Profinancování investice pomocí vybraného externího zdroje

Profinancování investice pomocí vybraného externího zdroje

Bakalářská práce

Studijní program: B6208 – Ekonomika a management Studijní obor: 6208R085 – Podniková ekonomika Autor práce: Denisa Donátová

Vedoucí práce: PhDr. Ing. Helena Jáčová, Ph.D.

Technická univerzita

v Liberci

Ekonomická fakulta Akademický rok: 2Ot5 /2016

aADl-NÍ saKAtÁŘsxp ^pRÁcE

(rRoJEKTU,

UvtĚlpcxpHo oílA,

utvtĚlpcxÉHo

vÝxoNu)

Jméno a příjmení: Denisa Donátová Osobní

číslo:

^E14O00038

Studijní program: 86208 Ekonomika a management Studijní

obor:

^{Podniková ekonomika}

Název

tématu:

Profinancování investice pomocí vybraného externího zdroje Zadávající katedra: Katedra financí a účetnictví

Zásady pro vypracování:

1. Financování podnikatelských subjektů 2. charakteristika investic

3. Interní a externí zdroje financování podnikatelských subjektů 4. Bankovní produkty nabízené vybranými obchodními bankami 5. Charakteristika vybraného podnikatelského subjektu

6. Návrh a doporučení na profinancování zvolenó investice

Vedoucí bakalářské práce:

Konzultant bakalářské práce:

Datum zadání bakalářské ^práce:

Termín odevzdání bakalářské práce:

30 normostran

PhDr.

Ing. Helena Jáčová,

Ph.D.

katedra financí a účetnictví Ing. David

Pur, Ph.D.

Preciosa, a.s., odborný ekonom

31.

října

2OL5 31. května 2018 Rozsah grafických ^prací:

Rozsah pracovní zprávy:

Forma zpracování bakalářské práce: tištěná/elektronická

Seznam odborné literatury:

MISHKIN,

F}ederic S. a Stanley

G. EAKINS. Financial

markets and institutions. 7th ed. New Jersey: Prentice

Hall,

2011.

ISBN

0-73-754-44-0.

ČPRNOHORSKÝ,

Jan a

Petr TEPLÝ.

ZáUtady financí. Praha: Grada Publishing, 2011.

ISBN

978-80-247-3669-3.

REJNUŠ,

Oldřich. Finanční trhy: učebnice s programem na generování testů.

Praha: Grada Publishing, 2016.

ISBN

978-80-247-5871-8.

CASU,

Barbara,

Claudia GIRARDONE

a

Philip MOLYNEUX.

Introduction to banking. 2nd ed. New York: Pearson, 2015.

ISBN

978-02-737-1813-0.

SYNEK, Miloslav

a Eva

KISLINGEROVÁ.

Podniková ekonomika. 6. vyd.

Praha:

C. H.

Beck, 2015.

ISBN

978-80-7400-274-8.

Ekonomická databáze článků

ProQuest

(knihovna.tul.cz).

L

prof. Ing. Miroslav Žižka,Ph.D.

děkan

í,,

doc. Dr. Ing.

vedouc

prohlášení

Byla jsem seznárnena stím,že na mou bakalářskou prácise plněrrzta- huje zákon č. 121/2000 5b., o právu autorském, zejména § 60 - ^ško|ní

dílo.

Beru na vědonr í, že Technická univerzita v Liberci ^(TUL} nezasahuje do mých autorských práv užitím m é bakalá řské práce pro vn itřn í potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci kjejírnu využití, jsem

si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat rjhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvořenídt'la, až do jejich skutečné výše.

Bakalákkou práci jsem vlpncorala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzuhací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce ^se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do § §rA6.

Datum:

28.q. IO/*

eoaeiQ2,,* fu"ufur/

Ráda bDrů totso ecstou pděkovala vedorcí bakalář§ké prrice, paní PtrDr. Ing. Hdeně

Ji{čové, Ph.D.,

ajeji

cmné rad1,6@liv-ost ^pň vederrt mé bakalářské pťace. Roluěž bydr clrtěla poděkovat obománu kmzultmtovi, paau Ing. Davidu Prnovi, Ph.D., za vsťícnost

a pomoc pfi získátí ^poťebqý{h infonnaci a podHadů

Anotace

Bakalářská práce je zaměřena na některé možné zdroje financování podniku. Zabývá se poskytovanými úvěry vybraných obchodních bank. Cílem je navrhnout způsob financování budoucí investice ve společnosti Bižu-Nova, s. r. o. Teoretická část je zaměžena na definici financování a finančního řízení, popis druhů financování a charakteristiku investic. V praktické části jsou uvedeny možné zdroje financování, které poskytují vybrané obchodní banky a jejich vyhodnocení. Závěrečná část práce je zaměřena na způsob profinancování dané investice.

Klíčová slova

Finanční analýza, investice, leasing, úvěr, zdroje financování.

Annotation

The bachelor thesis is focused on some possible sources of financing the company. It deals with the loans provided by selected commercial banks. The aim is to propose a way of financing the future investment in Bižu-Nova, s. r. o. The theoretical part focuses on the definition of financing and financial management, the description of the types of financing and the characteristics of the investments. In the practical part are possible sources of financing provided by selected commercial banks and their evaluation are presented. The final part of the thesis focuses on the way of financing the given investment.

Key words

Credit, financial analysis, leasing, investment, sources of financing.

Obsah

Seznam zkratek...12

Seznam tabulek...13

Seznam obrázků...14

Úvod a cíle práce...15

1 Financování podnikatelských subjektů...17

1.1 Vymezení pojmu financování a finančního řízení...17

1.2 Druhy financování podniku...19

1.3 Interní zdroje financování podniku...20

1.3.1 Odpisy...20

1.3.2 Nerozdělený zisk...21

1.3.3 Rezervní fondy...21

1.3.4 Ostatní interní zroje...21

Shrnutí...22

1.4 Externí zdroje financování podniku...22

1.4.1 Akciový kapitál...23

1.4.2 Podnikové dluhopisy...25

1.4.3 Dlouhodobé úvěry...26

1.4.4 Dodavatelské úvěry...28

1.5 Financování investic pomocí leasingu...29

1.5.1 Provozní leasing...29

1.5.2 Finanční leasing...30

Shrnutí...30

2 Charakteristika investic...33

2.1 Základní rozdělení investic...33

2.1.1 Finanční investice...34

2.1.2 Reálné investice...35

2.2 Vyhodnocení ekonomické efektivnosti ivestic...36

2.2.1 Metody hodnocení efektivnosti investičních projektů...36

Shrnutí...39

3 Finanční analýza...40

3.1 Analýza poměrových ukazatelů...40

3.1.1 Rentabilita podniku...41

3.1.2 Zadluženost podniku...42

3.1.3 Likvidita podniku...43

Shrnutí...45

4 Bižu-Nova, s. r. o...46

5 Bankovní produkty nabízené určitými obchodními bankami a jejich komparace...48

5.1 Československá národní banka, a. s. ...48

5.1.1 Účelový úvěr...49

5.2 Komerční banka, a. s...50

5.2.1 Účelový úvěr...51

5.3 MONETA Money Bank, a. s...52

5.3.1 Investiční úvěr...52

5.4 Komparace dlouhodobých úvěrů poskytovaných vybranými bankami...54

6 Návrh na profinancování zvolené investice, vyhodnocení efektivnosti investice a

doporučení...56

6.1 Návrh na profinancování zvolené investice ...56

6.2 Vyhodnocení efektivnosti investice...56

6.2.1. Rentabilita podniku...57

6.2.2 Celková zadluženost podniku...59

6.2.3 Čistá současná hodnota podniku...59

6.2.4. Doba návratnosti investice...60

Shrnutí...61

Závěr...62

Seznam použité literatury...63

Seznam internetových zdrojů...64

Seznam zkratek

ČSOB Československá národní banka, a. s.

