)PEOPDFOÓ PTPCOÓDI USFOÏSǾ WF öUOFTT DFOUSFDI
#BLBMÈDzTLÈ QSÈDF
4UVEJKOÓ QSPHSBN # 5ǔMFTOÈ WâDIPWB B TQPSU
4UVEJKOÓ PCPS 3FLSFPMPHJF
"VUPS QSÈDF "MFYBOESB ÀUBODFMPWÈ 7FEPVDÓ QSÈDF .HS +BO $IBSPVTFL 1I%
,BUFESB UǔMFTOÏ WâDIPWZ B TQPSUV
-JCFSFD
;BEÈOÓ CBLBMÈDzTLÏ QSÈDF
)PEOPDFOÓ PTPCOÓDI USFOÏSǾ WF öUOFTT DFOUSFDI
+NÏOP B QDzÓKNFOÓ "MFYBOESB ÀUBODFMPWÈ 0TPCOÓ ǏÓTMP 1
4UVEJKOÓ QSPHSBN # 5ǔMFTOÈ WâDIPWB B TQPSU 4UVEJKOÓ PCPS 3FLSFPMPHJF
;BEÈWBKÓDÓ LBUFESB ,BUFESB UǔMFTOÏ WâDIPWZ B TQPSUV
"LBEFNJDLâ SPL
;ÈTBEZ QSP WZQSBDPWÈOÓ
7ZNF[FOÓ QPKNǾ PTPCOÓ USFOÏS B öUOFTT DFOUSVN [QSBDPWÈOÓ IJTUPSJF B WâWPKF QPTJMPWÈOÓ QPQJT QPäBEPWBOÏIP W[EǔMÈOÓ B OÈSPLǾ OB PTPCOPTU USFOÏSB WF öUOFTT B NFUPE IPEOPDFOÓ KFIP QSÈDF QSPWFEFOÓ IPEOPDFOÓ PTPCOÓDI USFOÏSǾ WF öUOFTT DFOUSFDI [ QPIMFEV LMJFOUǾ B OFTUSBOOÏIP QP[PSPWBUFMF
3P[TBI HSBöDLâDI QSBDÓ
3P[TBI QSBDPWOÓ [QSÈWZ
'PSNB [QSBDPWÈOÓ QSÈDF UJÝUǔOÈFMFLUSPOJDLÈ
+B[ZL QSÈDF ƎFÝUJOB
4F[OBN PECPSOÏ MJUFSBUVSZ
"/%&340/ ( #"5&4 . $07" 4 'PVOEBUJPOT PG QSPGFTTJPOBM QFSTPOBM USBJOJOH $IBNQBJHO
)VNBO ,JOFUJDT 1VCMJTIFST *4#/ ."35&/4 3 ÁTQǔÝOâ USFOÏS 1SBIB (SBEB 1VCMJTIJOH B T *4#/ /&6."/ ( B LPM 5SÏOJOL QPE LPOUSPMPV 1SBIB (SBEB
*4#/ 45"$,&07« % 'JUOFTT QSPHSBNZ UFPSJF B QSBYF 1SBIB (BMÏO T S P
*4#/ À76# + )JTUPSJF TÓMZ 1BSEVCJDF * 3VE[JOTLZK *4#/
7*-¶.07« 7 %JEBLUJLB UǔMFTOÏ WâDIPWZ #SOP .BTBSZLPWB VOJWFS[JUB *4#/
7FEPVDÓ QSÈDF .HS +BO $IBSPVTFL 1I%
,BUFESB UǔMFTOÏ WâDIPWZ B TQPSUV
%BUVN [BEÈOÓ QSÈDF QSPTJODF
1DzFEQPLMÈEBOâ UFSNÓO PEFW[EÈOÓ EVCOB
QSPG 3/%S +BO 1JDFL $4D
EǔLBO
-4 EPD 1BFE%S "MFÝ 4VDIPNFM 1I%
WFEPVDÓ LBUFESZ
1SPIMÈÝFOÓ
1SPIMBÝVKJ äF TWPV CBLBMÈDzTLPV QSÈDJ KTFN WZQSBDPWBMB TBNPTUBUOǔ KBLP QǾWPEOÓ EÓMP T QPVäJUÓN VWFEFOÏ MJUFSBUVSZ B OB [ÈLMBEǔ LPO[VMUBDÓ T WF
EPVDÓN NÏ CBLBMÈDzTLÏ QSÈDF B LPO[VMUBOUFN
+TFN TJ WǔEPNB UPIP äF OB NPV CBLBMÈDzTLPV QSÈDJ TF QMOǔ W[UBIVKF [ÈLPO Ǐ 4C P QSÈWV BVUPSTLÏN [FKNÏOB f o ÝLPMOÓ EÓMP
#FSV OB WǔEPNÓ äF 5FDIOJDLÈ VOJWFS[JUB W -JCFSDJ OF[BTBIVKF EP NâDI BV
UPSTLâDI QSÈW VäJUÓN NÏ CBLBMÈDzTLÏ QSÈDF QSP WOJUDzOÓ QPUDzFCV 5FDIOJDLÏ VOJWFS[JUZ W -JCFSDJ
6äJKJMJ CBLBMÈDzTLPV QSÈDJ OFCP QPTLZUOVMJ MJDFODJ L KFKÓNV WZVäJUÓ KTFN TJ WǔEPNB QPWJOOPTUJ JOGPSNPWBU P UÏUP TLVUFǏOPTUJ 5FDIOJDLPV VOJWFS[J
UV W -JCFSDJ W UPNUP QDzÓQBEǔ NÈ 5FDIOJDLÈ VOJWFS[JUB W -JCFSDJ QSÈWP PEF NOF QPäBEPWBU ÞISBEV OÈLMBEǾ LUFSÏ WZOBMPäJMB OB WZUWPDzFOÓ EÓMB Bä EP KFKJDI TLVUFǏOÏ WâÝF
4PVǏBTOǔ ǏFTUOǔ QSPIMBÝVKJ äF UFYU FMFLUSPOJDLÏ QPEPCZ QSÈDF WMPäFOâ EP
*445"( TF TIPEVKF T UFYUFN UJÝUǔOÏ QPEPCZ QSÈDF
#FSV OB WǔEPNÓ äF NÈ CBLBMÈDzTLÈ QSÈDF CVEF [WFDzFKOǔOB 5FDIOJDLPV VOJ
WFS[JUPV W -JCFSDJ W TPVMBEV T f C [ÈLPOB Ǐ 4C P WZTPLâDI ÝLPMÈDI B P [NǔOǔ B EPQMOǔOÓ EBMÝÓDI [ÈLPOǾ [ÈLPO P WZTPLâDI ÝLPMÈDI WF [OǔOÓ QP[EǔKÝÓDI QDzFEQJTǾ
+TFN TJ WǔEPNB OÈTMFELǾ LUFSÏ QPEMF [ÈLPOB P WZTPLâDI ÝLPMÈDI NPIPV WZQMâWBU [ QPSVÝFOÓ UPIPUP QSPIMÈÝFOÓ
LWǔUOB "MFYBOESB ÀUBODFMPWÈ
Poděkování
Tímto bych ráda poděkovala Mgr. Janu Charouskovi za cenné rady, připomínky, ochotu a odborné vedení, které mi pomohly tuto bakalářskou práci zkompletovat.
Poděkovat bych také chtěla všem svým respondentům a osobním fitness trenérům, bez kterých by práce nemohla vzniknout.
Anotace
Bakalářská práce s názvem Hodnocení osobních trenérů ve fitness centrech se zabývá profesi osobního trenéra ve fitness a porovnává spolupráci mezi klienty a osobními trenéry z pohledu klienta a nestranného pozorovatele. Práce je rozdělena na dvě části.
Teoretická část je věnována historii a vývoji posilování, vymezení pojmů osobní trenér a fitness centrum, popisu požadovaného vzdělání k výkonu této profese a nárokům na osobnost trenéra ve fitness. Praktická část práce zpracovává na základě vybrané a specifikované metody data získaná z dotazníku, ve kterém klienti vybraných osobních trenérů hodnotili jejich práci. Tato data jsou porovnávána s pohledem nestranného pozorovatele a následně vyhodnocena.
Klíčová slova
Osobní trenér, fitness, fitness centrum, klient.
Annotation
The bachelor thesis called “The Evaluation of Personal Trainers in Fitness Centers“ deals with profession of personal fitness trainer and compares cooperation between them and their clients from a client’s perspective and from a perspective of an impartial observer. The thesis is divided into two parts. The theoretical part is devoted to the history and development of fitness industry, the definition of personal trainer and fitness center, a description of the education required to perform this profession and the demands on the personality of a fitness trainer. The practical part of the work processes on the basis of a selected and specified method data obtained from a questionnaire in which clients of selected personal trainers evaluated their work. These data are compared to the point of view of an impartial observer and subsequently evaluated.
