Štíhlá výroba

Podnik řídí svou výrobu dle požadavků trhů, tj. organizuje svoji činnost na základě zakázek od zákazníků tj., kdy nevyrábí do zásob na sklad a spouští výrobní proces pouze na základě přijatých a stvrzených objednávek. Podnik tím snižuje náklady na držení zboží ve skladech. Výrobu, která se odvíjí od potřeb zákazníků se snahou snížit provozní náklady podniku, odstranit ztráty času, materiálu, zbytečných úkonů a pohybů či ztráty v důsledku chyb, lze pojmenovat jako tzv. štíhlou výrobu (Tomek, 2014).

Štíhlá výroba si klade za cíl eliminovat veškeré operace, které nezvyšují hodnotu konečného produktu a nejsou pro daný produkt nezbytné. Zaměřuje se hlavně na potřeby zákazníka, zlepšování celkového procesu, snižování rizik, přizpůsobení se požadavkům zákazníka, neustálou inovaci, okamžitou viditelnost chyb, jednotnost norem pracovišť, zodpovědnost jednotlivých pracovníků, kteří bezpodmínečně musí znát své úkoly, a uplatňuje tzv. princip tahu.

Princip tahu demonstruje situace, kdy se výrobní proces začíná spouštět až ve chvíli, kdy existuje konkrétní objednávka od zákazníka. Vyrábí se pouze v množství dle objednávky, v čase potřeby zákazníka a výrobek, jenž je objednán. Princip tahu umožňuje snižovat stav zásob, čímž tak snižuje provozní náklady, a zároveň poskytuje lepší přehlednost, plánování a řízení výroby, neboť podkladem pro určení typu výroby je jen a jen objednávka od zákazníka (Keřkovský, 2009).

Typy řízení výrob se mohou měnit v závislosti na aktuálních požadavcích. Ke změnám dochází v případech, kdy podnik nedisponuje dostatečnými finančními prostředky, vlastním rozhodnutím chce změnit styl řízení výroby či pokud musí učinit změnu, která vznikla v rámci diverzifikace, kdy podnik úmyslně a vědomě rozšířil portfolio svých aktivit, pro které je jiný druh řízení výroby efektivnější. Co vlastně diverzifikace pro podnik znamená, představí následující část.

17 1.3 Diverzifikace podniku

Diverzifikace v aktuálním případě je definována jako rozšiřování portfolia podniku, tj.

podnikových aktivit a vytváření nových nabídek pro nové trhy. Cílem je zajistit možnost růstu, získání konkurenceschopnosti na nových trzích a snížení rizika ohrožení podniku na trhu. K diverzifikaci dochází v případech, kdy je trh přesycen aktuální aktivitou, či pokud se nová činnost jeví jako více zisková pro daný trh. Diverzifikace se primárně dělí na vertikální, horizontální a laterární.

Vertikální diverzifikací se rozumí situace, kdy podnik při výrobě produktů nahradí nakupované suroviny na výrobu materiálem vlastní výroby či rozšiřuje prodejní program ve smyslu vlastního prodeje, prodeje do cizí prodejní sítě a dalších. Vertikální diverzifikace tak dokáže snížit rizika spojená se závislostí na dodavatelích či s obtíží nespolehlivých odběratelů.

Horizontální diverzifikace naopak představuje stav, kdy podnik rozšiřuje svůj výrobní program o nové aktivity a produkty, které s programem souvisí. Produkty mohou výrobní program doplňovat nebo jsou pro ně použity zaběhlé výrobní znalosti (Smejkal, 2006).

Laterární diverzifikace znamená vstup na zcela nové trhy, případně do nových oblastí prodeje.

Dále je možné rozlišovat diverzifikace, které navazují na již zmíněné druhy:

 výrobková (podnikových aktivit) – rozšíření portfolia podniku,

 diverzifikace trhů – různé produkty pro různé trhy,

 teritoriální – nové trhy pro stávající produkty,

 relativní (koncentrická) – nová podnikatelská aktivita příbuzná se základní činností podniku,

 absolutní – nová podnikatelská aktivita odlišná od základní činnosti podniku,

 soustředná – prodej stejnými distribučními cestami,

 konglomerátní – prodej jinými distribučními cestami (Pollak 2003, Dedouchová 2001, Jakubíková 2008).

