Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí práce paní Mgr. Andree Brožové-Doubkové za ochotu, nekonečnou trpělivost, laskavost i za odborné vedení a poskytnutí cenných informací a připomínek při zpracování bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat svým spolustudujícím, spolupracovnicím a v neposlední řadě mé rodině a především své matce, která mě v době tvorby bakalářské práce, ale i po celý čas studia, podporovala.
Název bakalářské práce: Péče o seniory Jméno a příjmení autora: Hana Sokolová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2011/2012 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Andrea Brožová-Doubková
Anotace:
Bakalářská práce „Péče o seniory“ se zabývá základní problematikou péče o seniory v domácím prostředí a péčí v zařízení. Cílem bakalářské práce je porovnání aspektů domácí a ústavní péče v rámci zajištění komplexní péče o seniory. Teoretická část byla zaměřena zejména na vymezení pojmu stáří, na změny ve stáří, popisuje nejčastější onemocnění ve stáří a jaké jsou jejich možné důsledky. Poukazuje na možné způsoby péče dle specifických potřeb seniora a na význam rodiny pro seniora.
V návaznosti na zákon o sociálních službách, jehož součástí je i příspěvek na péči, bakalářská práce poukazuje též na standardy kvality služeb. Závěr teoretické části patří naplňování potřeb u starého člověka. Cílem praktické části bylo porovnání aspektů domácí a ústavní péče v rámci zajištění komplexní péče o seniory. Pro získání údajů od respondentů byla použita dotazovací metoda, konkrétně řízený rozhovor se seniory ze Šluknova. Bylo zjišťováno, jakou péči senioři upřednostňují, zda jsou dostatečně seznámeni s možnostmi péče podle zákona o sociálních službách. Pozornost byla věnována také uplatnění nároku a využívání příspěvku na péči v pobytových zařízeních a v domácím prostředí. Také se zabývá otázkou narušování autonomie seniorů v pobytových zařízeních a významem kontaktů s rodinou pro uspokojení jejich potřeb.
Získané poznatky mohou napomoci k odhalení případných nedostatků a problémů v zajištění péče o seniory a poukázat na možné překážky při poskytování péče.
Výsledky mohou posloužit jako podklad ke zkvalitnění poskytované péče seniorům a veřejnosti jako takové – místní samosprávě, organizacím, které se zabývají péčí o seniory apod. Také může být vodítkem pro zpracovávání projektu Komunitního plánování na Šluknovsku.
Klíčová slova: stáří, senior, změny ve stáří, nemoci ve stáří, sociální služby, standardy kvality, rodina, domov pro seniory, zákon o sociálních službách
Thesis topic: Elderly Care Author: Hana Sokolová
Academic year of thesis submission: 2011/2012 Thesis lecturer: Mgr. Andrea Brožová-Doubková
Annotation:
Bachelor’s thesis “Care for the elderly” deals with core issue care for the elderly at home environment and in care facilities. The goal of bachelor’s thesis is confrontation of home and institutional care in order to ensure comprehensive care for the elderly.
Theoretical part was primarily focused for definiton of old age, changes in old age, describes most frequent diseases of old age and their possible consequences. Points to possible ways of care methods according to specific needs of senior and the importance of family for the elderly. In response to Law on Social Services which also includes care allowance this bachelor’s thesis points the standards at quality of service. Finally, the theretical part belongs to meeting the needs of old people. The aim of the practical part was to compare aspects of home and institutional care in order to ensure comprehensive care for the elderly. To obtain data from respondents query method was used specifically directed interview with seniors from Šluknov. It was investigated what type of care is preferred by the elderly whether they are sufficiently familiar with care options under the Law on Social Services. Attention was paid to also claim and use of care allowances in care facilities and at home. It also addresses the issue of distortion of autonomy of seniors in care facilities and the importance of contacts with family to meet their needs. The knowledge gained can help to detect any deficiencies and problems in providing care for the elderly and highlight the potential obstacles in providing care.
The results may serve as a basis to improve the quality of care for seniors and public as such - local autonomy, organizations which provide care for the elderly, etc. It can be also used to guide processing project on Community planning at Šluknovsko.
Keywords: age, senior, changes in old age, diseases in old age, social services, quality standards, family, Home for the Elderly, Law on Social Services
Obsah
Úvod...12
1 Teoretická část...14
1.1 Vymezení pojmu stáří...14
1.1.1 Vymezení pojmu stáří podle věku...15
1.1.2 Vymezení pojmu stáří podle zdravotního stavu...15
1.2 Změny ve stáří...17
1.2.1 Tělesné změny ve stáří...17
1.2.2 Psychické změny ve stáří...17
1.2.3 Kognitivní změny ve stáří...18
1.2.4 Emoční změny ve stáří...18
1.2.5 Změny v socializaci...19
1.3 Senioři a společnost...20
1.4 Onemocnění ve stáří...21
1.4.1 Důsledky snížení pohyblivosti seniorů...27
1.4.2 Polymorbidita...29
1.5 Zdraví a zdravé stárnutí...30
1.5.1 Význam rodiny pro starého člověka...31
1.6 Zákon o sociálních službách ...32
1.6.1 Příspěvek na péči...34
1.7 Možnosti volby péče pro seniory...36
1.7.1 Domácí péče...41
1.7.2 Péče v pobytových zařízeních...43
1.8 Potřeby člověka...44
2 Praktická část...46
2.1 Cíl BP...46
2.1.1 Stanovení předpokladů...46
2.2 Použité metody...46
2.3 Popis zkoumaného vzorku...47
2.4 Realizace průzkumu...47
2.5 Vyhodnocení rozhovorů...50
2.5.1 Vyhodnocení předpokladů...74
Závěr...80
Závěrečná doporučení...82
Seznam použité literatury a zdrojů...85
Seznam příloh...89
Seznam tabulek
Tabulka 1: Výše důchodů seniorů...50
Tabulka 2: Povědomí o existenci příspěvku na péči ...51
Tabulka 3: Pobírání příspěvku na péči v pobytovém zařízení...52
Tabulka 4: Pobírání příspěvku na péči v domácím prostředí...53
Tabulka 5: Přispívání rodiny na úhradu nákladů spojených s péčí o seniora...54
Tabulka 6: Informovanost o stávajících službách...55
Tabulka 7: Typ současné využívané péče...56
Tabulka 8: Důvody, které vedly k volbě péče...57
Tabulka 9: Spokojenost se současnou péčí...58
Tabulka 10: Četnost kontaktů s rodinou...60
Tabulka 11: Vztahy seniorů s rodinou...62
Tabulka 12: Role rodinného zázemí v životě seniora...63
Tabulka 13: Domněnka seniorů o schopnosti rodiny zajistit péči o jejich osobu...64
Tabulka 14: Domněnka seniorů o ochotě rodiny zajistit péči o jejich osobu...65
Tabulka 15: Volba péče na základě vlastního přání...66
Tabulka 16: Povědomí seniorů o způsobu a rozsahu poskytování péče v pobytových zařízeních...68
Tabulka 17: Možnost organizace programu dne ...69
Tabulka 18: Možnost organizace dne u seniorů v domově pro seniory...70
Tabulka 19: Možnost volby skladby jídelníčku...71
Tabulka 20: Možnost volby skladby jídelníčku u seniorů v domově pro seniory...72
Tabulka 21: Důležitost kontaktu s jinými známými lidmi...73
Seznam grafů
Graf 1: Výše důchodů seniorů...50
Graf 2: Povědomí o existenci příspěvku na péči ...51
Graf 3: Pobírání příspěvku na péči v pobytovém zařízení...52
Graf 4: Pobírání příspěvku na péči v domácím prostředí...53
Graf 5: Přispívání rodiny na úhradu nákladů spojených s péčí o seniora...54
Graf 6: Informovanost o stávajících službách...55
Graf 7: Typ současné využívané péče...56
Graf 8: Důvody, které vedly k volbě péče...57
Graf 9: Spokojenost se současnou péčí...59
Graf 10: Četnost kontaktů s rodinou...61
Graf 11: Vztahy seniorů s rodinou...62
Graf 12: Role rodinného zázemí v životě seniora...63
Graf 13: Domněnka seniorů o schopnosti rodiny zajistit péči o jejich osobu...64
Graf 14: Domněnka seniorů o ochotě rodiny zajistit péči o jejich osobu...65
Graf 15: Volba péče na základě vlastního přání...67
Graf 16: Povědomí seniorů o způsobu a rozsahu poskytování péče v pobytových zařízeních...68
Graf 17: Možnost organizace programu dne ...69
Graf 18: Možnost organizace dne u seniorů v domově pro seniory...70
Graf 19: Možnost volby skladby jídelníčku...71
Graf 20: Možnost volby skladby jídelníčku u seniorů v domově pro seniory...72
Graf 21: Důležitost kontaktu s jinými známými lidmi...73
Seznam použitých zkratek
ADL Test základních všedních činností ČSSZ Česká správa sociálního zabezpečení DM Diabetes mellitus
IADL Test instrumentálních všedních činností MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí SQ Standardy kvality
WHO Světová zdravotnická organizace
Úvod
V dnešní době dochází k prodlužování střední délky života a etapa stáří je časově delší. Období stáří a péče o seniory nabývá na důležitosti. Fakt, že se stále více lidí dožívá vyššího věku, může přinášet mnoho problémů. V minulých dobách bylo stáří běžnou součástí života a problémy se vyskytovaly jen výjimečně. Péče o seniora patřila k samozřejmým morálním povinnostem každé rodiny. Mezigenerační soužití patřilo k běžné praxi. V dnešní době se společné bydlení stalo přežitkem. Díky změně životního stylu, nutnosti stěhování se za prací, se rodiny rozdělily, a každý si buduje vlastní soukromí. Lidé jsou déle aktivní a nový životní styl přinesl ekonomickou samostatnost mladých i starých.
