3 Poznání je zkušenost

Anotace

Bakalářská práce je zaměřena na objasnění karteziánského pojetí lidské mysli a jeho problémů. Tomuto pojetí mysli bude v hlavní řadě oponovat teorie mysli Johna Locka. Z karteziánského pojetí mysli vychází jako výsledek dualismus, popisující tělo a mysl jako rozdílné entity. K tomuto výsledku dochází obratem člověka k sobě samému pomocí jeho vnitřního nazírání. Objasnění rozdílu těla a mysli se pokládá v případě Re- ného Descarta za cíl celého problému. Jeho oponent bude argumentovat interpretací identity, díky které definuje vědomí. Dále se John Locke zabývá vlastnostmi objektů, které vnímáme a tím, jak díky těmto vlastnostem dokáže mysl pracovat. Díky jeho em- pirismu se ideje a tedy i poznání nerodí spolu s naší existencí, nýbrž nabýváme ho až zkušeností. Poznání tedy není vrozené. Práce bude doplněna moderními metodami a terminologií, které souvisejí s pojetím psychofyzického problému a poukazují na posun v jeho problematice od dob obou filosofů. Dále bude moderní pojetí doplněno filmový- mi snímky, které znázorňují návaznost především na myšlenky Reného Descarta.

Klíčová slova: vědomí, dualismus, tělo, mysl, identita, vrozenost.

Annotation

The bachelor thesis is focused on clarifying the Cartesian conception of human mind and its problems. This conception of mind will be the main line of opposing theo- ries of mind of John Locke. The Cartesian conception of the mind comes as a result of dualism, describing the body and mind as a different entity. This result arises turnover of man to himself through his inner perception. Clarifying the difference between the body and the mind in the case of René Descartes is considered aim of the problem. His opponent will argue by interpretations of identity, through which defines consciousness.

Furthermore, John Locke deals with the properties of objects that we perceive and how the mind can work through these properties. With his empiricism ideas and knowledge are not born together with our existence but we acquire it through experience. Therefore knowledge is not innate. The thesis will be complemented by modern methods and ter- minology related to the concept of psychophysical problem and point to a shift in its issue since the two philosophers. It will also be complemented by the modern concept of films that depict mainly with the ideas of René Descartes.

Keywords: consciousness, dualism, body, mind, identity, innateness.

5 Obsah

Úvod ...6

1 Skepse jako základ poznání ...8

2 Objevení dualismu ... 10

2.1 Smyslové vnímání ... 12

2.2 Rés extensa, rés cogitans ... 17

2.3 Co je v nás a odkud to je?... 19

3 Poznání je zkušenost ... 22

3.1 Identita jako určení člověka... 25

3.2 Vědomí jako určení identity ... 29

4 Činnosti mysli při vnímání... 33

5 Moderní koncepce lidského vědomí ... 35

5.1 Automatika mysli ... 37

5.2 Intencionalita ... 39

5. 3 Vědomý progres či progres vědomí? ... 41

5. 4 Způsoby moderních přístupů k vědomí ... 44

6 Shrnutí psychofyzického problému ... 46

Závěr ... 50

Seznam použité literatury ... 52

6

Úvod

Metaforicky můžeme říci, že žitím v tomto světě se v nás vytváří jeho obraz.

Když o obrazu přemýšlíme, formulují se v nás otázky o funkci a původu tohoto obrazu, tedy ptáme se na vztah obrazu v nás a reálného světa kolem. A při filosofickém uchope- ní problému mysli jsou zde otázky o naší vlastní funkci jakožto osoby na tomto světě.

Existence, determinace, příčina, tělo a mysl jsou výrazy neoddělitelně spojené s filosofií mysli. Základní otázka, kterou můžeme položit, zní: působí mysl na tělo, nebo je naše tělo příčinou fungování mysli? Otázka by se dala dále rozvést: jak spolu tyto entity ko- operují a podle čeho? Jsou tělo a mysl dvě věci? Proč vlastně? Není snad člověk neděli- telná jednota? Jak se přišlo na to, že by mohl být ze dvou rozdílných částí?

Na rozdíl těchto částí narazil René Descartes při svých meditacích a při hledání pravdy, která by mu nejasnosti vysvětlila. Závěrem je dualismus těla a mysli. Podobný dualismus můžeme vidět i v rámci společenských věd, a to když přemýšlíme, zda jsme determinováni světem kolem nás, nebo zda ho utváříme. Při utváření světa, dobrého a pravdivého, bychom měli již něco vědět o pravdě a dobru. Jsme tedy poznávacím sub- jektem od narození, nebo se vše učíme za pochodu? Ostatní otázky, jako zda mají předměty duši, zda jim propůjčujeme jejich existenci pomocí mysli nebo existují samy o sobě, zda můžeme vjemy cítit stejně jako druzí a tak dále navazují na otázky předchozí, respektive jsou jejich rozšířením. Každá mysl je jedinečná svým způsobem vnímání.

Ale mluvíme vážně o něčem vrozeném, když se naše vnímání světa shoduje s druhými, nebo je to jen náhoda? Existuje někde v nějakém světě něco jako náhoda?

Předurčení či osud zde však nebudeme analyzovat. Jistá determinace okolním světem, věcmi a lidmi v něm však bude pro práci klíčová. Vrozenost je nemalou slož- kou otázek u obou hlavních autorů i autorů doplňujících práci. Stejně tak je to například s intencionalitou, která určuje, kdo jak bude co vnímat, samozřejmě s podporou dalších prvků, které k myšlení patří.

Máme zde nastíněnou pouhou terminologii jinak „triviální“ myšlenky, jak fun- guje mysl a naše tělo a proč fungují právě tímto způsobem. Různá odvětví filosofie i vědy se od pradávna zabývali vysvětlováním jevů ve světě. Vědci a filosofové se snažili vysvětlit to, co se ve světě odehrávalo. Už Platón ve starém Řecku přirovnával vnímání věcí okolo nás ke stínům v jeskyni, které sice pocházejí z našeho světa, ale jejich pravá podstata už z našeho světa nepochází. Vytvořil paralelní svět, do něhož můžeme na-

7

hlédnout jen poznáním sebe samých. My sami se tedy stáváme jevem tohoto světa, ob- jektem, který může být a je zkoumán.

Detailní zkoumání mysli u René Descarta a Johna Locka se tedy stává základem pro mou práci. Objeví se zde různé teze a teorie o lidském těle a mysli, jejich funkcích a ovlivňování. Hlavní zaměření této práce je na problém Descartova dualismu, Lockovu vrozenost, respektive nevrozenost idejí a jako porovnání bude sloužit teorie Nicholase Humphreyho, Johna R. Searla či Jiřího Noska, které představují moderní pojetí problé- mu.

