Při vedení zájmových činností se upřednostňují skupinové formy práce – práce s malými skupinami ve spojení s individuálním přístupem. (např. individuální výuka hry na hudební nástroj, sportovní oddíl, hromadná účast žáků školy na sportovních soutěžích) (Pávková 2014, s. 69).
Každá zájmová oblast má své výchovné cíle, obsah, metody a formy.
Výchovné cíle se mohou vztahovat k utváření tělesných, psychických i sociálních znaků osobnosti s přednostním významem v určité oblasti. V oblastech psychiky se mohou vztahovat k rozvoji rozumovému, citovému a volnímu. Stanovení přiměřených výchovných cílů je jedním ze základních požadavků při vedení zájmových činností.
Obsah zájmových činností vychází z charakteristiky oboru, z věkových zvláštností účastníků, z jejich přání, potřeb a konkrétního zájmového zaměření.
Při vedení zájmových činností lze využít všech rozmanitých metod slovních, názorných i metod praktických činností. Ze slovních metod se nabízí vyprávění, rozhovor, vysvětlování, výklad, popis, u vyspělejších účastníků i přednáška. Z názorných metod má své nezastupitelné místo předvádění (demonstrace) a systematicky vedené pozorování. Převažující vzhledem k činnostnímu pojetí volnočasových aktivit jsou metody praktických činností (Pávková 2014, s. 68).
29
7 Motivace a motiv
Motivace je proces usměrňování, udržování a energetizace chování, který vychází z biologických zdrojů. Pojem motivace v psychologii zatím značně nejednotný, nejčastěji chápán jako intrapsychický proces zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizace sil, energizace organismu. Projevuje se napětím, neklidem, činností směřující k porušení rovnováhy.
V zaměření motivace se uplatňuje osobnost jedince, jeho hierarchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti a naučené dovednosti. Za nežádoucí motivaci jsou považovány strach, úzkost, bolest. Jde o interní proces regulace chování (osoba vynakládá úsilí při snaze o dosažení určitého cíle), dynamický stav (jsou zde přítomny hypotetické hybné síly), vycházející především z emočních a kognitivních procesů (Hartl, aj. 2000, s. 328).
Motivy (tj. pohnutky, příčiny) je možné dělit podle řady kritérií. Například na vnitřní motivy (vlastní iniciativa) a vnější motivy (vycházející z okolí), cyklické motivy (např. příjem potravy) a necyklické motivy (vycházející z momentální situace), primární motivy (vrozené, tělesné) a sekundární motivy (naučené, závislé na prostředí) (Kučera 2013, s. 81).
Motivace je proces iniciovaný výchozím motivačním stavem, v jehož obsahu se odráží nějaký deficit. Chování směřuje k odstranění tohoto deficitu, které je prožíváno jako určitý druh uspokojení. Výchozí motivační stav charakterizovaný nějakým deficitem lze označit jako potřebu. Chování je instrumentální aktivita zprostředkující vztah mezi potřebou a jejím uspokojením. Motiv pak vyjadřuje obsah tohoto uspokojení (Nakonečný 1995, s. 27).
Z uvedených charakteristik pojmu motivace vyplývá, že typické pro lidskou motivaci je tíhnutí k cílům. Cílem může být objekt, zkušenost, aktivita, stav či situace. Cíle a prostředky se u každého jedince liší. Motivy jsou uspokojovány určitými specifickými postupy. Výběr cíle závisí obvykle na minulé zkušenosti. V utváření a formování našich motivů hraje důležitou roli naše sociální okolí.
8 Sport jedinců se zdravotním nebo mentálním postižením
Osoby se zdravotním postižením sportovci? Ano! Ve 21. století se tento fakt stává stále více společensky vnímaným fenoménem. Sportovce vídáme v televizních spotech a pořadech, o jejich osudech se dozvídáme v článcích, v časopisech či na webových stránkách. Zkusme si však odpovědět na otázku, které sportovce s tělesným, zrakovým, sluchovým či mentálním postižením bychom byli schopni sami pojmenovat. Přes stoupající popularitu těchto „jiných“
30
sportovců jsou stále (a to nejen v Česku) zdravotně postižení sportovci na okraji zájmu médií a veřejnosti. A přitom je zapojení do sportu důležité nejen ze zdravotního hlediska, ale také z pohledu rozvoje osobnosti, rozvoje sociálních vztahů a kvality života jako takové.
