Technická univerzita v Liberci Fakulta textilní
Obor 31-22 TON Katedra designu
STŘIHOVÉ VARIACE ODĚVŮ INSPIROVANÉ
ARCHITEKTUROU KONCE 20. STOLETÍ
JOHANA GAJDŮŠKOVÁ
Vedoucí bakalářské práce: Doc. Emilie Frydecká, ak. mal.
Konzultant: Svatoslav Krotký, ak. mal.
Rozsah práce a příloh:
Počet stran: 35 Počet obrázků: 20 Počet příloh: 6
Prohlášení
Místopřísežně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
V Liberci dne 10. května 2006
PODĚKOVÁNÍ
Ráda bych poděkovala vedoucí bakalářské práce Doc. Emilii Frydecké, ak. mal.
a konzultantu Svatoslavu Krotkému, ak. mal. za vedení při zpracování bakalářské práce.
Také děkuji všem mým přátelům a rodičům za podporu a trpělivost.
Děkuji
OBSAH
1. ÚVOD
2. TEORETICKÁ ČÁST
2.1 HLEDÁNÍ KONKRÉTNÍ INSPIRACE 2.2 ARCHITEKTURA KONCE 20. STOLETÍ 2.3 KONKRÉTNÍ ARCHITEKTI
2.4 NÁVRHY A POPIS JEDNOTLIVÝCH ODĚVŮ 3. PRAKTICKÁ ČÁST
3.1 POUŽITÉ MATERIÁLY 3.2 KONSTRUKCE ODĚVU č.1
3.2.1 KONSTRUKČNÍ ROZMĚRY 3.2.2 ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE 3.2.3 MODELOVÉ ÚPRAVY 3.3 KONSTRUKCE ODĚVU č.2
3.3.1 KONSTRUKČNÍ ROZMĚRY 3.3.2 ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE 3.3.3 MODELOVÉ ÚPRAVY 3.4 KONSTRUKCE ODĚVU č.3
3.4.1 KONSTRUKČNÍ ROZMĚRY 3.4.2 ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE 3.4.3 MODELOVÉ ÚPRAVY
3.5 KONSTRUKCE DÁMSKÝCH KALHOT 3.5.1 KONSTRUKČNÍ ROZMĚRY 3.5.2 ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE 3.5.3 MODELOVÁ ÚPRAVA 4. ZÁVĚR
POUŽITÁ LITERATURA
FOTODOKUMENTACE
ÚVOD
Na počátku mé bakalářské práce jsem zvažovala k jaké designerské tvorbě se obrátit. Zda k designu oděvnímu či spíše interiérovému. Za dobu studia jsem si vyzkoušela obě tyto tvorby. Nakonec jsem se rozhodla pro oděvní design. Myslím, že k němu mám blíže.
Nejdůležitější pro mne byla volba inspirace. Už ve třetím ročníku jsem malinko zabloudila do architektury, kdy jsem pozorovala tvary staveb, jejich barevnost, začlenění se do okolí, atd. Napadlo mne tedy, proč v tom nepokračovat a nedovést tuto inspiraci až dokonce.
1
TEORETICKÁ ČÁST
HLEDÁNÍ KONKRÉTNÍ INSPIRACE
K architektuře moderní jsem se vlastně dostala náhodou, když jsem byla obdarována knihou Dějiny umění /12. Ta se pokouší vystihnout současné tendence a směry v jakémkoli odvětví umělecké tvorby, tedy i v architektuře.
Vždy se mi líbila a zajímala mne architektura, obzvláště ta, jenž vyniká zdánlivou jednoduchostí tvaru, barev, geometrií. Takové jsou si myslím i mé oděvní práce. S odstupem působí jednoduše, až jakoby byly zhotoveny v krátkém časovém úseku, ale při bližším pohledu je vidět pracnost a komplikovanost. Tato jednoduchost a čistota je ještě více umocněna bílou barvou. Hledala jsem tedy stavby, které by byly jednoduché, ale měly v sobě jeden prvek, který se symetricky opakuje a tím vlastně stavbu dekoruje. I toto symetrické uspořádání jsem brala jako velmi důležitou součást oděvu. Zbývalo ještě zamyslet se nad materiálem jak stavebním, tak textilním.