Mnozí senioři jsou díky pokroku v lékařské vědě schopni do vysokého věku sebeobsluhy bez problémů, a jsou také schopni se zapojit do společenského dění, které nabízí běžný život. Pokud se však změní jejich zdravotní stav, odejde jim partner, apod., může dojít ke snížení, nebo ztrátě soběstačnosti a je třeba přemýšlet o zajištění péče.
V této době jsou jejich děti ještě ve věku, kdy je nutné, aby byly ekonomicky činné.
Rodina často bydlí ve vzdáleném místě a potřebovala by být starým lidem blíž, aby jim mohla pomáhat. Současný ekonomický systém neumožňuje dlouhodobé neplacené volno z důvodů péče o staré, nebo těžce nemocné rodiče. Pokud k této situaci dojde, může rodině hrozit ztráta zaměstnání, kterou nikdo, zvláště pokud se v průběhu svého života dopracoval k dobrému pracovnímu postavení, nechce riskovat. Pro člověka, který celý život pracoval, je velice podstatné, důležité a zásadní, v jakém prostředí a v jakých podmínkách prožije závěr svého života. Někteří senioři nepotřebují prakticky žádné služby, někteří jsou však závislí na poskytování trvalé komplexní péče.
Péče v domácím prostředí je pro seniora z psychosociálního hlediska přijatelnější, avšak co se týče komplexní péče v domácím prostředí, často ji nelze z různých důvodů zabezpečit. Od roku 1989 došlo v naší zemi k mnohým změnám v oblasti sociálních služeb. Dá se říci, že z hlediska humanitního byly tyto změny
přínosem pro všechny seniory. Mnozí senioři však stále nemají přehled o možnostech volby péče, ani o dávkách, které jim mohou pomoci finančně zajistit odpovídající péči.
Zásadním krokem v oblasti sociální péče bylo schválení zákona o sociálních službách v roce 2006. Lze ho specifikovat jako krok „průlomový“. Přínosem bylo zejména zavedení příspěvku na péči, kdy příjemcem této dávky je osoba, která potřebuje péči.
Zákon umožňuje péči v domácím prostředí, ale bohužel tuto problematiku dostatečně neřeší například bytová politika. Teoretická část této práce vymezuje pojem stáří, uvádí k jakým změnám dochází v období stáří, a jaká nejčastější onemocnění ovlivňují soběstačnost seniora. Součástí zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, bylo i zavedení standardů kvality sociálních služeb, které přímo souvisí s hledáním možných způsobů, jak kvalitní péči v prostředí sociálních služeb správně aplikovat, a též i sledovat a porovnat za pomoci vhodných ukazatelů a kritérií. Tyto standardy souvisí také s naplňováním potřeb stárnoucího jedince.
Cílem praktické části je porovnání vybraných aspektů domácí a ústavní péče v rámci zajištění komplexní péče o seniory, která souvisí se ztrátou soběstačnosti a s možností pobírání příspěvku na péči. Péči v domácím prostředí a péči v zařízení lze hodnotit a vnímat z pohledu seniora, z hlediska jeho pocitů a prožívání, tedy psychosociálního aspektu. Praktická část práce má ověřit, je-li péče v domácím prostředí pro seniora prioritní možností. Dále má zjistit, zda jsou senioři dostatečně seznámeni s možnostmi péče v souvislosti se zákonem o sociálních službách a zda jsou jim tyto služby dostupné. Cíle bude dosaženo formou rozhovoru a dotazování, na základě předem připravených otázek. Získané poznatky mohou napomoci k odhalení případných nedostatků a problémů v zajištění péče o seniory a poukázat na možné překážky při poskytování péče. Výsledky mohou posloužit jako podklad ke zkvalitnění poskytované péče seniorům a veřejnosti jako takové - místní samosprávě, organizacím, které se zabývají péčí o seniory apod. Také může být vodítkem pro zpracovávání projektu Komunitního plánování na Šluknovsku.
1 Teoretická část
1.1 Vymezení pojmu stáří
Podle definice Světové zdravotnické organizace (WHO) je „stařecký věk, neboli senescence, obdobím života, kdy se poškození fyzických či psychických sil stává manifestní při srovnání s předešlými životními obdobími“ (Haškovcová 2010, s.20).
Uvedené vymezení stařeckého věku lze však aplikovat jen na určitou skupinu seniorů – na ty, u kterých je stáří nepřehlédnutelné. Je třeba zdůraznit, že každý člověk stárne již od narození a každý stárne „jinak“. Proces stárnutí je vždy diskontinuitní, což znamená, že v některých obdobích svého života člověk stárne rychleji, v jiných pomaleji (Haškovcová 2010, s. 20-21).
Specifickým znakem stáří je zaměřenost na vztahy k lidem a potřeba být pro ostatní nějak prospěšný a užitečný. To se projevuje jak ve vztahu k příbuzným a přátelům, tak ve vztahu k celé vlastní komunitě. Pocit nepotřebnosti představuje silnou emoční zátěž a snižuje sebevědomí starších lidí. Přestože ve stáří, v souvislosti s úbytkem vlastních sil a kompetencí, klesá i potřeba generativy, někteří senioři vynakládají značné úsilí, aby zbývající energii využili smysluplným způsobem, který by někomu prospěl a dostalo se jim za něj žádoucího uznání. Vědomí stability a spolehlivosti vztahů s nejbližšími lidmi, které vyplývají z mnohaletého sdílení života, nejvíce uspokojuje potřebu intimity (Vágnerová 2008, s. 104).
Pod pojmem stárnutí se zpravidla rozumí souhrn změn ve struktuře a funkcích organismu, které podmiňují jeho zvýšenou zranitelnost a pokles schopností a výkonnosti jedince, a jež kulminují v terminální stádiu nemoci a ve smrti (Langmeier, aj. 2006, s. 202).
1.1.1 Vymezení pojmu stáří podle věku
Období stáří je rozděleno na dvě etapy. Rané stáří, které trvá od 60 do 75 let, a pravé stáří, které označuje období po 75. roce života. Dovršením 80 let dosáhne senior tzv. čtvrtého věku, kdy je naživu pouze polovina jeho původní generace. Toto období je spojené s nárůstem problémů daných tělesným a mentálním úpadkem, i se zvýšeným rizikem vzniku a kumulace různých zátěžových situací, které mohou být, vzhledem k aktuálnímu stavu starých lidí, někdy subjektivně těžko zvládnutelné (Vágnerová 2008, s. 104).
