Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra pedagogiky a psychologie Studijní program: Vychovatelství
Studijní obor: Pedagogika volného času
SOCHA A UMĚLECKÝ OBJEKT VE VEŘEJNÉM PROSTORU MĚSTA LIBEREC
SCULPTURE AND ART OBJECT IN PUBLIC SPACE CITY LIBEREC
Bakalářská práce: 11–FP–KPP– 17
Autor: Podpis:
Tereza Holcová
Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Pechová Ph.D.
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
54 0 2 8 23 3+1CD
V Liberci dne: 22.4.2013
Čestné prohlášení
Čestné prohlášení
Název práce:
Jméno a příjmení autora:
Socha a umělecký objekt ve veřejném prostoru města Liberec
Tereza Holcová
Osobní číslo: P09000296
Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 22.4.2013
Tereza Holcová
Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Zuzaně Pechové, která mi při psaní, poskytovala cenné rady a odborné informace. Dále bych ráda touto cestou poděkovala zejména své rodině, která mne podporovala během studií a je mi velkou oporou.
Anotace
Bakalářská práce se v základní struktuře dělí na dvě hlavní části, na část teoretickou a část praktickou.
Teoretická část se zabývá vysvětlením pojmu animace jako metody zprostředkování umění.
Dále si vysvětlíme pojmy animátor a představíme si společnost Spacium. Rovněž se v teoretické části práce dozvíme o historické události z roku 1969, Socha a město, která je v konečném důsledku stěžejní pro celou práci. Díky ní se začaly umisťovat sochy volně do veřejného prostoru města Liberec. Druhá část práce se zabývá realizací animačního programu, který byl určen pro žáky ve věku 11-14 let libereckých základních škol a osmiletých gymnázií. Dozvíme se o přípravách programu, jeho cílů a vyhodnocení. Tento 90 - ti minutový program se vždy konal pod vedením animátorky ve stejné trase přímo v ulicích centra města Liberec.
Dle hodnocení účastníků, lze program považovat za úspěšný. Účastníci si z programu odnášeli nové zkušenosti a zážitky, což bylo za jedním z cílů programu.
Klíčová slova: Animace, animátor, sochařství
Anotation
This dissertation consists of two major parts: the theoretical and the practical.
The theoretical part of the research explains the term animation as a method through which one encounters art, animator and also introduces Spacium. The most important part of the theoretical background is "Socha a mesto" (Statue and the city) event in 1969. During this event, statues were freely positioned throughout the public space in Liberec city. The second practical part, guides us through an actual program that was developed to engage students between the age of 11 to 14. The middle school students in Liberec were taken to the streets of Liberec for ninety minute activity and worked directly with the animator. This work provides the methodology and results of this academic learning program.
The feedback from the participants was mostly positive. They experienced the city through different point of view and gained valuable experience, which was one of the goals of this program.
Keywords: Animation, animator, sculpture
Obsah
Seznam použitých zkratek... 10
ÚVOD…... 11
TEORETICKÁ ČÁST... 12
Výtvarná výchova a zpstrostředkování umění... 12
Artefiletika a zážitek... 12
Animace kultury jako vzdělávací metoda... 13
Animace kultury... 13
Animátor... 15
Socha ve veřejném prostoru... 17
Spacium... 22
PRAKTICKÁ ČÁST... 24
Návrh animace... 25
Model učení EUR... 25
Program animace... 27
Vybrané umělecké objekty... 28
Zastávka... 28
Lampa Edison... 29
Dvanáct měsíců... 29
Realizace animace s žáky a její popis... 29
VYHODNOCENÍ PROGRAMU... 34
Evaluace... 36
Vyhodnocení a prezentace výsledků... 38
ZÁVĚR... 42
SEZNAM LITERATURY A POUŽITÝCH ZDROJŮ... 43
SEZNAM PŘÍLOH... 46
Seznam použitých zkratek
• aj. a jiné
• AMU akademie múzických umění
• apod. a podobně
• atd. a tak dále
• č. číslo
• ČR Česká republika
• DAMU Divadelní akademie múzických umění
• JAMU Janáčkova akademie múzických umění
• např. například
• resp. respektive
• tzv. takzvaně
• tzn. to znamená
• ZŠ základní škola
Úvod
Během studia mi byla poskytnuta možnost, účastnit se realizace projektu Projít, Prožít a Poznat, který měla na starost shodou okolností vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Zuzana Pechová.
Projekt byl pořádán v rámci výzkumného grantu TUL SGS č. 5838. Tento program byl určen pro žáky všech Libereckých škol a jeho hlavní náplní bylo seznámit studenty s kulturně historickým dědictvím města Liberec. Program probíhal neformální metodou výchovy, prostřednictvím animace, skupinové spolupráce, happeningu apod. Projekt byl tematicky rozdělen na čtyři okruhy, které mohli dle vlastního výběru zájemci absolvovat. Čtyřmi hlavními tématy projektu byla historie města, moderní architektura, genius loci a umělecký Liberec.
Zmíněný čtvrtý okruh, umělecký Liberec, se soustředil a vycházel z historické události Socha a město 1969, která se stala průkopníkem ve volném osazování soch a uměleckých objektů do veřejného prostoru a ulic města Liberec. Toto téma mne natolik zaujalo, že jsem se rozhodla o něm psát ve své bakalářské práci. Vymyslela jsem si tedy vlastní program pro školy z Liberce, který vycházel z již zmíněné události z roku 1969, Socha a město. Připravila jsem tedy 90 - ti minutový animační program, který byl určen pro žáky 6. a 7. tříd základních škol, nebo osmiletých gymnázií.
Ve své práci se zaměřuji na teorii, ve které píši o možnostech využití animace jako vzdělávací metodě, dále o zprostředkování umění formou zážitku. Dále popisuji pojem samotného animátora, který je nedílnou součástí animačního programu. Jedním z dalších podtémat teoretické části je zmínka o společnosti Spacium, která je jedním z hlavních iniciátorů podobných programů, které se v Liberci pořádají. V závěru teoretické části nesmím zapomenout na ohlédnutí se do historie a přiblížit již několikrát zmíněnou událost Socha a město 1969.
Druhou částí mé bakalářské práce je praktická část, která podrobně popisuje celý program, včetně jeho zadání, cílů, příprav, průběhu a celkové evaluace. Konečné vyhodnocení programu bylo pro mne příjemným překvapením, účastníci byli s programem spokojeni a splnilo má očekávání.
Teoretická část
Výtvarná výchova a zprostředkování umění
V dnešní moderní době, kdy děti nebo mládež málokdy zavítají do výtvarných síní a galerií sami, nebo v doprovodu rodičů, je celkem náročné nacházet přijatelné metody a formy, díky kterým by se podařilo uměním zaujmout oko mladého diváka.
Je všeobecně známo, že výtvarná kultura velmi významně kultivuje myšlení a prohlubuje citlivost u lidí, kteří umí umění přijímat a zasvěceně na ně reagovat. V aktivních přístupech k výtvarnému umění se snažíme poodkrýt vztah mezi jednotlivými prvky, které se objevují v malířství, na sochách, v architektuře apod. K nejvíce používaným metodám uplatňovaným ve výchově umění, patří práces obrazovým materiálem, reprodukcemi, s výtvarnými parafrázemi, kopiemi atd. V přímém kontaktu s dílem je rovněž možné pracovat formou výtvarných etud, výtvarných akcí nebo animací, kdy dochází k navození prožitkového kontaktu. Žáci si tak prohlubují celkový kulturní rozhled, formulují výtvarné objevy a rozšiřují vědomosti.
V prožitkovém kontaktu s uměním se můžeme zaměřit na artefiletické pojetí výtvarné výchovy.
