HOLOCAUST: ZLOČIN PROTI LIDSKOSTI A JEHO NÁSLEDNÉ POPÍRÁNÍ

HOLOCAUST: ZLOČIN PROTI LIDSKOSTI A JEHO NÁSLEDNÉ POPÍRÁNÍ

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7507R036 – Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Markéta Mansfeldová

Vedoucí práce: Mgr. Ing. Martin Brabec, Ph.D.

Liberec 2014

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

3

Anotace

Bakalářská práce je rozdělena do tří části, které spolu úzce souvisí. Její první část je zaměřena na seznámení s tématem holocaustu jakožto židovské tragédie. Seznamuje čtenáře se základními fakty týkajícími se této historické události. Druhá část práce je zaměřena na popírání holocaustu, které může být považováno za aktuální hrozbu, jelikož informovanost veřejnosti, převážně pak mládeže, o holocaustu klesá. Poslední část této práce je věnována snahám o zneužívání židovského utrpení, ať už z politických, mocenských či ekonomických důvodů.

Cílem této práce je ukázat, jak může být historie uchopena mnoha způsoby a jak právě její uchopení a interpretace je ovlivněno specifickým pohledem a úmyslem toho, kdo onu historickou událost vykládá.

Annotation

This thesis is devided into three parts which are closely related to each other. It's first part focuses on the introduction to the holocaust topic as a topic of jewish tragedy. It intorduces the reader with the bacis facts about this historical event. The second part is focused on holocaust denial, which can be considered as an actual threat because the public knowledge, mainly the knowledge of youth, is dwindling. The last part od this thesis focuses on the efforts to abuse the jewish suffering due to the political, power or economical reasons.

The goal of this thesis is to show how history can be grasped in many ways and how it's grip and interpretaion is influenced by specific view and by the intentions of who is interpreting the concrete historical event.

Klíčová slova: Židé, holocaust, genocida, historie, popírání holocaustu, zneužívání holocaustu

Key words: Jews, holocaust, genocide, history, holocaust denial, holocaust abuse

4

Poděkování

Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu své bakalářské práce Mgr. Ing. Martinu Brabcovi, Ph. D. nejen za velmi cenné rady týkající se výběru literatury, struktury a obsahu práce, ale hlavně za veškerý čas, který mi během jejího vzniku věnoval.

5

Cíl práce:

Cílem práce je rozbor zločinu proti lidskosti, který v dějinách nemá obdoby- rozbor holocaustu a jeho následného popírání.

První část práce je zaměřena na seznámení s tématem holocaustu a se základními fakty, které se daného tématu týkají.

Druhá část práce je věnována prozkoumání různých úhlů pohledu na tuto problematiku a snahám o zneužívání i o popírání holocaustu.

V závěru práce studentka shrne a zhodnotí získané a prozkoumané informace.

Metody: interpretace, komparace a kompilace prostudované primární a sekundární literatury

6

Obsah

HOLOCAUST ... 7

POJEM HOLOCAUST ... 7

PRŮBĚH HOLOCAUSTU ... 9

KDE A JAK DOCHÁZELO K LIKVIDACI ŽIDŮ ... 16

PROČ ZROVNA ŽIDÉ? ... 18

ZÁVĚREM ... 19

POPÍRÁNÍ HOLOCAUSTU ... 20

PROČ A JAK K POPÍRÁNÍ DOCHÁZÍ? ... 21

POPÍRAČI HOLOCAUSTU VE SVĚTĚ ... 21

SPOLEČNÉ RYSY POPÍRAČŮ HOLOCAUSTU ... 24

JAK PROTI TĚMTO LIDEM BOJOVAT? ... 25

PROCES S PRAVDĚPODOBNĚ NEJVĚTŠÍM POPÍRAČEM HOLOCAUSTU ... 25

ZNEUŽÍVÁNÍ HOLOCAUSTU ... 31

ŽIDOVSKÁ POLITIKA ... 32

HOLOCAUST JAKO MÝTUS AMERIKY ... 34

HOLOCAUST A AMERIČTÍ ŽIDÉ ... 35

ZÁVĚR ... 40

7

Holocaust

Pojem holocaust

V první řadě bych ráda vysvětlila, proč jsem se uchýlila k rozhodnutí ve své práci, již od jejího počátku, označovat tuto historickou událost jako holocaust, i když k toto pojmenování bylo poprvé použito na konci osmdesátých let. Do roku 1979, než pojem holocaust dorazil do Evropy, bylo pro tuto historickou událost užíváno několik termínů.

Sám Adolf Hitler nazýval tuto událost jako konečné řešení židovské otázky, můžeme se také setkat s dalšími termíny, jako je třeba vyhlazení židovské populace. Od příchodu pojmu holocaust se málokdy setkáme s jiným, jasnějším, či snad pro širokou veřejnost srozumitelnějším označením této události.

Pojem holocaust dorazil do zemí střední Evropy s v roce 1979 se stejnojmenným filmem.¹ Slovo označovalo právě spíše film, než historickou událost. To se ale brzy změnilo a pojem holocaust se začal používat k označení historické události vyvražďování evropských Židů. Holocaust je slovo pocházející z řeckého jazyka, který se překládá jako

„zapálená oběť“. Holocaust tedy označuje skutečnost, že miliony lidí byly spáleny na popel.

Definice holocaustu

V úvodu bych si ráda vypůjčila slova izraelského historika českého původu Jehudy Bauera, který říká: „Smyslem historiografické definice je pomoci nám pochopit událost nebo události, které definuje. Poněvadž život je nekonečně složitější než jakákoli definice, definice už z definice nikdy nemohou plně odpovídat událostem, které mají definovat.“² Po pročtení několika knih zaměřených na tuto tématiku a hledání definic této historické události jsem došla k závěru, že šance najít jen několik definicí, které se budou shodovat, jsou velmi malé. V širších definicích se většina historiků ovšem shoduje na jednom. Holocaust vypovídá cosi hrůzného o lidském druhu a dá se na něj nahlížet jako na všeobecně lidskou tragédii, která v lidské civilizaci nemá obdobu.

Ve své práci bych ráda zmínila dvě definice, které zaujaly mou pozornost. První z

1Film Holocaust-film režiséra Marvina J. Chomského sledující život jedné židovské rodiny za doby nacistického Německa

2BAUER, Jehuda. Úvahy o holokaustu. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1739-0. S. 25.

8

nich je velmi stručná definice použitá na Konferenci o prevenci genocidy³ v lednu roku 2004 ve Stockholmu, která zjednodušeně říká, že holocaust je předem naplánovaný pokus fyzicky zlikvidovat každého člena etnické, národní nebo rasové skupiny. Holocaust se dá definovat tedy jako genocida. Je-li genocida řízenou snahou, jak zlikvidovat podstatné základy života určitých společenství a má-li genocida za cíl právě tato národní společenství zničit, pak holocaust opravdu může být definován jako nacistická genocida, ovšem ve smyslu velmi radikálním.

Druhou definici holocaustu, která mne během mého bádání zaujala, předkládá Zikmund Bauman. Jeho názory na holocaust jsou poměrně ojedinělé, a proto jsem se rozhodla ve své práci použít nejen jeho vysvětlení holocaustu, ale i některé další myšlenky. Zásadní roli v názorech Zigmunda Baumana na otázku co je holocaust hraje termín kategoriální vražda.⁴ Kategoriální vraždy jsou význačné tím, že jejich oběti, ať už dospělí muži, ženy, či děti, jsou vyhlazováni na základě jejich zařazení do určité kategorie. Tyto vraždy mohou být také chápány jako pravý opak boje, pravý opak střetnutí sil. Kategoriální vraždění se tedy vyznačují hlavně svou jednostranností a pasivností ze strany obětí, která je zajišťována pachateli. Dalším ze znaků kategoriální vraždy je snaha připravit oběti o jejich lidství.

Proč vlastně k takovým vraždám dochází? Kategoriální vraždy jsou jedním z kroků budování řádu. Bauman podává velmi názornou ukázku na plení zahrady. Cheme- li nějak harmonicky uspořádat naši zahradu, také musíme určit kategorii plevel, do které zařadíme ty rostliny, které nám do harmonického řádu zahrady nezapadají. A následně je odstranit. Tím, že eliminujeme plevel, vytváříme harmonický řád. Stejnou snahu mělo Německo při eliminaci Židů. Vytvořit harmonickou společnost a nastolit v ní harmonický řád.

