psychickou mateřštinou.⁴¹ V tomto požadavku můžeme spatřit podob- nost s gynokritikou, která také proklamuje potřebu zahrnout do ženské tvorby zkušenost a vidění světa jejích autorek. Šalda ale odsuzoval tendenčnost propagačních feministic- kých románů, například u Vikové-Kunětické, protože to podle něj ubíralo na umělecké hodnotě díla. Zároveň tvrdil, že je potřeba, aby se ženské spisovatelky oprostily od kon- venčnosti, jež je vedla k vytváření jednoduchých milostných příběhů, ve kterých dobrota a ušlechtilost překoná všechny překážky.

Postavení píšících žen se v důsledku těchto změn výrazně proměnilo. Odpadla jim role přisouzená národním obrozením. Nebylo je potřeba nadále ochraňovat a podporovat, ale samy si musely vydobýt místo v literárním kánonu. Tato změna se projevila ve výběru témat, postav i prostředí beletristických děl ženských spisovatelek. Dosud upřednostňované venkovské prostředí se zaměnilo za městské. Literární hrdinky již pře- stávaly trpně přijímat roli manželky a matky a hledaly své místo ve světě, které by lépe vyhovovalo jejich tužbám. V ženské tvorbě se od let 90. stává ústřední postavou citlivá trpící žena složitého života nervového, dojmového i citového, která zápasí o právo vnitř-

41 ŠALDA, F. X. Žena v poesii a literatuře. In: Boje o zítřek. S. 64.

(33)

32

ní své bytosti se sobectvím mužovým, s předsudky okolí tvrdě nechápavého, ale i s vlastní nedůvěrou v sebe samu, s neschopností věřit, žít.⁴² Tyto postavy nechtějí jen trpně přijímat život, který jim byl určen. Chtějí, aby je společnost vnímala jako rovno- právné lidské bytosti, a nejen jako ženy.Narážejí však na nepochopení a neochotu jim toto právo poskytnout, a většinou ve svých snahách ztroskotávají.

Takovéto hrdinky můžeme nalézt například v dílech Boženy Benešové (1873–

1936). Jsou to častokrát ještě naivní, zranitelné, pro reálný svět nepřipravené dívky, kte- ré při konfrontaci svých zidealizovaných představ o lásce a budoucnosti s tvrdou realitou zažívají rozčarování a zklamání. Podvědomě si uvědomují, že by život měl nabízet něco víc, zároveň ale netuší, co by to mělo být, nebo jak toho dosáhnout, protože tehdejší spo- lečnost žádné alternativy nenabízela. Někdy proto jako jediné možné východisko autorka volí jejich smrt.

Podobné hrdinky ztvárňovala i Růžena Svobodová (1868–1920). Některé její postavy si však úskalí svého života uvědomují velmi ostře. Pod vlivem důsledného vzdělání a četby se probouzí jejich duše i intelektuální aspirace, a nedokáží se proto smířit s osudem, který jim společnost předurčila.⁴³ Představa o životě v tradičním manželském svazku je pro ně nepřijatelná, nicméně hledají-li smysl života mimo něj, selhávají a často jejich život končí tragicky.

V devadesátých letech se ale také začaly objevovat postavy pracujících emancipo- vaných žen. Byly to služky, úřednice, a především učitelky, což bylo jedno z mála inte- lektuálních zaměstnání, které tehdejší žena mohla vykonávat. Nicméně i takováto žena se cítila rozpolcená, neboť i přes svou emancipovanost byla pro ni představa manželky a matky stále více uspokojivá než život nezávislé ženy.⁴⁴

Jako důsledek vlivu emancipačních snah a společenských změn se na přelomu stole- tí objevuje i nový typ mužských postav. Vedle silných literárních hrdinek se začali objevovat slabí, křehcí muži plní ideálů, kteří se nehodili za životní oporu, ženy si totiž měly

42 NOVÁK, A., NOVÁK, J. Přehledné dějiny literatury české. S. 1026.

43 JANÁČKOVÁ, J., STICH, A., LEHÁR, J., HOLÝ, J. Česká literatura od počátků k dnešku. S. 437.

(34)

33

uvědomit, že si musí umět poradit samy. Zároveň to ale byli muži, již dokázali tuto „novou emancipovanou ženu“ pochopit a přijmout ji jako rovnocenného partnera.

Způsob ztvárnění postav považoval Šalda za jeden z hlavních znaků ženského psaní.

Žena svojí literaturou přetváří a utváří si muže, jako muž svojí literaturou vychoval ge- nerace nových zjemnělých žen, jen prostě tím, že sepsal své postuláty na ženu a ztělesnil i své sny o ní. Neboť literární umění nepozoruje jen a neokresluje a neopisuje jen figury ze skutečnosti – ono také (…) tvoří opravdu a doslova nové typy.⁴⁵ Šalda tímto vyslovil jednu z hlavních myšlenek této práce, kterou jsme prezentovali v kapitolách Feminismus a literatura a Feministické čtení. Literatura do jisté míry ovlivňuje myšlení společnosti, a proto má vliv na naše chápání „mužství“ a „ženství“.

Mluvíme-li o ženském psaní nejen na přelomu století, je vhodné si také všimnout, že i v české literatuře, stejně jako např. v anglické, se ženy věnovaly spíše próze než poezii. Také u nás totiž poezie zůstávala doménou mužů. Po většinu 19. století se věno- vala psaní básní soustavněji jen Eliška Krásnohorská a Irma Geisslová, částečně také Berta Mühlsteinová a vzpomeňme ještě jednou Marii Čackou. Na přelomu století se ob- jevují autorky jako Marie Baarová, Herma Pitbauerová, Anna Simerská, Teréza Dubrov- ská, jejichž díla jsou však dnes téměř zapomenuta.⁴⁶ Z těch pro literární tradici uchova- ných vzpomeňme Růženu Jesenskou a Boženu Benešovou. Ostatní ženy psaly poezii jen sporadicky či publikovaly pouze časopisecky.

Na začátku 20. století je možné vysledovat další posun v ženské tvorbě. Kult dám- ské ušlechtilosti, procházející za posily víry a bezpečného mravního povědomí zkouška- mi a pokušením k milostnému štěstí, k rodinné jistotě a k požehnané činnosti lidumilné, kulturní a národní, skoro vymizel. (…) Místo tohoto životního ideálu, pohrdavě odhoze- ného ženou, emancipovanou duchem i tělem z vlastní vůle i podle smyslu zákona, píší konvenční spisovatelky na svou korouhev hesla jiná: samostatnost ve společnosti, byť i bez ochrany mužovy, právo vyžíti intelektuálně, citově a smyslově celý osud, volnost

45 ŠALDA, F. X. Žena v poesii a literatuře. In: Boje o zítřek. S. 62.

46 MOLDANOVÁ, D. Básnířky na přelomu 19. a 20. století. In: Česká literatura v perspektivách genderu. S.

115–116.