8

1 Skepse jako základ poznání

Člověk se učí celý svůj život. Učí se a zjišťuje nové, i to staré. Staré pro něj však může znamenat nové. To, co se stalo před 400 tisíci lety, je jistojistě dnes staré.

Člověk věří něčemu, co se učil v mládí a dětství. To, co mu příjde na rozum v dospělosti má k uvěření mnohem dál než jednoduchý fakt, který považoval za jistý již v době malého dítěte. Člověk má věci přímo vryté do mysli a když se k němu dostane názor, který se liší od toho co zná, je zmatený. Těžko dokážě věřit, že kontinenty byly kdysi dávno spojené, když se učil, že to, co stvořil Bůh, tedy celý svět, je stálé a ne- měnné. Principy, pravidla, fakta a svět, který znal, mu najednou někdo vyvrací nezná- mou teorií. Tato nová teorie otřásá světem, který je pro něj vlastní. Není divu, že byli velcí vědci se svými převraty zatracováni. Principy možná nebyly vrozené, rozhodně však byly zažité, a to zcela stačí k tomu, abychom se uvěznili před novým poznáním.

Člověk aby žil podle sebe a správně, se musí z vězení dostat. Pomůže si však on sám.

Nikdo kolem něj nemá tu moc změnit jeho myšlenky nebo způsob života. Pouze on sám se musí stát „klecí“, do které se vloží a do které se hlavně vložit chce. Jen tak bude schopen poznat sám sebe. Cestou k poznání je však příjmutí nových myšlenek.

Tyto nové myšlenky souvisejí s principy v lidské mysli, které se budou rozebírat zejména v části o filosofii Johna Locka. I když naše maminky říkají, že se učíme celý život, naše babičky zase mluví o tom, že starého psa novým kouskům nenaučíš.

V případě Descartovy filosofie by měl moudřejší, v tomto případě stáří, ustoupit. Ve svých knihách mluví o bourání starých znalostí a přijmutí nových pomocí metody, kte- rou pouze doporučuje, protože je tak radikální, že se jí nemůže podrobit každý čtenář.

Zažít změnu však může být proklatě těžké. Plán však je předělat starou mysl na novou.

A dodržení plánu je následné nalezení smyslu nás samých i smyslu ostatních věcí ve světě.

Filosofie René Descarta je založena na radikální skepsi, ve které nachází úspěš- nou cestu k nalezení základních pravd. Skepse je pro něj cestou k nalezení odpovědí na otázky spojené s myslí, tělem a reflexí naší osobnosti v okolním světě a věcech v něm.

Jeho nejznámější a nejrozšířenější (co se psychofyzického problému týče) teorie dua- lismu se vztahuje na rozdílnost hmoty a ducha, tedy těla a mysli jako dvou entit, které jsou zahrnuty v člověku a mají zcela odlišné vnímání. Jak a proč, to jsou otázky, na kte-

9

ré ve svých dílech hledá odpovědi, které však nenachází. Poskytuje sice různá vysvětle- ní, která zahrnují Boha, lidskou přirozenost a schopnost reflektovat se do věcí kolem nás, avšak jeho výsledky jsou vždy rozporné a pochybné.

Poznat vše pravdivě je tedy jeden z cílů Descartovy filosofie. Avšak cesta k cíli se díky skepsi jeví spíše jako opak cíle samotného. Aby poznal vše pravdivě, musí nej- prve poznat to, co se jeví jako nepravdivé a nastolit tomu pořádek, stejně jako tomu, co by snad bylo předmětem jakýchsi pochyb. Pokud by totiž našel byť jen nepatrný náznak něčeho malého, co se může jevit natolik pravdivé, že to nelze zlomit, může pak nalézt pravdivost i v ostatních věcech. Chce uvést v pochybnost vše, co je možné, aby dosáhl toho, co je skutečně neoblomné při jakémkoli vyvrácení. Dává tedy v pochybnost vše, čemu se kdy naučil a čemu věřil, co zůstalo v jeho paměti a co působí na jeho smysly.

Na počátku je pro něj jisté prostě jen to, že nic není jisté. Tato skutečnost má však pro- blémový charakter. Pochází od něčeho, čemu říká Bůh, nebo je možné, že má původ v nás samých? Descartes si při svých úvahách vytvořil přízrak, který ho nutí pochybo- vat o všem, co zná. I když přízraku podléhá vše, co se naučíme a co víme, nemůžeme přízrakem popřít nejpřirozenější teorii Descartovy filosofie, a sice, že existujeme. Právě to, že používáme mysl, že přemýšlíme a divíme se světu, je důkaz naší existence. My jakožto existující bytost se nemůžeme námi ani ostatními popřít ani znevážit. Aby na nás mohlo něco mít vliv, musíme existovat. Z toho plyne známé: já jsem, já existuji.¹

Descartova filosofie o poznání sebe samých se nezakládá na tvorovi, který má zdravý rozum. Zakládá se na schopnosti rozum používat. Jeho řádné užití můžeme po- jmout jako cíl sebepoznání. Spíše je ale jeho cestou, a cílem zde mohou být nové meto- dy, nové otázky. Od svých předchůdců se Descartes lišil tím, že přiměl člověka otočit se do sebe samého, do jeho nitra, kde by se mu ukázala ona odpověď na údiv, který se mu ze života zrodil. Descartes hledal pravdu, která je nová a neobjevená. Pokud správně použijeme rozum, dojdeme k pravdě a tím i ke svobodě. Správným užíváním rozumu se Descartes snaží najít ideu, která by byla jasná a která by vysvětlovala vše, na co se sna- žíme nalézt odpověď. Netouží po temných ideách ani po něčem, co nemůže pořádně pravdivě poznat. Hledá takovou ideu, která by splňovala atributy absolutního, jasného a pravdivého jsoucna. V Rozpravě o metodě tedy zkoumá, jak by se taková idea objevila,

1 DESCARTES, René. Meditace o první filosofii. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2001. ISBN 978-80- 7298-427-5. S. 38, 39.

10

čímž rozčleňuje naše poznání na jednoduchá pravidla, která se i v pozdějších dobách jevila logicky a srozumitelně.

