8
Poděkování
Velké poděkování si zaslouží vedoucí bakalářské práce PaedDr. Lubomír Bajcura, Ph.D., za odborné vedení, pomoc, podporu a cenné rady při zpracování bakalářské práce.
Děkuji také své rodině a svým blízkým za podporu, kterou mi po celou dobu mého bakalářského studia poskytovali.
Jiří Vít
Abstrakt
Bakalářská práce se zabývá sportovními aktivitami žáků s tělesným nebo mentálním postižením a žáků bez postižení. Cílem práce je zmapovat aktivity těchto skupin a zjistit míru motivace pro společné činnosti. Práce je také zaměřena na přínos pohybových aktivit pro oba zkoumané soubory, vzájemné interakce a to, jak vnímají jednotlivci společné sportování.
Teoretická část práce zpracovává za pomoci odborných zdrojů východiska, která se vztahují k problematice jedinců s tělesným a mentálním postižením. Tato část práce je zaměřena na charakteristiku, dělení a specifické potřeby jedinců s hendikepem. Následně jsou popsány zájmové činnosti, jejich přínos a motivace osob pro tyto aktivity. Dále jsou zmiňovány trendy, cíle a obsah učení ve sportovní přípravě mládeže.
Empirická část se zabývá průzkumem. Pro získání potřebných dat byla použita metoda kvantitativního průzkumu. Průzkumného šetření se zúčastnily dvě skupiny respondentů.
V této části je uvedeno zpracování informací v rámci provedeného dotazníkového šetření.
Získaná data byla zpracována, vyhodnocena a posloužila k zodpovězení průzkumných otázek.
Klíčová slova: tělesné postižení, specifické potřeby, sportovní aktivity, zájmová činnost, motivace
Abstract
The bachelor thesis deals with sports activities of pupils with physical or mental disabilities and pupils without disabilities. The aim of this work is to map the activities of these groups and find out the level of motivation for joint activities. The work is also focused on the benefits of physical activities for both groups, interactions and how individuals perceive joint sports.
The theoretical part of the thesis elaborates, with the help of professional resources, the bases related to the problems of individuals with physical and mental disabilities. This part of the thesis is focused on the characteristics, division and specific needs of individuals with disabilities. Subsequently, interest activities, their contribution and motivation of persons for these activities are described. Trends, objects and content of learning in youth sports training are also mentioned.
The empirical part deals with the survey. The quantitative survey method was used to obtain the necessary data. Two groups of respondents participated in the survey. In this section, information processing in the framework of the questionnaire survey is presented.
The obtained data were processed, evaluated and used to answer the exploratory questions.
Keywords: physical disability, specific needs, sport activities, hobbies, motivation
Obsah
Seznam grafů ... 11
Seznam tabulek ... 12
Úvod ... 13
Teoretická východiska ... 14
1 Vymezení pojmů speciální pedagogiky ... 14
2 Jedinec s tělesným postižením ... 15
2.1 Prvotní omezení hybnosti ... 16
2.2 Druhotné omezení hybnosti ... 16
3 Tělesné postižení ... 17
3.1 Etiologie tělesného postižení ... 17
3.2 Klasifikace osob s tělesným postižením ... 18
3.2.1 Tělesné postižení ... 18
3.2.2 Nemoc ... 19
3.2.3 Zdravotní oslabení ... 19
3.3 Rozdělení tělesného postižení podle doby vzniku ... 20
3.3.1 Tělesná postižení vrozená ... 20
3.3.2 Tělesná postižení získaná ... 20
3.4 Dětská mozková obrna – DMO ... 20
3.4.1 Spastické formy ... 21
3.4.2 Nespastické formy ... 21
4 Mentální postižení ... 22
4.1 Charakteristika jedinců s mentálním postižením ... 22
4.2 Klasifikace mentální retardace ... 23
4.2.1 Lehká mentální retardace, IQ 50–69 ... 23
4.2.2 Středně těžká mentální retardace, IQ 35–49 ... 23
4.2.3 Těžká mentální retardace, IQ 20–34 ... 23
4.2.4 Hluboká mentální retardace, IQ je nižší než 20 ... 24
4.2.5 Jiná mentální retardace ... 24
4.2.6 Nespecifikovaná mentální retardace ... 24
5 Specifické potřeby jedinců se zdravotním postižením ... 24
6 Zájmové činnosti ... 26
6.1 Pravidelné a příležitostné zájmové činnosti ... 27
6.2 Organizované a spontánní zájmové činnosti ... 28
6.3 Individuální, skupinové a hromadné zájmové činnosti ... 28
7 Motivace a motiv ... 29
8 Sport jedinců se zdravotním nebo mentálním postižením ... 29
9 Aktivity jedinců s hendikepem a volný čas ... 30
9.1 Současný trend v oblasti volného času. ... 31
10 Obecný přínos sportovních aktivit ... 31
11 Fotbal−kolektivní míčová hra ... 33
11.1 Charakteristika současného fotbalu ... 33
11.2 Biologický a sociální vývoj jedinců ... 34
11.2.1 Tělesný růst ... 34
11.2.2 Myšlení ... 34
11.2.3 Vlastní rozhodování ... 34
11.2.4 Sociální vývoj ... 35
11.2.5 Vývojová připravenost na plánování a dodržování dohodnutého plánu. ... 35
11.3 Obsah učení v kategorii mladších žáků ... 35
11.3.1 Vedení míče a kličkování ... 35
11.3.2 Přihrávání a převzetí míče ... 36
11.3.3 Nácvik kopu ... 36
11.3.4 Zpracování míče ... 36
11.4 Cíle fotbalové přípravy v mladším školním věku ... 37
Empirické šetření ... 38
12 Cíl průzkumu a průzkumné otázky ... 38
12.1 Cíl práce ... 38
12.2 Průzkumné otázky ... 38
13 Metodika ... 38
13.1 Použité metody a techniky průzkumu ... 38
13.2 Charakteristika průzkumného souboru ... 39
14 Organizace a popis průzkumného šetření ... 39
14.1 Průběh společných sportovních aktivit ... 40
15 Výsledky průzkumného šetření a interpretace... 41
15.1 Vyhodnocení dotazníků ... 41
16 Diskuze ... 73
Závěr ... 76
Seznam použitých zdrojů... 78
Seznam příloh ... 80
11
Seznam grafů
GRAF 1: Kdo rozhoduje o činnostech po vyučování (H) ... 42
GRAF 2: Kdo rozhoduje o činnostech po vyučování (INT)... 42
GRAF 3: Kde žáci tráví volný čas (H) ... 43
GRAF 4: Kde žáci tráví volný čas (INT) ... 44
GRAF 5: Zaměření kroužků (H) ... 45
GRAF 6: Zaměření kroužků (INT) ... 45
GRAF 7: Přínos sportování (H) ... 46
GRAF 8: Přínos sportování (INT) ... 47
GRAF 9: Vliv sportovní aktivity na osobní život (H) ... 48
GRAF 10: Vliv sportovní aktivity na osobní život (INT) ... 48
GRAF 11: Přínos společného sportování s jedinci bez hendikepu ... 49
GRAF 12: Přínos společného sportování s jedinci s hendikepem... 50
GRAF 13: Připuštění si nevýhody při sportování ... 51
GRAF 14: Připuštění si výhody při sportování ... 51
GRAF 15: Uplatněné vlastnosti při sportování (H) ... 52
GRAF 16: Uplatněné vlastnosti při sportování (INT) ... 53
GRAF 17: Motivace při sportování (H) ... 53
GRAF 18: Motivace při sportování (INT) ... 54
GRAF 19: Omezení při společném sportování (H) ... 55
GRAF 20: Omezení při společném sportování (INT) ... 56
GRAF 21: Vliv sportování na psychiku (H) ... 57
GRAF 22: Vliv sportování na psychiku (INT) ... 58
GRAF 23: Co přivedlo ke sportování (H) ... 59
GRAF 24: Co přivedlo ke sportování (INT) ... 59
GRAF 25: Sporty pro hendikepované (H) ... 61
GRAF 26: Sporty pro hendikepované (INT) ... 61
GRAF 27: Sportování pomáhá navazovat kamarádství (H) ... 62
GRAF 28: Sportování pomáhá navazovat kamarádství (INT) ... 63
GRAF 29: Důvody větší radosti z úspěchu (H) ... 63
GRAF 30: Důvody větší radosti z úspěchu (INT) ... 64
GRAF 31: Co se líbilo na společném sportování (H) ... 65
GRAF 32: Co se líbilo na společném sportování (INT) ... 66
12
GRAF 33: Co se nelíbilo na společném sportování (H) ... 67 GRAF 34: Co se nelíbilo na společném sportování (INT) ... 68
Seznam tabulek
Tabulka 1: Důvody a vlivy pro sportování (H) ... 69 Tabulka 2: Důvody a vlivy pro sportování (INT) ... 71
13
Úvod
Sportovní aktivity a výchova k pohybu jsou součástí lidského bytí. Vlastní pohyb není pouze důležitým projevem lidské existence, ale je také jedním ze základních předpokladů komplexního a harmonického rozvoje všech dětí. Nedílnou součástí našeho života je kromě povinností také smysluplně a efektivně strávený volný čas, který patří ke zdravému stylu života. Každý jedinec má právo na plnohodnotný a spokojený život. Jestliže zdravý člověk žije svůj život naplno, proč by tomu tak nemělo být i u člověka s hendikepem. Pro žáky s tělesným nebo mentálním postižením je velmi důležitá i organizace volného času.