V běžném životě je za starého člověka považován každý, kdo dosáhl penzijního věku. Přes rozdíly penzijního systému mezi jednotlivými státy je jím většinou 65letý občan. Rané, nebo začínající stáří se datuje do věkového pásma 65-74 let. Označení
„staří staří“ (old old) je pro osoby starší 75 resp. 80 let. Osoby, které překročily 85. rok věku, jsou označovány „velmi staří staří“ (very old old), tedy dlouhověcí. U těchto osob je závažným problémem pokles až ztráta soběstačnosti (Haškovcová 2010, s. 20- 1).
V naší zemi považujeme obvykle za počátek stáří, z pohledu lékařského a demografického, věk 65 let. Stáří jsme si zvykli rozdělovat na jednotlivé etapy. Věk 60 až 74 let za počínající stáří, za vlastní stáří je považován věk 75 až 89 let.
Za dlouhověkost je považován věk 90 let a více. Jiné dělení uvádí, že věk 65 až 74 let odpovídá mladým seniorům, 75 až 84 let starým seniorům a věk nad 85 let velmi starým seniorům. Stárnutí neprobíhá u každého člověka stejně. Je to dáno nejen involučními změnami, ale také původním funkčním stavem (kostní denzitou, stavem svalstva, životním způsobem a podobně) (Holmerová, aj. 2007, s. 27).
1.1.2 Vymezení pojmu stáří podle zdravotního stavu
Na lidský věk můžeme pohlížet z několika aspektů, a tak můžeme hovořit, kromě věku kalendářního, i o věku biologickém, který odpovídá stavu jednotlivých orgánových systémů (Holmerová, aj. 2007, s. 28).
Biologické projevy stárnutí jsou nápadné, snižuje se odolnost vůči infekcím, zvyšuje se sklon k nádorovým onemocněním, zpomaluje se hojení ran, ztrácí se pružnost vaziva, sklerotizují cévy apod. Biologické znaky stárnutí lze pozorovat ve všech tkáních a v jejich buňkách, nejzávažnější jsou však v nervové a v endokrinní soustavě, které zajišťují neurohumorální regulaci všech tělesných a duševních pochodů.
Nejčastější jsou různé degenerativní změny a pokles základního metabolismu (Langmeier, aj. 2006, s. 202).
Samotný věk je nespolehlivým ukazatelem stáří. Stáří se odvozuje podle celkového fyzického, či psychického stavu jedince, jakými nemocemi si jedinec prošel apod. Starý je člověk z tohoto pohledu tehdy, kdy jednotlivé části a orgány lidského těla částečně vypovídají službu, ochabují, nepracují tak, jak by si starý člověk přál.
Aspektem stáří je pokles tělesné hmotnosti a výšky. Zvyšuje se riziko úrazů, snižuje se pohyblivost, rychlost a pružnost jedince. Dochází ke snížení výkonnosti srdce, plic a cévního systému. Zmenšuje se výkonnost žláz s vnitřní sekrecí a celkově se mění vzhled a vlastnosti kůže. Také se zhoršuje zrak a sluch, mění se termoregulace organismu. Dochází k lámavosti vlasů a nehtů, ubývání pigmentu. Zvyšuje se náchylnost k nemocem. Z toho vyplývá, že nezáleží na věku, ale na způsobu aktivity života (Wikipedie 2011).
Psychický stav stárnoucího člověka se pochopitelně mění. Se stářím klesá energie a vitalita většiny jedinců. Staří lidé se mohou zdát podráždění, jejich koordinace se zhoršuje. Zhoršuje se také jejich mluvený projev. Zdá se býti pomalejší, koktavý.
Práce trvá člověku déle. Psychický stav starého člověka je úzce individuální. Může se zhoršovat paměť, zvyšovat zapomnětlivost. Zapomínají jména lidí, nikoli však prožité zážitky s nimi. Paměť a její zachování se odvíjí od toho, zda-li ji člověk trénuje již v mládí. Naopak pokud na paměť a psychiku klade člověk v “normálním“ životě až přílišné nároky, může to vést k pozdějšímu kolapsu paměti a myšlenek, zejména v období stáří (Wikipedie 2011).
1.2 Změny ve stáří
1.2.1 Tělesné změny ve stáří
Vyzrálé stáří má své typické vnější poznávací znaky, které se u každého jedince dostavují pozvolna. Skutečně staří lidé již pravidelně vykazují snížení fyzických i psychických sil. Na jejich zevnějšku jsou patrné nepřehlédnutelné změny, které se projevují ve tváři, v gestech, v chůzi. Vlasy šedivějí, u mužů častěji řídnou. Na tváří žen přibývají vrásky. Svalstvo ochabuje, jeho pružnost klesá, kůže pigmentuje. Pohyby jsou zpomalené, postava se nachyluje a zmenšuje. Lidé hovoří o tom, že starý člověk „roste do země“. Dochází také ke stárnutí smyslů. V případě hmatu byl pozorován vyšší práh citlivosti. Čich je relativně stabilní, ale bývá oslabeno rozlišování chutí. Tyto změny mohou mít také vliv na péči – např. nespokojenost se stravou, časté změny nálad (Haškovcová 2010, s. 31). Onemocněním, která se vyskytují převážně v seniorském věku, bude věnována samostatná kapitola.
1.2.2 Psychické změny ve stáří
V období stáří dochází i ke změnám psychických funkcí, které mohou být podmíněny biologicky, jako důsledek psychosociálních vlivů, nebo vzájemnou interakcí těchto faktorů. Projevy těchto změn daných stárnutím, jejich závažnost i způsob, jakým na ně starší lidé reagují, jsou individuálně rozdílné. Některé změny prožívání, uvažování a chování starších lidí mohou být pouhým projevem stárnutí, a proto je možné, z toho hlediska, je považovat za normální. Může jít o celkové zpomalení, obtíže v zapamatování a vybavování, snížení frustrační tolerance, atd. Může ale jít o příznaky chorobných procesů, především demence, jejichž vznik je ve stáří pravděpodobnější, než byl dřív (Vágnerová 2008, s. 106).
Protože starý člověk hůře vidí a slyší, obtížněji se orientuje v praktickém životě.
Mladší lidé pro jeho potřeby mluví příliš tiše, nezřetelně a rychle. Mnozí senioři si svůj handicap uvědomují, ale mají jen omezené prostředky k tomu, aby svou situaci změnili.
Často volí taktiku, že sdělovanému jakoby rozumí, i když opak je pravdou. V důsledku toho často dochází k řadě nedorozumění (Haškovcová 2010, s. 31).
1.2.3 Kognitivní změny ve stáří
Ve stáří dochází k nerovnoměrné proměně poznávacích funkcí. Po 60. roce života klesá potenciál využití kognitivních schopností. Tyto změny jsou především ve funkcích, které slouží k zaznamenávání, ukládání a využívání informací. Závažnější pokles účinnosti a přesnosti kognitivních kompetencí může mít významný dopad na kvalitu života, zejména pokud by omezoval schopnost starého člověka žít nezávisle na cizí pomoci. K tomuto může dojít zejména při významném zhoršení zraku, sluchu, paměti i uvažování. K této podstatné ztrátě uvedených funkcí dochází pod vlivem chorobných procesů, které s přibývajícím věkem narůstají (Vágnerová 2008, s. 106).
Zhoršuje se především paměť pro nové události, dávno prožité zážitky (např.
z dětství) zůstávají většinou dobře uchovány. Vzpomínky však bývají obsahově a emočně zkresleny. Na tom, co bylo v minulosti, starý člověk často až nepochopitelně velice lpí. Většinou jde o určitou obranu proti pocitu ohrožení ze strany mladších.
Ve vyšším věku také klesá inteligence měřená běžnými inteligenčními testy. Sociální inteligence a schopnost morálního usuzování zůstávají často až do vysokého věku plně zachovány (Langmeier 2006, s. 204).
1.2.4 Emoční změny ve stáří
Ve stáří nabývá afektivní prožívání poněkud jiné kvality. Snižuje se intenzita emocí a citové prožívání se většinou stává méně bezprostřední. Starý člověk se již tak snadno nenadchne pro nové, ale řadu situací dokáže hodnotit klidněji a racionálněji.