Musela jsem textilní materiál použitý pro šití oděvů přizpůsobit materialům stavebním, aby oděvy působily věrohodně.
Zaujaly mne tři stavby z devadesátých let. Jsou to – tovární budova firmy Ernstig v Coesfeld /Lette (1980-1986), hala pro mezinárodní zahradnickou výstavu v
Liverpoolu (1984) a škola v Madridu – San Fermín, (1985)
2
ARCHITEKTURA KONCE 20. STOLETÍ
Jednu z únikových cest při hledání východisek z krize, v níž se octla pozdně moderní architektura v šedesátých letech, představovaly technokratické utopie. Objevilo se množství projektů „prostorových“ měst, megastruktur připomínajících obrovské mraveniště ve formě kolosálních skulptur, strojů, biomorfních tvarů, stromů, mostů, prostorových sítí a podobně. Impuls pocházel od japonských „metabolistů“, ale ve skutečnosti šlo o pozdní stadium moderní tradice, zahájené již ve dvacátých letech projekty „Zářících měst“, které předkládal Le Corbusier. Architekt se tu považoval za vizionáře, jehož posláním bylo navrhovat řešení budoucího uspořádání světa.
Technokratické utopie 60. let představovaly reakci na sterilní funkcionalistický urbanismus rozšířený všude po světě.
S příchodem postmoderní architektury (dále PMA) se tyto megalomanské vize s překvapivou rychlostí vytratily ze scény. Ideální urbanistické návrhy ze 70. let ohlašují prudký regres do historie.
Paralelně s PMA se rozvíjela estetika, kterou do architektury vnášely pokročilé stavební technologie. S nimi se na scéně objevily nové, zjemnělé a komplexní konstrukční systémy, včetně množství zcela nových , nebo dosud obtížně
dostupných materiálů. Objevují se obkladové panely z nerezové oceli, aluminia, titanu, zinku, mědi a olova se speciálně upravenými drsnými modulovanými nebo třpytivými povrchy rozmanitých barev a odstínů., plné nebo perforované, s různými
stupni transparence, „textilní“ sítě utkané z ocelových drátů, spojovací prvky exaktních tvarů, vedle příhradových konstrukcí se uplatňují komplexní sítě
výztužných ocelových lanek s jejich větvenými kotevními prvky. Rovněž sklo mění svou kvalitu a vlastnosti. Lepené desky mají pevnost kovu, uplatňují se i jako schodišťové stupně a průsvitné podlahy. Povrchy stěn ze zrcadlového skla mohou skládat souvislý obal budovy bez zřetelných stop spojů a formovat budovu jako plastický předmět, tvarovaný z jedné látky. Do hry se též zapojuje světelná technika, rozptýlená do tisíců světelných bodů různých barevných tónů s elektronicky řízenými scénografickými efekty.
Architektura hightech, čerpající z konstrukčních technologií z oblasti letectví a
kosmonautiky a z možností otevřených počítačovými procesy, podnítila vznik a rozvoj dekonstruktivistické architektury, jež popírá tradiční tektoniku s její horizontálně- vertikální soustavou, rozrušuje její pravoúhlý řád a s ním i její optickou rovnováhu, která až dosud byla základním atributem architektury.
3
V sedmdesátých a osmdesátých letech si řada architektů odvodila svůj osobní styl, v některých případech tak výrazný, že jej lze označit jejich jménem. Zaujímají obyčejně nadnárodní pozice, působí o celém světě a jsou integrální součástí procesu
globalizace. Architektura jednotlivých zemí, zejména těch větších, je obvykle dosti rozmanitá a různorodá, takže již nelze namnoze hovořit o jejím specifickém národním charakteru.
Vedle těchto složitých často hodně dekorativních forem se v současné architektuře výrazně prosazuje tendence zcela opačná, minimalismus. Ten rozvíjí estetiku
elementárních geometrických tvarů, ale je o to náročnější, protože perfekcionismus a čistota jejich provedení a pojednání jdou na hranici možnosti. Složité propracování povrchů stěn, barevnost a materiály, často syrové, neobvyklé, přesnost řemeslnické práce a exaktních detailů, ostré hrany, zvláštní nepřirozené kolize různorodých ploch jsou charakteristickými znaky minimalistického přístupu.