Bauman tvrdí, že holocaust a jeho odkaz je natolik složitý, než abychom mohli s jistotu říci, že díky němu se začal rozvíjet etičtější, morálnější a bezpečnější svět.

„Minulost nezasahuje do přítomnosti přímo-veškeré zásahy zprostředkovává příběh.“⁵ Minulost k nám promlouvá pomocí příběhů, promlouvá k nám tedy pomocí vypravěčů, kteří, nikdy nejsou a nikdy nebudou schopni podat příběh tak, jak skutečně byl. Lidská paměť, snaha udělat se lepším, skrýt svou slabost a oprostit se od našeho pohledu, jsou

3 Konference o prevenci genocidy-setkání zástupců šedesáti vlád a mezinárodních organizací za účelem zabránit novým genocidám

4 BAUMAN, Zigmunt. Modernita a holocaust. 2. vyd. Praha: SLON, 2010. ISBN 978-80-7419-028-5. S. 302.

5BAUMAN, Zigmunt. Modernita a holocaust. 2. vyd. Praha: SLON, 2010. ISBN 978-80-7419-028-5. S. 21.

9

faktory tak silnými, že ovlivní každého jednoho vypravěče příběhu. Na holocaust bude vždy jinak nahlížet židovský a jinak německý historik. Tyto faktory pak mají za následek fakt, že příběh se k nám nedostává se stejné podobě, v jaké byl prožit.

Bauman zastává názor, že k holocaustu došlo díky síle lidského přesvědčení o pravdivosti tvrzení, že silnější přežije. Že dokud je člověk silný, pak vše, čeho se dopustí na slabším, mu beztrestně projde. Díky této lidské teorii se spouští takzvaný schizmogenetický řetězec, který zjednodušeně říká, že na sílu je třeba reagovat silou.⁶

Co si tedy máme vzít z odkazu holocaustu? Jelikož se holocaust odehrál v době vrcholu úspěchů lidské kultury, v době vysoké úrovně civilizace a v moderní, racionalizované společnosti, stal se nejen historickou tragédií, ale hlavně milníkem v dějinách lidstva, který ukazuje, jaký charakter a jakou povahu může naše civilizace mít.

Dle názoru polsko-britského sociologa židovského původu Zigmunda Baumana má být právě proto největším a nejdůležitějším ponaučením holocaustu nutnost vědomí a snahy podniknout takové kroky, které by zamezily separování společnosti. Nesmí dojít k situaci, kdy ve společnosti bude existovat dvojí metr, kdy se znovu připraví úrodná půda pro svedení boje o přežití. Mám-li dojít k nějakému závěru plynoucímu z jeho myšlenek, pak prevencí před opakování takové situace, která v minulosti nastala, by měla být snaha morálně pozvednout jedince a s nimi celou společnost. Lidé s morálně pozvednutými zásadami, které budou ctít přikázání miluj bližního svého nebudou činit ostatním to, co nechtějí, aby činili oni jim. Zamezíme tak snaze o separování určitých skupin na okraj společnosti a následné bitvě o přežití. Ať už bitvě v klasickém slova smyslu, se střetnutím dvou či více sil nebo bitvě formou kategoriálních vražd. „Hlavními trofejemi bitvy jsou poučení, která se z minulosti vyvodí.“⁷

Průběh holocaustu

O přesném datu, kdy padlo rozhodnutí o konečném řešení židovské otázky se dodnes diskutuje. Bez diskuzí je pak předkládán fakt, že konečnému řešení židovské otázky předcházela dlouhá léta útlaku a diskriminace příslušníků židovské komunity, která odstartovala ihned po nacistickém uchopení moci v Německu roku 1933.

6 BAUMAN, Zigmunt.Modernita a holocaust. 2. vyd. Praha: SLON, 2010. ISBN 978-80-7419-028-5. S. 26.

7BAUMAN, Zigmunt.Modernita a holocaust. 2. vyd. Praha: SLON, 2010. ISBN 978-80-7419-028-5. S. 22.

10

Zaměříme-li se na to, kdy došlo k odsouhlasení plánu na vyvražďování údajných nepřátel státu, může nám být nápomocen nález písemností nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Můžeme s jistotou říci, že neoficiální rozhodnutí o konečném řešení židovské otázky padlo o něco dříve, než se konala konference ve Wannsee, před jejímž zmíněním bych se ráda pozastavila právě u nalezených písemností Hitlerových spolupracovníků.

Ráda bych se pozastavila u deníku Josefa Goebblese, jednoho z nejvýše postavených nacistických představitelů zastávajícího funkci říšského ministra propagandy, ve kterém nalezneme zmínku o proslovu Hitlera dne 12.12.1941 před pěti desítkami nejvyšších představitelů Národně socialistické německé dělnické strany, kde jim připomněl, že již v roce 1939 je, před Velkoněmeckým říšským sněmem, varoval před možností vyhlazení Židů v případě, že vypukne válka.

„Chci dnes opět být prorokem: Pokud by se mezinárodnímu finančnímu židovstvu uvnitř Evropy i mimo ni podařilo uvrhnout národy ještě jednou do světové války, potom výsledkem nebude bolševizace Země, a tím vítězství židovstva, nýbrž zničení židovské rasy v Evropě“.⁸

Jelikož den před Hitlerovým proslovem proneseným před nejvyššími představiteli NSDAP⁹, 11. prosince roku 1941 Německo v reakci na útok na Pearl Harbor¹⁰ a v reakci na americké vyhlášení války Japonsku, vyhlásilo samo válku Spojeným státům, došel Hitler k závěru, že tento čas již nastal a vyhlazení Židů je nevyhnutelné.

Doposud nebyl nalezen žádný přímý důkaz, že by toto bylo Hitlerovo nařízení.

Hovoří se o tom, že se spíše jednalo o určitý návod, co mají jeho podřízení začít konat.

Toto „nařízení“ bývá označováno jako Vůdcovo přání. Vůdcovo přání pak může být považováno za určitý eufemismus pro to, co má být vykonáno. Tím byla pomyslně schválena genocidní politika a vyvražďování údajných nepřátel státu.

Oficiální přijetí plánu, na systematické vyvraždění Židů, které bylo nazváno jako Konečné řešení židovské otázky proběhlo 20. ledna roku 1942 na již zmíněné konferenci

8 Hitler in: JÄCKEL, Eberhard. Hitlerův světový názor: projekt jedné vlády. 1. vyd. Praha: Paseka, 1999. ISBN 80- 7185-254-6. S. 61.

9NSDAP-Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistiche Deutsche Arbeitepartei)

10Pearl Harbor-přístav na Havaji, jehož napadení 7.11.1941 Japonskem mělo za následek vstup USA do 2. světové války

11

na berlínském předměstí Wannsee.¹¹ V době oficiálního přijetí tohoto plánu už však byly stovky tisíc Židů zavražděny a můžeme hovořit o tom, že jejich vyhlazování bylo v plném proudu.

Ani z oficiálního přijetí však neexistuje žádný důkaz o tom, že by Adolf Hitler nějaký dokument, ve kterém by přikázal vyhlazení židovského obyvatelstva, kdy podepsal. Zřejmě právě tento fakt můžeme považovat za důvod, proč většina historiků bere jako závazné odsouhlasení systematického vyvražďování Židů už rok 1941.

Časová osa

Kdybychom se snažili načrtnout časovou přímku, která by ukazovala průběh diskriminace a utlačování Židů v období před vypuknutím holocaustu, jehož vrcholem bylo jejich hromadné vyvražďování, prvním bodem by byl rok 1933. Pokusila jsem se vybrat nejdůležitější momenty v průběhu několika let a ukázat na nich stupňující se nacistické násilí.

Rok 1933

V roce 1933, po příchodu nacistů k moci, začal jimi organizovaný celonárodní bojkot židovských profesí a obchodů. Téhož roku byl vydán zákon o obnovení úřednického stavu - tímto zákonem byli Židé vyloučeni ze státních služeb a zároveň také znamenal konec židovských učitelů.

Ještě roku 1933 došlo k otevření prvního tábora v Dachau.¹²

Rok 1934

2. srpna roku 1934 se po smrti Hindelburga stává prezidentem Adolf Hitler.

Rok 1935

Roku 1935, po přijetí zákona, který zakazoval všem osobám neárijského původu vstupovat do armády, byly 15. září vydány Norimberské zákony. Tyto zákony zbavily Židy nejen státního občanství, jelikož stanovily, že občanem Říše, který může využívat

11Konference ve Wannsee- schůzka nejvyšších představitelů Německa na zámečku na břehu jezera Wannsee poblíž Berlína.

