KVALITA ŽIVOTA SENIORŮ

KVALITA ŽIVOTA SENIORŮ

Bakalářská práce

Studijní program: B7508 – Sociální práce

Studijní obor: 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče Autor práce: Jaroslava Bartošová

Vedoucí práce: Mgr. Lenka Nádvorníková, Ph.D.

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum: 6. 4. 2015

Podpis:

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych chtěla velmi poděkovat Mgr. Lence Nádvorníkové, Ph.D. za vedení, cenné rady a připomínky během tvorby mé bakalářské práce.

Také bych chtěla poděkovat své rodině a svým spolupracovníkům za podporu a trpělivost během celého studia.

Jaroslava Bartošová

ANOTACE

Bakalářská práce se zabývala problematikou kvality života seniorů. Jejím cílem bylo zjistit subjektivní vnímání kvality života seniorů žijících v různém prostředí, a to jednak ve svém původním přirozeném prostředí a v domě s pečovatelskou službou. Práce byla rozdělena na část teoretickou a část empirickou. V teoretické části byly specifikovány pojmy související s tématem jako je stáří, systém zdravotní a sociální péče o seniory, hiearchie potřeb podle Maslowa, jednotlivé oblasti života ve vztahu k seniorům, kvalita života, její teoretické ukotvení, měření a subjektivní vnímání. Pojednáno bylo také o životních hodnotách a sociálním kapitálu. Empirická část obsahovala průzkumné šetření a jeho zpracování. Průzkum byl proveden technikou standardizovaného dotazníku subjektivní kvality života SQUALA. S ohledem na cíl práce byla stanovena výzkumná otázka a vytyčeny hypotézy. Dále byl charakterizován výzkumný vzorek a popsána výzkumná metoda. Výsledky průzkumu byly zpracovány do tabulek a grafů a následně byly vyhodnoceny hypotézy. V závěru práce byly stanoveny návrhy opatření, která mohou zvýšit kvalitu života seniorů.

KLÍČOVÁ SLOVA

kvalita života, senior, dům s pečovatelskou službou, přirozené prostředí, životní potřeby, subjektivní vnímání kvality života

ANNOTATION

The bachelor’s thesis dealt with the issue of senior’s life quality. The main goal of the thesis was to find out subjective perception of the quality of senior’s life in different surroundings, including its own original and natural surroundings and in a care service house. Thesis was divided into theoretical and empirical part. In the theoretical part were specified notions related to the topic of age, health and social system for seniors, Maslow’s hierarchy of needs, individual parts of senior’s life, life’s quality, its theoretical anchoring, measurements and subjective perception. It was also dealt with life values and a social capital. The empirical part included exploratory survey and its processing. The exploration was done by using standardized survey of SQUALA’s subjective quality life. Because of the main goal of the thesis it was determined research question and delimited hypotheses. Next part was characterization of a research sample and described a research method. Results of the survey were processed into tables and graphs and then hypotheses were evaluated. In the conclusion were set precautions drafts which can increase senior’s quality of life.

KEY WORDS

quality of life, senior, care service house, natural surroundings, life’s needs, subjective perception of life’s quality

OBSAH

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ... 9

ÚVOD... 10

I. TEORETICKÁ ČÁST ... 12

1 STÁŘÍ ... 12

1.1VYMEZENÍ A PERIODIZACE STÁŘÍ ... 13

1.1.1 Specifika raného a pravého stáří ... 13

2 SYSTÉM ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE O SENIORY ... 15

2.1RODINNÁ PÉČE ... 15

2.2ZDRAVOTNÍ PÉČE ... 16

2.3SOCIÁLNÍ PÉČE ... 16

2.3.1 Sociální služby... 17

2.3.2 Sociální dávky ... 18

3 HIEARCHIE POTŘEB ... 19

4 TEORETICKÁ OPORA PRO JEDNOTLIVÉ DIMENZE ŽIVOTA ... 21

4.1VÝŽIVA SENIORŮ ... 21

4.2PROSTŘEDÍ A BYDLENÍ ... 22

4.2.1 Původní přirozené prostředí ... 23

4.2.2 Byty v domech s pečovatelskou službou ... 24

4.3VÝZNAMOVÉ DIMENZE OSOBNÍ AUTONOMIE VE STÁŘÍ ... 25

4.3.1 Autonomie, nezávislost, soběstačnost ... 25

4.3.2 Svoboda, odpovědnost, soukromí ... 27

4.3.3 Finanční soběstačnost ... 28

4.3.4 Spravedlnost ... 29

4.4ZDRAVÍ ... 30

4.5RODINNÉ VZTAHY A VZTAHY SOSTATNÍMI LIDMI ... 31

4.6LÁSKA A SEXUALITA... 32

4.7ČINNOSTI VOLNÉHO ČASU ... 33

4.8ODPOČINEK, NEČINNOST A SAMOTA... 36

5 KVALITA ŽIVOTA ... 37

5.1TEORETICKÉ UKOTVENÍ A DEFINICE POJMU ... 37

5.2SUBJEKTIVNÍ VNÍMÁNÍ KVALITY ŽIVOTA A ŽIVOTNÍ HODNOTY ... 40

5.3SOCIÁLNÍ KAPITÁL ... 41

5.4MĚŘENÍ KVALITY ŽIVOTA ... 43

II. EMPIRICKÁ ČÁST ... 45

6 CÍL PRŮZKUMU A JEHO VYHODNOCENÍ ... 45

6.1VÝZKUMNÁ OTÁZKA A STANOVENÍ HYPOTÉZ ... 45

6.2VÝZKUMNÝ VZOREK ... 47

6.3METODA PRŮZKUMU ... 49

6.4VYHODNOCENÍ ZÍSKANÝCH DAT ... 51

6.4.1 Demografické údaje ... 51

6.4.2 Souhrnné vyhodnocení důležitosti a spokojenosti ... 58

6.4.3 Ověřování hypotéz a diskuse k výsledkům ... 67

ZÁVĚR ... 75

NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ ... 77

SEZNAM POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ ... 81

SEZNAM PŘÍLOH ... 84

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ

Tabulka č. 1 – Základní výzkumný vzorek – rozdělení dle věku a pohlaví ... 48

Tabulka č. 2 – Rozdělení respondentů dle pohlaví ... 51

Tabulka č. 3 – Rozdělení respondentů dle věku a pohlaví ... 52

Tabulka č. 4 – Rozdělení respondentů dle věku ... 53

Tabulka č. 5 – Rozdělení respondentů dle dosaženého vzdělání ... 54

Tabulka č. 6 – Rozdělení respondentů dle hmotného zabezpečení... 55

Tabulka č. 7 – Rozdělení respondentů dle rodinného stavu ... 56

Tabulka č. 8 – Rozdělení respondentů dle toho, zda mají děti ... 57

Tabulka č. 9 – Hodnocení důležitosti – senioři žijící v přirozeném prostředí ... 59

Tabulka č. 10 – Hodnocení důležitosti – senioři žijící v DPS ... 61

Tabulka č. 11 – Hodnocení spokojenosti – senioři žijící v přirozeném prostředí . 63 Tabulka č. 12 – Hodnocení spokojenosti – senioři žijící v DPS... 65

Tabulka č. 13 – Ověřování hypotézy č. 1 ... 67

Tabulka č. 14 – Ověřování hypotézy č. 2 ... 69

Tabulka č. 15 – Ověřování hypotézy č. 2.1 ... 70

Tabulka č. 16 – Ověřování hypotézy č. 2.2 ... 71

Tabulka č. 17 – Ověřování hypotézy č. 3 ... 72

Graf č. 1 – Rozdělení respondentů dle pohlaví ... 52

Graf č. 2 – Rozdělení respondentů dle věku ... 53

Graf č. 3 – Rozdělení respondentů dle dosaženého vzdělání ... 54

Graf č. 4 – Rozdělení respondentů dle hmotného zabezpečení ... 55

Graf č. 5 – Rozdělení respondentů dle rodinného stavu ... 56

Graf č. 6 – Rozdělení respondentů dle toho, zda mají děti ... 57

Graf č. 7 – Hodnocení důležitosti – senioři žijící v přirozeném prostředí ... 60

Graf č. 8 – Hodnocení důležitosti – senioři žijící v DPS ... 62

Graf č. 9 – Hodnocení spokojenosti – senioři žijící v přirozeném prostředí ... 64

Graf č. 10 – Hodnocení spokojenosti – senioři žijící v DPS ... 66

Graf č. 11 – Srovnání průměrné spokojenosti ... 73

ÚVOD

Tato bakalářská práce se zabývá kvalitou života seniorů. Jejím cílem je zjistit subjektivní vnímání kvality života seniorů žijících v různém, námi předem definovaném prostředí, kterým je původní přirozené prostředí a dům s pečovatelskou službou (DPS).