Keywords
Personal trainer, fitness, fitness center, client.
Obsah
ÚVOD ... 10
1 HISTORIE ... 11
2 OSOBNÍ TRENÉR VE FITNESS ... 16
2.1. PROFESE TRENÉRA ... 16
2.1.1. Činnost trenéra a jeho význam ... 17
2.1.2. Osobnost trenéra ... 20
2.1.3. Role trenéra ... 22
2.2. FITNESS ... 24
2.2.1. Definice fitness ... 24
1.1.1. Fitness centrum ... 25
1.1.2. Rozdíl mezi kulturistikou a fitness ... 30
2.3. OSOBNÍ TRENÉR VE FITNESS ... 31
2.3.1. Profese osobního trenéra ve fitness ... 31
2.3.2. Specifikace činnosti ... 33
2.3.3. Požadavky na vzdělání a legislativní vymezení činnosti ... 41
2.3.4. Předpoklady úspěšnosti ... 43
2.3.5. Vztah mezi trenérem a klientem ... 44
3. PRAKTICKÁ ČÁST ... 46
3.1. CÍLE A ÚKOLY PRÁCE ... 46
3.2. METODOLOGIE ... 47
3.2.1. Sběr dat ... 47
3.2.2. Etika výzkumu ... 48
3.2.3. Zpracování a analýza dat ... 48
3.2.4. Výzkumný vzorek ... 49
3.2.5. Vstup do terénu ... 51
3.3. INTERPRETACE DAT ... 52
3. 3. 1. Hodnocení jednotlivých trenérů ... 52
3. 3. 2. Souhrnné výsledky hodnocení klientů ... 63
3.3.3. Shrnutí ... 71
ZÁVĚR ... 75 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 77 PŘÍLOHA ... 81
Úvod
Cvičení ve fitness centrech setrvává v popředí silného zájmu společnosti již od druhé poloviny dvacátého století, jeho základy však sahají až k prvopočátkům lidských dějin. Pojem „fitness“ je výrazným fenoménem současné doby a neodmyslitelnou součástí života nejen každého jednotlivce, ale i celkového společenského dění. Obliba cvičení ve fitness centrech se tak neustále stupňuje a počet zájemců výrazně narůstá, ať už novou klientelu do fitcentra přivádí touha dosáhnout souměrné estetické postavy, tendence ke zdravějšímu způsobu života, nebo se cvičení chystá využít jako prostředek aktivního odpočinku.
Takový začátečník, který se do fitcentra vstoupí poprvé, často obchází určitá rizika spojená se cvičením a za své zdraví tak bere veškerou zodpovědnost.
Napříč dobrému prvotnímu úmyslu tak často dochází k opaku a volbou nevhodných cviků, jejich nesprávným provedením a špatnými návyky pak dochází k nejrůznějším zdravotním potížím, mrzutým pocitům, nulovým výsledkům a nechutenství k pokračování, často tedy tak i k předčasnému ukončení veškerého zájemcova snažení.
Za současné a neustále se zvyšující popularity cvičení ve fitness centrech jsou nabízeny služby čím dál žádanějších vyškolených fitness trenérů, kteří navazují dlouhodobé nebo krátkodobé spolupráce nejen se začátečníky, sestavují individuální cvičební plány, dohlíží nad klientem, zajišťují absolutní bezpečnost při provádění jednotlivých cviků a vedou jednotlivcův tréninkový proces za účelem dosažení požadovaných výsledků. Stejně jako cvičení ve fitcentrech vzrostl zájem zkušenějších i o samotnou profesi osobního trenéra. Získat oprávnění pro poskytování těchto služeb je v České republice poměrně jednoduché – a právě zde vznikají rozdíly v kvalitách. V této práci se proto budeme zabývat osobními trenéry jako druhem práce, jejich kvalifikacemi, potřebnými znalostmi, kvalitou způsobů práce a jejich typologií. Práce mapuje specifika z řad klientely a vypisuje jejich požadavky a očekávání. V neposlední řadě se práce zabývá hodnocením práce osobního fitness trenéra z řad klientů i vyškoleného nestranného pozorovatele, přičemž tyto úhly pohledu vzájemně porovnává.
1 Historie
Tělesná cvičení v počátcích lidské civilizace
Pohyb je jedním z nejzákladnějších projevů existence lidské rasy. Člověk vyvíjel iniciativu úroveň jeho pohybových schopností neustále zlepšovat, přičemž ho individuální nedokonalost nutila se sdružovat do kolektivů. Ustavičný boj o přežití spojený s úrovní pracovní a pohybové činnosti přivedl člověka k pochopení propojení efektivity práce a její přípravy. To mu umožnilo vytvořit si prostor pro volný čas a postupným oddělováním mimopracovních pohybů od práce se zrodil sport ve vlastním slova smyslu. Základní pohyb sloužící k přežití tvoří prvotní předpoklad vzniku tělesných cvičení (Grexa, 2011).
Tělesná kultura nejstarších civilizací
Jednou z nejstarších civilizací v soustavách tělesného cvičení je Čína, kde vznikl systém zdravotní gymnastiky Kunfg-fu. Základem byla jednoduchá cvičení, která zahrnovala stoje, úklony, pohyby paží a nohou, sedy a pohyby v něm, lehy a dýchací cviky. Číňané také zavedli složité testy duševní a fyzické zdatnosti pro vojáky, tělesných cvičení se pro přípravu vojáků využívalo také v Indii. Od 6. století př. n. l. se v Indii uplatňoval obecný požadavek všestranné a harmonické výchovy, který byl zkoušen formou jakéhosi desetiboje (Grexa, 2011). Ve 2. tisíciletí se zrodil také systém jógy, který usiloval o dokonalost těla i ducha pomocí příkazů, zákazů, koncentrace, meditace, dechových cvičení. Vysoké úrovně tělesné přípravy dosáhly také civilizace v oblasti Egypta nebo Mezopotámie. Nejvýrazněji se do počátků tělesné kultury zapsala kultura krétsko-mykénská (Kössl, 2018).
Dějiny tělesné kultury ve starověku
Významnou roli v oblasti tělesné kultury a fitness jako takovém hraje především antické Řecko. Masy bezprávných otroků vytvářely blahobyt pro menší společenskou část a zbavovali je každodenní těžké práce. Jak se zmiňuje Kössl (2018), svobodní občané získali neomezený prostor pro volný čas, který využívali v neposlední řadě i pro kultivaci těla. Na rozdíl od jiných zemí se vytvořil kult soustavné přípravy a první propracovaný výchovný systém (tamtéž).
Řekové jednotlivé sporty systematicky zpracovali a teoreticky zevšeobecnili, všechny izolované spory (tělesná cvičení, hry, soutěže) spojili do tělovýchovného
systému – ideálu kalokagathie. Kalokagathie dle Řeků představovala spojení harmonického souladu tělesné i duševní krásy, objevily se tedy první známky, kdy lidé dbali i o zevnějšek (Švub, 1997). Pro oblast kulturistiky a fitness má ovšem největší význam vznik Olympijských her. Účelem těchto aktivit bylo získat sílu, tu následně předvést v rámci klání olympijských her, slavností, které měly upevňovat řeckou kulturní příslušnost (Grexa, 2011).
Podobnou filosofií se řídila i společnost starověkého Říma, ve kterém se pro kulturistiku a fitness staly významnými představiteli tzv. gladiátoři, bojovníci, kteří soutěžili v amfiteátrech proti lidem nebo zvířatům (Švub, 1997).
Tělesná kultura ve středověku
Křesťanství připravovalo člověka na posmrtný život, které odvádělo od péče o jeho tělo. To bylo považováno za „hříšné“. Křesťané věřili, že zatímco duše je božská a nesmrtelná, tělo musí být hříšné a nečisté, z čehož pramenil hluboký odpor k lidskému tělu, a tím i k tělesné výchově. Na jedné straně vznikl ideál světce, dále pak světský ideál hrdiny, sice zbožného, ale žijícího plným životem. Jeho podoba se v průběhu 12. století proměnila v rytíře, jehož výchova postupně nabyla organizované podoby (Kössl, 2018).
Tělesná výchova dostala své podstaty ke konci středověku v období 14.–16.
století, kdy byla v Itálii znovuobjevena kultura antického Řecka a Říma. Ideová opora antiky byla znovuzrozením ideálu kalokagathie a stál zde opět ideál harmonicky vyvážené osobnosti. Vedle tradičních aktivit se však objevuje nový fenomén: fyzicky nadaní jednotlivci sloužili svým mecenášům jako první sportovní profesionálové, z nichž můžeme vypozorovat první známky osobního trénování. Za účelem rozvoje teorie sportu a zájmu o tělesnou výchovu začaly vnikat speciální sportovní objekty (Grexa, 2011).