Stává se emočně stabilnější, ale často i lhostejnější vůči vnějšímu světu. To může znamenat větší klid a trpělivost, ale někdy také nezájem až apatii. V pozdějším stáří jsou lidé mnohdy méně zaujati událostmi okolního světa a jsou soustředěnější na sebe a na své problémy. Osud druhých lidí je jim často vzdálený a jejich přecitlivělost bývá
vystupňována až v převládající hypochondrii. Tento postoj může ztěžovat soužití starých lidí v domovech důchodců. Osobnost člověka se vytváří i ve stáří. Empirické studie ukazují, že se lidé s věkem stávají spíše introvertnějšími. Původní struktura osobnosti se však u většiny lidí příliš nemění - relativní míra extroverze, neuroticismu i dalších osobnostních vlastností, zůstává ve srovnání s vrstevníky přibližně ve stejné pozici. Osobnost člověka je výsledkem celého předchozího vývoje, ale i současné adaptace na nezbytné obtíže vysokého věku. Většinou se nemění síla vztahů k blízkým lidem, ale význam rodiny s věkem naopak stoupá. Starý člověk, v širší rodině, zastává obvykle i nadále velmi důležitou roli – roli prarodiče, případně i pradědečka, či prababičky. Četnost kontaktů prarodičů s rodinami jejich dětí se u jednotlivých rodin velmi liší a optimální je zřejmě jejich střední míra. Kvalitní vzájemné kontakty bezesporu pozitivně ovlivňují i psychologickou adaptaci prarodičů samých.
S příchodem vážnějších zdravotních obtíží stoupá i závislost na pomoci vlastních dětí, které v té době samy začínají stárnout. Závažnou skutečností pro stárnoucího člověka je ztráta životního partnera, se kterou se velice obtížně vyrovnává. Kromě potřeb citových u řady lidí přetrvává i potřeba sexuální. I když je proti mladšímu věku méně významnou hodnotou, přesto tato potřeba nemizí zcela, a při hodnocení kvality života může hrát významnou roli (Langmeier 2006, s. 204).
1.2.5 Změny v socializaci
Ve stáří dochází k redukci životního teritoria, k zúžení sociální sítě a omezení kontaktu s jinými lidmi. V důsledku těchto změn dochází k postupné redukci některých sociálních dovedností. Společenský život probíhá převážně ve vlastní rodině. U starých lidí dochází ke stagnaci, či dokonce úpadku některých sociálních dovedností, v důsledku jejich nepotřebnosti. Změna životní situace, např. nutnost odejít z vlastního bytu do domácnosti svých potomků, nebo do nějaké instituce pro seniory, od nich naopak vyžaduje osvojení nových způsobů chování, které by byly za daných okolností potřebné a účelné. Dost často jde především o přijetí pasivní a submisivní role člověka závislého na ostatních, do které je jimi v rámci potřebné, ale někdy i nadbytečné péče, manipulován. Staří lidé ulpívají na zažitých pravidlech a je u nich generalizovaná
nechuť k zásadním změnám. Celková rigidita a lpění na stereotypu se projevuje moralizováním a vyžadováním důsledného dodržování a bezvýhradného respektování řádu, který činí lidské jednání srozumitelným. Dodržování norem uspokojuje u starších lidí jejich potřebu jistoty a bezpečí (Vágnerová 2008, s. 113).
1.3 Senioři a společnost
Současný postoj společnosti ke starým lidem je spíše negativní, odmítavý a podceňující. Období stáří je chápáno jako období, kdy člověk chátrá, v nejlepším případě si své fyzické a psychické schopnosti udržuje. Na významu ztrácí zkušenosti starého člověka i kompetence, a z pragmatického pohledu není takový člověk společnosti ničím přínosný. Současný hodnotový systém klade důraz především na mladistvý vzhled, výkon, atd. Tato skutečnost staré lidi značně znevýhodňuje.
Tuto tendenci podporují i média, která často potvrzují důležitost vnějšího vzhledu a svěžest jako současnou normu.Z tohoto hodnotového systému vychází ageismus, tedy postoj, který vyjadřuje obecně sdílené přesvědčení o nízké hodnotě a nekompetentnosti stáří. Z hlediska ageismu je stáří obdobím ztrát, celkového úpadku a zhoršení kvality života (Vágnerová 2008, s. 105).
V současné době je ageismus také podstatou rozšířeného jevu, který je označován jako věková diskriminace starých lidí. Mladá a střední generace současnosti dává proklamativně a ostentativně na vědomí všem, i sobě, že tradice úcty ke starším lidem nadále rozvíjí a velkoryse „přehlíží“ některé jejich nedostatky. Ve vulgarizovaném pojetí opěvuje moudrou laskavost, ve kterou nevěří, a dobrotu starých lidí, kterou necítí.
Senioři jsou v takové atmosféře konfliktního přijímání stáří nejistí a s nostalgií vzpomínají na zašlou, ať již faktickou, nebo údajnou slávu někdejších kmetů, kterou vypjatě idealizují. Ageismus však není jednosměrný. I senioři jsou pod jeho silným vlivem, neboť i oni přebírají stereotypy, které jim o stáří nabízejí mladší generace, a nezřídka se s nimi identifikují. To způsobuje výraznou ambivalenci v hodnocení vlastní situace. I když jsou staří lidé spokojeni a žijí aktivně, domnívají se, že vlastně žijí „špatný život“ (Haškovcová 2010, s.34-35).
V péči o jedince se ageistické tendence mohou vyskytovat v měřítku (Pokorná 2010, s. 75):
➢ individuálním a skupinovém – devalvující chování, hyperprotektivní chování, elderspeak, infantilizace, vyhýbání se kontaktu se seniorem, nerespektování běžných etických a právních norem, předpoklad snížené ability a vytváření pocitů závislosti aj.
➢ systémovém (mezosociálním i makrosociálním) – rozpočtová politika a omezování výdajů, odpírání či omezování nákladných léčebných postupů z důvodu věku, nepřiměřené hodnocení kompetencí seniora, etika péče, zneužívání a špatné zacházení se seniory aj.
1.4 Onemocnění ve stáří
Mnohá onemocnění se projeví teprve ve vysokém věku. Pro vznik těchto nemocí představuje rizikový faktor právě stáří. Mezi nemoci, které se zvýšenou četností vyskytují především ve stáří, patří například diabetes mellitus, onemocnění krevního oběhu, poruchy spánku, nebo poškození duševních funkcí. Mezi onemocnění, které se projevuje téměř výhradně ve vysokém věku patří Alzheimerova choroba. Věk, kdy se nemoc projeví, je také často závislý na pohlaví. Například onemocnění srdeční tkáně je u starých mužů výrazně vyšší než u starých žen. Staří lidé mají také často problémy se spánkem. Hůře usínají, častěji se v noci budí, jsou často unavení (Gruss 2009, s.95, 104).
Onemocnění se závažnou prognózou přináší významné životní změny jak nemocnému, tak členům jeho rodiny - manžel, manželka, dospělé děti, apod., kteří se o něj budou v případě potřeby starat. Jejich vztah se může v průběhu onemocnění měnit.
Nemocný se musí postupně čím dál více spoléhat na pomoc druhé osoby, což může být spojeno se ztrátou soběstačnosti, hybnosti, paměti, zraku, či sluchu. Prosperita evropské populace, lepší sociální a politické podmínky způsobily, že staří lidé neumírají na vážná
infekční onemocnění, hlad, nebo v důsledku násilí a úrazů, ale u většiny lidí to bude některá z výše uvedených novodobých neinfekčních nemocí (Holmerová, aj. 2007, s. 124-125).
Velkým problémem vysokého stáří je demence, jejímž nejvýraznějším znakem je úbytek duševních schopností velmi starých lidí. Proto je v dnešní době stále komplikovanější důstojně žít a zemřít tam, kde se v rámci dnešních podmínek stále více lidí dožívá vysokého věku. V populaci sedmdesátiletých je výskyt demence výrazně nižší, než u osmdesátiletých, nebo devadesátiletých. Je zjevné, že s věkem dochází k výraznému nárůstu výskytu tohoto onemocnění (Gruss 2009, s. 20).
