1
Technická univerzita v Liberci
Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická
Katedra: Katedra filosofie
Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň základní školy Studijní program:
(kombinace)
Český jazyk – Občanská výchova
KOSMOGONICKÝ VODNÍ MÝTUS GENEZE A JEHO ZDROJE V PŘEDNÍ ASII
T HE COSMOGONIC WATER MYTH OF GENEZIS AND ITS RESOURCES IN FOREPART OF ASIA
DER KOSMOGONISCHE MYTHUS DER GENESIS UND SEINE QUELLEN IM VORDERASIEN
Diplomová práce: 2010 – FP – Katedra filosofie –
Autor: Podpis:
Alţběta Matoušová Adresa:
Nová Pasířská 29
466 01, Jablonec nad Nisou
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Milan Exner, Ph.D.
Počet
stran slov obrázků tabulek pramenů příloh
87 18953 8 3 39 8
V Liberci dne: 2. 12. 2010
2
3
4 Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
V Liberci dne: 29. 11. 2010 Alţběta Matoušová
5
Poděkování:
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce Doc. PhDr. Milanu Exnerovi, Ph.D. za cenné odborné rady a čas, který mi při konzultacích věnoval.
6
KOSMOGONICKÝ VODNÍ MÝTUS GENEZE A JEHO ZDROJE V PŘEDNÍ ASII
Anotace
Diplomová práce se zaměřuje na problematiku kosmogonického vodního mýtu Geneze a jeho zdrojů v oblasti Přední Asie. Práce si klade za cíl upozornit na podobnost kosmogonických vodních mýtů z této oblasti a nabídnout moţná vysvětlení. Pozornost je zaměřena na kulturu starověké mezopotamské a egyptské civilizace, které bezprostředně sousedily s Izraelci, národem Bible.
Obsahem jednotlivých kapitol je geografické vymezení a historie Izraelců, Egypťanů a Mezopotamců. Pozornost je soustředěna na jejich pojetí vody, ať uţ pro zemědělský ţivot či v náboţenském smýšlení. V ústřední roli jsou mýty kosmogonické z Ugaritu, Mezopotámie a Egypta a jejich porovnání s kosmogonickým mýtem Geneze.
Diplomová práce nenabízí konečnou interpretaci, jelikoţ výzkum neustále podléhá novým poznatkům, ať uţ z oblasti archeologie nebo psychologie.
KLÍČOVÁ SLOVA
Bible, Genezis, archeologie, mýtus, kosmogonie, náboţenství, kultura, Egypt, Mezopotámie, Ugarit, Izrael, voda
7
THE COSMOGONIC WATER MYTH OF GENESIS AND ITS RESOURCES IN FOREPART OF ASIA
Summary
The works tries to draw the attention to the similarity of cosmogenic water myths in this area and to offer possible explatations. The concentration follows both medieval culture of Mesopotamia and the civilizations of the ancient Egypt. These ones were in immediate contacts with Israelis, it means the nation of the Bible.
The content of each chapters are the geography limitations and the history of the nations of Israel, Egypt and Mesopotamia. The attention is concentrated on their conception of water both in agricultural and religious life and opinions. There are cosmogenic myths from the Ugarit, Mesopotamia and Egypt first of all with the comparison with Genesis cosmogenic myth.
My dissertation does not offer the final interpretation because the research is under the continuous changes in archeological and psychological spheras.
KEY WORDS
Bible, Genesis. archeology, myth, cosmogeny, religious, culture, Egypt, Mesopotamia, Ugarit, Israel, water
8
DER KOSMOGONISCHE MYTHUS DER GENESIS UND SEINE QUELLEN IM VORDERASIEN
Zusammenfassung
Diese Diplomarbeit beschäftigt auf die Problematik des kosmogonisches Wassermythus der Genesis und seine Quellen im Vorderasien. Die Arbeit hat sich zum Ziel auf die Ähnlichkeit der kosmogonischen Wassermythe aus diesem Gebiet gesetzt und die mögliche Erklärungen anbieten. Die Aufmerksamkeit ist auf die Kultur der alten mesopotamischen und ägyptischen Zivilisation gezielt, die unmittelbar mit Israelis, die Nation der Bible benachbart sind.
Der Inhalt einzelner Kapitel die geografische Begrenzung und die Geschichte der Israelis, des Ägypter und die Leute aus Mesopotamien. Die Aufmerksamkeit konzentriert sich auf ihre Auffassung des Wassers für das agrarische Leben oder für die religiöse Gesinnung. In der Zentralrolle stehen die kosmogonische Mythe aus Ugarit, Mesopotamien und Egypt und ihre Vergleichung mit dem kosmogonischen Mythus der Genesis.
Die Diplomarbeit bietet nicht die letzte Interpretation, weil die Forschung immerfort die neue Erkenntnissen unterliegt, gleich ob des Gebietes der Archäologie oder der Psychologie.
DIE SCHLÜSSELWÖRTER
Die Bibel, die Genesis, die Archäologie, der Mythus, die Kosmogonie, die Religion, die Kultur, das Ägypten, Mesopotamien, Ugarit, Israel, das Wasser
9
BIBLE ... 12
1.1. STARÝ ZÁKON ... 12
1.1.1. Tóra ... 12
1.1.2. Proroci ... 13
1.1.3. Spisy ... 13
1.2. NOVÝ ZÁKON ... 13
1.3. OBTÍŢE SDATACÍ BIBLE ... 13
1.3.1. Datování náboţenské ... 14
1.3.2. Datování vědecké ... 15
1.4. VÝCHODISKA PŘI ZKOUMÁNÍ PŮVODU KOSMOGONICKÉHO MÝTU GENEZE ... 16
1.4.1. Bible versus archeologie ... 17
1.4.2. Kulturní kontakty ... 18
1.4.3. Psychologické hledisko ... 19
1.5. GENEZIS ... 19
1.5.1. Obsah knihy Genezis ... 19
1.5.2. Příběh o stvoření světa ... 19
ZEMĚ IZRAELCŮ ... 24
1.6. GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ ... 24
1.7. HISTORIE IZRAELCŮ ... 24
1.7.1. Izraelská příslušnost a dějiny ... 25
1.7.2. První písemné památky z oblasti Syropalestiny ... 25
1.7.3. Doba patriarchů, kontakt Izraelců s Egyptem a exodus ... 26
1.7.4. Doba soudců (1200–1000 př. n. l.) ... 28
1.7.5. Doba královská (1000–920 př. n. l.) ... 28
1.7.6. Doba rozděleného království, exil v Asýrii a Babylónii (920–586 př. n. l.) ... 28
1.7.7. Perské období (586–332 př. n. l.) ... 30
1.7.8. Helénistické období (332–37 př. n. l.) ... 30
1.7.9. Římské období (37 př. n. l – 324 n. l.) ... 30
1.8. ÚLOHA VODY V SYROPALESTINĚ ... 30
1.9. OTÁZKY PO PŮVODU IZRAELCŮ... 31
1.10. UGARITSKÉ NÁBOŢENSKÉ TEXTY ... 33
1.10.1. Mytologické smýšlení o vodě ... 34
1.10.2. El a Hospodin ... 38
MEZOPOTÁMIE ... 39
1.11. GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ ... 39
1.12. HISTORICKÝ PŘEHLED ... 39
1.12.1. Mezikulturní styk ... 40
1.13. ÚLOHA VODY V MEZOPOTÁMII ... 41
1.14. MYTOLOGICKÉ SMÝŠLENÍ O VODĚ... 43
1.15. MEZOPOTAMSKÉ KOSMOGONICKÉ VODNÍ MÝTY ... 45
1.15.1. Enuma eliš ... 47
1.15.2. Další kosmogonické vodní mýty ... 58
EGYPT ... 62
1.16. GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ ... 62
1.17. HISTORICKÝ PŘEHLED ... 63
1.18. ÚLOHA VODY V EGYPTĚ ... 64
1.19. MYTOLOGICKÉ SMÝŠLENÍ O VODĚ... 65
1.19.1. Rituální obřady ... 65
1.19.2. Záplavy ... 65
1.19.3. Voda a říše zemřelých ... 67
1.20. EGYPTSKÉ KOSMOGONICKÉ VODNÍ MÝTY ... 69
1.20.1. Héliopolská kosmogonie ... 71
1.20.2. Hermopolská kosmogonie ... 73
1.20.3. Memfidská kosmogonie ... 75
1.20.4. Thébská kosmogonie ... 76
10
SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK A SYMBOLŮ
BIBLICKÉ KNIHY
Gn Genezis
Ex Exodus
Př Přísloví
Jb Jób
2 Kr Druhá Královská
2 Pa Druhá Paralipomenon (2. Letopisů)
UGARITSKÉ NÁBOŢENSKÉ TEXTY KTU klínopisné tabulky z Ugaritu
[ ] označení odlomeného nebo nečitelného textu
11
Úvod:
Voda se mi vţdy jevila jako velmi záhadný ţivel. Na vodu je vázána celá naše existence. Lidské tělo je samo o sobě tvořeno z převáţné části z vody. Voda se pojí s celou řadou mytologických představ a rituálů. Je jí přisuzována zázračná a léčivá moc.