Artefiletika a zážitek
Pojmem artefiletika a zážitek se ve své knize Umění zážitku zabývá Jan Slavík a píše o nich: „ Artefiletika je výchovné pojetí založené a budované zprvu ve výtvarné výchově – oboru, který má v Čechách ve školní i mimoškolní výchově více než dvousetletou tradici a v průběhu dvacátého století si vybudoval i solidní teoretické zázemí. Metodicky je artefiletika založena na psycho-didaktickém využití dvou navzájem spjatých aktivit, (a) exprese - výrazového tvůrčího projevu, (b) reflexe – náhledu na to, co bylo zažito a vytvořeno. Artefiletika vznikala se snahou o těsnější přiblížení výchovy k osobnímu prožitku a vlastní životní zkušenosti žáků. Má být pro ně nejenom základem k vypracování kulturní citlivosti a kulturního poznání, ale také zdrojem jejich sebepoznávání. Hlavní cíle artefiletiky nejsou nikterak nové a patří k obvyklým standardům výchovy a vzdělávání v oblasti umění: učit se symbolicky vyjadřovat, poznávat a zároveň citlivě vnímat sebe a svět prostřednictvím uměleckých zážitků vycházejících
z vlastního tvořivého projevu.“ (Slavík, 2001, s. 12 - 13)
O zážitku se Jan Slavík ve své knize také zmiňuje ve velké míře. Konkrétně popisuje a vysvětluje tento pojem následovně: „Život a jeho situace musí člověk zakoušet: vidět, slyšet, hmatat, ochutnávat nebo pociťovat, uvědomovat si. Jinými slovy, musí je zažít – jinak mu nejsou přístupné. A to, co bylo zažito, je zážitkem. Slovem „zážitek“ tedy označujeme osobní přístup k určité životní situaci, kterou jsme díky zážitku uchopili a můžeme se k ní ve vzpomínkách navracet.
Zážitkem je pro nás v konečném důsledku to, co si ze situace odnášíme jako vzpomínky.“ (Slavík, 2001, s. 64)
Animace kultury jako vzdělávací metoda
Před společností se objevil nelehký úkol, nově interpretovat kulturu a uvést ji do souladu s lidskou realitou. Proto musí být použity nástroje, jež jsou cizí vědám přírodním, jsou to interpretativní nebo hermeneutické techniky, odpovídající chápání říše reality již strukturované lidským vědomím a úsilím. K didaktickým metodám, které mohou navodit novou vzdělávací situaci, patří:
• facilitace
• konsilience
• animace
Animace kultury
Při bližším zkoumání a hledání vysvětlení pojmu animace kultury jsem zjistila, že existuje spousta názorů a vysvětlení, které se snaží pojem blíže definovat a specifikovat. Jedním z těch, kteří se animací kultury zabývají, je současný slezský sociolog a kulturní pracovník Mgr. Jiří Siostrzonek Ph.D. Ten se při objasnění a vysvětlení pojmu animace inspiruje u polských sousedů. „Animace kultury je jeden ze studijních a vědních oborů akreditovaných na většině polských univerzit.
Je zaměřen na vytváření živého prostoru mezi již existujícími artefakty, na sjednávání podmínek pro dialog lidí v inspirativním, komunikačním prostoru a na motivování lidí k mentální fyzické
kreativitě. Jedním z hlavních termínů vztahujícím se k animaci kultury je prožívání, sebeprožívání a spoluprožívání.“ (Siostrzonek, 2009, s. 22)
V polských kruzích se pojem animace pohybuje kolem hlavního pojmu oživení. Siostrzonek opisuje termín animace blízkými pojmy, jako jsou oživení, probuzení, mobilizace nebo energizace.
Animovat znamená pro animátora probouzet, vnášet život, rozpohybovat, podněcovat, zapalovat, motivovat k vlastním aktivitám.(Siostrzonek, 2009)
„ Slovo anima znamená duši. Označení animátor je konkrétnější a přisuzuje se mu jeden význam: ten, který oživuje, ten kdo dává život. V latině, praktikované ve středověku na území Polska, se soubor významů animo představuje takto:
• přivolávat k životu, oživovat, křísit
• probouzet, dodávat odvahu, činit smělým, motivovat“(Siostrzonek, 2009, s. 22-24).
•
V českém kontextu jsou pojmy související s animací převážně vázány na počítačovou animaci a animovaný film. Slovník českým synonym uvádí následující významy:
• animace – oživování, animování
• animovat – oživovat, bavit, pobavit, rozjařit
• anima – duše, český překlad by tedy mohl být oduševňování
V českém pedagogickém slovníku je animace vysvětlena jako: „Výchovná metoda, která se užívá zejména při práci s adolescenty v rámci pedagogiky volného času. Její stěžejní bod spočívá na nedirektivních metodách povzbuzování mladých lidí k hledání vlastní cesty životem a schopnosti realizovat svou svobodu a autonomii, přičemž se jim zároveň předkládá velké množství přiměřených, zajímavě strukturovaných pozitivních množství seberealizace.“ (Průcha aj., 2008)
Chceme-li správně pochopit význam slova animace, je třeba se dle Michala Kaplánka nejprve přenést přes úzké hranice mezi jednotlivými obory, jako je speciální pedagogika, sociální pedagogika, pedagogika volného času a sociální práce. Všechny tyto zmíněné obory totiž pracují s jedincem a se společností a pomáhají člověku při socializaci. A právě slovo animace označuje postupy podporující zapojení jedince ve společenství. Hledáme-li různé významy pojmu animace, musíme rozlišovat mezi přístupy a metodami, které se označovaly nebo označují tímto pojmem, a mezi vývojem užívání právě slova animace v různých souvislostech a jazycích. Tuto problematiku se pokusil Kaplánek zjednodušit a vysvětlit následovně.
„V podstatě jde o označení souhrnu nedirektivních metod působení na skupinu lidí. Pokud ovšem mluvíme o „působení na lidi“, nemáme tím na mysli nějakou formu manipulace, nýbrž spíše
to, co bychom mohli označit anglickým pojmem „empowerment“, tzn. posílení osobního i skupinového potenciálu, uschopnění k participaci na životě společenství a umožnění realizace společných aktivit.“ (Kaplánek, 2009)
Dle Kaplánka se s animací jako ucelenou výchovnou metodou se setkáváme od 70. let 20. století zejména ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Anglii ale také v USA, kde rozlišujeme mezi kulturní animací a sociálně-kulturní animací. V těchto prostředích jí můžeme považovat spíše za metodu sociální práce, kde je cílem participovat jedince do společnosti. V Německu se o animaci dozvídáme zejména od významného tvůrce současné pedagogiky volného času Horsta Opaschowského. Ve státech jižní Evropy, zejména v Itálii a později rovněž ve Španělsku, či v Latinské Americe se setkáme s pojetím animace podle Maria Polla, které se rozšířilo pod spojením „kulturní animace“ (animazione culturale) zejména v církevním prostředí.
Pokud hovoříme o animaci jako metodě, kterou je možné použít v sociální práci, rozlišujeme základní dva druhy, které se dle místních podmínek nazývají odlišně. Jedná se o sociální a sociálně- kulturní animaci. „Sociální animaci můžeme definovat jako poskytování prostoru k prožití zkušeností, v nichž účastníci dosáhnou vyšší úrovně seberealizace, sebevyjádření a sounáležitosti ve skupině. Pokud mluvíme o sociálně-kulturní animaci, máme na mysli úsilí o emancipaci širokých vrstev obyvatelstva, které se začalo projevovat ve 30. let 20. století ve Francii a v Belgii.
V rámci tohoto hnutí vznikla v 50. letech koncepce „lidového vzdělávání“, dnes bychom snad mohli v tomto kontextu použít pojem celoživotní vzdělávání, resp. celoživotní učení. Po událostech roku 1968 se z této koncepce vytvořil projekt společenského a kulturního oživení, jehož záměr byl v roce 1977 formulován následujícím způsobem: Jde o to, vysvobodit kulturu z otroctví tím, že ji propojíme
s fenomény společenského života a s ekonomickým vývojem. Tak se oblast kultury rozšíří i na problémy všedního života. Někdy se ve francouzském prostředí setkáme také s označením kulturní animace, čímž se označuje motivace ke kreativitě a k účasti na kulturním životě společnosti.“ (Kaplánek, 2009)
Animátor
Význam slova animátor představuje například moderátora zábavného programu, vedoucího, či člena křesťanské skupiny. Označuje - li se moderátor jako animátor, znamená to, že se od něj
očekává, že bude motivovat a bavit účastníky programu. V některých státech je označení animátor určen pro konkrétní profesi, například ve Francii, nebo ve Švýcarsku se jedná o profesi v sociálních službách.Na Slovensku se jedná o pozici v cestovním ruchu.V našem pojednání si pod významem slova animátor představujeme člověka, který realizuje animační přístupy v sociální práci, a nebo v pedagogice, případně v dramatickém umění nebo jiné oblasti práce s jednotlivci a skupinami.