V současnosti existuje několik základních směrů sportovního zapojení osob se zdravotním postižením. Jedná se o pojetí: paralympijské, hnutí speciálních olympiád, deaflympijské a nakonec také pojetí integrované. V paralympijském sportu nacházejí uplatnění převážně sportovci s tělesným a zrakovým postižením. Jednou ze zakládajících organizací Mezinárodního paralympijského výboru byla také sportovní organizace osob s mentálním postižením. Sportovci s mentálním postižením se paralympiád v současnosti účastní pouze okrajově ve vybraných sportech z důvodu komplikované klasifikace těchto sportovců. Světově velmi známé je hnutí speciálních olympiád (Special Olympics International), které se zaměřuje na rozvoj sportu, zdraví a kvality života osob s mentálním postižením (Kudláček, aj. 2013, s. 77).
S rostoucí integrací zdravotně postižených do intaktní společnosti narůstá také potřeba a zájem o integraci v oblasti sportu. Individuální integrace sportovců se zdravotním postižením je většinou spojena s integrací organizační. Integrace většinou nefunguje ve fázi sportovních přípravek a identifikace talentů. Výborným příkladem mohou být sportovci individuálních sportů, kteří mohou trénovat paralelně s intaktními sportovci a využívat sportovní infrastrukturu, pomůcky a trenéry v místních sportovních klubech. V současnosti u nás vidíme úspěšnou integraci například atletů, plavců, stolních tenistů či lukostřelců.
V některých případech je možné, nebo dokonce žádoucí, aby se sportovci se zdravotním postižením účastnili soutěží a závodů společně s intaktními sportovci (Kudláček, aj. 2013, s. 106−107).
9 Aktivity jedinců s hendikepem a volný čas
Jednou z možností, jak může osoba s tělesným nebo mentálním postižením trávit volný čas, je věnovat se sportovním aktivitám. Pro jedince s hendikepem mají pohybové aktivity stejný přínos jako pro kohokoli jiného. Můžeme tvrdit, že pohybové aktivity mají podstatný význam pro psychosociální rozvoj a pozitivně působí na zdravotní stav jedince.
31 9.1 Současný trend v oblasti volného času.
Při výchově ve volném čase je snaha o integraci postižených jedinců mezi běžnou populaci. Začleňování jedinců se speciálními potřebami v rámci volného času nabízí mnoho možností a setkává se s menšími obtížemi než při povinném školním vzdělávání. Účast na volnočasových aktivitách je dobrovolná, obsah činností je stanoven volně podle potřeb účastníků, není určeno, co se musí naučit, podstatný je osobnostní rozvoj, uspokojení zájmů, pocit pohody, ohodnocení dílčích pokroků. Z takto pojatého výchovného působení má prospěch jedinec zdravý i postižený. Navíc je z hlediska budoucnosti postižených jedinců velmi důležité rozvíjet jejich zájmy, učit je využívat volný čas. Mnozí v dospělosti obtížně nacházejí pracovní uplatnění, a tak se volný čas stává významným prostorem pro osobní rozvoj (Pávková 2014, s. 114−115).
Současným trendem je vytváření různorodých, heterogenních výchovných skupin.
Většinou se tím rozumí různorodost ve vztahu k pohlaví (chlapci i dívky) a z věkového hlediska (mladší i starší děti, dospělí). Výhodou heterogenních skupin je pestrost sociálních vztahů, učení mladších od starších, vzájemná pomoc, působení přirozených vzorů.