Pouţívá se k věštbám, očistě. Setkáváme se s ní v mnohých legendách a pohádkách. Při pohledu do rozvlněné mořské hladiny se nás můţe zmocnit pocit strachu z její hloubky a zdánlivé nekonečnosti. V moři se navíc k tomu skrývají nejroztodivnější tvorové. Jak vodu asi pojímal člověk ze starověkých civilizací?
Vodě byla přisuzována úloha základní a moţná právě proto se stala prvkem kosmogonických mýtů.
Diplomová práce je pokusem o porovnání kosmogonického vodního mýtu Geneze s mýty významných a blízkých civilizací Egypta a Mezopotámie. Obě země mají delší historickou tradici, a proto se zaměříme na moţnost, zda první kapitola Geneze byla ovlivněna jiţ existujícím věroučným systémem.
Práce je rozčleněna do čtyř hlavních kapitol. V první se zaměříme na Bibli a její interpretaci ve světle archeologie. Ve středu naší pozornosti bude stát kniha Genezis a příběh o stvoření světa. Ve druhé kapitole se budeme věnovat národu Bible, Izraelcům. Zajímat nás bude jejich původ, historie a jejich kontakt s Egyptem a Mezopotámií. Pokusíme se interpretovat vodní kosmogonické mýty obyvatel těchto významných civilizací ve vztahu k Genezis. O víře původních obyvatel Kanaánu čerpáme informace z písemných památek ze starověkého města Ugarit. V třetí kapitole se seznámíme s Mezopotámií. Všímat si budeme její historie, zvláště styku s Izraelci.
V popředí našeho zájmu stojí kosmogonické vodní mýty Mezopotámie, zejména mýtus Enuma eliš. Ve čtvrté kapitole upřeme pozornost na oblast Egypta. Zajímat nás bude opět jeho historie a kosmogonické vodní mýty v souvztaţnosti k biblické knize Genezis.
Vycházím povětšinou z českých popřípadě anglických překladů, a proto nepřihlíţím k etymologické analýze slov.
12
BIBLE
Bible. Kniha knih. Písmo svaté. Mnoho výrazů existuje pro knihu, která je kulturním dědictvím předávaným uţ po mnoho generací. Stala se důleţitým spisem nejen pro křesťanskou a ţidovskou víru.
V Bibli jsou obsaţeny legendy, zákony, poezie, filozofie, historie a proroctví.
Bibli rozdělujeme na Starý a Nový zákon.
1.1. Starý zákon
Starý zákon1 byl napsán téměř celý v hebrejštině. Několik oddílů je psáno v aramejštině a řečtině. Kanonický zákon se skládá z třiceti devíti knih, které se původně dělily podle předmětu, autora nebo podle standardní délky pergamenu nebo papyrového svitku.
Existují i nekanonické spisy, které nejsou uznávány všemi, tzv. apokryfní spisy.
Ţidovská Bible je ústředním posvátným textem pro judaismus. Stala se první částí křesťanského kánonu a na její etické učení odkazuje i islám.
Obvykle bývá Starý zákon rozdělen do tří částí – Tóry, Proroků a Spisů.
1.1.1. Tóra
Tóra je známá téţ pod názvem Pět knih Mojţíšových nebo Pentateuch. Obsahuje knihy Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Knihy se soustřeďují na příběh izraelského lidu. Genesis začíná stvořením světa, líčí potopu a příběhy patriarchů. Exodus vypráví o pobytu Izraelců v Egyptě a seznamuje s příběhem Mojţíše, který je vyvádí z egyptského otroctví. Leviticus pojednává o kultovních záleţitostech kmene Levi. Numeri se soustřeďuje na osud izraelských kmenů na poušti.
V Deuteronomiu se opakují zásady Desatera a další předpisy a nařízení.
1 Hebrejsky Tanach.
13 1.1.2. Proroci
Druhý oddíl Proroci popisuje činnost a výroky osobností, které byli pokládány za Bohem vyvolené k tomu, aby hovořili jménem Boha k lidu. Prorocké knihy bývají rozdělovány na „velké proroky“, „pozdní proroky“ a „malé proroky“.
„Velcí proroci“2 vyprávějí příběh izraelského lidu od překročení řeky Jordán, dobytí Kenaánu aţ po vzestup a pád izraelských království a jejich poráţku a exil u Asyřanů a Babylóňanů. „Pozdní a zadní proroci“ obsahují proroctví a sociální učení Bohem inspirovaných jedinců.
1.1.3. Spisy
Třetí část Spisy jsou tvořeny díly s různorodým obsahem. Nalezneme v nich například kázání, modlitby, ţalmy, přísloví, milostnou poezii a historizující vyprávění.
1.2. Nový zákon
Nový zákon je soubor 27 knih, které tvoří druhou část křesťanské Bible. Jejich obsahem je působení a kázání Jeţíše z Nazaratu. Uvádí nás do počátků křesťanství jakoţto víry v Jeţíše Krista.
1.3. Obtíže s datací Bible
Přesné období sepsání Bible není zcela jednoznačné. Biblický kánon se zřejmě skládá z textů rozdílného stáří a zaměření. V Bibli docházelo i k různým úpravám, a tak nacházíme rozličné verze textů. Náplň kánonu se odlišuje i podle různorodých náboţenských skupin, které mohou uznávat pouze některé texty Bible. Mezi nejvýznamnější kánony patří Septuaginta3 a Vulgata4.
Primárním zdrojem k interpretaci stvořitelského činu Hospodina je nám kniha Genezis. Vydejme tedy po stopách jejího sepsání. Není to kniha osamocená, neboť je součástí celku Pěti knih Mojţíšových, a proto bude nezbytné sledovat dobu vzniku celé
2 Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova a 1. a 2. Královská.
3 Řecký překlad hebrejské bible z 3. stol. př. n. l. Obsahuje i nekanonické (deuterokanonické knihy). Vznikl v egyptské Alexandrii, která byla v helénistické době centrem řecké kultury.
4 Latinský překlad hebrejské Bible. Vznikl na přelomu 4. a 5. století.
14
Tóry. Její existence je prodchnuta mnohými záhadami. Existuje celá řada teorií, které se snaţí určit autorství a dobu vzniku Tóry. Zmiňme si alespoň některé z nich.