Díky tomu, že se animace ve svém rozvoji široce diferencovala, je těžké určit, co je společnými rysy animátora ve všech typech animace. „Pokud ovšem vycházíme z předpokladu, že při animaci dochází k objevování a uvolňování skrytého potenciálu, který dříme v jednotlivcích i ve skupinách, a že animátor tento potenciál pomáhá objevovat a rozvíjet a navíc jej podporuje, a pokud jde o výchovnou animaci, tak musí také trochu usměrňovat, můžeme vnímat dvě základní funkce animátora, a to je animateur (ten, který vnáší nadšení a motivaci) a enabler (ten, kdo svou intervencí umožňuje realizaci podnětů členů skupiny).“ (Kaplánek, 2009)
Animátor je člověk, který využívá svých vědomostí, dovedností, charismatu a díky svému nadšení a posedlosti vztahuje okolí do společenského a kulturního dění. Dovede nadchnout pro ideje společných projektů. V rámci své profese oživuje komunitu kulturním a společenským děním.
Sám přesouvá iniciativu na další lidi a lanovitě tak zapojuje ostatní do vytvořeného společenství, nediriguje skupinu či jednotlivce, ale probouzí v nich vlastní aktivitu. Animátor má stále přinášet nové podnětya svou kreativitou nabízet chybějící články kulturního dění, vytvářet protiváhu konzumnímu způsobu života.
Siostrzonek o významu slova animátor píše: „Animátor je ztotožňován s profesí pedagoga, andragoga, organizátora a vychovatele a jeho role se mění podle charakteristiky skupin či jednotlivců, se kterými pracuje. Kreativita je jedna ze zásadních vlastností animátora.“
(Siostrzonek, 2009, s. 37).
K objasnění těchto pojmů, animace a animace kultury, byla uskutečněna v letech 2007 - 2008 spolkem Richelieu (Spolek posluchačů, absolventů a přátel DAMU) diskusní trilogie AUTOR MOTOR ANIMATOR. Prostřednictvím této diskuse chtěl spolek otevřít dlouhodobou debatu na témata animace kultury, management kultury a studia a praxe těchto oborů.
Diskuse se zúčastnili studenti i pedagogové mnoha uměleckých vysokých škol, jako například AMU, JAMU, Univerzity Karlovy a dále organizátoři kulturních aktivit z regionů ČR.
Martina Musilová během diskuse uvedla: „Když se mluví o kulturním managementu – jako bychom si pod kulturou představovali apriori umění, a to je zavádějící. Kulturní management se ale opravdu může týkat aktivit nejrůznějšího druhu, které pomáhají například společenskému životu v obci. Jestliže v Polsku používají slovo animace kultury, pak v Anglii se objevuje pojem comunity arts.“ (Durdilová aj., 2008, s. 14) Poláci pojem animace kultury běžně používají. Animace je akce
a jde o pohyb. Polští studenti v rámci té specializace uskutečňují projekty, které se velmi blíží tomu, co se v Británii nazývá již zmíněné comunity arts. Vyjíždí do nejrůznějších regionálních vesnic, kde pracují s určitou komunitou lidí, malují s nimi, vytváří sochy atd. (Durdilová aj., 2008, s. 16 - 17)
Pokud se řekne animátor, i na tento pojem se našlo mnoho názorů. „Animátor je někdo, kdo zve konkrétní lidi na konkrétní projekty, které se dějí v určitém místěa jsou právě pro něj určeny, ať jde o workshopy, divadla, hudební projekty. (Durdilová aj. 2008, s. 21)“ „Animátor kultury v Německu je někdo, kdo je najatý na vyhlídkovou loď po Atlantiku a stará se, aby se pasažérům vedlo dobře. Vymýšlí hry, nabízí pití, obsluhuje casino, stará se o děti, když zlobí.“ (Durdilová aj.
2008, s. 23). Animátor je někdo, kdo musí v první řadě poznat potřeby lidí a podle toho sestavit program. Další názory, o kterých se píše v publikaci, byly, že animátor je otravný bavič pro účastníky zájezdu, nebo se jedná o kulturního referenta z místního kulturního střediska, který připravuje pro děti hasičský den.
Socha ve veřejném prostoru
Sochařství je nedílnou součástí výtvarného umění. Postupem času a historickým vývojem se sochařství mění. Mění se techniky zpracování, postupy, výrazy a významy soch. Současné sochařství nabízí velkou změnu, změna je obrovská a škála technik, materiálů a médií je nepřeberná. V dnešní době může být socha zhotovena z věcí nalezených na smetišti, z kelímků, z roury či z hadrů, plexiskla atd. Dnešní podoba sochy může mít podobu elektrotechnického zařízení, které vydává světelné nebo zvukové efekty. Pokud se dnešní sochaři zabývají tradičnějšími formami sochařství, například figurou, je většinou postava transformovaná a podoba je daleko od reality. To, co se dnes vystavuje jako trojdimenzionální umění, se zdaleka nepodobá soše nebo plastice
v tradičním smyslu. Tento trend se ne každému líbí, má své fanoušky a naopak spoustu lidí je kritických, ale je to součást dnešní moderní doby. Public art. „V širším smyslu slova zahrnuje tento pojem umělecká díla umístěná ve veřejném prostoru, to znamená pomníky, sochy, a obrazy na architektuře, včetně uměleckých děl v kostelích. V užším smyslu označuje pojem public art tendenci moderního umění, která od konce 60. let usiluje o bezprostřední kontakt umělců s širokou veřejností.“ (Hlaváček, 2012)
Umísťování soch a uměleckých objektů do veřejných prostor má bezesporu dlouhou a velice zajímavou historii. „Socha patří do veřejného prostoru od nepaměti. Dlouhá staletí byla její role neměnná a ustálená, plnila funkci zejména náboženskou a politickou. Ve městech se tyčily sochy
náboženských symbolů, státníků, významných osobností kultury, vědy či myslitelů. V 19. století se vžila představa sochy jako uměleckého díla ve formě pomníků ztvárněného realistickou formou, těžící z příkladů antického, později renesančního sochařství. Ještě v první polovině 20. století zůstávaly avantgardní formy moderního umění skryty za zdmi galerií.“ (Raimanová, 2008, s. 4)
Teprve až ve druhé polovině 20. století byl zaznamenán rozdíl ve vývoji sochařství ve veřejném prostranství. Nekonvenční umělci opustili zdi svých ateliérů a začali své sochy a umělecké objekty volně umísťovat a vystavovat do ulic měst, na chodníky nebo do parků. Forma ztvárnění už nebyla realistická, ale ve spoustě děl se začala objevovat čistá abstrakce.
Situace u nás byla zcela odlišná než za hranicemi. V Americe se jako jeden z odrazových můstků osazení sochy do veřejného prostoru zapsal v roce 1967 významný umělec a všem známý Pablo Picasso. Dostal zakázku na zhotovení makety pro patnáctimetrovou sochu v Chicagu. Do projektu se vrhl s velkým nadšením a vytvořil skulpturu, která byla dvojsmyslná a do jisté míry i kontroverzní. Byla zveřejněna a stala se jednou z nejznámějších pamětihodností Chicaga. Tato skulptura odstartovala instalaci mnoha dalších soch, vytvářejících ze Chicaga galerii moderního umění pod otevřeným nebem ve veřejném prostoru. Fenomén konfrontace soch a jejich zařazování do přírodního prostředí se na začátku 60. let stával aktuální v celé západní Evropě.
Jedním směrem se vydaly sochařské parky a také sochařské přehlídky ve městech.