Pokud má být něco uspořádáno pravdivě a harmonicky, bude tím spíše to, co se odehrává v hlavě jednoho člověka, neboli to, co je v jednom rozumu. I architektura ří- zená více než jedním stavitelem se může jevit zmateně a přeplácaně. A zákony, určené ve společnosti již od počátku, budou celistvější a pravdivější nežli zákony, které se utvářejí za pochodu. Je vždy snazší rozumět jedné své myšlence než myšlence, na které se podílelo více lidí. Pro poznání pravdivého by se měli takové nesrozumitelné myšlen- ky, zákony a stavby od základů předělat.² Descartes se toho snaží docílit jeho metodou, a tou je skepse. Pochybování o jistotě se stalo základní cestou za poznáním. Pochybovat o všech věcech však není vždy snadné. Jistota je v životě důležitá, člověk potřebuje vě- dět, že něco je opravdu takové, jaké to je. Jistotu si člověk vždy drží, díky ní dokáže v životě přežít. A nejen to, dokáže i přemýšlet a věřit tomu, o čem přemýšlí. Kdyby ne- bylo jistoty, člověk by byl odkázán jen na zmatenost a nejistotu. S tím se nedá plnohod- notně žít. V souvislosti s tím, co nám dává jistotu, se Descartes shoduje s Johnem Lockem v tezi, že neexistují vrozené principy. Považuje sice některé ideje za vrozené, avšak principy nikoli. Jistota je přednostněji dávána zvykem a tradicí nežli vlastním poznáním.³ A právě od toho je nutné se odvrátit. Odvrátit se od všeho, co známe z doslechu od ostatních. Musíme pochybovat o všem, co nepovažujeme za pravdivé.

Musíme to vyvrátit a založit nový poznatek.

2 Objevení dualismu

„Já jsem, já existuji“.⁴ V Descartově filosofii je to to nejpravdivější tvrzení. Ur- čil tím, že jsme „věc“ reálně existující. Jako jedinec máme dva základní faktory, které se stávají předmětem zkoumání. Tělo a mysl. V celku takzvaný psychofyzický, dá se říci, problém. A to problém v tom smyslu, že se ptáme, jak to vše funguje, zvlášť i do- hromady a odpovědí na to je nesčetně mnoho. Descartes radikálně rozdělil člověka na

2 KOYRÉ, Alexandre. Rozhovory nad Descartem. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, spol. s r. o., 2006. ISBN 80- 7021-835-5. S. 43.

3 DESCARTES, René. Rozprava o metodě, jak správně vésti svůj rozum a hledat pravdu ve vědách. 2.

vyd. Praha: Jan Laichter, 1947. S. 22.

4 DESCARTES, René. Meditace o první filosofii. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2001. ISBN 978-80- 7298-427-5. S. 39.

11

dvě složky natolik rozdílné, že je skoro nemožné domnívat se, že by mohli spolupraco- vat vedle sebe. Termín „skoro“ však není filosofický. Kdyby se Descartovo tělo a duše neukázaly jako rozdílné a zároveň slučitelné, jistě by to o nich později řekl někdo jiný.

Myšlení vůbec nesouvisí s tělem, nýbrž s duší. To je konečná pravda, která se po Descartových nesčetných meditacích stala definitivní. Když si myslel, že tělo je sub- stance, kterou chápe nejjasněji, že tělem, tedy smysly, vnímá vše kolem sebe, mýlil se.

Zjistil, že je tomu naopak, že duše je to, o co by se měl zajímat, že je to neměnná nesmr- telná substance. Tělo bral za pravdivější, protože si na něj mohl sáhnout, zaujímalo ně- jakou plochu, mělo tvar. Duše takové vlastnosti zpočátku neměla. Již kdysi byla charak- terizována jako něco nadpřirozeného, vzdušného, rozptýleného ve vzduchu. Až později našel Descartes spojitost mezi duší a myslí v tom, že jakmile se od nás samotných něco oddělí, zmizí to i od naší duše. Už to nebude naše část. Jak ale odseknout něco od něče- ho, co nijak nevypadá? Jedná se zde o to, že bychom buď neviděli nebo neslyšeli, nemě- li nohu či ruku a tak dále. Tělo a smysly jdou od duše oddělit, ale mysl je celistvá a i když se mění, stále zůstává tou stejnou myslí. Proto tělo může zaniknout snadno, ale mysl je nesmrtelná. Jsme tedy věcmi, to ano, ale věcmi do té doby, do které myslíme.⁵ Mysl určuje naší existenci jasněji a pravdivěji, nežli tělo, a to je důvod, proč ji Descar- tes zkoumá.

Poznat naší mysl lze jen z těch věcí, které skutečně známe. Nemůžeme se po- znávat z hypotéz, o kterých se jen domníváme, že je známe. Máme tendenci nalézat vysvětlení neznámých věcí v našich snech a v našem nevědomí, ale taková představi- vost pravdy je pouhý sen, který nám dává smyšlený přízrak, jež nás nutí pochybovat.

Z toho tedy plyne, že vše, co vnímáme tělesně, je pouze představování věci, což se defi- nicí blíží ke snu. Je tedy nemožné poznat se prostřednictvím představování.

K pravdivému a přesnému poznání musíme od představ utéct. Jedině chápání, myšlení či přemýšlení jsou činnosti, při kterých je pravda a podstata věci dokonale vidět. Mysl a smysly chápou a poznávají svět kolem rozlišným způsobem, a přesně to je známka dua- lismu. Chápání a představování.⁶ V průběhu práce vyvstane názor, který jasně popírá nepravdivost smyslů a neschopnost tohoto vnímání předat nám pravdivé a celistvé in- formace. Ty informace, které se k nám dostávají skrze toto vnímání, se však ukážou jako klíčové k objevení naší mysli a podstaty věci.

5 Tamtéž, s. 41.

6 Tamtéž, s. 47.

12

Když se zde mluví o naší mysli, myslí se opravdu jen naše mysl. Pravda, kterou bychom chtěli nalézt v pozorování světa, se nedá určit objektivně. Každý člověk vnímá svět jinak. Vnímá jinak realitu. Vnímá jinak sám sebe. Jinak než všichni ostatní. Každý na to má svůj pohled. Má to co dělat s intencionalitou, která nám toto jiné vnímání umožňuje. Subjekt-objektové chápání světa není přímo předmětem dualismu, s tématem však souvisí díky otázkám spojeným s realitou, světem mimo nás a lidmi, kteří se v těchto světech vnímají.

Pokud se jedná o důkaz naší existence, objevuje se jak ve smyslovém vnímání tak i v myšlení, chápíní a uvědomování.⁷ Představování, i když se ve skutečnosti nejeví pravdivě, je přece jen naší součástí, protože je to činnost mysli. To, že si představujeme, je důkaz, že jsme, ovšem až v tom okamžiku, kdy víme, že jsme.

2.1 Smyslové vnímání

Základem pravdivého poznání je tedy vymazat z mysli vše, co by nás mohlo klamat a co jsme si s určitostí jako pravdivé neověřili. Takové nepravdivé ideje většinou přicházejí prostřednictvím smyslů (jak nám ukážou následující části práce) a bylo by tedy nutné se od veškerého smyslového vnímání osvobodit. Je tu však argument, který popisuje, proč to nelze provést. To, že smyslově vnímáme teplo, světlo a zvuk, tedy je nám teplo, vidíme a slyšíme, je pouhý sen. Avšak to, že je nám teplo a že vidíme díky světlu nelze popřít, protože díky reakcím mozku se přes smysly dostalo vše do mysli a tím myslíme na to, že je nám teplo. Smyslově vnímat tím pádem znamená myslet.⁸ Jak je tedy možné, že smysly mohou být nepravdivé i přes to, že se stávají součástí mysli?

