Za mentálně retardované (postižené) se považují takoví jedinci, u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je u nich individuálně odlišná. Příčinou mentální retardace je organické poškození mozku, které vzniká v důsledku strukturálního poškození mozkových buněk nebo abnormálního vývoje mozku. Za mentálně postižené se nepovažují osoby, u nichž došlo k zaostávání vývoje rozumových schopností z jiných důvodů, než je poškození mozku, a jejichž psychické procesy probíhají normálním způsobem, to znamená děti výchovně zanedbané, děti i dospělí se závažnými emočními poruchami nebo děti s vážným smyslovým postižením, které, není-li včas rozpoznáno, může způsobit zpoždění psychického vývoje. Tyto stavy připomínající mentální retardaci někteří autoři označují jako pseudooligofrenie. Mentálním postižením nebo mentální retardací nazýváme tedy trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku poškození mozku. Mentální postižení není nemoc, je to trvalý stav, způsobený neodstranitelnou nedostatečností nebo poškozením mozku. V současné době se pro označení snížení rozumových schopností nejčastěji užívá termín mentální retardace, který navozuje představu určité dočasnosti opožďování ve vývoji, napomáhá k překonávání fatalistických názorů na možnost zlepšování tohoto stavu, naznačuje relativnost a plynulost opožďování, a zejména na rodiče dětí působí více optimisticky než termín postižení, který vyvolává pocit trvalosti a nezměnitelnosti stavu dítěte (Švarcová, s. 28–29).
23 4.2 Klasifikace mentální retardace
Mentální retardace představuje výrazně sníženou úroveň inteligence. Při její klasifikaci se v současné době užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě. Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: lehká mentální retardace, středně těžká mentální retardace, těžká mentální retardace, hluboká mentální retardace, jiná mentální retardace, nespecifikovaná mentální retardace (Švarcová 2006, s. 33).
4.2.1 Lehká mentální retardace, IQ 50–69
V charakteristice této úrovně mentálního postižení se uvádí, že lehce mentálně retardovaní většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, udržovat konverzaci a podrobit se klinickému interview, i když si mluvu osvojují opožděně. Většina z nich také dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči a v praktických domácích dovednostech.
Hlavní potíže se obvykle projevují při teoretické práci ve škole. Mnozí postižení mají specifické problémy se čtením a psaním. Lehce retardovaným dětem velmi prospívá výchova a vzdělávání zaměřené na rozvíjení jejich dovedností a kompenzování nedostatků. Tato diagnóza zahrnuje slabomyslnost, lehkou mentální subnormalitu, lehkou oligofrenii (dříve označovanou jako debilitu) (Švarcová 2006, s. 33–34).
4.2.2 Středně těžká mentální retardace, IQ 35–49
U jedinců zařazených do této kategorie je výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči, a i jejich konečné schopnosti v této oblasti jsou omezené. Podobně je také omezena a opožděna schopnost starat se sám o sebe (soběstačnost) a zručnost. Také pokroky ve škole jsou limitované, ale někteří žáci se středně těžkou mentální retardací si při kvalifikovaném pedagogickém vedení osvojí základy čtení, psaní a počítání. Speciální vzdělávací programy mohou poskytnout postiženým příležitost k rozvíjení omezeného potenciálu a získání základních vědomostí a dovedností. Tato diagnóza zahrnuje středně těžkou mentální subnormalitu, středně těžkou oligofrenii (dříve označovanou jako imbecilitu) (Švarcová 2006, s. 34).
4.2.3 Těžká mentální retardace, IQ 20–34
Většina jedinců z této kategorie trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými vadami, které prokazují přítomnost klinicky signifikantního poškození či
24
vadného vývoje ústředního nervového systému. I když možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené, zkušenosti ukazují, že včasná systematická a dostatečně kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče může významně přispět k rozvoji jejich motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností, samostatnosti a celkovému zlepšení kvality jejich života. Tato diagnóza zahrnuje těžkou mentální subnormalitu, těžkou oligofrenii (Švarcová 2006, s. 35–36).
4.2.4 Hluboká mentální retardace, IQ je nižší než 20
Postižení jedinci jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům či instrukcím nebo jim vyhovět. Většina osob z této kategorie je imobilní nebo výrazně omezená v pohybu. Postižení jsou schopni pouze rudimentální neverbální komunikace. Mají nepatrnou či žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby a vyžadují stálou pomoc a stálý dohled.
Možnost jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené. Tato diagnóza zahrnuje hlubokou mentální subnormalitu, hlubokou oligofrenii (dříve označovanou jako idiocii) (Švarcová 2006, s. 36).