Slovní spojení kvalita života je pojmem, pod kterým si každý člověk, ať už laik nebo odborník, představí něco jiného, protože to, co jeden člověk považuje za důležité, nemusí mít pro druhého člověka téměř žádnou cenu. Jeho obsah se může značně lišit i v různých životních obdobích a životních situacích. Je také velmi náročné objektivně posoudit a následně interpretovat subjektivní vnímání kvality života jiného člověka nebo skupiny lidí. Zvyšování kvality života seniorů je velmi důležité pro jejich spokojený a důstojný život.

Prodlužování lidského věku a stárnutí populace je způsobeno lepšími životními a pracovními podmínkami, kvalitní zdravotní péčí a sociální ochranou a v neposlední řadě také zdravějším a aktivnějším životním stylem. I když jsou zdraví a delší život významnými hodnotami, stále je ještě stárnutí nesprávně považováno za negativní jev, spojovaný se stereotypním až ageistickým pohledem na stáří a staré lidi, je opomíjen jejich potenciál, znalosti a zkušenosti, které by měly stát v centru změn realizovaných v kontextu stárnutí populace (MPSV 2008, s. 9–10). Člověk je bytost bio-psycho- sociální a spirituální a jeho život ovlivňuje mnoho faktorů. Proto přístup ke kvalitě života seniorů vyžaduje komplexní pohled a spolupráci mnoha vědních a společenských oborů. Zejména je nutné usilovat o lepší pochopení jejich potřeb a hodnotového systému. Velmi důležitou oblastí je mimo jiné i rozsah a kvalita zdravotní péče a sociálních služeb (Dvořáčková 2012, s. 7–8).

Výzkum kvality života je velice obsáhlá a rychle se rozvíjející oblast, proto nelze v této práci podat vyčerpávající přehled o této problematice. Práce je rozdělena na dvě části, teoretická část se věnuje problematice stáří a některým souvisejícím pojmům, stručně je objasněn systém zdravotní a sociální péče o seniory v České republice.

S danou problematikou souvisí také hiearchie potřeb dle Maslowa a specifikace jednotlivých oblastí života ve vztahu k seniorům. Na závěr teoretické části je zařazeno teoretické ukotvení kvality života, vysvětleno je její subjektivní vnímání a měření.

V neposlední řadě je pojednáno o životních hodnotách a sociálním kapitálu.

Empirická část obsahuje průzkumné šetření a jeho vyhodnocení, ve kterém je porovnáno subjektivní vnímání kvality života seniorů žijících ve dvou odlišných prostředích. Na základě sebeposuzovacího dotazníku kvality života SQUALA, který svou koncepcí vychází z Maslowovy teorie potřeb a zachycuje subjektivní pohled člověka na svou životní situaci, je porovnána důležitost, kterou senioři přikládají jednotlivým oblastem života, a po té, jak jsou s těmito oblastmi spokojeni. S ohledem na cíl bakalářské práce je stanovena výzkumná otázka a vytyčeny hypotézy. Dále je charakterizován výzkumný vzorek a popsána výzkumná metoda. Výsledky průzkumu jsou pro přehlednost zpracovány do tabulek a grafů, následně jsou data vyhodnocena a ověřeny hypotézy.

„Krásní mladí lidé jsou hříčkou přírody, ale krásní staří lidé jsou umělecká díla.“

Johan Wolfgang Goethe

I. TEORETICKÁ ČÁST 1 STÁŘÍ

Jak již bylo v úvodu řečeno, práce se zabývá kvalitou života seniorů. Obsahem první kapitoly je vysvětlení některých souvisejících pojmů spojených se stářím, dále charakteristika stáří, jeho periodizace a popis specifik tohoto vývojového období člověka.

Hovoříme-li o stáří, je nutné uvést definici seniora a některé související pojmy.

Haškovová (2012, s. 147–148) uvádí, že pro stáří se v odborné literatuře užívá pojem senium, ve starší odborné literatuře se pak můžeme setkat s pojmem senex, z latinského stařec nebo starý člověk, který se v současné době již nepoužívá. Dalším pojmem je senilita, kterou je označována stařeckost, projevující se typickými projevy stáří, zejména pomalejšími psychickými a fyzickými reakcemi. Senior je podle Haškovcové

„starší člověk, ale také nejstarší a zpravidla vážený člen nějakého společenství“. Podle sociologů Saka a Kolesárové (2012, s. 25–26) „ je senior člověk v završující životní fázi se specifickým postavením ve společnosti“. Ohledně věku seniora neexistuje jednotný názor. Ze sociologických výzkumů v české populaci vyplynulo, že seniorem se člověk stává mezi 60. a 70. rokem života. Přibližně polovina populace si ale myslí, že člověk je seniorem od 60 let. Když se řekne senior, vybaví se většině lidí starý člověk, který nepracuje a má důchod. To potvrzuje i Janečková (in Matoušek, a kol. 2010, s. 163), která charakterizuje seniora jako příslušníka věkové skupiny definované věkem 60, resp. 65 let, který má sociální status důchodce, je neaktivní a neproduktivní, s předpokládanou ztrátou funkčních schopností, multimorbiditou a postupnou ztrátou soběstačnosti. Zároveň však upozorňuje, že se jedná o stereotypní pohled na staré lidi, jako na homogenní skupinu, který nebere v úvahu individuální rozdíly. V současné době je věk odchodu do důchodu u mužů okolo 63 let, u žen (podle počtu dětí) v průměru okolo 60 let. S ohledem na výše uvedené definice a názory se přikloníme k věkové hranici pro seniora 60 let.

Stáří je poslední vývojovou etapou, která završuje a uzavírá lidský život a obecně je označované jako pozdní fáze ontogeneze, tedy individuálního vývoje jedince od zárodečného vývoje až do zániku, což je přirozený průběh života. Lze říci, že jde o projev a důsledek involučních změn morfologických a funkčních, které, jak již bylo řečeno, probíhají různou rychlostí, jsou velice interindividuální, variabilní a vedou

k typickému obrazu, který je označován jako fenotyp stáří. Stařecký stav a vzhled je ovlivňován zdravotním stavem, životním stylem, životním prostředím, ale i vlivy sociálně ekonomickými a psychickými (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012, s. 19). Laik si pod pojmem stáří může představit mnohé, záleží však na tom, z jakého úhlu pohledu se na stáří dívá. Mnoho lidí má stáří spojeno s pojmy babička, dědeček, důchod, smrt a většinou ho vnímá negativně. Pichaud a Thareauová (1998, s. 14) vidí ve stáří i pozitiva. Podle jejich názoru stáří přináší i ovoce, v podobě moudrosti, shovívavosti nebo třeba humoru, tichosti, schopnosti vidět lidi a věci do hloubky, nacházet určitá pozitiva v samotě a v neposlední řadě ve schopnosti nacházet smysl života a smrti.

1.1 Vymezení a periodizace stáří

Vymezení a periodizace stáří jsou velmi obtížné, neboť všechny příčinné i následné změny se vzájemně prolínají. Mühlpachr (2009, s. 10–21) a Čevela, Kalvach, Čeledová (2012, s. 25–27) rozlišují stáří biologické, kalendářní a sociální. Tato typologie je uvedena v příloze bakalářské práce. Pro potřeby této práce si autorka vybrala taxonomii věku podle Marie Vágnerové, uznávané odbornice v oblasti vývojové psychologie, jejíž specifikace je ke kvalitě života nejbližší.