Demence je označením pro syndrom, jehož nejvýznamnějším projevem je úbytek komplexu kognitivních funkcí, především inteligence a paměti. V rámci tohoto onemocnění bývají v různé míře postiženy i další psychické funkce a postupně dochází k degradaci celé osobnosti. Demence je získané postižení na základě organického poškození CNS. Postihuje asi 5 % populace nad 65 let. Při tomto onemocnění dochází k úbytku paměťových funkcí, které se projevuje nejnápadněji při učení novým informacím, také dochází k obtížím ve vybavování starších vědomostí. Poruchy paměti bývají také spojeny s poruchami pozornosti. Postupně může dojít k tak velkému úbytku paměťových kompetencí, že si nemocní nedokážou vybavit ani svoje jméno, apod.
Myšlení se stává bradypsychické, nevýbavné, rigidní a streotypní. Nemocný nedovede adekvátně zpracovávat ani běžné informace, není schopen plánovat, organizovat, rozhodovat se, nechápe požadavky okolí, apod. Součástí demence mohou být i bludy, jejichž obsah bývá velmi jednoduchý, obyčejně paranoidně-perzekuční. Bludy mohou být posilovány i poruchami paměti. Může dojít i k poruše vnímání, kdy nemocný není schopen rozpoznávat známé objekty, přestože má zachované senzorické funkce. Dalším projevem demence je apraxie, kdy u nemocného dochází k úpadku naučených motorických dovedností a ke ztrátě schopnosti adekvátně užívat běžné nástroje.
Verbální projev nemocného je ulpívavý (stereotypní opakování jedné věty). Může také dojít k projevům afatických poruch, kdy nemocný přestává rozumět mluvené řeči, činí
mu problémy vybavit si potřebné výrazy, není schopen se adekvátně vyjádřit. Tyto potíže mohou způsobovat problémy v komunikaci. K typickým a stabilním příznakům demence patří poruchy emotivity (euforické, depresivní, nebo úzkostné citové ladění).
U většiny nemocných dochází k zúžení motivace, nebo k úplné ztrátě iniciativy a zájmu o cokoliv. Typickým příznakem jsou poruchy spánku. Postupně může dojít k celkové poruše osobnosti nemocného, k jejímu úpadku a dezintegraci. V důsledku nemoci dochází k dezorientaci a může dojít ke ztrátě identity, kdy nemocný neví, ani kdo je.
Za těchto okolností přestává být soběstačný, potřebuje trvalý dohled a péči jiné osoby (Vágnerová 1999, s. 137-139).
Demence u postiženého omezuje schopnost přijatelně zvládat běžné sociální role.
Standardní nároky jsou pro ně příliš náročné, a protože je přestávají chápat, jeví se jim jako ohrožující. Ztrácejí orientaci v čase, prostoru, v lidech, a nakonec i v sobě samém.
Nepoznávají blízké lidi a nevědí, kdo jsou. Takovéto zhoršení zdravotního stavu je značnou zátěží i pro rodinu. Obtížná a postupně i nemožná domluva s nemocným je nepříjemná a emočně vyčerpávající. Pokud zdraví příbuzní tuto změnu nezvládnou, mohou reagovat obrannými tendencemi, nejčastěji únikem ze situace, umístěním nemocného v nějakém zařízení a omezení svých návštěv u něj. Umístění v zařízení je leckdy nutností, ale návštěvy známých lidí jsou žádoucí, protože působí na nemocného podpůrně (Vágnerová 1999, s. 143).
Pro seniora s demencí je velice důležité, aby mohl zůstat ve svém přirozeném prostředí. Změna prostředí a dosavadního způsobu života může zvýšit jeho zmatenost a zhoršit jeho stav. Žije-li sám, pomoc může poskytnout pracovnice z agentury domácí péče, nebo pečovatelská služba. Později nastává situace, kdy je třeba, aby s ním v bytě někdo trvale žil, např. příbuzný, nebo osoba blízká, koho zná a důvěřuje mu. Může to být dobrovolník, ale i placená síla, to už záleží na daných okolnostech. Tento stálý pečovatel pak pomáhá se všemi činnostmi, doprovází jej, např. na vycházky a pomáhá mu zařizovat potřebné záležitosti, a je nutné, aby byl v bytě i přes noc. Je rovněž žádoucí, aby se takový pečovatel, stejně jako blízcí příbuzní, kontaktovali s odborníky,
informovali se o problematice demence, mohl by se i setkávat a předávat si zkušenosti s dalšími rodinnými pečovateli - podobně jak to organizuje Česká alzheimerovská společnost. Vhodnou formou pomoci těmto seniorům i jejich pečovatelům je respitní (odlehčovací) služba. Pečovatel má tak možnost oddychu a načerpání nových sil, které jsou důležité při poskytování péče. Někdy je však nutné umístit seniora s demencí do pobytového zařízení. Tato skutečnost mu trvale změní celý jeho dosavadní způsob života. Toto rozhodnutí by se mělo uskutečnit z vůle samotného seniora, a neměl by na něj být činěn nátlak. Vždy zde hraje svou roli úroveň etiky a rovněž zde probíhají hluboké emoce. Příbuzní a osoby blízké by měli i nadále se seniorem udržovat pravidelný kontakt a emocionální vazby, aby nedocházelo ke zhoršení jeho zdravotního stavu (Hajdovská, Tlustá. 2006).
Příkladem speciální péče o seniory s demencí je reminiscenční terapie. Je to metoda, která využívá vzpomínek a jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů, přičemž se nejedná o cvičení paměti. Je vhodná pro zdravé seniory, kde má preventivní a aktivizační význam, ale zejména je důležitá pro pacienty s demencí, kteří trpí poruchami krátkodobé paměti, ale často si velmi dobře vybavují události dávno minulé.
Je vhodná pro pacienty s lehkou, či středně těžkou demencí. Reminiscenční terapie může být individuální, nebo skupinová. Jejím cílem je nejen zlepšení stavu pacienta, ale také zejména posílení jeho lidské důstojnosti, zlepšení komunikace, a ve svých důsledcích také pomoc a podpora rodinnému pečovateli. Reminiscenční terapie je služba, která může být poskytována v domácím prostředí, ale i v institucionálním zařízení (Longevita, 2012).
Motivovat nemocného lze nejen reminiscenční terapií, ale i validační terapií.
Validační terapie se uplatňuje u osob se zhoršenou pamětí a orientací, při částečném úbytku paměti, zejména krátkodobé ztrátě orientace a při obnovování základních pocitů ve slovních projevech jedinců. Je tedy vhodná pro mírně zmatené stavy, kdy jedinec ještě nezaznamenává větší úbytek kognitivních funkcí. Tato terapie posiluje lidskou důstojnost a motivuje pacienta. Využívá pozorné naslouchání a empatii, pracuje
s původním tématem pacienta, nikdy neříká ne, postupnými kroky vede klienta žádoucím směrem (Sociální péče 2010, s.20).
K aktivizaci přispívá také kognitivní trénink a fyzické cvičení. K tlumení agitovanosti a bloudění je vhodná muzikoterapie, aromaterapie, dotek, masáž rukou, fyzické cvičení. Ke zlepšení soběstačnosti může přispět orientace realitou a pracovní terapie. Jedná se o intervence, které lze využít i v domácím prostředí (Psychiatrie pro praxi 2012).
Mezi častá onemocnění ve stáří patří hypertenze, která je považována za psychosomatické onemocnění. Příčinou vzniku hypertenze můžou být genetické faktory, životní styl (nadbytek cholesterolu), onemocnění ledvin, kortikoidy apod.
Toto onemocnění může vést k infarktu myokardu. Nejčastější příčinou tohoto onemocnění je uzávěr koronární tepny způsobený trombem. Příčinou tohoto onemocnění může být také nesprávná životospráva, stres, obezita a kouření. Příznakem bývá svíravá bolest za hrudní kostí, která může vyzařovat do horních končetin, krku, dolní čelisti, nebo do břicha. Může se objevit zvracení, neklid, strach a úzkost (Slezáková 2007, s. 19-24).