4.2.5 Jiná mentální retardace
Tato kategorie by měla být použita pouze tehdy, když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzorické nebo somatické poškození (Švarcová 2006, s. 36).
4.2.6 Nespecifikovaná mentální retardace
Tato kategorie se užívá v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit pacienta do jedné se shora uvedených kategorií (Švarcová 2006, s. 36).
5 Specifické potřeby jedinců se zdravotním postižením
Osoby se zdravotním postižením mají naprosto stejné potřeby jako ostatní lidé. Jediné, co je jiné, je to, jakým způsobem dochází k jejich uspokojování. Zdravotně znevýhodněná osoba potřebuje jistou pomoc, podporu nebo kompenzaci při uspokojování svých přirozených lidských potřeb. Je zapotřebí těmto lidem zpřístupnit možnosti, jak budou naplňovat své potřeby vzdělávání, pracovního uplatnění, kulturního vyžití, seberealizace, společenského uplatnění aj. Překážky, které se osobám se zdravotním postižením staví do cesty, mohou
25
způsobovat frustraci, deprivaci a mohou také ovlivnit harmonický vývoj jejich osobnosti (Novosad 2009, s. 29).
Jesenský (1993, s. 29–30) uvádí přehled o specifických potřebách ve vztahu k jednotlivým typům zdravotního postižení. Zaměřil se na osoby dlouhodobě nemocné (postižení respirační, kardiovaskulární, látkové výměny, karcinogenní aj.) a na osoby se zrakovým, tělesným, sluchovým a mentálním postižením. Snadno můžeme porovnat, jak se od sebe liší frekvence potřeb u jednotlivých typů zdravotního postižení a jaké mají rozdílné priority.
Například v oblasti léčení a léčebné rehabilitace lze sledovat vysokou frekvenci této potřeby u osob dlouhodobě nemocných a u osob s tělesným postižením, kdežto u osob se zrakovým, sluchovým a mentálním postižením je frekvence jen mírně zvýšená.
U pracovní rehabilitace a uplatnění můžeme pozorovat její vysokou frekvenci u osob se zrakovým, tělesným a mentálním postižením a pouze zvýšenou frekvenci dané potřeby u osob dlouhodobě nemocných a osob se sluchovým postižením.
O speciální vzdělání a speciální výchovu projevují ve vysoké míře zájem osoby se zrakovým a sluchovým postižením, zvýšená frekvence potřeby se projevuje u osob s tělesným postižením, mírně zvýšená u osob s mentálním postižením a osoby dlouhodobě nemocné vykazují jen běžnou frekvenci zmiňované potřeby.
Citové vyžití a uspokojení je ve vysoké míře potřebné pro všechny zkoumané osoby se zdravotním postižením, pouze u osob dlouhodobě nemocných je frekvence potřeby jen mírně zvýšená. Jednotnou shodu u všech zkoumaných osob s postižením a zároveň s nejvyšší úrovní frekvence můžeme sledovat u potřeby životní jistoty.
Logicky vysokou frekvenci potřeby protetiky a kompenzačních pomůcek mají osoby se zrakovým, tělesným a sluchovým postižením, které jsou velmi často odkázány na používání těchto pomůcek, kdežto osoby s mentálním postižením mají frekvenci potřeby jen mírně zvýšenou a osoby dlouhodobě nemocné mají frekvenci potřeby na zcela běžné úrovni.
Z pohledu zvýšení životních nákladů se frekvence této potřeby jeví na nejvyšší možné úrovni osobám se zrakovým a tělesným postižením, pro dlouhodobě nemocné je frekvence potřeby na zvýšené úrovni a osoby se sluchovým a mentálním postižením mají frekvenci zmiňované potřeby na běžné úrovni.