Zde je naznačen rozpor v samotné Descartově filosofii, ve které klade otázky, jednotná odpověď je však v nedohlednu.

Když se začalo přemýšlet spíše o duši, nežli o těle, jako o substanci, kterou lze poznat pravdivě, bylo to proto, že tělo jako zprostředkovatel smyslových vjemů může naši mysl velmi lehce oklamat. Smyslové vnímání se stává nejhlavnějším předmětem radikálních pochybností. Pochybnosti plynou z toho, že díváme-li se na těleso, které mění svůj tvar, vůni či chuť, nemůžeme toto těleso považovat za tak pravdivé, jako ně- co, co změně nepodléhá. Důvodem pro to je, že máme více náhledů na těleso, ale neví-

7 Tamtéž, s. 45.

8 Tamtéž, s. 45.

13

me, který náhled je pravdivý. Někdy máme dokonce otázky, zda je pravdivý vůbec ně- jaký náhled. Když je těleso vnímáno smyslově a když si myslíme, že toto smyslové po- znání je pravdivé, narazíme na pochybnost. Těleso mění své vlastnosti a my v něm tedy nemáme jistotu. To, že si myslíme, že vidíme něco nejistě, značí jen to, že jsme nepo- znali těleso ze všech úhlů a za všech změn, kterých je schopno. A tím, že si to neumíme ani představit, se dostáváme k mysli. Smysl, který těleso vnímá, ho nedokáže pojmout pouhou představivostí, a přesto ví, co je to za těleso. Descartes i u sebe samého připouš- tí, že kdykoliv viděl či slyšel něco či někoho, hned poznal pravou podstatu věci a nena- padlo ho, že se může mýlit. Z toho lze soudit, že těleso vnímáme ještě jinak, nežli zra- kem či hmatem. Dostává se nám do mysli, a tím něco znamená. Těleso tedy v celku nemůže být chápáno smyslovostí, ale je jednoduše chápáno. Vnímáno rozumem.⁹ Vy- plývá zde z toho, že forma tělesa, které prochází změnou (a vlastně i toho, které změnou neprochází), není určující pro pravé poznání podstaty věci. A především z toho vyplývá, že to, co vnímáme smysly, vnímáme vlastně především rozumem.

Změna tvaru je stejným případem jako to, že nelze popřít naši existenci. Kdyby- chom se narodili se schopností vidět a v průběhu života bychom oslepli, věci, které na- jednou nevidíme, neztrácejí na své existenci, protože je stále cítíme hmatem či čichem.

Stejně tak víme, že my jsme, protože cítíme. To, že našemu tělu chybí jeden smysl ne- znamená, že nefungují ostatní a tedy to neznamená, že nefungujeme my. Ubrání jakéko- liv části, ať už nám či předmětu, značí jen povrchovou změnu, nikoli existenční krizi.

Objevuje se zde však situace, ve které se zdají být smysly důležitější než mysl, a po zkoumání činností mysli, které při vnímání vykonává, to najednou není jen zdání, nýbrž princip, který se stává zásadním. Vysvětluje, že ač je smyslové vnímání sebe- klamnější, nemůže nás oklamat natolik, abychom o sobě pochybovali. A mimo to se dokáže, že smysly jsou základem pro fungující mysl.

Představováním věcí, o kterých chceme něco vědět, dokazujeme, že tyto věci existují. Kdyby neexistovali, naše představivost by se neměla o co opřít. Je zde důležité vysvětlit rozdíl mezi představováním si a čistým chápáním, a je také třeba využívat to- hoto rozdílu při poznávání zkoumané věci. Značí to nejen pravou podstatu, ale je to také důkaz rozdílnosti těla od mysli. Chápání a představování znamenají dvě odlišné činnos- ti, které mysl při vstřebávání okolního světa vykonává. Představování má základ ve

9 Tamtéž, s. 47.

14

smyslech, chápání v rozumu. Představit si lze jakýkoliv předmět, který má nějaký tvar.

Předmět reálně nějak vypadá a my jeho podobu dokážeme otisknout do své hlavy jako obrázek.¹⁰ Z předchozího textu již víme, že smysly a forma nedávají rozumu striktní nástin podstaty předmětu. Proto používáme rozum, abychom obrazu ve své hlavě při- psali důvod a význam bytí. Ptáme se proč to tu je, jak to tu je a k čemu vůbec to na tom- to světě je. Odpověď musíme ale hledat v rozumu. Jakmile nad předmětem začneme uvažovat a hledat jeho pravou podstatu a ne pouze fyzickou stránku, pochopíme ho.

Musíme si uvědomit všechny vlastnosti a schopnosti proměn, které je předmět schopen provést, a samozřejmě také vlastnosti a atributy samotného předmětu.

Oproti chápání vyžaduje představování aktivitu mysli, která jí umožní přeměnit samotný hmotný předmět na malou ikonu v naší hlavě. Vztáhneme-li to na mysl, je to tak, že pokud mysl něco chápe, obrací se do sebe samé a hledá ideje, které jsou ukryté v ní. Tento proces se děje pomocí vzpomínání. Když tedy mysli stačí, aby hleděla do sebe samé, nemusí být vybavovaný předmět přítomen našim smyslům. Nemusíme zrov- na vidět strom, který chápeme jako velkou rostlinu s kůrou a korunou. Kdežto pokud si mysl představuje, obrací se do těla a hledá tu ideu, kterou poznala pomocí smyslů.¹¹

Předmět lze pochopit, i když si ho nepředstavíme, avšak představit si předmět můžeme jen, když ho pochopíme. Je to jakýsi systém praxe a teorie. Představování znamená praxi, kterou jsme si jako člověk osahali, okoukali, očuchali. Chápání oproti tomu je jakási teorie, kterou nám může někdo popsat a vysvětlit, a my ji pojmeme za existující fakt. Proto se mysl musí obracet do tělesných idejí teprve na základě těch, které má již sama v sobě. Platilo by zde pravidlo, že co je ve smyslech, musí být napřed v rozumu. Při představování, které je založeno na smyslech, je třeba nejprve předmět pochopit, což značí, že idea předmětu musí již být v mysli. Znamená to tedy, že mysl potřebuje tělo, aby si něco představila. Tělo ve významu smyslového vnímání. Co se týče uvedeného pravidla, ukáže se, že v případě představování jde jen o činnost mysli ne tak důležitou, jako je samotné chápání. Proto pravidlo neztratí na svém původním významu.