Dalším častým onemocněním je cukrovka (diabetes mellitus), metabolické onemocnění, pro které je typická porucha látkové přeměny především cukrů, ale také tuků a bílkovin. Pokud se v těle netvoří žádný inzulin, jedná se o diabetes mellitus (dále jen DM) 1. typu. Je typický pro dětský a mladý věk, ale může se vyskytnout v kterémkoliv věku. Jde o získaný diabetes. Pro dospělost a starší věk je typický DM 2. typu, u kterého lze mnohdy hodnoty glykemie upravit jen dietou, dostatkem pohybu a také medikamenty. Dalším typem je DM jako součást jiných onemocnění, který vzniká při závažných chorobách pankreatu (nekrózy, záněty, cysty). Mezi základní příznaky DM patří nadměrná žíznivost, časté a vydatné močení, zvýšený pocit hladu, úbytek na váze, pocit slabosti, špatně se hojící kožní defekty, apod. DM může také vést k různým komplikacím, mezi které patří atrofování svalů, postižení cév sítnice, které
způsobuje zhoršení zraku (katarakta, glaukom) a v neposlední řadě nedokrevnost končetin, které může končit amputací končetiny. Tyto komplikace, ke kterým tato onemocnění vedou, můžou také způsobit ztrátu soběstačnosti (Slezáková 2007, s. 81- 3).
Onemocnění cukrovkou může být také jednou z příčin špatného hojení ran dalšího chronického onemocnění, jako je bércový vřed. Bércovými vředy trpí 3-5 % populace nad 65 let, ženy jsou postiženy 2x častěji. Hojení tohoto onemocnění je zdlouhavé a vyžaduje mezioborovou spolupráci. Do léčby musí být zapojen lékař, všeobecná sestra, nutriční terapeut, fyzioterapeut. Do procesu je ale nutné aktivně zapojit i pečující osobu nebo rodinu. Někdy je ke spolupráci třeba vyzvat i sociálního pracovníka (Ošetřovatelská péče 2010. s. 26-29).
Výživa seniorů je velice důležitá, jelikož může ovlivňovat mnoho chronických onemocnění. U starších osob je třeba vycházet ze znalostí fyziologických změn ve stáří, metabolických změn, změn ve složení těla, je nutné uvědomovat si polymorbiditu a polypragmasii. Aby výživa byla správná, je třeba jí individualizovat. Mezi faktory, které mohou vést ke zhoršení výživy patří úbytek svalové tkáně spojený s tendencí k hromadění tuků, snížená sekrece slin a atrofie chuťových pohárků, které obě vedou k poklesu chuti k jídlu, až k nezájmu o jídlo. Dalším faktorem můžou být choroby dásní, ztráta zubů a nepadnoucí zubní protézy. Snížení sekrece trávících šťáv vede ke zhoršení trávení s následnými zažívacími obtížemi, které mají za následek snížení konzumace jídla, přitom současně nelze z nedostatečně trávené potravy získat potřebné množství živin. Nezbytnou součástí kondice seniorů je i dostatek tekutin. Kůže je atrofická, což dále vede k vyšší ztrátě vody, přitom se ztrácí pocit žízně a vše je umocněno porušenou koncentrační schopností ledvin. Nedostatečná hydratace může způsobovat trombózy, zácpy, častější infekce močových cest, ale i zmatenost (Sociální péče 2009. s.34).
Většina zařízení pro seniory se otázkou nutričního stavu seniorů nezabývá, nikdo ho neřeší, a ani to neumí. Příprava a podávání stravy se omezuje na sestavování jídelníčků z jídel oblíbených a se zřetelem na výši stravovací jednotky. Běžná je i dietní varianta stravy (dieta diabetická a žlučníková). Často jsou modifikované zvyklostem a přáním těch, kterým je připravují, a to mnohdy až v rozporu s pravidly a specifikací dané diety. Běžná bývá také úprava stravy do kašovité a tekuté formy. Skutečná nutriční hodnota stravy obvykle nebývá známá. Nikdo nedává do souvislostí zhoršený stav seniora a jeho snížený příjem stravy. Důsledkem je zhoršení chronických potíží, snížení obranyschopnosti a četnější výskyt dekubitů. Je třeba předcházet vzniku malnutrice, tedy špatnému stavu výživy, k němuž dochází, pokud je příjem základních energetických substrátů a bílkovin nižší, než jejich potřeba a identifikovat ty, kteří jí jsou ohroženi a jejich problémy řešit. Toto je v souladu s hlavním cílem zákona o sociálních službách a to v těchto bodech – ochrana oprávněných zájmů uživatelů služeb, ochrana uživatelů služeb před poškozováním jejich individuálních zájmů neodborným poskytováním služeb, podpora procesu sociálního začleňování a vytvoření systému dohledu nad kvalitou poskytovaných služeb (Sociální péče 2008, s. 37).
1.4.1 Důsledky snížení pohyblivosti seniorů
Dalším problémem stáří může být imobilita. Pohyb může být prevencí mnoha onemocnění, ale může i zpomalit stárnutí. Lidé pohybově aktivní si své fyzické schopnosti udržují déle. Hybnost seniora ovlivňují ztráta svalové a kosterní hmoty, úbytek tělesné vody, který má vliv na fungování vnitřního prostředí a na snížení elasticity vaziva. Ovlivňuje jí také zkracování páteře, které způsobuje poruchy rovnováhy, držení těla a snížení dýchací kapacity plic. Změny rovnovážného ústrojí, zraku a hlubokého čití mají vliv na koordinaci pohybů, chůzi a postoj těla (Sociální péče 2008).
Imobilita klade také vyšší nároky na hygienickou péči. Každý člověk má jiné požadavky na způsob a výsledek tělesné hygienické péče. Povrch našeho těla je kryt kůží, která musí být čistá, aby mohla dobře plnit svou funkci. Nečistá kůže je náchylná
k zánětlivým a kožním chorobám. Péče o kůži má nesmírně významné místo v prevenci dekubitů a opruzenin. U imobilních osob je důležité, abychom zjistili, které úkony je klient schopen udělat sám, se kterými potřebuje pomoc, a které musí provést pečující osoba sama. Velice důležitá je komunikace s klientem a sledování jeho reakcí. Důraz by měl být kladen i na šetrnou manipulaci. V případě umístění imobilního seniora do zařízení, je nutná informovanost o zvyklostech provádění hygienické péče od rodinných příslušníků. Nevhodná manipulace může způsobit apatii, či agresi (Sociální péče 2008).
Nebezpečím imobility je vznik proleženin. Jedná se o poškození tkáně v určité oblasti v důsledku nedostatku okysličení a výživy. Nejčastější příčinou proleženin je tlak, který je vyvíjen na určitou část těla. Další příčinou je tření kůže o pokožku při manipulaci s klientem. Vznik proleženin podporuje vlhko u inkontinentních osob.
Další příčinou může být nedostatečná výživa, zvýšená tělesná teplota a závažné choroby. Prevencí proleženin je polohování, pravidelná a svědomitá hygienická péče, zamezování vlhkosti, převlékání osobního i ložního prádla, speciální matrace a příjem kvalitní a energetické stravy. V domácí péči jsou trochu jiné podmínky než v zařízeních.
Zakoupení speciálního lůžka, nebo antidekubitní matrace je mnohdy finančně náročné.
Důležité je také využívání různých pomůcek snižujících tlak na tkáň. Existují různé pomůcky, od cenově náročných po obyčejné molitanové věnečky obalené obinadlem.
V domácnosti lze improvizovat stočenou dekou, nebo polštářky. Některé pomůcky mohou zapůjčit i agentury domácí péče, pečovatelská služba. Při prevenci dekubitů je také důležitá hygienická péče. Inkontinence sice neohrožuje život, ale značně ovlivňuje kvalitu života. U inkontinentních klientů je jedním ze způsobů pomoci využití vložných plen, či plenkových kalhotek. Určité množství může předepsat lékař, ale při větší spotřebě si je musí klient hradit sám. Pečující osoba využívá schopnosti klienta a vítá každou pomoc. Musí znát správnou techniku přikládání pomůcky, což bývá náročné u obézních imobilních osob, které nejsou schopny se dostatečně otočit na bok.
