Na tomto místě bych rád poděkoval panu PhDr. Pavlu Smržovi za konzultace, vedení a podněty přitvorbě této bakalářské práce.

(1)

Námořní bitvy v období první punské války

Bakalářská práce

Studijní program: B1301 – Geograie

Studijní obory: 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání

7504R181 – Geograie se zaměřením na vzdělávání (dvouoborové) Autor práce: Lukáš Plesar

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Smrž

(2)

Prohlášení

Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(3)

(4)

(5)

Na tomto místě bych rád poděkoval panu PhDr. Pavlu Smržovi za konzultace, vedení a podněty při tvorbě této bakalářské práce.

(6)

Anotace

Autor se v bakalářské práci zabývá problematikou první punské války. Práce je zaměřena především na námořnictvo a rozvoj námořní techniky, jakožto klíčové faktory, které zásadním způsobem ovlivnily průběh první punské války. Autor sleduje konflikt z pohledu, jak Říma, tak i Kartága a snaží se dokázat důležitost námořních bitev v rámci této války. V práci jsou popsány všechny významné námořní bitvy, jejich průběh, výsledky a dopad na další vývoj války. Práce také analyzuje příčiny a hodnotí důsledky tohoto prvního římsko-kartáginského konfliktu.

Klíčová slova Kartágo Námořnictvo Námořní bitvy První punská válka Řím

Výzbroj válečných lodí

(7)

Annotation

Author is dealing with the First Punic War in this bachelor‘s thesis. The thesis is focused on navy, warships and development of naval equipment. These key factors significantly affected process of the First Punic War. Author deals with the conflict from Rome’s and Carthage’s perspective and he tries to prove importance of naval battles in this war. All important naval battles of the First Punic War are described in the thesis. Author describes their progress, results and impact on further progression of the war. The thesis also analysis causes and consequences of this first Roman-Carthaginian conflict.

Key words Carthage First Punic War Naval battles Navy

Rome

Warship equipment

(8)

Obsah

Úvod...9

Kritika literatury a pramenů...10

1 Počátky a příčiny první punské války...14

1.1 Řím před první punskou válkou...14

1.2 Kartágo před první punskou válkou...16

1.3 Zhoršování římsko-kartáginských vztahů...18

1.4 Počátky první punské války...20

1.5 Z pevniny na moře...23

2 Loďstvo...25

2.1 Válečné galéry...25

2.2 Výzbroj válečných lodí...26

2.2.1 Kloun...26

2.2.2 Havran...27

2.3 Námořní flotila...28

2.3.1 Kartáginské námořnictvo...28

2.3.2 Římské námořnictvo...29

2.3.3 Navigace na moři...31

2.4 Taktika námořního boje...31

3 Významné námořní bitvy první punské války...33

3.1 Bitva u Liparských ostrovů...33

3.2 Bitva u Mylae...33

3.3 Bitva u Eknómu...34

3.3.1 Boje v Africe...36

3.4 Bitva u Drepana...39

3.5 Bitva u Aegatských ostrovů...41

(9)

4 Výsledky a důsledky první punské války...43

Závěr...46

Seznam pramenů...48

Seznam použité literatury...48

Internetové zdroje...50

Seznam příloh...51

(10)

Úvod

První punská válka byla prvním ze tří válečných konfliktů vedených mezi republikánským Římem a Kartágem ve 3. – 2. století př. n. l. Boje v rámci tohoto konfliktu se odehrávaly v oblasti západního Středomoří, především na Sicílii a v jejím okolí. Během této války se střetly dvě, ve svých počátcích zcela odlišně založené, mocnosti. Na jedné straně námořně nezkušený Řím, jehož hlavní sila spočívala vždy v pozemním boji, a na straně druhé Kartágo, námořní velmoc, využívající pro boj na pevnině převážně žoldnéře.

Ve své bakalářské práci se zabývám vývojem Říma a Kartága před první punskou válkou, analyzuji příčiny vzniku této války a především se věnuji studiu námořních bitev, technologií a strategií užívaných v daném období. Mým cílem je doložit zásadní význam námořnictva, námořních bitev a rozvoje námořní techniky pro první punskou válku.

Samotná bakalářská práce je členěna tématicky do čtyř hlavních kapitol. V první části se věnuji situaci v Římě a Kartágu v období před první punskou válkou, jejich prvním vzájemným stykům, a následnému zhoršování vztahů, které dovedlo obě mocnosti až k samotné válce. Druhá část práce je zaměřena na loďstvo. Představuji zde různé druhy válečných lodí, které v rámci první punské války užívali Římané i Kartáginci. Dále se v této kapitole zabývám základními typy výzbrojí válečných lodí, rozvojem a specifiky římského i kartáginského námořnictva. V závěru této kapitoly také zmiňuji několik základních námořních taktik, které byly užívány ve 3. století př. n. l. Třetí část popisuje průběh a následné důsledky nejdůležitějších námořních bitev tohoto konfliktu. Bitvy, které jsou v práci zmíněny, sehrály v první punské válce důležitou roli a výrazným způsobem ovlivnily její vývoj. Poslední část se zabývá obdobím, jenž následovalo záhy, po uzavření míru mezi Římem a Kartágem. Jsou zde představeny výsledky a přímé důsledky prvního římsko-kartáginského válečného střetnutí.

První punská válka se stala historicky prvním konfliktem, ve kterém byl Řím okolnostmi donucen k vybudování vlastní námořní flotily a aktivní participaci v námořních bitvách.

(11)

Kritika literatury a pramenů

Jedním z pramenů k první punské válce je dílo římského historika Tita Livia, žijícího v letech 59 př. n. l. – 17 n. l., v latinském originálu zvané Ab Urbe Condita. V anglickém jazyce vyšlo toto dílo pod názvem History of Rome, v českém jazyce jej vydalo nakladatelství Svoboda pod názvem Dějiny¹ v rámci edice Antická knihovna.² Rozsáhlé Liviovo dílo se věnuje římským dějinám a pokrývá období od založení Říma až po vládu Gaia Julia Caesara.³ Celé dílo tvoří 142 knih, z nichž se období první punské války věnují knihy 16–19. Velká část z Liviových knih byla ztracena, což platí také pro knihy vztahující se k danému tématu.

Jediný dochovaný pramen k první punské válce od Tita Livia jsou výpisky z jeho díla nazývané Periochae.⁴ Tyto výpisky jsou dostupné v latinském originálu a anglickém překladu, v českém jazyce vyšly pouze dochované kompletní knihy. Periochae ke knihám 16–19 obsahuje stručný popis zásadních událostí první punské války a stalo se zdrojem i pro další novodobé autory. Přestože nám tyto výpisky podávají základní přehled o daném období, v porovnání s množstvím informací, které muselo být obsaženo v Liviových knihách, je to skutečně pouhý zlomek.⁵

Dalším pramenem k tématu je rozsáhlé dílo, čítající 24 knih, řeckého historika Appiána Alexandrijského. Appián žil v letech 95 – 165 a jeho dílo nese v latinském originálu název Romaica.⁶ V anglickém jazyce se toto dílo překládá jako Roman History.⁷ V češtině

1 LIVIUS, Titus, Dějiny I-VII. Přel. Pavel Kucharský, Marie Husová a Čestmír Vránek. 1. vyd. Praha, Svoboda 1971–1979, Antická knihovna.