12Dachau-Německé město ležící dvacet kilometrů severně od Mnichova

12

všech politických práv, mohl být pouze člověk německé krve, ale také práva zastávat veřejný úřad.¹³

Vydání zákona Na ochranu německé krve a německé cti zakázalo Němcům uzavírat sňatky s kýmkoli židovského původu.

Rok 1938

Rok 1938 může být hodnocen jako přelomový rok, během kterého došlo k první, větší násilné akci proti Židům. Atentát v Paříži na německého diplomata¹⁴, spáchaný Herschelem Grynszpanem na protest proti útlaku a pronásledování Židů, byl pro Německo impulzem k odvetné akci. V noci z devátého na desátého listopadu (tedy tři dny po atentátu), uspořádali nacisté odvetný pogrom. Tento celoněmecký pogrom proti židům bývá označován jako Křišťálová noc. Jeho pojmenování má symbolizovat zvuky rozbitého skla dopadajícího na zem. Tuto noc bylo zatčeno 30 000 Židů, dalších 91 bylo zabito. Došlo ke zničení více než tisíců synagog a velké spousty židovského majetku.¹⁵ Paradoxně po Křišťálové noci, jako trest za rozpoutání zkázy, dostala židovská komunita pokutu ve výši jedné miliardy německých marek.

Ještě téhož rok došlo k přijetí zákonů, které vyloučily Židy z ekonomického života. Židovské děti byly vyloučeny z německých škol a od konce roku 1938 začaly být židovské děti evakuovány pryč z Říše.

Rok 1939

V listopadu roku 1939 bylo přijato opatření, které nařizovalo všem Židům v Polsku nosit na oděvu šesticípou žlutou hvězdu s černými okraji, které měla za úkol viditelně je odlišovat od ostatního obyvatelstva a měla sloužit jako vnější symbol nepřítele.¹⁶ Tato hvězda, Davidova hvězda, je považována za symbol judaismu.

Označování Židů žlutou hvězdou se z Polska přesouvalo do okolních států a v září roku 1941 začalo toto opatření platit pro všechny Židy na celém území Říše. Porušení tohoto

13COLLOTTI, Enzo. Hitler a nacionalismus. 1. vyd. Praha.: Columbus, s.r.o., 1996. ISBN 80-85928-44-2. S. 76, 77.

14Německý diplomat-atentát byl spáchán na Ernesta von Ratha, který v té době úřad zastával

15 GILBERT, Martin. Křišťálová noc: Předehra záhuby. 1. vyd. Praha: BB/ art s.r.o., 2007. ISBN 978-80-7381-028- 3. S. 13.

16 COLLOTTI, Enzo. Hitler a nacionalismus. 1. vyd. Praha.: Columbus, s.r.o., 1996. ISBN 80-85928-44-2. S. 83.

13

nařízení bylo pokutováno peněžně, konkrétně pokutou 150 marek či pobytem ve vězení v délce šesti týdnů. V praxi však trest záležel na libovůli gestapa. Židé tak za porušení nařízení mohli být pouze napomenuti, v krajním případě mohli být však i potrestáni smrtí.

Rok 1940

Roku 1940 došlo díky zřízení ghett k oddělení Židů od zbytku obyvatel.

Rok 1941

V červnu roku 1941 začalo v Sovětském svazu systematické vyhlazování Židů (tedy o sedm měsíců dříve, než došlo k oficiálnímu přijetí plánu konečného řešení židovské otázky ve Wannsee). Během roku 1941 byli vyhlazováni pouze muži ve válečném věku.

5. září roku 1941 datujeme první použití cyklonu B používaného k hromadnému zabíjení židovských vězňů .

Koncem roku 1941 bylo, od začátků útisku židovské komunity, zabito již více než dva miliony Židů.

Rok 1942

V lednu roku 1942 proběhla konference ve Wannsee. Tato konference byla přísně tajným setkáním nejvyšších představitelů nacistického Německa a jejím předmětem bylo konečné řešení židovské otázky. Na této konferenci došlo k domluvě nejvyšších nacistů na vyvraždění všech evropských Židů. Až v roce 1947 byly nalezeny kopie zápisů¹⁷, které byly na této tajné konferenci pořízeny. Dodnes jsou jediným důkazem o tom, že tato konference proběhla, co bylo jejím tématem a jaké byly její závěry.

Bezprostředně po konferenci ve Wannsee došlo k hromadným deportacím Židů do táborů, ve kterých probíhalo jejich systematické vyvražďování. K původně vyvražďovaným mužům ve válečném věku se přidali muži všech věkových kategorií, ke konci července ženy a v srpnu již docházelo i k vyhlazování dětí.

17Zápisy-nalezeny v jednom z říšských ministerstev, pořízeny říšským sekretářem Martinem Lutherem

14

Za zmínku jistě stojí i fakt, že roku 1942 informoval Světový židovský kongres nejen americkou, ale i britskou vládu o tom, co se děje v Evropě a o hromadném vyvražďování jejich komunity.¹⁸

Během roku 1942 se pak vyvražďování židovského obyvatelstva rozšířilo z Říše do Polska a později i do zbytku Evropy.

Rok 1943

V roce 1943 došlo k likvidaci většiny židovských ghett a Adolf Hitler zakázal veřejné zmínky o konečném řešení židovské otázky. Zde bych ráda citovala krátkou pasáž z proslovu H. Himmlera, který pronesl v dubnu roku 1943, aby si čtenář této práce udělal určitou představu o tom, jak ke konečnému řešení židovské otázky přistupovali v jejích posledních fázích nejvyšší představitelé nacistického Německa.

„ Konečné řešení je z určitých aspektů jen technický problém, něco jako odvšivení, když je nebezpečí tyfu. Ničit vši nevyžaduje světový názor. Je to otázka čistoty. Brzy nebudeme mít vši.“¹⁹

Rok 1944

Poslední rok války už bylo německým nacistům jasné, že válku prohrají. Právě proto se Adolf Hitler a jeho věrní rozhodli svrhnout do záhuby co nejvíce lidí. I když už si byl Hitler téměř jistý svou porážkou, nechával své vojáky bojovat dál a dál. Nejen kvůli snaze zvrátit vítězství na svou stranu, ale hlavně kvůli snaze zakrýt holocaust. Jedinou evropskou zemí, ve které zatím zůstávalo židovské obyvatelstvo ušetřeno, bylo Maďarsko. To se však změnilo na jaře roku 1944, kdy bylo rozhodnuto deportovat do Osvětimi co nejvíce Židů. Trvalo pouhých 12 týdnů, než 437 tisíc Židů dorazilo do koncentračního tábora Osvětim. Velká většina z nich byla ihned po příjezdu zavražděna.

S listopadem roku 1944 můžeme datovat poslední plynování vězňů v Osvětimském táboře. Vzhledem k postupu ruské armády byly všechny plynové komory na rozkaz Heinricha Himmlera poté zničeny.

18 WISTRICH, Robert Solomon. Hitler a holocaust: okolnosti a příčiny holocaustu. 2. vyd. Praha: Slovart, 2008.

ISBN 978-80-7391-156-0. S. 321.

19Himmler in: BESANCON, Alain. Nemoc století: komunismus, nacismus a holocaust. 1. vyd. Praha: THEMIS, 2000. ISBN 80-85821-89-3. S. 26.

15

V průběhu čtyř měsíců, od ledna do dubna roku 1945, došlo k osvobození táborů.

Když se osvobozenecká vojska dostala do koncentračních táborů, na jejich pomoc už zde čekalo jen necelých 50 tisíc Židů. Šest milionů lidí zemřelo. Když obrázky z táborů obletěly svět a ukázaly lidem, co spatřili vojáci při osvobození, jak zubožení Židé nebyli schopni pohybu a jen vyděšeně zírali, zavládl po celém světě hromadný šok. O to větší, že v roce 1944 už byla Osvětim veřejným tajemstvím a tak vyvraždění maďarských Židů probíhalo prakticky za tichého přihlížení světa. Poté, co se na říšské území dostala vojska Spojenců, byl Himmlerem vydán rozkaz, aby ti, kteří přežili a zůstali ještě v táborech byli zahnáni do říše, tedy aby nikdo z nich nebyl osvobozen a nezůstal živý. Tyto pochody bývají označovány jako „pochody smrti“, kdy se na západ doslova vlekly desítky tisíc lidí. Polomrtvých lidí.