Rozdíl mezi chápáním a představováním v souvislosti s rozdílností těla a mysli se může jevit jako bezvýsledný, protože jak chápání, tak i představování si jsou činnosti mysli. Důkazem o rozdílnosti je zde rozlišení ještě jednoho velmi podobného případu.

10 Tamtéž, s. 103.

11 Tamtéž, s. 103, 105.

15

Představování si a smyslového vnímání. Smyslové vnímání je, když vnější věci díky svým vlastnostem působí na mysl, přičemž věci vyvolávající ideje jsou stále přítomny.

Představování si je, když ideje věcí vidíme díky činnosti samotné mysli, díky jejímu vzpomínání. Ale pořád je to vnímání myslí, takže kde je rozdíl? Možná to souvisí se subjekt-objektovým světem a intencionalitou, kterou má každý člověk jinou. Různé věci na nás nějak působí a my si je nějak reprezentujeme. Někdy pomocí věcí kolem nás, tedy smysly, někdy pomocí mysli samé. Ovšem nechceme zde rozebírat, jak žluté či zlaté se zdá slunce tomu a tomu člověku. Jde zde o pravdu, která má být určitá a univer- zální. Rozdíl je tedy v přítomnosti objektu, který se vyznačuje určitými kvalitami či vlastnostmi, které mysl vnímá. Při smyslovém vnímání je přítomen, při představování si nikoli.¹²

Pokud si neumíme něco představit, znamená to, že nedokážeme pochopit rozdíl mezi tímto a jakýmkoli jiným tělesem. Když si to nedokážeme představit, nedokážeme to ani pochopit. Pravá podstata věci se pozná právě díky rozdílnosti chápání a smyslo- vého vnímání. Chápáním vidíme pravdu skrze nás, ale smyslové vnímání máme jen díky věcem kolem nás, ty s námi samotnými nemají žádnou spojitost. Smysly se vnímá to, co na nás působí zvenčí. Takže i představování závisí na věci, která je mimo nás a liší se od nás. Představu nedokážeme vydedukovat ze svojí hlavy. Znamená to, že si nemůžeme představovat, když bychom nic nezažili a nic neviděli. Představování vyža- duje aktivitu, kterou vykonává mysl, když hledí na ideje v těle. Je to schopnost, díky které dokáže mysl nejen předmět chápat, ale také ho vidět jako ikonu. Při chápání tako- vé aktivity nejsou třeba.¹³ Z toho vyplývá, že při představování musí existovat nějaké tělo, ze kterého by mysl vycházela. Tělo, které má jiný přístup k vnímání, než má mysl.

Existence těla je evidentní stejně jako to, že člověk je schopen dvou rozdíných způsobů vnímání.¹⁴

Z takového výkladu pochopíme, že představa se pojí s duchem. Ale jak se může pojit s duchem, je-li založena na smyslech? Zjevně to není problém. Smysly, jak již víme, nejsou tak věrohodné jako když používáme rozum. To však není důvodem pro pochybnost jejich spojení s myslí. Toto je přesně situace, na kterou jsem poukázala v začátcích kapitoly, a sice že smysly (respektive předměty, které se jimi vnímají) jsou

12 Tamtéž, s. 102, 103.

13 Tamtéž, s. 103.

14 Tamtéž, s. 105.

16

základem pro chápání. I když se teorie zaměřují na rozdíl mezi duchem a tělem, ze zá- věru vždy vyvstane jejich viditelná spojitost.

Vnímáme své tělo i to, co je uvnitř něj (hlad, bolest, strach a další), vnímáme to, co je kolem nás, světlo, vůně, zvuky a tak dále. Všechny tyto vjemy jsou vnímány smysly. Tyto tělesné předměty, které mají vlastnosti působící na smysly, nepocházejí z nás, ale z vnějšího světa, ze světa kolem nás. Tento svět je tedy zachycován našimi smysly a jakmile se těleso dotkne našeho smyslu, automaticky se stane, že těleso smys- lově vnímáme. Toto zjištění mimochodem dokazuje i to, že tělesné věci, které obsahují matérii, skutečně existují a nejsou bludem právě proto, že na nás působí a my o nich přemýšlíme. Descartes tvrdí, že to, co vnímal smysly, bylo mnohem přesvědčivější než to, o čem přemýšlel a co si vymýšlel ve své vlastní hlavě. Utvořil tak závěr, že pokud je to jasnější, nemůže to pocházet z něj. Ukazuje se zde rozpor ne však v tom, že smyslové poznání je nejasné, ale v tom, že když je to tak dokonalé (jak si původně myslel), proč by to nemohlo pocházet z nás? Jsme tvorem nedokonalým na tomto světě, ale i přes to není nic než my, co bychom nepotvrdili jako to největší, co se na světě mohlo stát.

Vraťme se však ke smyslům. Takové jevy jako křeče v břiše, bolest hlavy či slzy jsou čistě fyzické. Nesou s sebou ale vždy ještě jakýsi stav, který se nevyjadřuje tělem. Jedná se o hlad, vyčerpanost, smutek, sklíčenost, vzrušení, zmatenost a radost.¹⁵ To jsou jen některé ze stavů, které se popisují jako mentální. Odehrávají se v mysli na základě fy- zických jevů. Descartes tím ukazuje, že existuje i něco jiného, než samotný svět kolem nás, že existujeme my, do kterých se tento svět zapisuje.

Takové zjištění ale souvisí ještě s dalšími faktory. Například již zmíněná inten- cionalita. Můžou dva lidé pociťvat stejný hlad, mohou jim snad chutnat hrušky stejně zrnitě či sladce jako ostatním třem? Pravděpodobně ano i ne. Vždy se najde někdo, kdo bude mít růžovou barvu za lososovou. Když se dají takto rozdílně brát věci kolem nás, jak se asi bude jevit myšlenka celého světa? Můžeme věřit, že jsme připoutáni ke stěně v jeskyni, přičemž venku je pravý svět. Můžeme věřit, že žijeme v programu, ve sku- tečnosti jsme však baterie, které rostou na plantážích a vychovávají se pro energii a pra- vý svět jsou jen data. Můžeme věřit, že pravý svět je, když jsme vzhůru a žijeme podle své vůle, a naopak když spíme, je to svět, který si pouze myslíme, ale nežijeme ho. Jaký je tedy závěr? Když máme tolik podob světů, ve kterých bychom mohli žít, který si vy-

15 Tamtéž, s. 107.

17

bereme jako „ten náš“? Descartova filosofie mysli zkoumá to, jak na nás tento svět pů- sobí, jak se věci chovají a jak na ně reagujeme. Závěrem ale je, že každý svět může být tím naším, protože ho žijeme my. Právě my, právě teď, právě tady.

Rozdíl mezi představou a chápáním je jistě v tom, jaké pochody mysl používá.