2 Titus Livius, in: Baset [online], [vid. 11. 7. 2016], dostupné z: http://www.baset.cz/autori/titus-livius

3 Titus Livius, in: Livius.org [online], aktualizováno 27. 3. 2016 [vid. 18. 6. 2016], dostupné z: http://www.livius.org/articles/person/livy/

4 LIVIUS, Titus, Periochae 16–20, in: Livius.org [online], [vid. 16. 6. 2016], dostupné z: http://www.livius.org/li-ln/livy/periochae/periochae016.html

5 The Periochae, in: Livius.org [online], aktualizováno 27. 3. 2016 [vid. 18. 6. 2016], dostupné z: http://www.livius.org/articles/person/livy/livy-the-periochae/

6 Appian of Alexandria, in: Encyclopaedia Britannica [online], [vid. 11. 7. 2016], dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Appian-of-Alexandria#ref270856

7 APPIAN, Roman History: The Punic Wars, in: Livius.org [online], [vid. 16. 6. 2016], dostupné z: http://www.livius.org/sources/content/appian/appian-the-punic-wars/

(12)

vyšla Appiánova práce ve dvou knihách: Zrod římského impéria⁸ a Krize římské republiky⁹. Obě knihy vydalo nakladatelství Svoboda v edici Antická knihovna. Appián se v díle zabývá zejména zahraničními a občanskými válkami Říma od jeho počátku až po vládu Trajana.

Velká část tohoto díla je také nekompletní – část je ztracena úplně a část se skládá pouze z výpisků. Ani od Appiána nemáme k tématu první punské války kompletní knihy a jsme závislí pouze na výpiscích. Ze zbytku Appiánova díla, které se vztahuje k první punské válce, máme podrobnější informace pouze o africkém tažení vedené Římem roku 255 př. n. l. Část sledovaného období není v dochovaném díle pokryta vůbec a část jsou pouze fragmenty informací, které se shodují i s Periochae od Tita Livia.¹⁰

Jednoznačně nejlepším písemným pramenem k první punské válce je práce řeckého historika, žijícího v letech 200 – 118 př. n. l., Polybia. Latinský originál jeho díla nese název Historiai.¹¹ V anglickém jazyce vyšlo toto dílo jako The Histories, v ćeském jazyce ho vydalo nakladatelství Baset v edici Antická knihovna pod názvem Dějiny.¹² Celé dílo je tvořeno 40 knihami, které popisují Řím v období mezi první a třetí punskou válkou. Z jeho díla se opět velká část nedochovala, část věnovaná první punské válce však ano. Polybios podává skutečně obsáhlé a podrobné zpracování tématu a snaží se objektivně hodnotit vývoj války z pohledu Kartága i Říma. Polybios podrobně popisuje a analyzuje římsko-kartáginský konflikt včetně jeho příčin a následných důsledků a také se věnuje námořní problematice.

Popisuje významné bitvy první punské války a částečně se zabývá i konstrukčními vlastnostmi a výzbrojí válečných lodí.¹³

8 APPIÁNOS, Zrod římského impéria. Přel. Jan Burian a Bohumila Mouchová. 1. vyd. Praha, Svoboda 1986, Antická knihovna, 492 s.

9 APPIÁNOS, Krize římské republiky. Přel. Jan Burian a Bohumila Mouchová. 1. vyd. Praha, Svoboda 1989, Antická knihovna, 496 s.

10 Appian of Alexandria, in: Livius.org [online], aktualizováno 3. 1. 2016 [vid. 18. 6. 2016], dostupné z: http://www.livius.org/articles/person/appian-of-alexandria/

11 Dějiny I (POLYBIOS), in: Baset [online], [vid. 11. 7. 2016], dostupné z: http://www.baset.cz/tituly/anticka-knihovna/dejiny-i-polybios

12 POLYBIOS. Dějiny I. Přel. Pavel Oliva. 1. vyd. Praha, Baset, Arista, Maitrea 2008–2012, Antická knihovna, 78, 216 s.

13 Polybios, in: Livius.org [online], aktualizováno 16. 8. 2015 [vid. 18. 6. 2016], dostupné z: http://www.livius.org/articles/person/polybius/

(13)

Písemných pramenů k danému tématu není mnoho a nejsou příliš rozsáhlé. Kromě Polybia nemáme dnes žádný jiný ucelený pramen, který by podrobně popisoval celé období první punské války. Tento nedostatek pramenů se projevuje následně i v literatuře, ve které všichni novodobí historici vycházejí právě z Polybia a řada informací je v jejich knihách naprosto totožná.

Literatura vztahující se k první punské válce je podstatně bohatší než prameny.

Existuje řada kvalitních děl od českých i zahraničních autorů.

Rozsáhlé dílo Michaela Granta Dějiny antického Říma¹⁴ obecně zpracovává problematiku tohoto období. Část díla zabývající se první punskou válkou seznamuje čtenáře s počátky a vývojem prvního římsko-kartáginského konfliktu. Autor se věnuje všem zásadním mezníkům této války a v širším kontextu diskutuje i její příčiny. Grant se v tomto díle nezaměřuje příliš podrobně na námořní problematiku.

Armáda starého Říma¹⁵ od Adriana K. Goldsworthyho je dílo, které se nevěnuje první punské válce jako celku. Goldsworthy se snaží představit strukturu římského vojska a zabývá se vývojem římského námořnictva ve 3. stol. př. n. l. Kvalitním způsobem popisuje zejména vybavení válečných, především římských, lodí a problematiku námořnictva a námořních bojů.

Jednou z nejkomplexnějších knih k danému tématu jsou bezpochyby Římské války 1:

Vítězové nad Kartágem¹⁶ od Jiřího Kovaříka. Tento český autor výborným způsobem zpracoval první punskou válku ve velké kontextuálnosti a podrobnosti. Kovařík ve svém díle analyzuje události, které dovedly Řím a Kartágo k první punské válce. Dále se autor věnuje podrobně vývoji války, popisuje významné bitvy a obsáhlým způsobem diskutuje funkci námořnictva a námořní techniky v daném období. V tomto díle je také vysvětlen princip námořních taktik užívaných během první punské války.

Kartágo: Po stopách Punů, Římanů a Vandalů¹⁷ od Stanislava Richtera popisuje první punskou válku z pohledu Kartága. Autor se věnuje příčinám a průběhu první punské války.

14 GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. Přel. Alena Jindrová-Špilarová. 1. vyd. Praha, BB art 1999, 472 s.

15 GOLDSWORTHY, Adrian Keith. Armáda starého Říma. Přel. Helena Svobodová a Lenka Vacinová. 1. vyd.

Praha, Slovart 2010, 224 s.

16 KOVAŘÍK, Jiří. Římské války 1: Vítězové nad Kartágem. 1. vyd. Třebíč, Akcent 2014. 384 s.

17 RICHTER, Stanislav. Kartágo: Po stopách Punů, Římanů a Vandalů. 1. vyd. Praha, Vyšehrad 1975, 404 s.

(14)

Dále se autor zabývá podrobným popisem fungování námořnictva ve 3. stol. př. n. l.

a rozsáhlým způsobem diskutuje důsledky první punské války. Tato kniha je cenným zdrojem informací zejména proto, že se jako jedna z mála soustředí na válku z pohledu Kartága.

Ostatní autoři se převážně zabývají problematikou první punské války z římského pohledu.

Kniha Vojtěcha Zamarovského Dějiny psané Římem¹⁸ se věnuje celému období první punské války a analyzuje římsko-kartáginské vztahy před válkou. Zamarovský popisuje klíčové události, bitvy a stručně se zabývá i prvními vzájemnými styky Římanů a Kartáginců.

Jeho dílo významným způsobem doplňuje výše zmíněné autory.

Kvůli nedostatku kvalitních pramenů k první punské válce dochází ve velké části další literatury, užité v této bakalářské práci, k již zmíněnému opakování stejných informací a tyto díla přináší často pouze velice málo nových či rozšiřujících poznatků.