V průběhu měsíce dubna a května spáchali sebevraždu nejmocnější muži Říše.

Svůj život dobrovolně ukončil nejen Adolf Hitler (30. dubna) a Joseph Goebbels (1.

května), ale také Heinrich Himmler (23. května).

V květnu dochází ke kapitulaci nacistického Německa a devatenáctého listopadu roku 1945 byl zahájen soudní proces před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku.²⁰ Při tomto procesu byla vznesena tři základní obvinění. První bylo obvinění za zločiny proti míru (příprava agresivních válek), druhým obviněním bylo obvinění za válečné zločiny (porušení válečných norem) a třetím pak obvinění za zločiny proti lidskosti (genocida, deportace do táborů).²¹

Kritika po osvobození - příliš pomalé reakce spojenců?

Reakce Spojenců²² na holocaust vzbuzuje pochybnosti již od konce války. Bývají nařčeni z opuštění Židů či dokonce ze spoluviny na této události. Osvětim byla Spojenci několikrát vyfocena, ale z nepochopitelných důvodů nebyla nikdy bombardována, což bývá používáno jako ukázka trestuhodného nezájmu o tragédii, které se mohlo alespoň

20Noribmerský proces: měl za úkol odsoudit hlavní aktéry nacistických válečných zločinů

21 COLLOTTI, Enzo. Hitler a nacionalismus. 1. vyd. Praha.: Columbus, s.r.o., 1996. ISBN 80-85928-44-2. S. 150, 151.

22Spojenci-koalice mocností stojících během druhé světové války proti mocnostem Osy. Mezi nejvýraznější spojence patřilo například Polsko, Spojené království, Francie.

16

částečně předejít, kdyby jí při jejím vyplouvání na povrch bylo věnováno více pozornosti.

Příkladem může být vyfocení Osvětimského tábora 4. dubna roku 1994 americkým průzkumným letounem, který mapoval nedalekou továrnu na výrobu gumy. Tyto fotografie zachytily tábor, krematorium, ostnaté dráty i strážní věže. Odpověď na otázku, proč nikdo na fotografie tábora nezareagoval a proč na jejich základě nikdo nezorganizoval útok, zůstane nejspíše navždy pohřbena v naší historii.

Nahum Goldmann²³ z Židovského světového kongresu se v říjnu roku 1944 snažil podniknout kroky, které by situaci změnily. Náměstek amerického ministra obrany, John McCoy mu podal informaci, že o cílech bombardování nerozhodují oni, ale Velká Británie. Proto se Goldmann obrátil ještě na britského leteckého generála, který mu řekl, že jedinou záchranou pro Židy bude, když Spojenci vyhrají válku.²⁴

Nesmí být opomenuta ani forma odporu, která zachránila tisíce Židů. Obyčejní lidé, kteří, ať už ukrývali Židy, či jim hledali úkryty a dávali jídlo, zachránili obrovské množství Židů i s vědomím, že riskují nejen svůj život, ale i životy všech členů své rodiny.

Hlavním problémem celého odporu, ať už židovského, německého, či Spojeneckého byl fakt, že si nikdo příliš dlouhou dobu nechtěl připustit, že se něco takového, jako je holocaust, opravdu děje.

Kde a jak docházelo k likvidaci Židů

Ráda bych se krátce vrátila k místům, kde pod rukama nacistů zemřela během druhé světové války většina Židů. Původně koncentrační, později vyhlazovací tábory byly zřízeny za účelem nejprve separace, později pak samotného vyhlazování nepřátel nacistického Německa. Jak bylo již zmíněno, první koncentrační tábor (původně pro politické vězně) vznikl ještě téhož roku, kdy došlo k uchopení moci nacisty. V březnu 1933 byl otevřen tábor v Dachau.²⁵ Krom zřizování táborů nacisté obnovili i středověký model ghett, do kterých byli slučováni židovští obyvatelé nejen z daného města, ve kterém bylo ghetto zřízeno, ale také ze vzdálenějších míst, která byla okupována.

23Nahum Goldmann-dlouholetý předseda Světového židovského kongresu, autor knihy Židovský paradox (v originále

The Jewish Paradox)

24 KNOPP, Guido. Holokaust: zločin proti lidstvu. 1. vyd. Praha: Ikar, 2008. ISBN 978-80-249-1075-8. S. 19.

25 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. 1. vyd. Praha: Agro, 2006. ISBN 80-7203-818-4. S. 41.

17

Koncentrační a vyhlazovací tábory

V koncentračních táborech byli lidé registrováni svým jménem, bylo jim přiděleno číslo, byli zařazeni do seznamu vězňů a většinou jim byla rovnou přidělena práce, kterou budou v táboře vykonávat. Všichni věznění v táboře byli odděleni od vnějšího světa, nuceni k práci a žili v bídě a podmínkách, které ani zdaleka neodpovídají lidským potřebám. Statisíce obětí v těchto táborech bylo usmrceno všemi možnými způsoby. Ať už hladem, vyčerpáním, násilím, zastřelením, či mučením.

Vyhlazovací tábory začaly být zřizovány později, než tábory koncentrační.

Vyhlazovací tábory fungovaly na jiném principu, než tábory koncentrační. Celé skupiny údajných nepřátel státu, od dětí až po starce byly transportovány do vyhazovacích táborů z míst vzdálených stovky či tisíce kilometrů. Po příjezdu do tábora bylo ponecháno na živu pouze několik osob potřebných pro hladký průběh zabíjení v táboře a ostatní byli krátce po příchodu do tábora zastřeleni nebo rovnou nahnáni do plynových komor, jejichž funkčnost byla poprvé vyzkoušena roku 1941 a v prosince roku 1941 byl na území Polska otevřen první vyhlazovací tábor vůbec.

Markantní rozdíly mezi koncentračními a vyhlazovacími tábory byly s blížícím se koncem války téměř smazány. Koncentrační tábory, původně sloužící jako místa k vyřazení politické opozice a k izolaci obyvatel se s počátkem druhé světové války proměnily. Koncentrační tábory začaly fungovat stejně jako tábory vyhlazovací. Přestaly tedy plnit funkci vězení, ale začaly sloužit primárně jako popraviště a jako místa masového vyvražďování.

Zlom v historii-průmyslové zabíjení Židů

Dne 5. září 1941 bylo 600 sovětských vojáků a 300 nemocných, převážně polských vězňů, nahnáno do osvětimského bloku 11, kde na nich byl poprvé testován preparát kyseliny kyanovodíkové „cyklon B“.²⁶ Úspěšně, dle německých zpráv. Byl objeven prostředek k průmyslovému zabíjení lidí. Byl objeven prostředek, který byl levný, rychlý, účinný, tichý a hlavně zabíjel bez krve. Byl tedy považován za

„humánnější“. Tím byl učiněn poslední krok k největšímu zločinu proti lidskosti v dějinách. Trvalo několik měsíců od prvního použití, než v táboře v Osvětimi, která byla považována za centrum pro vyhlazování Židů, začali být Židé zabíjeni průmyslově.

Do plynové komory byli vězni voděni v ujištění, že jdou do sprch či na

26Cyklon B-kyanovodík, jeden z nejprudších a nejrychlejších jedů na světě

18

dezinfikování, že je tam čeká jídlo i káva. Po zavření dveří byl dovnitř vhozen otvorem shora cyklon B. Plyn postupně vnikal vězňům do plic a po dvaceti minutách bylo po všem. Spotřeba na jednu komoru, tedy na vyvraždění cca 1500 lidí byla pouhých 5 kilogramů cyklonu B. Židé byli z komory vytahováni a odváženi na kremaci, před kterou byly ještě mrtvým vylámány zlaté zuby a ženám ostříhány vlasy.²⁷ Židé byli zabíjeni cyklonem B nejen v Osvětimi, ale postupně i v Chelmně, v Belzeci, Treblince, Malém Trostinci i Sobiboru. Synonymem pro celý holocaust se stal koncentrační tábor Osvětim- Březinka, ve kterém s největší pravděpodobností zemřelo nejvíce obětí. I když velkou většinu dokumentů stihli nacisté zničit a tak počty počty obětí nikdy nebudou přesné, badatelé o holocaustu dospěli k názoru, že v Osvětimském táboře zemřel pod rukama nacistů více než milion židovských mužů, žen i dětí.²⁸

Proč zrovna Židé?