V současnosti usilujeme o začleňování jedinců s hendikepem do intaktní populace.
S tím samozřejmě souvisí i podpora a rozvoj sportovních volnočasových aktivit těchto jedinců. Aby docházelo k vzájemnému přirozenému soužití, měla by společnost znát a chápat specifické potřeby a individualitu jedinců s hendikepem a taky si uvědomovat, že lidé s postižením mají v podstatě stejné potřeby, problémy i stejná práva jako všichni ostatní.
Cílem této bakalářské práce je poukázat na to, že smysluplné využití volného času je jedním z předpokladů pro aktivní život nejen intaktních dětí, ale i žáků s tělesným nebo mentálním postižením, že tito jedinci potřebují podporu a individuální přístup. Také, že je možné jedince vhodně motivovat k pohybovým aktivitám a pomoci jim najít místo ve společnosti, která je bude uznávat a respektovat.
Bakalářská práce je rozdělena na dvě části. Teoretická část obsahuje několik kapitol.
Jsou zde uvedeny charakteristiky a rozdělení tělesných postižení. Jsou zmíněny potřeby, motivace, cíle zájmových činností a sportovních aktivit. V této části se pojednává i o trendech všeobecné přípravy mládeže. Empirická část se zabývá vlastním průzkumem. Specifikujeme zde použité průzkumné metody a popisujeme zkoumaný vzorek. Tento průzkum je založen na užití metod kvantitativního výzkumu. Hlavní metodou je využit dotazník, dále bylo použito pozorování. V této části je i popsáno dotazníkové šetření, které bylo stěžejní pro vyhodnocení a pomohlo nám odpovědět na průzkumné otázky. Následují diskuze a závěr, kde jsou shrnuty a okomentovány výsledky a získané údaje.
14
Teoretická východiska
1 Vymezení pojmů speciální pedagogiky
Zdraví – je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo tělesné chyby (Velký slovník naučný 1999, s. 1652).
Hendikep – se projevuje jako omezení vyplývající pro jedince z jeho vady nebo postižení, které ztěžuje nebo znemožňuje, aby naplnil roli či plnil úlohy, které jsou pro něj (s přihlédnutím k jeho věku, pohlaví a sociálním či kulturním činitelům) normální (Slowík 2007, s. 27).
Jedinec s tělesným postižením – jedná se o jedince s poruchou hybného ústrojí, ať už je tato porucha způsobena vrozenou vývojovou vadou či získaná (nemoc, cévní mozková příhoda, záněty CNS, následky poranění míchy nebo mozku, roztroušená skleróza, amputace končetin, artritidy, artrózy) (Keller, 1992, s. 39).
Společnost – je skupina jednotlivců, která je charakterizována společnými zájmy a může mít i svou vlastní kulturu a instituce. V naprosté většině případů si pod pojmem společnost představíme národní stát jako ohraničený územní celek obývaný konkrétním národem (Keller 1992, s. 32).
Socializace – proces, který je univerzálním kulturním prostředkem k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti. Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny (Keller, 1992, s. 32).
Jedná o celoživotní proces, během kterého se biologický tvor stává komplexní bytostí, která je schopna chování člena společnosti. Z pohledu jednotlivce se jedná pouze o jeden z procesů, které přispívají k rozvoji jeho osobnosti, ve smyslu získávání specifických lidských variant chování a prožívání (Vágnerová, aj. 1999, s. 158).
Normalita – charakteristický projev jedince, který je vymezen statisticky (měřitelný jev, např. vlastnost, chování, postižení), funkčně (výkon splňující nároky dané okolnostmi, situací) a sociálně (respektování tradičních norem stanovených společností) (Velký slovník naučný 1999, s. 697).
15
Segregace – diskriminující dělení společnosti založené na určitém principu (náboženství, majetek, handicap). Původně proces, kdy takto označení nenormální jedinci či celé skupiny byli přesídlováni mimo ostatní obyvatelstvo (Velký slovník naučný 1999, s. 839).
Adaptace – proces, kdy se jednotlivec nebo skupina přizpůsobí nové situaci, resp.
novému prostředí (Velký slovník naučný 1999, s. 26).
Integrace – plnohodnotné soužití zdravých a hendikepovaných jedinců, jež umožňuje respektování individuálních potřeb každého z nich v různých oblastech života (vzdělání, zaměstnání, volný čas apod.) (Velký slovník naučný 1999, s. 611).
Inkluze – v podstatě nekončící proces, je to úplné splynutí postižených a nepostižených občanů (Slowík 2007, s. 29).
2 Jedinec s tělesným postižením
Vzhledem k tomu, že pohyb je jedním ze základních životních projevů člověka, projevuje se jeho nedostatečnost i v psychické oblasti. Psychika těchto lidí je často ovlivněna nápadností postižení. Tato nápadnost je veřejností často chápána jako určité stigma. Toto společenské označení v postiženém vyvolává řadu nepříjemných pocitů, které mohou vyúsťovat v pocity méněcennosti. Tělesné postižení má z psychologického hlediska dva základní aspekty: nedostatečnost pohybových kompetencí a deformovaný zevnějšek (Fischer, aj. 2008, s. 34).
Pohybové postižení je příčinou omezení samostatnosti, vzniká tedy závislost na jiných lidech, je zábranou pro získání mnoha zkušeností a s tím souvisejícím omezením socializace, respektive sociální adaptace. Klíčovým faktorem ovlivňujícím také psychický vývoj pohybově postiženého jedince je rozsah a závažnost pohybového postižení. Důležitá je míra soběstačnosti a nezávislosti, která je spjata se zachováním přijatelné pohybové funkce horních i dolních končetin. Pohybové postižení bývá často spojováno s estetickým handicapem, s tělesnou deformací, která rovněž přestavuje určitou, především psychosociální zátěž.
Hybnost dolních končetin je důležitá pro samostatnou lokomoci, která umožňuje odpoutání ze závislosti na jiných lidech. Je také prostředkem k získání mnoha poznatků, zkušeností a také předpokladem účelné orientace v prostředí. Hybnost horních končetin je významná hlavně pro sebeobsluhu a pro aktivní kontakt s prostředím. Manuální zručnost je podstatná pro jakoukoli
16
pracovní aktivitu. Postižení motoriky rukou rovněž znemožňuje osamostatnění. Hybnost mluvidel a mimická pohyblivost jsou důležité pro rozvoj komunikace, jak verbální, tak i neverbální. Pohybové postižení tohoto typu významně ovlivňuje sociální uplatnění člověka, jeho pozici ve společnosti, akceptaci ostatními lidmi a v závislosti na tom i jeho sebehodnocení (Vágnerová 2012, s. 251–252).
Dle Slowíka (2007, s. 38) mohou být poruchy hybnosti jak primární (tedy jako následek přímého poškození pohybového ústrojí) tak sekundární (pohyb je omezen v důsledku jiné nemoci či poruchy). Zásadním znakem osob s tělesným postižením je celkové nebo částečné omezení hybnosti.
2.1 Prvotní omezení hybnosti
V případě prvotního omezení hybnosti se jedná buď o přímé postižení vlastního hybného ústrojí, nebo o postižení centrální či periferní nervové soustavy, kdy je v periferní části postiženo vlastní hybné ústrojí (např. amputace, deformace, vývojové vady a podobně).