Za kritérium při určování doby vzniku a doby sepsání Bible bývají v obecné rovině pouţívána dvě hlediska. Při prvním je za berné povaţováno datování, které uvádí Bible. V tomto případě by se jednalo o názor náboţenský. Na druhou stranu se vyskytují názory, ţe je nutné pouţít i jiných srovnávacích metod, jako je např.
archeologie. Zde se dostáváme k vysvětlení vědeckému. V obou uvedených větvích se názory dále různí podle odlišných teorií mnohých badatelů.
1.3.1. Datování náboženské
Podle náboţenského vysvětlení byl autorem Tóry Mojţíš, který měl napsat knihy asi v rozmezí let 1280 aţ 1250 př. n. l. po exodu z Egypta a příchodu k zaslíbené zemi.
Podle tradičního judaismu a fundamentalistického křesťanství byl text nadiktován Mojţíšovi Bohem na hoře Sinaj, písmeno za písmenem. Někteří věřící si myslí, ţe Mojţíš byl Bohem spíše inspirován. Další tvrdí, ţe Mojţíš byl jediným autorem, ale psal pod stejnou inspirací jako autoři jiných významných děl. Podle jiných napsal Mojţíš základ Tóry, kterou později doplnili či upravili další nám neznámí autoři.5
Jedním ze zastánců náboţenského vysvětlení je P. J. Wiseman.6 Ze svých výzkumů vyvozuje čtyři teze.
1) Původní materiálem pro knihu Genezis byly hliněné tabulky.
2) Tyto podklady byly zřejmě napsány samotnými patriarchy.
3) Mojţíš sestavil a vydal z těchto textů knihu.
4) Mojţíš v souladu se zvyklostí doby zanechal v textu informace, odkud čerpal.
5 Viz. Who wrote the Bible. : (Part 1). In The straight dope. [online]. [s.l.] : [s.n.], January 7, 2002 [cit. 2010-11-01].
Dostupné z WWW: <http://www.straightdope.com/columns/read/1985/who-wrote-the-bible-part-1>.
6 WISEMAN, P. J. Vznik knihy Genesis: první kniha Bible očima archeologa. Havířov: Jami, 1993. S. 7.
15 1.3.2. Datování vědecké
Následují snahy o vědecké vysvětlení doby sepsání Tóry. Při interpretaci Bible se objevují různé nesrovnalosti, coţ vede badatele k tomu, aby začali zveřejňovat pochyby, ţe autorem byl sám Mojţíš7. Vědecký rozbor vyústil ve tři druhy teorií. U níţe uvedených teorií dochází k jejich prolínání.
1) Teorie dokumentů hovoří o tom, ţe Tóra je sloţena z několika samostatných literárních pramenů. Tuto teorii formuloval J. Wellhausen.8 Vznik Tóry prý proběhl tak, ţe dějiny byly napsány Jahvistou v Judském království. Nezávisle na něm psal v Izraelském království dějiny Elohista. Později byl napsán deuterokanonický zákoník, který redaktor připojil k celku JE. Během exilu pak napsali kněţí kodex, který připojili k JED. J. Wellhausen rozeznával čtyři časově oddělené literární předlohy. Později jeho teorie byla dále doplňována, pozměňována nebo zpochybňována. (Obr. 2)
2) Teorie zlomků (R. Albertz, E. Blum, R. Rendtorff) přichází s názorem, ţe Tóra sestává z velkého mnoţství na sobě nezávislých zlomků krátkých příběhů.
3) Teorie doplňků (M. Rose, N. Whybray) vychází z toho, ţe Tóru tvoří jeden základní spis, který je doplňován různými menšími celky.
Ohledně doby redakce Tóry nejsou biblisté také zajedno. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, ţe k zásadním úpravám a kompletacím textů Tóry došlo aţ v 7. století př.
n. l. se vznikem centralizace kultu a sjednocením místních tradic. N. Silberman a I.
Finkelstein9 na podkladě archeologických nálezů chtějí dokázat, ţe Pentateuch byl napsán aţ počátkem 7. století př. n. l. jako součást náboţenských reforem krále Joziáše.
7 Čteme – li například pozorně knihu Genesis. Jsou zde zcela odlišné rodokmeny Adamových potomků (Gn 4,17–26 a Gn 5, 1 – 28) a dva spojené a znovu uspořádané příběhy o potopě (Gn 6,5–9,17).
8 Viz. WELLHAUSEN, Julius. Prologomena to the History of Israel. Kessinger publishing. ISBN 1419143212.
9 Viz. FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3.
16
Texty měly vzniknout s cílem posílit národní a náboţenské uvědomění v době rozmachu Judského království10.
Vznik textů Tóry bývá biblisty často zařazován do období babylonského zajetí Ţidů 586 aţ 538 př. n. l. či krátce po něm.
Z výše zmíněných vědeckých teorií vyplývá, ţe přesné určení moţných autorů, nebo dokonce přímých pramenů Bible by bylo téměř nemoţné, a proto jsou výzkumy spíše jakýmsi odhadem. Přesná datace vzniku Bible je také těţko vymezitelná. Nezbývá neţ se smířit se skutečností, ţe Bible je souhrnem významných starých textů, které jsou sice sporné z hlediska historické přesnosti, ale přesto nám umoţňují alespoň pohled do smýšlení starověkých Izraelců. Bohuţel je dnes uţ těţko přesně zjistitelné jak, kým a kdy byla napsána pasáţ o stvoření světa v Genezis. Při pátrání po původu tohoto textu mohou být nápomocné různé zdroje informací.
1.4. Východiska při zkoumání původu kosmogonického mýtu Geneze
Kultury nesou na svých bedrech mytologické představy, které jim poskytují moţný pohled na interpretaci světa. Snaha vysvětlovat si svět okolo sebe je stará jako lidstvo samo. Uţ malé děti kladou mezi prvními otázky po původu věcí, které je obklopují. V povaze člověka je zakotvena zvědavost objevovat věci nové a snaha vysvětlovat si je. Touha překračovat známé hranice budí strach. Pokud si věci dovedeme zdůvodnit, přestáváme se jich postupně bát. Nezáleţí na tom, do jaké míry jsou naše výklady pravdivé, nýbrţ více na tom, zda jim věříme. Pokud je výklad shodný i s ostatními členy společnosti, důvěra sílí.
Nauka o vzniku světa se nazývá kosmogonie11. Kosmogonické mýty se mohou objevovat samostatně, častěji se setkáme s tím, ţe v mytologiích nalezneme pouhé útrţky o předpokládaném obrazu světa. Pro člověka současné moderní společnosti se mohou mytologické představy světa jevit jako iracionální. Pokud se však budeme snaţit proniknout hlouběji do jejich podstaty, zjistíme, ţe mají téţ svojí logiku.
10 Například při zkoumání rodokmenů si můţeme uvědomit, ţe představují mapu starověkého Předního východu z pohledu Izraelského a Judského království v 8. a 7. století.
11 Kosmos - pořádek, vesmír a gignomai - rodím se.
17
Není náš pohled na svět také určitým způsobem ovlivněn, ačkoliv pod „nálepkou“
vědeckého poznání? Nejsme nakonec i my sami oběťmi vlastních smyšlených představ světa, ke kterým nás od útlého věku společnost směřovala? Netvoříme si i my sami pro okolní svět své „logické“ odůvodnění?
Při porovnání mytologií rozdílných kultur si můţeme povšimnout, ţe mytologické představy jsou si v některých bodech podobné. Naše otázky povedou směrem, co můţe být příčinou podobnosti mezi verši biblické knihy Genezis, které popisují před vznikem světa stav, kdy existovala tma a voda a podobnými kosmogonickými mýty v oblasti Předního východu. Nyní si nastiňme, jaké se nám nabízejí moţnosti při snaze vysvětlit si podobnost kosmogonických veršů Geneze a písemností Předního východu.