18 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 4. vyd. Bratislava, Perfekt 2005, 268 s.

(15)

1 Počátky a příčiny první punské války 1.1 Řím před první punskou válkou

Řím býval vždy státem spoléhajícím se na svoji armádu. Zejména díky vojenské moci se Římu podařilo vytvořit obrovskou říši. V období ve 3. – 2. století př. n. l. bývali římští vojáci rekrutováni z řad občanů a římské legie se skládaly z mužů, kteří se dokázali vyzbrojit na své vlastní náklady. Toto občanské vojsko se formovalo pouze v dobách válečného konfliktu a následně se občané vraceli ke svému běžnému životu. Vzhledem k tomu, že to nebyli profesionální vojáci, vstup do vojska pro ně neznamenal počátek jejich vojenské kariéry, ale pouze plnění jejich občanských povinností.¹⁹

Rozhodujícím faktorem pro vstup do římského vojska byl až do poloviny 4. století př. n. l. pouze majetek, poté začínal mít stále větší význam také věk.²⁰ Nejchudší občané Říma vstupovali buď do legií, a tvořili zde lehkou pěchotu (velites), nebo se přidali k námořnictvu jako veslaři.²¹ Naopak nejbohatší skupina občanů tvořila jízdu (equites). Do lehké pěchoty byli také zařazeni mladíci, kteří se do hlavní bojové linie nehodili. Hlavní sílu legií tvořily tři útvary pěšáků uspořádané do tří řad. V první linii byli hastati, mladší muži ve věku kolem 20 let. Za nimi stáli principes, skládající se z mužů ve věku 20 – 30 let. Zadní část tvořili triarii, nejstarší a nejzkušenější vojáci.²²

Úplně první kontakt mezi Římem a Kartágem můžeme datovat do roku 509 př. n. l. za vlády konzulů Lucia Junia Bruta a Marca Horatia.²³ Během války s italským městem Ardea potřeboval Řím zásoby pro vojsko. V daném období zajišťovali zásobování pro Řím především řečtí a etruští obchodníci. Vzhledem k tomu, že Etruskové již zásobovali Řím,

19 GOLDSWORTHY, Adrian Keith. Armáda starého Říma. s. 7

20 ADKINS, Lesley a ADKINS, Roy. Antický Řím: encyklopedická příručka. Přel. Petr Kitzler a Mai Havrdová Fathi. 1. vyd. Praha, Slovart 2012, s. 52

21 BAGNALL, Nigel. The Punic wars: Rome, Carthage and the struggle for the Mediterranean. Kindle vydání, Vintage Digital 2008. část 1, kapitola 2, odst. 10

23 POLYBIOS. Histories. Book 3. [online], [vid. 20. 6. 2016], Kapitola 22, dostupné z: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Polybius/3*.html

(16)

rozhodli se Římané využít pro zásobování vojska služeb Kartáginců.²⁴ Následně byla uzavřena dohoda o přátelství mezi Římem, Kartágem a jejich spojenci. Došlo k prvnímu vymezení vzájemných vztahů v oblastech společných sfér zájmu. Tato dohoda Římu a jeho spojencům naprosto zakazovala plavit se k pobřeží afrického kontinentu v okolí Kartága.

Kartáginci na oplátku neměli zasahovat do žádných měst, která spadala pod vliv Říma.²⁵ Roku 348 př. n. l. došlo k potvrzení této spojenecké dohody a uzavření nových obchodních smluv mezi Kartágem a Římem. Podle těchto smluv měl Řím obchodovat pouze v rámci Itálie a Kartágo nemělo svým vlivem do Itálie zasahovat.²⁶

Jižní Itálie a Sicílie byla lidnatá a bohatá oblast osídlená řeckými kolonisty, které se říkalo Magna Graecia (Velké Řecko) a až do roku 300 př. n. l. neměla prakticky nic společného s Římskou říší. Nejdůležitějším městem italské pevniny se stal Tarent, který byl počátkem 3. století př. n. l. větší než samotný Řím. Bohatství města pocházelo z obchodu s vlnou barvenou nachem získávaným z mořských měkkýšů ostranek. Tarent měl největší námořnictvo v celé Itálii a armádu 15 000 pěšáků, kteří však nebyli příliš dobře vycvičení.

Z tohoto důvodu si Tarent často najímal žoldnéře, především za účelem ochrany města před sousedy z Lukánie.²⁷

Řím se musel mezi léty 280 – 275 př. n. l. vypořádat s Pyrrhem v rámci tzv. Tarentské války. Ta započala nešťastným incidentem, kdy Tarentinci potopili několik římských lodí, které se chtěly pravděpodobně ve zdejším přístavu ukrýt před zimním počasím.²⁸ Ačkoliv Řím chtěl celou situaci vyřešit pouze potrestáním konkrétních viníků, Řekové to odmítli a přizvali si na pomoc jednoho z nejlepších vojevůdců své doby, Pyrrha.²⁹ Poté, co se Římu podařilo vyhrát tuto válku, se Velké Řecko v čele s Tarentem dostalo do sféry vlivu Říma. Získáním

24 Treaties between Roman and Carthage, in: America Pink [online], [vid. 21. 6. 2016], dostupné z: http://america.pink/treaties-between-rome-and-carthage_4514201.html

25 POLYBIOS. Histories. Book 3. [online], [vid. 20. 6. 2016], Kapitola 22, dostupné z: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Polybius/3*.html

26 DUPUY, Richard Ernest a DUPUY, Trevor Nevitt. Historie vojenství. Harperova encyklopedie. Od r. 3500 př. Kr. do roku 1700. Přel. manželé Benešovi. 1. vyd. Praha : Forma, 1996. s. 72

27 GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. s. 98

28 KOVAŘÍK, Jiří. Římské války 1: Vítězové nad Kartágem. s. 71

(17)

této oblasti se římské državy výrazně příblížily těm kartaginským a dalo se očekávat, že dříve či později vzniknou mocenské spory mezi oběma mocnostmi.³⁰ Ani po tomto konfliktu s Tarentem Římané nezměnili svůj postoj k otázce námořnictva a nesnažili se napravit tento, již na první pohled zcela viditelný, nedostatek.³¹

1.2 Kartágo před první punskou válkou

Ve 3. století př. n. l. bylo Kartágo velkou a bohatou obchodní mocností a právě s obchodem souvisel i rozvoj námořnictví. Kartáginské nákladní lodě zajišťovaly přepravu mezi Španělskem a Levantou. Pomalé obchodní lodě se však stávaly snadným cílem lupičů a korzárů konkurenčních obchodních společností, proto bylo důležité obchodní cesty zabezpečit. Pro tento účel byly navrženy a postaveny rychlé válečné lodě, které v oblasti Středomoří dlouho nenašly přemožitele.³²

Kartágu se podařilo udržet obchodní a námořní monopol po celá tři století až do první punské války. Ztráty kartáginských lodí před první punskou válkou nebývaly přisuzovány válečným konfliktům, ale převážně přírodním katastrofám, především proto, že nebýval dostatek svědků, kteří by mohli dosvědčit skutečnost.³³

Kartáginská pozemní armáda se skládala převážně ze žoldnéřů z různých oblastí říše, kteří pouze vzácně sloužili své vlastní zemi. Z hlediska zásobování byli žoldnéři závislí na kartáginské flotile.³⁴

Před začátkem první punské války mělo Kartágo dominantní postavení v oblasti západního Středomoří. Tento stát si zakládal na svém bohatství, a proto Kartáginci stále hledali nové zdroje, aby si tak udrželi své monopolní postavení. Většina válek, které Kartágo v tomto období vedlo, vzniklo z obav o ztrátu tohoto postavení. Pod vlivem těchto okolností uzavřelo Kartágo spojenectví s Etrusky, s jejichž pomocí se jím podařilo ovládnout Korsiku