Příkladem může být vydařená koncepce parku v Middelheimu v Belgii s kolekcí současného sochařství nebo zahrada Kröller - Müller muzea u holandského Otterlo. Dalším významným evropským průkopníkem se stalo italské městečko Spoleto, které u příležitosti známého spoletského festivalu v roce 1962 uspořádalo sochařskou přehlídku současných světových hvězdných jmen, a stalo se tak pravděpodobně prvním místem, kde avantgarda vstoupila do ulic. (Raimanová, 2008)
„V našich zemích jsme ovšem byli o tento vývoj ochuzeni, protože téměř celá druhá polovina 20. století se ubírala nejprve v kolejích socialistického realismu a od 70. let v podobě normalizační estetiky, které předepisovaly velmi konzervativní vzorce, na hony vzdálené současnému vývoji ve světě.“ (Raimanová, 2008, s. 6). Na druhou stranu snad nikdy v dějinách našeho státu nebylo uskutečněno takové množství soutěží a nebylo tolik objednávek společenského charakteru. Stát umísťování uměleckých objektů a soch do veřejného prostoru podporoval, veřejné prostranství dostávalo díky těmto objektům novou tvář, nové dominanty. Velký počet zakázek totiž zajišťoval zákon, který ukládal, aby každá státní stavba dala 1 až 4% z celkového rozpočtu na výzdobu veřejného prostoru. (Karous, 2012) Státními stavbami byly myšleny například nové sídliště, nemocnice, školy. Dále administrativní budovy, či nákupní domy nebo výrobní podniky.
V našem státě se tedy nacházelo široké množství soch a uměleckých objektů, které byly podpořeny
takzvaným čtyřprocentním zákonem. V tomto období jinak neexistovalo moc možností, jak sochu samu o sobě do veřejného prostoru vystavit.
Jedním z prvních měst, které se snažilo umístit sochy do venkovních prostor a opustilo výstavní haly, síně a ateliéry umělců byl právě Liberec. Ten v šedesátých letech hrál prim na poli sochařské tvorby pronikající do plenéru. K těmto účelům byla v Liberci k dispozici zahrada Oblastní galerie a s tímto záměrem byla bez architektonického návrhu vyčištěna, zrekonstruována a upravena. O přípravách výstavy se dozvěděl tehdejší ředitel liberecké Botanické zahrady a nabídl k využití i prostory parku, což umožnilo, že sochy byly v bezprostředním styku s veřejností a získaly široké a náhodné publikum. Také starosta Liberce Jiří Moulis byl k pořádání kulturních akcí velmi nakloněn a sochařské výstavy od začátku schvaloval. V Liberci se v 60. letech začaly rozvíjet kulturní akce zajímavého rázu nejen ve výtvarném umění, zásluhou Hany Seifertové ve vedení liberecké Oblastní galerie. Ale i v architektuře, kde dominoval SIAL, v divadle či hudbě.
(Špičáková, 2009)
• Socha 1964
Liberecká Oblastní galerie v 60. letech uskutečnila celkem čtyři významné výstavy, které odstartovaly volné osazování soch a uměleckých objektů do veřejného prostoru města. První z řady čtyř uskutečněných výstav se konala od července do září v roce 1964. Nesla název Socha 1964 a odehrávala se v prostorách zahrady Oblastní galerie a parku Botanické zahrady. Dá se říci, že tato výstava se stala jedním z prvních mezníků volného umístění soch do volného prostoru. Výstavy se tehdy zúčastnilo několik známých sochařů a umělců. Nechyběla jména jako Ladislav Chochole, Pavel Krbálek, František Pacík a mnoho dalších. Výstava objevila a ukázala dobrou formu soudobého českého sochařství i jeho význam a potenciál v exteriéru. Představila jednotlivé autorské přístupy k soše a sílu jejich výrazu. Někteří autoři dosud nepatřili k tehdy ustálenému okruhu vystavujících sochařů a Socha 1964 jim zřetelně napomohla k účasti na jiných konfrontačních výstavách. Téměř pro všechny zúčastněné byla liberecká výstava první šancí ukázat a vystavit vlastní sochu v přírodě, což některé přinutilo a motivovalo k prvním monumentálnějším projevům.
Výstava měla svým zasazením do veřejných prostor možnost zaujmout i nahodilé obecenstvo. Zadařilo se, a velmi pozitivně. Výsledné ohlasy byly skvělé. Hned vzápětí se začaly obdobné akce pořádat na jiných místech, například v Sochařské bilanci v Olomouci, Sochárském sympóziu ve Vyšných Ružbachách, v sympóziu v Hořicích či v Podkrkonoší.
(Špičáková, 2009)
• Rakouští sochaři 1965
Druhou akcí, která se uskutečnila o rok déle, byla výstava nesoucí název Rakouští sochaři, které se jako první zúčastnili zahraniční umělci z Rakouska. Výstava se stejně jako v roce 1964 konala na pozemcích Oblastní galerie a Botanické zahrady. Organizátorky předešlé výstavy byly spokojené s jejím úspěchem, a proto chtěly pozvat porovnat české sochařství se sochařstvím ze zahraničí. Do jejich výběru se dostalo Rakousko, protože jejich sochaři byli u nás hodně uznáváni.
V Čechách vystavovali sochaři z Rakouska prvně, na rozdíl od jiných koutů Evropy, takže o to větší úsilí znamenalo je přesvědčit, aby se akce zúčastnili a musel jim být zaručen profesionální průběh a přístup. Výběr všech exponátů obsáhl reprezentativní průřez rakouskou tvorbou střední a mladé generace. Umístění skulptur v přírodním prostředí zahrad zdůraznilo jejich působení, ale určitě nedokázalo, že by rakouská tvorba byla nesrovnatelná s tvorbou českých sochařů. Naopak se ukázalo, že kvalita děl českých sochařů je srovnatelná s díly rakouských umělců. (Špičáková, 2009)
• Slovenská socha 1966
Třetí výstavou v řadě byla v roce 1966 přehlídka slovenských sochařů s názvem Slovenská socha. Ta se stejně jako výstavy předešlé setkala s nemalým úspěchem a po ukončení se vystavené objekty přesunuly na Slovensko do Medickéj zahrady.
Podobné snahy vystavit a instalovat sochu mimo interiéry galerie se objevily i v jiných městech, například v Olomouci, Ostavě nebo v Piešťanech. Olomouc zrealizovala obdobnou výstavu v roce 1965, byla to přehlídka sochařů 20. století a kromě prostor Oblastní galerie v Olomouci byly využity i prostory výstavního areálu Flóra. V Ostravě byly v letech 1967 a 1969 rovněž zrealizována sochařská sympozia, jejichž sochaři měli k dispozici využít technický a materiálový potenciál ostravských železáren a své sochy vystavili v parku ve městě. Všechny tyto snahy tvoří dnes významnou a důležitou součást na uvedení současné sochy do venkovního prostoru. Ale hlavním průkopníkem, který umístil sochy přímo do ulic města, byla výstava Socha a město Liberec 1969. (Raimanová, 2008)
• Socha a město
Výstava Socha a město Liberec 1969, která se konala, jak již název napovídá, v roce 1969 a to v letních měsících od 4. července do 30. září. Stala se první přehlídkou současné sochařské tvorby nejen v zahradách a parcích, ale přímo v ulicích města. Zahájení této významné
akce, která se stala pro město událostí číslo jedna, se zúčastnil i tehdejší ministr kultury a místopřeseda vlády. Kurátorkami výstavy byly Hana Seifertová a Ludmila Vachtová. Přehlídky se zúčastnilo třicet významných sochařů, z nichž někteří vystavili i více svých děl. Celkem tedy bylo v ulicích města předvedeno 46 plastik. Podstatné bylo, že koncepce výstavy a volba děl procházely přísnými a odbornými hledisky. „Obě kurátorky chtěly předvést nejen současné trendy, ale také kvalitu.
Je pochopitelné, že tak výrazný počin vyvolal mnoho reakcí nejen kladných, ale i kritických. I přes nemalý ohlas kritiků se nakonec výstava setkala spíše s kladným hodnocením.