Za primární zdroj informací nám bude slouţit ekumenický překlad Bible a zpracovaná mytologie z Mezopotámie, Ugaritu a Egypta.
1.4.1. Bible versus archeologie
Informace o kontaktu Izraelců s jinými národy jsou vepsány přímo do Bible.
Doplňující informace nám poskytuje archeologie.
Archeologie můţe v pátrání po stopách Bible v mnohém napomoci, avšak musíme dávat pozor na chybné interpretace. Interpretačních chyb se mohou dopouštět i odborníci a znalci, proto je potřeba s výkladem archeologických objevů nakládat obezřetně. Důleţité je opírat se nejen o Bibli, jakoţto hlavní pramen, ale téţ o různá mimobiblická svědectví. Doplňující informace nám mohou poskytovat historické záznamy z okolních zemí.
Biblická archeologie ukazuje, ţe ne všechny dějinné informace v Bibli jsou zřejmě pravdivé. “Bible ovšem dřívější znalost Syropalestiny nejen zprostředkovala, nýbrţ i různě poznamenala a deformovala (…) Biblický pohled na minulost Syropalestiny je značně neúplný a někde i nemálo zkreslený. Dějiny i kultura této země byly totiţ v biblickém pohledu ztotoţněny téměř beze zbytku s dějinami a kulturou Izraele.”12
12 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Praha:
Kalich, 1988. S. 235 – 236.
18
Můţeme se domnívat, ţe větší roli neţ historická data zřejmě hraje v Bibli smysl náboţenský. Za příklad mohou poslouţit čísla v Bibli, která se zdají mnohdy být pouze symbolická13.
1.4.2. Kulturní kontakty
„Geograficky viděno je Palestina průchodní zemí, průchozí oblastí, která vykazuje stopy všech staroorientálních kultur.“14
Z tohoto důvodu je důleţité se zabývat při zkoumání textu v Genesis i moţnými kulturními kontakty skupiny Izraelců s ostatními národy. Omezujeme se pouze na území Předního východu, jelikoţ tato oblast byla s Izraelci v bezprostředním kontaktu.
Za pozornost však jistě stojí podobnost kosmogonických představ z teritoria Předního východu i s národy vzdálenějších kultur.
Orientovat se budeme na významná mocenská centra, jako byla Mezopotámie a Egypt. Styk probíhal i s menšími národnostmi, které si zvolily palestinskou oblast jako vhodnou k dobývání či obývání. Důleţité je také neopomenout náboţenství původních obyvatel Kenaánců, a to jak se k němu Izraelci vymezovali.
Kulturní kontakt mohl probíhat pomocí 1) obchodní činnosti
2) dobyvačné činnosti (kolonizace, válka) 3) kočování.
Při kontaktu civilizací mohlo docházet k různým postojům vůči novým ideologiím. Jedním mohlo být kritické vymezování k odlišnému. Druhým postojem mohlo být plné ztotoţnění se s cizími mytogickými představami. Další moţností je synkreze představ, kdy by docházelo k přejímání některých prvků mytologie a začleňování do vlastních představ pojetí světa.
13 H. Bardke uvádí číselné údaje o dvanácti kmenech Izraele, který vyšel z Egypta. Počty lidí jsou příliš vysoké, neţ aby působily věrohodně (600 000 muţů bez dětí). (Ex 12,37) Zástup lidí o tomto počtu by byl zřejmě natolik viditelný, ţe by si ho všimly posádky pohraničních pevností v jihovýchodní oblasti Delty a zanechaly by po něm záznam. Smysl nespočívá v počtu vyvedených lidí, ale spíše se číslo jeví jako symbol významu boţího řízení.
(BARDKE, Hans. Příběhy ze starověké Palestiny: tradice, archeologie, dějiny. S. 18)
14 BARDTKE, Hans. Příběhy ze starověké Palestiny: Tradice, archeologie, dějiny. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990.
ISBN 80-7021-026-5. S. 44.
19 1.4.3. Psychologické hledisko
Nabízí se taktéţ otázka, zda naše lidské uvaţování není limitováno určitou strukturou myšlení, která by poskytovala podobný vzorec pro výklad fenoménů. Za zamyšlení stojí, jaký vliv měly dojmy, které Izraelci měli z vjemů z okolní krajiny, která tvořila prostor pro jejich lidské bytí. Voda člověka obklopuje v podobě řek, jezer a moří. Voda je všudypřítomný hrozivý, ale i ţivotně důleţitý ţivel. Lze tedy předpokládat, ţe k vodě si Izraelci vytvářeli specifický vztah.
1.5. Genezis
1.5.1. Obsah knihy Genezis
Genezis, je první Mojţíšovou knihou. Podle tematiky bychom ji mohli rozdělit na dvě části. Kapitoly 1 – 11 začínají stvořením světa a člověka. Následuje příběh o potopě světa aţ po stavbu Babylónské věţe. Kapitoly 12 – 50 líčí příběhy praotců Izraele od Abramova vyjití z Cháranu aţ po vstup Jákobova rodu do Egypta.
1.5.2. Příběh o stvoření světa
První kapitola předkládá příběh o stvoření světa, jenţ sahá do dávných dob.
Můţeme souhlasit s náboţenským tvrzením, ţe příběh byl vnuknut samotným Bohem izraelskému lidu. Naskýtá se téţ varianta, ţe Izraelci byli ovlivněni jiţ existující tradicí a převzali některé myšlenky z původní kenaánské mytologie či mýtů jiných národů, se kterými se setkali. Zaráţející je i blízkost této archaické představy světa k současnému vědeckému pojetí evoluce.
První varianta stvořitelského mýtu
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boţí. (Gn 1,1 -1,2)
20
1. den I řekl Bůh: „Buď světlo“ oddělení světla od tmy, pojmenování věcí (světlo - den, tma - noc).
2. den I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod“ oddělení vody od vod.
Oblohou odděleny vody jedny vody pod klenbou, druhé nad klenbou (klenba nazvána nebem).
3. den I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaţ se souš!“ Vody pod nebem se nahromadily (nazvány mořem) a ukázala se souš (nazvána zemí).
Země se zazelenala zelení – bylinami, které se rozmnoţují semeny a ovocným stromovým, které ponese plody se semeny.
4. den I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ větší světlo má vládnout ve dne, menší světlo má vládnout v noci. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby oddělovala světlo od tmy.
5. den I řekl Bůh: „Hemţete se vody ţivočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ Bůh stvořil veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých ţivočichů, jimiţ se hemţily vody.
Stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců.
A Bůh jim poţehnal: „Ploďte se a mnoţte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoţí na zemi.
6. den I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy ţivočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“. A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a zeměplazů.
Stvoření člověka. Lidé mají panovat nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad kaţdým plazem.
Bůh dává člověku bylinu nesoucí semena a strom, na němţ rostou plody se semeny.
21
Vedle výše uvedené kosmogonie (Gn 1,1 - 2,3) nacházíme i odlišnou variantu stvoření. (Gn 2,3 – 25)
Druhá varianta stvořitelského mýtu
„Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě ţádné polní křovisko ani nevzcházela ţádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlaţoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech ţivota. Tak se stal člověk ţivým tvorem.“ (Gn 2,4 – 2,7)
Přichází okamţik, kdy se začíná probouzet k ţivotu i ostatní příroda.
„A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví ţádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu ţivota a stromu poznání dobrého a zlého. Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níţ je zlato, a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.“ (Gn 2, - 2,15)
Z textu vyplývá, ţe voda byla pro člověka velmi významná pro zemědělství.