KB Komerční banka, a. s.

p.a. Roční způsob úročení.

(per annum)

p.q. Čtvrtletní způsob úročení.

(per quartale)

RS KB Referenční sazba Komerční banky, a. s.

KRS KB Kontokorentní referenční sazba Komerční banky, a. s.

Seznam tabulek

Tabulka 1: Přehled výhod a nevýhod různých typů financování.

Tabulka 2: Přehled poplatků účelového úvěru ČSOB, a. s.

Tabulka 3: Přehled poplatků úšelového úvěru KB, a. s.

Tabulka 4: Poplatky investičního úvěru MONETY Money Bank, a. s.

Tabulka 5: Komparace vybraných bank a jejich poplatků při čerpání účelového úvěru.

Tabulka 6: Konkrétní částky zaplacené při vyřizování a čerpání účelového úvěru.

Tabulka 7: Úrokové sazby jednotlivých bank za poskytnutí účelového úvěru.

Tabulka 8: Přehled hodnot potřebných pro další výpočty.

Tabulka 9: Výpočet nákladových úroků plynoucích z čerpání účelového úvěru.

Tabulka 10: Daňové, lineární odpisy drátořezu.

Tabulka 11: Výpočet doby návratnosti investice

Seznam obrázků

Obrázek 1: Rozdělení investic (Rejnuš, 2016, s. 36).

Obrázek 2: Logo společnosti Bižu-Nova, s. r. o.

Úvod a cíle práce

Financování podnikatelského subjektu je jednou z nejdůležitějších podnikových činností.

Je pevně spjato snad se všemi dalšími oblastmi řízení podniku a veškerá rozhodnutí svým konečným dopadem zasahují do financí podniku. Správná investiční rozhodnutí mohou pozitivně ovlivnit nejen další rozvoj podniku i dané investice, ale také usnadní boj s konkurencí a přinesou i další výhody pro ruzné oblasti činnosti podniku.

Finanční řízení a rozhodování není závislé pouze na vnitřní situaci podniku, ale je i v těsné soudržnosti s vnějším prostředím podniku, ve kterém pusobí. Je ovlivňováno zejména legislativním prostředím daného státu, jeho finanční politikou (daňovou, dotační, celní, atd.), vývojem devizových kurzů, situací na kapitálovém a penežním trhu, ekonomickou situací v dané zemi, atd. Dále je ovlivňováno také rozmezím, ve kterém může daný stát zasahovat do ekonomiky podniku. Jedná se především o regulaci cen, výši dotací, regulaci zaměstnaneckých podmínek, atd. Vzhledem k tomu, že Česká republika (dále jen „ČR”) vstoupila do Evropské unie (dále jen „EU”), musí se stát i podniky řídit směrnicemi a nařízeními EU.

Lze tedy říci, že finanční řízení má mnoho odvětví, a proto se musí finanční manažer podniku velmi dobře orientovat nejen v ekonomické a finanční oblasti, ale zároveň i v systému podnikových daní, v možnostech a fungování ruzných nástrojů kapitálového a penežního trhu, atd. Dále musí umět zhodnotit ekonomickou situaci nejen ve státě, ale i ve světe a uvážit i všechna možná hlediska jejího budoucího vývoje. Financní manažer by měl predevším usilovat o zajištení efektivního financování, tzn. obstarávání a přerozdělování kapitálu dle firemních zámerů a cílu, což není jednoduché.

Autorka si zvolila toto téma především proto, že se jí zdálo velice zajímavé a chtěla se dozvědět podrobnosti o finanční struktuře vybraného podniku a získat detailnější přehled o fungování a způsobech jednotlivých druhů financování, které je možné využít pro financování investic. Cílem práce je popsat jednotlivé zdroje financování a to jak interní, tak i externí.

První kapitola se bude zabývat vymezením pojmu financování a finační řízení podniku, kde bude podrobne rozvedeno, jaké otázky musí finanční manažer řešit při finančním řízení, pravidla, kterými se řídí, atd. Dále zde budou uvedeny druhy finančních zdrojů rozdělených podle různých hledisek. Cílem podkapitoly interní zdroje financování podniku je zmínit ty nejdůležitejší zdroje financování patřící do této skupiny a podrobně je popsat.

Stejný cíl má také podkapitola externí zdroje financování podniku. Samostatnou podkapitolu pak tvoří i financování investic pomocí leasingu, který je velice specifický.

Na konci první kapitoly je uveden přehled výhod a nevýhod různých druhů financování podniku. Druhá kapitola vysvětluje pojem investice a následně zobrazuje rozdělení investic z různých hledisek. Podkapitola vyhodnocení ekonomické efektivnosti investic je věnována několika výpočtům, které se zohledňují při rozhodování o investici. Třetí kapitola se věnuje finanční analýze, kde jsou uvedeny vzorce pro následné vyhodnocení investice. Čtvrtá kapitola popisuje konkrétní podnik, který si autorka zvolila pro svou práci a také zvolenou investici. Pátá kapitola je věnována třem obchodním bankám a jejich nabízeným účelovým úvěrům. V šesté kapitole je uvedeno konečné vyhodnocení investice, návrh na způsob profinancování investice a závěrečné doporučení a přijmutí či nepřijmutí investice a způsobu financování.

Po přečtení této práce by čtenář měl získat ucelený přehled o možnostech financování podniku a o způsobu vyhodnocení efektivnosti investice.

1 Financování podnikatelských subjektů

Financování je jednou z velmi důležitých podnikových činností, se kterým i velmi úzce souvisí následující činnosti, kterými jsou: zásobování, investiční činnost, účetnictví, atd.

Při této činnosti je podnik ve spojení s kapitálovým a peněžním trhem. (Biňovec, 2012)

1.1 Vymezení pojmu financování a finančního řízení

Činnost každého podniku je v tržní ekonomice spojena s kapitálem a jeho pohybem.

Při procesu financování je hlavním úkolem obstarat kapitál pro zabezpečení podnikatelské pozice podniku. Dále s tím souvisí všechna opatření, jimiž dochází ke změnám výše nebo skladbě tohoto kapitálu. A v neposlední řadě jde vlastně o tvorbu, rozdělování a užití finančních zdrojů s ohledem na zabezpečení rozvoje podniku. (Synek, 2015; Biňovec, 2012)

Při financování a finančním řízení podniku je potřeba řešit tyto hlavní otázky:

• jaká je potřeba kapitálu na realizaci podnikatelských záměrů a jaký budoucí výnos tyto záměry slibují,

• kolik máme vlastního kapitálu a jak s ním co nejefektivněji naložit,

• kolik cizího kapitálu můžeme získat, v jaké formě a za jakých podmínek,

• kolik kapitálu musí být udrženo v pohotovosti pro nenadálé potřeby platebních prostředků a v jaké formě budou tyto rezervy udržovány. (Synek, 2015; Biňovec, 2012)

Pojmem finanční řízení podniku (finanční management) rozumíme cílevědomé usměrňování finančních proseců. Vztahuje se na finanční operace, které spočívají v získávání finančních prostředků s co nejnižšími náklady a v jejich správném investování a umístění. Finanční řízení je také úzce spojeno s finančním plánováním a s finančním

rozhodováním. Předmětem tohoto řízení v tržní ekonomice je především stanovení, předpovídání, plánování, kontrolování potřeby finančních prostředků a výběr nejvhodnější možnosti jak je získat (průzkum finančního trhu), tak aby byla zajištěna finanční stabilita podniku. Při finančním řízení se podník dále věnuje řízením daní, což znamená, že provádí daňové povinnosti firmy v souladu s daňovými předpisy.