Při postižení střední části, to jest při poškození nižších center, popřípadě nervových drah, vznikají takzvané chabé obrny, zatímco patologické změny korové a přilehlé části mají za následek obrny spastické, popřípadě rozmanité poruchy hybnosti onemocněním extrapyramidového systému (dyskinetické formy obrny projevující se nepotlačitelnými mimovolnými pohyby, které doprovázejí každý pokus o volní pohyb).
2.2 Druhotné omezení hybnosti
V tomto případě přetrvává centrální i periferní nervová soustava a vlastní hybné ústrojí bez patologických změn, hybnost je však omezena z jiných příčin. Projevují se tu důsledky chorob srdečních, revmatických, kostních apod., které omezují pohyb nemocného (Vítková 2006, s. 11).
Obrny se týkají centrální a periferní nervové soustavy. Centrální část zahrnuje mozek a míchu, periferní část obvodové nervstvo. Jednotlivé druhy se od sebe liší rozsahem a stupněm závažnosti. Dělí se na parézy (částečná ochrnutí) a plegie (úplná ochrnutí).
Základní rozdělení plegií a paréz je: monoparéza, monoplegie, kdy je postižena jedna končetina, hemiparéza, hemiplegie, kdy jsou postiženy obě končetiny téže strany, dále pak paraparéza, paraplegie, kdy jsou postiženy obě horní nebo obě dolní končetiny. Podle toho,
17
v jaké době postižení vzniklo a jaká část těla je postižena, se rozeznává, jedná-li se o obrnu, deformaci, malformaci či amputaci (Pipeková, 2006, s. 170).
3 Tělesné postižení
Společným znakem je omezení hybnosti až omezení pohybu. Může se jednat o dysfunkci motorické koordinace, jež je v příčinné souvislosti s poškozením, vadou či funkční poruchou nosného a pohybového aparátu, centrální nebo periferní nervové soustavy, amputací či deformací části motorického systému. Tyto vady či dysfunkce jsou zpravidla patrné na první pohled, mají charakter trvalého snížení funkční výkonnosti i ztráty schopnosti v některé oblasti nebo ve více motorických oblastech. Společným rysem lidí s tímto postižením je primární redukce obvyklých aktivit a v některých případech i částečná až úplná imobilita, což má zásadní vliv na kvalitu života, soběstačnost a přístup k životním příležitostem (Čadová, aj. 2015, s. 8).
Tělesné postižení vzniká poškozením nosného a pohybového ústrojí (kosti, klouby, svaly, šlachy) nebo nervového ústrojí (mozek, mícha, periferní nervstvo). Z hlediska času vzniku může jít o tělesné postižení vrozené nebo získané v kterémkoli období života Charakteristickým znakem tělesného postižení jsou poruchy ve statice a motorice těla.
V rozličné míře se objevuje nápadnost tělesného zjevu (Lechta 2010, s. 236−237).
Obor zabývající se výchovou, vzděláváním a společenským a pracovním začleněním osob s narušenou hybností se nazývá somatopedie.
Okruh zájmu somatopedie zahrnuje osoby s postižením hybnosti (tělesné postižení), dlouhodobě nemocné a zdravotně oslabené (Slowík 2007, s. 97).
3.1 Etiologie tělesného postižení
Příčiny tělesných postižení se různí i podle toho, jestli jde o vady vrozené nebo získané v průběhu života. Při vrozeném postižení bývají poruchy hybnosti spojeny nejčastěji s dětskou mozkovou obrnou, její příčiny nacházíme v poškození centrální nervové soustavy v prenatálním nebo perinatálním období (nejčastěji jsou to komplikace během porodu). Méně časté jsou vrozené vývojové vady (tělesné malformace, chybějící končetiny nebo jejich části, rozštěpové vady apod.), které vznikají převážně v období teratogenetické kritické periody.
V etiologii získaných tělesných a pohybových hendikepů dominují úrazy (poranění páteře
18
a míchy, amputace končetin atd.) a následky závažných nemocí. Sále častější jsou problémy vázané na špatný životní styl (vady a deformace páteře vlivem nesprávného držení těla a nedostatku pohybu, poškození kloubů při nadváze atd.), kde je nejlepším doporučením včasná prevence. Velmi rozmanitá je etiologie dlouhodobých onemocnění, a to včetně vývoje a prognózy, která nemusí být příliš optimistická (letální – tedy zhoubné jsou určité typy onkologických onemocnění, progresivní svalová myopatie nebo cystická fibróza).
I v případech, kdy neexistuje účinná léčba, je možné život takto nemocného člověka zkvalitňovat a poskytnout mu přiměřenou příležitost pro osobnostní rozvoj a seberealizaci (Slowík 2007, s. 98).
3.2 Klasifikace osob s tělesným postižením
Jedince s poruchami hybnosti můžeme členit následovně:
▪ jedinci s tělesným postižením
▪ jedinci s nemocí
▪ jedinci se zdravotním oslabením
Pod označením tělesné postižení, nemoc a zdravotní oslabení je zahrnuta nesmírně široká škála tělesných postižení různé etiologie. S ohledem na edukační potřeby jednotlivce je důležité, zda tělesné postižení vzniklo v důsledku poškození mozku nebo z jiných příčin.
3.2.1 Tělesné postižení
Tělesné postižení je obvykle na venek viditelné. Odlišnosti, které jsou více či méně nápadné, se mohou projevovat zejména neúměrností mezi jednotlivými částmi těla (hlava, trup, končetiny), odlišnostmi ve tvaru trupu a končetin, chyběním končetin nebo jejich částí.
Tělesné postižení z pravidla působí na psychický vývoj dítěte. Může se odrážet v oblasti poznávacích procesů, vůle, emocionality i sociálních vztahů. Pokud odhlédneme od možnosti přidruženého mentálního postižení u části dětí s tělesným postižením, je třeba mít na zřeteli, že jejich intelekt se může nacházet od hraničního pásma a pásma podprůměru přes pásmo průměru a nadprůměru po pásmo vysokého nadprůměru až geniality.
V důsledku omezení pohybu nebo izolace od podmětného prostředí se může u dítěte opožďovat či omezovat mentální vývoj. Ten má svůj odraz i v opožděném nebo omezeném vývoji řeči. Při opožděném vývoji – na rozdíl od omezeného – existuje šance, že dítě při adekvátní stimulaci prostředí dosáhne tzv. normy. Závažnější narušení komunikační
19
schopnosti, projevující se v nedostatečné schopnosti vyjadřovat se, může negativně zkreslovat obraz o mentální úrovni dítěte s tělesným postižením.
3.2.2 Nemoc
Představuje stav, při němž je narušená jeho schopnost přizpůsobovat se podmínkám prostředí. Existuje mnoho druhů nemocí – může jít o nemoci pohybového, nervového, srdečně-cévního, dýchacího, trávicího, močově-pohlavního ústrojí, endokrinní, krevní, kožní nemoci atd. Nemoc a s ní spojená léčba může výrazně zasáhnout do života jedince a v dětském věku se stává závažným činitelem vývoje.
V průběhu nemoci se v různé míře omezuje pohybová aktivita jednotlivce, a to buď primárně – když jsou nemocí zasaženy orgány zabezpečující pohyb, čímž se pohyb stěžuje nebo znemožňuje, nebo sekundárně – jde-li o choroby jiných orgánů, avšak jejich léčba vyžaduje vyloučení jistých pohybů nebo setrvání na posteli. Dlouhotrvající nemoc může negativně ovlivnit pohybový vývoj dítěte a její konkrétní symptomy mohou překážet v rozvoji poznávání. S chorobami souvisejí i stavy zvýšené únavy až vyčerpanosti. Mohou se projevit i negativní emoční reakce související jak s průběhem choroby, tak i s nepříjemnými zážitky, spojenými s některými druhy léčby.
3.2.3 Zdravotní oslabení
Zdravotní oslabení je stav zotavování se po delší nemoci (rekonvalescence) nebo stav ohrožení zdraví následkem vlivů škodlivého prostředí či nevhodné životosprávy. Může být příčinou i následkem nadměrně ochranného stylu rodinné výchovy. Projevuje se zejména sníženou odolností vůči nemocem, sníženou tělesnou výkonností, větší unavitelností. Čím dál častěji se vyskytuje i vadné držení těla. Oslabení v tělesné oblasti mohou provázet i neurotické projevy (poruchy spánku, pomočování, tiky).