1.1.1 Specifika raného a pravého stáří

Marie Vágnerová člení stáří na období raného stáří (věk 60–75 let) a na období pravého stáří (věk od 75 let).

a) Rané stáří (60–75 let)

Rané stáří; neboli třetí věk, označované též jako postvývojová etapa života, přináší nadhled, moudrost a pocit naplnění. Na druhé straně dochází k úbytku energie a mění se osobnost člověka. Stárnutí sebou přináší změny, které však v tomto období ještě nemusí znamenat omezení nebo ukončení aktivního a nezávislého života. Jedná se o změny tělesné, psychické a změny v oblasti socializace. Hlavním vývojovým úkolem stáří je přijetí svého života, který měl svůj smysl, hodnotit ho pozitivně, dívat se na něj jako na ukončené dílo, což člověku usnadní přijmout i jeho konec. S tím souvisí i přijetí vlastní nedokonalosti, netrápit se s tím, co se v životě nepodařilo, a život brát takový, jaký byl. Stáří sebou přináší i nové zkušenosti, vědomí větší svobody při rozhodování o sobě samém a umožňuje též realizaci dosud nenaplněných vnitřních potřeb. Někdy počáteční nejistota, pocity marnosti a absence smyslu života může vést i k rezignaci,

většinou však člověk toto období zvládne a smíří se s realitou stárnutí. Starší člověk se také musí přizpůsobovat neustálým změnám (odchod do důchodu, smrt partnera, nemoc), které jsou pro něho nové, často definitivní a neodvolatelné, na něž se nedá připravit. Pro starého člověka je velmi důležité někam a k někomu patřit. Nejdůležitější složkou identity je rodina a domov. Sebepojetí je výrazně ovlivněno zdravotním stavem.

Závažná a mnohočetná onemocnění (polymorbidita) se stávají trvalou součástí osobnosti. Člověk přijímá roli nemocného, uvědomuje si vlastní smrtelnost a smrt chápe jako ztrátu vlastní identity, neboť již nebude reálně existovat a zůstane pouze ve vzpomínkách blízkých lidí, nebo ho bude připomínat jeho dílo, fotografie, osobní věci (Vágnerová 2007, s. 299–308).

b) Pravé stáří (od 75 let)

Období od 75. roku života označuje Vágnerová jako fázi pravého stáří a po 80. roce života hovoří o tzv. čtvrtém věku. Prohlubují se problémy dané tělesným i mentálním úpadkem, s tím souvisí i riziko vzniku kumulace zátěžových situací spojených např. s umístěním starého člověka do institucionální péče (domovy seniorů).

Staří lidé se mohou lišit z hlediska svých zachovaných schopností, někteří jsou ještě více fyzicky zdatní, velice moudří a mají nadhled, větší část je však z důvodu různých onemocnění značně poznamenaná po stránce tělesné i psychické. S tím pak souvisí i kvalita jejich života, subjektivní pocit pohody či nepohody, který závisí na zachování přijatelného životního stylu, tj. na udržení autonomie a soběstačnosti, dobrých sociálních kontaktů a pocitu osobního významu a sebeúcty. Starý člověk je více zaměstnán obtížnějším zvládáním vlastního života, s úbytkem fyzických schopností se zmenšují rozměry prostoru, ve kterém žije, a zkracuje se i prostor času, který mu zbývá, neboť konec života se přibližuje. Stále častěji se setkává se smrtí svých vrstevníků, uvědomuje si limity vlastní perspektivy. Proto dochází k překonání již nefunkčního a neúčelného směřování v materiálním světě a k přesahu do jiné dimenze, spojenému s posunem chápání vlastní osobnosti, s dosažením životní moudrosti, pokory, a smíření.

V pozdním stáří má člověk za úkol zvládnout dotvoření vlastní identity, která mu pomůže ohlédnout se za uplynulým životem a důstojně přijmout to, co ho čeká, tj. i smrt (Vágnerová 2007, s. 398–402).

2 SYSTÉM ZDRAVOTNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE O SENIORY

Největšími problémy, které sebou stáří přináší, jsou nepochybně nepříznivý zdravotní stav, snížená soběstačnost, závislost na péči jiné osoby. Obsahem této kapitoly je systém zdravotní a sociální péče o seniory, neboť jak říkají Hrozenská s Dvořáčkovou (2013, s. 60), nelze je od sebe oddělovat. Zdravotní problémy jsou často doprovázeny sociálními problémy a naopak. Zhoršení zdravotního stavu je obvykle spojeno s potřebou sociálních služeb, a proto má sociální pracovník úzce spolupracovat se zdravotníky. Člověk, který je omezen ve schopnosti uspokojovat své každodenní potřeby, uskutečňovat své plány a udržovat kontrolu nad svým životem, má výrazně nižší kvalitu života. Smyslem sociální práce je pomoci starému člověku překonávat překážky, adaptovat se na změny, zachovat kontinuitu života a tím podporovat zdraví a kvalitu života. Důležitá je i sociální práce s rodinou, zejména pomoc pečujícím rodinným příslušníkům (Janečková in Matoušek, a kol. 2010, s. 163–164).

Formy péče o seniory dělí Mlýnková (2011, s. 62–67) na tři základní skupiny:

péče zajišťovaná rodinou, zdravotní péče a sociální péče.

2.1 Rodinná péče

Rodinná péče je v české společnosti tradiční. Zřejmě každý člověk se nejlépe cítí doma, v prostředí, které důvěrně zná, obklopen svojí rodinou. Přináší mu to pocit jistoty a bezpečí. Dnešní mladé rodiny většinou žijí odděleně, ve svých bytech či domech, většinou se však dospělé děti o své stárnoucí rodiče postarají a zůstávají tak základem péče o seniory. Rodina by měla být primárně odpovědná za zajištění potřeb a poskytnutí péče svým nesoběstačným členům rodiny a v případě, že rodina chybí nebo péči nezvládá, nastupuje péče formální. Aby mohl senior zůstat žít co nejdéle ve svém přirozeném prostředí, musí existovat dostatečná nabídka služeb, které v případě potřeby doplní, ulehčí nebo dočasně či zcela nahradí péči rodiny s ohledem na individuální potřeby seniora (Hrozenská, Dvořáčková 2013, s. 60). Někdy je pro zajištění a usnadnění péče ze strany rodiny nutné, aby se senior přestěhoval ke svým dětem, což má svá pozitiva, ale i negativa. Pro pečující je přínosem úspora času a možnost zapojení více členů rodiny, pro seniora to někdy může přinášet spíše více negativ, která mohou vyústit v napjaté vzájemné vztahy. Senior se u svých dětí nemusí cítit dobře jako doma, může mít pocit, že je svým dětem na obtíž, nemusí mít dostatek soukromí a kolem sebe

věci, na které byl zvyklý. Mezi nejčastější překážky péče ze strany rodiny patří nevyhovující bydlení (malý byt), neschopnost zajištění celodenní péče z důvodu zaměstnání, nedostatek času z důvodu péče o vlastní rodinu (děti, domácnost), vzdálená bydliště obou rodin a v neposlední řadě vyčerpání a únava rodinných příslušníků, kteří nezvládají chodit do zaměstnání a zároveň pečovat o starého člena rodiny včetně jeho domácnosti (Mlýnková 2011, s. 62–63).

2.2 Zdravotní péče

Základní primární péči o seniory zajišťuje praktický lékař pro dospělé, který se zabývá primární, sekundární i terciární prevencí. Spolupracuje s rodinou, s pečovatelskou službou, v případě potřeby doporučuje domácí ošetřovatelskou péči (home care), která je hrazena ze zdravotního pojištění. Jejím poskytovatelem jsou agentury domácí péče, péči zajišťují kvalifikované zdravotní sestry. V případě domácí ošetřovatelské péče musí být zdravotní stav seniora stabilizovaný, kombinuje se s péčí rodiny, terénní pečovatelské služby nebo jiného pečovatele. Jedná se zejména o ošetřování chronických ran, aplikaci injekcí, ostatních léků, fyzioterapii a další ošetřovatelské úkony. Zdravotní péče je dále poskytována v lůžkových nebo ambulantních zdravotnických zařízeních na specializovaných geriatrických odděleních nebo v rámci jednotlivých oborů. Do resortu zdravotnictví patří i léčebny pro dlouhodobě nemocné, tzv. LDN, které slouží k léčení dlouhodobě nemocných lidí převážně vysokého věku. Často u nich převažuje sociální problematika nad problematikou zdravotní. Do zdravotní péče patří i hospice, které poskytují zdravotní péči nevyléčitelně nemocným lidem, kteří již nereagují na kurativní léčbu, poskytuje se jim zejména léčba bolesti a dalších symptomů (paliativní léčba), včetně řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů. Hospic nabízí i tzv. respitní (odlehčovací) péči, v rámci které poskytuje komplexní péči o seniora v době, kdy pečující rodinný příslušník potřebuje načerpat nové síly (Mlýnková 2011, s. 63–64).