31 BAGNALL, Nigel. The Punic wars. část 1, kapitola 3, odst. 20

32 HUF, Hans-Christian. Nejmocnější říše světa: Egypt, Persie, Kartágo, Řím. Přel. Zdeněk Hejzlar. 1. vyd.

Frýdek-Místek, Alpress 2007, s. 192

(18)

a Sardinii. Postupem času s rozvojem dalších (především sousedních) států, byly uzavřeny smlouvy, které jasně vymezovaly jednotlivé sféry vlivu pro Kartágo a další mocnosti.³⁵

Kartáginci si dobře uvědomovali, jakou sílu má námořní flotila a snažili se co nejefektivněji využívat potenciálu námořních i pozemských sil. Účelem kartáginského námořnictva tak nebylo pouze zabezpečovat obchodní cesty, ale námořnictvo také velice dobře sloužilo k expanzi v rámci celého Středomoří. Využívání loďstva Kartágincům umožnilo velice aktivně podporovat a zásobovat jejich pozemní operace.³⁶

V polovině 3. století př. n. l. si Kartáginci vybudovali svá sídliště v oblastech jižního Španělska, Baleárech, Sardinii, Korsice a Sicílii. Tato území nezískalo Kartágo rozhodně bez bojů, protože v oblasti pobřeží Středozemního moře zakládaly kolonie již od 6. století př. n. l.

řecké státy. Athény, Sparta a Korint zde měly svá města, z kterých se postupem času stávala mocenská centra. Nejvýznamněji se postavili na odpor Řekové na Sicílii. Zde měli dominantní pozici Syrakusy, které vedly s Kartágem mnoho válek.³⁷

Sparta byla státem, který neměl na řecké kolonizaci příliš velký podíl. Sama se aktivně osidlování neúčastnila, přesto však měla v oblasti středomoří svůj vliv. Ten zde získala díky vzájemným vazbám s Tarentem v Itálii a Lyttosem na Krétě, jejichž obyvatelé považovali Spartu za své mateřské město.³⁸ Jedním z významných důvodů, proč se Sparta neúčastnila kolonizace, byly problémy se specifickými spartskými státními otroky – heilóty. Ti tvořili početnou skupinu, která ve Spartě neustále představovala jistou hrozbu. Zejména po velkém heilotském povstání v 5. stol. př n. l. byla heilótská otázka brána velice vážně. Sparta tak neustále potřebovala mít k dispozici dostatek vojáků, aby mohla případné povstání potlačit.³⁹

Řecká města na Sicílii vedená Syrakusami utvořila svaz proti městům pod kartáginským vlivem. Tyto kolonie řeckých měst byly do značné míry podobné těm kartáginským. Hlavním rozdílem bylo dobré zázemí a podpora domovského města, kterou měly kartáginské kolonie. Kartáginci dodávali koloniím posádku ze svých řad, což jen

35 RICHTER, Stanislav. Kartágo: Po stopách Punů, Římanů a Vandalů. s. 19

37 HUF, Hans-Christian. Nejmocnější říše světa: Egypt, Persie, Kartágo, Řím. s. 208

38 CHISHOLM, Hugh, edd. The Encyclopaedia Britannica: a dictionary of arts, sciences, literature and general information. Díl 25. 11. vyd. New York, Encyclopaedia Britannica 1911, s. 610

39 OLIVA, Pavel. Zrození evropské civilizace, 2. vyd. Praha, Arista 2003, s. 70–71

(19)

dokazuje dominantní postavení, které Kartágo v dané době mělo. Zkušené námořní posádky převyšovaly ostatní svými bojovými schopnostmi v námořním manévrování celé flotily.

Kartágo nemělo příliš zkušeností s pozemním bojem, ale na moři se s nimi nemohl nikdo měřit. Výstavba a bojové uplatnění trirém, quadrirém či quinquerém (trojveslic, čtyřveslic či pětiveslic) bylo ohromující. Kartáginské námořnictvo bylo zbraní, které se svého času obával celý svět.⁴⁰

O historii Kartága se dovídáme pouze od řeckých a latinských autorů. Kartáginci sami nezanechali žádné dílo, které by nám podalo výklad jejich historie, proto veškeré informace, které máme, jsou do značné míry zkreslené jednostranností pohledu jejich nepřátel.

Kartáginskou kulturu nám nejlépe ukazuje archeologie, z písemných pramenů se o ní nedovíme téměř nic.⁴¹

Jeden z předních symbolů Kartága představoval přístav, který zde měl svoji tradici.

Přístav byl centrem obchodu a také křižovatkou dalekých námořních cest. Bezpochyby ho můžeme označit nejslavnějším přístavem starověku. Velká část bohatství Kartága proudila právě z něj, protože kartáginská ekonomika fungovala na principu shromažďování surovin v překladovém centru, odkud šlo zboží dále na odbyt. Z afrických i atlantských kolonií do Kartága proudilo zlato, slonovina, kožešiny, otroci a kůže. Hispánie dodávala do města stříbro, kovy a jantar. Měď a stříbro dodávala Sardinie a olej a víno Sicílie.⁴²

1.3 Zhoršování římsko-kartáginských vztahů

Postupem času kartáginská sféra vlivu rostla a začala nabývat obrovských rozměrů.

Kartágo ovládlo severoafrická teritoria, Korsiku, Sardinií, ostrovy v Tyrhénském moři a chtělo expandovat dále na Sicílii. Nicméně Kartágo nebylo jedinou velmocí své doby, postupně se čím dál výrazněji začínala projevovat nová a silná říše – republikánský Řím.⁴³

Mezi Kartágo a Řím následně vstoupil ještě další protivník – épeirský král Pyrrhos.

Ten napadl roku 279 př. n. l. římskou Apulii, v bitvě zvítězil, ale ztráty byly obrovské na obou stranách. Poté, co Pyrrhos obsadil řecká města na Sicílii, stal se hrozbou jak pro Řím, tak i pro

(20)

Kartágo. Tento strach z Pyrrha vedl k uzavření smlouvy o vzájemné pomoci mezi Římem a Kartágem. Podle volného výkladu této smlouvy se Kartáginci bez domluvy s Římem vylodili roku 272 př. n. l. v Tarentu a město osvobodili od Pyrrhovy nadvlády. Po tomto aktu vzniklo mezi Kartágem a Římem napětí. Římany a Kartágince spojovala nenávist k Pyrrhovi, nicméně poté, co Pyrrhos z Itálie odešel, se jejich vzájemné vztahy začaly významně zhoršovat.⁴⁴

Roku 288 př. n. l. ovládli kampánští žoldnéři syrakuského vládce a tyrana Agathokla Messanu.⁴⁵ Agathokles si byl vědom předností této oblasti a zrady žoldnéřů se obával. Ti zde byli nejprve přijati jako přátelé a následně se Messany zrádně zmocnili. Pobili všechny místní muže, ženy a děti si ponechali. Rozdělili si půdu i ostatní získaný majetek.⁴⁶ Pojmenovali se Mamertini (synové boha Marta).⁴⁷

V době, kdy se vydal Pyrrhos do Itálie, se obyvatelé Rhégia obávali, že by na ně mohl zaútočit. Tato obava byla stupňována i tím, že existovala potencionální možnost napadení i ze strany Kartáginců, kteří v dané době ovládali celé Středomoří. Tento strach donutil Rhégio požádat o pomoc Římany. Ti žádosti vyhověli a posádka v počtu 40 000 mužů pod vedením Decia z Kampánie dorazila do Rhégia, kde po omezenou dobu pobývala a město střežila.