Zcela nepochybně si otázka, proč se terčem Hitlerovi nenávisti stali zrovna Židé, žádá vysvětlení vzhledem k faktu, že Hitlerův antisemitismus můžeme přirovnat k posedlosti, která změnila celý chod našich dějin. Hitler ve svém díle Mein Kampf²⁹ sám sebe interpretuje jako antisemitu již od mala. Toto tvrzení je ale není tak úplně pravdivé, což zjistíme, podíváme-li se důkladněji na jeho život. Neexistuje žádné svědectví, díky kterému bychom mohli prohlásit, že Hitler byl antisemitou již před rokem 1918.

Když Adolf Hitler narukoval do první světové války, byl, stejně jako většina německých Židů, která narukovala společně s ním, přesvědčeným nacionalistou. Jeho nadřízený, poručík Hugo Gutmann, také německý Žid a nacionalista, mu později udělil válečné vyznamenání. Železným křížem I. stupně se Hitler patřičně chlubil a byl na něj náležitě hrdý. Na konci války byl Hitler hluboce zasažen německou kapitulací, ale pořád ještě nemluvíme o žádném nenávistném antisemitovi. Poslední měsíce války, od listopadu 1918 do května 1919, byl Hitler dezorientovaný a zaskočený souhlasem s podmínkami versailleského míru. Zde si všimněme proměny-z Adolfa Hitlera se stává sociálnědemokratický voják. Právě v tomto období se začíná rodit jeho nenávist k Židům, které je pomalu začíná vinit za vše špatné.

27 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. 1. vyd. Praha: Agro, 2006. ISBN 80-7203-818-4. S. 270.

28KRYL, Miroslav, aj . Rasismus, antisemitismus, holocaust. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2011. ISBN 1081-373-2011. S.

179.

29 Mein Kampf-do češtiny překládáno jako Můj Boj, stěžejní literární dílo Adolfa Hitlera

19

K Hitlerovu radikálnímu obratu dochází během následujících měsíců. V období od 7. dubna do 3. května roku 1919, kdy byla vytvořena a krátce po svém vytvoření také zanikla Bavorská republika rad a Hitler byl členem lokální vojenské rady, v jejímž čele stáli právě Židé. Po zániku této republiky se k němu dostávají zprávy o řádění bolševiků (v jeho hlavě Židů) v Rusku. Po těchto událostech se z Hitlera stává zfanatizovaný antisemita, jelikož z nich vyvozuje jeden jediný důsledek- Německo zradili právě Židé a za všemi neúspěchy, včetně potupy Německa při přijetí mírové smlouvy, kterou podepisují marxisté a Židé (tedy sociálnědemokratická vláda) stojí židovstvo. Usuzuje, že svět je ovládnut židovskobolševickým spiknutím a on má naplnit poslání a právě on má ovládnutí židovskobolševickou inteligencí zastavit. Při sepisování knihy Mein Kampf byla již jeho ideologie hotová a také do detailů promyšlená. Jádrem jeho světového názoru byla tedy antisemitská ideologie světového židovského spiknutí.³⁰

Takto ukázaný Hitlerův zrod antisemitismu a nenávisti k Židům nám předkládá obraz o tom, jak se z představy o spiknutí dokázala zrodit ideologie, která, ve spojení s člověkem, dokázala připravit o život miliony lidí.

Závěrem

Za původce hromadného vraždění bývá považován sám Adolf Hitler, vina za tak ojedinělý čin však nemůže být připisována pouze jednomu člověku. Vraždění Židů se dá považovat za precisně naplánovaný státní zločin. Nemůžeme však o takovém zločinu mluvit pouze v případě Německa, ale další miliony lidí byly vražděny například v gulazích, v pracovních táborech v Číně či v Kambodži. Holocaust však bývá považován za zcela ojedinělý. Ojedinělý kvůli způsobu likvidace obětí, která byla prováděna s charakterem tovární výroby, kvůli počtu obětí a jeho nevídané a v dějinách lidstva doposud neopakované brutalitě.

30 REUTH, Ralph Georg. Hitlerova nenávist k Židům: klišé a skutečnost. 1. vyd. Praha: Ikar, 2011. ISBN 978-80- 249-1519-7. S. 211.

20

Popírání holocaustu

K příležitosti otevření Památníku obětí holocaustu ve Spojených státech amerických byl na jaře roku 1993 proveden průzkum veřejného mínění s účelem zjistit, jaké znalosti o historické události holocaustu Američané mají. Výsledky byly pro zadavatele průzkumu zarážející. Ukázaly, jak hlubokou nevědomost mají obyvatelé Spojených států o nejzákladnějších faktech týkajících se holocaustu. Více než polovina středoškoláků neví nebo nedokáže vysvětlit, co pojem holocaust představuje a v jakém historickém kontextu stojí. Nejvíce alarmujícím výsledkem však bylo, že 20%

amerických studentů středních škol a celých 22% dospělých Američanů zaškrtlo odpověď

„Ano, je to možné“ na otázku, zda je možné, že k holocaustu nedošlo.

Tento výsledek ukázal, že popírání holocaustu představuje jasné a aktuální nebezpečí a na jeho základě se o problematiku popírání holocaustu, o které se do té doby sice vědělo, ale nebyla jí věnována dostatečně velká pozornost, začalo zajímat mnohem více lidí. Průzkum napovídá, co by se mohlo stát, nezvýší-li se informovanost veřejnosti o holocaustu a neodhalí-li se program popíračů. Čím méně bude svědků, kteří holocaust přežili a mohou o něm podat osobní svědectví, tím větší nebezpečí hrozí, že nevzdělaná veřejnost začne popíračům, propagujícím názor, že k holocaustu nedošlo, naslouchat.

Budoucí generace již nebudou mít možnost poslechnout si příběhy lidí, kteří si nacistickou genocidou prošli, jako jsme je ještě mohli slyšet my. My jsme poslední generací, která má možnost vyslechnout si reálná svědectví a příběhy z dob holocaustu.

Holocaust se pak pro budoucí generace stane vzdálenou minulostí. Čím vzdálenější minulost historické události představují, o to je jednodušší jejich výklad upravovat a interpretovat dle své vlastní potřeby. Této šance budou, zcela nepochybně, chtít popírači využít.

„Ve třicátých letech rozšířily nacistické krysy virulentní formu antisemitismu, která vedla k záhubě milionů. Dnes hrozí nebezpečí, že bacil, který tyto krysy roznášejí,

„zabije“ ty, kteří zemřeli v rukou nacistů, podruhé, neboť zničí vzpomínku světa na ně.“³¹

31Deborah Ester Lipstadtová in: KRYL, Miroslav, aj . Rasismus, antisemitismus, holocaust. 1. vyd. Brno:

Doplněk, 2011. ISBN 1081-373-2011.

21

Proč a jak k popírání dochází?

Popírání holocaustu mají na svědomí lidé, kteří se dají označit jako extremističtí antisemité či fašisté. Tito lidé se snaží celou svou ideologii prezentovat jako výsledek vědeckého bádání a výzkumu, pod který schovávají právě onu ideologii plnou nenávisti.

Snaží se zakrýt fakt, že mají svůj specifický politický program a prohlašují, že odhalení všech historických nepravd je jejich jediným cílem. Tvrdí, že popírání holocaustu je druhou stranou historie, která nesmí být opomíjena.

Snaha těchto extremistů se opírá o poměrně jednoduché principy. Překrucovat, polemizovat, popírat. Popírači nám předkládají polopravdivé a překroucené příběhy, které zanechávají v posluchačích určitou poupravenou představu o tom, co se stalo a nechávají mu prostor polemizovat o tom, jak to vlastně bylo. Ráda bych uvedla několik jejich nejoblíbenějších argumentů:

„Jak víme, že skutečně existovaly plynové komory?“

„Jaký důkaz máme o tom, že ti, kdo přežili, mluví pravdu?“

„Poslechneme si také německou stranu?“³²

Popírači holocaustu ve světě

Za otce popíračů holocaustu bývá považován francouzský bývalý odbojář a vězeň nacistických koncentračních táborů Paul Rassinier (1906-1967). Ve svých prvotinách se zaměřoval nejprve na ospravedlnění nacistických zločinů. Za přelomové však může být považováno jeho dílo Přechod přes hranici, ve kterém své kontroverzní názory předává čtenáři ústy právníka Jirczhaka. Odmítá zde existenci nacistických koncentračních táborů za cokoli, co by mělo být veřejnosti prezentováno jako divné či zvláštní. Nacisté údajně chtěli zbloudilé ovce, Židy, napravit a přivést zpět ke zdravějšímu pojetí německého společenství, jejich údělu a roli individua v něm.³³

Později už neměl Paul Rassinier potřebu promlouvat ústy smyšlených postav a otevřeně se začal stavět jak k antisemitismu, tak k popírání holocaustu. Plynové komory a masové vyvražďování Židů zcela odmítl. V jeho publikacích nalezneme názor, že

32 LIPSTADTOVÁ, Deborah Ester. Holocaust: sílící útok na pravdu a paměť. 2. vyd. Praha: Paseka, 2006. ISBN 80- 7185-652-5. S. 24.