Dostatečná hygienická péče a péče o kůži, promazávání a masáže, jsou běžnou součástí komplexní péče o málo pohyblivého člověka jak v domácí péči, tak v zařízení (Sociální péče 2010).
V případě, kdy je stav pacienta z lékařského hlediska stabilizovaný a akutní medicína nemůže již více přispět ke zlepšení jeho zdraví, je třeba zajistit pacientovi dostatek potřebné zdravotní péče, vhodné prostředí a dostatek sociální podpory, aby zvládl proces rekonvalescence, případně návrat do svého přirozeného prostředí či přechod do jiné instituce. V tuto dobu je důležitá činnost sociálního pracovníka, který je členem geriatrického týmu, který by měl hodnotit zdravotní a funkční stav pacienta, a to vždy ve vztahu k podmínkám a zdrojům v jeho přirozeném prostředí. Pokud je tato činnost neadekvátní, může u staršího člověka po propuštění z nemocnice dojít ke zhoršení zdravotního stavu, k re-hospitalizaci a v neposlední řadě k prohloubení nesoběstačnosti (Matoušek, aj. 2005, s.165).
Správné a přesné ohodnocení úrovně sebepéče a soběstačnosti nemocného člověka je výchozím bodem pro stanovení jednotlivých ošetřovatelských intervencí a pro stanovení míry pomoci. Nesprávné stanovení úrovně sebepéče může vést ke komplikacím, jako je vznik imobilizačního syndromu, nebo naopak může vést ke snaze pomáhat postiženému při úkonech, které zvládá, což také není správné.
Úkony související se soběstačností se nazývají všední činnosti, činnosti všedního života.
V anglické literatuře se označují zkratkou ADL – Activity Daily Living. Při testování soběstačnosti se obvykle rozlišují základní všední činnosti (ADL), (příloha č.3) a instrumentální všední činnosti (IADL), (příloha č.2). V současnosti se nejčastěji užívá k otestování základních všedních činností Barthelův test základních všedních činností (ADL test) nebo Test instrumentálních všedních činností (IADL test).
1.4.2 Polymorbidita
Stáří samo o sobě není chorobným stavem, ale v průběhu stárnutí dochází ke sčítání mnoha nepříznivých vlivů, a proto přibývá lidí, kteří jsou nemocní. Zvýšení nemocnosti má specifický charakter. Přítomnost několika chorob najednou způsobuje polymorbiditu (Vágnerová 2008, s. 105).
Jednotlivé nemoci se vzájemně prolínají a ovlivňují, tento stav je lékaři nazýván dominovým efektem. Spočívá v tom, že určitá nemoc vyvolá i zhoršení ostatních a třeba toho času „spících“ nemocí. S polymorbiditou souvisí i polypragmazie, což znamená užívání celé řady léků najednou. Výrazný a častý je také přechod stávající nemoci do chronicity. Ze somatických, tedy tělesných obtíží, považují lékaři za nejčastější poruchy spánku, nespavost, inkontinenci (únik moči, pomočování) a imobilitu (sníženou nebo ztracenou pohyblivost) (Haškovcová 2010, s. 251).
Celkovým důsledkem dekompenzace zdravotního stavu je především ztráta soběstačnosti, která znemožňuje samostatný a nezávislý život seniora v domácím prostředí. Snaha lékařů vede především k dosažení návratu plné nebo alespoň praktické soběstačnosti. K tomuto slouží nácvik všech činností, které obnovují sebeobslužnost.
Seniorskou „křehkost“ ovlivňuje celá řada faktorů a to nejen zdravotních, ale i sociálních (Haškovcová 2010, s. 251-252).
1.5 Zdraví a zdravé stárnutí
Dlouhověcí lidé potřebují především vstřícné podmínky k aktivnímu životu v přirozeném prostředí. Zvyšování počtu starších osob vyžaduje přizpůsobení zdravotních služeb, zajištění dostupnosti geriatrické péče, rehabilitace, dlouhodobé a paliativní péče a podporu zdravého života. Zdravotní stav starších lidí a starých lidí je třeba hodnotit nejen délkou života a výskytem chorob, ale především funkční zdatností a zdravím podmíněnou kvalitou života. Zdraví zahrnuje zdraví tělesné, duševní a sociální, a je charakterizováno stavem pohody a spokojenosti, nejen nepřítomností nemoci nebo vady. Proto je nutné podporovat rozvoj rehabilitace v domácí i nemocniční péči pro zachování nezávislého způsobu života ve stáří (Sociální péče 2009, s. 13).
V současné době probíhá převratné období vyznačující se výraznými demografickými změnami obyvatelstva. Střední délka života lidí ve vyspělých zemích světa se znatelně prodlužuje. Vzniká tak nová situace pro fungování společnosti a její ekonomiky, ale i pro život jednotlivců, kteří se učí přijímat skutečnost, že i ve vyšším
věku lze žít zajímavým a plnohodnotným životem. Zdravotní stav osob nad 60 let dlouhodobě signalizuje značnou nemocnost. Tato skupina obyvatelstva spotřebovává 60 % kapacity zdravotní péče a na ni vynaložených nákladů. S příchodem nových společenských požadavků se zejména nároky na psychické zdraví této věkové kategorie zvýšily. Proto je nutné kromě kvalitní lékařské péče, využívat poznatků z dalších oborů.
Jedním z průvodních jevů současného životního stylu ve všech věkových kategoriích je snižování množství pohybu. Důsledkem bývá pokles fyzické i duševní výkonnosti a velmi často i zhoršený zdravotní stav a vyšší výskyt civilizačních onemocnění.
Pravidelné pohybové aktivity mohou tvořit nejlevnější komplexní zásah. Pohyb je jedním z rozhodujících faktorů, které mohou u člověka působit jako prevence obtíží v oblasti zdravotní i prožitkové. Pohybovými aktivitami lze pak vysoce efektivně motivačně působit na životní postoj starších, často osaměle žijících lidí. Senioři by měli pochopit, že nečinnost je nežádoucí a ohrožuje délku i kvalitu jejich života. Pohyb u seniorů snižuje nežádoucí pasivní postoj, který je zdrojem depresivních myšlenek a nálad ovlivňujících jednání člověka. Současná stárnoucí generace se převážně chová pasivně, a je třeba je učit aktivnímu přístupu k životu (Štilec 2004, s. 12- 3,128-129).
1.5.1 Význam rodiny pro starého člověka
Rodina je v péči o starého člověka nezastupitelná. Měla by však poskytovat jen tu péči, kterou si starý člověk nemůže obstarat sám. Starý člověk by měl mít snahu zůstat co nejdéle soběstačný a chápat přínos vlastní zodpovědnosti za své stáří, co je schopen udělat pro své stáří, jak se na ně připravit a jak se vyrovnat s úskalími, která někdy stáří provází. Rodina musí splňovat řadu předpokladů pro dobrou péči o nesoběstačného člena rodiny. Podstatné je, mít fyzické, sociální, psychické, bytové, časové, finanční podmínky. Mít dobrou vůli, snažit se hledat možnosti a řešení v dané situaci za přispění všech členů rodiny. Rodina musí umět pečovat, vědět jak pomoci a znát rozsah poskytované pomoci. V moderní rodině ubývá mezigeneračního soužití a společné sdílení rodinných vazeb. Uvolněním tradičních rodinných vazeb došlo ke zvětšení názorových rozdílů mezi generacemi. Dochází k citovému oslabení a v důsledku toho vázne důvěrnější komunikace mezi generacemi v rámci rodiny.
Životní moudrost a dobře míněné rady starších osob nejsou přijímány tak, jak tomu bylo dříve. Rodina často zaměňuje sníženou soběstačnost ve vyšším věku za nemoc. Mnohdy ve snaze pomoci způsobuje nesnáze v léčebném režimu (např. nedodržení dietního opatření). Je důležité seznámit nejbližší členy rodiny s individuálním plánem péče a najít v něm roli rodiny. Rodina by měla vědět, jak by si představovala péči o svého nejbližšího, a měla by znát své možnosti, a co je schopna sama zvládnout. Podstatné je, že středem zájmu musí zůstat sám senior. Mladá generace by neměla zapomínat, že stáří čeká i je, a že v této oblasti rodinných vztahů dávají svým dětem identifikační vzor.