Nedílnou součástí tohoto řížení je také usměrňování finančních vztahů s bankami a ostatními investory, zajišťování platební schopnosti (solventnosti a likvidity podniku), výběr vhodného pojištění podnikatelského subjektu a jeho zajištění proti ztrátám z podnikatelského rizika, rozhodování o rozdělení zisku (reinvestice, dividendy) a rozhodování o umístění kapitálu. (Synek, 2015; Biňovec, 2012)

Je také velmi důležité uvést do souladu tři hlavní faktory. Faktor výnosnosti, kdy dáváme přednost těm řešením, která nám slibují v daném období více finančních zdrojů. Dále faktor rizika, u kterého zvažujeme velikost očekávaných finančních zdrojů s ohledem na bezpečnost jejich získání. Zpravidla platí, že čím vyšší je riziko, tím vyšší je i požadovaný výnos. Toto riziko vzniká z vnějších příčin ( přírodní katastrofy, hospodářské krize, inflace, atd.) a z vnitřních příčin (chybná volba investice, chybný odhad výše poptávky). A také faktor času, kdy každý podnik preferuje více finančních prostředků spíše dnes než-li zítra. (Synek, 2015; Biňovec, 2012)

Z těchto faktorů lze odvodit pravidla pro finanční rozhodování, kterými se řídí jak investoři tak i finanční manažeři:

• při stejném riziku preferujeme vždy vyšší výnos než nižší,

• při stejném výnosu preferujeme vždy menší riziko než vyšší,

• čím vyšší je riziko, tím vyšší požadujeme výnos,

• preferujeme stejnou částku peněz dnes než-li zítra,

• motivací vložení finančních prostředků do akce je očekávání vyššího výnosu, než by přineslo investování do akce jiné,

• motivací investování je obecně zvětšení majetku. (Synek, 2015; Biňovec, 2012)

1.2 Druhy financování podniku

Zdroje financování lze klasifikovat z mnoha různých hledisek:

I. Podle původu kapitálu členíme financování následovně:

◦ vnitřní (interní), kde je hlavním zdrojem financování podniková hospodářská činnost, jejímž výsledkem je zisk, odpisy, dlouhodobé rezervní fondy (samofinancování) a prostředky, které vznikly rychlejším obratem kapitálu a nerozdělený zisk,

◦ vnější (externí), kde kapitál přichází z vnějšku (z okolí podniku). Hlavními zdroji jsou zde vklady a podíly zakladatelů, vlastníků a spoluvlastníků, dluhopisy a úvěry. (Synek, 2015)

II. Podle toho komu zdroje patří na:

◦ vlastní, kdy kapitál vkládají do podniku vlastníci nebo vzniká, pokud podnik dosahuje zisku,

◦ cizí, kdy kapitál vkládají do podniku věřitelé, kterými jsou banky a investoři.

(Biňovec, 2012)

III. Z časového hlediska rozlišujeme zdroje:

◦ dlouhodobé, což jsou zdroje využitelné pro dlouhodobé potřeby (nad 5 let), jedná se především o investice, úvěry nebo dluhopisy,

◦ střednědobé, které jsou využitelné od 1 roku do 5 let, jedná se například o některé úvěry (spotřebitelský úvěr),

◦ krátkodobé, což jsou zdroje využitelné do 1 roku a většinou je z nich financován oběžný majetek podniku, jsou to například úvěry,

◦ neurčité, které představují zdroje vlastního kapitálů, které nemají určenou splatnost, jde například o akcie. (Biňovec, 2012)

IV. Podle zobrazení zdrojů v rozvaze na:

◦ bilanční, které se vyskytují na straně aktiv a pasiv v rozvaze,

◦ nebilanční, do kterých patří například finanční pronájmy. (Biňovec, 2012)

1.3 Interní zdroje financování podniku

Interní zdroje vznikají vlastní činností podniku, která se týká výroby, obchodu a služeb.

(Rejnuš, 2016)

1.3.1 Odpisy

Odpisy rozumíme část ceny dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, která se v průběhu jeho životnosti postupně zahrnuje do provozních nákladů podniku, vynaložených za určité období. Odpisy jsou pak zahrnuty i ve výkazu zisku a ztráty podniku. Při odepisování majetku nutně nemusí klesat tržní cena tohoto majetku.

Ta se vyvýjí nezávisle na zůstatkové ceně. Odpisy vyjadřují přibližné opotřebení majetku, ale pro podnik mají i jiný význam. Tím, že jsou odpisy promítány do provozních nákladů podniku, tak ovlivňují výši vykazovaného hospodářského výsledku, tím i základ daně a rentabilitu podniku. V České republice existují dva druhy odpisů: účetní a daňové.

(Rejnuš, 2016)

O účetních odpisech (o jejich výši a způsobu odepisování) si podnik rozhoduje samostatně na základě svých odpisových plánů. Účetní odpisy jsou nedílnou součástí kalkulací, tj. tvorby cen. Podnik musí dodržovat zákonné předpisy (Zákon o účetnictví), takže majetek musí být odepisován tak, aby výše odpisů odpovídala běžným podmínkám používání majetku. Odpisy se smí počítat do výše pořizovací ceny. Tento druh odpisů ověřuje auditor na základě dokladů z účetnictví. (Rejnuš, 2016)

Daňové odpisy jsou stanoveny pro účely daně z příjmu a existují zde odlišnosti od účetních odpisů. Daňové odpisy nejsou předmětem účtování, ale na konci období se o ně (mimoúčetně) upravuje vykazovaný zisk. Dále stát stanovuje maximální částky těchto odpisů, které jsou daňově uznatelné. Podnik si volí mezi dvěma variantami odepisování, mezi rovnoměrným a zrychleným. Způsob, který si zvolí, musí používat po celou dobu odepisování majetku. Daňové odpisy prověřuje daňový úřad. (Rejnuš, 2016)

Celková výše odpisů (daňových i účetních) závisí na několika faktorech:

• na výši a struktuře investičního majetku,

• na ceně, ze které odepisujeme (pořizovací cena),

• na době odepisování (3 - 50 let),

• na metodě odepisování (rovnoměrné, zrychlené). (Rejnuš, 2016)

1.3.2 Nerozdělený zisk

Nerozdělený zisk je druhým nejvýznamějším zdrojem interního financování. Je to vlastně část zisku po zdanění, která není použita například na výplatu dividend či na tvorbu fondů ze zisku. Je součástí vlastních zdrojů financování. Jeho podíl na celkovém kapitálu podniku však nebývá vysoký. Na výši tohoto zisku mají vliv následující skutečnosti: zisk běžného roku, daň ze zisku, vyplacené dividendy, tvorba rezervních fondů (ze zisku).

(Rejnuš, 2016)

1.3.3 Rezervní fondy

Jsou stejně jako nerozdělený zisk součástí vlastních zdrojů podniku. Představují část zisku, kterou si podnik nechává na ochranu proti různým rizikům. Vzhledem k Novému obchodnímu zákoníku již podniky nejsou povinny rezervní fond tvořit. (Valach, 2015)

1.3.4 Ostatní interní zroje

U některých podniků se mezi interními zdroji objevují také méně obvyklé zdroje mezi které patří především penzijní fondy pro zaměstance a zdroje získané prodejem podnikového majetku. Penzijní fondy pro zaměstnance jsou tvořeny spíše u větších podniků a jedná se vlastně o typ finanční rezervy, ze které jsou hrazeny starobní důchody zaměstnanců (doplněk důchodu od státu). Penzijní fondy jsou v bilanci vykazovány jako samostatná položka, protože se nezahrnují do vlastního ani do cizího kapitálu. Pokud má podnik nevyužité zůstatky v těchto fondech, tak je může použít například na financování

investic, které přispívají ke zhodnocení tohoto fondu. Penzijní fondy jsou regulovány státem. Zdroje získané prodejem podnikového majetku nejsou nijak zvláštní, protože tržby i výnosy z těchto zdrojů jsou součástí nákladů a výnosů podniku a ovlivňují tak i zisk podniku. (Valach, 2015)