Nakonec byli ale obyvatelé Rhégia podvedeni a kampánští žoldnéři s pomocí Mamertinů město obsadili. Bohatství města a jeho strategická poloha byli příčinou zrady žoldnéřů. Ti část místních obyvatel vyhnali a část zabili. Řím nesl těžce tuto zradu, avšak protože v dané době vedl rozsáhlé války, neměl sílu na to, aby v Rhégiu okamžitě zakročil. Nicméně po skončení válek se Římané do Rhégia vypravili, město oblehli a ovládli. Většina zrádců byla zabita a přes tři sta jich bylo zajato. Zajatci putovali do Říma, kde z nařízení konzulů byli na fóru zbičováni a dále jim byla hlava sťata sekerou. Toto potrestání mělo obnovit Římu jistou důvěru u spojenců a také mělo sloužit jako výstraha. Následně došlo i k navrácení správy Rhégia místním obyvatelům.⁴⁸

45 WARMINGTON, Brian H. Carthage. Rev. vyd. New York, Barnes & Noble Books 1993, s. 165

46 POLYBIOS. Dějiny I. Přel. Pavel Oliva. 1. vyd. Praha, Baset, Arista, Maitrea 2008–2012, Antická knihovna, 78, s. 28

47 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. s. 111

48 POLYBIOS. Dějiny I. s. 28

(21)

Nový syrakuský vládce Hieron II. se postavil proti Mamertinům a roku 264 př. n. l.⁴⁹ zahájil obléhání Messany. Mamertini následně požádali o pomoc Kartágo. Kartáginci žádosti vyhověli a Mamertinům pomohli, avšak to Římany velice znepokojilo. Ovládnutí Messany, jenž dělí od římského Rhégia pouhý pruh moře, považovali za velkou hrozbu. Následoval tlak jihoitalských měst, který způsobil přehodnocení messanského stanoviska a o pomoc byl požádán také Řím. Senát si nebyl jistý, má-li výzvu vyslyšet, nicméně lidové shromáždění toužící po kořisti jednoznačně souhlasilo. Kartáginci ale dorazili dříve, a když se k Messaně dostaly první římské oddíly, město bylo již plně obsazené kartáginským vojskem. Kartágo údajně dostalo roku 279 př. n. l. od Říma ujištění, že má na Sicílii volnou ruku, i proto byli Kartáginci v otázce messanské intervence velice aktivní. Římané nikdy nezamýšleli Mamertinům skutečně pomoci, přišli pouze kvůli svým osobním cílům. Následovalo dlouhé vyjednávání, jehož výsledkem byl ústup Kartáginců a Messanu tak ovládli Římané. Avšak kartáginská vláda tuto dohodu nikdy neuznala, velitel kartáginských jednotek byl popraven a Římu byla vyhlášena válka. Římské lidové shromáždění toužící po kořisti výzvu jednoznačně přijalo. Z incidentu, ve kterém nedošlo k otevřenému konfliktu, se tak paradoxně zrodila první punská válka probíhající v letech 264 – 241 př. n. l.⁵⁰

1.4 Počátky první punské války

Přestože se římští občané na válku těšili, senát byl znepokojen. Plně si totiž uvědomoval problémy se Syrakusami. Sicílie byla velice bohatá oblast a Kartágo také, což znamenalo pro Řím v případě vítězství velikou válečnou kořist. Nesmíme se však mylně domnívat, že taková byla představa pouze Římanů, stejné kořistnické úmysly mělo i Kartágo, i když zde pouze výše postavení, protože prostý lid neválčil a neměl prakticky žádnou moc.⁵¹ Překvapující je, že hned na počátku první punské války bylo uzavřeno spojenectví mezi Hieronem a Kartágem proti Římu. Hieron ale nikdy nebral Kartágo za skutečného spojence, naopak – vždy ho považoval za nepřítele. Toto překvapivé spojenectví uzavřel pouze proto, že Řím byl pro něho mnohem větší hrozbou.⁵² Společně s posly, kteří nesli z Kartága do Říma

49LIVIUS, Titus, Periochae 16–20. [online], [vid. 16. 6. 2016], dostupné z: http://www.livius.org/li-ln/livy/periochae/periochae016.html

50 ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. s. 111; GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. s. 99

(22)

vyhlášení války, vyplulo kartáginské loďstvo k Messaně. Velitelem těchto jednotek byl Hannón. Ten uzavřel úžinu a jeho žoldnéři oblehli město ze severu. Jih Messany uzavřel Hieron se svoji armádou Syrakusanů. Toto obléhání trvalo z jara až do léta, římská posádka neustále střežila hradby, ale Hannón s Hieronem útok stále odkládali, chtěli nejprve Římany vyhladovět. Když už bylo vše připraveno k útoku, objevil se v Rhégiu konzul Appius Cladius Caudex se čtyřmi legiemi.⁵³ Během noci přeplul společně s armádou úžinu a ještě před úsvitem zaútočil na Hierona. Římanům se podařilo zahnat Syrakusany bez vážnějších obtíží a poté zaútočili na Kartágince, kteří vyčkávali u Messany. Do bitvy se následně zapojila i posádka z města a Hannón bez Hieronovy pomoci neměl v boji šanci. Kartáginci se tak dali se svými vojsky na ústup a Římané ovládli bitvu.⁵⁴

Poté, co se zpráva o úspěchu Appia dostala do Říma, byli ustanoveni noví konzulové, kteří měli pokračovat v sicilské expanzi. A tak roku 263 př. n. l. stanuli Mania Otacilia a Mania Valeria v čele římského vojska směřujícího na Sicílii,⁵⁵ kde se již oddělila řada měst od Kartáginců a Syrakusanů a připojila se k Římu. Hieron si začal uvědomovat, že Římané mají pravděpodobně větší šanci na úspěch než Kartáginci. Hieron se tak odvrátil od spojenectví s Kartágem a vyslal posly, kteří měli jednat o míru s Římem. Vyjednávání dopadlo úspěšně a Řím získal nového spojence, jehož úkolem se stalo zajišťovat zásobování Říma.⁵⁶ Hieron zaplatil odškodné ve výši 100 stříbrných talentů a stal se důležitým spojencem, který vyřešil problém zásobování římské armády mimo Itálii.⁵⁷ Spojenectví bylo uzavřeno na 15 let a Hieron také dostal právo na další území v okruhu padesáti kilometrů kolem Syrakus.⁵⁸ Řím se poté začal výrazněji zapojovat do sicilských záležitostí. Kartáginci si byli dobře vědomi, že Hieron se stal jejich nepřítelem a začali okamžitě jednat. Pokud chtěli udržet své stávající postavení, museli se dobře vyzbrojit.⁵⁹

54 BAGNALL, Nigel. The Punic wars. část 2, kapitola 4, odst. 7–8

57 WARMINGTON, Brian H. Carthage. s. 171

(23)

Kartágo v dané době nemělo dostatek vojáků, nikdy v minulosti nepotřebovalo tak početnou vojenskou sílu jako nyní. Proto Kartáginci začali najímat velké množství žoldnéřů – především Ligurů, Keltů a Ibérů. Žoldnéřské vojsko se skládalo z 50 000 pěšáků, 6 000 jezdců a 60 slonů.⁶⁰ Tuto nově budovanou armádu se podařilo dopravit na Sicílii až roku 262 př. n. l.⁶¹ Kartáginskou základnou na Sicílii se stal Akragás, silné město s přístavem, kde se začínaly shromažďovat kartáginské síly připravující se k boji. Řím brzy zjistil, jaký je pravý záměr Kartága a jeho veškerá vojenská síla se začala shromažďovat na Akragantu.