S nadměrnou výživou a nesprávným denním režimem (s nedostatečnou pohybovou aktivitou) souvisí tloušťka (obezita) jako zvláštní typ zdravotního oslabení (pokud je ovšem její příčinou endokrinní porucha, pak jde o nemoc). Vlivem nedostatečné výživy zase vzniká typ zdravotního oslabení – nadměrná hubenost. Se zdravotním oslabením se obvykle spojuje zaostávání jedince v pohybovém vývoji, malá pohybová aktivita a neobratnost. Neschopnost dítěte uplatnit se ve skupině vrstevníků při jejich pohybových aktivitách mívá nepříznivý vliv na utváření jeho sociálních vztahů (Lechta 2010, s. 236−238).
20
3.3 Rozdělení tělesného postižení podle doby vzniku
3.3.1 Tělesná postižení vrozená
Mezi vrozená tělesná postižení patří např.:
▪ poruchy tvaru a velikosti lebky (např. hydrocefalus, mikrocefalus, makrocefalus);
▪ vrozené vady horních končetin (např. amélie, dysmélie, syndaktylie, polydaktylie atp.);
▪ vrozené vady dolních končetin (např. pes planovalgus congenitus – vrozená noha hákovitá, pes equinovarus congenitus – vrozená noha kosá atp.);
▪ poruchy růstu (např. achondroplazie, gigantismus, nanismus atp.);
▪ rozštěpové vady (např. lebky, rtu, čelisti, patra, páteře);
▪ centrální a periferní obrny (např. různé formy dětských mozkových obrn).
3.3.2 Tělesná postižení získaná Získaná tělesná postižení dělíme na:
▪ stavy po úrazech mozku a míchy (otřes mozku, zhmoždění /kontuze/ mozku, zlomeniny obratlů spojené s poškozením míchy);
▪ poúrazová poškození periferních nervů;
▪ amputace;
▪ deformity tvaru těla a jeho jednotlivých částí (skoliózy, kyfózy, hyperlordóza, plochá záda, plochá noha atp.) (Čadová, aj. 2015, s. 8).
Nejpočetnější skupinu diagnóz, se kterými se ve škole pedagogové setkávají, tvoří centrální obrny (mozkové obrny), které jsou důsledkem poškození mozku, a je tedy nutno počítat i s ovlivněním kognitivních funkcí: od odchylek ve smyslovém vnímání přes rozumové zpracování až po formu reakcí (především všechny formy dětské mozkové obrny).
3.4 Dětská mozková obrna – DMO
Je to název pro řadu symptomů, především jde o poruchu hybnosti na základě poškození mozku v době před porodem, při porodu nebo do určité doby po něm, asi do jednoho roku věku dítěte. Protože došlo k poškození mozku, vznikne často vedle poruchy hybnosti i porucha mentálních funkcí, tyto děti bývají někdy postiženy i epileptickými
21
záchvaty, občas mívají smyslové vady. Tyto poruchy se vzájemně různě mísí, většinou je však v popředí vada hybnosti. DMO se dělí na dvě skupiny, na spastické formy a nespastické formy.
3.4.1 Spastické formy
Diparetická forma – jde o spastické ochrnutí obou dolních končetin, které jsou často ve flexní kontraktuře v kyčlích. Horní končetiny mají normální utváření a zpravidla dobrou hrubou motoriku. Většinou je však narušena jemná motorika.
Hemiparetická forma – je nejčastější. Může být pravostranná nebo levostranná. Horní končetina bývá postižena více než dolní končetina. Postižené končetiny jsou slabší a kratší.
Ve stoji je patrno šikmé postavení pánve, trup bývá vychýlen k postižené straně. Při chůzi dítě napadá na postiženou končetinu a došlapuje na špičku, horní končetinu drží strnule bez pohybu. Hemiparetická forma vzniká poškozením mozku v oblasti jedné mozkové hemisféry, a to vždy druhostranné vzhledem k postiženým končetinám.
Kvadruparetická forma – jde o spastické postižení všech čtyř končetin. Projevuje se jako těžší forma diparézy, kdy jsou více postiženy dolní končetiny. Vzniká stejně jako diparetická forma na základě postižení mozku v oblasti jeho kmene. Kvadruparetická forma oboustranná má podobné příznaky jako forma hemiparetická, vzniká při rozsáhlém poškození mozku, v obou mozkových hemisférách.
3.4.2 Nespastické formy
Forma hypotonická – projevuje se povšechným snížením svalového tonusu (napětí).
Stoj je velmi nejistý, o široké bázi, a jestliže dítě chodí, pak chůze je vrávoravá, nejistá.
Dyskinetická forma – vyznačuje se přítomností bezděčných, mimovolních, nepotlačitelných pohybů. Čím více se dítě soustředí na správné provedení pohybu, tím většinou bývají nepotlačitelné pohyby intenzivnější, provedení správného pohybu ruší, někdy zcela znemožňují. Řeč u těchto dětí bývá těžko srozumitelná, pomalá. Inteligence bývá zachována (Čadová, aj. 2015, s. 9−10).
22
4 Mentální postižení
Specifickou skupinou mezi zdravotně postiženými občany tvoří děti, mládež i dospělí s mentální retardací. Představují mezi postiženými jednu z nejpočetnějších skupin, a přesto se toho o nich ví poměrně málo. Představy normálních lidí o mentálně postižených bývají opředeny mnoha nejasnostmi, záhadami, předsudky a často i neopodstatněnými obavami.
Z toho vyplývá rozpačitý, někdy dokonce i nepřátelský postoj společnosti k lidem s mentálním postižením. V těchto přístupech se projevuje nejenom zásadní nepochopení potřeb lidí a zejména dětí s mentální retardací, ale hlavně nedostatečná diferenciace těchto lidí a jejich potřeb (Švarcová 2006, s. 13).
4.1 Charakteristika jedinců s mentálním postižením
Za mentálně retardované (postižené) se považují takoví jedinci, u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je u nich individuálně odlišná. Příčinou mentální retardace je organické poškození mozku, které vzniká v důsledku strukturálního poškození mozkových buněk nebo abnormálního vývoje mozku. Za mentálně postižené se nepovažují osoby, u nichž došlo k zaostávání vývoje rozumových schopností z jiných důvodů, než je poškození mozku, a jejichž psychické procesy probíhají normálním způsobem, to znamená děti výchovně zanedbané, děti i dospělí se závažnými emočními poruchami nebo děti s vážným smyslovým postižením, které, není-li včas rozpoznáno, může způsobit zpoždění psychického vývoje. Tyto stavy připomínající mentální retardaci někteří autoři označují jako pseudooligofrenie. Mentálním postižením nebo mentální retardací nazýváme tedy trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku poškození mozku. Mentální postižení není nemoc, je to trvalý stav, způsobený neodstranitelnou nedostatečností nebo poškozením mozku. V současné době se pro označení snížení rozumových schopností nejčastěji užívá termín mentální retardace, který navozuje představu určité dočasnosti opožďování ve vývoji, napomáhá k překonávání fatalistických názorů na možnost zlepšování tohoto stavu, naznačuje relativnost a plynulost opožďování, a zejména na rodiče dětí působí více optimisticky než termín postižení, který vyvolává pocit trvalosti a nezměnitelnosti stavu dítěte (Švarcová, s. 28–29).
23 4.2 Klasifikace mentální retardace
Mentální retardace představuje výrazně sníženou úroveň inteligence. Při její klasifikaci se v současné době užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě. Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: lehká mentální retardace, středně těžká mentální retardace, těžká mentální retardace, hluboká mentální retardace, jiná mentální retardace, nespecifikovaná mentální retardace (Švarcová 2006, s. 33).
4.2.1 Lehká mentální retardace, IQ 50–69
V charakteristice této úrovně mentálního postižení se uvádí, že lehce mentálně retardovaní většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, udržovat konverzaci a podrobit se klinickému interview, i když si mluvu osvojují opožděně. Většina z nich také dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči a v praktických domácích dovednostech.
Hlavní potíže se obvykle projevují při teoretické práci ve škole. Mnozí postižení mají specifické problémy se čtením a psaním. Lehce retardovaným dětem velmi prospívá výchova a vzdělávání zaměřené na rozvíjení jejich dovedností a kompenzování nedostatků. Tato diagnóza zahrnuje slabomyslnost, lehkou mentální subnormalitu, lehkou oligofrenii (dříve označovanou jako debilitu) (Švarcová 2006, s. 33–34).