Podpora přicházela ze všech stran, a to nejen ze strany vedení města, samotných obyvatel, ale i z řad umělců a místního tisku. Tři sochy byly poničeny vandaly. Důležité však bylo, že město výstavu velmi podporovalo a snažilo se všemožně přispět k porozumění tohoto nového směru vývoje. Nakonec výstava srostla s životem města. Po ukončení výstavy se město rozhodlo pro nákup nebo pro zapůjčení některých soch natrvalo a několik jich je v Liberci dodnes.“ (Raimanová, 2008, s. 8-10)
Výstava Socha a město byla doprovázena udělením Ceny Matyáše Brauna třem nejlepším pracím. Tyto tři práce byly vybrány ještě před zahájením výstavy mezinárodní komisí. První cenu získal Aleš Veselý, který představil svou sedmimetrovou plastiku s názvem Modlitba za zemřelého.
Aleš Veselý umístil Modlitbu za zemřelého efektně na hranu svahu v ulici U Soudu, což znásobilo její expresivitu. Socha ale původně vznikla na sympoziu v Ostravě a odtud byla převezena do Liberce. Druhou cenu získal Josef Klimeš za sochu 12 měsíců, která je v Liberci k vidění dodnes a třetím nositelem ceny Matyáše Brauna byl Olbram Zoubek za skupinu soch rozmístěnou přímo na chodníku Šaldova náměstí. (Špičáková, 2009)
„Náměstí, ulice, park nebo různé volné proluky mezi budovami mají v sobě zakódovanou významnou společenskou funkci. Veřejná prostranství tvoří pro každého z nás velmi důležitou součást života a to ať si uvědomujeme, či ne, ať chceme nebo nechceme. Je třeba si uvědomit, že prostory zdevastované, zanedbané a nekultivované či místa zasažené neúctou ke „geniu loci“ mají negativní vliv na lidskou psychiku, degradují život občanů a vedou k vybuzení společenských jevů, které jsou pro každou zdravou společnost nežádoucí. A právě výtvarné umění je jedna z možností, jak z veřejného místa vytvořit prostředí zajímavé, kultivované a lahodící oku. Dnešní podoba umění má mnoho tváří, lze hovořit od abstraktní geometrie až k postmoderním parafrázím různých stylů minulostí,
od klasických materiálů až po ty zcela netradiční.“ (Raimanová, 2008, s. 10) Vývoj sochy ve veřejném prostoru urazil od roku 1969 významný posun a jedním z hlavních následovníků, který se do dnes snaží v Liberci udržovat tradici výstav z let 1964 – 1969 je obecně prospěšná společnost
Spacium.
Spacium
O společnosti Spacium, která v otázce umění ve veřejném prostoru města Liberec má bezesporu hlavní roli a sehrála prim v řadě důležitých událostí, jsem měla možnost provést rozhovor s jednou ze zakladatelek právě této společnosti. Konkrétně jsem hovořila s Ivanou Vykypělovou, která je ve společnosti na postu manažerky edukativních projektů. Paní Vykypělová mi podala dostatek důležitých informací a detailně mě seznámila se společností Spacium.
Na počátku zrodu této obecně prospěšné liberecké organizace stálo několik podnětů. Jedním z nich bylo to, že společnost chtěla ulice města Liberec zkrášlit, udělat jej zajímavějším, příjemnějším a atraktivnějším jak pro samotné obyvatele města, tak pro návštěvníky z jiných koutů.
Tato tendence a trend je ve světě běžný a aktuální. V našich podmínkách byl však tento trend výrazně ovlivněn atmosférou komunistického myšlení, které podporovalo absenci fantazie a postoj, že to, co je přede dveřmi našeho soukromí, to je ničí, nebo leda státu. A není tedy důvod se o to starat. Péče o veřejný prostor byla zbytečná, málokdo z nás si uvědomoval, že místa, kterými procházím a v jakém jsou stavu, výrazně ovlivňují a formují naší psychiku. Jinými slovy, pokud se o město pečuje a je viditelný kultivovaný přístup veřejnosti, tak tento prostor a místo umožňuje a přímo vybízí k dalším pozitivním lidským aktivitám.
Druhým velice důležitým aspektem pro založení Spacia byla situace ve světě. Zakladatelka Spacia Ivona Raimanová, která je v současné době ředitelkou společnosti, měla možnost během 90.
let navštívit několik zahraničních metropolí i menších měst, kde socha je a byla běžnou součástí městského prostoru. Uvědomila si, jaký je propastný rozdíl mezi situací u nás a vývojem za hranicemi. Společnost Spacium pociťovala jako lákavou možnost, jak do veřejného prostoru města vnést podobu současného umění.
Třetím a tím nejdůležitějším důvodem pro založení společnosti jsou již dříve zmíněné výstavy z let 1964 – 1969. Byl to jeden z prvních a na dlouhou dobu poslední pokus o zavedení umění do ulic a do veřejného prostoru. Společnost Spacium chce na tento historický mezník plynule navázat a rozvíjet tradici, díky které se tehdy Liberec velice proslavil.
Obecně prospěšná společnost Spacium byla založena na podzim 21. září roku 2001. U jejího zrodu stálo samotné vedení města, zastoupené primátorem Ing. Jiřím Kittnerem a Inf. Arch. Filipem Horatschkem. Hlavní iniciativu o založení Spacia se zasloužila již zmíněná Ivana Vykypělová, Ivona Raimanová, Jitka Mrázová, Filip Horatschke a David Sekanina.
Hlavním posláním společnosti je obecně prospěšná činnost v oblasti kultury, umění, architektury a vzdělávání. Činnost společnosti je zaměřena zejména na obohacení, oživení a kultivaci veřejných prostor města. Pomocí uměleckých aktivit chce Spacium obohatit město o různé výtvarné artefakty, které by vnesly do ulic města život a uměleckého ducha.
Společnost pořádá edukativní projekty a animace, kultivace a zvelebování veřejných prostorů ve městě se zaměřením na sochařské práce ve veřejném prostoru. Dále Spacium organizuje výstavy, přednášky, semináře, kongresy a v neposlední řadě organizuje volnočasové aktivity pro děti, mládež a širokou veřejnost. Společnost rozvíjí a obohacuje celkovou kultivovanost města.
V širším pohledu činnost společnosti posiluje vazby občanů k veřejnému prostoru města, poukazuje na důležitost estetického vzhledu, který nás obklopuje a pomáhá budovat občanskou společnost.
Zajímalo mne, zda-li Spacium spolupracuje i s jinými organizacemi a zda-li spolupracuje i s umělci ze zahraničí. Z rozhovoru s Ivanou Vypypělovou jsem se dozvěděla, že společnost spolupracuje s různými subjekty dle potřeby při realizaci konkrétních projektů. S žádnou společností však nespolupracuje dlouhodobě, protože se každá organizace profiluje jiným směrem a má každá svojí vlastní strategii.
Se zahraničními autory společnost spolupracuje, ale na tak často, jak by si přála. Pozvání renomovaných autorů je třeba zajistit a zaštítit finančně a to není tak jednoduché. Nicméně mezi jeden z největších úspěchů považuje Spacium za dočasnou instalaci sochy Paris bez rukou Markuse Lüpertze v rámci Sculpture Forum Winter v roce 2008.
Na konec mne zajímalo, jaké jsou ohlasy veřejnosti na činnost této společnosti a jestli je nějaký striktní postup při umísťování artefaktů do veřejenémho prostoru města. Ivana Vykypělová uvedla, že doma není tak úplně nikdo prorokem. Setkala se s pozitivními ohlasy z řad odborné veřejnosti i z řad lidí z jiných měst. Dobrý zvuk má společnost a především realizované sochy v zahraničí. Místní intelektuálové, odborníci a osvícení laici zpravidla artefakty ve veřejném prostoru oceňují, ale vždy je slyšet mnoho názorů na zbytečnost a plýtvání penězi.