Shrnutí

Odpisy tvoří část ceny dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku, která se postupně zahrnuje do provozních náladů podniku. Představují pro podnik náklad, který snižuje zisk, ale nejsou peněžním výdajem. Odpisy tvoří základ provozního peněžního toku a jsou součástí interních zdrojů financování podniku. Účetní odpisy si podnik stanovuje na základě odpisového plánu a ovlivňují výsledek hospodaření. Daňové odpisy stanovují daňové zákony a používají se pro stanovení základu daně. Nerozdělený zisk je druhým nejvýznamnějším interním zdrojem financování podniku, který vzniká jako zůstatek zisku běžného roku sníženého o daň ze zisku, úhradu dividend, atd. (Valach, 2015)

1.4 Externí zdroje financování podniku

Externí zdroje financování představují určitou část finančních zdrojů a využívají se většinou na financování dlouhodobého majetku. Tento druh financování je součástí jak vlastních zdrojů, tak i cizích zdrojů financování. Tato kapitola se věnuje především akciovým společnostem a jejich akciovému kapitálu. U ostatních obchodních společností plní funkci akciového kapitálu vklady vlastníků. (Valach, 2015)

1.4.1 Akciový kapitál

Tento kapitál vzniká upisováním kmenových a prioritních akcií, které se uskutečňuje při zakládání akciové společnosti, při jejím rozšiřování a při finanční restrukturalizaci (např. náhrada obligací akciemi). Při prvních dvou případeh dochází ke tvorbě nového kapitálu, ale u třetího případu jde pouze o změnu struktury stávajícího kapitálu společnosti.

Pro využívání kapitálu k investiční činnosti se používá pouze kapitál, který vznikl buď při založení nebo při rozšíření akciové společnosti. (Valach, 2015)

Kmenové akcie

U kmenových akcií má jejich majitel právo na vyplacení dividend, ale nikde nemá zaručenou výši těchto dividend a v některých případech také nemusejí být vůbec vyplaceny. Můžeme tedy říci, že to jsou cenné papíry s pohyblivým výnosem. Dalšími právy, které plynou z vlastnictví kmenových akcií, jsou například: právo na hlasování na valné hromadě, právo na podíl z likvidačního výnosu (při likvidaci společnosti) a předkupní právo na nově emitované akcie. Dividendy se majitelům akcií vyplácejí až po zaplacení daní, splátek úvěru, obligací, úroků a po zaplacení dividend majitelům prioritních akcií. (Valach, 2015)

Výhodou, plynoucí z financování pomocí kmenových akcií, je například to, že zde neexistují pevné závazky na úhradu dividend (na rozdíl od úroků plynoucích z obligací nebo z úvěrů). Toto financování je tedy méně rizikové než využívání prioritních akcií nebo úvěrů. Další výhodou může být i to, že kmenové akcie jsou mnohem snáze prodejné než akcie prioritní, protože jejich výnosnost je většinou vyšší. (Valach, 2015)

Na druhou stranu, z pohledu investora, jsou tyto akcie daleko riskantnější než obligace nebo prioritní akcie. Proto investoři žádají vyšší výnos plynoucí z těchto akcií, což samozřejmě zvyšuje náklady na získání kmenového kapitálu společnosti. Dividendy dále nejsou daňově uznatelným nákladem, což je také nevýhodné pro akciové společnosti.

Emisní náklady spojené s akciemi jsou relativně vysoké, jejich emise je relativně dlouhá a jsou s ní navíc spojené velmi náročné administrativní podmínky. (Valach, 2015)

Prioritní akcie

Prioritní akcie jsou charakteristické tím, že jejich majitelé mají přednost při vyplácení dividend (případně při likvidačním výnosu) před majiteli kmenových akcií. Jsou zahrnovány do vlastních zdrojů financování podniku. Rozdíl je také v tom, že mejitelé těchto cenných papírů nemají nárok na hlasování na valné hromadě, a tím i právo podílet se na řízení společnosti. Další odlišností je také to, že dividendy bývají pevně stanovené bez ohledu na výši získaného výsledku hospodaření, takže přinášejí pevný výnos (nepohyblivý). Podíl prioritních akcií na celkovém kapitálu společnosti je většinou omezen zákonem nebo stanovami, v České republice nesmí přesáhnout 50 % základního kapitálu.

(Valach, 2015)

Prioritní akcie mají dále ještě několik specifických rysů:

• tržní cena se většinou rovná hodnotě uvedené na akcii (nominální hodnotě),

• výnos plynoucí z prioritních akcií nemusí být vždy stejný, mění se v souvislosti s úrokovou mírou nebo s výší dividend z kmenových akcií,

• umožňují kumulaci dividend, což znamená, že pokud nejsou uhrazeny dividendy z prioritních akcií, tak společnost nesmí vyplatit dividendy z kmenových akcií (dokud neuhradí všechny dividendy z prioritních akcií),

• majitélé těchto akcií nejsou oprávněni volit (pouze v případě, že společnost nevyplácí dividendy nebo je ztrátová, tak mohou volit své zástupce do představenstva společnosti). (Valach, 2015)

Financování touto formou je výhodné v několika směrech. Jednou z výhod je například to, že dividendy jsou relativně stabilní při růstu zisku a nevyplacení dividend nemá tak vážné důsledky jako je tomu u kmenových akcií (možnost kumulace). Další výhodou jsou i nižší požadované nároky akcionářů na výši dividend než u kmenových akcií. (Valach, 2015)

Stejně jako je tomu u kmenových akcií tak i dividendy z těchto akcií nejsou daňově uznatelným nákladem. Další nevýhodou je pro emitenta i to, že i když nedosahuje zisku, tak musí vyplatit dohodnutou výši dividendy. (Valach, 2015)

Zaměstnanecké akcie

Vedle kmenových a prioritních akcií se v praxi můžeme setkat ještě s jinými druhy akcií, jako jsou například zaměstnanecké akcie. Tyto akcie jsou vydávány pouze zaměstnancům podniku a to za zvýhodněných podmínek (nižší cena akcie, zvýhodněné vyplácení dividend, zvýhodněné splácení akcií, atd.). Jejich hlavním cílem je v podstatě motivace zaměstnanců podílet se na výsledcích hospodaření podniku. (Valach, 2015)

1.4.2 Podnikové dluhopisy

Podnikové obligace (dluhopisy) jsou dluhové cenné papíry (jejich majitel má právo na splacení dlužné částky), které podnik vydává za účelem dosažení určitého dlouhodobého zdroje. Emitent (dlužník) se v nich zavazuje, že ve stanovené době zaplatí jeho majiteli (věřiteli) nominální cenu obligace a s ním spojený dohodnutý úrok, který se může vyplácet každý rok. Majitel obligace nemá u emitujícího podniku hlasovací právo, tudíž se nepodílí na řízení firmy (toto právo náleží majetkovým cenným papírům). Úroky plynoucí z obligací jsou daňově uznatelnou položkou, takže snižují základ daně. (Valach, 2015)

Emise podnikových obligací se uskutečňuje dvěma způsoby, buď veřejnou emisí nebo soukromou emisí. Veřejná emise je určena pro všechny investory. Emisi si podnik uskutečňuje sám, a nebo má možnost využít služeb investičních zprostředkovatelů. Podnik může vydávat obligace pod svým jménem a nebo pod jménem banky. Rozdíl je v tom, že pokud je vydává pod vlastním jménem, tak jde celý výtěžek z obligací jemu. Naopak pokud vydává obligace pod jménem banky, tak celý výtěžek náleží bance, která pak z těchto prostředků poskytuje podniku úvěr. Soukromá emise je určena pro menší

počet investorů (banky, investiční společnosti, pojišťovny, penzijní fondy, atd.) a je zpravidla levnější než emise veřejná. Jelikož věřitelé podstupují větší riziko než u veřejné emise a navíc mají vyšší náklady na analýzu emitenta, tak úrok bývá zpravidla vyšší.