4.2.2 Středně těžká mentální retardace, IQ 35–49
U jedinců zařazených do této kategorie je výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči, a i jejich konečné schopnosti v této oblasti jsou omezené. Podobně je také omezena a opožděna schopnost starat se sám o sebe (soběstačnost) a zručnost. Také pokroky ve škole jsou limitované, ale někteří žáci se středně těžkou mentální retardací si při kvalifikovaném pedagogickém vedení osvojí základy čtení, psaní a počítání. Speciální vzdělávací programy mohou poskytnout postiženým příležitost k rozvíjení omezeného potenciálu a získání základních vědomostí a dovedností. Tato diagnóza zahrnuje středně těžkou mentální subnormalitu, středně těžkou oligofrenii (dříve označovanou jako imbecilitu) (Švarcová 2006, s. 34).
4.2.3 Těžká mentální retardace, IQ 20–34
Většina jedinců z této kategorie trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými vadami, které prokazují přítomnost klinicky signifikantního poškození či
24
vadného vývoje ústředního nervového systému. I když možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené, zkušenosti ukazují, že včasná systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče může významně přispět k rozvoji jejich motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností, samostatnosti a celkovému zlepšení kvality jejich života. Tato diagnóza zahrnuje těžkou mentální subnormalitu, těžkou oligofrenii (Švarcová 2006, s. 35–36).
4.2.4 Hluboká mentální retardace, IQ je nižší než 20
Postižení jedinci jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům či instrukcím nebo jim vyhovět. Většina osob z této kategorie je imobilní nebo výrazně omezená v pohybu. Postižení jsou schopni pouze rudimentální neverbální komunikace. Mají nepatrnou či žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby a vyžadují stálou pomoc a stálý dohled.
Možnost jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené. Tato diagnóza zahrnuje hlubokou mentální subnormalitu, hlubokou oligofrenii (dříve označovanou jako idiocii) (Švarcová 2006, s. 36).
4.2.5 Jiná mentální retardace
Tato kategorie by měla být použita pouze tehdy, když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzorické nebo somatické poškození (Švarcová 2006, s. 36).
4.2.6 Nespecifikovaná mentální retardace
Tato kategorie se užívá v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit pacienta do jedné se shora uvedených kategorií (Švarcová 2006, s. 36).
5 Specifické potřeby jedinců se zdravotním postižením
Osoby se zdravotním postižením mají naprosto stejné potřeby jako ostatní lidé. Jediné, co je jiné, je to, jakým způsobem dochází k jejich uspokojování. Zdravotně znevýhodněná osoba potřebuje jistou pomoc, podporu nebo kompenzaci při uspokojování svých přirozených lidských potřeb. Je zapotřebí těmto lidem zpřístupnit možnosti, jak budou naplňovat své potřeby vzdělávání, pracovního uplatnění, kulturního vyžití, seberealizace, společenského uplatnění aj. Překážky, které se osobám se zdravotním postižením staví do cesty, mohou
25
způsobovat frustraci, deprivaci a mohou také ovlivnit harmonický vývoj jejich osobnosti (Novosad 2009, s. 29).
Jesenský (1993, s. 29–30) uvádí přehled o specifických potřebách ve vztahu k jednotlivým typům zdravotního postižení. Zaměřil se na osoby dlouhodobě nemocné (postižení respirační, kardiovaskulární, látkové výměny, karcinogenní aj.) a na osoby se zrakovým, tělesným, sluchovým a mentálním postižením. Snadno můžeme porovnat, jak se od sebe liší frekvence potřeb u jednotlivých typů zdravotního postižení a jaké mají rozdílné priority.
Například v oblasti léčení a léčebné rehabilitace lze sledovat vysokou frekvenci této potřeby u osob dlouhodobě nemocných a u osob s tělesným postižením, kdežto u osob se zrakovým, sluchovým a mentálním postižením je frekvence jen mírně zvýšená.
U pracovní rehabilitace a uplatnění můžeme pozorovat její vysokou frekvenci u osob se zrakovým, tělesným a mentálním postižením a pouze zvýšenou frekvenci dané potřeby u osob dlouhodobě nemocných a osob se sluchovým postižením.
O speciální vzdělání a speciální výchovu projevují ve vysoké míře zájem osoby se zrakovým a sluchovým postižením, zvýšená frekvence potřeby se projevuje u osob s tělesným postižením, mírně zvýšená u osob s mentálním postižením a osoby dlouhodobě nemocné vykazují jen běžnou frekvenci zmiňované potřeby.
Citové vyžití a uspokojení je ve vysoké míře potřebné pro všechny zkoumané osoby se zdravotním postižením, pouze u osob dlouhodobě nemocných je frekvence potřeby jen mírně zvýšená. Jednotnou shodu u všech zkoumaných osob s postižením a zároveň s nejvyšší úrovní frekvence můžeme sledovat u potřeby životní jistoty.
Logicky vysokou frekvenci potřeby protetiky a kompenzačních pomůcek mají osoby se zrakovým, tělesným a sluchovým postižením, které jsou velmi často odkázány na používání těchto pomůcek, kdežto osoby s mentálním postižením mají frekvenci potřeby jen mírně zvýšenou a osoby dlouhodobě nemocné mají frekvenci potřeby na zcela běžné úrovni.
Z pohledu zvýšení životních nákladů se frekvence této potřeby jeví na nejvyšší možné úrovni osobám se zrakovým a tělesným postižením, pro dlouhodobě nemocné je frekvence potřeby na zvýšené úrovni a osoby se sluchovým a mentálním postižením mají frekvenci zmiňované potřeby na běžné úrovni.
26
Vysokou frekvenci potřeby životního partnera shodně uvedly všechny zkoumané osoby, kromě osob s mentálním postižením, u kterých byla frekvence pouze na zvýšené úrovni.
Lidé se zdravotním postižením chtějí, pokud jim to zdravotní omezení dovolí, trávit svůj čas aktivně. Chtějí sportovat, bavit se, navštěvovat kulturní akce. Tyto aktivity mohou však mnohdy provozovat pouze za pomoci jiné osoby. Sociální kontakty, ať již s lidmi se stejným či podobných zdravotním postižením či s osobami z majoritní populace, jsou pro zdravotně handicapované důležité také v rámci prevence sociální izolace a osamocení.
Mnohdy tak osoby se zdravotním postižením vnímají sociální služby či zaměstnání jako prostředek pro uspokojení svých sociálních potřeb. Tito lidé by však uvítali samozřejmě i další možnosti, jak se setkávat s dalšími lidmi, se svými vrstevníky, a to například prostřednictvím zájmových spolků či podpůrných klubů. Osoby se zdravotním postižením se chtějí začlenit a uplatnit v rámci majoritní společnosti do té míry, do které jim to zdravotní stav dovolí. Chtějí žít aktivně, začlenit se do aktivit ostatních. Tyto aktivity mohu být prostředkem k nenásilné a přirozené integraci zdravotně postižených do společnosti. V této souvislosti hraje zásadní roli úroveň bezbariérovosti města – tedy úroveň bezbariérovosti městské veřejné dopravy, chodníků ve městě, přechodů, dále vstupů do veřejných budov, lékařských ordinací, obchodů, restauračních a kulturních zařízení. Pro tyto osoby by měl být také k dispozici dostatek finančně přístupných bezbariérových bytů. Osoby se zdravotním postižením, pokud jim to jejich handicap umožní, mají také potřebu nezávislosti na své rodině, chtějí se v dospělém věku osamostatnit, tak jako jiní jejich vrstevníci. Avšak pokud pak žijí sami ve vlastní domácnosti, invalidní důchod společně s uznaným příspěvkem na péči mnohdy nepokryje jejich náklady na bydlení, stravu a potřebné služby, jako je například osobní asistence, pečovatelská služba apod. Rodiče dětí, které mohou s podporou sociálních služeb zůstat ve své vlastní domácnosti, samostatnost dětí podporují. Oceňují, pokud mají jejich děti možnost žít samostatný život nezávisle na své rodině. Podporují začlenění svých dětí do běžné populace, uvědomují si však také, že vazby na jiné osoby se stejným či podobným zdravotním postižením velmi důležité jsou také důležité (Dobiášová 2013).
6 Zájmové činnosti
Zájmové činnosti mají mezi ostatními volnočasovými aktivitami výsadní postavení.