Jakkoli je obraz současné architektury mozaikovitý a mnohotvárný, od poloviny osmdesátých let se nemalá část tvorby začala vracet k některým podstatným
principům moderní architektury. Nejde při tom o napodobování ani o citace, ale spíš
o rozvíjení jejích potenciálních možností ve spojení s oblastí pokročilých,
počítačových a konstrukčních technologií, materiálových a formálních inovací. Je otevřena komunikacím se společenským vývojem a hospodářskými změnami, na které pružně reaguje. I když se hovoří o neomoderní architektuře, její vazby ke klasické moderně jsou zcela uvolněné. Neužívá explicitních narážek na historické slohy jako postmoderní architektura. Je univerzálnější, schopná obsáhnout více možných rolí a procesů. V podstatě jde o vyšší stupeň vývoje moderní architektury, podmíněn pokrokem informatiky, technologií, mediální komunikace, ale také
zvyšujícími se ohledy na kulturní kontext a nároky ekologie. Tato „druhá“ moderna je mnohotvárná a reflexivní intelektuální, senzitivní a výtvarná, flexibilní ve své
schopnosti reagovat na lokální situace a nové stavební programy, které zasáhly i většinu starších typologických rolí.
4
KONKRÉTNÍ ARCHITEKTI
SANTIAGO CALATRAVA se narodil roku 1951 ve španělském Benimametu u Valencie. V letech 1969-1974 studoval umění a architekturu ve Valencii (Escuela Technica Superior de Arquitectura) a poté 1975-1979 statiku konstrukcí na ETH (Eidgenossische Technische Hochschule) v Curychu. Po získání diplomu (téma prostorových rámů) pracoval jako asistent na Institutu statiky a konstrukcí staveb a Institutu navrhování statiky a osvětlení konstrukcí na ETH. V současné době má kancelář v Paříži, Curychu a Valencii, kde pracuje na řadě architektonických projektů převážně v Evropě. Jeho dílo se vystavuje po celé Evropě i Spojených státech.
Calatrava je architekt, který spojil high-tech inženýrství s uměním. Jeho domy nejvíce připomínají monumentální skulptury, které nejde přehlédnout. To, že Santiago Calatrava prošel architektonickým i inženýrským školením, je na jeho
stavbách znát. Vytváří struktury perfektně a promyšleně fungujícího organismu.
Bývá spojován s F. L. Wrightem nebo organickou tvorbou Antoni Gaudího. Lidské nebo zvířecí tělo, jeho hra svalů a tělesný pohyb jsou prvky, které Calatravovy domy tak odlišují. Z gotiky si bere materiálovou jednoduchost a opěrné systémy, z
romantismu zase markýzy, které kryjí vstupy a různé pobytové zóny. Má rád ocel a beton. Bílou barvu a sklo. Jeho mosty, letiště, nádrží i dopravní terminály fascinují.
BRUNO REICHLIN, narozen roku 1941 v Lucerne je švýcarským architektem, který studoval na Polytechnické škole v Curychu. Od roku 1970 spolupracuje s FABIO REINHARTEM, narozeným roku 1942 v Bellinzoně.
ARUP ASSOCIATES. Sir Ove Arup se narodil v New Castlu roku 1895. Roku 1946 dal dohromady kolektiv stavebních odborníků, kteří tvořili pod názvem Arup and Partners. Vysoká úroveň a kolektivní tvůrčí práce vedla ke vzniku firmy Arup Associates roku 1963.
A. A. Originálně rozvíjí spolupráci mezi inženýrem Ovem Arupem a architektem Philipem Downsonem. Úspěch firmy byl odměnou pro Ove Arupa , který věřil v
účelnost architektury, jejíž design splňuje sociální a veřejné potřeby. Ve společné hře vtipu a promyšlené formy přichází k harmonickým řešením, která si uvědomují, že technika má sloužit člověku.
5
Arup Associates a později také badatelské a projektantské skupiny jako the Modern Architecture Research Group (MARS) a the Tecton Group úspěšně porušují stále existující hranice v architektuře.
Arup zemřel v Londýně roku 1988 ve věku 92 let.