Heterogenní skupiny jsou přirozené, člověk se v nich během života běžně pohybuje. Pokud je to možné, je žádoucí pracovat s takovými skupinami i ve volném čase (např. oddělení školní družiny sestavené ze žáků nižších a vyšších ročníků, oddíl na letním táboře, ve kterém jsou děti různého věku, výchovná skupina v domově mládeže, rodinné skupiny v dětských domovech, členové zájmového kroužku apod.). Je samozřejmé, že heterogenní složení skupin není vhodné pro všechny druhy činností, např. pro závodní sportování. Různorodé skupiny zájmů, schopností, školní úspěšnosti a dalších (Pávková 2014, s. 113−114).
10 Obecný přínos sportovních aktivit
Sport významně napomáhá překonat fyzické i psychické následky postižení. Tělesný i duševní stav zdravotně postižených sportovců je pak podstatně lepší než postižených nesportovců. Sportovci se mnohem lépe vyrovnávají se svým handicapem, žijí společenštěji,
32
dosahují lepšího postavení v zaměstnání i v rodině a mají i lepší předpoklady pro zdravou výchovu svých dětí (Heller 1996, s. 98).
Pohybové aktivity jsou významným činitelem kvality života postižených osob. Pod pojmem kvalita života si můžeme představit fyzickou, psychickou a sociální pohodu.
Provozování sportu se podílí na rozvoji osobnosti a získání samostatnosti postiženého.
Společenská stránka sportu pomáhá handicapovaným začlenit se do majoritního kolektivu a odstraňuje pocity osamělosti, které je většinou často sužují. Sportovní činnost je zábavná, smysluplně naplňuje volný čas a přispívá optimistickému náhledu na život. Sportovní aktivity jsou tradičně využívány při rehabilitacích, ale v dnešní době už mají širší rozměr, například sociálně-psychologické aspekty. Sport, to je pro zdravotně postiženého výzva. Stanovení cílů a snaha o jejich dosažení má významnou psychickou hodnotu. Pokud je motivace dostatečná a schopnosti odpovídající, může postižený jedinec třeba právě ve sportu najít smysl života.
I přes handicap se pak z různých hledisek zdokonaluje, překonává překážky, podává lepší výkony a poráží soupeře. Vítězství může mít ve sportovní soutěži i určitý symbolický význam, a to jako výhra nad těžkým osudem. Nesporný je dobrý vliv sportu na psychický stav postiženého a v důsledku toho pozitivní ovlivnění i jeho okolí. Nezáleží na tom, jestli je sport provozován profesionálně, nebo rekreačně. Pro někoho je tím pravým přínosem, když sportuje vrcholově před diváky a za podpory sponzorů, jinému přináší největší radost, když se rekreačně v přírodě projede na kole. Jsou také lidé, které uspokojí jenom sporty adrenalinové (Heller 1996, s. 147).
Sport má pro tělesně postižené osoby bezesporu velký význam. Než ale sportovat skutečně začnou, musí vyřešit mnoho problémů a překonat překážky spojené s jejich handicapem. Bohužel nestačí mít pouze pevné odhodlání, ale musí brát v úvahu, že výběr aktivit je omezen rozsahem a typem jejich postižení. Volbu sportu ovlivňují i bariéry v dostupnosti k němu a finanční náročnost. Výdaje jsou většinou poměrně vysoké, v závislosti na sportu a jeho úrovni. Je nezbytné počítat minimálně s náklady na dopravu, speciální zařízení, kompenzační pomůcky a většinou je nepostradatelný i asistent (což bývá kamarád, nebo člen rodiny). Ať si postižený nakonec zvolí jakýkoli sport, bude na něj mít příznivé dopady. Nejlépe se jeví sporty, při kterých není na první pohled vidět, že dotyčný je postižený, tedy že nemá při sobě vozík nebo jiné pomůcky (raft, lyžování, plavání). Vyhne se tím pohledům, které jsou myšleny dobře, ale ve výsledku spíše škodí. Jsou to pohledy plné soucitu. Soucit není to, co si tělesně postižení přejí. Nechtějí se cítit tak, že to mají těžké, ale
33
chtějí zapadnout mezi ostatní a nebýt mezi nimi kvůli handicapu výjimeční. Na profesionální úrovni je sport pro zdravotně postižené definován jako sportovní disciplíny, kterých se účastní jen závodníci s určitým lékařsky ověřeným zdravotním postižením. Pravidla těchto disciplín a hodnocení dosažených výsledků je upraveno tak, aby mohly být srovnány s podobnými disciplínami pro nepostižené osoby. Hodnotí se nejen dosažené výsledky v jednotlivých disciplínách, ale také odděleně kategorie podle stupně a charakteru postižení tak, aby samo postižení nezpůsobovalo podstatné znevýhodnění či naopak zvýhodnění jednotlivých závodníků (Heller 1996, s. 161).