Tělesná kultura v období novověku
Středověká Itálie nikdy nepřerušila myšlenky antických tradic. S heslem „Ve zdravém těle, zdravý duch“ se opět začal rozvíjet kult zdravého a funkčního těla, a směry období novověku staví na zásadách antického období. Řada humanistů řešila problematiku tělesného pohybu jako přípravy mládeže. (Kössl, 2018).
Nový rozkvět tělesného cvičení
S určitými metodami posilování přišli až švédští lékaři na počátku 19. století.
Jako součást tehdejších léčebných procedur se posilování rozšířilo i v německých
sanatoriích a lázních jako procvičování svalů po úrazech. K těmto účelům byly používány i první posilovací stroje s variabilním odporem. Základy byly tak položeny nejen současné kulturistice, ale také dnešní rehabilitační a léčebné tělesné výchově (Thorne, 1998). Zde se objevuje původ současné kulturistiky, kdy se sportovci snažili cvičením se zátěží přivést do esteticky vyváženého komplexu. Objevila se snaha rozbít tehdejší sedavý a nezdravý způsob života, který s sebou přinesla průmyslová revoluce, a sport začal být považován za něco, co může mít obrovský vliv na zdraví a jeho upevnění (Švub, 1997). S tím se začíná budovat systém speciálních cviků, které člověka chrání před nemocemi a také dle Sommera (2003) rozvíjí tři základní hodnoty lidského těla, tedy zdraví, krásu a sílu.
Kulturistika se od té doby neustále rozvíjela a byly objevovány různé principy cvičení. Ve světě kulturistiky měl v tehdejší době velký podíl Eugen Sandow, představitel prvního kulturisty současného pojetí (Müller, 1968). Sandowovi se podařilo vytvořil vcelku propracovanou soustavu cviků s břemeny a začátkem 19. století vydal knihu z názvem Body-Building (Petrov, 1971). Základy položil i kulturistickým soutěžím a začátkem 20. století první kulturistickou soutěž i pořádal. Vůči jeho jménu se od roku 1977 vítězům prestižní soutěže Mr. Olympia IFBB předává soška Eugena Sandowa (Šimek 1984). Mezinárodní federace kulturistiky IFBB byla založena roku 1946, kdy se kulturistika začala rozvíjet o něco výrazněji. Na té se původně účastnily Spojené státy americké a Kanada, dnes nese federace název International Federation of Bodybuilding and Fitness a je zodpovědná za pořádání veškerých profesionálních kulturistických soutěží (Stackeová, 2008).
Další z velkých osobností ze světa posilování byl George Hackenschmidt za své nevšední vzpěračské výkony. Se Sandowem a Hackenschmidtem přišla řada dalších velkých siláků a vzpěračů, která pokračuje až k Paulu Andersonovi a dalším sportovcům dnešních dnů. Obrovský důraz na tělesnou kulturu kladl Bernart MacFadden, který pro šíření myšlenky kultu těla založil časopis Tělesná kultura (Schwarzenegger, 2018).
Zrod kulturistiky ve 20. století
Zatímco převládalo spíše cvičení s vlastní vahou, v tomto období byly vynalezeny jednoruční a obouruční činky. Činky se závažím byly sice používány doposud už po nějakou dobu, nyní ale přišly na trh s nastavitelnou vahou, což dávalo možnost mnohem systematičtějšímu tréninku. Ke cvičebnímu nářadí se tak začala ubírat velká pozornost
a daly za vnik novým cvičebním formám. Se vznikem cvičebních strojů a pomůcek začala vznikat i konkrétní místa, kde bylo možné těchto strojů využít, a v druhé polovině 20.
století se tak začaly objevovat první fitness centra (Prochlapy.cz).
Kulturistika a fitness byli tehdy ještě poněkud pochybnou disciplínou. Mínění o kulturistice a fitness změnil muž jménem Steve Reeves, který si vysloužil obdiv široké veřejnosti (Jablonský, 1967). Stal se nejproslulejším kulturistou všech dob, ale také jedním z nejlépe placených herců, a to především pro ztvárnění Hercula z roku 1958.
Filmy začal točit po vítezství na přeboru Mr. America a Mr. Universe, a kulturistika tak začala prostupovat k širší veřejnosti a měnit jejich pochyby ve vážný zájem (Schwarzenegger, 2018).
Díky zájmu o profesionální kulturistiku se začaly otevírat posilovny, kulturistické soutěže se začaly objevovat v televizních přenosech, a s nástupem nových posiloven vzrostl i prodej a vývoj nových cvičebních strojů a pomůcek. Vznikl také časopis Joe Weidera s názvem Kulturistika, dnes Muscle & Fitness (Schwarzenegger, 2018).
Historie a vývoj kulturistiky a fitness na území České republiky
Kulturistika je na území tehdejšího Československa oficiálně uznávána počátkem 60. let, kdy byla jako samostatná komise přiřazena k sekci vzpírání. Tak tomu bylo i ve většině zemí světa a československá kulturistika pak byla zařazena do Mezinárodní federace vzpírání a kulturistiky, v roce 1920 založené jako Mezinárodní federace vzpíraní (FIH), po roce 1959 s přídomkem kulturistiky. Tento ryze jedinečný a individuální sport si napříč nepochopení většiny starších sportovců získal uznání nejvyšších orgánů tělesné výchovy. Později byla kulturistika rozčleněna do tří různých směrů: kondiční kulturistika, sportovní kulturistika a silový trojboj (Stackeová, 2008).
Stackeová (2008) dále uvádí zánik jednotnému systému při školení fitness trenérů.
To dává za vznik řadě trenérských škol. Od roku 2000 se i řádně změnila legislativa pro oprávnění k provozování fitness center i pro trenérskou činnost (tamtéž).
Historie fitness center na území České republiky
První fitness centra začala na území České republiky vznikat zhruba o 40 let později než ve světe, tedy počátkem 90. let. První takové prostory začali zakládat především nadšenci z řad kulturistů bez dostatečného finančního zajištění a potřebných ekonomických, manažerských a marketingových znalostí, jednalo se tak spíše
o demoverze center, jež byly běžné na území tehdejších Spojených států. S vzrůstajícím zájmem se fitcentra začala podobat světovým rozměrům, se kterými jsou dnes téměř srovnatelná (tamtéž).
Vysoce významnou osobností v českém fitness je dvojnásobný mistr světa Petr Jablonický. O rozvoj fitcenter v České republice se dále zasloužil Petr Tlapák, který v roce 1991 založil institut k proškolení fitness instruktorů a trenérů a vydal řadu publikací zaměřující se na cvičení ve fitness. Svou pedagogickou a publikační činností k rozvoji fitcenter a profesionalizaci fitness trenérů a instruktorů přispívá Daniela Stackeová (tamtéž).
2 Osobní trenér ve fitness
2.1. Profese trenéra
Pracovní náplň „trenérů“ nebývala tolik obsáhlá. Zapotřebí navíc nebylo žádné specializované přípravy či vzdělání, které by k trenérské činnosti člověka z hlediska legislativy opravňovalo, a samotná příprava k trenérské činnosti se tak začala více racionalizovat až začátkem dvacátých let (Svoboda, 2008). Intenzivní příprava a systematicky složený trénink se začal stávat nezbytností. Kořeny pedagogického a psychologického přístupu ke sportu se prvně objevují v dílech Pierra de Coubertina, známého jako zakladatele moderních olympijských her, který ve svém díle Pédagogie sportive podtrhl význam pedagogického vzdělávání ve sportu, tím však položil základy i trenérské profesi jako takové (Kössl, 2018).
Nároky na trenérskou činnost výrazně vzrostly po druhé světové válce, kdy často neshodující se znalosti sportovců přestaly být dostačující, a odborníci si začali uvědomovat jejich důležitost. Sportovní činnost byla rozšiřována o vědecké poznatky z jiných oborů, kterým byla např. fyziologie, biomechanika, psychologie, sociologie apod. Studiem a vzájemnou provázaností se tak začal získávat mnohem ucelenější, podrobnější a vědecky podložený teoretický přehled, který je východiskem dnešního sportovního trenérství (Svoboda, 2008).
Dnes je trenér oblíbenou a vysoce žádanou profesí jak ze strany lidí, kteří využívají jejich služby, tak ve smyslu směru, kterým se lidé ubírají po své profesní dráze.
Průcha (2009) pojem trenér v listech Pedagogického slovníku definuje jako „profesi pedagogického charakteru uplatňující se jednak ve sféře sportu, jednak v profesním vzdělávání jako instruktor při výcviku praktických dovedností v různých pracovních odvětvích“, trenér tedy vykonává pedagogickou činnost vymezenou v zákoně č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. Pojem samotný je převzatý z anglického slovesa train (= vyučovat, instruovat a připravovat), pojem trenér je tedy používán pro označení profese člověka, jehož náplní je hlavně zajištění a vedení tréninku sportovce (Whitmore, 2011).