ALBERTO CAMPO BOEZA je španělským architektem, který přijal za svou racionální, stereometricky čistou architekturu. Od bílých kubistických staveb s rampami a zábradlím dospěl až k sebevědomým formám. Jeho školní budovy v
Madridu se úspěšně prosadily v tehdejším nesourodém okolí jako do sebe uzavřené, nenásilné objekty, vážné a přece ne bez určitého humoru.
6
NÁVRHY A POPIS JEDNOTLIVÝCH ODĚVŮ
Oděv č. 1
Inspirací pro první oděv se mi stala tovární budova firmy Ernsting
v Coesfeld /Lette. Postavena byla v letech 1980-1986 a navržena trojicí architektů Santiago Calatravou, Bruno Reichlinem a Fabio Reinhartem.
Důležitým prvkem oděvu se stala brána západního průčelí. Každé z továrních průčelí bylo vytvořeno odlišným způsobem. Například jižní stranu charakterizuje vlnitý
povrch, západní fasáda získala svůj půvab třemi velkými, vždy třináct krát pět metrů velkými hliníkovými vraty. Ohyb kloubového závěsu má tvar křivky, a proto při otevření vrat vzniká neobvyklá markýza.
K realizaci prvního oděvu jsem použila bavlněný kepr, který jsem ještě škrobila abych dosáhla větší pevnosti. Bylo potřeba, aby textilní materiál udržel požadovaný tvar. Oděv je totiž díky pěti metrům látky, z níž jsou tvořeny sklady, těžší. Aby sklady nepůsobily tak tvrdě, dodala jsem jim život pomačkáním. To, že oděv má zdviženou dolní část, díky níž se sklady lomí, nám připomíná onu výše zmíněnou markízu.
Dále byla použita umělohmotná kostice a v nejširším místě i kovový drát k udržení kruhů. Oděv je zapínán zdrhovadlovou stuhou a v horní partii částečně
„suchým zipem“,což je důsledek bohužel nedostatečné nabídky v oblasti galanterního zboží.
Oděv č. 2
Zde mi pomohla k nápadu hala pro mezinárodní zahradnickou výstavu v Liverpoolu z roku 1984. Jejím tvůrcem je firma Arup Associates. Tato hala zřízená pro
zahradnickou výstavu měla být bez problémů později přeměněna ve sportovní centrum s plovárnou. Celkový tvar určují dva pláště ve tvaru sférických segmentů a plochá valená klenba, která leží mezi nimi. Kupole na obou koncích jsou pokryty hliníkem, centrální tunel průsvitnými deskami z umělé hmoty.
U tohoto oděvu jsem si dlouho nebyla jistá, jaký materiál použiju ke zhotovení.
7
Nakonec se jím stalo vlákenné rouno „vatelín“, které se obyčejně používá jako tepelně-izolační vložka do zimních oděvů. Vybrala jsem si jej proto, že vrstvením nabývá na objemu, ale hlavně ve mne evokuje tu lehkost a průsvitnost objevující se u této stavby. „Vatelín“ jsem vrstvila, abych docílila tvaru kupolí. Na svrchní vrstvě je aplikován symetricky se opakující jeden prvek, který se na kupolích objevuje. Na
tento prvek jsem opět použila bavlněný kepr, už ne škrobený. Z něj jsou vystříhány
„nožičky“ a poté aplikovány.
Oděv č. 3
Tento oděv nese architektonický prvek školy v Madridu-San Fermín. Postavena byla roku 1985 a jejím architektem je Alberto Campo Boeza. Nejvíce mne na této stavbě zaujaly okna schodišťové haly. Symetrie a čistota linií zde bijí do očí. Opět se zde objevuje transparentnost a dojem lehkosti.
Textilním materiálem, který nahrazuje „luxfery“, se stal opět „vatelín“. Ten je
prošíván černými „šikmými pruhy“ jakoby spoje „luxferů“ a bílými „šikmými pruhy“, to je železná konstrukce.