Římané Akragás oblehli a chtěli město vyhladovět. Vojenské akce Římanů často korespondovaly s časem sklizně, protože armádu bylo potřeba také živit a vzhledem k tomu, že byla právě doba žní⁶², řada římských vojáků se vypravila sklízet obilí. Poté, co Kartáginci viděli, že jsou Římané rozptýleni po okolí, rozhodli se zaútočit. Římané se tak museli postavit nepřátelské přesile – za útěk z boje by jim stejně hrozila smrt. Nakonec se vývoj boje obrátil ve prospěch Říma a Kartáginci byli zahnáni zpět do města. Kartáginci si dávali v dalších bojích již pozor a docházelo spíše jen k drobným šarvátkám. Římané vytvořili kolem města příkop, aby blokovali případný útok z Akraganta, ale vybudovali také vnější příkop, aby zabránili vnějším útokům a přísunu zásob a posil do města. Hannibal Gisko, velitel Akraganta, neustále posílal do Kartága posly s žádostí o pomoc.

V Kartágu již byli naloděni vojáci i sloni, nicméně tyto posily šly k druhému veliteli Hannónovi. Ten se snažil odříznout Římany od zásobování, což se mu po obsazení Herbésu skutečně podařilo. Řím v této situaci mnohokrát zvažoval ukončení obléhání Akraganta kvůli nedostatku zásob, nicméně Hieronovi se nakonec podařilo požadované zásoby zajistit.

Hannón nabyl dojmu, že má dost velkou armádu na napadnutí římského vojska přímo u Akraganta. Kartáginci nejprve obsadili pahorek Toros, kde poblíž Římanů vyčkávali asi dva měsíce. Po celou dobu nedošlo k většímu boji. Hannibal následně signalizoval Hannónovi, že město již nemůže déle snášet hlad, a tak po dlouhém čekání bitva skutečně započala. Bitva byla dlouhá a Římané v ní po celou dobu dominovali. Většina Kartáginců byla pobita a někteří byli zahnáni až do Hérakleie. Hannibalovi se podařilo ve vhodný moment

60 WARMINGTON, Brian H. Carthage. s. 172

(24)

nepozorovaně uprchnout se svými muži do bezpečí.⁶³ Roku 262 př. n. l. tak Řím za pomoci Hierona obsadil nejvýznamnější kartáginské město na Sicílii.⁶⁴Po tomto vítězství Římané ovládli většinu Sicílie. Kartágu zde zůstalo pouze několik opevnění rozptýlených podél západního pobřeží.⁶⁵ Římané získali mnoho otroků a značnou kořist. Přesto však Řím hodnotil zisky jako neuspokojivé a chtěl vyhnat Kartágince z celé Sicílie.⁶⁶ Spojenectví mezi Římem a Syrakusami nakonec trvalo po celý zbytek Hieronova života. Jejich vztah fungoval na principu nové klientské instituce – království za hranicemi Říma, ale v jeho područí. Tato instituce fungovala na typickém římském vztahu mezi klientem a patronem, kdy je klient závislý na svém patronovi.⁶⁷

1.5 Z pevniny na moře

Římané se vždy specializovali na pozemní boj a až do prvních střetů s Kartágem neměli potřebu mít vlastní flotilu. První zmínku o římském loďstvu však nalezneme ještě o něco dříve, než vypukla první punská válka. Roku 311 př. n. l. byla vytvořena instituce dvou úředníků (duoviri či diuumviri), kteří zodpovídali za výstavbu a správu válečného loďstva.

Každý z těchto úředníků spravoval flotilu deseti lodí (trirém⁶⁸). V současnosti nemáme mnoho zpráv, které by nám podrobně vysvětlily římské námořní aktivity v době před první punskou válkou, nicméně jedna říká, že roku 282 př. n. l. Římané utrpěli potupnou porážku od tarentského loďstva. Římská říše skutečně v tomto období loďstvo běžně nepotřebovala, avšak naskytla-li se vzácná potřeba, Řím se obracel na spojenecká města se silnou námořní tradicí, která poskytla lodě včetně posádky.

Roku 265 př. n. l. se vydává Řím na Sicílii, kde se dostává do střetu s Kartágem, které zde mělo také své provinční zájmy. Kartágo mělo v dané době největší a nejlépe vycvičenou flotilu na světě.⁶⁹ Římanům se v bojích na Sicílii dařilo jen částečně. Boje na pevnině byly

63 POLYBIOS. Dějiny I. s. 38–39

65 DUPUY, Richard Ernest a DUPUY. Trevor Nevitt. Historie vojenství. Harperova encyklopedie. Od r. 3500 př. Kr. do roku 1700. s. 76

68 ADKINS, Lesley a ADKINS, Roy. Antický Řím: encyklopedická příručka. s. 70

(25)

zcela jednoznačně ve prospěch Říma, avšak na moři dominovalo kartáginské loďstvo.

Kartágincům se také dařilo úspěšně plenit pobřeží a bránili tak Římanům v přísunu posil.⁷⁰ Řím tak pochopil, že chce-li skutečně uspět, musí Kartágince vyhnat ze Sicílie a k tomu bylo zapotřebí porazit Kartágo i na moři.⁷¹

(26)

2 Loďstvo 2.1 Válečné galéry

Naše znalosti o starověkých válečných galérách jsou dnes značně omezené. Vraky válečných lodí jsou velice vzácné, naproti tomu vraků lodí obchodních je mnoho.⁷² Antické galéry byly, na rozdíl od širokých obchodních lodí, lodě dlouhé, které splňovaly nejdůležitější námořní bojové vlastnosti – rychlost, obratnost a schopnost manévrovat.⁷³ Přestože byly tyto lodě skutečně rychlé a dobře pohyblivé, k úspěšné plavbě vyžadovaly zkušenou posádku.

Během první punské války bylo ztraceno mnoho (především římských) lodí kvůli nezkušenosti námořnictva. Válečné lodě měly menší ponor než lodě obchodní, proto byly citlivé na prudší vlny rozbouřeného moře. Délka lodí se pohybovala mezi 35 – 45 metry a jejich ponor zasahoval necelé 2 metry pod hladinu. Tyto lodě byly vybaveny dvěma či třemi stožáry s trojúhelníkovou plachtou a lanovím. Lodě se tedy mohly pohybovat silou větru, avšak i tak hlavním zdrojem pohybu byly otroky poháněná vesla. Na každé straně lodi byla řada lavic pro veslaře, kteří byli ke svým místům připoutáni okovy. Veslaři seděli obráceni tváří k zádi lodi a podle typu a velikosti galéry byli u jednoho vesla jeden, dva a někdy i více mužů. Vesel bývalo obvykle 24 – 26 na každé straně lodi. Veslování bylo velice náročnou a vyčerpávající činností, rázy vesel musely být jednotné, pravidelné a vyrovnané. Toto správné veslování zajišťoval tzv. hortator (pobízeč). Ten bubnoval v podpalubí jednotvárnými údery na velký dunivý buben, kterým zajišťoval tempo a rytmus veslování. Pro zvýšení výkonu otroků byl používán i bič. Válečné lodě využívaly svých plachet především na dálkových plavbách, kdy jim alespoň částečně pomáhaly v pohybu. Veslaři měli svoji práci rozdělenou na jednotlivé směny. Obvykle veslovala vždy třetina či polovina mužstva. Veslaři museli pracovat dlouhé hodiny bez přestávky. Deset, dvanáct a někdy i dvacet hodin nepřetržité práce. Museli-li veslaři pracovat tak dlouho v kuse, dostávali do úst vínem napojený chléb a za doprovodu intenzivního bubnování byli nuceni ze sebe vydat všechny síly. V případě, že některý z veslařů již nemohl veslovat a přestal, sundali mu okovy a byl hozen do moře. V nejbližším přístavu byl poté stav posádky doplněn.⁷⁴

(27)

Prameny ze 3. století př. n. l. zmiňují mnoho typů válečných lodí – trirémy, quadrirémy, quinquerémy, heptéry a dokonce i septirémy. Všechna výše zmíněná označení vycházela z počtu veslařů na jedné straně lodi. Přestože nám tento výčet lodí ukazuje širokou škálu plavidel, během první punské války se využívalo nejvíce dvou typů plavidel – trojveslic a především pětiveslic.⁷⁵

Ve 3. století př. n. l. se velikost lodí značně zvětšila, oproti lodím užívaným ve 4. století př. n. l., především z důvodu hojného využívání námořní posádky během první punské války. V tomto období mívali Římané i Kartáginci na moři často až 500 lodí s posádkou čítající 150 000 námořníků a námořní pěchoty. Pro koordinaci tak velkých flotil obě mocností využívaly správní organizace, které můžeme přirovnat k moderní admiralitě.