Na emise obligací dohlíží stát (regulace). Emitent si podá žádost o vydání dluhopisů a stát rozhodne o jejich vydání. (Valach, 2015)

1.4.3 Dlouhodobé úvěry

Dlouhodobé úvěry jsou úvěry, které mají dobu splatnosti delší než 5 let. Existují dva druhy dlouhodobých úvěrů: bankovní a dodavatelský. Dodavatelský úvěr spočívá v tom, že dodavatel dodá odběrateli určitý druh materiálů či majektu, ale zaplaceno dostane až později. Součástí dlouhodobých úvěrů jsou také přijaté zálohy od odběratelů a směnky.

Bankovní úvěry spočívají v tom, že je poskytují komerční banky, pojišťovací společnosti nebo penzijní fondy. Podniky mohou získávat od bank (nebo jiných finančních institucí) buď termínovanou půjčku nebo hypotekární úvěr. (Valach, 2015)

Termínované půjčky (investiční úvěry) se používají pro financování rozšiřování dlouhodobého hmotného majetku. Mouhou být využívány i pro rozšiřování oběžného majetku (zásob), na pořízení nehmotného majetku (nákup licencí, softwaru) nebo na nákup cenných papírů (dlouhodobých). Termínované půjčky jsou charakteristické následujícími znaky:

1. Umořují se postupně během doby jejich splatnosti. Umořovací plán se sestavuje pro čtvrtletní, pololetní a roční splátky (včetně úroků). Většinou se jedná o anuitní splátky (výše splátky je pořád stejná, s tím, že postupem času klesá podíl úroku a stoupá podíl úmoru). Jsou samozřejmě možné i jiné typy splátek (stejné splátky na úmor půjčky, rozdílné splátky na úmor, anuitní souhrnné splátky, jednorázové splátky). (Valach, 2015)

2. Většinou se používá pevná úroková sazba, která je závislá na mnoha faktorech (na úrovni úroků v ekonomice, na výši půjčky, na lhůtě splatnosti, na zadluženosti podniku, apod.). Úrok u dlouhodobých úvěrů bývá zpravidla vyšší než u úvěrů

krátkodobých, protože pro banku je zde vyšší riziko (větší časový horizont).

(Valach, 2015)

3. Banky poskytují úvěry buď v plné výši, a to podnikům vysoce úvěruschopným a finančně zdatným, nebo požadují účast podniku ve formě interních zdrojů (bance se tak snižuje riziko). (Valach, 2015)

4. Vzhledem k vyšší rizikovosti dlouhodobých úvěrů jsou tyto úvěry spojovány s různými zárukami a ochrannými ujednáními. Záruky mají buď osobní nebo reálný charakter. Při osobním zajištění přejímá ručitel (třetí osoba) závazek, že uhradí závazek za dlužníka v případě jeho platební neschopnosti. Ručitelem může být mateřská společnost, jiný velký podnik, komerční banka, atd. Při reálném zajištění si banka bere do zástavy různé věci (cenné papíry, zboží, patentní práva, a jiné) nebo postupuje pohledávky vůči třetím osobám. Reálnou zástavou mohou být i věci nemovitého charakteru např. u hypotekárního zajištění, kdy podnik nemůže disponovat se svými nemovitostmi. Pro zvýšení těchto záruk existují ještě tři typy ochranných ujednání. Pozitivní ochranná ujednání spočívají v tom, že podnik uskuteční určitá opatření, která se týkají například pojištění majetku, předkládání finančních výkazů věřiteli, a tak dále. Negativní ochranná ujednání znamenají, že podnik bez souhlasu banky nesmí uskutečnit určité činnosti (neposkytovat svůj majetek jako zástavu jiným věřitelům, neprodávat a nepronajímat majetek, atd.) Třetím typem jsou restriktivní ochranná ujednání, která spočívají v určitých limitech, které podnik musí dodržovat. Limitovány mohou být například výše vyplacených dividend, mezd, rozvojových investic a nebo i limit dálších úvěrů.

(Valach, 2015)

5. Pokud podnik neplatí své závazky, tak banka může, za určitých pomínek, požadovat okamžité splacení celé půjčky. Takovou podmíkou může být například nesplácení úroků a jistiny, nepřesné informace o finanční situaci podniku, neplnění ochranných ujednání. (Valach, 2015)

Hypotekární úvěr spočívá v tom, že banka poskytne úvěr dlužníkovi za určitou nemovitou zástavu (pozemkový nebo bytový majetek). Tento druh úvěru většinou bývá refinancován emisí hypotečních zástavních listů, které emitují pouze banky (musí mít oprávnění a ručí svým jměním). Průběh poskytnutí tohoto úvěru je následující. Podnik nejprve nabídne bance svůj nemovitý majetek k zástavě. Banka zatíží tento majetek hypotékou (zápis do pozemkového katastru). Následně banka emituje zástavní hypoteční listy a předá je podniku. Dalším krokem je pak prodej zástavních listů a získání úvěru. (Valach, 2015)

1.4.4 Dodavatelské úvěry

Jedná se úvěry poskytované zejména dodavateli strojů a technologických zařízení.

Dodavatelé dodávají jednotlivé stroje či celé výrobní celky, které odběratel splácí postupně včetně úroků. S dodavatelským úvěrem souvisí i vyšší cena za dodávku než při okamžitém splacení dodávky. V bilanci se zachycují jako dlouhodobé závazky. Z hlediska záruky se tyto úvěry rozděůují na dva typy: na podmíněný prodejní kontrakt (conditional sale contract) a na úvěr na movitou zástavu (chattel mortgage). U podmíněného prodejního kontraktu je vlastníkem dodávky dodavatel a to až do doby zaplacení všech splátek odběratelem, po poslední splátce přechází majetek do vlastnictví odběratele. Při nesplacení dodávky může dodavatel převzít majetek zpět. Při úvěru na movitou zástavu je dodávka majetkem odběratele, který ji postupně splácí. Dodavatel má však dodávku jako záruku.

(Valach, 2015)

Výhodou dodavatelského úvěru mohou být například podmínky poskytnutí úvěru a systém jeho splácení, protože je možné tyto dvě věci lépe přispusobit dané situaci věřitele i dlužníka než u upisování dluhopisů. Tento typ úvěru nevyžaduje žádné povolení státních orgánů a nejsou s nimi spojené tak vysoké nálady jako například u emitování dluhopisů.

Na druhé straně jsou zde vysoké úroky s ohledem na vyšší riziko na straně věřitele. Další výhodou je také to, že doba sjednání úvěru bývá kratší než emise obligací. (Valach, 2015)

1.5 Financování investic pomocí leasingu

Leasing nebo-li pronájem představuje určitou formu financování, kdy podnik využívá majetek po určitou dobu, aniž by se tento majetek stával podnikovým vlastnistvím.

Z právního hlediska jde o třístranný právní vztah mezi dodavatelem, pronajímatelem a nájemcem. Pronajímatel kupuje od dodavatele majetek, který následně poskytuje do úžívaní nájemci za určitou úplatu. Mezi pronajímatelem a nájemcem se uzavírá leasingová smlouva na předmět leasingu, který musí bát přesně vymezen. Z hlediska finančního můžeme leasing charakterizovat jako určitou formu financování potřeb podniku cizím kapitálem. Leasing se nejčastěji dělí na dva základní typy, a to na provozní (operativní) leasing a na finanční (kapitálový) leasing. (Valach, 2015; Benda, 2000)

1.5.1 Provozní leasing

Jedná se většinou o krátkodobý pronájem, u kterého není limitována minimální délka pronájmu. Nájemce nemá právo na koupi pronajatého majetku během doby pronájmu.