26
Vysokou frekvenci potřeby životního partnera shodně uvedly všechny zkoumané osoby, kromě osob s mentálním postižením, u kterých byla frekvence pouze na zvýšené prostřednictvím zájmových spolků či podpůrných klubů. Osoby se zdravotním postižením se chtějí začlenit a uplatnit v rámci majoritní společnosti do té míry, do které jim to zdravotní stav dovolí. Chtějí žít aktivně, začlenit se do aktivit ostatních. Tyto aktivity mohu být prostředkem k nenásilné a přirozené integraci zdravotně postižených do společnosti. V této souvislosti hraje zásadní roli úroveň bezbariérovosti města – tedy úroveň bezbariérovosti městské veřejné dopravy, chodníků ve městě, přechodů, dále vstupů do veřejných budov, lékařských ordinací, obchodů, restauračních a kulturních zařízení. Pro tyto osoby by měl být také k dispozici dostatek finančně přístupných bezbariérových bytů. Osoby se zdravotním postižením, pokud jim to jejich handicap umožní, mají také potřebu nezávislosti na své rodině, chtějí se v dospělém věku osamostatnit, tak jako jiní jejich vrstevníci. Avšak pokud pak žijí sami ve vlastní domácnosti, invalidní důchod společně s uznaným příspěvkem na péči mnohdy nepokryje jejich náklady na bydlení, stravu a potřebné služby, jako je například osobní asistence, pečovatelská služba apod. Rodiče dětí, které mohou s podporou sociálních služeb zůstat ve své vlastní domácnosti, samostatnost dětí podporují. Oceňují, pokud mají jejich děti možnost žít samostatný život nezávisle na své rodině. Podporují začlenění svých dětí do běžné populace, uvědomují si však také, že vazby na jiné osoby se stejným či podobným zdravotním postižením velmi důležité jsou také důležité (Dobiášová 2013).
6 Zájmové činnosti
Zájmové činnosti mají mezi ostatními volnočasovými aktivitami výsadní postavení.
Lze je chápat jako cílevědomé probouzení, uspokojování a rozvíjení zájmů a zároveň
27
i schopností. V průběhu zájmových činností dochází také k uspokojování významných potřeb, např. potřeby poznávání, seberealizace, příslušnosti k sociální skupině, sociálních kontaktů, potřeby pohybu apod. Zájem je jeden z psychických jevů, patří mezi významné motivy lidského jednání, aktivizuje osobnost jedince. Zájmy se utvářejí v průběhu života, lze je také označit jako učením získané předpoklady. Úzce souvisejí se schopnostmi. V průběhu zájmových činností lze specifické schopnosti objevovat a dále rozvíjet. Úspěšnost při určité činnosti bývá motivem k dalšímu úsilí. Zájmové činnosti dávají příležitost k neformálnímu vzdělávání, a tím k rozvoji osobnosti ve všech jejích složkách. Zároveň umožňují odpočinek, relaxaci, zábavu. Jako pro všechny volnočasové aktivity i pro ně platí požadavek dobrovolnosti (Pávková 2014, s. 66−67).
Zájmy dětí i dospělých se v průběhu života mění v souvislosti s věkovými zvláštnostmi. Vývoj probíhá od povrchních, labilních a různorodých zájmů k hlubším, stálejším a vyhraněnějším, s větší mírou specializace. Takto žádoucím směrem se však zájmy vyvíjejí pouze v podnětném prostředí s kladnými vzory a při nenásilném pedagogickém ovlivňování. Každá zájmová oblast má své výchovné cíle, obsah, metody a formy. Výchovné cíle se mohou vztahovat k utváření tělesných, psychických i sociálních znaků osobnosti s přednostním významem v určité oblasti. V oblastech psychiky se mohou vztahovat k rozvoji rozumovému, citovému a volnímu. Stanovení přiměřených výchovných cílů je jedním ze základních požadavků při vedení zájmových činností. Obsah zájmových činností vychází z charakteristiky oboru, z věkových zvláštností účastníků, z jejich přání, potřeb a konkrétního zájmového zaměření (Pávková 2014, s. 67−68).
6.1 Pravidelné a příležitostné zájmové činnosti
Za pravidelnou formu zájmových činností se považuje činnost zájmových útvarů (např.
pravidelné tréninky sportovního oddílu, schůzky kroužku vaření). Příležitostné jsou ty činnosti, které jsou zcela nepravidelné nebo se opakují v dlouhém časovém rozmezí (návštěva divadelního představení, exkurze do ZOO, oslavy Vánoc, Velikonoc apod.).
Pravidelné zájmové útvary mohou mít vedle svého zaměření různou podobu:
▪ zájmové kroužky (menší skupina, společný zájem),
▪ soubory (esteticko-výchovné zaměření, veřejná vystoupení),
▪ kluby (volnější struktura, spíše receptivní činnost),
▪ oddíly (tělovýchovné zaměření, součást většího celku),
28
▪ kurzy (omezená délka trvání, cílem je nabídnout osvojení konkrétních vědomostí, dovedností).
6.2 Organizované a spontánní zájmové činnosti
Obě formy mají své opodstatnění, své zastánce i odpůrce. Je proto vhodné nabízet dětem a mládeži obě formy tak, aby se vyhovělo individuálním potřebám. O nabídku spontánních zájmových aktivit narůstá zájem, jednotlivá školská zařízení (zvl. školní kluby, střediska volného času) se snaží tento zájem svojí nabídkou uspokojit.