Populární triéry postupně nahrazovaly větší lodě – quinqeremy. Jedním z prvních stavitelů pětiveslic byl Dionýsios Syrakuský.⁷⁶ Trojveslice se osvědčily jako rychlé a dobře ovladatelné lodě, nicméně byly příliš malé na to, aby mohly tvořit hlavní bitevní linii. Klíčovou námořní silou se tak staly pětiveslice, které byly vyšší, širší a pravděpodobně i delší než trojveslice.

Dnes se domníváme, že pětiveslice měla tři řady veslařů (stejně jako trojveslice), nicméně v nejvyšší a prostřední řadě seděli veslaři po dvou. Manévrování s pětiveslicemi bylo náročné, lodě byly těžkopádné, nicméně dokázaly pojmout větší množství posádky.

2.2 Výzbroj válečných lodí 2.2.1 Kloun

Každá válečná galéra byla vyzbrojena kovovým bodcem připevněným na přídi lodi – vždy však na úrovni hladiny nebo těsně pod ní. Kloun (rostrum) nikdy netvořil součást kýlu, protože by případné otřesy způsobené nárazem mohli ohrozit stabilitu celé lodi. Kloun se používal k proražení boku nebo zádi nepřátelské lodi.⁷⁷ Tento vynález nebyl po celé antické období ničím překonán. Zvládnutí této strategie bylo velice náročné a její provedení vyžadovalo zkušenou námořní posádku.⁷⁸ K úspěšnému proražení bylo zapotřebí vyvinout rychlost alespoň 10 uzlů, což znamenalo zhruba 50 úderů vesel za minutu, veslaři tedy před

76 DUPUY, Richard Ernest a DUPUY. Trevor Nevitt. Historie vojenství. Harperova encyklopedie. Od r. 3500 př. Kr. do roku 1700. s. 55

78 RICHTER, Stanislav. Kartágo: Po stopách Punů, Římanů a Vandalů. s. 55–56

(28)

každým útokem museli vyvinout sílu skutečně maximální. Pro úspěšný útok bylo také důležité vrazit do nepřátelské lodě šikmo pod úhlem cca 60 stupňů, při kolmém nárazu se mohl kloun zaseknout a útočící loď znehybnit.⁷⁹ Cílem každého takového útoku bylo prorazit žebra nepřátelské lodi.⁸⁰Kromě této klasické strategie proražení lodi existovala ještě jedna bojová taktika využívající kloun. Principem tohoto útoku bylo přiblížit se k nepřátelskému plavidlu a za použití bodce zpřelámat nepřátelská vesla, nicméně tento manévr byl skutečně extrémně náročný a riskantní, během jeho provedení mohlo snadno dojít i k poškození vlastní lodi.

2.2.2 Havran

Římské námořnictvo ve svých počátcích velice zaostávalo za zkušenými námořníky Kartága.⁸¹ Nicméně syrakuský vynálezce Archimédés navrhl pro Řím zařízení, které vyhovovalo jejich stylu boje a stalo se skutečně revolučním vynálezem v období první punské války.⁸² Římané opatřili své válečné lodě nástupní lávkou, které říkali havran (corvus). Lávka byla asi 8 metrů dlouhá a 1,2 metru široká⁸³, bylo jí možné vztyčit na stěžni a dalo se s ní libovolně otáčet. Můstek měl po obou stranách zábradlí sahající do výše kolen a na jeho konci byl velký, ostrý železný bodec, který se při spuštění můstku zabodl do nepřátelské paluby a spojil tak obě lodě dohromady. Havran se spouštěl pomocí kladky připevněné ke stěžni s můstkem. Když byly obě lodě spojené, přešli po můstku osvědčení římští legionáři na nepřátelskou palubu. V čele útvaru přecházejícím po můstku šli dva vojáci vedle sebe, kteří se kryli štíty a chránili se tak proti útokům zepředu. Ostatní vojáci opírali hrany štítů o zábradlí můstku a kryli se tak před útoky ze stran. Takto římští legionáři bezpečně přešli na nepřátelskou palubu, kterou následně ovládli.⁸⁴ Římané byli výborní válečníci v boji na blízko a toto zařízení jim umožnilo přenést tento typ boje i na moře. Havran se tak stal řešením

82 ANGLIM, Simon, et al. Bojové techniky starověkého světa: 3000 př.n.l. – 500 n.l. Přel. Josef Bartoň. 1. vyd.

Praha, Deus 2006, s. 235

(29)

římské námořní nezkušenosti a jednou z hlavních příčin úspěchu Římanů na moři během první punské války.⁸⁵

Římané poprvé použili corvus v bitvě u Mylae roku 260 př. n. l. a mimořádně se osvědčil. Kartágo bylo novou námořní taktikou zaskočeno a během dvaceti let první punské války vyhrálo pouze jedinou významnou námořní bitvu. Přestože havran umožnil Římanům používat legionáře v námořních bojích, měl i negativní účinek. Celé zařízení bylo velice těžké a římské lodě se tak stávaly nestabilními a hůře ovladatelnými. Za špatného počasí mohlo dojít k významnému poškození lodi. Ke konci první punské války Římané sami od používání havrana upustili. Přesto můžeme říci, že byl tento vynález pro Řím stěžejní, protože nezkušené římské námořnictvo by nejspíš těžko poráželo Kartágo ve složitých manévrovacích bitvách.⁸⁶

2.3 Námořní flotila

2.3.1 Kartáginské námořnictvo

Námořní zkušenosti a kvalitní stavba lodí byla základem dominance Kartága v oblasti západního Středomoří. Kartáginské válečné galéry měly stožár s širokou plachtou na vodorovném ráhnu. Spolehlivý pohon lodi zajišťovala řada vesel, jenž poháněli otroci. Lodě byly vyzbrojené klounem, okovaným bodcem na přídi, kterým prorážely boky nepřátelských plavidel. Po celé období první punské války se Kartágo v námořních bitvách spoléhalo na svůj osvědčený kloun a schopnost složitého manévrování zkušených námořníků.