33Rassinier in KRYL, Miroslav, aj. Rasismus, antisemitismus, holocaust. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2011. ISBN 1081- 373-2011. S. 239.

22

holocaust byl výmyslem sionistů, který měl podpořit jejich snahu získat od poválečného Německa co nejvyšší možné reparace.

Pravděpodobně o nejpřekvapivější případ popírače holocaustu se postaral Harry Elmer Barnes (1889-1968), který byl považován za seriozního historika a univerzitního profesora. Od původního revizionismu se přesunul ke skupině lidí se snahou překroutit události druhé světové války a očistit Německo. Předznamenal pozdější popírání tím, že vyhlazování Židů označil za teorii vyhlazování Židů.

Politik a neonacista David Duke, který byl koncem osmdesátých let členem státního zákonodárného sboru v Louisianě a členem Kukluxklanu³⁴, označil holocaust za historický podvod. Tvrdí, že Židé pěstují mýtus o holocaustu ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že z něho plyne veliká finanční pomoc pro Izrael, druhým pak fakt, že organizované židovstvo je díky němu imunní vůči kritice.

Opustíme-li Spojené státy americké, setkáme se s popíráním holocaustu i v dalších zemích. Hlavně v zemích střední a východní Evropy, které mají určitou spojitost s antisemitismem z dob minulých. Dochází tu k vytváření hnutí, jejichž cílem je získat si přízeň veřejnosti, zejména pak intelektuální části veřejnosti, která hledá extremistický nacionalismus očištěný od nacistické poskvrny. Ráda bych se podívala blíže na názory osob, které velmi slabě informované společnosti vštěpují názor, že holocaust je pouhým výmyslem, který není důkazně podložen.

Anglie

Za poslední roky se Anglie stává zemí, ve které vzrůstá počet extremistů popírajících holocaust. K jedním z popíračů, kteří zastávají názor neexistence plynových komor je David Irving, kterému se ve své práci budu ještě věnovat. Irving se snaží dokázat, že vstoupit do války s Německem byla chyba a že odpovědnost za válku a zločiny proti lidskosti, ke kterým během ní docházelo, nesou Spojenci stejně tak, jako nacisté.

Francie

Hlavním aktérem aktivit popíračů ve Francii se stal Robert Faurisson, který patří mezi osobnosti, jejichž práce bývá přebírána lidmi po celém světě. Robert Faurisson zastává názor, že plynování Židů a údajná existence plynových komor není ničím jiným,

34Kukluxklan- skupina organizací, které prosazují rasismus, rasovou segregaci a především antisemitismus

23

než obrovským politicko-finančním podvodem, ze kterého má prospěch mezinárodní sionismus a hlavně pak Izrael. Faurisson tvrdí, že obětí holocaustu nebyl nikdo jiný, než německý a palestinský lid. Velmi osobitý názor Faurisson zastává i v otázce označení Židů žlutou hvězdou. V tomto nacistickém nařízení, které pod hrozbou vězení či dokonce trestu smrti, nutilo každého Žida ve věku od šesti let, nosit viditelnou žlutou hvězdu, vidí nezbytné opatření k zajištění bezpečnosti německých vojáků. Jako argument zajištění bezpečnosti vojáků podává, že Židé obchodovali se zbraněmi a měli tak na svědomí teroristické akce i špionáž. Toto obvinění je o to absurdnější, že jím vysvětluje i označování dětí hvězdami. Děti, dle jeho slov, prováděly tyto akce stejně tak, jako je prováděli dospělí.

Druhou výraznou postavou francouzské popíračské scény je Jan-Marie Le Pen, vůdce pravicové Národní fronty. Ten v roce 1987 v rozhlasovém vysílání prohlásil, že plynové komory byly pouhým detailem druhé světové války a že on sám nikdy žádnou plynovou komoru neviděl, tudíž, stejně tak, jako někteří historikové, může pochybovat o jejich existenci. „ Jsou historikové, kteří o takových věcech diskutuj퓳⁵, řekl.

Jméno, které nesmí být opomenuto, je jméno komisaře pro židovské záležitosti ve Francii, odpovědného za deportace francouzských Židů do koncentračních táborů. Louis Derquier de Pellepoix. „Žádná genocida nebyla-to musíte vypustit z hlavy“³⁶, řekl roku 1978 jednomu francouzskému týdeníku. Vyslovením myšlenky, že cílem Židů je udělat z Jeruzaléma hlavní město světa, se zařadil mezi „klasické“ popírače, kteří tvrdí, že holocaust je výmyslem Židů k dosažení jejich vlastních cílů, získání majetku a upevnění moci.

Rakousko

V Rakousku nejsou výrazná jména jednotlivců tak, jako v již zmíněných zemích, ale centrem popírání holocaustu jsou nacistická periodika. Noviny Sieg jsou nejvýraznějšími z nich. Tvrzení, že za druhé světové války nezemřelo více jak dvě stě tisíc Židů, je naprosto absurdní. Díky nepřebernému množství historických důkazů můžeme téměř s jistotou říci, že během holocaustu přišlo o život zhruba šest milionů Židů.

Dost markantní rozdíl od čísla udávaným Siegem. Druhým periodikem je časopis Halt,

35 LIPSTADTOVÁ, Deborah Ester. Holocaust: sílící útok na pravdu a paměť. 2. vyd. Praha: Paseka, 2006. ISBN 80- 7185-652-5. S. 32.

36 LIPSTADTOVÁ, Deborah Ester. Holocaust: sílící útok na pravdu a paměť. 2. vyd. Praha: Paseka, 2006. ISBN 80- 7185-652-5. S. 33.

24

jehož vydavatel stanul za aktivity spojené s popíráním holocaustu před soudem.

Německo a Rakousko

Od konce osmdesátých let se v Německu a Rakousku objevují nově založené skupiny Ku klux klanu. Krom jejich tradičního rasistického extremismu přidávají do své propagandy i popírání holocaustu. Ani v jedné z těchto dvou zemí se však neobjevují žádná výraznější jména.

Neznámí vydavatelé

Mezi významné počiny neznámých vydavatelů patří nepochybně rozeslání více než 30 000 výtisků Holocaust News, informačních tiskovin, jejichž základním posláním bylo informovat o tom, že holocaust je mýtus. Tento výtisk obdržela v roce 1988 ve Velké Británii široká škála lidí. Od studentů, přes právníky, členy parlamentu, až po členy židovských komunit po celé zemi. Dalším počinem neznámého vydavatele bylo roku 1992 rozšíření tisíců pamfletů³⁷ v Belgii. Tyto pamflety se snažily podat údajně vědecký důkaz toho, že žádné plynové komory neexistovaly.

Společné rysy popíračů holocaustu

Všichni popírači holocaustu mají něco společného. Většinou se snaží vydávat za seriozní badatele a konzervativní historiky a snaží se nám předkládat výsledky údajně podloženého historického bádání. Tito lidé patří vždy mezi antisemity a valná většina z nich podporuje sekty či neofašistické skupiny.³⁸ Téměř vždy jsou popírači holocaustu zároveň rasisty, který věří ve vrozené rozdíly mezi rasami a v nadřazenost jedné, většinou pak áríjské rasy. Se zastánci popírání holocaustu je nejen velmi obtížné vést diskuzi, ale ve většině případů to ani není možné. Pro ně je popírání holocaustu něčím, o čem se nediskutuje a něčím, co tvoří neoddělitelnou součást jejich víry.

37Pamflet-útočné literární dílo s krátkým, kritizujícím obsahem

38EAGLESTONE, Robert, Postmodernismus a popírání holocaustu. 1. vyd. Praha: TRITON, 2005. ISBN 80-7254- 533-7. S. 14.