Lze je chápat jako cílevědomé probouzení, uspokojování a rozvíjení zájmů a zároveň
27
i schopností. V průběhu zájmových činností dochází také k uspokojování významných potřeb, např. potřeby poznávání, seberealizace, příslušnosti k sociální skupině, sociálních kontaktů, potřeby pohybu apod. Zájem je jeden z psychických jevů, patří mezi významné motivy lidského jednání, aktivizuje osobnost jedince. Zájmy se utvářejí v průběhu života, lze je také označit jako učením získané předpoklady. Úzce souvisejí se schopnostmi. V průběhu zájmových činností lze specifické schopnosti objevovat a dále rozvíjet. Úspěšnost při určité činnosti bývá motivem k dalšímu úsilí. Zájmové činnosti dávají příležitost k neformálnímu vzdělávání, a tím k rozvoji osobnosti ve všech jejích složkách. Zároveň umožňují odpočinek, relaxaci, zábavu. Jako pro všechny volnočasové aktivity i pro ně platí požadavek dobrovolnosti (Pávková 2014, s. 66−67).
Zájmy dětí i dospělých se v průběhu života mění v souvislosti s věkovými zvláštnostmi. Vývoj probíhá od povrchních, labilních a různorodých zájmů k hlubším, stálejším a vyhraněnějším, s větší mírou specializace. Takto žádoucím směrem se však zájmy vyvíjejí pouze v podnětném prostředí s kladnými vzory a při nenásilném pedagogickém ovlivňování. Každá zájmová oblast má své výchovné cíle, obsah, metody a formy. Výchovné cíle se mohou vztahovat k utváření tělesných, psychických i sociálních znaků osobnosti s přednostním významem v určité oblasti. V oblastech psychiky se mohou vztahovat k rozvoji rozumovému, citovému a volnímu. Stanovení přiměřených výchovných cílů je jedním ze základních požadavků při vedení zájmových činností. Obsah zájmových činností vychází z charakteristiky oboru, z věkových zvláštností účastníků, z jejich přání, potřeb a konkrétního zájmového zaměření (Pávková 2014, s. 67−68).
6.1 Pravidelné a příležitostné zájmové činnosti
Za pravidelnou formu zájmových činností se považuje činnost zájmových útvarů (např.
pravidelné tréninky sportovního oddílu, schůzky kroužku vaření). Příležitostné jsou ty činnosti, které jsou zcela nepravidelné nebo se opakují v dlouhém časovém rozmezí (návštěva divadelního představení, exkurze do ZOO, oslavy Vánoc, Velikonoc apod.).
Pravidelné zájmové útvary mohou mít vedle svého zaměření různou podobu:
▪ zájmové kroužky (menší skupina, společný zájem),
▪ soubory (esteticko-výchovné zaměření, veřejná vystoupení),
▪ kluby (volnější struktura, spíše receptivní činnost),
▪ oddíly (tělovýchovné zaměření, součást většího celku),
28
▪ kurzy (omezená délka trvání, cílem je nabídnout osvojení konkrétních vědomostí, dovedností).
6.2 Organizované a spontánní zájmové činnosti
Obě formy mají své opodstatnění, své zastánce i odpůrce. Je proto vhodné nabízet dětem a mládeži obě formy tak, aby se vyhovělo individuálním potřebám. O nabídku spontánních zájmových aktivit narůstá zájem, jednotlivá školská zařízení (zvl. školní kluby, střediska volného času) se snaží tento zájem svojí nabídkou uspokojit.
6.3 Individuální, skupinové a hromadné zájmové činnosti
Při vedení zájmových činností se upřednostňují skupinové formy práce – práce s malými skupinami ve spojení s individuálním přístupem. (např. individuální výuka hry na hudební nástroj, sportovní oddíl, hromadná účast žáků školy na sportovních soutěžích) (Pávková 2014, s. 69).
Každá zájmová oblast má své výchovné cíle, obsah, metody a formy.
Výchovné cíle se mohou vztahovat k utváření tělesných, psychických i sociálních znaků osobnosti s přednostním významem v určité oblasti. V oblastech psychiky se mohou vztahovat k rozvoji rozumovému, citovému a volnímu. Stanovení přiměřených výchovných cílů je jedním ze základních požadavků při vedení zájmových činností.
Obsah zájmových činností vychází z charakteristiky oboru, z věkových zvláštností účastníků, z jejich přání, potřeb a konkrétního zájmového zaměření.
Při vedení zájmových činností lze využít všech rozmanitých metod slovních, názorných i metod praktických činností. Ze slovních metod se nabízí vyprávění, rozhovor, vysvětlování, výklad, popis, u vyspělejších účastníků i přednáška. Z názorných metod má své nezastupitelné místo předvádění (demonstrace) a systematicky vedené pozorování. Převažující vzhledem k činnostnímu pojetí volnočasových aktivit jsou metody praktických činností (Pávková 2014, s. 68).
29
7 Motivace a motiv
Motivace je proces usměrňování, udržování a energetizace chování, který vychází z biologických zdrojů. Pojem motivace v psychologii zatím značně nejednotný, nejčastěji chápán jako intrapsychický proces zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizace sil, energizace organismu. Projevuje se napětím, neklidem, činností směřující k porušení rovnováhy.
V zaměření motivace se uplatňuje osobnost jedince, jeho hierarchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti a naučené dovednosti. Za nežádoucí motivaci jsou považovány strach, úzkost, bolest. Jde o interní proces regulace chování (osoba vynakládá úsilí při snaze o dosažení určitého cíle), dynamický stav (jsou zde přítomny hypotetické hybné síly), vycházející především z emočních a kognitivních procesů (Hartl, aj. 2000, s. 328).
Motivy (tj. pohnutky, příčiny) je možné dělit podle řady kritérií. Například na vnitřní motivy (vlastní iniciativa) a vnější motivy (vycházející z okolí), cyklické motivy (např. příjem potravy) a necyklické motivy (vycházející z momentální situace), primární motivy (vrozené, tělesné) a sekundární motivy (naučené, závislé na prostředí) (Kučera 2013, s. 81).
Motivace je proces iniciovaný výchozím motivačním stavem, v jehož obsahu se odráží nějaký deficit. Chování směřuje k odstranění tohoto deficitu, které je prožíváno jako určitý druh uspokojení. Výchozí motivační stav charakterizovaný nějakým deficitem lze označit jako potřebu. Chování je instrumentální aktivita zprostředkující vztah mezi potřebou a jejím uspokojením. Motiv pak vyjadřuje obsah tohoto uspokojení (Nakonečný 1995, s. 27).
Z uvedených charakteristik pojmu motivace vyplývá, že typické pro lidskou motivaci je tíhnutí k cílům. Cílem může být objekt, zkušenost, aktivita, stav či situace. Cíle a prostředky se u každého jedince liší. Motivy jsou uspokojovány určitými specifickými postupy. Výběr cíle závisí obvykle na minulé zkušenosti. V utváření a formování našich motivů hraje důležitou roli naše sociální okolí.
8 Sport jedinců se zdravotním nebo mentálním postižením
Osoby se zdravotním postižením sportovci? Ano! Ve 21. století se tento fakt stává stále více společensky vnímaným fenoménem. Sportovce vídáme v televizních spotech a pořadech, o jejich osudech se dozvídáme v článcích, v časopisech či na webových stránkách. Zkusme si však odpovědět na otázku, které sportovce s tělesným, zrakovým, sluchovým či mentálním postižením bychom byli schopni sami pojmenovat. Přes stoupající popularitu těchto „jiných“
30
sportovců jsou stále (a to nejen v Česku) zdravotně postižení sportovci na okraji zájmu médií a veřejnosti. A přitom je zapojení do sportu důležité nejen ze zdravotního hlediska, ale také z pohledu rozvoje osobnosti, rozvoje sociálních vztahů a kvality života jako takové.
V současnosti existuje několik základních směrů sportovního zapojení osob se zdravotním postižením. Jedná se o pojetí: paralympijské, hnutí speciálních olympiád, deaflympijské a nakonec také pojetí integrované. V paralympijském sportu nacházejí uplatnění převážně sportovci s tělesným a zrakovým postižením. Jednou ze zakládajících organizací Mezinárodního paralympijského výboru byla také sportovní organizace osob s mentálním postižením. Sportovci s mentálním postižením se paralympiád v současnosti účastní pouze okrajově ve vybraných sportech z důvodu komplikované klasifikace těchto sportovců. Světově velmi známé je hnutí speciálních olympiád (Special Olympics International), které se zaměřuje na rozvoj sportu, zdraví a kvality života osob s mentálním postižením (Kudláček, aj. 2013, s. 77).