Pro začínající a nezkušené sportovce je trenér důležitou osobností, jenž je svým vzděláním a schopnostmi ovlivňuje, když se prvně setkávají a seznamují se sportem.
Svou působnost mají také v soutěžním a vrcholovém sportu, nebo i ve sportu školním a rekreačním. Pracují s různými skupinami či jednotlivci, lidmi různého věku, sportovní
výkonnosti či dalších specifik. Analýzy vysokoškolského studia sportovního trenérství v Evropě vyústili v konstatování, že uvedené profesionální oblasti lze identifikovat dvě hlavní standardní profese, z nichž má, jak zmiňuje Jansa (2012) každá další dvě komponenty:
1. Trenér orientovaný na osoby participující ve sportu:
a) trenér začátečníků (děti, mládež, dospělí), b) trenér rekreačně sportujících.
2. Trenér výkonnostně orientovaných ve sportovců:
a) trenér talentovaných sportovců (děti, mládež, dospělí), b) trenér profesionálních sportovců.
2.1.1. Činnost trenéra a jeho význam
V strukturovaném přístupu se neobejdeme bez vymezení jednotlivých složek (úkolů a náplní) trenérské činnosti. Nároky na trenérské vzdělání pojímají obory společenské i přírodovědné, které navíc formuluje specializace trenérské činnosti na konkrétní sport nebo určitá sorta klientely, se kterou trenér pracuje. Trenérské profese sice téměř vždy cirkulují v oblasti psychologické, pedagogické, didaktické a sociální, jednotlivé činnosti trenéra se ale na základě jeho specializace a konkrétní skupiny může více či méně vychylovat. Obecná činnost trenéra tak představuje širokou paletu jejích složek (Jansa, 2012). Nebudeme si proto v této práci detailně vymezovat veškeré trenérovy činnosti, které jeho by profese mohla zahrnovat na základě faktorů vznikajících v konkrétních podmínkách praxe.
Svoboda (2008) trenérskou činnost dělí na dvě hlavní části:
a) teoretickou,
b) praktickou (neboli interakční).
Jádrem teoretické části je trenérovo absolvované i současné vzdělání zahrnující odborné znalosti i vlastní zkušenosti a schopnosti, přičemž jejich množství má odpovídat kapacitě trenéra poznatky reálně a srozumitelně využít. Není vyžadováno, aby se trenérovi vědomosti pohybovaly na vědecké úrovni oborů, z kterých v praxi využívá poznatky (fyziologie, psychologie, pedagogika, biomechanika apod.), měl by jim ale reálně rozumět a umět je vysvětlit nebo obhájit. S tím se pojí určitá objektivnost a schopnost vlastního uvážení trenéra nad konkrétními metodami. Musí brát v úvahu fakt,
že psané slovo nemusí být všeobecně platné, ale taková nemusí být ani zkušenost.
V teoretické přípravě se trenér nevyhne ani rozhodovacím procesům zahrnujícím výběr z možných alternativ na základě dostatku důvěryhodných informací a možných řešení, zbilancování jejich kladů a záporů, a především předpokládání jejich finálních důsledků (Svoboda, 2008).
Shrneme-li předchozí odstavec a Svobodova slova, teoretická složka by se dle Svobody (tamtéž) měla řídit následujícím:
a) množství informací by mělo být úměrné tak, aby je trenér dokázal zpracovat a použít,
b) trenér by měl umět své znalosti chápat a umět je i srozumitelně vysvětlit, c) všechna teoretická východiska by měla mít svou praktickou hodnotu,
d) trenér by měl být objektivní a řídit se informacemi, který si je schopný sám ověřit, e) měl by své poznatky hierarchizovat, tedy odlišovat podstatné od méně
podstatného,
f) trenér by se měl umět i v teoretické přípravě rozhodovat.
Svoboda (tamtéž) zdůrazňuje, že ani sebeobsáhlejší teoretické znalosti nezaručují úspěch v realizaci, ve které se uplatňují interakční kapacity trenéra.
O dost náročnější je druhá část trenérské činnosti, praktická neboli interakční.
Analýzy interakce vycházejí z pozorování úspěšných i neúspěšných trenérů jednotlivců i skupin (sportovních družstev), kdy byly při vyučování nebo trénování registrovány všechny výrazné interakce. Založeny jsou na systematickém pozorování trenérské činnosti, na vlastních zkušenostech i výzkumy nepodložených dedukcích (tamtéž).
Svoboda (tamtéž) jednotlivé složky praktické činnosti trenéra rekapituluje následovně:
a) trenér má být pro své svěřence modelem, nemá nic předstírat, neoklamávat, má naslouchat a umět porozumět, být do určité míry přísný, ale chápající,
b) má vyžadovat plné odevzdání se svěřencům sportu, zároveň má ale dávat najevo, že sport není vším,
c) trenér má své sympatie a pozornost spravedlivě rozdělovat mezi své svěřence, nepodléhat prvotním dojmům a předsudkům a plně si uvědomovat své vlastní pocity i pocity svých svěřenců,
d) trenér má u svých svěřenců budovat sebedůvěru, ale i schopnost objektivního sebehodnocení a sebekontroly,
e) měl by při tréninku svého svěřence verbálně podporovat,
f) trenér má komunikovat rozhodně, ale přátelsky a v zájmu navození dobré atmosféry,
g) korigovat svého svěřence rázně a krátce, vždy s odůvodněním, měl by nejprve vystihnout to, co je dobré, a poté až sportovce opravovat,
h) pozitivní nádech má mít i jeho hněv, i) měl by chválit, ale ne neustále,
j) sledovat, čemu sportovec připisuje vinu v případě selhání,
k) vytvářet takovou atmosféru, ve které má sportovec právo se vyjádřit k tréninku, l) nepříliš přehánět ve vedení tréninku, resp. podávání informaci, instrukcích apod.
m) i po negativních výsledcích komunikovat v klidu a sportovci nic nezazlívat, n) seznamovat sportovce nejen s jeho vlastním úkolem a zodpovědností, ale
i s úkoly a zodpovědností ostatních,
o) rozlišovat únavu od nechuti ke sportovní činnosti.
Přestože činnost trenéra nezobecňujeme (v úvahu bereme trenérovo osobní rozhodování či jeho zosobněnou formu vykonávání práce a možné podmínky okolí promítající se do jeho práce, kterým mohou být například tradice nebo materiální zázemí), záleží, do jaké míry budou splněny dílčí úkoly tělesné a sportovní výchovy (Jansa, 2012).
Těmi jsou dle Svobody (2008) utváření potřebných vědomostí o sportu, utváření sportovních dovedností a rozvoj pohybových schopností, utváření potřebných návyků a zvyků, regulace postojů ke všem otázkám sportovního života, ovlivňování interpersonálních vztahů a všestranné působení na vlastnosti osobnosti sportovce.
Hlavně u začínajících sportovců proto sledujeme i další faktory, mezi které Jansa (2012) řadí radost z pohybové aktivity, upevnění zdraví, kompenzaci a relaxaci po jednostranné zátěži, aspekty socializační, smysl pro „fair-play“ či aspekty sebevýchovné.
Trenér je pro klienta či sportovce často také důvěrníkem, měl by proto být také dobrým psychologem a u svých svěřenců přispívat také k jejich pozitivní socializaci svým psychologickým působením. Specifické cíle v oblasti socializace uvádí Jůva (2006):
1. rozvoj odpovídajících forem sociálního jednání,
2. schopnost adekvátního vyjadřování a komunikace v různých sociálních
3. vývoj vědomí pospolitosti,
4. jednání podporující společné zájmy, 5. umění řešení konfliktů,
6. pochopení společenských struktur, jejich vztahů atd.
2.1.2. Osobnost trenéra
Trenérská činnost je řadě lidem sympatická a většině připadá i lákavá co se týče kariéry; děje se tak zřejmě proto, že není obtížné se trenérem stát. Často totiž stačí úspěšné složení zkoušky instruktorského kurzu, který se po zaplacení téměř směšné částky dá absolvovat i v průběhu jednoho měsíce. A právě zde vznikají razantní rozdíly v kvalitách.
Přestože trenérská profese se může ze strany nevědomého klienta zdát po všech stránkách naprosto v pořádku a úplná, v rámci předpokladů úspěšnosti musí vykonavatel splňovat řadu nároků na jeho osobnost, které jsou od jeho klientely očekávány (Svoboda, 2008).
Psychologie osobnosti je hodnocena na základě schopnosti člověka začlenit se do společnosti, jeho působení na jiného jedince nebo skupinu a jeho směřování k cíli.