25

Jak proti těmto lidem bojovat?

Podstatné pro každého jedince, který se někdy setká s názory popíračů holocaustu je, aby si uvědomil, že není možné vést smysluplnou diskuzi s někým, kdo tyto názory zastává a že v otázkách existence holocaustu by žádná diskuze ani být vedena neměla.

Neexistuje žádná „druhá strana“. Máme tak obrovské množství důkazů o tom, že holocaust byl a také o tom jaký byl, že rozumní lidé o něm nemohou nikdy začít pochybovat.

Pokud s lidmi, kteří popírají existenci holocaustu budeme mluvit, budeme ochotni jim naslouchat a odpovídat jim na jejich dotazy, pak jim dáváme do ruky silnou zbraň.

Tou je důvěryhodnost, kterou popírači potřebují k tomu, aby byli schopni získat další zastánce teorie o neexistenci holocaustu.“³⁹

„Musíme vést nesmiřitelný zápas proti těm, kteří podporují - přímo nebo nepřímo – jiné osoby, které takové věci dělají. Ale dokonce, i když bojujeme, tak našim protivníkům nesmíme vštěpovat, že mají nějaký základní význam. … A když proti nim bojujeme, musíme je oblékat do kostýmu šaška, nebo je donutit, aby si jej sami oblékli. I když je porazíme, tak skutečně zvítězíme pouze tehdy, když prokážeme, jak jsou nejen iracionální, ale i absolutně žalostní.“⁴⁰

Proces s pravděpodobně největším popíračem holocaustu

Když v roce 1994 vydala americká historička židovského původu Deborah Ester Lipstadtová již zmiňovanou knihu Popírání holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť (v originále Denying the Holocaust: The growing Assault on Truth and Memory), dostala se veřejnosti do rukou publikace, která mapuje aktivity popíračů holocaustu od konce druhé světové války. Aktivity popíračů holocaustu autorka označila jako ultrapravicové, neofašistické a antisemitské. Vydání její publikace o popírání holocaustu vedlo některé z popíračů k zahájení osobní kampaně proti její osobě. Zuřivost některých reakcí na knihu ukázala, že publikace nebyla pouze akademickým projektem, ale že získala také určitý morální význam. Jedním z těch, které Deborah Ester Lipstadtová ve své knize v kontextu

39EAGLESTONE, Robert, Postmodernismus a popírání holocaustu. 1. vyd. Praha: TRITON, 2005. ISBN 80-7254- 533-7. S. 18.

40LIPSTADTOVÁ, Deborah Ester. Historie před soudem: Můj den u soudu s Davidem Irvingem. Praha: Epocha, 2006. ISBN 80-87027-20-5. S. 386.

26

falzifikace historických důkazů, popírání pravdy a manipulace s fakty tak, aby posloužily právě jejich argumentům, uvádí, byl David Irving.

Kdo je David Irving?

Při zadání jeho jména do internetového vyhledavače Google.com⁴¹ nalezneme většinu článků o Irvingovi s titulky jako: kontroverzní britský spisovatel, historik amatér či nejznámější popírač holocaustu. David Irving je autorem více než třiceti knih s historickým námětem. Strávil léta svého života zkoumáním Německa v době druhé světové války. Pracoval nejen v archivech vyhledáváním dalších a dalších dokumentů, které by vyvrátili doposud uznávané pravdy, ale i v terénu mezi žijícími příbuznými předních nacistů.

Velká většina knih publikovaných jeho jménem tedy pojednává o nacistických vůdcích a Německu za druhé světové války. I když se David Irging věnuje celý svůj život historii, bývá často mezi historiky kritizován za to, že je samozvaný historik. Terčem kritiky je fakt, že Davidu Irvingovi schází oficiální kvalifikace, že nemá vystudované dějiny ani titul z žádné univerzity. Irging studoval přírodní vědy, ale tato studia nikdy nedokončil. Nicméně i ti, kteří Irginga uznávají jako historika a chválí v první řadě jeho neústupnou snahu o prozkoumávání dějin, v druhé pak jeho inteligenci a hloubku bádání, tvrdí, že v jeho publikacích se objevuje příliš mnoho chyb. Těmito chybami jsou myšlené například citace bez uvedení zdroje a nebo důležitá tvrzení bez označení, z kterého z uvedených zdrojů pocházejí.⁴² Irging bývá prezentován jako muž, jehož výklad historie vyvolává námitky a diskuze mezi těmi, kteří jsou s tématem Hitlera a nacistického Německa za druhé světové války velmi dobře obeznámeni.

Naproti tomu Irging sám sebe považuje za historika nad historiky a opovrhuje ostatními, kteří se zabývají stejnou tématikou. Tvrdí, že všichni historici jen navazují jeden na druhého a opakují, co již bylo napsáno někým před nimi. „ Pro to cítil Irving opovržení, a díky tomu ve svých vlastních knihách téměř nikdy necitoval a nepoužíval práce jiných historiků, ani se jimi nezabýval. Byl očividně velmi hrdý na svoji vlastní

41Google.com-nejznámější internetový vyhledávač

42 EVANS, Richard John. Lži o Hitlerovi: proces s největším popíračem holocaustu. 1. vyd. Praha: Slovart s.r.o, 2011.

ISBN 978-80-7391-450-9. S. 15.

27

sbírku tisíců dokumentů a kartotečních lístků o dějinách Třetí říše.“⁴³ Není neoprávněné prohlásit, že David Irving se dá považovat za člověka posedlého vlastním výkladem dějin a zároveň posedlého zkoumáním nově nalezených a objevených dokumentací.

Názory Davida Irvinga

Jedním z Irvingových názorů, kterým rozdmýchal debaty historiků i veřejnosti byl názor, že až do konce roku 1943 Adolf Hitler vůbec nevěděl o vyhlazování Židů, tedy toto vyhlazování ani nemohl nařídit. Poté, co se o něm dozvěděl, dle názoru Irvinga, dělal vše proto, aby zmírnil dopad extremismu svých podřízených. Pomyslnou poslední kapkou pro většinu seriozních historiků bylo, když Irving veřejně nabídl finanční odměnu každému, kdo mu předloží jakýkoli dokument, který by toto jeho tvrzení mohl spolehlivě vyvrátit. Jak jsem se již ve své práci zmiňovala, žádný Hitlerem podepsaný dokument, který by toto potvrzoval, nebyl nikdy nalezen.

Irving odmítal existenci plynových komor v Osvětimi, existenci koordinovaného nacistického plánu na vyhlazení Židů a v neposlední řadě již zmíněnou Hitlerovu angažovanost na konečném řešení židovské otázky. Židovské poválečné organizace nazýval jako tradiční nepřátele pravdy. Nevyvrací, že Židé byli zabíjeni, ale vyvrací, že by počet obětí dosahoval mnoha milionů. Dle jeho názoru počet židovských obětí holocaustu nepřesahuje jeden až dva miliony.

David Irving se po prezentaci těchto svých názorů, zcela pochopitelně, ocitl pod palbou kritiky. Byl pokutován v Německu a vypovězen z Kanady. Vážená nakladatelství odmítla vydávat jeho knihy a tak se Irving rozhodl pro vlastní vydávání knih a vlastní zásobování knihkupectví. Všechno to ale považoval pouze za daň, kterou musí zaplatit za to, že jedině on říká pravdu o Hitlerovi, o plynových komorách a o celém nacistickém Německu. Irvingovou obranou bylo několik trestních oznámení podaných pro urážku na cti. Jedním z nich a tím nejmedializovanějším je právě soudní proces s historičkou Deborah Ester Lipstadtovou.

43 EVANS, Richard John. Lži o Hitlerovi: proces s největším popíračem holocaustu. 1. vyd. Praha: Slovart s.r.o, 2011.

ISBN 978-80-7391-450-9. S. 21.

28

Proces Davida Irvinga s Deborah E. Lipstadtovou a jejím nakladatelstvím

V knize Popírání holocaustu: sílící útok na pravdu a paměť nazvala Debohar E.

Lipstadtová Davida Irvinga zdiskreditovaným. Dále napsala, že Irving, ač zná historické důkazy, upravuje je tak, aby souhlasily s jeho politickými cíli a s jeho ideologiemi.