Po skončení leasingu se majetek vrací zpět pronajímateli, ale je možné tento majetek odkoupit za určitých podmínek. Při této formě leasingu většinou zajišťuje pronajímetel opravy, údržbu a servis pronajímaného majetku. Leasingová smlouva je vypověditelná a pronajímatel nese všechna rizika, která plynou z vlastnictví majetku. Předmětem leasingu mohou být i různé dodatkové služby. Provozní leasing se využívá například při pronájmu osobních automobilů, počítačů, tiskáren, atd. (Valach, 2015; Benda, 2000)

1.5.2 Finanční leasing

Finanční leasing se obvykle charakterizuje jako dlouhodobý pronájem majetku, kdy pronajímatel převádí některá rizika a výnosy, spojené s fungováním zařízení, na nájemce. Daňové zákony stanovují minimální dobu trvání leasingu. Leasingová smlouva není v tomto případě převoditelná (za normálních podmínek). Narozdíl od provozního leasingu pronajímatel neposkytuje žádné doplňové služby jako součást leasingu. O servis, údržbu a opravy majetku se musí starat nájemce. Finanční leasing představuje právo na odkoupení majetku po skončení doby leasingu. (Valach, 2015; Benda, 2000)

Shrnutí

Kmenové akcie jsou trvalou formou externího financování, jejichž předností je, že nevynucují pevné úhrady plateb majitelům akcií a nezvyšují tak finanční riziko podniku.

Jejich nevýhodou jsou vyšší náklady, protože představují pro investory vyšší riziko a dividendy musí být hrazeny až po zdanění zisku. Prioritní akcie jsou součástí vlastního kapitálu, nejsou většinou splatné, ale plyne z nich stálý příjem pro investora ve formě stálých dividend. Výhodou těchto akcií je stabilita dividend a nevýhodou je, stejně jako u kmenových akcií, že dividendy se vyplácejí ze zisku po zdanění. Emise podnikových dluhopisů je regulována státem. Pro rozhodování finančních manažerů o emisi těchto dluhopisů jsou významné faktory, kterými jsou nabízený úrok z dluhopisů, doba životnosti (dospělosti), způsob splácení, celková bonita podniku, ručení, atd. Hlavním rysem termínovaných půjček je umořování během doby jejich splatnosti, převládající pevná úroková sazba, záruční podmínky, ochranná ujednání v případě nesplnění podmínek.

Hypotekární úvěr je charakteristický tím, že ho podnik získá oproti zástavě nemovitého majetku, u kterého se zjišťuje odhad tržní ceny a její vývoj v budoucnu. Refinancování se provádí na základě emitování hypotečních zástavních listů. Získávání hypotečních úvěrů bývá zpravidla složitější a zdlouhavější něž u jiných úvěrů. Dlouhodobé dodavatelské úvěry se využívají u dodávek strojů a investičních celků (např. výrobní linky). Další možností financování podnikových investic je využití leasingu, neboli pronájmu. Jde o třístranný právní vztah mezi dodavatelem, pronajímatelem a nájemcem.

Základními typy leasingu jsou finančí a provozní leasing, které se liší především délkou pronájmu a přechodem vlastnického práva na konci leasingu. (Valach, 2015; Benda, 2000)

V tabulce 1 je přehled zdrojů financování, které byly popsány v první kapitole. Jsou zde uvedeny výhody a nevýhody všech výše zmíněných druhů financování.

Tab. 1: Přehled výhod a nevýhod různých typů financování Zdroj: Vlastní zpracování

Zdroje financování Výhody Nevýhody

Interní zdroje financování Odpisy

Nerozdělený zisk Vlastní zdroj financování.

Externí zdroje financování Kmenové akcie

Prioritní akcie

Zaměstnanecké akcie Nejsou převoditelné.

Podnikové dluhopisy

Dlouhodobé úvěry Hypotekární úvěry

Dodavatelské úvěry

Leasing

Daňové odpisy jsou daňově uznatelné, účetní odpisy zobrazují skutečné opotřebení majetku.

Účetní odpisy nejsou daňově uznatelné, daňové odpisy zobrazují přibližné

opotřebení majetku.

Není stanovena jeho cena, podnik si ji stanovuje sám a může být neefektivně využíván.

Zdroje získané prodejem podnikového majetku

Ovlivňují výsledek hospodaření podniku, je to vlastí zdroj financování.

Představují nárazové příjmy či výnosy.

Nemají pevné datum splatnosti, nevyžadují stálé platby

majitelům, nezvyšuje se jimi zadluženost podniku.

Jejich emitování je spojeno s vyššími náklady, dividendy nejsou daňově uznatelným nákladem.

Rozšířuje se jimi vlastní kapitál, nezvyšuje se počet osob s hlasovacím právem.

Pravidelné vyplácení dividend, nejsou daňově uznatelné.

Motivace zaměstnanců k lepším výkonům.

Majitel dluhopisu se nepodílí na řízení podniku, úrok je stanoven pevnou částkou (bez ohledu na výši zisku), úrok je daňově uznatelný.

Nutnost pravidelné a pevné platby úroků, vysoké emisní náklady, zvyšují zadluženost podniku, v určitý čas jsou splatné.

V současnosti je zde nízká úroková sazba.

Banka již nepůjčuje 100 % hodnoty investice, ale pouze její část (80 %).

Snadné ho získat, nezaplacení dodavateli je méně závažné, než nezaplacení bance.

Při nesplácení může podnik přijít o dodavatele, většinou nejsou zajištěné.

Rychlejší získání majetku než při žádání o úvěr, snižuje se riziko spojené s investováním.

Některá rizika jsou přenášena na nájemce (odzicení, zničení), nájemce nemůže vypovědět smlouvu (vysoké penále).

2 Charakteristika investic

Investice jsou obecně chápány jako vkládání volných prostředků s určitou a přesně známou dnešní hodnotou za účelem získání této hodnoty vyšší. Jsou realizovány pomocí nákupů různých aktiv, s účelem jejich krátkodobé nebo dlouhodobé držby, a nebo je lze vyrobit vlastní činností. Tato investiční aktiva slouží investorům ke zvětšení jejich stávajícího kapitálu v budoucnosti. Buď získají nárok na z nich plynoucí cash flow a nebo spoléhají na to, že v průběhu času stoupnou ceny nakoupených aktiv a oni je později se ziskem prodají. Je možné tyto dvě varianty kombinovat. (Synek, 2015)

2.1 Základní rozdělení investic

Základním způsobem členění investic je jejich rozdělení na reálné a finanční. Obě tyto skupiny lze samozřejmě členit ještě mnohem podrobněji. Toto členění ukazuje následující obrázek (1):

Investice

reálné finanční

- přímé podnikání - peněžní vklady

- nákup nemovitých věcí - poskytování úvěrů a půjček

- nákup movitých věcí - nákup cenných papírů

- nákup komodit - ostatní

Obr. 1: Rozdělení investic (Rejnuš, 2016, s. 36)

Z hlediska toho, zda se rozšiřuje nebo pouze obnovuje výrobní kapacita podniku, rozlišujeme investice rozvojové, které se týkají právě rozšiřování výrobní kapacity.

Jde o zavádění nových technologií, vyvíjejí se a zkoumají nové výrobky. To vše samozřejmě přináší podniku růst tržeb. Obnovovací investice, jak už plyne z názvu, se týkají náhrady a obnovy výrobního zařízení, které už je zastaralé, s cílem snížit náklady.

Poslední částí jsou pak mandatorní (regulatorní) investice, které se zabývají

mimoekonomickými cíli jako jsou například investice na ochranu životního prostředí, zlepšení pracovního prostředí, dodžování hygienických a jiných požadavků daných zákony, směrnicemi, nařízení (včetně nařízení Evropské unie). Nehmotné investice představují například nákup know how, výdaje na vědu a výzkum, vzdělávání a sociální rozvoj.