Chápeme ji jako soubor trvajících vlastnosti, které představují individualitu a rozdílnost mezi jednotlivci, vyznačující se v chování svými specifickými projevy a způsoby jednání skrze seberealizaci a uskutečňování cílů (Cakirpaloglu, 2012).
Svoboda (2008) ve své publikaci zmiňuje typy trenérů rozlišené Tutko a Richardem na základě jejich osobností:
a) Trenér autoritářský („hard nosed“) se vyznačuje krutým a neúprosným jednáním, vyžaduje preciznost a rychlé plnění úkolů, vyhrožuje a trestá. Nárokuje přísné dodržování stanovených pravidel a plánů. Sám vyhledává spíše nevýrazné osobnosti a mezi sportovci je spíše neoblíbený. K jeho přednostem patří umění sjednání pořádku, mezi nedostatky se objevuje pak neoblíbenost a špatné snášení ze strany klienta.
b) Trenér přátelský („nice guy“) představuje opak trenéra autoritářského. Je mezi klienty velmi oblíbený a přátelský. Vyznačuje se pozitivním vztahem k lidem i celkovým přístupem k práci. Dovede experimentovat, vyjadřuje vůči sportovci zájem, svou osobností navozuje uvolněnou atmosféru a jeho klienti mají výsledky.
c) Trenér intenzivní („driven“) je velmi podobný autoritářskému typu trenéra, odlišuje se však vyšší emocionalitou a menším trestáním hráčů. Průběh tréninkového cyklu výrazně dramatizuje, bere si vše osobně, je horečný a věčně
nespokojený. Vytyčuje se takovými nároky na sportovce, které bývají často až nereálné a klienty jimi odrazuje.
d) Snadný trenér („easy going“) je protikladem intenzivního. Je spíše flegmatický a improvizačního charakteru. Sportovcům jeho osoba nepřipadá vůbec autoritativní a jsou volnější a nezávislejší, což vede k nulové efektivitě a vydatnosti tréninku.
e) Businessman („business-like“) dbá na své vzdělání, neustále se snaží své vědomosti posouvat a rozšiřovat v oblasti obzory, které si vždy řádně zúročí.
Postrádá lidský a emocionální vztah se sportovci a k činnosti. Nevytváří pozitivní atmosféru, svou práci vnímá pouze jako prostředek k výdělku.
Jednotlivé typy se vyznačují dobrými i špatnými vlastnostmi. Reálně se ale neobjevuje žádný z vyhraněných typů trenéra, kterého by charakterizovaly pouze jemu výše přiřazované vlastnosti. Charakteristika jednotlivých trenérů se pohybuje v rozmezí zpravidla dvou výše uvedených typů, které se pouze dotýkají určité oblasti jeho osobnosti uplatňující se v konkrétních situacích, nikdy ji ale nepostihují úplně celou, nelze ji tak na základě toho hodnotit. Na funkci a profesi trenéra se vztahuje více společenských nároků, typologie představuje pouze základní charakteristiky (Svoboda, 2008).
Se zajímavým náhledem na situaci osobnosti trenéra přišli Lefebr a Bedard, ke které si více vyjadřuje Svoboda (tamtéž) ve své publikaci. Pokud si trenér přeje zjistit, jak působí jako osobnost, je důležité, aby znal tři základní věci: svůj sport, svou klientelu a sebe samotného. Člověk je ale často sám k sobě kritický a nedovede sám sebe objektivně ohodnotit. Vhod přijde se na sebe umět podívat ze čtyřech různých hledisek, které zmiňuje Svoboda (tamtéž):
a) aréna – to, co o sobě víte vy sami, o vás ví i sportovci (např. vzdělání),
b) slepé místo – to, co o sobě vy sami nevíte, ale vědí to sportovci (mohou symbolizovat některé negativní vlastnosti, které u sebe sami nevnímáte, ale vnímají je sportovci),
c) fasáda – je tím, co o sobě víte vy sami, ale nevědí to sportovci (např. obava z případné kritiky, hodnocení),
d) neznámé – je to, co o sobě nevíte ani vy, ani sportovci (např. neuvědomělá motivace).
Pozitivních účinků trenér docílí rozšířením oblasti arény. Toho docílí snížením slepého místa, tedy zpětnou vazbou ze strany sportovců, nebo také zmenšením oblasti fasády, tedy trenérovým vysvětlením jeho chování sportovcům (tamtéž).
2.1.3. Role trenéra
Pojem sociální role vyjadřuje soubor jednání (chování), který úzce souvisí s určitou prací (profesí) nebo dělbou činností. Ralph Linton, který pojem sociální role do odborné psychologie zavedl, chápal roli jako dynamický aspekt pozice (statusu). V jiném podání sociální role vyjadřuje to, že se od jedince zaujímající určitou pozici ve skupině očekává přesně to, co je pozici hodné a jaké chování ji definuje (Řezáč, 1998).
Procesem osvojování si rolí (tedy určitého chování, které je v rámci dané situace očekáváno) a vzájemné působení s prostředím je socializace, je dle Petruska (1996)
„komplexní proces, v jehož průběhu se člověk jako biologický tvor stává prostřednictvím sociální interakce a komunikace s druhými sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti.“ Sekot (2008) uvádí, že socializace „není jednosměrným procesem vlivu sociálního prostředí na formování jedince, ale interaktivním procesem, prostřednictvím kterého kontaktujeme ostatní, syntetizujeme tok informací a utváříme rozhodovací proces modelující naše vlastní životy a sociální svět kolem nás.“ Jedinec si tak nápodobou jednání a mluvy ostatních ve skupině osvojuje normativní a hodnotové projevy a vzorce chování, které jsou pro danou skupinu typické. Příkladem mohou být mladí nadšenci, kteří se mohou vztahovat k trenérovi nebo referenční skupině sportovních hvězd (tamtéž).
To je poněkud přirozeným vývojem sportovce, který se postupem času mění v trenéra. Sportovec pociťuje určitou změnu, s pozicí trenéra se začne ztotožňovat a začíná se chovat tak, jak se od trenéra očekává – tím začíná plnit jeho roli. Plnění role je do jisté míry dáno i jeho osobností, plní tedy určité úkoly, ale „svým způsobem“, který někdy přes zcela jiná očekávání jeho svěřenců mohou přijmout, jindy je nutné, aby trenér formu své práce přizpůsobil svým svěřencům. Taková adaptace však může sehrát vysoce významnou úlohu ve vývoji trenérovi osobnosti (Svoboda, 2008).
Studium trenérské role jako takové je dost obtížné a omezené, překážkou je především nereálná schopnost jedince dostatečně poznat. Svoboda sociální role trenéra studoval u 226 trenérů nejvyšších kvalifikací, vytypovaných z literárních podkladů i vlastních praktických zkušeností. Svoboda (tamtéž) tak vymezil 6 sociálních rolí trenéra:
1. role informátora – podává jednotlivé instrukce a jejich vysvětlení, 2. role důvěrníka – působí jako důvěrná osoba, které se klienti svěřují,
3. role ukazňovatele – je vůči klientovi autoritou, která udává podmínky a pravidla, 4. role motivátora – vybízí k jednotlivým úkonům, odměňuje,
5. role referenta – zhodnocuje situaci,
6. role vychovatele – pedagogické působení na sportovce a jeho osobnost.
Typologie trenéra se dle Dovalila (2002) v souvislosti se stoupajícími nároky na řídicí schopnosti trenéra diferencují podle výkonnostních úrovní následovně:
a) Trenér-pedagog působí především v trénování dětí a mládeže. Je důležité, aby byl schopný respektovat různé vývojové zvláštnosti. Neopomíjí všestranným rozvojem mladých sportovců, je pro ně vzorem, je trpělivý, má znalosti o rozpoznávání talentu a dokáže se přizpůsobit věkovým odchylkám.
b) Trenér-organizátor obsahuje jen vlastní proces z hlediska obsahu, zatěžování atd., účastní se ale také při zajišťování podmínek pro trénink i pro účast v soutěžích.
c) Trenér-specialista vyžaduje nejvýkonnostnější úroveň sportu, vysoké nároky se objevují ve všech směrech. Má tvůrčí schopnosti, smysl pro kolektivní spolupráci. Mimořádné nároky jsou kladeny na psychologickou stránku činnosti, přístup a řízení sportovců.