Lipstadtová považuje Irvinga za jednoho z nejnebezpečnějších mluvčích popírání holocaustu. Obviňuje ho z nesprávné citace (stejně tak jako ho z ní obviňuje velká většina legitimních historiků) a také z manipulace s dokumenty tak, aby posloužily jeho cílům a záměrům. Irving je, dle jejího názoru, jedním z obdivovatelů nacistického vůdce.

„Prohlašoval, že se Hitler pokoušel Židům pomoci.“⁴⁴

Na kritiku většina historiků reaguje tištěnou formou. David Irving se ale od většiny historiků výrazně líši. Proto nemůže být překvapením, že tištěná forma mu nepřišla býti dostatečnou obhajobou své osoby a tak v listopadu roku 1995 napsal vydavateli knihy D. E. Lipsadtové, anglickému nakladatelství Penguin Books, aby z důvodu pomluvy stáhl knihu z oběhu, jinak podá žalobu pro urážku na cti. Nakladatelství by vždy mělo stát za knihou, kterou vydává a ne jinak tomu bylo i v případě Penguin Books a Lipstadtové. Sama Deborah E. Lipstadtová odpověděla, že ve své knize se o Irvingovi zmiňuje na pouhých šesti stranách (z celkových 304) a její nakladatelství odmítlo knihu stáhnout. Vzhledem k záporné reakci nakladatelství i samotné D. E.

Lipstadtové podal David Irging v září roku 1996 žalobu pro urážku na cti. Do doby než Irving tuto žalobu podal se ve Velké Británii prodalo pouze dva tisíce výtisků knihy Lipstadtové.⁴⁵ Prodalo se jí tedy příliš málo, než aby mohla znatelně poškodit, už v té době nevalnou, pověst Irvinga. Irging neměl snahu poškodit vydavatelství, se kterým dříve sám spolupracoval, ale Lipstadtovou, o které měl utkvělou představu, že pracuje už dlouhou dobu na zničení jeho pověsti.

Anglický zákon o pomluvě je díky svému znění mimořádně nakloněný takovéto žalobě právě v její prospěch. Protistrana měla tedy jedinou možnost-prokázat, že tvrzení v knize jsou pravdivá. Na prokázání jejich pravdivosti pracoval celý tým historiků (muselo být zajištěno, aby žádný z nich nebyl židovského původu, jelikož se dalo předpokládat, že by toho okamžitě David Irving chtěl využít ve svůj prospěch), mezi nimiž byl například Robert Jan Van Pelt, holandský autor uznávaných prací o

44 LIPSTADTOVÁ, Deborah Ester. Holocaust: sílící útok na pravdu a paměť. 2. vyd. Praha: Paseka, 2006. ISBN 7185- 652-5. S. 161.

45EVANS, Richard John. Lži o Hitlerovi: proces s největším popíračem holocaustu. 1. vyd. Praha: Slovart s.r.o, 2011. ISBN 978-80-7391-450-9. S. 26.

29

Osvětimském táboře nebo Christopher Browning, historik zaměřený na vyhlazování Židů a v neposlední řadě Peter Longerich, specialista na tvorbu nacistických programů proti Židům v letech 1933 až 1945. Každý z historiků byl tedy zaměřený na určitou část Irvingem popírané historie. Jimi předložené důkazy měly tvořit základ obhajoby a měly prokázat, že Irving není objektivním autorem ani historikem. Krom historiků na případě pracovali i experti, kteří měli za úkol zdokumentovat Irvingovi politické názory, politické cíle či dokonce cíle ideologické. Posledním pilířem obhajoby byl Richard J. Evans, britský historik a univerzitní profesor, který měl, na základě studia Irvingových děl, dokázat že nařčení o překrucování důkazů je oprávněné.

V červenci roku 1999 byly soudu předloženy všechny posudky, které výše zmíněné tři základní pilíře obhajoby, vypracovaly. Richard Evans ve zprávě dlouhé úctyhodných 740 stran došel k názoru, že David Irving se natolik vzdálil badatelskému postupu, že jej lze jen stěží považovat za seriozního historika, a že i přes veškerou jeho znalost Třetí říše a Hitlera samotného, není schopen interperetovat fakta tak, jak jsou, ale často je překrucuje či dokonce lživě vykládá. Stejně tak i historikové vyvrátili Irvingovi teorie o neexistenci plynových komor a maximálním počtu dvou milionů židovských obětí zabitých v průběhu holocaustu.

Na základě předložených důkazů byl 11. dubna roku 2000 vynesen soudcem Justicem Grayem rozsudek. Zde bych ráda citovala krátkou pasáž, ve které jsou shrnuty všechny důležité body rozsudku, ke kterým soud dospěl.

„ … vytrvale a záměrně dezinterpretuje a manipuluje s historickými důkazy...

vykresluje Hitlera v neoprávněně příznivém světle, zvláště ve vztahu k jeho postoji a odpovědnosti za zacházení se Židy... je aktivním popíračem holocaustu... antisemitou a rasistou a spolčuje se s pravicovými extremisty, kteří prosazují neonacismus.“⁴⁶

Bylo dáno za pravdu historičce D. E. Lipstadtové a Irvingovi bylo nařízeno uhradit veškeré soudní výlohy, které dosahovaly částky vyšší než dva miliony liber. Jeho pozice mezi historiky a seriozními autory byla ještě více otřesena. Irving přesto po skončení procesu tvrdil, že jeho názor na Hitlera a Německo se nijak zásadně nezměnil a že se domnívá, že jeho prestiž díky prohranému sporu nejen, že neklesla, ale naopak stoupla, jelikož měl odvahu postavit se týmu právníků a historiků. Irgingovi jeho povýšené

46 Rozsudek 13.167 in: EAGLESTONE, Robert, Postmodernismus a popírání holocaustu. 1. vyd. Praha: TRITON, 2005. ISBN 80-7254-533-7. S. 54.

30

chování zůstalo i po, jak se říká, prohře na plné čáře.

Otázkou zůstává, proč vlastně David Irving zinscenoval proces, ve kterém byla od samého začátku jen velmi malá šance na jeho vítězství. Hlavním smyslem této kauzy, zdá se, mohla být nejen snaha o zviditelnění teorie popírání holocaustu a díky němu pak rozšíření této teorie do podvědomí široké veřejnosti, ale také snaha o zviditelnění sebe samého. David Irving je očividně rád středem pozornosti a byl také hlavní hvězdou procesu, který sám zinscenoval.

Ráda bych zmínila několik faktů, které tuto teorii podporují. Ač žalovanou byla Deborah E. Lipstadtová, v médiích byl tento proces prezentován jako Případ Irving⁴⁷. V den soudu byly titulní strany deníků zaplněny fotkami Davida Irvinga, nikoli žalované Lipstadtové. Sám Irving byl vždy nakloněn mediálnímu zájmu a i když byla Lipstadtová několikrát vyzvána, aby se s Irvingem střetla v diskuzi či podala rozhovor, ve kterém by k tématu promluvila, pokaždé odmítla s argumentem, že existence holocaustu je mimo jakékoli diskuze a že pokud by se ona sama ukázala ve společnosti takových lidí, dodala by jim tím legitimitu. Její argument můžeme chápat tak, že nechtěla v divácích televizních kanálů či čtenářích novin a časopisů živit představu, že existují dvě strany. Dvě strany mince holocaustu. Důvodům a argumentům Lipstadtové, kvůli kterým odmítala jakékoli vyjadřování k této kauze však nikdy nebyla věnována pozornost.

Paradoxem zmíněného soudního procesu ovšem zůstává, že i když ho Irving zamýšlel zcela jinak, připomněl, či dokonce vzdělal ty, kteří na holocaust pomalu zapomněli či ty, kteří o něm téměř nevěděli.

Krom připomenutí holocaustu dal tento spor také podnět k novým otázkám, které se týkaly úkolu historiků a historických děl, která nám předkládají. Před soudem nestály jen dva znepřátelené tábory, nýbrž i kus naší historie a otázky o svobodě slova. Žijeme v demokratické společnosti, která nám právě tuto svobodu slova zaručuje. Výsledek soudního procesu s Davidem Irvingem s Deborah E. Lipstadtovou dává za pravdu faktu, že legitimním vědcům by mělo být umožněno vyjadřovat své názory beze strachu se soudních procesů.

47 EAGLESTONE, Robert, Postmodernismus a popírání holocaustu. 1. vyd. Praha: TRITON, 2005. ISBN 80-7254- 533-7. S. 10.