(Synek, 2015)

2.1.1 Finanční investice

Pod finančními investicemi si můžeme představit nákup cenných papírů, dluhopisů, akcií, půjčení finančních prostředků ivestičním a jiným společnostem za účelem získání úroků, dividend nebo zisku. U těchto investic se většinou jedná o kombinaci vlastností peněz, majetkových aktiv a dluhových instrumentů. Mají povahu majetkové, obvykle finanční transakce mezi dvěma ekonomickými subjekty, která je zaznamenána na určité listině, kde jsou uvedeny všechny podmínky. Osobě, která poskytla své volné finanční prostředky, bývají zaručena určitá práva, jako například právo na navrácení majetku, právo na předem určenou finanční odměnu, právo podílet se na zisku, vlastnické právo, právo rozhodovat nebo spolurozhodovat o použití poskytnutých finančních prostředků, atd. (Rejnuš, 2016)

Přímé a portfoliové investice

Z hlediska strategických záměrů se finanční investice dále rozdělují na přímé investice a na portfoliové investice. Pod pojmem přímé investice si můžeme představit finanční investice, které se realizují se záměrem získat trvalou majetkovou účast v jiném podniku s účelem získání vlivu na jeho řízení. Jedná se o záměr získat určitý procentuální podíl na jeho základním kapitálu. Většinou je realizují právnické osoby, které své investice směřují k velkým akciovým společnostem. Tento druh investic musí být vždy podřízen dlouhodobému strategickému záměru investora. Investor také nemůže počítat s okamžitou návratností vynaložených prostředků, ale s dosažením (často majoritního) podílu na základním kapitálu společnosti. (Rejnuš, 2016)

Portfoliové investice jsou investice, které investor realizuje za účelem co nejvyššího zhodnocení dočasně volných peněžních prostředků při podstupování co možná nejnižšího rizika. Proto většinou investoři vynakládají své prostředky do většího počtu různých druhů finančních (případně i reálných) investičních nástrojů, které se liší svými vlastnostmi a jsou emitovány různými emitenty. Pokud se investor rozhodne poskytovat úvěry, tak se zaměřuje na poskytování menších peněžních částek vetšímu počtu dlužníků.

Tím investoři vytváří tzv. portfolia, která mohou obsahovat krátkodobé i dlouhodobé finanční investiční nástroje, cenné papíry (nejčastěji veřejně obchodovatelné, tudíž i vysoce likvidní). (Rejnuš, 2016)

2.1.2 Reálné investice

Jsou to investice, které bývají vázány buď na konkrétní podnikatelské činnosti, nebo na předměty hmotného charakteru. Hmotné investice vytvářejí nebo rozšiřují výrobní kapacitu podniku. Jsou to v podstatě vynaložené výdaje na výstavbu, modernizaci, rekonstrukci nebo obnovu majetku podniku. Tyto vynaložené prostředky se týkají především pořízení pozemků, budov, strojů, nástrojů, zásob a jiných aktiv. Nejdůležitější investice v této oblasti se týkají investic do podnikání orientované na výrobu nebo služby.

Na druhé straně čím dál více investorů nakupuje nemovitosti a movité věci za účelem jejich následného prodeje v budoucnosti s cílem dosažení zisku. Pro investora je výhodné vyčkat na moment, kdy dochází k očekávání vysoké míry inflace nebo na období hospodářské nejistoty. (Rejnuš, 2016)

2.2 Vyhodnocení ekonomické efektivnosti ivestic

Výběr konkrétního investičního projektu je výsledkem analýzy mnoha faktorů, které ovlivňují rozsah a strukturu podnikových investic. Mezi tyto faktory patří především požadavky trhu týkající se rozsahu a cen požadovaných výrobků, požadavky na technické a technologické inovace a kapitálové zdroje, kterými podnik může disponovat včetně nákladů na získání kapitálu. Dalšími faktory jsou i různá omezení týkající se ekologie a bezpečnosti. Všechny výše uvedené faktory ovlivňují celkovou efektivnost investičních projektů. (Valach, 2015)

Celková efektivnost investičních projektů se posuzuje podle toho, jak tyto projekty přispívají k hlavnímu cíli podniku. To vyjadřují finanční kritéria hodnocení efektivnosti investic, kterými jsou kritérium čisté současné hodnoty a kritérium vnitřního výnosového procenta. V praxi se využívají i některá další hlediska, podle kterých se podnik rozhoduje zda investici přijme nebo ne, ale z dlouhodobého hlediska by výše uvedená kritéra měla mít rozhodující postavení. Důvodem je, že by investice nemusely zajišťovat základní cíl podnikání. (Valach, 2015)

Celkovou efektivnost investic ovlivňují i vnější faktory, kterými jsou různá omezení.

Mezi tato omezení patří zákonné technické, ekologické, zdravotní a bezpečnostní předpisy a také ekonomická omezení, kterými jsou daně, místní poplatky, cla, atd. (Valach, 2015)

2.2.1 Metody hodnocení efektivnosti investičních projektů

Pro posuzování efektivnosti investic existuje několik metod. Podle toho, zda metody přihlížejí či nepřihlížejí k faktoru času, je můžeme členit na:

I. Statické metody, které nerespektují faktor času a patří mezi ně například prostá doba návratnosti investic,

II. dynamické metody, které respektují faktor času a patří mezi ně například vnitřní výnosové procento. (Valach, 2015)

Statické metody se používá v případě, kdy faktor času nemá podstatný vliv na rozhodování o investicích. Jedná se například o nákup strojů a budov, protože tyto nákupy jsou jednorázové a investice mají krátkou životnost. Důležitou roli, u této metody, má výše diskontní sazby - čím je nižší, tím je vliv faktoru času méně významný. (Valach, 2015)

Jedním z kritérií statických metod je doba návratnosti investičního projektu. Je to doba, za kterou se projekt splatí z peněžních příjmů, které daný projekt zajistí. Čím kratší je doba návratnosti, tím je projekt hodnocen příznivěji. Výsledek tohoto ukazatele se nejčastěji pohybuje mezi 3 - 4 lety. Dobu návratnosti počítáme podle vzorce: (Sedláček, 1998)

doba návratnosti = náklady na investici / roční cash flow [roky] (1)

Tento způsob výpočtu se používá pokud podnik předpokládá, že výnosy z investice budou každý rok ve stejné výši. (Sedláček, 1998)

Dynamické metody se používají při pořizování majetku, u kterého se počítá s delší dobou pořízení dlouhodobého majetku a s delší dobou jeho ekonomické životnosti. Respektování faktoru času podstatně ovlivňuje konečné rozhodnutí o přijetí investice. Při této metodě se bere v úvahu i úroková míra, která trvá po celou dobu investice. (Valach, 2015)

Mezi dynamické metody hodnocení efektivnosti investic se řadí výpočet čisté současné hodnoty, která považuje za efekt peněžní příjmy z projektu, který tvoří zisk po zdanění, odpisy a ostatní příjmy. Čistá současná hodnota se vypočítá jako rozdíl mezi současnou hodnotou očekávaných cash flow a počátečními náklady na investici: (Sedláček, 1998)

ČSH= SH - Iₒ [Kč] (2)

Interpretace výsledků je následující:

1. jestliže ČSH > 0, je investiční projekt pro podnik přijatelný (peněžní příjmy z investice převyšují kapitálový výdaj na investici), protože zaručuje požadovanou výši výnosů a celkově zvyšuje tržní hodnotu podniku,

2. jestliže ČSH < 0, je investiční projekt pro podnik nepřijatelný (penežní příjmy z investice jsou menší než kapitálový výdaj na investici), protože nezajišťuje požadovanou výši výnosů a její přijetí by vedlo ke snížení tržní hodnoty podniku, 3. jestliže ČSH = 0, je investiční projekt pro podnik nevýznamný (peněžní příjmy

se rovnají kapitálovému výdaji), projekt nezvyšuje ani nesnižuje tržní hodnotu podniku. (Valach, 2015)

Dalším ukazatelem, patřícím do dynamických metod, je vnitřní výnosové procento, který také považuje za efekt peněžní příjem z investice a navíc respektuje faktor času.