V sociálně-psychologickém smyslu lze dle Dovalila (tamtéž) závěrem shrnout obecná doporučení:
• trenér má být modelem, vzorem pro svoje svěřence. Být přesný, ale chápající, schopný sebepoznání a seberegulace,
• vyžadovat plné odevzdání se a prožívání sportu, ale dávat též najevo, že v životě mohou být i důležitější věci,
• usilovat o spravedlivost, pokud jde o pozornost i sympatie,
• budovat u sportovců sebedůvěru, ale i sebekontrolu,
• učit umění koncentrace a relaxace,
• komunikovat s rozhodností, ale přátelsky, s dobrou náladou,
• korigovat krátce, nejprve pochválit to dobré a pak opravovat,
• hněv má být pozitivní, negativní odsouzení působí destruktivně,
• pochválit, co je dobré, ale nechválit neustále,
• sledovat, s jakými příčinami sportovci spojují výsledek v soutěži (kauzální atribuce),
• vytvářet atmosféru, v níž má sportovec právo se vyjádřit,
• nepřehánět v ničem, ani v povzbuzení, ani v kritice,
• po neúspěchu najít způsob, jak sportovce z této situace dostat,
• klást odpovědnost na jedince i ostatní členy týmu,
• rozlišovat nechuť od únavy fyzické či psychické.
2.2. Fitness
2.2.1. Definice fitness
Miessner (2009) pojem fitness ve své publikaci definuje jako „všeobecnou životaschopnost člověka a jako schopnost provádět aktuálně zamýšlené činnosti.“
Slovo anglického původu je do českého jazyka překládáno jako „míra schopnosti a dovednosti efektivně žít a pracovat“ (ABC Slovník cizích slov).
Nejčastěji je slovo fitness chápáno jako souhrn sportovních aktivit prováděných ve fitness centrech za pomoci cvičebních pomůcek a cvičení speciálních na trenažerech.
Pojmem fitness je v širším pojetí označován životní styl, jehož záměrem je všeobecné zlepšení tělesné kondice, náprava tělesného postoje, rozvoj síly a změna proporcí těla spočívající v úpravě celkové životosprávy, propojující cvičení s dodržováním určitého dietního režimu a procesů regenerace (Kolouch, 1990). Jeho smysl přesahuje do zdraví a jeho upevnění a zdokonalení funkcí těla, zahrnující dle Blahušové (2009) zlepšení kardiorespirační vytrvalosti, svalové síly a vytrvalosti, kloubní pohyblivosti a sledování složení těla v množství a poměru podkožního tuku a aktivní tělesné hmoty, které navíc obsahuje pět složek souvisejících se zdravím:
a) Kardiorespirační vytrvalost označuje jako nejdůležitější součást fitness.
Jedná se o schopnost přenášet důležité živiny a kyslík pracujícím svalům a odstraňovat přebytečné produkty, které během zátěže vznikly. Pro zlepšení vytrvalosti jsou nejlepším prostředkem různá aerobní cvičení.
b) Svalová síla je definována jako schopnost svalu vyvinout maximální sílu proti odporu, kterou charakterizuje krátká doba trvání výkonu. Svalová síla je
zvyšována prostřednictvím cvičení se zátěží, s činkami nebo na posilovacích strojích.
c) Svalová vytrvalost je schopností svalu vydávat sílu proti odporu opakovaně, nebo výdrží ve svalové kontrakci. Pro rozvoj svalové vytrvalosti je nejvhodnější dlouhodobá aktivita nižší intenzity.
d) Kloubní pohyblivost umožňuje provádět jednotlivé pohybové úkony bez jakýchkoliv obtíží a pomáhá předejít poškozené kloubů, vazů a svalů.
Zlepšení kloubní pohyblivosti nebo také flexibility dosáhne sportovec strečinkem, tedy protahováním.
e) Složení těla je sledováním množství podkožního tuku a množství aktivní tělesné hmoty a jejich poměru.
V souvislosti se slovem fitness se často objevuje i pojem wellness, který se skládá z anglických výrazů well a ness. Základ slova well v sobě nese řadu vždy pozitivních významů. Druhá část slova, tedy ness, je překládána jako „výběžek“, přeneseně pak jako
„směr“. V přeneseném významu pak slovo wellness značí snahu o udržování a rozvoj tělesné kondice, tedy o harmonický životní styl (Krejčí, 2016).
Lépe je pojem wellness definován podle Světové zdravotnické organizace, které definici přijaly v následujícím znění: „Wellness vyjadřuje optimální zdravotní stav jednotlivců a skupin, přičemž existují dvě klíčové determinanty cílů – jednak realizace plného potenciálu jedince v rovině fyzické, psychické, sociální, ekonomické a mravní, a jednak plnění role v rodině, komunitě, na pracovišti a ve společnosti ve smyslu humánním“ (Global Wellness Day). Z definice vyplývá vzájemná provázanost se zdravím člověka a kvalitou jeho života, z čehož je možné vyjádřit, že wellness aktivity a procedury jsou považovány takové aktivity, které nějakým způsobem rozvíjí a upevňují zdraví jedince a které podporují realizaci plného potenciálu člověka. Podstatě fitness či pohybu obecně tedy rozumíme jako součásti wellness, je tedy jedním z prostředků k dosažení stoprocentní pohody člověka po tělesné i duševní stránce (Krejčí, 2016).
1.1.1. Fitness centrum
Kolouch (2007) vnímá fitness centra jako „nové, moderní typy společenských center, v nichž se lidé schází proto, aby pozitivně ovlivnili svoje zdraví a tvar svého těla.“
Kromě toho se fitness centra soustředí na „vytvoření ideálních podmínek pro individuální
(tamtéž). Fitness centra dle něj vznikla vzhledem k nedostatku pohybové aktivity lidstva, které bylo zapříčiněno vývojem nejrůznějších oblastí ulehčující člověku jeho fyzickou práci. Vyvinula se z různých posiloven a gymnastických sálů jako reakce na zpohodlnělé podmínky života v nesmírně rychle se měnící době jako kompenzace pohybové aktivity (tamtéž). Kolouch (tamtéž) je považuje za „místnosti vybavené přístroji, které umožňují napodobovat (simulovat) dříve přirozené činnosti.“
Fitness centra Kolouch a Boháčková (1994) dělí z hlediska:
a) velikosti, b) účelu, c) vybavení.
Dle velikosti fitcentra dělí na malá, střední a velká:
1. Velikost plochy malých fitcenter se pohybuje od 30 do 100 m2. Vyznačují se menším, více kolektivním a přátelským prostředím. Nevýhodou je omezený počet kvalitních přístrojů, omezené prostory také neumožňují žádná rozšíření a prostory pro související služby, které se ve fitcentrech mohou objevovat (sauna, masáže, solárium, bazén apod.). Prostory chybí i pro barové zázemí s občerstvením pro klienty.
2. Střední fitcentra jsou obvykle umístěná v prostorách od 100 do 350 m2. Jsou vybavena všemi dostupnými a potřebnými přístroji, nejčastěji používané přístroje se zde mohou objevovat dvakrát až třikrát. Obvykle je zajištěno i barové zázemí, kde je klientům nabízeno různé občerstvení. Objevují se také prostory pro větší šatny a další služby (solária apod.), přičemž si fitcentrum stále zachovává určitý osobitý ráz a charakter.
3. Velká fitcentra umožňují cvičení v prostoru větším než 350 m2, v jejichž zájmu je všestranné vyhovění zákazníkům. Nabízí kvalitně vybavené posilovny i aerobní zónu pokrytou ergometry, pásy, šlapadly a veslovacími přístroji, dále možnost masáží a dalších služeb. Sportovec zde nemusí mít dostatečné soukromí.
Dle účelu účelu fitcentra dělí na kondiční, sportovní, rehabilitační a účelová:
1. Kondiční fitcentra se nesoustředí na žádnou konkrétní skupinu zájemců o cvičení, snaží se tak vytvořit širokou škálu možností pro cvičení
a doprovodných služeb pro průměrného návštěvníka tak, aby vyhověla jeho všestranným zájmům.
2. Sportovní fitcentra se soustředí především na výkonnostní aspekty. Navštěvují je především sportovní kulturisti, siloví trojbojaři, vzpěrači, karatisté a další sportovci, kteří se orientují na výkon.
3. Rehabilitační fitcentra spolupracují s určitým léčebným zařízením a zajišťují takový typ cvičení, který napomáhá při rehabilitaci po jakémkoliv poranění, respektive udržuje optimální stav po dlouhodobých poškozeních hybného systému.
4. Účelová fitcentra věnují pozornost určité sortě návštěvníků. Tou mohou být pouze ženy, mladé lidé, lidé po zraněních a traumatech, starší osoby, děti apod.
Vybavení takových posiloven je voleno výhradně tak, aby plně vyhovovalo vybrané skupině.
Dle vybavení dělí fitcentra na fitcentra na bázi posilovny, aerobně-posilovací a víceúčelová:
1. Fitcentra na bázi posilovny jsou zakládána tělovýchovnými jednotami nebo jejich oddíly kulturistiky. Objevují se zde jednoruční a nakládací činky, posilovací přístroje, kladky a lavice.