Jinak řečeno, jak mysl pracuje. To je celkem prosté vysvětlení. O tom je však celá ko- gnitivní věda, vysvětlující jak přesně se neurony v mozku míhají a proplétají mezi se- bou a tvoří tak schéma, které nám udává nějakou informaci. Descartova díla jsou však zaměřena nejen na mysl, nýbrž na spojitost této mysli s tělem, kterého je součástí.

Stejně jako Locke má Descartes teorii, že vnímání není podrobeno svobodě.

Vždy musíme vnímat. Vnímáme i tehdy, kdy o ničem nepřemýšlíme a nehledáme vyšší princip, ať už náš nebo světa nebo věcí v něm. Stačí, když máme funkční smysly. Ze smyslového vnímání si totiž mysl bere ideje, které nemá v sobě.¹⁶ A vlastně ji chybí všechny ideje, pokud se nedostaly do smyslů. Jak by totiž mohla mysl o něčem přemýš- let, kdybychom nic nezažili, nic neochutnali, na nic se nepodívali či nic neslyšeli? Mysl přemýšlí o tom, co jsme my jako tělo zažili. Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech. Zde je teorie naprosto v souladu s původním zněním.

2.2 Rés extensa, rés cogitans

Tím, že se zjistilo, že dokážeme vnímat více způsoby a pokaždé s jiným důra- zem na pravdu, se vlastně zjistilo, že člověk sestává ze dvou složek, rés extensa a rés cogitans. Rés extensa neboli věc rozlehlá má za zastupitele tělo a smysly, kterými tělo vstřebává vjemy. Druhá polovička, rés cogitans, věc myslící, je zastoupena rozumem či myslí nebo též duchem. Všechny pojmy jsou pro tento termín relevantní, jelikož spolu bezpochyby souvisí. Máme tedy dualismus člověka. Tělo jako věc rozlehlá, zastoupeno smysly, a duch jako věc myslící, zastoupen rozumem.

Jistě se to lépe vysvětlí a ukáže na příkladu. Podíváme se na modernější pohled dualismu v podobě filmového snímku Seznamte se, Joe Black od režiséra Martina Bres- ta z roku 1998.¹⁷ Zde se potvrzuje Descartova teze o oddělení mysli od těla, kdy mysl dokáže dále fungovat bez něj.¹⁸ Řekněme, že Smrt, která je ve filmu ztvárněna, je duše,

16 Tamtéž, s. 107.

17 Seznamte se, Joe Black. Režie Martin BREST. USA, 1998.

18 DESCARTES, René. Meditace o první filosofii. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2001. ISBN 978-80- 7298-427-5. S. 111.

18

která si půjčila tělo blonďatého mladíka. Smrt jako duše existovala a fungovala již dáv- no před tím, než si tělo půjčila. A dozajista funguje i potom, co tělo opustí. Smrt zkrátka plní svou funkci neustále. Avšak s novým tělem zakoušela duše-Smrt pro ni neznámé jevy, jako byla láska, trápení z odloučení či chuť arašídového másla. Dokud byla Smrt mimo tělo, mohla možná arašídové máslo znát, až s tělem ho však okusila jako něco, co se lepí na patro a má burákovou chuť. Bez těla by to Smrt nebyla schopna poznat, vlast- ně se o to ani nezajímala. Když však byla v těle, přímo jí to vybízelo k údivu nad vázá- nou kravatou, nad shonem lidí v ranních ulicích, nad vůní pečiva při večeři. Tělo jí dalo nový rozměr chápání. Tělo jí naučilo poznávat lidi v jejich běžném životě. Tělo jí dalo něco, co si mysl sama dát nemohla. Zde je i důkaz pravidla, že nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech. Různé složky si vyžadují různá chápání. Některé vjemy může zařídit mysl, jiné ovšem může zařídit pouze tělo.

Myšlenka takového fungování duše jako samostatné entity je zde v souladu s Descartovou teorií. Ale musíme upozornit, že zmíněná Smrt je zde pouhým pojmem, který určuje stav po životě. Konečný stav. A stav není něco, co může „žít“ samostatně bez jakéhokoli podnětu, bez jakékoli příčiny. Jak může duše žít samostatně, když to, co zažívá, se pojí s tělem? Když tělo umře, neměla by umřít i duše? Zde se můžeme napojit na moderní pojetí dualismu, na směr nazývaný spiritualismus. Lidé, kteří ztratili blízkou osobu věří, že se jejich duše stále pohybuje na této planetě, na tomto světě. Chrání je a možná i upozorňuje na jistá nebezpečí. Cítí jejich přítomnost v přírodě v podobě vánku, který je ovane, přičemž během celého dne bylo klidné bezvětří. Ale nevytvořili si to lidé spíše sami, aby věděli, že nejsou opuštěni? Věří tomu jen proto, aby měli lepší pocit?

Kartářky, vědmy, šamani a vyvolávači duchů mají myšlenku žijící duše za nevyvratitel- nou. Ale čemu má věřit člověk, který se s tím nesetkal?

Rozdílnost mezi entitami však značí i něco jako společné či slučitelné vnímání.

Mysl či duch se pojí s tělem tím, že tělo něco zažívá. Cítíme na svém těle teplou vodu, a mysl nám říká, že je nám teplo. Mysl a tělo je jednota, protože když se tělo rozbije, uvědomujeme si bolest. Věc myslící reaguje na smyslové vjemy ve věci rozlehlé. Nena- zíráme na stavy svého těla jen zrakem, ale prožíváme je intenzivně, smyslově a v jejich plné síle.

19 2.3 Co je v nás a odkud to je?

V předmětech samotných je nějaká vlastnost či schopnost spouštět v nás smys- lové vnímání věcí, protože kdyby taková vlastnost či schopnost chyběla, nemohli by- chom je vnímat. A tím, že tělesa mají tuto vlastnost či schopnost a jsou tedy vnímatelné, stáváme se jimi ovlivnitelní. V tomto ohledu se Descartes shoduje s Lockem v jeho teo- rii kvalit, které jsou v tělesech a mají dispozice v nás vyvolávat ideje, podle kterých můžeme jednat.

Dispozice těles jako společná vlastnost Descartova i Lockova konceptu mysli je jedna z mála věcí, na které se myslitelé shodují. Je zde však vysvětlení, které koncepty rozšiřují o teorii, která je jejich základním rozdílem. Jedná se o nativismus. U Descarta mají tělesné věci kolem nás určitou ideu, která určuje charakter té věci. Tato idea musí být však zároveň v nás. Jelikož je ale idea nedělitelná entita, nemůže být v nás a záro- veň sama v sobě. Proto se idea v nás může pouze podobat ideji ve věci. Pojidlem mezi námi a věcmi kolem je tedy idea. Idea věci je v nás již vrozená a my ji pouze objevuje- me. Pokud nepřipustíme, že ideje v nás jsou vrozené, nemáme šanci je pochopit. U Locka je idea pouze v tělese, a my ji poznáváme a zažíváme během života, a to pomocí zkušenosti.