2.3 Sociální péče

Oblast sociální péče v České republice je velice obsáhlá. Subkapitola pouze okrajově přibližuje jednotlivé druhy sociální péče, neboť není smyslem práce podrobně tuto problematiku rozebrat, ale pouze podat základní informace, které se vztahují k tématu práce.

2.3.1 Sociální služby

Sociální péče zahrnuje zejména sociální služby a dávky. Stěžejním právním předpisem v oblasti sociálních služeb je zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který upravuje podmínky pro poskytování podpory a pomoci osobám, které se nacházejí v nepříznivé sociální situaci, a to prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči.

Zákon vymezuje základní formy (pobytové, ambulantní, terénní) a druhy sociálních služeb, podává výčet zařízení sociálních služeb a specifikuje podmínky registrace sociálních služeb. Dále tento zákon upravuje kontrolu sociálních služeb (inspekce), předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách a kvalifikační předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách. Některá ustanovení zákona o sociálních službách se provádějí na základě vyhlášky č. 505/2006 Sb. Nalezneme zde mimo jiné rozsah úkonů prováděných v rámci základních činností u jednotlivých druhů služeb, maximální výši úhrad za některé služby nebo hodnocení standardů kvality sociálních služeb. Obsah jednotlivých standardů kvality sociálních služeb je uveden v příloze č. 2 výše uvedené vyhlášky (Hrozenská, Dvořáčková 2013, s. 67–71).

Ze široké škály sociálních služeb je pro účely této práce důležité jmenovat zejména pečovatelskou službu, která se dle § 40 výše uvedeného zákona poskytuje jako služba terénní nebo ambulantní, a to osobám se sníženou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení. Poskytuje se i rodinám, kde se současně narodí 3 a více dětí, a tudíž jejich situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby.

Služba se poskytuje buď v domácnosti osoby, nebo v zařízeních sociálních služeb a zahrnuje následující činnosti:

a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,

b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, c) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,

d) pomoc při zajištění chodu domácnosti,

e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím (Zákon č. 108/2006 Sb.,

§ 40).

U seniorů je čím dál více kladen důraz na služby ambulantní a terénní, poskytované v přirozeném prostředí seniora.

2.3.2 Sociální dávky

Seniory, kteří se nacházejí v nepříznivé finanční situaci, kdy jejich příjem ve formě důchodu nestačí na pokrytí všech potřeb spojených s nutností péče, se zdravotním postižením nebo s úhradou nákladů na bydlení, stát zabezpečuje různými dávkami sociální péče z různých systémů. Jedná se o následující dávky:

1. Příspěvek na péči – tato dávka, jak již bylo zmíněno, je upravena v zákoně č.108/2006 Sb., o sociálních službách a poskytuje se osobám, které jsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby. Stát se jím podílí na zajištění sociálních služeb či jiných forem pomoci v oblasti zvládání základních životních potřeb. Výše dávky závisí na stupni závislosti osoby, od lehké (800,- Kč), přes středně těžkou (4.000,- Kč), těžkou (8.000,- Kč) až po úplnou závislost (12.000,- Kč).

2. Dávky pro osoby se zdravotním postižením – tyto dávky upravuje zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Jedná se o příspěvek na mobilitu (400,- Kč měsíčně), příspěvek na zvláštní pomůcku a průkaz mimořádných výhod TP, ZTP, ZTP/P (Hrozenská, Dvořáčková 2013, s. 83–84).

3. Dávky státní sociální podpory – tyto dávky upravuje zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Z tohoto systému připadá pro seniory v úvahu příspěvek na bydlení, který je určen k úhradě nákladů spojených s bydlením. Podmínkou vzniku nároku je nájemní nebo vlastnická forma bydlení a trvalý pobyt v místě bydliště. Tuto dávku hojně využívají senioři, kteří bydlí osaměle a mají k dispozici pouze jeden důchod, který nepostačuje k úhradě nákladů spojených s bydlením a k pokrytí nákladů na výživu a ostatní základní potřeby (Zákon č. 117/1995 Sb.).

4. Dávky pomoci v hmotné nouzi – tento systém je upraven v zákoně č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Není seniory příliš využíván, neboť je určen osobám v hmotné nouzi, tzn. zejména osobám, které mají velmi nízké nebo nemají žádné příjmy. Do dávek ze systému pomoci v hmotné nouzi patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc, která může být poskytnuta v případě, že žadatel o tuto dávku není schopen ze svých běžných příjmů uhradit nějaký mimořádný odůvodněný výdaj. V případě seniorů s nízkými příjmy se může jednat např. o pomoc při úhradě nedoplatku za energie nebo služby spojené s užíváním bytu (Zákon č.111/2006 Sb.).

3 HIEARCHIE POTŘEB

Člověk jako osobnost má své názory, postoje a své potřeby. Vzhledem k funkčním změnám ve stáří a ke změně sociálního statusu seniorů může docházet i k odlišnému subjektivnímu vnímání důležitosti těchto potřeb, jejich struktura a aktuálnost se však nemění. Pichaud a Thareauová (1998, s. 36) za potřebu označují něco, co člověku chybí, ale také něco, co člověka posune směrem k nějaké činnosti, k nějakému žádoucímu stavu. Americký psycholog A. H. Maslow propojil hodnoty člověka s jeho biologickými a psychologickými potřebami a vytvořil pyramidu potřeb, jejíž základnu tvoří potřeby fyziologické, nad nimi je potřeba bezpečí, dále sociální potřeby, potřeba autonomie a na vrcholu stojí potřeba seberealizace. Výše uvedení autoři Pichaud a Thareauová (1998, s. 36–41) vymezili tuto pyramidu potřeb tak, aby odpovídala potřebám seniorů:

1. Fyziologické potřeby patří mezi základní a jejich neuspokojení může mít vliv na stav zdraví. Mezi tyto potřeby se řadí výživa, dýchání, vylučování, spánek a odpočinek, ticho, pohyb, zdraví, hygiena, tišení bolesti, smích a pláč (zde jako fyzická záležitost), fyzické kontakty, přístřeší.

2. Potřeba bezpečí je u seniorů spojena zejména s úbytkem sil a se závislostí na druhých. Potřebu bezpečí lze rozdělit do tří stupňů: 1) potřeba ekonomického zabezpečení, spojená s vědomím, že má člověk dostatek peněz na zajištění živobytí, 2) potřeba fyzického bezpečí, spočívající v ochraně před pádem a zraněním, 3) potřeba psychického bezpečí, tzn. mít pocit jistoty, nemít strach a necítit se ztracený.

3. Potřeby sociální by měly být naplněny komunikací, informovaností, sociálními kontakty s různými lidmi a sounáležitostí k nějaké skupině (rodina, přátelé, klub).

Tyto potřeby mohou naplnit i sociální pracovníci, zdravotníci, ošetřovatelé. Nelze opomenout potřebu lásky, mít někoho rád nebo tento cit od někoho přijímat.

4. Potřeba autonomie znamená mít svobodu a možnost o svém životě samostatně rozhodovat. I při fyzické závislosti může být člověk zcela psychicky autonomní. Za součást potřeby autonomie považují autoři Pichaud a Thareauová potřebu uznání, vážnosti a pocitu užitečnosti ve smyslu někomu nebo něčemu sloužit. O autonomii bude více pojednáno v samostatné kapitole.