V období před první punskou válkou nemělo Kartágo na moři jiného soupeře než roztříštěné Řeky, kteří se však nikdy nedovedli spojit a postavit tak jednotnou flotilu, která by mohla konkurovat té kartáginské.⁸⁷

Námořnictvo bylo pro Kartágo jakožto námořní velmoc vždy velice důležité. Na rozdíl od armády na pevnině, která se převážně skládala ze žoldnéřů, námořnictvo bylo složené výhradně z Kartáginců. Základem kartáginské flotily byly tři typy lodí: velké nákladní lodě, válečné lodě a malé všestranné lodě. Univerzálnost obchodních lodí se stala značnou silou kartáginského námořnictva, ty totiž mohly v případě potřeby sloužit jako přepravní prostředek

85 PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé: Říše stvořená a zničená válkou. s. 50–51

(30)

pro vojáky, což Kartágincům poskytovalo strategickou výhodu nad jejich nepřáteli.⁸⁸ Námořní i pozemské vojenské síly verbovala Kartáginská republika různých konců své říše.⁸⁹

2.3.2 Římské námořnictvo

První římská pětiveslice byla přesnou kopií zajaté kartáginské galéry a následně vznikla první římská námořní flotila. Punská loď byla bezpochyby výsledkem kvalitní a dobře organizované práce. Římanům se podařilo úspěšně okopírovat veškeré prvky nepřátelského plavidla.⁹⁰Přestože kopie lodi byla zdařilá a můžeme tedy říci, že římská flotila byla kvalitní, námořní nezkušenost se nedala tak snadno doplnit. Trénink římského námořnictva probíhal převážně na pevnině. Římané tam měli umístěné veslařské lavice, rozmístěné stejně jako na lodi, mezi kterými stál dozorce a udával rytmus veslování.⁹¹ Na námořní výcvik neměli Římané mnoho času a praxe na moři měli ještě méně. Kartágo nedalo Římu dostatek času na kvalitní přípravu námořnictva, a tak se musela nezkušená římská flotila již roku 260 př. n. l.

účastnit námořní bitvy u Liparských ostrovů.⁹²

Na výstavbu lodí se v Itálii našlo mnohem více dřeva než v Kartágu, i proto měl Řím veškeré předpoklady pro rychlou výstavbu flotily.⁹³ Předpokládáme, že Římané na stavbu lodí nepoužívali výhradně své dřevo, dřevo také částečně dováželi pravděpodobně z Makedonie a Thrákie. Tvrdý dub byl nedostatkovým zbožím v Řecku, Itálii i severní Africe a tak se na výstavbu lodí, především trirém, užívalo dřeva měkkého – borovice, jedle a cypříšů. Výstavba lodí z měkkého dřeva s sebou nesla jeden velký problém. I přes dehtovou penetraci toto dřevo snadno nasáklo vodu a následně se různě ohýbalo a měnilo tvar. Proto se lodě vytahovaly na břeh vždy, když to bylo možné a nechávaly se vysychat. Tato špatná vlastnost měkkého dřeva výrazně komplikovala údržbu bojových plavidel.⁹⁴

88 PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé: Říše stvořená a zničená válkou. Přel. Lenka Adamcová. 1. vyd. Praha, Fighters Publications 2007. s. 69

(31)

Na jaře roku 260 př. n. l. tak toto budování započalo a v relativně krátké době (údajně za pouhých 60 dní) a za vynaložení velkého úsilí a nemalých finančních zdrojů se tak Římu podařilo postavit 100 pětiveslic a 20 trojveslic.⁹⁵ Na výstavbě římských válečných lodí se podíleli námořní architekti a lodní stavitelé z řeckých pobřežních měst v jižní Itálii a ze Syrakus.⁹⁶ Po vybudování římské flotily bylo zapotřebí velkého množství veslařů (cca 30 000), které Římu z velké části poskytli socii navales – námořní spojenci.

Vzhledem k velkým rozměrům a vysokému počtu mužstva na palubě měly římské galéry omezenou pohyblivost a bylo náročné s nimi manévrovat. Posádka pětiveslice čítala 300 mužů a poté, co Římané začali používat havran, ještě dalších 120 členů posádky tvořila námořní pěchota.⁹⁷ Nejčastějším problémem na moři býval nedostatek zásob, především pitné vody, která bývala zejména v létě velmi rychle spotřebována. Bylo-li potřeba zvýšit stabilitu plavidla, byl značně omezen pohyb jak veslařů, tak vojáků, právě posádka totiž tvořila podstatnou část lodní zátěže. Z těchto důvodů se flotily na otevřeném moři obvykle nezdržovaly déle než tři dny a raději se vydaly do přístavu nebo přírodního kotviště, kde si posádka odpočinula a kde bylo také možné doplnit zásoby. Dozor nad těmito místy byl zásadní, ať už se loďstvo vydávalo kamkoli.⁹⁸

Z daného období máme dnes pouhé dva nálezy dobových válečných galér. Oba vraky byly nalezeny u pobřeží Marsaly na Sicílii. Následně byla postavena i přesná replika válečné trojveslice.⁹⁹Ta byla vystavěna v letech 1987 – 1988 v řeckém Pieru ze dřeva podobného původním materiálům. Triéra byla pojmenována Olympias a bylo s ní podniknuto pět pokusných plaveb, během kterých byly ověřovány nautické vlastnosti lodi, především rychlost. Loď plula průměrnou rychlostí 8,6 uzlů (16 km / hod). Maximální rychlost této triéry dosahovala 9 uzlů, což je rychlost blížící se již obvykle udávaným 10 uzlům, rychlosti nezbytné pro útok klounem.¹⁰⁰

95 ANGLIM, Simon, et al. Bojové techniky starověkého světa: 3000 př.n.l. – 500 n.l. s. 235

99 GOLDSWORTHY, Adrian Keith. Armáda starého Říma. s. 39–42

100 KOVAŘÍK, Jiří. Římské války 1: Vítězové nad Kartágem. s. 131–132

(32)

2.3.3 Navigace na moři

V daném období se námořníci řídili na moři ve dne podle různých orientačních bodů, pomocí kterých dokázali celkem dobře určit, kde se nacházejí. Typické orientační body byly například pobřeží či ostrovy. V noci byly lodě navigovány podle hvězd. Námořníci se také dokázali orientovat podle směru větru.

Kromě výše zmíněných přírodních orientačních bodů a jevů můžeme nalézt již v tomto období písemné dokumenty tzv. periplus, které obsahovaly informace o řekách, přístavech, vzdálenostech mezi přístavy a také o zdrojích pitné vody. Mezi sledovanými údaji byla především hloubka vod, která se zkoušela olovnicí. Nebyl-li k dispozici zrovna kus olova, spustili námořníci do moře kámen přivázaný na provazu, ve kterém byla prohlubeň naplněná lojem, k němuž se přilepily usazeniny z mořského dna.¹⁰¹

2.4 Taktika námořního boje

V období před první punskou válkou se používaly dva standardní manévry užívané během námořních bitev. Jednalo se o diekplús a periplús. Oba tyto manévry usilovaly o totéž, pomocí klounu probodnout bok nebo záď nepřátelské lodi.¹⁰² V obou případech flotila začínala bitvu rozvinuta v řadě. Následně však záleželo na rozmístění nepřátelského loďstva, podle kterého byl zvolen výhodnější manévr.¹⁰³ Během první punské války k těmto dvěma manévrům přibyl ještě třetí – hákování havranem.

Diekplús byl manévr, který vyžadoval otevřené moře a využívala ho strana, která měla k dispozici více prostoru nebo byla schopna lépe manévrovat. Flotila se seřadila do tzv.

kýlové linie, ve které pluly plavidla za sebou s velitelskými loďmi v čele. Cílem bylo proniknout skrze nepřátelskou linii a v okamžiku, kdy vplula velitelská loď do mezery, provedla rychlý obrat k boku nepřítele a přídí lámala vesla nepřátelské lodi. Následně velitelská loď zamířila na dalšího protivníka a galéry za ní obvykle dorážely již napadené lodě úderem klounem. Napadené lodě měly již výrazně omezené manévrovací schopnosti a nebyly schopny se dalšímu útoku efektivně bránit.¹⁰⁴

103 PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé: Říše stvořená a zničená válkou. s. 69