2. Fitcentra aerobně-posilovací jsou stavěna na širokém výběru ergometrů.
Tyto přístroje jsou obvykle vybaveny různými elektronickými přístroji pro monitoraci tepové frekvence, krevního tlaku, výdeje energie, možnosti navolení velikosti zátěže a doby cvičení apod. Posilovací část s přístroji bývá uzpůsobena kruhovému tréninku.
3. Fitcentra víceúčelová v sobě kombinují více variant pro tělesná cvičení i další služby související s péčí o vzhled. Mimo posilovací zóny nabízí tento typ posiloven různé typy ergometrů, solária, saunu, možnost využití bazénu a skupinových lekcí. Může nabízet i další služby zahrnující kadeřnictví, kosmetiku, manikúru či konzultaci s lékaři.
Existují určité obecně stanovené předpoklady, které udělují označení „kvalitního“
fitness centra, ten, kdo o kvalitě fitness centra rozhoduje, je vždy však jedním, konkrétním klientem hodnotícím na základě svého osobního uvážení. Obecným ukazatelem kvality
Kvalita daného fitness centra a rozsah jím nabízených služeb a nabízeného vybavení se pak odráží i na jeho ceně za vstupné, které není pro všechna fitness centra jednotné (Kolouch, 2007).
Obrázek 1: Fitness centrum. Foto: Risen Wang
Kvalita posilovacích přístrojů se výrazně zvýšila po vzniku specializovaných výrobců využívajících poznatky diplomovaných odborníků, byly odstraněny začátečnické chyby a rozšířil se sortiment. Současný zájemce může kvalitního výrobce poznat podle kvality, ceny, dodací lhůty a řady dalších kritérií (Kolouch, 1994). Na našem trhu se můžeme setkat s následujícími přístroji specifikovanými Kolouchem a Boháčkovou (tamtéž) následovně:
a) dolní končetiny: leg press kolmý, leg press šikmý, přístroj pro tlaky nohama v sedu, předkopávání v sedu, zakopávání ve stoje, zakopávání v lehu, přístroje pro abdukci a addukci stehen, hacken-dřep, stojany na dřepy, přístroje pro posilování lýtek v sedě a ve stoje, stojánek na sisi dřepy, kladky pro zanožování, unožování a přinožování ve stoji, zanožování v kleku na lavičce, kyvadlové systémy pro zanožování, unožování a přinožování ve stoji, přístroje pro posilování hýžďových svalů v lehu na zádech, multipress,
b) horní končetiny: Scottova lavice (s nakládací činkou nebo cihličkami), kladky se spodním vývodem, kladky s horním vývodem, přístroje pro izolované posilování bicepsu a tricepsu,
c) záda: kladka s horním vývodem, kladka s dolním vývodem, veslovací přístroje, hyperextenzní přístroj, hyperextenzní lavice,
d) ramena: delt deck, multipress (pro tlaky za hlavou), soustavy protisměrných kladek pro posilování deltových svalů,
e) hrudník: benchpress v sedu a v lehu, pec-deck, soustavy protisměrných kladek pro cross over, multipress,
f) břicho: kladky a přístroje pro posilování přímého svalu břišního.
Mimo to Kolouch a Boháčková (tamtéž) specifikují i další nutné vybavení posiloven zajišťující příjemné prostředí a celkový komfort:
a) Koberce vytváří útulný dojem. Některými jsou zamítány pro zadržování prachu, tím tedy i zhoršení hygieny prostředí a vzduchu pro cvičení. V takovém případě může být vhodnější volit speciální sportovní podlahu.
b) Zrcadla představují nedílnou součást fitcentra umožňující dohled nad správným prováděním cviku. Na sportovce navíc působí motivačně a vytváří pocit většího prosvětleného prostoru.
c) Rostliny vytváří příjemnější a méně formální prostředí, kromě toho změkčují atmosféru.
d) Magnetofon pro zajištění hudby ke cvičení. Reproduktory by měly být rozmístěny takovým způsobem, aby byla hudba hlasitá přiměřeně stejně ve všech prostorách centra.
e) Nástěnky a plakáty dodávají fitcentru charakteristickou cvičební atmosféru.
Mohou obsahovat informace a aktuality fitness centra, motivační slogany, informace o správném provedení cviků nebo pravidla chování ve fitcentru.
f) Sociální zařízení (toalety a sprchy), šatny, dětský koutek a další zařízení dle prostorových možností. Zařízení jsou většinou předem stanovena odpovídajícími stavebními a hygienickými předpisy a normami.
1.1.2. Rozdíl mezi kulturistikou a fitness
Obliba a zájem o fitness roste téměř neustále, je však lehce upozaďováno termínem kulturistika. Fitness a kulturistika však skýtají určité rozdíly, přestože jde téměř o totožné sporty. Jak kulturistiku definuje Wanghofer (2000), „provádějí se zde cviky s různými přístroji a pohybový aparát přitom překonává odpory, které značně zatěžují svaly. Svalstvo reaguje na tuto zvýšenou zátěž hypertrofií, tj. zvyšováním svalové síly, svalového napětí a svalové hmoty.“ Cílem sportovního tréninku v kulturistice je pak
„dosažení maximální individuální sportovní formy, která je následovně vhodným způsobem prezentována na kulturistických soutěžích“ (tamtéž). Smysl takové soutěže spočívá v porovnávání tréninkového úsilí jednotlivých soutěžících, přičemž jsou výsledky ovlivňovány další řadou faktorů (rozličnost výchozí úrovně, genetické předpoklady či možnosti organismu sportovce) (Kolouch, 1994).
Obrázek 2: Kulturisté. Foto: Fvasallo
Kulturistika je řazena ke sportům, které nutí ve značné míře organismus se vyrovnávat se zvýšenými nároky na nejen svalovou soustavu, ale také kosterní, oběhovou, dýchací a nervovou. Prostřednictvím pravidelné zátěže se organismus kladeným nárokům přizpůsobuje zvětšováním objemu, to je ale pouze jednou složkou z celkového přizpůsobování organismu na vyšší zátěž. Organismus je velice složitý
a citlivě reagující celek i po straně anatomické a funkční, a správně sestaveným tréninkem je možné pozitivně ovlivnit jeho celkovou funkci a zvýšit jeho výkonnost. Je proto důležitá alespoň základní znalost anatomie a fyziologie a změn, které se v těle během a po tréninku odehrávají (Müller, 1968). Je samostatnou sportovní disciplínou, která se mimo jiné vyčlenila ze vzpírání. Jejím cílem není dosáhnout určitého sportovního výkonu, primární cíl tvoří dosažení žádoucího vzhledu těla uplatňujícího se především při kulturistických soutěžích. Rozhodčí se snaží postavu hodnotit jako celek, ať už individuálně, nebo při porovnávání s ostatními soutěžícími, sledovány jsou konkrétní svalové skupiny předváděné v povinných postojích, poté je hodnocena postava jako celek a hodnocen je i celkový dojem ze sportovce. Podrobnější srovnávání je rozhodčím umožněno při porovnávání s ostatními sportovci, které mezi sebou hodnotí (Roubík, 2012). V kulturistice je tedy hodnocena:
a) mohutnost a vyrýsovanost, b) množství podkožního tuku, c) objem svalové hmoty, d) hloubka a tvrdost svalů, e) symetrie a estetičnost postavy, f) pózování, chůze a celkový dojem.
Pojmem fitness jsou označovány sportovní aktivity nebo také celkový životní styl, jehož cílem je všeobecné zlepšení tělesné kondice, celkové zdatnosti, zlepšení držení těla a tělesných proporcí, současně působící na upevňování zdraví a rozvoj síly.
Oproti kulturistice zde tedy není primárním cílem nárůst svalové hmoty a estetický výsledek, pojem fitness značí všeobecné zlepšení tělesné kondice, tedy po všech různých směrech (Müllerová, 2007).
2.3. Osobní trenér ve fitness
2.3.1. Profese osobního trenéra ve fitness
Průcha (2009) pojem trenér v listech Pedagogického slovníku definuje jako
„profesi pedagogického charakteru uplatňující se jednak ve sféře sportu, jednak v profesním vzdělávání jako instruktor při výcviku praktických dovedností v různých pracovních odvětvích.“ Osobní trenér ve fitness pak s klienty pracuje na individuální úrovni za využití prostor fitness centra a příslušných pomůcek a strojů, které se v něm
nacházejí, a to vše za účelem požadavků a vytyčených cílů jeho svěřence. Do profese osobního trenéra ve fitness bývá v praxi často slučováno několik kategorií lišících se určitou specializací i vzdělanostním tarifem. Těmi jsou dle Andersona (2007):
a) instruktor fitness, b) kondiční trenér,
c) osobní trenér ve fitness, d) trenér kulturistiky.
Ve fitness centrech se nejčastěji setkáváme s instruktory fitness.