S rostoucí integrací zdravotně postižených do intaktní společnosti narůstá také potřeba a zájem o integraci v oblasti sportu. Individuální integrace sportovců se zdravotním postižením je většinou spojena s integrací organizační. Integrace většinou nefunguje ve fázi sportovních přípravek a identifikace talentů. Výborným příkladem mohou být sportovci individuálních sportů, kteří mohou trénovat paralelně s intaktními sportovci a využívat sportovní infrastrukturu, pomůcky a trenéry v místních sportovních klubech. V současnosti u nás vidíme úspěšnou integraci například atletů, plavců, stolních tenistů či lukostřelců.
V některých případech je možné, nebo dokonce žádoucí, aby se sportovci se zdravotním postižením účastnili soutěží a závodů společně s intaktními sportovci (Kudláček, aj. 2013, s. 106−107).
9 Aktivity jedinců s hendikepem a volný čas
Jednou z možností, jak může osoba s tělesným nebo mentálním postižením trávit volný čas, je věnovat se sportovním aktivitám. Pro jedince s hendikepem mají pohybové aktivity stejný přínos jako pro kohokoli jiného. Můžeme tvrdit, že pohybové aktivity mají podstatný význam pro psychosociální rozvoj a pozitivně působí na zdravotní stav jedince.
31 9.1 Současný trend v oblasti volného času.
Při výchově ve volném čase je snaha o integraci postižených jedinců mezi běžnou populaci. Začleňování jedinců se speciálními potřebami v rámci volného času nabízí mnoho možností a setkává se s menšími obtížemi než při povinném školním vzdělávání. Účast na volnočasových aktivitách je dobrovolná, obsah činností je stanoven volně podle potřeb účastníků, není určeno, co se musí naučit, podstatný je osobnostní rozvoj, uspokojení zájmů, pocit pohody, ohodnocení dílčích pokroků. Z takto pojatého výchovného působení má prospěch jedinec zdravý i postižený. Navíc je z hlediska budoucnosti postižených jedinců velmi důležité rozvíjet jejich zájmy, učit je využívat volný čas. Mnozí v dospělosti obtížně nacházejí pracovní uplatnění, a tak se volný čas stává významným prostorem pro osobní rozvoj (Pávková 2014, s. 114−115).
Současným trendem je vytváření různorodých, heterogenních výchovných skupin.
Většinou se tím rozumí různorodost ve vztahu k pohlaví (chlapci i dívky) a z věkového hlediska (mladší i starší děti, dospělí). Výhodou heterogenních skupin je pestrost sociálních vztahů, učení mladších od starších, vzájemná pomoc, působení přirozených vzorů.
Heterogenní skupiny jsou přirozené, člověk se v nich během života běžně pohybuje. Pokud je to možné, je žádoucí pracovat s takovými skupinami i ve volném čase (např. oddělení školní družiny sestavené ze žáků nižších a vyšších ročníků, oddíl na letním táboře, ve kterém jsou děti různého věku, výchovná skupina v domově mládeže, rodinné skupiny v dětských domovech, členové zájmového kroužku apod.). Je samozřejmé, že heterogenní složení skupin není vhodné pro všechny druhy činností, např. pro závodní sportování. Různorodé skupiny nabízejí pestré možnosti k výchovnému působení i k vzájemnému sociálnímu učení. Práce s takovými skupinami je pro pedagogy velmi náročná. Sestavení programu, který bude přitažlivý a přínosný pro všechny členy skupiny, vyžaduje promyšlený přístup, nápaditost, tvořivost a také dobrou znalost věkových zvláštností. Různorodost skupin se nemusí vztahovat pouze k věku a pohlaví členů. Může se týkat i odlišnosti rodinného prostředí, zájmů, schopností, školní úspěšnosti a dalších (Pávková 2014, s. 113−114).
10 Obecný přínos sportovních aktivit
Sport významně napomáhá překonat fyzické i psychické následky postižení. Tělesný i duševní stav zdravotně postižených sportovců je pak podstatně lepší než postižených nesportovců. Sportovci se mnohem lépe vyrovnávají se svým handicapem, žijí společenštěji,
32
dosahují lepšího postavení v zaměstnání i v rodině a mají i lepší předpoklady pro zdravou výchovu svých dětí (Heller 1996, s. 98).
Pohybové aktivity jsou významným činitelem kvality života postižených osob. Pod pojmem kvalita života si můžeme představit fyzickou, psychickou a sociální pohodu.
Provozování sportu se podílí na rozvoji osobnosti a získání samostatnosti postiženého.
Společenská stránka sportu pomáhá handicapovaným začlenit se do majoritního kolektivu a odstraňuje pocity osamělosti, které je většinou často sužují. Sportovní činnost je zábavná, smysluplně naplňuje volný čas a přispívá optimistickému náhledu na život. Sportovní aktivity jsou tradičně využívány při rehabilitacích, ale v dnešní době už mají širší rozměr, například sociálně-psychologické aspekty. Sport, to je pro zdravotně postiženého výzva. Stanovení cílů a snaha o jejich dosažení má významnou psychickou hodnotu. Pokud je motivace dostatečná a schopnosti odpovídající, může postižený jedinec třeba právě ve sportu najít smysl života.
I přes handicap se pak z různých hledisek zdokonaluje, překonává překážky, podává lepší výkony a poráží soupeře. Vítězství může mít ve sportovní soutěži i určitý symbolický význam, a to jako výhra nad těžkým osudem. Nesporný je dobrý vliv sportu na psychický stav postiženého a v důsledku toho pozitivní ovlivnění i jeho okolí. Nezáleží na tom, jestli je sport provozován profesionálně, nebo rekreačně. Pro někoho je tím pravým přínosem, když sportuje vrcholově před diváky a za podpory sponzorů, jinému přináší největší radost, když se rekreačně v přírodě projede na kole. Jsou také lidé, které uspokojí jenom sporty adrenalinové (Heller 1996, s. 147).
Sport má pro tělesně postižené osoby bezesporu velký význam. Než ale sportovat skutečně začnou, musí vyřešit mnoho problémů a překonat překážky spojené s jejich handicapem. Bohužel nestačí mít pouze pevné odhodlání, ale musí brát v úvahu, že výběr aktivit je omezen rozsahem a typem jejich postižení. Volbu sportu ovlivňují i bariéry v dostupnosti k němu a finanční náročnost. Výdaje jsou většinou poměrně vysoké, v závislosti na sportu a jeho úrovni. Je nezbytné počítat minimálně s náklady na dopravu, speciální zařízení, kompenzační pomůcky a většinou je nepostradatelný i asistent (což bývá kamarád, nebo člen rodiny). Ať si postižený nakonec zvolí jakýkoli sport, bude na něj mít příznivé dopady. Nejlépe se jeví sporty, při kterých není na první pohled vidět, že dotyčný je postižený, tedy že nemá při sobě vozík nebo jiné pomůcky (raft, lyžování, plavání). Vyhne se tím pohledům, které jsou myšleny dobře, ale ve výsledku spíše škodí. Jsou to pohledy plné soucitu. Soucit není to, co si tělesně postižení přejí. Nechtějí se cítit tak, že to mají těžké, ale
33
chtějí zapadnout mezi ostatní a nebýt mezi nimi kvůli handicapu výjimeční. Na profesionální úrovni je sport pro zdravotně postižené definován jako sportovní disciplíny, kterých se účastní jen závodníci s určitým lékařsky ověřeným zdravotním postižením. Pravidla těchto disciplín a hodnocení dosažených výsledků je upraveno tak, aby mohly být srovnány s podobnými disciplínami pro nepostižené osoby. Hodnotí se nejen dosažené výsledky v jednotlivých disciplínách, ale také odděleně kategorie podle stupně a charakteru postižení tak, aby samo postižení nezpůsobovalo podstatné znevýhodnění či naopak zvýhodnění jednotlivých závodníků (Heller 1996, s. 161).
11 Fotbal−kolektivní míčová hra
Fotbal je tak trochu celosvětové „náboženství“. Je nejrozšířenějším sportem a z jeho úspěchu vlastně profitují i ostatní sporty. Dokladem toho je, že spousty rodičů, přestože sami provozují jiné sporty, dají své děti v počátcích právě na fotbal. Kvalita vedení tréninků je proto zcela zásadní pro celý sport (Plachý, aj. 2014, s. 13).