Vyskytuje se zde představa, ţe před stvořením světa existovala záplava, která obklopovala celý zemský povrch. I ráj si zřejmě Izraelci nedokázali představit bez vody.
Ráj slouţí jako vodní zdroj zemských řek.
Bůh byl chápan jako stvořitel celé země a Izraelci se stali vyvoleným národem.
Pod Boţí ochranou budou všude na zemi.
„Problém stvoření z ničeho pro rabínské učence ještě neexistoval. Přísně vzato chápali moudrost a s ní ztotoţněnou Tóru jako stvořitelský nástroj boţí, který existoval jiţ před stvořením.“15
M. Eliade16 uvádí, ţe redakce prvních kapitol je daleko mladší neţ mnoha jiných textů Pentateuchu. Obsah je prý ale ještě archaičtější neţ sága o Abrahámovi.
15 SCHUBERT, Kurt. Ţidovské náboţenství v proměnách věků. Praha: Vyšehrad, 1994. ISBN 80-7021-075. S. 41.
22 Stvořitelský mýtus ve Starém zákonu
S kosmogonií, ve které je obsaţena vodní podstata, se setkáváme nejen v knize Genezis, ale i v dalších textech Starého zákona. Zmínky o ní nacházíme zejména v knize Ţalmů a Jóbovi. V Genezi se vyskytují informace pouze kusé, proto nám tyto texty mohou napomoci k lepšímu dokreslení, jak Izraelci pojímali svět v souvislosti s vodními prostory.
Zmínky o tvořitelském činu Hospodina, které se objevují v knize Ţalmů, jsou více podrobné neţ v Genezis.
„Zemi jsi zaloţil na pilířích, aby se nehnula navěky a navţdy.
Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem.
Nad horami stály vody;
pohrozils a na útěk se daly,
rozutekly se před tvým hromovým hlasem.
Kdyţ vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil.
Mez, kterou jsi stanovil, uţ nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi.“ (Ţ 10, 5-9)
Ve výše uvedeném textu se objevuje mytologická představa, ţe země je drţena pilíři. Voda byla všudypřítomným ţivlem. Existovala ve formě vodstva, které bylo nahoře nad a dole pod nebeskou klenbou. Podobné představy nacházíme v mezopotamském i egyptském náboţenství.
V ţalmu v kontrastu vůči těmto náboţenstvím dominuje myšlenka, ţe Bůh má nad vodami moc. Svedl je na místo a určil hranice tak, aby vody nebyly ohroţujícím ţivlem.
V egyptském a mezopotamském náboţenství se setkáváme s představou, ţe vody nad nebeskou klenbou jsou stále zuřícím nebezpečím. Na jejich moţné protrţení poukazují
16 ELIADE, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. 3., opr. vyd. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha:
OIKOYMENH, 2008. 519 s. ISBN 978-80-7298-288-2. S. 176–177.
23
deště, snášející se z nebe. I u Izraelců se shledáváme s představou, ţe vody, zvláště moře, jsou neúprosným ţivlem. Bůh je stráţcem vod a dbá, aby lid nebyl vodstvem ohroţován.
„Kdo sevřel moře vraty, kdyţ se valilo z lůna země,
kdyţ jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak.“ (Jb 38, 8–9)
24
ZEMĚ IZRAELCŮ
1.6. Geografické vymezení
Jako Syropalestinu označujeme oblast od horního toku Eufratu po Sinajský poloostrov a od Středozemního moře po Arabskou poušť. „Je to ovšem území zeměpisně a hospodářsky značně rozmanité, v minulosti politicky nejednotné, rozdrobené v mnoţství městských státečků (...)“17 Syropalestina byla odedávna mostem mezi velmocemi v Asii a Africe, tedy i územím, kde se střetávaly různé národy a tradice. Sýrie označuje jen severní část Syropalestiny. Jméno jí dali Asyřané. Jiţní část, zvaná Palestina, sahá aţ po prameny Jordánu. Jméno jí dali Pelištejci, kteří se zde objevili kolem r. 1200 př. n. l. Střední část se nazývá Fénicie.
1.7. Historie Izraelců
Historický přehled dějin Izraelců je důleţitý, abychom zjistili, s jakými národnostmi a státy byli obyvatelé v kontaktu. Budeme zde hovořit spíše o stručném nástinu dějin Kanaánu. Zajímat nás bude obzvláště styk s Egyptem a Mezopotámií.
Jelikoţ nám přesná doba sepsání Bible není známa a je předmětem odborných vědeckých sporů, můţeme časový rámec knihy Genesis pouze zhruba vymezit. „Ačkoli byly biblické zprávy sepsány mnohem později – asi mezi 10. a 5. stoletím – odkazují některé příběhy do dávné minulosti.“18
Je nutné se tedy zabývat dějinami jako celkem, který nás seznamuje se vztahy Izraelců k ostatním národům. Celkové pojetí dějin i časová chronologie je biblisty zpracována a vnímána odlišně. Budeme se soustředit na dva významné mezníky v historii Izraelců, které by nám mohly pomoci při otázkách po moţném ovlivnění kosmogonického mýtu Geneze mytologií Předního východu. Prvním je pobyt Izraelců v Egyptě. Druhým je doba exilu v Babylonské říši a Asýrii.
Zmiňované situace mohly nabízet dlouhodobou zkušenost Izraelců s kulturou Egypta
17 BIČ, Miloš. Ze světa starého zákona.1. vyd. Praha: Kalich, 1986. S. 46.
18 SCHUBERT, Kurt. Dějiny Ţidů. Praha: Svoboda, 2003. ISBN 80-205-1036-2. S. 52.
25
a Mezopotámie. Při dataci budeme pouţívat chronologický systém M. Pojara.19 Doplňovat jej budeme informacemi z Bible a jiných historiografických knih.
1.7.1. Izraelská příslušnost a dějiny
Nositelem judaismu jsou Ţidé. Bible označuje svůj lid také pod pojmem Izrael.
„Izraelci a Ţidé se tehdy od svého móabského, ammónského, edomského a fénického okolí příliš nelišili jazykem ani způsobem ţivota, jejich společenství bylo vymezeno uctíváním Hospodina, a tím ohraničeno proti společenstvím ctitelům Kamóšových či Baalových.“20
Bible na první pohled poskytuje mnoho historických informací. Při jejích výkladu však musíme brát ohled na to, ţe jejím primárním účelem je upevňovat izraelský lid ve víře v Boha. „Historický materiál nebyl tradován jen jako vzpomínka na minulost, nýbrţ jako stále ţivý, pro přítomnost i budoucnost závaţný a závazný doklad boţí péče o vyvolený lid.“21
Při výkladu dějin je tedy nezbytné vycházet i z jiných historických pramenů hovořících o Syropalestině.
1.7.2. První písemné památky z oblasti Syropalestiny
J. Heller22 datuje první písemné památky o Syropalestině do střední bronzové doby23. Jedná se o egyptské klatbové texty a především zprávy ze dvou významných městských archivů, a to z Mari24 a z Alalachu25. Syrské státy mají styky s Mezopotámií i s Egyptem, dále pak s Anatolií, Kyprem a egejskou oblastí.
Z období egyptské Nové říše, období vlády Amenhotepa III. a IV. se dochovaly tzv. el-amárnské dopisy26. Jde o korespondenci mezi faraóny a jejich vazaly. Dopisy jsou důleţitým pramenem o palestinských poměrech v 15. a 14. století př. n. l.
19 Základy asijských náboţenství. 1. vyd. I. díl, Judaismus, islám, hinduismus, dţinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. Praha: Univerzita Karlova, 2004. ISBN 80-246-0832-4. S. 29–34.