Důležitá je láska, důvěra a trpělivost (Sociální péče 2009, s. 20-21).
1.6 Zákon o sociálních službách
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o sociálních službách), přinesl zásadní změnu v systému sociální péče.
Základní zásady poskytování sociálních služeb jsou uváděny především v § 2 zákona.
Praví se zde, že každá osoba má právo na základní bezplatné sociální poradenství v možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení, zachování lidské důstojnosti a respektu k lidským a občanským právům a oprávněným zájmům.
Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob (Matoušek 2007, s. 39).
Základní zásady zákona (Matoušek 2007, s. 40):
➢ Primární je poskytnutí relevantních informací osobě, která se ocitla v nepříznivé sociální situaci tak, aby ji pokud možno mohla řešit sama a vlastními silami.
➢ Teprve pokud tyto informace jako takové nestačí, nastupují sociální služby.
➢ Sociální služby mají být individualizované, „šité potřebám konkrétního jedince na míru“.
➢ Sociální služby mají být především aktivační, podporovat samostatnost klientů a předcházet delšímu trvání nepříznivé sociální situace.
➢ Kvalita poskytování sociálních služeb je dána přímo do souvislosti s dodržováním lidských práv a základních svobod a se zachováním důstojnosti člověka.
Kromě těchto základních zásad přinesl zákon o sociálních službách také několik konkrétních koncepčních změn. Upravuje tzv. příspěvek na péči, jehož prostřednictvím si má ten, kdo potřebuje sociální služby, tyto obstarat a uhradit. Podle nové kategorizace sociálních služeb jsou děleny na služby sociální péče (služby pečovatelské, jejichž prostřednictvím se pečuje o osobu, která není schopna se plně postarat sama o sebe) a služby sociální prevence (služby pro osoby se sociálními problémy, jejichž prostřednictvím se má klientovi napomáhat znovu se integrovat do společnosti).
Do vztahu mezi poskytovatelem a příjemcem sociálních služeb byl zaveden smluvní princip (o poskytování sociálních služeb se uzavírá smlouva). Pro poskytovatele sociálních služeb byl zaveden systém registrace u krajských úřadů, bez ní není možné sociální služby provozovat. Tento tzv. Registrující orgán má rovněž pravomoc provádět inspekci poskytování sociálních služeb, při níž se hodnotí především kvalita poskytovaných služeb. Zákon o sociálních službách rovněž stanoví předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, aby byla zaručena standardní kvalita poskytovaných sociálních služeb přímo ze strany sociálního pracovníka (Matoušek 2007, s. 40).
1.6.1 Příspěvek na péči
V systému sociální péče je příspěvek na péči zcela nová dávka. Koncepce tohoto příspěvku odpovídá koncepci tzv. dotace na hlavu, která se v devadesátých letech
zaváděla i v jiných evropských státech. Příspěvek z veřejného rozpočtu je přidělován osobě, která je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu hodnocena jako osoba, jež potřebuje od jiné osoby pomoc při zvládání běžných životních úkonů. Je na rozhodnutí příjemce, jak tento příspěvek použije a které služby a od jakého subjektu si za něj
„koupí“. Zákon tento příspěvek vymezuje takto: „Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci“ (Matoušek 2007, s. 40).
Závislost na pomoci jiné fyzické osoby se stanovuje ve čtyřech stupních:
➢ lehká závislost,
➢ středně těžká závislost,
➢ těžká závislost,
➢ úplná závislost.
Míra závislosti se určuje počtem úkonů vyjmenovaných v zákoně, které osoba není schopna samostatně zvládat. Přitom se hodnotí schopnost péče o vlastní osobu a soběstačnost (Matoušek 2007, s. 40-41).
Výše příspěvku je odvislá od žadatelova věku (vyšší do osmnácti let, v prvním roce života na něj nárok není) a míry jeho závislosti na pomoci jiné osoby (lehká závislost, středně těžká závislost, těžká závislost, úplná závislost).
Výše příspěvku u osob mladších 18 let:
➢ lehká závislost – 3 000 Kč
➢ středně těžká závislost – 6 000 Kč
➢ těžká závislost – 9 000 Kč
➢ úplná závislost – 12 000 Kč Výše příspěvku u osob starších 18 let:
➢ lehká závislost – 800 Kč
➢ středně těžká závislost – 4 000 Kč
➢ těžká závislost – 8 000 Kč
➢ úplná závislost – 12 000 Kč
Od 1.1.2012 došlo mimo jiné k zavedení institutu tzv. asistenta sociální péče, který není osobou blízkou (např. soused), a není registrován jako poskytovatel sociálních služeb. V případě, že asistent pečuje o jinou osobu než osobu blízkou, je z úhrnu jeho příjmů plynoucích z péče o poživatele příspěvku osvobozen od daně z příjmů příjem do 12 000 Kč (vyšší příjmy podléhají dani z příjmů) (Sociální reforma 2012).
Od 1. 1. 2011 se v souvislosti s přijetím vládních úsporných opatření snížila výše příspěvku na na péči ve stupni I (lehká závislost) u osob starších 18 let, a to z 2 000 Kč na 800 Kč. Tato změna se netýkala osob mladších 18 let (MPSV 2011).
Nárok na příspěvek vzniká dnem, kdy osoba, která potřebuje péči jiné fyzické osoby, splní podmínky stanovené v zákoně. Tato osoba bude zpravidla také příjemcem příspěvku. V případě, že nárok vznikne osobě, která má zákonného zástupce nebo byla svěřena do péče jiné osobě, bude příspěvek vyplácet těmto osobám, zpravidla do doby, než oprávněný nabude zletilosti (Matoušek 2007, s. 41).
O přiznání příspěvku probíhá řízení, v němž na základě vypracovaného zdravotního posudku Lékařské posudkové služby ČSSZ, jejímž podkladem jsou
aktuální lékařské zprávy, a na základě písemného záznamu ze sociálního šetření, rozhodne kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR. Úřad práce rozhoduje o jeho výši, případně o její změně nebo o odnětí příspěvku. Uživatel má právo žádat o přiznání příspěvku, případně o jeho zvýšení, ale na druhou stranu je povinen neprodleně oznámit všechny nové relevantní skutečnosti, která mají nebo mohou mít vliv na klasifikaci jeho stupně závislosti a tím na výši přiznaného příspěvku a i další skutečnosti, které jsou rozhodné pro výplatu příspěvku v určitém období (Sociální reforma 2012).
1.7 Možnosti volby péče pro seniory
Každý člověk se ve svém životě může setkat se situací , kdy může na krátký čas být závislý na pomoci druhé osoby. Může to být zaviněno nemocí, úrazem nebo náhlou změnou sociální situace. Tuto situaci každý člověk zvládá jinak, někdo lépe a někdo hůře, ale téměř vždy to ovlivní jeho psychický stav. Pokud tento stav není trvalý, je ho schopný akceptovat. V případě většiny seniorů, se nejedná o stav přechodný, ale zcela jistě o stav trvalý, končící závěrem celého života. Proto by měl mít senior možnost vybrat si způsob péče, a to i v případě, kdy na základě jeho chování není zcela zřejmé, co by si přál a jak by to chtěl. Každý způsob péče má své kladné, ale i záporné stránky.
Proto je důležitá úloha poskytovatelů, kteří by měli ještě před vznikem jednotlivé služby při oslovení uživatelem nebo jeho rodinou být nápomocni při výběru služby na základě diagnózy seniora s ohledem na stav demence, stupeň orientace, inkontinence, schopnosti sebeobsluhy, schopnosti zůstat sám doma apod. Sociální služba je navazující službou na zdravotnické služby, proto by se měl k doporučení služby vyjádřit i lékař a zdravotnický personál (ošetřovatelský personá v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných nebo praktický lékař společně s odborným ambulantním lékařem).
Poskytovatelé služeb by měli být schopni vyhodnotit, jaká služba by byla pro daného uživatele nejvhodnější (Sociální péče 2009, s. 22).
Podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, je nyní příspěvek na péči určen tomu, kdo péči potřebuje, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Občan by měl vědět, jakou službu si má nakoupit, aby byly saturovány