6.3 Individuální, skupinové a hromadné zájmové činnosti
Při vedení zájmových činností se upřednostňují skupinové formy práce – práce s malými skupinami ve spojení s individuálním přístupem. (např. individuální výuka hry na hudební nástroj, sportovní oddíl, hromadná účast žáků školy na sportovních soutěžích) (Pávková 2014, s. 69).
Každá zájmová oblast má své výchovné cíle, obsah, metody a formy.
Výchovné cíle se mohou vztahovat k utváření tělesných, psychických i sociálních znaků osobnosti s přednostním významem v určité oblasti. V oblastech psychiky se mohou vztahovat k rozvoji rozumovému, citovému a volnímu. Stanovení přiměřených výchovných cílů je jedním ze základních požadavků při vedení zájmových činností.
Obsah zájmových činností vychází z charakteristiky oboru, z věkových zvláštností účastníků, z jejich přání, potřeb a konkrétního zájmového zaměření.
Při vedení zájmových činností lze využít všech rozmanitých metod slovních, názorných i metod praktických činností. Ze slovních metod se nabízí vyprávění, rozhovor, vysvětlování, výklad, popis, u vyspělejších účastníků i přednáška. Z názorných metod má své nezastupitelné místo předvádění (demonstrace) a systematicky vedené pozorování. Převažující vzhledem k činnostnímu pojetí volnočasových aktivit jsou metody praktických činností (Pávková 2014, s. 68).
29
7 Motivace a motiv
Motivace je proces usměrňování, udržování a energetizace chování, který vychází z biologických zdrojů. Pojem motivace v psychologii zatím značně nejednotný, nejčastěji chápán jako intrapsychický proces zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizace sil, energizace organismu. Projevuje se napětím, neklidem, činností směřující k porušení rovnováhy.
V zaměření motivace se uplatňuje osobnost jedince, jeho hierarchie hodnot i dosavadní zkušenosti, schopnosti a naučené dovednosti. Za nežádoucí motivaci jsou považovány strach, úzkost, bolest. Jde o interní proces regulace chování (osoba vynakládá úsilí při snaze o dosažení určitého cíle), dynamický stav (jsou zde přítomny hypotetické hybné síly), vycházející především z emočních a kognitivních procesů (Hartl, aj. 2000, s. 328).
Motivy (tj. pohnutky, příčiny) je možné dělit podle řady kritérií. Například na vnitřní motivy (vlastní iniciativa) a vnější motivy (vycházející z okolí), cyklické motivy (např. příjem potravy) a necyklické motivy (vycházející z momentální situace), primární motivy (vrozené, tělesné) a sekundární motivy (naučené, závislé na prostředí) (Kučera 2013, s. 81).
Motivace je proces iniciovaný výchozím motivačním stavem, v jehož obsahu se odráží nějaký deficit. Chování směřuje k odstranění tohoto deficitu, které je prožíváno jako určitý druh uspokojení. Výchozí motivační stav charakterizovaný nějakým deficitem lze označit jako potřebu. Chování je instrumentální aktivita zprostředkující vztah mezi potřebou a jejím uspokojením. Motiv pak vyjadřuje obsah tohoto uspokojení (Nakonečný 1995, s. 27).
Z uvedených charakteristik pojmu motivace vyplývá, že typické pro lidskou motivaci je tíhnutí k cílům. Cílem může být objekt, zkušenost, aktivita, stav či situace. Cíle a prostředky se u každého jedince liší. Motivy jsou uspokojovány určitými specifickými postupy. Výběr cíle závisí obvykle na minulé zkušenosti. V utváření a formování našich motivů hraje důležitou roli naše sociální okolí.
8 Sport jedinců se zdravotním nebo mentálním postižením
Osoby se zdravotním postižením sportovci? Ano! Ve 21. století se tento fakt stává stále více společensky vnímaným fenoménem. Sportovce vídáme v televizních spotech a pořadech, o jejich osudech se dozvídáme v článcích, v časopisech či na webových stránkách. Zkusme si však odpovědět na otázku, které sportovce s tělesným, zrakovým, sluchovým či mentálním postižením bychom byli schopni sami pojmenovat. Přes stoupající popularitu těchto „jiných“
30
sportovců jsou stále (a to nejen v Česku) zdravotně postižení sportovci na okraji zájmu médií a veřejnosti. A přitom je zapojení do sportu důležité nejen ze zdravotního hlediska, ale také z pohledu rozvoje osobnosti, rozvoje sociálních vztahů a kvality života jako takové.