Pojem instruktor vychází z anglického verze „instructor“, která vyjadřuje člověka, který učí nebo vysvětluje, jak se má určitá činnost provádět. Ve fitness je instruktorem tedy osoba, která je přítomná v prostorech posilovny a dohlíží nad správným technickým provedením cviků a provádí tedy instruktáž. Instruktor je k dispozici k předvedení správné techniky cviků, s jimiž se na něj může návštěvník fitness centra obrátit (Costello, 2009).
Zaměřením kondičního trenéra je dosažení zlepšení kondice svých klientů.
Stackeová (2008) uvádí časté zaměňování pojmů kondiční a osobní trenér.
Označení kondiční trenér je vhodné skutečně pouze pro trenéry zaměřené na kondici, ať už z hlediska návštěvníků fitness, tak pro výkonnostní sportovce. „FTVS UK začala před dvěma lety pořádat kurzy pro kondiční trenéry a jejich náplň se skutečně od kurzů pro trenéry a instruktory fitness liší především v onom zaměření na kondici a výkonnost,“
dodává.
Osobní trenér ve fitness se věnuje jednomu klientovi, kterého vede až k dosažení společně vytyčených cílů. Osobní je synonymním slovem pro individuální, osobního trenéra lze tak definovat jako pracovníka, který pracuje s jednotlivci, kterému pomáhá dosáhnout vytyčeného cíle v oblasti fitness center (Anderson, 2007).
Trenér kulturistiky pomáhá sportovci v průběhu dlouholetého procesu dosáhnout celé řady změn, které mu umožní dosáhnout úspěchů v konkrétních kulturistických soutěžích. Snaží se dosáhnout výrazného navýšení množství svalové hmoty včetně její kvality, svalové symetrie a optimální prezentace výkonnosti na soutěžních podiích (Kolouch, 1994).
2.3.2. Specifikace činnosti
Činnost trenéra jsme si blíže specifikovali v předchozích kapitolách, které se věnovali profesi trenéra obecně. Pracovní činnosti osobního trenéra ve fitness jsou specifikovány ve veřejnosti dostupné databázi povolání spravované Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR následovně:
• sestavování plánu individuální fyzické přípravy,
• sestavování individuálního dietního a pitného programu,
• sestavování a příprava plánu individuálního sportovního vyžití,
• příprava a zajištění organizačního a materiálového vybavení,
• dohled nad zajištěním bezpečnosti při individuální fyzické přípravě klienta,
• dohled nad dodržováním příslušných hygienických pravidel daného sportu.
Náplň práce osobního trenéra pak Stackeová (2008) specifikuje do pěti následujících bodů, zahrnujících vstupní diagnostiku, individuální vedení cvičebních jednotek ve fitness centru včetně vypracování jejich koncepce na základě vstupní diagnostiky, dávkování aerobní zátěže, protahovací a kompenzační cvičení, sestavování krátkodobých a dlouhodobých fitness programů na základě vstupní diagnostiky, dietní doporučení v rámci fitness programů včetně výběru vhodných doplňků výživy a pedagogické a psychologické působení klientů.
Marketingová strategie
Komplexním pohledem vystihuje Roberts (1996) to, že kromě určitých dovedností a schopností, které jsme si lépe definovali v předchozích kapitolách, jsou důležité i marketingové schopnosti a schopnost prosadit se tak, aby získal dostatek klientů a byl si schopný zajistit dostatečný výdělek. Kromě toho doporučuje, aby se trenér specializoval na určitou skupinu lidí, stal se tak vyhledávaným odborníkem a vybudoval si určitou image. Marketing proto můžeme chápat jako platformu účinné komunikace mezi firemním prostředím a zákazníkem, která skýtá nástroje pro získání konkurenční výhody, který spočívá ve třech úkolech: identifikaci potřeb zákazníka, definování cílového trhu a vytvoření a udržení zájmu zákazníků o produkty, přičemž ve sportu probíhá orientace spíše na druhý a třetí úkol (Novotný, 2010).
Konkrétní doporučení pro osobní trenéry ve fitness sepsala ve svém blogu organizace AFPA (Apfafitness.com), jejíž posláním je zajistit studentům a zájemcům
o profesi osobního trenéra co nejkomplexnější a nejkvalitnější vzdělání v této oblasti.
Organizace v jednom ze svých článků publikovala několik tipů, kterými si k nárůstu počtu klientů mohou osobní trenéři ve fitness dopomoct:
1. Internetová média poskytují nástroje, jak předvést své vědomosti.
Jednou z možností je publikace článků v renomovaných online i offline médiích.
2. Aby trenér získal klienty, může mu skvěle posloužit seznam e-mailových adres, se kterým pak může pracovat a pravidelně klienty kontaktovat.
3. Pro mnohé firmy se marketingovým nástrojem číslo jedna staly sociální sítě.
Vhod přichází vlastní firemní stránka.
4. Word of Mouth je jakákoliv ústní komunikace dvou a více osob v rámci spotřebitelského chování. Jde o takový marketing, kdy o určitém produktu nebo službě mluví dva různí lidé. Pro trenéra je tento druh marketingu více než důležitý.
5. Dalším způsobem, jak vyniknout mezi ostatními trenéry, je zaměření na určitou oblast klientů.
6. Vhodná webová prezentace nebo internetová stránka je základním kamenem působnosti jakékoliv firmy v internetovém prostředí. Mohou zde být publikovány informace o trenérově osobě, vzdělání, reference klientů či články a doporučení v oblasti fitness a výživy, ceník, zaměření a kontakty.
7. Dalším účinným nástrojem jsou vlastní vizitky a letáky. Trenér je pak může nabízet případným zájemcům či je mít vystavené na recepci fitness.
8. Trenér by měl být pro své klienty vzorem a řada zájemců o cvičení si svého trenéra vybírá na základě jeho vzhledu. Trenér sám by měl vyznávat zdravý životní styl a fitness a jeho zásadami by se měl také držet.
9. K zviditelnění mohou trenérům ve fitness pomoct i spolupráce s firmami. Pro trenéra ve fitness to může být spolupráce v propagaci a přeprodeji cvičebních doplňků a suplementů či určitá značka oblečení.
10. Pro klienta ve fitness bude mít velkou váhu neustále trenérovo zlepšování se v jeho praxi. Trenér by se tak měl účastnit nových workshopů, sledovat trendy, mluvit o nich se svými klienty, na sociálních sítích či na blogu a zkoušet nové metody i s klienty.
11. Obrovskou výhodu budou mít trenéři, kteří svým klientům poskytnou první hodinu ve fitness zdarma.
12. Pro trenéra ve fitness je vhodná zejména internetová reklama, ať už reklama na sociálních sítích nebo formou rekamarketingu či jiného druhu PPC reklamy.
13. Aby byl trenér opravdu úspěšný, musí být především sám sebou. Klienti se s ním tak budou cítit přirozeně.
Vstupní diagnostika
Aby bylo možné vytvořit individuální tréninkový plán, je nutné, aby trenér ve fitness vycházel z určitých vstupních dat. Měl by tak provést důkladnou vstupní diagnostiku. Svou pozornost by měl zaměřit zejména na diagnostiku pohybového aparátu, tzn., že by měl umět vyšetřit přítomnost svalových dysbalancí, zkrácené a oslabené svaly a hypermobility. Vstupním rozhovorem by si měl o klientovi získat co nejširší pojetí a co nejvíce informacích přicházejících vhod při jeho práci, které zahrnují přehled o současném zdravotním stavu a životním stylu klienta, o jeho stravovacích návycích, o předchozí a současné pohybové aktivitě apod. (Stackeová, 2008).
Vstupní diagnostika by měla dle Stackeové (tamtéž) obsahovat:
• vstupní rozhovor,
• vyšetření aspekcí (pohledem),
• vyšetření chůze,
• vyšetření zkrácených svalů,
• vyšetření síly břišních svalů,
• vyšetření pohybových stereotypů,
• vyšetření hypermobility,
• další metody.
Cílem vstupního rozhovoru je získat veškeré informace o klientovi, které jsou potřebné ke složení takového individuálního tréninkového cvičebního plánu, který bude pro klienta nejvýhodnější a také naprosto bezpečný. Všechny informace by měly být zaznamenány v předem připraveném formuláři, aby se trenér nezdržoval příliš dlouhým zápisem informací a za co nejkratší dobu se mu povedlo získat co největší množství informací. Ideální volbou je předem připravený písemný dotazník. Zahrnovat by dle Stackeové (tamtéž) měl jméno a příjmení klienta věk, pohlaví, tělesnou výšku a hmotnost, vykonávanou profesi, průběh předchozí pohybové aktivity, předchozí zkušenosti se cvičením ve fitness centru, předchozí zkušenosti s dietními režimy a užíváním doplňků