Průběh instalace soch je pokaždé odlišný a záleží na mnoha okolnostech. Je třeba vždy zjistit, kdo je majitelem pozemku, kam se bude socha umisťovat. V případě Spacia to většinou býva město Liberec. Místo, kam bude socha umístěna si vybírá umělec sám, nebo s danou lokalitou umělec počítá a sochu mu uzpůsobuje. Příkladem, kdy si umělec místo vybral sám je dílo Lampa Edison od Jaroslava Róny. O Lampě se více dozvíme v praktické části této práce.
Praktická část
Hlavním cílem mé praktické části je navrhnout, zrealizovat a následně vyhodnotit animační program. Program je určen pro žáky druhého stupně základních škol a víceletých gymnázií z Liberce.
Samotný název mé bakalářské práce napovídá, že i v praktické části se budu věnovat umělěckým objektům a sochám, které jsou k vidění ve veřejném prostoru města Liberec. Rozhodla jsem se tedy, že sama navrhnu, zrealizuji a následně vyhodnotím animační program, který se bude týkat této tématiky. Tento nevšední trend, umisťování objektů a soch přímo do ulic města, není dle mého názoru zcela běžný. A proto jsem se rozhodla, že účastníky mého programu seznámím s událostí z roku 1969, která tento nevšední jev v Liberci odstartovala. Dále se pokusím, aby si účastníci animace odnesli nové informace o samotných dílech a v neposlední řadě aby si odnesli zážitky a vyzkoušeli metody aktivního skupinového vyučování, zážitkové pedagogiky a práci v terénu, v ulicích centra města.
V první řadě jsem si musela zvolit, pro jako věkovou kategorii budu program připravovat, abych zvolila a vymyslela správné aktivity, které budou zajímavé, vhodné a poutavé pro danou věkovou skupinu účastníků. Jak jsem již uvedla, program bude pro žáky 2. stupně základních škol.
Já jsem program konkrétně zvolila pro žáky 6. a 7. tříd ZŠ a víceletých gymnázií.
Připravila jsem si tedy plakátek s nabídkou programu a poslala jsem ho na emailové adresy všech základních škol a víceletých gymnázií z Liberce. Na plakátku byly uvedené kontaktní údaje na mne a čekala jsem, která škola se ozve a kterou moje nabídka zaujme.
Při samotném vymýšlení a plánování programu, jsem musela zvážit několik faktorů, které by mohly průběh animace ovlivnit. Jelikož uměleckých objektů je po Liberci mnoho, bylo mi jasné, že nemůžu s účastníky během programu navštívit všechna místa, kde objekty a sochy jsou. V první řadě jsem tedy musela vymyslet nejvhodnější trasu, při které potkáme nejvíce těchto artefaktů.
Dále jsem musela mít na mysli, aby během trasy byla vhodná místa, kde bude probíhat samotný program, aby byl dostatek prostoru a nejlépe abychom byli někde v ústraní a nebyli rušeni okolím.
Což se ale během programu někdy ukázalo jako nelehký úkol, vzhledem k tomu, že nakonec program probíhal skutečně v nejrušnějším centru města. Dalším důležitým faktorem, který měl vliv na přípravu a plánování programu byla časová dotace celého programu, jelikož jsem zvolila 90-ti mimutovou délku, musely být aktivity lehké, ale zároveň jasné, zábavné a naučné
Návrh animace
Název programu: Socha a město
Cílová skupina: 6. a 7. třída ZŠ a víceletého gymnázia Časová dotace: 90 minut
Pomůcky: výtvarné potřeby (vodové barvy, voda, štětce, fixy, voskovky, propisovací tužky, temperové barvy, modelína, nůžky, lepidlo, barevné papíry)
Animátor: Tereza Holcová Místo programu: Liberec
Očekávané výstupy: 1) Žáci se během programu seznámí s události z roku 1969 a s uměleckými díly, které jsou v Liberci.
2) V průběhu programu si vymodelují, navrhnou a namalují vlastní sochu.
3) Žáci dokáží na konci programu říci, jak na ně působí sochy ve veřejném prostoru a jaký mají význam.
Model učení EUR
Pro můj program animace jsem si zvolila třífázový model učení, který je známý spíše pod zktratkou EUR. Jelikož neexistuje žádný návod, jak samotnou animaci naplánovat a připravit, aby byla efektivní a správná, rozhodla jsem se, že jí udělám podle tohoto modelu. „E-U-R je jednou z metod plánování výuky, která je postavena na konstruktivistickém přístupu k učení. Jeho podstatnou je to, že respektuje mechanismy přirozeného učení – objevování, a představuje univerzální pomůcku, jak vystavět jakoukoliv učební jednotku, aby se i v situaci řízeného učení co nejvíce podobala učení spontánnímu.“ (Slejšková, 2011) Zkratka EUR znamená počáteční slova tří fází, ze kterých je model složen. Konkrétně se jedná o E – evokace; U – uvědomění; R – reflexe.
Evokace – je první částí tohoto třífázového modelu. Cílem evokace je, aby si žáci
uvědomili, co o daném tématu vědí, co si o něm myslí a jaké je napadají otázky na dané téma.
Evokace je vlastně takovým lákadlem, protože když si uvědomíme, co všechno o daném tématu víme a zaujme nás, tím více se o něm chceme dozvědět. Nové poznatky tedy můžeme zařazovat do již nabytých vědomostí a tím je učení efektivnější a poznání trvalejší.
(Šlejšková, 2011) V programu je evokace zastoupena úvodní diskusí na téma Socha a město 1969, sochy ve veřejném prostoru a dále krátkou historkou o Zastávce od Davida Černého.
Uvědomění – představuje druhou část procesu učení. V této fázi si žáci třídí a zpracovávají nově nabyté vědomosti. Zařazují je mezi informace a vědomosti, které si vybavili v první fázi, tedy v průběhu evokace. Nové informace se účastníci dozvídají v průběhu celého programu a v průběhu plnění jednotlivých úkolů.
Reflexe – je třetí a poslední částí logického modelu EUR. Jedná se o část, kdy žáci reflektují, co se během programu skutečně naučili. Urovnávají si v nové informace, zpracovávají je a třídí je. Jedná se tedy o závěrečné ohlédnutí za celým procesem učení. Reflexe se provádí vždy společně s učitelem. Není to tedy tak, že by učitel hodnotil žáky a jejich výkon. V mém programu je reflexe zastoupena společnou závěrečnou diskusí s účastníky programu.
Model učení EUR
Ilustrace 1: EUR
Program animace:
1.stanoviště – Krajská věděcká knihovna ( prostor před knihovnou)
A) Úkol – Diskuse na téma umění ve veřejném prostoru a událost Socha a město 1969. Seřazení se do řady bez mluvení od největšího po nejmenšího.
B) Úkol – Práce s obrázky – symboly na zastávce. Vysvětlení a diskuse.
2.stanoviště – Náměstí Dr.E.Beneše
C) Úkol – Libovolné výtvarné zpracování sochy dle vylosovaného názvu.
D) Úkol – Přiřazení správné fotografie k dílům.
E) Úkol – Krátká diskuse na téma soch ve veřejném prostoru.
F) Úkol – Modelování lampy.
3.stanoviště – Atrium u OD Plaza
G) Úkol – Představení modelů lamp – porovnání se skutečnou lampou.
4.stanoviště – Dolní část Gutenbergovi ulice H)Úkol – Živé obrazy dle tématu.
5. stanoviště – Park u hotelu Zlatý Lev
CH) Úkol – Závěrečná diskuse. Nápis z vlastních těl.
I) Úkol – Vyplnění anonymních dotazníků. Rozloučení s účastníky a poděkování za účast.
Program vždy probíhal ve školní den v dopoledních hodinách. Čas byl vždy předmětem domluvy mezi mnou a vyučujícím. Vyučující byl vždy seznámen s tím, že samotný program od doby příchodu trval 90 minut. Sraz jsme pokaždé měli před knihovnou, kde také náš program začínal.
Žáci s sebou nemuseli mít žádné pomůcky. Veškeré pomůcky, které byly potřeba k celému programu, jsem pro všechny účastníky měla já. Chtěla jsem předejít situaci, kdy by si někdo nějakou pomůcku zapomněl doma, nebo ve škole a mohlo by to zkomplikovat průběh animace. Takto bylo vše v pořádku a musela jsem se spolehnout jen sama na sebe.