20 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8.
S. 13.
21 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 24.
22 HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Vyd. 2.
Praha: Kalich, 1988. S.237–238.
23 Datace 2100–1600 př. n. l.
24 Datace 18. století př. n. l.
25 Datace konec 18. a polovina 17. stol, v jiné vrstvě pak z 15. století.
26 Dopisy byly nalezeny r. 1887 v sutinách Tell-El-amárny.
26
Jedním z pramenů, který připomíná vítězství nad národem zvaným Izrael, je Merneptahova vítězná stéla z roku 1270 př. n. l. Našly se také jiné rozptýlené nápisy v oblastech, které s izraelským územím bezprostředně sousedily.27
„Nečetné nálezy klínových tabulek s akkadskými literárními i jinými texty dosvědčují kulturní působení Babylonie, jeţ byla sice geograficky vzdálenější neţ Egypt, avšak semitským obyvatelům Palestiny jazykem a kulturou bliţší.“28
1.7.3. Doba patriarchů, kontakt Izraelců s Egyptem a exodus
M. Pojar29 uvádí, ţe předky Ţidů byly polokočovné hebrejské kmeny, které ve starověku v letech 2000–1600 př. n. l. obývaly rozsáhlé oblasti mezi Kenaánem a Mezopotámií, kde se rozkládaly amoritská a babylónská říše. Podle tradice Abram vedl svůj rod z města Uru směrem na západ přes Babylon a Mari do Cháranu, leţícím v Mezopotámii. Z Cháránu vedl Abram svůj lid přes Karchemiš a Damašek do Kenaánu. Jiţ 3000 př. n. l. se v oblasti Kenaánu objevily semitské kmeny. Kolem roku 2200 př. n. l. sem pronikali ze severu Amorejci, kteří měli centrum své říše v Mari.
Kolem roku 1700 př. n. l. se pod pohořím Libanonu usadili Féničané.
Ve střední době bronzové, počínaje 18. stoletím př. n. l. byla Palestina pod vlivem Egypta. Egypťané si tu budovali předsunuté pozice proti nájezdům kočovníků. Od konce 16. století př. n. l. se Egypťanům díky pravidelně pořádaným výpravám podařilo ovládnout palestinské pobřeţí i velkou část vnitrozemí. Achmose I. vyhání Hyksósy30 kolem roku 1580 př. n. l. z Egypta a upevňuje svou nadvládu i nad Syropalestinou.
Amenhotep I. pronikl patrně aţ k hornímu Eufratu.31
Podívejme se, co se píše o kontaktu s Egyptem v Bibli. V Genezi se vypráví o styku praotce Abrama s faraónem v Egyptě. (Gn 12) Hospodin řekl Abramovi, aby
27 Srov. SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8.
S. 29-31.
Srov. FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 28.
28 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 51.
29 Základy asijských náboţenství. 1. vyd. I. díl, Judaismus, islám, hinduismus, dţinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. Praha: Univerzita Karlova, 2004. ISBN 80-246-0832-4. S. 29.
30 I. Finkelstein a N. A. Silberman poukazují na to, ţe nápisy a pečetě se jmény hyksóských panovníků jsou v zápodosemmitském, tedy v kenaanském jazyce. Hyksósové by podle jejich teorie mohli být Kenaanci, kteří imigrovali do Egypta.(Viz. FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 60.)
31 Viz. BIČ, Miloš. Ze světa starého zákona I. 1. vyd. Praha: Kalich, 1986. S. 20–21.
27
vyšel z Cháranu do Kanaanu. V zemi byl ale hlad, tak hledali spásu v Egyptě. Odtud se ale zase vrátili i s nabytým bohatstvím. (Gn 13)
Dlouhodobější kontakt s Egyptem nastává, kdyţ Jákob přikázal svým synům, aby šli do Egypta nakoupit zrní. (Gn 42) Izrael odchází se svým potomstvem v počtu sedmdesáti osob. Hospodin přislíbí, ţe tam z Izraele učiní veliký národ. Zaručuje se mu také, ţe je časem z Egypta vyvede. (Gn 46) Faraon Izraelce, pastýře ovcí a chovatele stád, nechá usadit v kraji Gošen. (Gn 47)
Oblast Delty mohla slouţit jako útočiště před suchem a hladomorem. Delta poskytovala vhodnější klimatické podmínky a hlavně nebyla jako Kenaán závislá na dešťových sráţkách. Můţeme se domnívat, ţe Egypt byl Izraelci vnímán jako zemědělsky úspěšnější kraj, do kterého se v případě nouze vydávají.
S. Segert32 vyvozuje z egyptských písemných záznamů i z vyobrazení na stěnách hrobek za patrné, ţe se kočovní Semité, kteří přicházeli z východu přes Sinajský poloostrov, se směli s dovolením egyptských úřadů usazovat ve stepní krajině na východ od nilské Delty.
Bible dále vypráví, ţe v Egyptě se k Izraelcům časem nechovají přívětivě a zotročí si je. Dochází k hromadnému exodu Izraelců z Egypta, který je veden Mojţíšem.
Příběh je obsaţen v biblických knihách Exodus, Leviticus, Numeri i Deuteronomium.
Deuteronomium udává poslední Mojţíšova nařízení před vstupem do zaslíbené země.
Kniha Jozue pak spravuje o dobytí země. Podle biblické chronologie trval pobyt Izraelců v Egyptě 430 let. (Ex 12, 40)
Podle některých historiků a archeologů se exodus nedá pokládat za historicky pravdivý.
I. Finkelstein a N. A. Silberman33 uvádějí, ţe se nenašly záznamy o odchodu velké skupiny Izraelců v období 13. stol. př. n. l. Egypt byl v té době na vrcholu své moci, hranice byly kontrolovány a vedly se pečlivé záznamy. Nenašly se ani nálezy v Deltě, které by svědčily o jednotném cizím etniku. Existují však archeologické vykopávky, které dokazují velké mnoţství přistěhovalých dělníků z mnoha míst.
32 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 57.
33 FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 61 – 73.
28
Archeologická data ze Sinajského poloostrova poskytují důkazy o pastevecké činnosti např. ve 3. tisíciletím př. n. l. nebo v helénistickém a byzantském období. Z doby předpokládaného exodu ve 13. st. př. n. l důkazy o pastevecké činnosti neexistují.
Docházejí k teorii, ţe příběh vyuţívá politických reálií a zeměpisných a demografických detailů ze 7. století př. n. l. Závěr, ţe exodus nastal v době, kterou stanovuje Bible, hodnotí za pochybnou, jelikoţ se nenašly archeologické důkazy.
Souhlasím s R. Rendtorffem34, který tvrdí, ţe se musíme spokojit s tím, ţe budeme v příbězích otců vidět dochovanou vzpomínku na dávnou nomádskou minulost Izraele, kterou jiţ nelze podrobit rekonstrukci.
1.7.4. Doba soudců (1200–1000 př. n. l.)
Doba soudců je podle Bible období mezi obsazením Palestiny a vytvořením Izraelského království. Podle biblické tradice byli Izraelci rozděleni na 12 kmenů a postupně si podrobili kenanejské městské státy. Čelili útokům jiných semitských národů od severu a východu35.
1.7.5. Doba královská (1000–920 př. n. l.)
Doba královská označuje dobu, kdy se vytvořily podmínky pro vznik státu.
Prvním králem se stal Saul, který vládl přibliţně 1020–1000 př. n. l. Mezi další významné krále je řazen David a Šalamoun.
1.7.6. Doba rozděleného království, exil v Asýrii a Babylónii (920–586 př. n. l.)
Po Šalamounově smrti severní izraelské kmeny utvořily vlastní Izraelské království. Jeruzalém zůstal hlavním městem Judského království. Izraelské království dobyli Asyřané r. 721 př. n. l. a říše zanikla.