Je to úroková míra, při které se současná hodnota peněžních příjmů z investice rovná kapitálovým výdajům na investici. Vzorec pro výpočet tohoto ukazatele vypadá následovně: (Sedláček, 1998)

VVP = i_n + ( ČSHn / (ČSHn - ČSHv) ) x (i_v - i_n) [%] (3)

kde i_n je nižší úroková míra, i_v je vyšší úroková míra,

ČSHn je čistá současná hodnota při nižší úrokové míře, ČSHv je čistá současná hodnota při vyšší úrokové míře.

Podle vnitřního výnosového procenta jsou za přijatelné považovány ty investice, které vyjadřují vyšší úrok než požadovaná minimální výnosnost investice. Minimální výnosnost se odvozuje od dosahované výnosnosti na kapitálovém trhu, event. od průměrných nákladů podnikového kapitálu. Obecně platí, že varianta investice, která vykazuje vyšší vnitřní výnosové procento, je přijatelnější. (Valach, 2015)

Shrnutí

Investicemi rozumíme vkládání peněžních prostředků do určitých investičních projektů, které se v budoucnu zhodnotí a přináší podniku zisk. Základním rozdělením investic je členění na reálné a finanční investice, dále pak na přímé a portfoliové. (Valach, 2015)

Hodnocení efektivnosti investic se provádí z mnoha různých důvodů. Hlavním důvodem je zjistit, zda bude mít daná investice vliv na realizaci hlavního cíle podniku. Na celkovou efektivnost investic má vliv i okolí podniku. Mezi vnější faktory, které efektivnost ovlivňují, patří různá zákonná a ekonomická omezení či předpisy. (Valach, 2015)

Celková efektivnost investic se posuzuje z mnoha různých hledisek. Rozlišujeme několik druhů metod pro toto posuzování. Z hlediska toto, zda se při rozhodování bere ohled na faktor času, rozlišujeme metodu statiskou a metodu dynamickou. V paxi se častěji využívají dynamické metody. Mezi statické metody patří výpočet doby návratnosti investice. Do dynamický metod řadíme například výpočet čisté současné hodnoty a výpočet vnitřního výnosového procenta. (Valach, 2015)

3 Finanční analýza

Finanční analýza tvoří zpětnou vazbu při finančním řízení podniku, neboť se při ní hodnotí, jak se podniku daří plnit stanovené finanční cíle. Finanční analýza je úzce spojena s účetnictvím daného podniku, ze kterého čerpá údaje a podklady. (Nývltová, 2010)

Úkolem finanční analýzy je pomocí vlastních zdrojů určit finanční poměry podniku, určit odchylky od požadovaných cílů, zjistit příčiny jejich vzniku a definovat konkrétní opatření , která povedou k dosažení strategických cílů podniku. Mezi nástroje finanční analýzy podniku patří:

1. analýza extenzivních ukazatelů, 2. analýza fondů finančních prostředků,

3. analýza poměrových ukazatelů. (Nývltová, 2010)

Vzhledem k rozsahu práce se další kapitola bude věnovat pouze analýze poměrových ukazatelů.

3.1 Analýza poměrových ukazatelů

Analýza poměrových ukazatelů je základním nástrojem finanční analýzy, která využívá podklady z finančního účetnictví podniku. Tato analýza zahrnuje několik ukazatelů, kterými jsou rentabilita, aktivita, likvidita, zadluženost a skupina ukazatelů kapitálového trhu. V této kapitole se práce zabývá pouze třemi ukazateli, kterými jsou rentabilita, zadluženost a likvidita. (Nývltová, 2010)

3.1.1 Rentabilita podniku

Rentabilita (výnosnost, ziskovost) měří schopnost podniku vytvářet nové zdroje a celkový výsledek podnikového snažení v peněžních jednotkách. Jde především o ukazatele rentability aktiv (ROA), ukazatele rentability vlastního kapitálu a ukazatele rentability tržeb. Při výpočtech rentability podniku se využívají různé modifikace zisku a záleží jen na podniku, kterou variantu zisku použije pro své výpočty. (Nývltová, 2010)

Rentabilita aktiv (ROA) vyjadřuje návratnost vloženého kapitálu ve formě aktiv, neboli výdělečnou schopnost vloženého kapitálu, tedy:

ROA = (ZUD / aktiva celkem) x 100 [%] (4)

kde ZUD je zisk před úroky a zdaněním.

Výsledek lze interpretovat jako: kolik korun zisku před zdaněním a úroky celkem přinese podniku 1 Kč aktiv..

Pokud ve výpočtu zohledníme i daňovou povinnost a zaplacené úroky věřitelům, tak celkovou rentabilitu zapíšeme následovně:

ROA = ([Z + U x (1 - t)] / aktiva celkem) x 100 [%] (5)

kde Z je zisk po zdanění, U jsou nákladové úroky, t je sazba daně.

Interpretace tohoto ukazatele je: kolik korun čistého zisku celkem přinese 1 Kč aktiv.

Rentabilita vlastního kapitálu (ROE) vyjadřuje skutečnou výši zisku a míru zhodnocení vlastního kapitálu. Dále umožňuje srovnání celkové výkonnosti vlastního kapitálu ve srovnání s výkonností celkového kapitálu. Rentabilitu vlastního kapitálu vypočítáme následovně:

ROE = (Z / vlastní kapitál) x 100 [%] (6)

kde Z je zisk po zdanění.

Výsledek v tomto případě znamená, kolik korun zisku přinese 1 Kč vlastního kapitálu.

Společným znakem těchto dvou zmíněných ukazatelů je, že poměřují vložený kapitál k různě upravenému zisku. V praxi může být zisk nahrazen i peněžním tokem, pak se jedná o rentabilitu cash flow. (Nývltová, 2010)

Rentabilita tržeb (ROS) využívá ve výpočtu výši tržeb a výši čistého zisku. Tržby se uvádějí za určité časové období, většinou za 1 rok. Rentabilitu tržeb může podnik zvyšovat snižováním nákladů na jednotku produkce nebo zvyšováním cen výrobků.

Rentabilita tržeb se počítá pomocí jednoduchého vzorce:

ROS = (zisk / tržby) x 100 [%] (7)

Ukazatel vyjadřuje, kolik korun zisku přinese 1 Kč tržeb.

3.1.2 Zadluženost podniku

Pro zabezpečení podnikového cíle má podnik k dispozici různá aktiva v konkrétní výši a struktuře, která je pro zadluženost podniku rozhodující. Ukazatele zadluženosti podniku vyjadřují rozsah, v jakém podnik využívá cizí zdroje pro potřeby financování. Celková zadluženost podniku je vyjádřena následovně:

celková zadluženost = (cizí zdroje / aktiva celkem) x 100 [%] (8)

Čím vyšší je hodnota tohoto ukazatele, tím vyšší je zadluženost podniku. Výsledek ukazuje, kolika procenty se cizí zdroje podílí na financování celkových aktiv. (Nývltová, 2010)

Dalším ukazatelem zadluženosti podniku je ukazatel úrokového krytí, který vyjadřuje schopnost splácet úroky:

úrokové krytí = (zisk před úroky a zdaněním / nákladové úroky) x 100 [%] (9)

Čím vyšší je procento úrokového krytí, tím je to pro podnik horší. Za optimální se považuje hodnota ukazatele 3. (Nývltová, 2010)

3.1.3 Likvidita podniku

Likvidita představuje schopnost podniku přeměnit aktiva za hotovost. Ukazatele likvidity vyjadřují schopnost podniku splácet v každém okamžiku své splatné závazky.

Ke zkoumání likvidity slouží tři ukazatele, kterými jsou celková (běžná) likvidita, pohotová likvidita a okamžitá likvidita. Stupeň likviditi je dán likvidností aktiv. (Nývltová, 2010; Mishkin, 2012)

Ukazatel celkové (běžné) likvidity udává kolikrát pokrývají oběžná aktiva krátkodobé závazky a je dán vzorcem:

celková (běžná) likvidita = oběžná aktiva / krátkodobá pasiva [Kč aktiv / 1 Kč

krátkodobých pasiv] (10)