Jak je již vidět na následujím schématu, animace probíhala na různých stanovištích. Nyní bych ráda popsala jednotlivá stanoviště, kde byly jaké úkoly a jak je měli žáci zpracovat.
Trasa programu
Vybrané umělecké objekty
Zastávka
Autorem tohoto kontroverzního díla je uznávaný sochař David Černý. Zastávka slouží jako skutečná autobusová zastávka městské hromadné dopravy a je umístěna v Sokolské ulici. Při tvorbě je pro Davida Černého důležité a podstatné místo, kontext a situace, kam bude sochu umisťovat. Patří mezi ty umělce, kteří tvoří pro dané místo, aby dílo bylo jedinečné a plnilo svůj význam. Proto vše, co se nachází na zastávce má dle autora úzkou spojitost s historií, ale i se současností města. Bronzové předměty mají také spojitost s tehdejším česko- německo-židovským společenstvím.
„Na prostřeném stole spočívá německý „kriegl" na pivo, židovský svícen upozorňující na vypálenou synagogu, která stávala nedaleko, dále je tu váza, jejíž předlohou byla historická nádoba vystavená v libereckém muzeu, ve váze odpočívá masožravá rostlina odkazující k unikátní sbírce v liberecké botanické zahradě nebo je tu historická láhev od piva, kterou autor nalezl prý někde na
Ilustrace 2: Trasa programu
Frýdlantsku. Vedle Zastávky se povaluje „odhozený" tácek s libereckými párky. Centru stolu vévodí hlava s brýlemi napíchnutá na vidličku - ta má být pro každého hádankou.“ (Spacium, Zastávka, 2008)
Lampa Edison
Autorem této lampy je Jaroslav Róna, který tímto dílem navázal na tradici známé pražské kubistické lampy. Je to skoro sto let od doby, kdy se poprvé na ulici objevuje lampa umělecky zpracovaná. „Rónova Lampa je umístěna v zákoutí dvorku (v průchodu z hlavního libereckého náměstí k nově otevřenému obchodnímu centru). Místo je živé, ale zároveň intimní, což lampě dodává jakési zdání, že jde o umělecký artefakt vystavený jako v galerii.“
(Spacium, Lampa Edison, 2008)
Dvanáct měsíců
Tato socha se jako jedna z mála dochovala v Liberci od roku 1969 dodnes. Stojí v parku před hotelem Zlatý Lev. Sám autor o svém díle na svých internetových stránkách píše: „ Na téma „Pohyb v hmotě“ jsem sekal dvanáct kamenů z bílého mramoru, které měly sloužit jako sedačky kolem velikého kruhového ohniště. Ve tvarech kamenů probíhal určitý pohyb, v zimních měsících jednoduchý, na jaře se stávaly složitější a v létě členitost tvarů vrcholila. Na podzim pohyb ustával až do úplného zklidnění v zimě. Soubor obdržel na výstavě Socha a město v Liberci cenu M.Bernarda Brauna.“ (Klimeš, 2012)
Realizace animace s žáky a její popis
1. stanoviště – Krajská vědecká knihovna (prostor před knihovnou)
Nejprve jsem se studentům představila, aby věděli, kdo jsem, proč jsem si pro ně tento program připravila, co je mým cílem a co bych jim během programu ráda ukázala. Abychom se hned pro začátek nepustili bezhlavě do programu, pokusila jsem se žáky vždy na animaci navnadit krátkou historkou, kterou mi vyprávěla paní Ivana Vykypělová: „ Traduje se historka, kdy japonští turisté v informačním centru v Liberci sháněli informaci a mapku s vyznačenou slavnou Black
Station. Prostě se přijeli podívat do Liberce na Zastávku Davida Černého, kterou domácí často považují za kontroverzní. Ale jak je vidět, dopad kvalitního a vyjímečného umění není jen estetický a prostorově kultivační, ale odráží se i v cestovním ruchu a to je ekonomické“.
Jelikož jsem chtěla, aby si žáci vyzkoušeli práci ve skupinkách, mým prvním úkolem bylo, žáky nějak rozdělit do přibližně stejných skupinek. Zadala jsem tedy první úkol.
A) Úkol – Ihned na úvod jsem pokládala otázky na téma umění ve veřejném prostoru – započala jsem menší diskusi na toto téma. Cílem bylo představit událost z roku 1969 a zjistit, co účastníci vědí o umění ve veřejném prostoru. Další úkol byl pro celou skupinu následující – seřadit se bez mluvení do řady od nejvyššího po nejnížší.
Poté si každý ode mne vylosoval z pytlíku jednu barvu a dle barev se museli rozdělit do jednotlivých barevných pracovních skupin. Barvy jsem vždy měla čtyři, protože po celou dobu animace se pracovalo vždy ve čtyřech týmech. Vznikl mi tedy k další spolupráci modrý, zelený, červený a žlutý tým.
Při diskusi o tématu umění ve veřejném prostoru jsem pokládala otázky, které se daného tématu týkaly. Zajímalo mne, co si o tom účastníci myslí, jak to na ně působí. Jaké vlastně sochy a objekty znají. A jestli třeba ví, kdo za tím vším stojí, jestli znají společnost Spacium atp.
Je pravda, že po rozlosování se ze začátku několik účastníků netvářilo moc spokojeně, protože se dozvěděli, že budou celý program spolupracovat s jiným spolužákem, nebo spolužačkou, než se kterou se kamarádí ve škole. Losování do skupin jsem tedy chtěla po první skupině zrušit, ale nakonec se ukázalo, že to nebyl nijak zásadní problém a první zklamání z rozlosování vždy rychle upadlo a odeznělo. Na druhou stranu to bylo lepší v tom, že účastníci si zkusili spolupráci s jiným spolužákem, nebo spolužačkou, se kterým běžně ve škole nespolupracuje.
B)Úkol – Jelikož jsme se sešli před knihovnou, byl odtud krásný výhled na Zastávku od Davida Černého. Zde jsem do každého týmu rozdala několik fotografií, na kterých byly vyfotografované předměty, které jsou na zastávce umístěny. Úkolem účastníků bylo, aby se zamysleli, proč tam právě tyto předměty jsou a jakou mají spojitost s Libercem.
Poté, co byla ukončena diskuze ve skupinkách, byl vždy zvolen jeden zástupce ze skupiny a odprezentoval, na čem se jeho skupina shodla a co si o předmětech myslí. Společně jsme tak postupně odhalili význam předmětů, které na zastávce jsou.
Ze začátku se tento úkol zdál jako složitější, ale nakonec se vždy ukázala bohatá fantazie
studentů a na význam předmětů jsme společnými silami přišli.
2. stanoviště – Náměstí Dr. E. Beneše (schody před radnicí)
C) Úkol – V době, kdy probíhal tento animační program, tak před radnicí bylo sousoší Kočky.
Jelikož je ale i spoustu dalších děl, které jsou v Liberci, tak jsem zvolila tentokrát úkol, při kterém se pracovalo se sochami, které před radnicí již stáli dříve, nebo jsou instalovány úplně na jiném místě ve městě. Cílem bylo, abychom si představili co nejvíce těchto uměleckých objektů. Dalším úkolem tedy bylo jakoliv výtvarně ztvárnit sochu, nebo umělecký objekt podle názvu, který si každý tým vylosoval.
Témata: Šestý prostor Splněný sen Žíla
Věčná něha
Tento úkol byl pro všechny zábavný, myslím si, že pro většinu z nich to bylo první malování a tvoření na náměstí v centru města. Je pravda že dle názvu se malovalo a tvořilo hůře, než kdyby nebylo zadané žádné téma, ale nakonec žáci vytvořili úžasné výtvory, které si i jejich učitelky chtěli odnést do školy na výstavu, jako důkaz skupinové spolupráce. Na tento úkol bylo k dispozici přibližně 15 minut, takže nebyl čas otálet. Po vytvoření uměleckých děl následoval další úkol.