8
PRAKTICKÁ ČÁST
POUŽITÉ MATERIÁLY:
textilní materiály:
osnovní kepr 4vazný s pravým stoupáním materiálové složení: 100% bavlna
dostava osnovy: 32 nití na cm, dostava útku: 21 nití na cm údržba: max. teplota praní 40°C
žehlení max. při 150°C
nesmí se bělit, chemicky čistit a sušit v bubnové sušičce
tepelná vložka do zimních oděvů „vatelín“
- netkaná textilie
materiálové složení: 100% PES/POP, pojidlo: akrylátové údržba: pouze ruční praní
nesmí se žehlit, bělit, chemicky čistit a sušit v bubnové sušičce
podšívkový materiál
materiálové složení: 100% acetát
dostava osnovy: 45 nití na cm, dostava útku: 45 nití na cm údržba: max. teplota praní 40°C
žehlení max. při 150°C
nesmí se bělit, chemicky čistit a sušit v bubnové sušičce
galanterie:
- textilní: bavlněný tkaný „šikmý pruh“, „suchý zip“
- tvrdá: umělohmotná kostice, zdrhadlová stuha kostěná, dělitelná
ostatní:
kovový drát
9
KONSTRUKČNÍ ROZMĚRY
oděv č. 1
dámský kabátek:
vp 178
oh 89
op 74
os 98
dr 20
šr 18
d kabátku 52
o dolního okraje kabátku 88 díly dolní části oděvu: díl A: horní o 88
dolní o 156 v dílu 20
díl B: horní o 156 dolní o 98 v dílu 31
10
konstrukční výpočty pro tvorbu skladů: textilní materiál šíře 150
délka 468
největší obvod dílů dolní části oděvu = 156cm, tzn. 156cm * 3 (1 sklad = 3 vrstvy textilního materiálu) = 468cm
88cm * 3 = 264cm 98cm * 3 = 294cm
90cm * 3 = 270cm (míra v oblasti ramen)
celkový počet skladů = 20
š skladu v obvodu 88cm = 88 : 20 = 4,5cm š skladu v obvodu 156cm = 156 : 20 = 8cm š skladu v obvodu 98cm = 98 : 20 = 5cm š skladu v obvodu 90cm = 90 : 20 = 4,5cm
oděv č. 2
o horního okraje 4. vrstvy 70 o dolního okraje 4. vrstvy 300
v 4. vrstvy 60
konstrukční výpočty pro díly aplikované na 4. vrstvu oděvu:
celkový počet dílů = 18
70cm : 18 = 4cm 2,5cm (š dílu v horním okraji),
1,5cm : 2 = 0,75 (vzdálenost mezi jednotlivými díly) 300cm : 18 = 16,5cm 15cm (š dílu v dolním okraji)
1,5cm : 2 = 0,75cm (vzdálenost mezi jednotlivými díly) celková v dílu 60
ostatní v dílu 55, 40
11
o horního okraje 3. vrstvy 80 o dolního okraje 3. vrstvy 290
v 3. vrstvy 55
o horního okraje 2. vrstvy 110 o dolního okraje 2. vrstvy 260
v 2. vrstvy 40
o horního okraje 1. vrstvy 160 o dolního okraje 1. vrstvy 240
v 1. vrstvy 20
kapuce:
o dolního okraje 50
v 48
oděv č. 3
vp 178
oh 89
op 74
os 98
dr 75
šr 36
d oděvu 81
½ š černého „šikmého pruhu“ 1,3 š bílého „šikmého pruhu 2 vzdálenost mezi jednotlivými pruhy 2
12
dámské kalhoty:
vp 178
op 74
os 98
dk 110
dšk 23
13 ZÁVĚR
Nejen za dobu tvorby bakalářské práce, ale i po uplynulých letech studia oděvní tvorby jsem si uvědomila, že inspiraci pro tvůrčí práci je možné brát opravdu
odkudkoli a že ani prvky moderní architektury není nemožné přenést do více či méně nositelných oděvů. Myslím, že jsem dosáhla svého původního záměru a snad i vás ostatní má bakalářská práce zaujala.
POUŽITÁ LITERATURA
Architektura 20. století, Praha 2003 Dějiny umění /12, Praha 2003
Morant, H: Dějiny užitého umění od nejstarších dob po současnost, Praha 1983 50. léta, užité umění a design, Praha 1988
časopis: Fórum architektury a stavitelství, č.5 /2001 / ročník IX Burda