5. Potřeba seberealizace, rozvoje vlastní činnosti stojí na vrcholu pyramidy.

Seberealizace, nalezení a naplnění smyslu života, po kterém touží každý člověk, může být spojeno s rodinou, prací, zájmem o něco, s vírou atd. Senioři by měli zůstat aktivní a podle svých sil a možností provádět činnosti, které jim pomůžou aktivitu udržet. Pokud žádné aktivity nemají, měli by hledat nové, třeba takové, na které neměli čas za produktivního života. Odlišné prostředí, ve kterém senioři žijí, přináší výhody i nevýhody. Výběr aktivit tedy závisí na místu bydliště, ale také na zdravotním stavu a na mnoha dalších faktorech (Žumárová 2012, s. 48–49).

Staří lidé potřebují v životě uspokojovat všechny potřeby, a to nejen ty fyziologické, ale také psychologické, neboť všechny potřeby tvoří celek, který neoddělitelně propojuje fyzickou, psychickou a sociální rovinu člověka. Pichaud a Thareauová (1998, s. 36–41) se rovněž domnívají, že staří lidé často vnímají jako nedostatečně uspokojovanou potřebu bezpečí, zatímco u jiných se může projevit jejich nadbytek (např. u volného času). Také zajištění jedné potřeby může ohrozit jinou potřebu, např. přestěhování do domu s pečovatelskou službou může posílit pocit bezpečí, ale na druhé straně narušit sociální vazby.

4 TEORETICKÁ OPORA PRO JEDNOTLIVÉ DIMENZE ŽIVOTA Při operacionalizaci a měření kvality života většinou dochází k její fragmentaci, dělení na menší části a jsou používány pojmy jako dimenze, domény, komponenty, ukazatele, indikátory, činitele, položky, a to mnohdy i synonymicky. Doména většinou vyjadřuje oblast života a je šířeji vymezená, indikátor je pak úžeji vymezený ukazatel domény. QOL (kvalita života) je multidimenzionálním konstruktem a představuje soubor rozmanitých domén a jejich indikátorů (Gurková 2011, s. 68). V praktické části této práce je použit dotazník subjektivní kvality života SQUALA (Subjective QUAlity of Life Analysis), který byl vytvořen ve Francii a obsahuje 23 oblastí, které se týkají vnějších i vnitřních skutečností každodenního života. Tyto základní oblasti (dimenze) života jsou formulovány daleko obecněji, než v jiných dotaznících. Při jeho sestavování autoři vycházeli z Maslowovy teorie potřeb, a tudíž zařadili mezi oblasti života i vnitřní hodnoty jako je např. prožitek svobody nebo spravedlnosti a zdůrazňují význam autonomie v životě člověka (Dragomirecká, aj. 2006, s. 10–11). Česká verze dotazníku byla po pilotních studiích a analýzách zredukována a byly odstraněny položky „ mít víru“, „zajímat se o politiku“, „mít a vychovávat děti“ a „práce“. V následující části bakalářské práce jsou vymezeny jednotlivé oblasti života (= životní hodnoty) se zaměřením na seniory, které byly autory české verze dotazníku rozděleny do pěti skupin, a to na základní potřeby (jídlo, prostředí a bydlení, peníze), abstraktní hodnoty (pocit bezpečnosti, spravedlnost, svoboda, krása a umění, pravda), zdraví (zdraví, fyzická soběstačnost, psychická pohoda, péče o sebe sama), blízké vztahy (rodinné vztahy, láska, sexuální život), volný čas (spánek, vztahy s ostatními lidmi, odpočinek, koníčky) (Dragomirecká, aj. 2006, s. 22, 29)¹. S ohledem na obsáhlost tématu a vzájemné prolínání jednotlivých oblastí, nekorespondují následující podkapitoly přesně s výše uvedeným rozdělením.

4.1 Výživa seniorů

Stravování seniorů je velmi citlivou oblastí jejich života. V důsledku nevhodného stravování může docházet ke zhoršování jejich zdravotního stavu, k omezené hybnosti, a tím k omezení sebeobsluhy. Z opačného pohledu může být právě snížená schopnost

1 Vzhledem k tomu, že autorku práce zajímá hodnocení seniorů u všech 23 položek, je v empirické části použita původní verze dotazníku se všemi 23 položkami. V příloze práce jsou uvedeny doplňující informace ke kapitole o výživě a stravování seniorů a dále jsou zpracovány i oblasti týkající se politiky,

pečovat o vlastní osobu příčinou malnutrice (viz výživa seniorů v příloze práce).

Neschopnost nakoupit si správné suroviny a připravit si jídlo vede k jednostranné a nevyvážené stravě. Pro seniory žijící v domácím prostředí se doporučuje konzultovat stravování s odborníkem, který s ohledem na individuální potřeby seniora sestaví vhodný jídelníček. Důležitou roli hraje také rodina, která se často podílí na zajištění stravy a měla by umět vyhodnotit zmiňované aspekty výživy seniora. Stravování uživatelů pečovatelské služby, ať už v domácím prostředí nebo v domech s pečovatelskou službou, kterým je jídlo donášeno nebo dováženo, musí vycházet z příslušných předpisů na hygienické požadavky. Vhodná je i nabídka výběru ze dvou či více jídel k uspokojení potřeb všech strávníků. Kvalita, gramáž, chuť a barva dodávané stravy, ale také teplota při jejím doručení a další aspekty by měly být na základě zpětných vazeb od klientů pravidelně vyhodnocovány, neboť názory a stanoviska uživatelů na kvalitu stravování jsou velmi důležité (Sembdner 2010, s. 285–288).

Pichaud a Thareauová (1998, s. 100–106) popisují jídlo nejenom jako zdroj živin, ale pro mnoho starých lidí je skutečným potěšením a zdrojem radosti z toho, že mohou jíst, co jim chutná. Mají rádi vše, co je spojeno s hezkými vzpomínkami z dřívějších dob. Pro některé osamělé seniory může být doba jídla a stolování o samotě potvrzením jejich odloučení a nepřítomnosti blízkých lidí. Proto jedí málo a rychle, aby této samotě unikli. Chování při jídle, rozhodnutí jíst či nejíst může být „posledním projevem osobní svobody“, využitím své autonomie. Proto „je vhodné brát v úvahu nejen dietetické aspekty jídla, ale především sociální dimenzi jídla a jeho symbolický a citový význam“.

4.2 Prostředí a bydlení

Bydlení je jedním ze základních předpokladů kvalitního života. Domov je jednou z nejdůležitějších životních potřeb všech lidí. Domov není pouhé přístřeší, ale je místem soukromí, intimního sdílení a bezpečí. V seniorském věku toto platí obzvláště, neboť lidé po odchodu do důchodu tráví ve svém domově většinu času. Proto si senioři přejí setrvat ve svém domově, v prostředí důvěrně známém. Je to určitý adaptivní rys stárnutí, prvek osobní identity, kontinuity života a autonomie. Přiměřené, bezpečné a odpovídající bydlení je jedním z předpokladů pro zachování nezávislosti, důstojnosti a spokojenosti. V otázce bydlení nejde jen o samotný byt či dům, ale o bydliště jako takové. Velký význam má schůdnost, bezpečnost a automatická orientace v okolí, sousedské vztahy, dostupnost služeb a lékařské péče, prostor pro osobní aktivity (např.

možnost vlastnit domácí zvíře), ale např. i výhled z okna, u něhož senior tráví hodně času, vzpomínky, citově blízká místa. Pokud se člověk musí v pokročilém věku přestěhovat, je to pro něho velmi stresující, a to i v případě chtěného stěhování do lepších a zajištěných podmínek, natož v případě vynuceného stěhování rodinou či okolnostmi (zdravotní stav, nepřiměřeně velký a drahý byt, bezbariérovost). Adaptace na přestěhování může trvat až dva roky. Obzvláště u křehkých starých lidí s úbytkem kognitivních funkcí může dojít k tzv. „syndromu z přemístění“ spojenému s apatií, zmateností, poruchami chování včetně bloudění (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012, s. 100–101). Možnost žít v původním sociálním prostředí je podmíněna soběstačností, tzn. schopností samostatně vykonávat běžné denní aktivity bez pomoci druhé osoby.

Možnost samostatného bydlení je tedy na jedné straně podmíněna zdravotním stavem a mírou soběstačnosti, na druhé straně má velký vliv na možnost setrvání seniora v původním prostředí také kvalita, uzpůsobení a vybavení bytu. Bydlení by mělo naplňovat jejich sociální a zdravotní potřeby a umožnit jim prožít spokojeně další etapu života.