V případě vrozenosti se přikláním spíše k Lockově tezi, nežli k objevování již vrozených věcí. Ale popravdě představa, že věci mají nějakou schopnost s námi „mani- pulovat“, je trochu zcestná. Věci samy o sobě nemohou ničím pohybovat. Pointa je však v tom, že taková vlastnost měnit či aktivovat v nás myšlenky, je stále jen vlastností, kterou si uvědomujeme my sami, protože o předmětu přemýšlíme. Descartova teorie o vrozenosti ideje každé věci se připisuje Bohu, který stvořil vše a tedy i naše myšlenky.

Schopnost vnímat věci smysly nevychází z použití rozumu. V tom případě tedy nevy- chází tato schopnost z nás, nýbrž z Boha.¹⁹ Je však pravda, že ideje smyslových vjemů nevytváříme sami? Víme už, že smyslové vjemy se mohou jevit rozumu nepravdivě.

Avšak také víme, že je nelze úplně odepsat pro jejich nedůvěryhodnost, protože tím, že působí na naši mysl, přece jen důvěryhodné jsou.²⁰ Proto můžeme věřit, že schopnost vyvolávání idejí v naší mysli je schopností naší, nikoli schopností těles. Taková teorie

19 Tamtéž, s. 65, 67.

20 Tamtéž, s. 109.

20

bude dále rozebrána v moderním pojetí psachofyzického problému u Nicholase Hum- phreyho, kde je teze o propůjčování kvalit věcem naší vůlí skvěle popsaná.

Okolo smyslovosti a jejího klamu se točí spousta otázek a zčásti nevysvětlitel- ných příkladů. Pravdivě můžeme chápat to, co je jak v mysli, tak i v těle, jak již víme z předešlého textu. Pravdivost přichází od Boha, protože je sám tak dokonalý a čistý a nemohl by vytvořit něco klamného. Aby se však vše, co chceme, poznalo skutečně pravdivě, musí se to týkat chápavosti, ne smyslovosti. Neznamená to však, že smyslo- vost je vždy jen klamná. Znamená to pouze, že poznání skrz chápání je zde tím nejprav- divějším.

Rozpor o dobrotě Boha, který do nás vkládá jen pravdu, se objevil již na samém počátku Descartova rozmýšlení. Je to samotná skepse. Důležitý způsob vedení mysli za poznáním. Řídí-li se člověk touto metodou, znamená to pro něj pochybovat o něčem, čemu kdysi věřil. Znamená to přiznat si, že v pochopení udělal chybu. Je-li něco tak dokonalého, že nedokáže chybovat a tvoří bez výhrad správně, jak může stvořit něco, co si chybu dokáže i jen připustit, natož ji činit? Jak můžeme my, lidské bytosti vytvořené Bohem, mít schopnost pochybovat o něčem čistém, tedy o čemkoliv, co pochází od Bo- ha? Proč vlastně nám to Bůh nenastavil přímo tak, jak to má být poznáno?²¹ V průběhu života si myslíme, že poznáváme tak, jak máme. Než jsme si totiž přečetli Descartovu filosofii a než jsme se jí začali řidit, nepřišlo nám, že bychom dělali něco špatně. Žili jsme podle rodinných a společenských tradic v domění, že to, co nás tradice učí, je pravdivé. Bylo to pravdivé do doby, než jsme narazili na skepsi a Boha. Tyto termíny se vylučují, protože na jedné straně je dokonalost světa a na druhé pochyby o tomto světě.

Pochyby, které by nám měly ukázat ten pravý a pravdivý svět. Musíme se tedy nejprve zmýlit a chybu si uvědomit, abychom poznali pravou podstatu věci? Má být poznání skutečně vedeno skrze pochybnosti? Nejspíš ano, protože Bůh je stvořitelem všeho, nás i samotné skepse. Pravdivá přirozenost od Boha se zde vylučuje s přirozeností pochy- bovat. Víme již, že plnohodnotný život je založen na používání rozumu. Plyne z toho závěr, že Bůh do nás vložil schopnost chybovat v poznání, což si uvědomujeme pomocí skepse, abychom se k čistému a dokonalému dostali svou vlastní činností. A docházíme k tomu pomocí svého rozumu. Závěr, který vyplývá ze všech Descartových definic

21 Tamtéž, s. 79.

21

pojmu Bůh, je takový, že Bůh je tu proto, abychom mohli přemýšlet.²² V článku Miloše Dokulila o Descartově díle se krásně vystihuje termín Bůh jako „spirituální entita, sice nepředstavitelná, ale přitom přesto přijatelně pochopitelná“.²³

Descartova vrozenost Boha je v přímé konfrontaci s Lockovou tezí nevrozených idejí, která bude rozepsána v dalších částech práce. Zatímco se Descartes snaží pochy- bovat o všem, o čem je to možné, Locke je toho názoru, že pochybovat o všech věcech na světě je zbytečné. Naše mysl je totiž uzpůsobena poznat pouze to, co poznat může.

Musíme se tedy smířit s tím, že nepoznáme všechno.²⁴ Descartes má sice dobrý smysl na potenciální pochyby, avšak výsledek je většinou dost všeobecný a neuspokojivý.

Locke naproti tomu vysvětluje veškeré činnosti mysli termíny jako kvality, dispozice, vjemy, vnímání a další, jeho výsledky vyjadřují tedy většinou jasnou odpověď na otázku či problém. Avšak i u Locka můžeme vidět argumentační rozpory. I když je tato práce zaměřena na rozdílnost těchto velkých myslitelů, najdeme u nich i několik společných tezí, které i přes všechnu jejich rozdílnost dávají smysl.

V Eseji o lidském rozumu se empirik John Locke zaměřuje na lidské vědění a podobně jako Descartes zkoumá jeho původ a rozsah. Chce stanovit způsoby, kterými lidský mozek zkoumá věci, které ho obklopují. Přichází však na to, že je nesnadné, ba snad nemožné, poznat skutečnou pravdu, protože prostředky rozumu jsou na to nedosta- tečné. Tím se ukazuje všeobecný závěr, že musíme mysli zabránit zkoumat to, co sama nedokáže pochopit, a musíme se naučit žít s tím, co je jí, a tedy nám, dostupné. Nemů- žeme si stěžovat na přemíru či nedostatek poznání, kterého se nám dostává, protože vše co máme nám k životu stačí. Naše poznání odpovídá našim schopnostem. Pokud se vy- rovnáme s tím, že nám stačí poznání, které se týká našeho chování a postavení ve světě, nemusíme dále řešit, že nám něco uniká. Tím, že určíme hranici mezi poznatelným a nepoznatelným, předejdeme pochybnosti. Budeme-li poznávat jen to poznatelné a do- stupné a budeme též vědět, že něco poznat nelze, o svém poznání bychom nepochybo- vali.²⁵

22 Tamtéž, s. 89.

23 SOBOTKOVÁ, Alena. Filosofické dílo René Descartesa: Soubor úvah z mezinárodní konference k 400. výročí narození René Descartesa. 1. vyd. Praha: FILOSOFIA, 1998. ISBN 80-7007-114-1. S. 89.