11 Fotbal−kolektivní míčová hra
Fotbal je tak trochu celosvětové „náboženství“. Je nejrozšířenějším sportem a z jeho úspěchu vlastně profitují i ostatní sporty. Dokladem toho je, že spousty rodičů, přestože sami provozují jiné sporty, dají své děti v počátcích právě na fotbal. Kvalita vedení tréninků je proto zcela zásadní pro celý sport (Plachý, aj. 2014, s. 13).
11.1 Charakteristika současného fotbalu
Fotbal je sportovní, týmová, branková hra a patří v naší republice k nejoblíbenějším sportovním hrám. Na profesionální úrovni je i faktorem ekonomickým a politickým, může také sloužit jako vhodná forma aktivního odpočinku a zábavy. Herní zatížení je určováno objemem, intenzitou a složitostí činností v průběhu utkání.
Současné pojetí hry je charakterizováno neustálým zvyšováním požadavků na intenzitu herních činností v utkání při současně se zvětšující složitosti. Hráč musí pohotově reagovat na neustále se měnící situace, rychle se rozhodovat a tvůrčím způsobem individuálně nebo ve spolupráci s ostatními spoluhráči řešit herní úkoly.
Vysoké nároky na hráče plynou ze značného objemu a intenzity zatížení v utkání.
Intenzita zatížení je nepravidelná – od maximální přes submaximální, až ke střední a nízké. Je závislá na úrovni soutěže, kondiční a technické úrovni hráčů, postu hráče, kvalitě soupeře a dalších (Votík, aj. 2007, s. 13).
34 11.2 Biologický a sociální vývoj jedinců
11.2.1 Tělesný růst
U většiny dětí je nadále rovnoměrný a poměrně pomalý. Pozvolné přírůstky svalové síly odpovídají malým změnám délek kostí, což dětem umožňuje poměrně snadno a přesně své tělo ovládat. Trvá zlatý věk motoriky a pohybového učení je třeba zdůraznit, že se tyto jedinečně příznivé podmínky týkají jak nervosvalové soustavy, tak i psychických procesů.
Týká se zejména herního vnímání (sebe, spoluhráčů, protihráčů a dalších podmětů), herního myšlení (hodnocení vjemu ze hry, porovnání s dřívější zkušeností nebo znalostmi se stanovenými herními úkoly, vstup vlastní představivosti atd.), vlastního rozhodnutí (co udělat), vykonání pohybu, zpětné informace (poznání úspěšnosti vykonaného pohybu a jeho vlivu na změnu herní situace, po němž následuje nové herní vnímání). Žáci jsou schopni rozdělovat pozornost na více současně probíhajících dějů i rychleji ji přenášet z jednoho na druhý. Dokážou si pozorněji všímat důležitých detailů v pohybu svých spoluhráčů nebo protihráčů. Soustředěnost na svůj výkon i výkon týmu bývá hlubší (Plachý, aj. 2014, s. 232).
11.2.2 Myšlení
Rozvíjí se silněji v abstrakci, to znamená, že si postupně dokážou představovat a vymýšlet i herní situace které nikdy nedělali ani neviděli, dokážou častěji nacházet podobnosti či rozdíly v různých způsobech provedení dovednosti nebo herní akce. Hráči jsou rovněž schopni, na rozdíl od předchozích let, vnímat více sociálních souvislostí ve větší skupině lidí ruku v ruce s rozvojem stavby mozku. Jejich myšlení tak začíná mít znaky expertního myšlení, postaveného na vlastní zkušenosti a logice odpovídající pokročilejšímu věku (Plachý, aj. 2014, s. 233).