I. Finkelstein a N. A. Silberman36 se domnívají, ţe Izrael byl zničen a Judsko zůstalo zachováno proto, ţe v ambiciózních plánech asyrské říše byl Izrael se svým
34 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1996.
ISBN 80-7021-190-3. S. 45.
35 Např. Aramejců, Moábců, Amonejců a Edomců.
36 FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 203.
29
přírodním bohatstvím a přičinlivým obyvatelstvem mnohem lákavějším cílem neţ chudé a nepřístupné Judsko.
Obyvatelé byli zčásti odvlečeni do otroctví v Asýrii. Judsko zůstalo pod jejím vlivem. V této době se začínají prosazovat pohanské náboţenské praktiky. Král Jehóachaz se podrobil asyrskému panovníkovi Tiglatpilesarovi III. Následkem toho podrobený král uctíval asyrská boţstva a napodoboval formy asyrského kultu i v jeruzalémském chrámu. (2 Kr 16)
S. Segert37 přináší jiné vysvětlení, ţe kananejské zvyklosti byly zřejmě napodobovány v jeruzalémském chrámu, neboť starozákonní obětní předpisy jsou ve srovnání s fénickými velmi podobné. Rovněţ některé ţalmy ukazují na kananejské vzory. Proti uctívání jiných kultů se stavěli proroci.
Celé skupiny obyvatelstva byly vysidlovány do jiných oblastí. Ţidé ze zničeného Severního království izraelského jsou vystěhováni do Asýrie. (2 Kr 18) Do Kanaánu se přistěhovali obyvatele z jiných míst říše, například z Babylonu. (2 Kr 17,24) Nejednalo se však o úplné vystěhování původního izraelského obyvatelstva.
„Tiglat-pileser III. pravděpodobně vysídlil hlavně neposlušné venkovany z galilejských hor a obyvatelstvo z hlavních center, například z Megida. Sargon II. zase vysídlil především samařskou aristokracii a pravděpodobně také vojáky, kterých bylo potřeba v Asýrii.“38
V r. 597 př. n. l. obsadil Jeruzalém babylonský panovník Nabúkadnesar a došlo k deportaci Izraelců, při níţ byl odvlečen i judský král Jójakím.
Babylonie byla úrodnější oblastí, kde se pravděpodobně Izraelcům dařilo.
Babylóňané usazovali pohromadě, a tak si zřejmě mohli Izraelci utvářet ţivot svého společenství a navazovat na tradice. „Díky tomuto úsilí proroků a pevné soudrţnosti zajatců se staré tradice Hospodinova náboţenství udrţely v babylonském vyhnanství lépe neţ ve vlasti, kde ţilo obyvatelstvo podrobené Babyloňanům a promíšené přistěhovalci – od severu kolonisty dosazenými Asyřany, od jihu Idumejci.“39
37 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8.
S. 109–111.
38 FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 200.
39 SEGERT, Stanislav. Starověké dějiny Ţidů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0304-8. S. 121.
30
S. Segert40 je přívrţencem teorie, ţe Pentateuch mohl vzniknout v Babylonii a nikoli v Judsku. V Palestině podléhaly záznamy kvůli srozumitelnosti lehčím úpravám kvůli srozumitelnosti pro čtenáře.
1.7.7. Perské období (586–332 př. n. l.)
Jak jsme jiţ zmiňovali, město Jeruzalém v Judském království dobyl Nabukadnesar roku 597 př. n. l. Roku 586 př. n. l. zničil pak Jeruzalém nadobro. Došlo k dalšímu exilu Ţidů do Babylonu, který trval aţ do r. 539 př. n. l. V tomto roce panovník perské říše Kýros dobyl Babylón a umoţnil Ţidům návrat do vlasti. (2 Pa 36, 23)
1.7.8. Helénistické období (332–37 př. n. l.)
Alexandr Makedonský r. 333 př. n. l. porazil Peršany a o rok později ovládl Jeruzalém.
1.7.9. Římské období (37 př. n. l – 324 n. l.)
Z moci Říma panoval od r. 37–4 př. n. l král Herodes.
Z historického přehledu vyplývá, ţe Izraelci se v určitých obdobích setkávali s Egypťany, Asyřany a obyvateli Mezopotámie i jinými kulturami Přední Asie.
1.8. Úloha vody v Syropalestině
V Syropalestině je problematická situace s vodou. Řeky mají málo vody. Vedle tří hlavních toků Orontu na severu, Leontu uprostřed a Jordánu na jihu teče z hor do Středozemního moře jen několik nevelkých říček, jejichţ průtok během roku kolísá.
Zemědělství se tudíţ stává závislým na dešti. Déšť přichází jen v zimě. Léto je ve znamení sucha.41
40 Tamtéţ. S. 130.
41 Viz. HELLER, Jan. Starověká náboţenství: Náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu.
Vyd. 2. Praha: Kalich, 1988. S. 249–250.
31
Biblický slovník42 nám poskytuje informace o významu vody pro izraelský lid.
Nad vodou má moc Bůh. Můţe vodu zadrţet, pokud lid není poslušný smlouvě. Pokud Izrael zachovává boţí zákon, otevírá Bůh nebesa a dává déšť v příhodnou dobu.
Vodstva mohou mít funkci hrozby. Bezboţný svět můţe být zatopen. Voda má také funkci očistnou. V ţidovském náboţenství existují očistná omývání. Byla předepisována kaţdému, kdo se dotknul mrtvoly, kdo přišel do styku s malomocným a ve všech případech sexuálního znečištění. Tělesná očišťování symbolizují vnitřní očistu srdce, která je nezbytná ve styku člověka s Bohem.
Voda se pro člověka stala natolik důleţitým prvkem, ţe ji obsáhl i do kosmogonických mýtů. Zmínky o vodě v souvislosti se stvořením světa nalézáme v první kapitole knihy Genesis.
1.9. Otázky po původu Izraelců
O tom, kdo byli původně Izraelci, se vedou spekulace. Biblická historie hovoří o Abramovi, který na příkaz Boha odchází z města Charánu do Egypta. (Gn 12) Předtím se dozvídáme, ţe Abramova rodina opustila město Ur, které leţelo zřejmě v jiţní Mezopotámii. (Gn 11, 31–32) Kanaánská země Izraelcům byla zaslíbena Bohem.
„Rozhlédni se z místa, na němţ jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu navěky.“ (Gn 13, 14–15)
Praotci v této zemi ţijí, ale ještě se v ní plně neusazují. V případě, kdy se v zemi objevil hlad, odcestovali na příkaz Jákoba do Egypta. (Gn 43) Faraon nechává potomky Jákoba usadit v kraji Gošen. (Gn 45) Nakonec začnou být utlačováni, a tak se pod vedením Mojţíše ubírají zpět do Kanaánu.
Archeologové však přicházejí s odlišným pojetím původu Izraelců. W. G. Dever43 rozděluje modely rekonstrukce dobytí západní Palestiny na:
42 DUFOUR, Xavier - Léon [editor] et. al. Slovník biblické teologie. Vyd. 2. Praha: Academia, 2003.
ISBN 80-200-1127-7. S. 558.
43 Viz. DEVER, W. G. Kdo byli první Izraelci a odkud přišli? Praha: Volvox globator, 2010.
ISBN 978-80-7207-767-0. S. 54–87.
32 1) model dobývání (W. F. Albright, G. E. Wright) 2) model pokojné infiltrace (A. Alt, M. Noth) 3) model rolnické vzpoury (G. Mendenhall).