V současnosti existuje několik základních směrů sportovního zapojení osob se zdravotním postižením. Jedná se o pojetí: paralympijské, hnutí speciálních olympiád, deaflympijské a nakonec také pojetí integrované. V paralympijském sportu nacházejí uplatnění převážně sportovci s tělesným a zrakovým postižením. Jednou ze zakládajících organizací Mezinárodního paralympijského výboru byla také sportovní organizace osob s mentálním postižením. Sportovci s mentálním postižením se paralympiád v současnosti účastní pouze okrajově ve vybraných sportech z důvodu komplikované klasifikace těchto sportovců. Světově velmi známé je hnutí speciálních olympiád (Special Olympics International), které se zaměřuje na rozvoj sportu, zdraví a kvality života osob s mentálním postižením (Kudláček, aj. 2013, s. 77).
S rostoucí integrací zdravotně postižených do intaktní společnosti narůstá také potřeba a zájem o integraci v oblasti sportu. Individuální integrace sportovců se zdravotním postižením je většinou spojena s integrací organizační. Integrace většinou nefunguje ve fázi sportovních přípravek a identifikace talentů. Výborným příkladem mohou být sportovci individuálních sportů, kteří mohou trénovat paralelně s intaktními sportovci a využívat sportovní infrastrukturu, pomůcky a trenéry v místních sportovních klubech. V současnosti u nás vidíme úspěšnou integraci například atletů, plavců, stolních tenistů či lukostřelců.
V některých případech je možné, nebo dokonce žádoucí, aby se sportovci se zdravotním postižením účastnili soutěží a závodů společně s intaktními sportovci (Kudláček, aj. 2013, s. 106−107).
9 Aktivity jedinců s hendikepem a volný čas
Jednou z možností, jak může osoba s tělesným nebo mentálním postižením trávit volný čas, je věnovat se sportovním aktivitám. Pro jedince s hendikepem mají pohybové aktivity stejný přínos jako pro kohokoli jiného. Můžeme tvrdit, že pohybové aktivity mají podstatný význam pro psychosociální rozvoj a pozitivně působí na zdravotní stav jedince.
31 9.1 Současný trend v oblasti volného času.
Při výchově ve volném čase je snaha o integraci postižených jedinců mezi běžnou populaci. Začleňování jedinců se speciálními potřebami v rámci volného času nabízí mnoho možností a setkává se s menšími obtížemi než při povinném školním vzdělávání. Účast na volnočasových aktivitách je dobrovolná, obsah činností je stanoven volně podle potřeb účastníků, není určeno, co se musí naučit, podstatný je osobnostní rozvoj, uspokojení zájmů, pocit pohody, ohodnocení dílčích pokroků. Z takto pojatého výchovného působení má prospěch jedinec zdravý i postižený. Navíc je z hlediska budoucnosti postižených jedinců velmi důležité rozvíjet jejich zájmy, učit je využívat volný čas. Mnozí v dospělosti obtížně nacházejí pracovní uplatnění, a tak se volný čas stává významným prostorem pro osobní rozvoj (Pávková 2014, s. 114−115).
Současným trendem je vytváření různorodých, heterogenních výchovných skupin.
Většinou se tím rozumí různorodost ve vztahu k pohlaví (chlapci i dívky) a z věkového hlediska (mladší i starší děti, dospělí). Výhodou heterogenních skupin je pestrost sociálních vztahů, učení mladších od starších, vzájemná pomoc, působení přirozených vzorů.
Heterogenní skupiny jsou přirozené, člověk se v nich během života běžně pohybuje. Pokud je to možné, je žádoucí pracovat s takovými skupinami i ve volném čase (např. oddělení školní družiny sestavené ze žáků nižších a vyšších ročníků, oddíl na letním táboře, ve kterém jsou děti různého věku, výchovná skupina v domově mládeže, rodinné skupiny v dětských domovech, členové zájmového kroužku apod.). Je samozřejmé, že heterogenní složení skupin není vhodné pro všechny druhy činností, např. pro závodní sportování. Různorodé skupiny zájmů, schopností, školní úspěšnosti a dalších (Pávková 2014, s. 113−114).
10 Obecný přínos sportovních aktivit
Sport významně napomáhá překonat fyzické i psychické následky postižení. Tělesný i duševní stav zdravotně postižených sportovců je pak podstatně lepší než postižených
Sport významně napomáhá překonat fyzické i psychické následky postižení. Tělesný i duševní stav zdravotně postižených sportovců je pak podstatně lepší než postižených