4.2.1 Původní přirozené prostředí

Setrvání seniorů v původním přirozeném prostředí umožňuje zajištění emocionálního i fyzického bezpečí, reflektovat identitu a podporovat jejich sebevědomí.

Hlavní příčinou vzniku tzv. „sociálně konstruované závislosti“ na pomoci druhé osoby jsou nesprávné přístupy společnosti ke starým lidem, k nimž bezesporu patří i vytěsnění jedince z jeho přirozeného prostředí, tedy ze sociálních vazeb a sítí, které se formovaly během celého předchozího života rodinou, přáteli a prostorem, v němž člověk žil (Zgola in Glosová a kol. 2006, s. 22). V případě starých lidí je třeba životní prostor chápat ne pouze jako domácnost, ale jako místo, kde člověk žije, na které je vázán. Hranice tohoto prostoru se mohou individuálně lišit. Životní prostor tak představují předměty, nábytek, domy, zákoutí, atd., které jsou spojovány s určitými situacemi a mají pro člověka nezastupitelný význam. Uspořádání vnějšího prostoru, vnitřní dispozice a celková konstrukce budov nebo prostranství často vede k nutnosti překonávat bariéry a může být příčinou úrazů. Nejčastěji se jedná o obtížné zdolávání jednotlivých úrovní (pater) či nedostatečný prostor pro pohyb. Architektonické bariéry se týkají jak veřejného, tak privátního prostoru (Hanson in Glosová a kol. 2006, s. 22–23). Pro co nejdelší setrvání starých lidí ve vlastní domácnosti je nezbytné zajistit vhodnou úpravu obydlí, která

umožní samostatný pohyb v prostoru i v případě nutnosti používání kompenzačních pomůcek. Velká většina seniorů prožívá své stáří ve vlastním bytě s podporou své rodiny, blízkých, přátel. Jejich ekonomická situace jim často neumožňuje investovat do bydlení a také mají pocit, že již nic nepotřebují (např. postel pro seniory, vhodné zařízení kuchyně, vyhovující vybavení koupelny a WC apod.). O vhodné uspořádání bytu se v lepším případě starají pouze jejich děti. Byt má ve stáří značný význam pro životní spokojenost. Lidé v něm tráví mnohem více času, je pro ně zárukou vedení samostatného života, zachování soukromí a osobní identity. „Ve výzkumu stáří se rozlišují čtyři oblasti kvality života: objektivní prostředí, subjektivně prožívané prostředí, schopnost chování a psychická pohoda.“ Subjektivní a objektivní kvalita bydlení se může navzájem rozcházet. Specifické podmínky individuálního bydlení nemusí být s ohledem na zdraví a samostatnost seniorů zcela optimální, někdy mohou být i škodlivé, přesto se v takovém bytě starý člověk může cítit velmi dobře a prostě chce zůstat doma. Pro většinu seniorů s omezenou pohyblivostí se byt bez úprav a zvláště pak rodinný domek stává přítěží, která brání spokojenému a samostatnému životu ve stáří. Vhodné byty pro život ve stáří lze seniorům zajistit modernizací stávajících bytů nebo výstavbou domů s byty pro ně určenými. Charakter bydlení má nepochybně vliv na vnímání životní etapy stáří, spokojenost je spojená s pocitem bezpečí (Glosová a kol., 2006, s. 78–79).

4.2.2 Byty v domech s pečovatelskou službou

Od začátku 90. let se začaly s podporou dotací státu stavět domy s pečovatelskou službou. Od přijetí zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách se dotační titul nazývá

„Pečovatelské byty“ a poskytuje ho Ministerstvo pro místní rozvoj. A o jaké byty se tedy jedná? Je to jakýsi přechodový typ bydlení mezi klasickou nájemní, vlastnickou nebo jinou formou bydlení a bydlením v pobytovém zařízení sociálních služeb.

Neznamená to však, že vždy musí následovat umístění do pobytového zařízení, mnoho seniorů v domech s pečovatelskou službou dožívá. Tyto byty mají statut nájemního bydlení a jejich soustředění do jednoho místa umožňuje a usnadňuje poskytování sociálních služeb lidem se sníženou soběstačností a zároveň jim poskytuje větší pocit bezpečí při zachování plné svobody. Cílovou skupinou jsou zejména senioři, ale také další osoby se zdravotním postižením, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního stavu a které potřebují poskytovaní nebo alespoň blízkost sociálních

služeb. Vlastníkem těchto bytů je obec, jsou umístěny v domě zvláštního určení, tzn., že byty i celý dům musí splňovat stavebně technické podmínky upravitelného bytu, který může bez dalších stavebních úprav sloužit lidem s omezenou schopností pohybu a orientace. Zpravidla jsou tyto byty určeny pro maximálně jednu až dvě osoby, tzn.

jednotlivci nebo manželské páry. Součástí domů mohou byt i prostory, které slouží jako zázemí pro poskytovatele sociálních služeb, zejména pro pečovatelskou službu. Tyto služby jsou poskytovány podle individuálních potřeb nájemců bytů, důraz je kladen na posílení jejich autonomie a soběstačnosti při maximálním zachování jejich soukromí (Pelíšková 2010, s. 137–141). Z pohledu lékaře Zdeňka Kalvacha (2010, s.312–314) by bydlení starých lidí mělo být včleňující, neizolované, dobře dostupné a komunikačně zasíťované, bezbariérové v bytě i mimo byt (nájezdy, výtahy, schodolezy), bezpečné z hlediska úrazů, kriminality i komunikace. Právě byty v domě s pečovatelskou službou představují jakousi zvláštní formu chráněného a podpůrného bydlení, které je kombinací bezbariérovosti, bezpečnosti, autonomie, kompenzačních pomůcek a využití informačních a komunikačních technologií (např. instalace systémů tísňové péče).

Problematika bydlení seniorů je v současné době jedním z témat, které se dotýkají základních problémů jejich života. Jde nejen o důsledky deregulace nájemného, ale i o hlediska zdravotní. Není ojedinělé, že starší člověk s problémy s klouby nohou bydlí ve 3. patře bez výtahu, dostat se k lékaři dělá mnohým velké problémy, pocit osamocenosti bývá někdy deprimující.

4.3 Významové dimenze osobní autonomie ve stáří 4.3.1 Autonomie, nezávislost, soběstačnost

Autonomie jako taková je velmi složitým, multidimenzionálním jevem, protože se dotýká všech stránek lidské existence, a to fyzické, mentální, spirituální, sociální, ekonomické, kulturní, politické. Je považována za významnou životní hodnotu. Užším pojmem je autonomie osobní, která se projevuje individuální svobodou, sebeovládáním, může být pojímána jako svobodná vůle, volba nebo rozhodování, sebeurčení. Důležitým znakem je také kritičnost a nezávislost při vytváření a vyjadřování názorů a přesvědčení, schopnost prosazení vlastních zájmů, určování a naplňování cílů, plánů a realizace vlastních hodnot. Synonymem k pojmu autonomie je pojem nezávislost, jako soběstačnost ve vztahu k vlastním zdrojům. Někteří autoři jako např. Pichaud

a Thareauová (in Sýkorová 2007, s. 76) tyto dva pojmy odlišují a za nezávislost považují schopnost člověka samostatně vykonávat běžné činnosti každodenního života.

Většinou se však mezi tyto dva pojmy klade rovnítko a pro schopnost vykonávat každodenní aktivity je vyhrazen pojem soběstačnost, která má pozitivní vliv na autonomii jedince, neboť lidé s omezenou fyzickou soběstačností si osobní autonomii mohou udržet pouze s pomocí vnějších zdrojů. Topinková (2005, s. 7) uvádí, že

„soběstačný (samostatný) je člověk, který nemá podstatné omezení tělesných ani duševních schopností, a který samostatně a bez pomoci nebo asistence druhých osob zvládá všechny potřebné činnosti denního života v prostředí, v němž žije“. Pokud člověk vyžaduje podporu, dohled nebo pomoc druhé osoby, jedná se o závislost.

Sýkorová (2007, s. 116) uvádí, že autonomie z pohledu samotných seniorů znamená především fyzickou soběstačnost, přičemž zásadní význam připisují senioři zdraví.