11.2.3 Vlastní rozhodování
Rozhodnutí o tom, co hráč zahraje, má stejně zásadní důležitost jako u hráčů mladších.
Pokud si hráč nepřináší nějaký strach, podporuje herní iniciativu, dodává herní odvahu, podněcuje přemýšlení, vyvolává tvořivost, umožnuje výchovu a prosazení originality hráče.
Je cestou k vybudování zdravého sebevědomí postaveného na vlastních schopnostech a dovednostech. Ve známých situacích se rozhodovací proces hráče postupně zrychluje (automatizuje) a zpřesňuje. Vše důležité provádějí děti rychleji, v kratším čase a častěji
35
úspěšně, dokonce i při úplném odporu soupeře. Proto je jedním z klíčových úkolů ponechávat hráčům co nejčastěji možnost volby v herních situacích (Plachý, aj. 2014, s. 233−234).
11.2.4 Sociální vývoj
Na rozdíl od tělesného a psychického vývoje se značně mění. Plyne z něj, že kouč nyní získává ke svému základnímu úkolu, k vedení jednotlivých hráčů, další výchovnou a organizační pomůcku – mladší žáci přirozeným způsobem dozrávají k vědomí skupiny a k možnostem skupinové spolupráce (Plachý, aj. 2014, s. 234).
11.2.5 Vývojová připravenost na plánování a dodržování dohodnutého plánu.
Je podstatným a využitelným znakem psychiky mladších žáků. K tomu, aby ji hráči začali také používat, potřebují získat s plánováním zkušenosti. Trenér zde má značně rozsáhlé možnosti, co učit děti plánovat. Spolu mohou plánovat cíle tréninkových jednotek a týdenních cyklů a spolu je vyhodnocovat. Ne vždy se samozřejmě daří, aby plány a cíle byly reálné a realizovatelné. Cíl však musí být realizovatelný a jeho konkrétní kroky by měly přinášet v dohledné době viditelné či měřitelné výsledky (Plachý, aj. 2014, s. 234−235).
11.3 Obsah učení v kategorii mladších žáků
Trénink mladších žáků by měl obsahovat především zábavná cvičení a hry na individuální činnost s míčem, zábavná silově-rychlostně-obratnostní cvičení a pohybové hry, fotbalové hry a cvičení jeden proti jednomu, fotbal dvojic až pětic a poziční hry. Nelze podcenit ani zařazování typově odlišných obsahů pro pestrost nebo dočasný útlum některých typů her. S postupujícím věkem se zvyšuje význam protažením na konci tréninkové jednotky po uvolnění a mělo by být standardní součástí každého tréninku. Navíc se doporučuje rodičům i dětem, že se mají ještě jednou protáhnout v posteli před spaním, kdy jsou již svaly po tréninku uvolněnější (Plachý, aj. 2014, s. 122, 125).
11.3.1 Vedení míče a kličkování
Vedení míče by mělo postupně více a více odpovídat herní situaci. Při nácviku kliček jdeme od nejjednodušších k těm složitějším. Některé postupy upřednostňují rozfázovat pohyby i během kličky. Pro děti je velmi významné vidět a zkoušet celý pohyb bez fázování.
Nejjednodušší variantou pro děti je zkusit si kličky volně v prostoru, o něco složitější je
36
nechat je dělat kličku na nehybného soupeře (tyč či meta). Kličkou můžeme rozumět i různé typy změn směru s míčem (Plachý, aj. 2014, s. 127, 128).