11.1 Charakteristika současného fotbalu
Fotbal je sportovní, týmová, branková hra a patří v naší republice k nejoblíbenějším sportovním hrám. Na profesionální úrovni je i faktorem ekonomickým a politickým, může také sloužit jako vhodná forma aktivního odpočinku a zábavy. Herní zatížení je určováno objemem, intenzitou a složitostí činností v průběhu utkání.
Současné pojetí hry je charakterizováno neustálým zvyšováním požadavků na intenzitu herních činností v utkání při současně se zvětšující složitosti. Hráč musí pohotově reagovat na neustále se měnící situace, rychle se rozhodovat a tvůrčím způsobem individuálně nebo ve spolupráci s ostatními spoluhráči řešit herní úkoly.
Vysoké nároky na hráče plynou ze značného objemu a intenzity zatížení v utkání.
Intenzita zatížení je nepravidelná – od maximální přes submaximální, až ke střední a nízké. Je závislá na úrovni soutěže, kondiční a technické úrovni hráčů, postu hráče, kvalitě soupeře a dalších (Votík, aj. 2007, s. 13).
34 11.2 Biologický a sociální vývoj jedinců
11.2.1 Tělesný růst
U většiny dětí je nadále rovnoměrný a poměrně pomalý. Pozvolné přírůstky svalové síly odpovídají malým změnám délek kostí, což dětem umožňuje poměrně snadno a přesně své tělo ovládat. Trvá zlatý věk motoriky a pohybového učení je třeba zdůraznit, že se tyto jedinečně příznivé podmínky týkají jak nervosvalové soustavy, tak i psychických procesů.
Týká se zejména herního vnímání (sebe, spoluhráčů, protihráčů a dalších podmětů), herního myšlení (hodnocení vjemu ze hry, porovnání s dřívější zkušeností nebo znalostmi se stanovenými herními úkoly, vstup vlastní představivosti atd.), vlastního rozhodnutí (co udělat), vykonání pohybu, zpětné informace (poznání úspěšnosti vykonaného pohybu a jeho vlivu na změnu herní situace, po němž následuje nové herní vnímání). Žáci jsou schopni rozdělovat pozornost na více současně probíhajících dějů i rychleji ji přenášet z jednoho na druhý. Dokážou si pozorněji všímat důležitých detailů v pohybu svých spoluhráčů nebo protihráčů. Soustředěnost na svůj výkon i výkon týmu bývá hlubší (Plachý, aj. 2014, s. 232).
11.2.2 Myšlení
Rozvíjí se silněji v abstrakci, to znamená, že si postupně dokážou představovat a vymýšlet i herní situace které nikdy nedělali ani neviděli, dokážou častěji nacházet podobnosti či rozdíly v různých způsobech provedení dovednosti nebo herní akce. Hráči jsou rovněž schopni, na rozdíl od předchozích let, vnímat více sociálních souvislostí ve větší skupině lidí ruku v ruce s rozvojem stavby mozku. Jejich myšlení tak začíná mít znaky expertního myšlení, postaveného na vlastní zkušenosti a logice odpovídající pokročilejšímu věku (Plachý, aj. 2014, s. 233).
11.2.3 Vlastní rozhodování
Rozhodnutí o tom, co hráč zahraje, má stejně zásadní důležitost jako u hráčů mladších.
Pokud si hráč nepřináší nějaký strach, podporuje herní iniciativu, dodává herní odvahu, podněcuje přemýšlení, vyvolává tvořivost, umožnuje výchovu a prosazení originality hráče.
Je cestou k vybudování zdravého sebevědomí postaveného na vlastních schopnostech a dovednostech. Ve známých situacích se rozhodovací proces hráče postupně zrychluje (automatizuje) a zpřesňuje. Vše důležité provádějí děti rychleji, v kratším čase a častěji
35
úspěšně, dokonce i při úplném odporu soupeře. Proto je jedním z klíčových úkolů ponechávat hráčům co nejčastěji možnost volby v herních situacích (Plachý, aj. 2014, s. 233−234).
11.2.4 Sociální vývoj
Na rozdíl od tělesného a psychického vývoje se značně mění. Plyne z něj, že kouč nyní získává ke svému základnímu úkolu, k vedení jednotlivých hráčů, další výchovnou a organizační pomůcku – mladší žáci přirozeným způsobem dozrávají k vědomí skupiny a k možnostem skupinové spolupráce (Plachý, aj. 2014, s. 234).
11.2.5 Vývojová připravenost na plánování a dodržování dohodnutého plánu.
Je podstatným a využitelným znakem psychiky mladších žáků. K tomu, aby ji hráči začali také používat, potřebují získat s plánováním zkušenosti. Trenér zde má značně rozsáhlé možnosti, co učit děti plánovat. Spolu mohou plánovat cíle tréninkových jednotek a týdenních cyklů a spolu je vyhodnocovat. Ne vždy se samozřejmě daří, aby plány a cíle byly reálné a realizovatelné. Cíl však musí být realizovatelný a jeho konkrétní kroky by měly přinášet v dohledné době viditelné či měřitelné výsledky (Plachý, aj. 2014, s. 234−235).
11.3 Obsah učení v kategorii mladších žáků
Trénink mladších žáků by měl obsahovat především zábavná cvičení a hry na individuální činnost s míčem, zábavná silově-rychlostně-obratnostní cvičení a pohybové hry, fotbalové hry a cvičení jeden proti jednomu, fotbal dvojic až pětic a poziční hry. Nelze podcenit ani zařazování typově odlišných obsahů pro pestrost nebo dočasný útlum některých typů her. S postupujícím věkem se zvyšuje význam protažením na konci tréninkové jednotky po uvolnění a mělo by být standardní součástí každého tréninku. Navíc se doporučuje rodičům i dětem, že se mají ještě jednou protáhnout v posteli před spaním, kdy jsou již svaly po tréninku uvolněnější (Plachý, aj. 2014, s. 122, 125).
11.3.1 Vedení míče a kličkování
Vedení míče by mělo postupně více a více odpovídat herní situaci. Při nácviku kliček jdeme od nejjednodušších k těm složitějším. Některé postupy upřednostňují rozfázovat pohyby i během kličky. Pro děti je velmi významné vidět a zkoušet celý pohyb bez fázování.
Nejjednodušší variantou pro děti je zkusit si kličky volně v prostoru, o něco složitější je
36
nechat je dělat kličku na nehybného soupeře (tyč či meta). Kličkou můžeme rozumět i různé typy změn směru s míčem (Plachý, aj. 2014, s. 127, 128).
11.3.2 Přihrávání a převzetí míče
Převzetím míče rozumíme zpracování po zemi se pohybujícího míče. Přihrávání a převzetí je vhodné učit v mírném pohybu hráče, do pohybu a s důrazem na první dotek směrem do strany. Při těchto základech samozřejmě vše ukazujeme co nejlépe, aby to děti co nejlépe opakovaly. Vedle postupu „ukázat co nejlépe“ se osvědčuje i postup „jak můžeme“
přebírat míč, na něž navazuje postup „a jak se tobě nejlépe“ přebírá míč. U těchto postupů má trenér hodně prostoru k povzbuzujícím otevřeným otázkám vedoucím hráče k přemýšlení nad tím, co právě dělají (Plachý, aj. 2014, s. 131).
11.3.3 Nácvik kopu
Nácvik kopu jako střely na branku můžeme kromě her a cvičení v pohybu spojených se zakončením na branky provádět kopáním penalt na více branek. Při nácviku je nutné opakovaně předvádět správné provedení a slovně doprovázet. Tím se stimuluje jak zrakové, tak sluchové vnímání. Pro samotné vnímání hráčů dotykem však opět přichází na řadu otázky k vlastním pokusům. Otázky samotné sice stimulují vnímání, ale ukázka správného provedení je velmi podstatná (Plachý, aj. 2014, s. 135−136).
11.3.4 Zpracování míče
K rozvíjení citu pro míč směrem ke zpracování můžeme využít i známé žonglování s míčem ve vzduchu. Kvalita dovedností však není dána tím, kolik udělá dítě „nožiček“.
Postupujeme tak, že hráči se učí „kouzelné zvednutí“, zvednou si míč nohou do rukou. Děti si rytmizují činnost žonglováním s dopadem. S rostoucí kvalitou zvyšujeme počet a rytmus této činnosti a dětem, kterým to jde individuálně zvyšujeme náročnost přidáváním druhé nohy.
Dotyk s míčem je důležitý pro získání míče pod kontrolu, a tedy pro zpracování (Plachý, aj.
2014, s. 136).