D) Úkol – Do každého týmu jsem rozdala čtyři fotografie. Na fotografiích byla vždy právě ta, kterou daný tým maloval, poté jiná socha, která v Liberci je, ale během programu jsme jí neměli možnost vidět a nebo na fotografiích byla i socha z jiných měst. Úkolem skupiny bylo vybrat a přiřadit správnou. Přiřazování fotografií k hotovým výtvorům bylo velice zábavné, většinou si žáci uvědomili, že právě jejich sochu, kterou malovali dobře znají, nebo ji již v Liberci viděli, ale ne podle názvu. Konečným úkolem jednotlivých skupin bylo představit ostatním své dílo a ukázat, kterou fotografii přiřadili. Poté jsem řekla, zda je přiřazená fotografie správná nebo ne a řekli jsme si, odkud jsou i ostatní fotografie.
Jak jsem již psala, tento úkol se podařil. Přiřazování fotografií bylo zábavné, většinou žácí všechny sochy nebo umělecké objekty znali, někdy ale také ne a byli překvapeni, že tato, či jiná socha někdy byla v Liberci. Během povídání o fotografiích jsme se plynule přesunuli k dalšímu
úkolu, kterým byla diskuse na téma sochy ve veřejném prostoru.
E) Úkol – Během diskuse jsem se snažila zjistit, jak na studenty tato díla, která jsou ve veřejném prostoru působí a co si o nich myslí. Dále mne zajímalo, jestli se jim to líbí, či ne. Abych slyšela názor od každého, měla jsem s sebou tenisový míček a ten jsem vždy někomu hodila. Ten, kdo držel v ruce tenisový míček, musel mi sdělit svůj názor. Ostatní poté mohli na názor reagovat.
Tenisový míček jsem s sebou měla až od druhé animace, protože při prvním programu se ne všichni chtěli vyjadřovat a díky míčku, jsem měla možnost určit, kdo bude mluvit a postupně se
takto dostali ke slovu všichni.
F) Úkol – Dalším úkol zněl takto: „ Zahrajte si na modeláře.“ Zadala jsem, aby se všichni ve skupinkách vžili do situace nějakého slavného umělce a měli za úkol vymodelovat malý návrh lampy. Lampa by měla zdobit právě náměstí E.Beneše, na kterém jsme se v tu chvíli nacházeli, takže se mohli rozhlédnout po okolí, jaká lampa by se na dané místo asi nejlépe hodila. K dispozici byla pro každou skupinku modelína a z té mohli tvořit, navrhovat a modelovat.
Tento úkol byl také zdařilý, ale při první skupince jsem podcenila množství modelíny, takže se mi bohužel stalo to, že modelovalo pouze pár jedinců a ostatní neměli co dělat. Proto jsem pro další skupiny musela obstarat větší množství modelovací hmoty, aby se mohli zapojit všichni a nikdo neotálel. Takže v dalších realizacích už bylo vše v pořádku.
3. stanoviště – Atrium mezi náměstím a OD Plaza
G) Úkol – Po vymodelování a dokončení návrhů jsme se přesunuli do Atria mezi náměstím a obchodním domem Plaza, protože na tomto místě je instalovaná lampa Edison, od významného umělce Jaroslava Róny. Žáci tedy měli možnost porovnat své návrhy se skutečně jedinečnou lampou, která zdobí a dělá nevšedním tento prostor. Po přemístění každá skupina ukázala a popsala ostatním svůj návrh lampy a sdělila nám, kde by právě jejich lampa měla stát a proč.
Po výtvarném tvoření jsme se hromadně všichni přesunuli z náměstí Dr.E.Beneše do dolní části Gutenbergovi ulice, kde stojí Koule od Milana Housera. Zde nás čekal další úkol. Rovněž jsme tvořili obrazy, ale tentokrát živé.
4. stanoviště – Dolní část Gutenbergovi ulice
H) Úkol – Opět přišel na řadu můj losovací systém, každá skupina si vylosovala jedno téma, na které musela vymyslet a vytvořit živý obraz sochy, popřípadě sousoší.
Témata: Socha masožravé kytky, která roste v Botanické zahradě.
Sportovní socha, která charakterizuje Liberec.
Liberecká Socha Svobody.
Socha, která by mohla stát před Vaší školou.
Živé obrazy, nejprve většina žáků nevěděla, co po nich vlastně chci. Ale po předvedení, jak vypadá například živý obraz spícího člověka, poté co jsem si lehla na zem a dělala jsem, že spím, to všichni pochopili. Po vymyšlení živých soch, nám každá skupina představila svoji sochu. Abychom všichni pochopili, co daná socha má vyjadřovat a co který člen předvádí, tak jsem vždy požádala jednoho člena ze skupiny, aby z živého obrazu vystoupil a popsal nám jejich výtvor. Po představení posledního živého obrazu jsme se přesunuli do blízkého parku, který je před hotelem Zlatý Lev.
V tomto příjemném parku je sousoší Dvanáct měsíců od Josefa Klimeše. Je to jedno ze soch, která se dochovala v Liberci dodnes z akce Socha a město, která se konala v roce 1969. Takže to dle mého názoru bylo nejlepší možné místo k zakončení našeho společného programu.
Studentům jsem sdělila, o jakou sochu se jedná a ptala jsem se, jak by se mohla jmenovat, museli se zamyslet a po několika nápovědách jsme vždy společně dali dohromady název Dvanáct měsíců. Opět jsme si chvíli povídali, shrnuli jsme celý program, zopakovali jsme si, co jsme všechno viděli a co jsme se nového dozvěděli. Případně jsem zodpověděla dotazy účastníků, ne které se jim během programu nedostala odpověď. Na závěr jsem chtěla, aby studenti měli společnou fotku, proto jsem zadala další úkol.
4. stanoviště – Park před hotelem Zlatý Lev
CH) Úkol – Posledním úkolem bylo vytvořit z vlastních těl nápis: Socha 1969.
Po splnění tohoto úkolu a po vyfotografování všech následoval poslední úkol. Požádala jsem studenty, aby vyplnili krátký anonymní dotazník. Který sloužil jako jeden z nástrojů k vyhodnocení mého programu.
Vyhodnocení programu
V poslední části práce se budu zabývat evaluací, vyhodnocením animačního programu.
Vyhodnocení programu má několik částí, které je potřeba dodržet. Nejprve si musím stanovit cíle.
Jinými slovy si musím stanovit konkrétní výstupy, které musí být měřitelné. Poté si určím evaluační otázky, které stanoví, co přesně chci změřit. Abych mohla dané výstupy vyhodnotit, je třeba si stanovit přesná a měřitelná kritéria, jinými slovy indikátory. Indikátory jsem stanovila v procentech, díky kterým budu moci vyhodnotit, zda konkrétní výstup byl splněn, nebo nikoliv.
V dalším kroku si určím design evaluace, zda budu používat kvantitativní nebo kvalitativní měření.
Evaluaci zakončím sběrem a vyhodnocením získaných dat a následnou prezentací výsledků.
Cíle programu
Hlavní cílem bylo sestavit animační program, který měl seznámit účastníky s uměleckými objekty v ulicích města Liberec a s událostí Socha a město. Chtěla jsem, aby si žáci vyzkoušeli metody skupinového aktivního vyučování, zážitkové pedagogiky a výtvarné činnosti v terénu. Kromě obecných cílů jsem si musela určit konkrétní výstupy, které musí být měřitelné, pro následující vyhodnocení programu, které bude v závěru mé práce.
Konkrétně jsem si stanovila tyto výstupy:
1. V1 – Účastníci hodnotí animaci jako nadprůměrnou.
2. V2 - Účastníci uvedou alespoň 2 názvy soch, se kterými se seznámili v průběhu animace.
3. V3 – Účastníci uvedou, jaký význam mají sochy ve veřejném prostoru.
4. V4 – Účastníci uvedou, jak na ně působí sochy ve veřejném prostoru.
5. V5 – Účastníci se aktivně zapojili do animačního programu.
Evaluační otázky
1. Hodnotí účastníci animaci jako naučnou?
2. Účastníci se seznámí s uměleckými objekty ve veřejném prostoru?
3. Hodnotí účastníci animaci jako zajímavou?