11.3.2 Přihrávání a převzetí míče
Převzetím míče rozumíme zpracování po zemi se pohybujícího míče. Přihrávání a převzetí je vhodné učit v mírném pohybu hráče, do pohybu a s důrazem na první dotek směrem do strany. Při těchto základech samozřejmě vše ukazujeme co nejlépe, aby to děti co nejlépe opakovaly. Vedle postupu „ukázat co nejlépe“ se osvědčuje i postup „jak můžeme“
přebírat míč, na něž navazuje postup „a jak se tobě nejlépe“ přebírá míč. U těchto postupů má trenér hodně prostoru k povzbuzujícím otevřeným otázkám vedoucím hráče k přemýšlení nad tím, co právě dělají (Plachý, aj. 2014, s. 131).
11.3.3 Nácvik kopu
Nácvik kopu jako střely na branku můžeme kromě her a cvičení v pohybu spojených se zakončením na branky provádět kopáním penalt na více branek. Při nácviku je nutné opakovaně předvádět správné provedení a slovně doprovázet. Tím se stimuluje jak zrakové, tak sluchové vnímání. Pro samotné vnímání hráčů dotykem však opět přichází na řadu otázky k vlastním pokusům. Otázky samotné sice stimulují vnímání, ale ukázka správného provedení je velmi podstatná (Plachý, aj. 2014, s. 135−136).
11.3.4 Zpracování míče
K rozvíjení citu pro míč směrem ke zpracování můžeme využít i známé žonglování s míčem ve vzduchu. Kvalita dovedností však není dána tím, kolik udělá dítě „nožiček“.
Postupujeme tak, že hráči se učí „kouzelné zvednutí“, zvednou si míč nohou do rukou. Děti si rytmizují činnost žonglováním s dopadem. S rostoucí kvalitou zvyšujeme počet a rytmus této činnosti a dětem, kterým to jde individuálně zvyšujeme náročnost přidáváním druhé nohy.
Dotyk s míčem je důležitý pro získání míče pod kontrolu, a tedy pro zpracování (Plachý, aj.
2014, s. 136).
37
11.4 Cíle fotbalové přípravy v mladším školním věku
Ve vývoji mladých fotbalistů se zaměřujeme na rozvoj nejrůznějších dovedností. Je zřejmé, že ne všichni hráči požadovaných dovedností dosáhnou. Někdo bude více silový typ a bude ve hře používat jen základní typy kliček. Jiný hráč naopak bude vše naplňovat vrchovatě a třeba i předbíhat svou věkovou kategorii, ale herní vůle v těžkých momentech bude velmi upadat a hráč nebude schopen táhnout tým v těchto okamžicích.
Cílové dovednosti v mladších žácích?
▪ hrát výhradně konstruktivně
▪ po získání míče ihned zahajovat útočnou činnost a po ztrátě míče činnost obrannou se snahou získat míč zpět
▪ vnímat a rozlišovat důležitost podnětů kolem sebe („číst hru“) a podle toho jednat (volit svou činnost
▪ cíleně kombinovat včetně používání narážeček a kolmých přihrávek, nabíhat ještě před přihráním a zavolat si o míč ve vhodný moment
▪ snaha a odvaha obcházet protihráče, po obejití protihráče zrychlit
▪ vést či ovládat míč levou i pravou nohou výhodně podle situace
▪ obcházet soupeře různými kličkami do obou stran s použitím klamných pohybů
▪ přihrávat míč levou i pravou nohou, odhadnout razanci přihrávky dle vzdálenosti
▪ převzít a zpracovat po zemi letící míč oběma nohama tak, aby nezůstával míč pod tělem nebo neodskakoval
▪ střílet přímým nártem a vnitřní stranou nohy s pochopením kritických míst kopu
▪ používat tělo v obranných i útočných soubojích ke krytí míče, odrážení protihráče, předskočení protihráče
▪ tvořivě kombinovat bez učení se přihrávkovým schématům v tréninku
▪ vědomě využívat prostor hrací plochy v útočné fázi i obranné fázi
▪ nevzdávat utkání při nepříznivém stavu nebo když se hra nedaří, umět překonávat bolest a nepohodu
▪ vnímat tým jako skupinu, které chci věnovat část svého já, a od které mohu očekávat to samé (Plachý, aj. 2014, s. 248−250).
38