24 LOCKE, John. Esej o lidském rozumu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. ISBN 25-051-84.

S. 40, § 5.

25 Tamtéž, s. 40, § 5, 6.

22

Již úvodní myšlenky oponujícího filosofa ukazují rozpor s filosofií předešlého myslitele, a to nejen v poznávání všeho, co se mu jeví, ale především v cestě za tímto poznáním. Descartova skepse je základ veškerého poznání. Locke ale jakoby chtěl od- strčit skepsi stranou a vysvětlit pravdivé poznání rozdělením toho, co poznat dokážeme a co nikoli. Tato metoda by byla možná snazší, protože bychom nemuseli podkopávat celý svůj dosavadní život a vše, co jsme v něm nabyli. Naše přesvědčení o tělesech, smyslech i tradicích. Stačí nám jen pochopit, jak mysl funguje a pochopíme to, co se v ní děje. Najdeme tak pravdivost ve všem, co známe a zažíváme.

3 Poznání je zkušenost

Jak triviální. Stačí jen pochopit, jak funguje mysl. Jak ale ukázal Descartes, není to tak jednoduché. Začněme tedy tím nejzákladnějším. Idea. Tento pojem znamená pro Locka vše, čím se zabývá mysl při přemýšlení.²⁶ Ve druhé kapitole své eseje uvádí dů- vody, proč nemohou existovat vrozené ideje. Jeho obecný závěr je, že je jednoduše ne- můžeme předpokládat, protože lidský mozek je tabula rasa²⁷, do které se vše zapisuje až v průběhu života, tedy empirií. Pouze zásady uznávané obecně lidstvem jsou nám vtisk- nuty již od začátu.²⁸ I tato skutečnost se však zanedlouho vyvrátí. Není zde však určeno, že zásady jsou striktně vrozené. Pokud se najde protikladné vysvětlení, než to, které uvádí Locke, a sice že jsou vrozené, je možné teorii vrozenosti vyvrátit.²⁹ A přesně to se také ukáže. Případy, kdy je vrozenost nemožná, nalézá Locke ve všech úhlech zkoumá- ní.

Schopností se myslí něco, co je vrozeno, znalostí pak něco, co je získáno. Pokud jsme o něčem nikdy nepřemýšleli nebo si to nikdy neuvědomili, nemůže to v nás být vrozené. Až když přemýšlíme a používáme svůj rozum, učíme se a poznáváme. Vroze- ná je tedy pouze naše schopnost poznávat. Samotná znalost je důsledkem používání rozumu.³⁰ Nyní si představme pár tezí , ve kterých se vysvětluje, že nic vrozeného není.

Nejprve musí mysl vstřebat ideu a potom vytváří jména a obecné pojmy. Aby- chom totiž uměli něco pojmenovat, musíme se nad tím nejprve zamyslet. To znamená, že to, co poznáme, je nejprve pouhou znalostí, a až po čase tomu připisujeme názvy

26 Tamtéž, s. 42, § 8.

27 Tamtéž, s. 74, § 2.

28 Tamtéž, s. 43, § 2.

29 Tamtéž, s. 43, § 3.

30 Tamtéž, s. 44, § 5.

23

jako strom, svoboda či unavenost. Z uvedených pojmů je zřejmé, že se jedná o znalosti jak tělesných věcí a morálního či společenského myšlení, tak i stavů naší osobnosti.

Ideje, které si uvědomujeme, se k nám dostávají z vnějších věcí, tedy z těch, které jsou mimo naše tělo. Jsou to naše první otisky.³¹ Nejsou nám tedy vrozené, kdyby byly, měli bychom ideu již v sobě připravenou. Čekala by na to, až najde předmět či stav, ke kte- rému náleží, abychom ji poté mohli pochopit. Tak jak je tomu u Descarta. Jejich pozná- ní by se v takovém případě připisovalo reflexi, tedy schopnosti mysli nalézat ideje sama v sobě, avšak ani tato schopnost není vrozená. To, co totiž máme v mysli, o čem doká- žeme přemýšlet, musí být nejprve v těle a smyslech. Rodíme se s prázdnou myslí, která se plní na základě životních zážitků. Teorie Johna Locka se samozřejmě neshoduje s Descartovou teorií vrozenosti, a i samotná Descartova teorie v sobě skrývá rozpor. Je-li zastánce teorie, že nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech, stejně jako Locke, jak může tvrdit, že máme vrozené ideje? Přemýšlíme nad něčím, co máme v mysli, to se nedá popřít. Avšak cesta idejí, myšlenek a zážitků do mysli je skrze smysly, proto ne- mohou být v mysli vrozené.

Dalším důkazem o nevrozenosti je, že věci si uvědomujeme, až když je vyřkne- me nebo o nich uslyšíme od někoho jiného. Vezměme si jako příklad batole, které po- znává věci na základě toho, co ho rodina učí. Samo od sebe vlastně nic neví. Pravdu, principy a obecnosti okoukává v průběhu života od lidí kolem sebe. Zvyk a zažívání „na vlastní kůži“ je věrohodnější, nežli teorie o vrozeném. Je to přirozenější způsob uvědo- mění. Věci tím nabývají na větší důvěryhodnosti než ty, které jsou od přírody vrozené.

Výroky a významy vnímáme a poznáváme tak, že se je učíme. Nemohou být vrozené, protože před poznanou pravdou musí být nějaká myšlenka, která nás k ní dovede. Ta se však objevuje až se samotnou věcí, kterou poznáváme.³² Vrozené ideje, pokud by něja- ké skutečně byly, by stejně neměl každý člověk stejné. Batole, indián či postižený člo- věk budou stěží nalézat nějakou společnou pravdu. Vše, co známe, známe díky empirii.

Každý se učí to, co ho učí ostatní. Každý jedinec vyrůstá v různé společnosti, v různé víře a za různých podmínek.³³ Všichni mají tím pádem odlišné poznání. Pro dítě je mnoho věcí neznámých a ví značně méně, než dospělý jedinec. Proto se na vše ptá, vše chce ochutnat a prozkoumat.

31 Tamtéž, s 45, § 15.

32 Tamtéž, s. 47, § 21.

33 Tamtéž, s. 51.