První dva výše uvedené modely se W. G. Dever na základě archeologických důkazů snaţí vyvrátit. Model rolnické vzpoury hodnotí jako prospěšný.
W. G. Dever44 přichází s teorií, ţe v době ţelezné I.45 existovala skupina tzv.
proto-Izraelců. Proto-Izraelci měly být různorodé skupiny lidí. Řadí mezi ně např.
městské ztroskotance, uprchlíky a místní kočovné pastevce. Vychází z faktu, ţe na vítězné stéle faraona Merenptaha (Obr. 3), kde se nachází zatím nejstarší nalezená zmínka o Izraeli mimo Starý zákon, je Izrael označován za etnikum. Společné pojítko dle něj mělo spočívat ne v biologickém původu, ale spíše ve společné ideologii.
Deverova hypotéza46 staví svůj základ na myšlence, ţe raný Izrael představoval sociální hnutí rolníků, kteří touţili po pozemkové reformě. Proto se prý Starým zákonem line myšlenka sociálního ideálu.
W. G. Dever47 odmítá hodnověrnost příběhů v knihách Exodus, Numeri a Jozue aţ po knihy královské. Říká, ţe archeologické výzkumy neobjevily plošné dobývání Zajordánska ani útěk do Egypta. Můţe jít ale o mlhavé vzpomínky na skutečné události.
„Ti, kdo se začali nazývat Izraelci a byli tak nazýváni soudobými Egypťany, byli ve většině případů místními Kanaánci48. Ţádné dobytí se nekonalo, nebylo zapotřebí.“49
Názor, ţe Izraelci byli původními obyvateli Kanaánu, zastává i I. Finkelstein a N.
A. Silberman. „Výkopy starých izraelských vesnic a zkoumání jejich keramiky, domů a obilných sil nám pomáhají rekonstruovat jejich všední ţivot a kulturní styky.
Archeologie překvapivě odhaluje, ţe lidé, kteří v těchto vesnicích ţili, byli původními obyvateli Kenaanu a ţe národností příslušnost, jeţ by se dala označit jako izraelská, se
44 Tamtéţ. S. 222–225.
45 Cca 1200-1000 př. n. l.
46 DEVER, W. G. Kdo byli první Izraelci a odkud přišli? Praha: Volvox globator, 2010. ISBN 978-80-7207-767-0.
S. 206–211.
47 Tamtéţ. S. 248.
48 W. G. Dever poukazuje na dlouhodobou návaznost dřívější kanaánské a pozdější izraelské keramiky z doby ţelezné I. (Viz. Tamtéţ. S. 135–142)
49Tamtéţ. S. 249.
33
vytvořila aţ postupně.“50 První Izraelci se měli objevit kolem roku 1200 př. n. l.
a jednalo se o pastevce a zemědělce, kteří se usidlovali v horách. Velká část prvních Izraelců měli být kočovní pastevci, jelikoţ srovnatelné naleziště byly nalezeny také na Sinaji, v Jordánsku a v jiných oblastech Středního východu. Zhroucení politického systému ve 12. století př. n. l. mělo znamenat také zánik ekonomického systému a pastevci z vrchoviny a okraje pouště se tudíţ museli začít přizpůsobovat podmínkám a začít pěstovat vlastní obilí.51
Pokud bychom souhlasili s teorií W. G. Devera, pocházeli by Izraelci z různých etnik a jejich společenství by tedy mohlo tvořit směsici různorodých mytologických výkladů světa.
Izraelci měli příleţitost se setkat s původní kenaánskou mytologií, ať uţ připustíme, ţe byli původními obyvateli Kenaánu či nomády.
Vůči jiným vírám se však Bible kriticky vymezuje a varuje před uctíváním cizích model. Izraelci jsou za nevíru v Hospodina trestáni.
„Kdo by obětoval bohům a ne samotnému Hospodinu, propadne klatbě.“(Ex 22, 19)
1.10. Ugaritské náboženské texty
Velmi cenným nálezem významným pro zkoumání starověkého blízkovýchodního náboţenství jsou hliněné tabulky nalezené v Ugaritu52. Nalezené klínopisné tabulky pochází z konečné fáze existence města zhruba z let 1360–1200 př. n. l. Tabulky byly napsány ve více jazycích, coţ odpovídá kosmopolitní situaci Ugaritu, dříve významného přístavního města.
Ugaritština patřila do široké skupiny semitských jazyků, dnes je to jiţ mrtvý jazyk. O. Stehlík53 poukazuje, ţe ugaritština je svou morfologií, slovníkem, gramatikou a literární strukturou velmi podobná biblické hebrejštině. Především podobná je pak poetickým oddílům Bible. Přímý vztah není ale moţno prokázat.
50 FINKELSTEIN, Israel - SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 95.
51 Viz.Tamtéţ. S. 95–116.
52 Město Ugarit leţelo při Středozemním moři asi deset kilometrů severně od dnešního syrského města Latakia.
53 STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-587-9. S. 44.
34
Na blízkost ugaritštiny s hebrejštinou poukazuje také W. G. Dever. „Lingvisté i filologové vědí uţ dvě staletí, ţe hebrejština, ať uţ biblická, nebo ze stále se rozrůstající sbírky archeologicky získaných nápisů, je kanaánským dialektem (...).
Někteří biblisté také dokazovali, ţe část nejstarší biblické literatury, napsaná archaickou hebrejštinou – především poezie v Pentateuchu a některé Ţalmy – má velice blízko kanaánské poezii a mytologii, jak ji známe ze stovek textů ze 14–13. století př. n. l.
nalezených v Ugaritu na syrském pobřeţí. I u základních literárních forem Starého zákona jsme tedy svědky zaráţející kulturní kontinuity.“54
Ugarit byl v době bronzové hlavním komunikačním a obchodním uzlem mezi středomořskými ostrovy a oblastí Sýrie. Kontaktu s blízkými zeměmi nasvědčuje mnoţství jmen různého původu na akkadsky a ugaritsky psaných tabulkách, zejména pak semitského55.
Pozemní obchod zahrnoval všechna významnější centra Sýrie, především Emar a Karchemiš, sahal aţ do Babylonu. Námořní obchod se odehrával s pobřeţními syropalestinskými městy, nejčastěji je zmiňován Byblos, dále je zmíněn Sidon, Týr i Ašdod a Aškalon. Velmi rozvinuté styky Ugarit udrţoval, pokud to bylo politicky moţné, s Egyptem, kde se obchodovalo zejména s obilím, které směřovalo dále do syrského a chetitského vnitrozemí. Styky udrţoval Ugarit s jihoanatolskými přístavy, Kyprem, ve kterém se těţila měď a Krétou, odkud se dováţelo především luxusní zboţí.56
1.10.1. Mytologické smýšlení o vodě
Náboţenská situace byla pravděpodobně ovlivňována jinými náboţenskými systémy, jelikoţ situace v Ugaritu byla kosmopolitní. V Ugaritu byly nalezeny kromě ugaritských náboţenských textů rovněţ náboţenské texty churijské a akkadské.57
54 DEVER, W. G. Kdo byli první Izraelci a odkud přišli? Praha: Volvox globator, 2010. ISBN 978-80-7207-767-0.
S. 221–222.
55 Doposud se podařilo identifikovat více jak 2400 osobních jmen. Z těchto jmen bylo 50 % původu semitského, 23 % churijského, 10 % anatolského, méně neţ jedno procento árijského a rovněţ méně neţ jedno procento egyptského původu. (Viz. STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003.
ISBN 80-7021-587-9. S. 47-48)
56 Viz. STEHLÍK, Ondřej. Ugaritské náboţenské texty. Jihlava: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-587-9. S. 55–56.
57 Viz. Tamtéţ. S. 58.