Senioři nechtějí být „břemenem“ pro ostatní a vlastní odpovědnost je pro ně prioritou.

Osobní autonomii chápou jako nebýt závislý na druhých a zároveň mají respekt k autonomii druhých (Sýkorová 2004, s. 115). Pichaud a Thareauová (1998, s. 49) shrnují, že základem pomoci člověku je respektování jeho autonomie. Každý člověk uspokojuje své potřeby nejraději sám, a proto je při pomoci druhému velmi důležité si uvědomit, co si člověk udělá sám, co může udělat, co chce, o čem může rozhodnout a umožnit mu dělat si co nejvíce věcí sám. Osobní autonomie je tedy spojována s individuální odpovědností, ale také se soukromím, důstojností, integritou (Sýkorová 2007, s. 73–77). Křivohlavý (2011, s. 77) vysvětluje pojem integrita jako celistvost, nebo také splynutí různých drobností v jednotný celek. Říká, že „obrazně je možno integritu chápat např. jako hru filharmonického orchestru, kdy vše je dobře sladěné“.

Integrace osobnosti tedy znamená, aby v psychické oblasti člověka vše hrálo jako ve výše uvedeném orchestru, aby přání, touhy, motivace a cíle, postoje, otázky smysluplnosti života, hodnotový žebříček, vztah člověka k sobě samému a k druhým lidem, emoce, přesvědčení, způsoby zvládání těžkostí, schopnost adaptace byly v souladu. Pokud tomu tak není, dochází k disharmonii (desintegraci) a k vnitřnímu psychickému rozkladu, který se projevuje zoufalstvím.

4.3.2 Svoboda, odpovědnost, soukromí

Jak již bylo zmíněno, jsou s pojmem autonomie spojeny pojmy svoboda a soukromí, které jsou obsahově užší. Svoboda znamená, že si člověk může dělat, co chce, není nikým a ničím omezován, limitován, má různé šance a možnosti volby při rozhodování a uplatnění vlastní vůle, dostatek prostoru pro svou aktivitu. Může to znamenat i rozhodnutí nic nevybírat a nechat vše plynout tak, jak je. Jakýkoliv zásah do svobody je zásahem do autonomie. Křivohlavý (1994, s. 16–19) hovoří o tom, že jádro svobody člověka je v jeho schopnosti se učit, vynalézat nové formy jednání a tím zdokonalovat své chování. Svobodu a nezávislost člověka chápe jako „svobodu od něčeho“, tzn., že člověk nemusí být otrokem svých geneticky naprogramovaných pudů a instinktů, ale na základě řešení nových a neznámých situací získává nové poznatky a dovednosti, mění se jeho názory, postoje, zvyky a předsudky. I když to není lehké, dokáže se z nich vyvázat. „Svobodou k něčemu“ pak rozumí další směřování člověka v životě, co bude dělat, čemu bude věřit atp. Při rozhodování je velmi důležité rozhodnout se pro určitou hodnotu, zaměření, aby byl další život smysluplný. Svobodné rozhodování je sice dar, ale někdy je velmi těžké se rozhodnout pro jednu cestu a tím zavrhnout tu druhou. Sýkorová (2007, s. 141–144) uvádí, že senioři sami sebe považují za autonomní a nezávisle se rozhodující osoby. Hlavně ti, kteří ještě nepřesáhli hranici třetího věku, se cítí být kompetentní rozhodovat v každodenním životě sami za sebe. Od ostatních sice vyslechnou rady, názory, ale pouze na nich samotných záleží, zda je přijmou. Intervencím a radám, které nerespektují jejich autonomii, se brání. K určité redukci autonomie v souvislosti se samostatným rozhodováním dochází při zhoršení zdravotního stavu a ve vysokém věku pak v případě velké závislosti na druhých. Senioři se většinou se změnami v rozhodování smíří ve smyslu „nedá se nic dělat“. Za důsledky svých rozhodnutí mají silný pocit odpovědnosti.

V souvislosti se svobodou můžeme hovořit i o určitém strachu ze svobody, obzvláště jde-li o rozhodnutí v závažné věci. Proto je svoboda velice úzce spjata s odpovědností. Frankl (in Ondrušová 2011, s. 69–70) zdůrazňuje, že člověk je odpovědný za sebe a také za uskutečňování hodnot tím, že se snaží reagovat na požadavky, které před něj život staví. Na otázky po smyslu života má člověk odpovídat tím, že za svůj život převezme odpovědnost, a to ne pouze slovy, ale svými činy a jednáním. Podle něho „vztah mezi svobodou a odpovědností se projevuje v tom, že

svoboda není pouze svobodou od něčeho, nýbrž zároveň svobodou k něčemu a převzetí odpovědnosti tvoří právě to, k čemu je člověk svobodný“.

Dalším předpokladem autonomie je respekt vůči soukromí člověka. Je to rovněž jakási svoboda, která spočívá v kontrole informací o vlastní osobě, v nevměšování druhých (jednotlivců, skupin, institucí) a nebýt pod jejich dohledem. K soukromí je nutné mít nějaké útočiště, prostory, které má člověk pouze sám pro sebe. Bauman (in Sýkorová 2007, s. 76) uvádí, že se soukromí vyznačuje určitou ambivalencí, kdy na jedné straně plní funkci „protilátky na sociální tlaky“, pokud se však člověk zřekne sociálních kontaktů, hrozí mu riziko osamění. Ideální je, pokud člověk může „svobodně do něho vstupovat a z něho vystupovat“ a žít s vědomím, že „vždy je možný návrat do společnosti ostatních a s ním i příležitost sdílet s druhými své myšlenky a cíle“.

V případě starších a starých lidí toto platí obzvláště. Právě oni jsou vystaveni obojí hrozbě, a to nedobrovolné ztrátě soukromí, pokud musí být z důvodu zdravotního stavu umístěni do institucí zdravotní nebo sociální péče a také osamění v případě ztráty životního partnera, přátel či omezení kontaktů s rodinou (Sýkorová 2007, s. 75–76).

4.3.3 Finanční soběstačnost

Finanční autonomie ve stáří představuje pro seniory zejména schopnost se o sebe postarat, nebýt závislý na druhých lidech, nemít pocit závazku, ale naopak mít pocit svobody. Většina seniorů žije skromně, jsou schopni přizpůsobit svůj život výši svých příjmů a tato schopnost „vyjít s penězi“ posiluje jejich pocit osobní kompetence.

Význam autonomie ve stáří spočívá i ve svobodném rozhodování o finančních výdajích, které jsou limitovány výší starobních důchodů. Senioři často chápou jako svobodnou volbu i celoživotní finanční podporu svých dětí. Peníze pro ně mohou být důležitým prostředkem, který slouží k udržení rodinných vztahů, vyvažují jimi zájem, kontakty a pomoc blízkých, mohou pomoci k udržení sebeúcty a respektu ostatních. Na finanční soběstačnost kladou senioři větší důraz než na soběstačnost fyzickou, neboť je pro ně snáze kontrolovatelná a díky úspornému hospodaření lépe zvládnutelná vlastními silami, než udržení zdraví a fyzické soběstačnosti (Sýkorová 2007, s. 137–138).

Sýkorová (2004, s. 101–103) konstatuje, že senioři v 90 % sami sebe prezentují jako finančně soběstačné. Své potřeby uspokojují bez cizí pomoci, ačkoliv tomu jejich příjmy neodpovídají, přesto jim stačí. Mnohdy je dostatečnost jejich příjmů závislá i na jiných okolnostech, zejména na dvojím příjmu v domácnosti, úsporách, charakteru

a místě bydlení. Penězům ve svém životě připisují značný význam, ale se svou finanční situací jsou spokojeni. Většina seniorů je s rozdílností mezi výší příjmů a svými potřebami vyrovnaná (…„co naděláme, prostě musíme vyjít a přizpůsobit se“), jiní žijí skromně a nízké příjmy jim nevadí (…„jsme zvyklí, my už toho tolik nepotřebujeme“), některé jejich finanční situace stresuje a cítí se po „celoživotní dřině“ nedocenění.

Velmi negativní postoj mají k půjčkám. Finanční soběstačnosti dosahují senioři zejména šetrným hospodařením, tzn., že omezují nákupy, nakupují v akčních slevách, vaří levná a nenáročná jídla, atd. Představuje pro ně významnou hodnotu, má vliv i na jejich zdraví, neboť se cítí spokojenější, klidnější a bezstarostnější.

4.3.4 Spravedlnost

Člověk se v životě setkává s řadou nespravedlností, které mu znepříjemňují život.

Ovšem představy lidí o tom, co vlastně nespravedlnost je, jsou nejednoznačné. Člověka ovlivňují jeho zkušenosti, osobní zralost, schopnost abstraktního uvažování, schopnost vnímání a pojmenování svých pocitů, umění formulovat závěry obecnější povahy.

Nespravedlnost je nejčastěji chápána jako: 1) obecná špatnost, 2) nespravedlnost osudu (např. úmrtí, havárie), 3) smutná realita všedního dne, 4) neslušné chování a špatné vlastnosti, 5) bezohlednost, vandalismus, 6) to, když věci nejsou tak, jak by měly být, 7) porušení práv někoho, nerovnost. Prožitek a vnímání nespravedlnosti lze také členit podle oblasti společenského života, které se nespravedlnost týká. Jedná se o oblast 1) politiky a zákonodárství, 2) ekonomiky a práce, 3) sociálního zabezpečení, sociální péče a sociálních vztahů, 4) péče o zdraví, životního prostředí a psychosociálního zdraví. Senioři nejčastěji vnímají jako nespravedlivé to, že nejsou společností dostatečně oceněni za to, co pro ni udělali, mají strach ze zneužití, podvodů a agrese, poukazují na diskriminaci starých lidí, neúctu, aroganci na úřadech, ničení hodnot.

Nespravedlnost vidí v sociální nerovnosti lidí, vadí jim špatné mezilidské vztahy včetně rodinných, nezdvořilost, nepoctivost, lhostejnost, nezodpovědnost, bezohlednost.

V oblasti péče o zdraví vyvolává u seniorů pocit nespravedlnosti někdy nevhodné chování lékařů, jejich neochota pacienta vyslechnout, chybějící prevence chorob ve stáří. Vnímaná nespravedlnost se tedy týká celého spektra společenského dění a je významným ukazatelem kvality života seniorů (Janečková 2005, s. 340–349).

4.4 Zdraví

Zdraví je bezesporu nejdůležitější hodnotou v životě člověka a je spojené s hodnotami jako je fyzická soběstačnost, psychická pohoda, schopnost péče o sebe sama. Ve vyšším věku je hodnocení zdravotního stavu velmi obtížné, podstatný rozdíl je mezi subjektivním a objektivním zdravotním stavem. Mezi nejčastější choroby patří kardiovaskulární onemocnění (např. infarkt myokardu, ischemická choroba srdeční, hypertenze, cévní mozkové příhody) a nemoci pohybového ústrojí (např. osteoporóza, artróza), které jsou spojené s omezením pohybu, sníženou soběstačností či izolací. Dále jsou to onemocnění metabolická (diabetes mellitus), respirační (např. bronchiální astma), nemoci trávicího ústrojí (žaludeční a duodenální vředy), poruchy močového ústrojí (např. inkontinence). V oblasti duševního zdraví jsou velmi časté psychopatologie, zejména kognitivní poruchy (demence) nebo poruchy afektu (deprese), které narušují psychosociální pohodu a životní spokojenost (Topinková 2005, s. 5–12). Špatenková a Sýkorová (2004, s. 174) uvádí, že zdraví podle nejrozšířenější definice Světové zdravotnické organizace, která ho vymezuje jako „stav úplné tělesné, duševní, sociální a spirituální pohody“, je u seniorů nereálné a nedosažitelné. Také názor Křivohlavého (2001, s. 35), že zdraví je schopnost adaptace, tzn. přizpůsobit si prostředí nebo přizpůsobit se nepříznivým životním podmínkám, není v případě seniorů zcela optimální, neboť přirozeným projevem biologického stárnutí je snížení adaptačních schopností a odolnosti vůči zátěži. Pro seniory je zdraví podle Baštecké (in Špatenková, Sýkorová 2004, s. 176) způsobem žití, pravidlem života, opět se objevuje pojem spirituální zdraví, jenž odkazuje na starověkou harmonii. S tímto přístupem se senioři nejvíce identifikují a za zdraví považují, jak sami říkají, „žít v souladu se svým věkem a zdravotním stavem“. Většina seniorů má ke svým zdravotním potížím pozitivní přístup, snaží se je brát s humorem, nepřipouštět si je, mají vůli překonat těžkosti nebo se s nimi alespoň smířit. To dokazují i jejich výpovědi.

„Na svůj věk se mám v celku dobře.“ „Jsou lidé, kteří jsou na tom hůře, nemohu si příliš stěžovat.“ „Dobře se cítím.“ „Mám radost ze života.“ „Mám sice cukrovku, amputovanou končetinu, špatně spím, ale jinak se cítím dobře, protože jsem schopný se o sebe ještě postarat.“ Objektivní zdraví, tak jak ho vidí lékaři, tedy nemusí nutně odpovídat subjektivnímu hodnocení vlastního zdravotního stavu. Zdraví je u seniorů velmi subjektivní kategorií, vnímají ho celkem příznivě, podle požadavků každodenního

života, s důrazem na soběstačnost a nezávislost na péči druhých. Pouze malá část seniorů prožívá své zdravotní potíže negativně a jejich nespokojenost pramení zejména ze špatné adaptace na bio-psycho-sociální změny ve stáří, z neuspokojivých mezilidských vztahů nebo je to dáno samotnou osobností seniora. V žádném případě však nelze říci, že čím vyšší je kalendářní věk, tím horší je zdraví a ztotožňovat stáří pouze s nemocemi nebo zdravotním postižením. Mnoho seniorů má i ve vysokém věku relativně dobré zdraví (Špatenková, Sýkorová 2004, s. 176, 184–187).

4.5 Rodinné vztahy a vztahy s ostatními lidmi

Rodina má pro psychický život seniora velký význam. Je nejstarší jednotkou lidského společenství a starší člověk je její součástí. Nitro seniora je velmi zranitelné a náchylné na vznik pocitů méněcennosti, nepotřebnosti, nejistoty, viny, atd. Rodina pomáhá vyrovnat se se změnami spojenými se stárnutím, dává pocit potřebnosti a žádanosti. Senioři hrají v rodině také důležitou aktivní úlohu, jsou nositeli tradice a emočních vazeb. Podílejí se na vedení domácnosti, financování rodinných projektů.

Jako prarodiče pomáhají s hlídáním vnoučat v době prázdnin, nemoci, volného času nebo předškolního období, což je pro rodiny velkým ekonomickým přínosem.

Vnoučata, která jsou v kontaktu s prarodičem od malička, postupně a zcela přirozeně zařazují své prarodiče do okruhu svých nejbližších. Mladší senioři kromě pomoci svým dětem poskytují pomoc i svým přestárlým rodičům. Nejsou tedy v žádném případě pouhými příjemci pomoci a péče (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012, s. 92). Senioři žijící v rodinném prostředí jsou šťastnější, zdravější a déle samostatní. Domácí prostředí, kontakt s nejbližšími lidmi, je pro emocionální, sociální a psychologickou podporu nenahraditelné (Hrozenská, Dvořáčková 2013, s. 46). Přesto většina seniorů upřednostňuje oddělené bydlení. Jeho výhodou je sice faktická nezávislost, pokud však přijde potřeba pomoci, stává se tato výhoda nevýhodou (Haškovcová 2010, s. 78).

I když je větší vzdálenost mezi obydlím rodičů a dospělých dětí, nedochází mezi nimi k narušení mezigeneračních vztahů, hovoříme o tzv. „intimitě na dálku“. V případě, kdy dospělé děti musí podporovat své stárnoucí rodiče, mají obvykle též svoje dospělé děti.

Pak musí řešit požadavky shora od stárnoucích rodičů a zdola od svých dětí. V případě nutnosti takového rozsahu pomoci, který již není zvládnutelný, je někdy nutné umístit zestárlého rodiče do instituce. Toto řešení by mělo být až poslední možností, rodina by se měla snažit využít možnost domácí péče v přirozeném prostředí s pomocí široké