18 Jednotlivé druhy se často neuplatňují samostatně, ale jsou propojovány s některými dalšími. S diverzifikací může souviset i restrukturalizace, kterou se rozumí buď přizpůsobování podniku měnícímu se prostředí či v tomto případě jako cílenou změnu určité jednotky podniku (Kislingerová, 2005).

Podnik je nucen diverzifikovat například v důsledku právě zvolené mezinárodní expanze, kterou se rozhodl realizovat. Aby obstál na zahraničním trhu, bude třeba i změnit některé činnosti, které zahraniční partneři na rozdíl od tuzemských vyžadují. Proto je potřeba zvolit vhodný typ mezinárodní expanze a zhodnotit všechny možné faktory, které by mohly podnik v rámci expanze ovlivnit. Ještě před realizací mezinárodní expanze je třeba popsat některé vhodné finanční ukazatele, které podniku pomohou zmapovat a vyhodnotit jeho aktuální finanční situaci a podat tak obraz o tom, zda zvolená diverzifikace a mezinárodní expanze přinesly požadované cíle.

1.4 Hodnocení finanční situace podniku

Hodnocení a měření finanční výkonnosti a stavu podniku je součástí jeho finančního řízení, které spočívá ve výběru optimálního získávání zdrojů financování a jejich užití tak, aby bylo dosaženo základních finančních cílů podnikání, tj. maximalizace zisku. Finanční management vytváří finanční plán, který by měl podnik svými aktivitami naplnit a využít k tomu adekvátní zdroje financování. Úkolem finančního managementu je rovněž měřit a vyhodnocovat finanční stránku podniku, k čemuž slouží tzv. finanční analýza (Čižinská, 2010).

Finanční řízení má získat kompletní přehled o hospodaření podniku a zajistit informace, které pomohou ke stanovení základních cílů podniku i do budoucna. K efektivnímu řízení podniku je třeba zajistit i optimální úroveň majetku, závazků, nákladů a výnosů a především zdrojů financování (Telecký, 2017).

Zmíněná finanční analýza představuje rozbor dat obsažených hlavně v účetních výkazech, pomocí kterých se hodnotí minulost, současnost a budoucnost finančních podmínek a hospodárnost a vývoj ukazatelů podniku. Jejím cílem je připravit podklady, které budou sloužit pro budoucí rozhodnutí managementu, porovnat současný a minulý stav podniku, v čem se zlepšil a naopak, srovnat se s konkurencí a poskytnout informace

19 zainteresovaným osobám, pro které ukazatele slouží jako vypovídací hodnoty například o tom, zda investovat do podniku, zda se stát jeho obchodním partnerem apod.

V práci budou k výpočtu použity jen vybrané finanční ukazatele, které budou dále představeny. Pro jejich výpočet je adekvátní využít účetní výkazy jako je rozvaha a výkaz zisků a ztrát.

Ukazatele rentability

Ukazatele rentability bývají označovány i jako ukazatele návratnosti či výkonnosti a poměřují zisky s vloženými zdroji. Pro analýzu vybraného podniku budou použity ukazatele rentability aktiv, rentability vlastního kapitálu a rentability tržeb. Výsledky těchto ukazatelů jsou uváděny v procentuálním vyjádření a je vhodné porovnávat je s minulými hodnotami pro lepší obraz o skutečnosti.

Rentabilita aktiv poměřuje zisk s celkovými aktivy vloženými do podnikání a říká, kolik korun zisku přinesla 1 Kč vložených aktiv. Označuje se zkratkou ROA.

Rentabilita vlastního kapitálu naopak ukazuje, kolik korun zisku přinesla každá vložená 1 Kč vlastního kapitálu a používá se pro ni zkratka ROE.

A nakonec rentabilita tržeb nakonec představuje kolik korun čistého zisku připadá na 1 Kč tržeb, a pomáhá tak určit zisk podniku.

Ukazatele likvidity

Tyto ukazatele stanovují míru schopnosti podniku splatit své závazky. Jsou předpokladem pro stabilitu podniku. Je potřeba, aby podnik disponoval optimálním množstvím likvidity, aby byl schopen platit své závazky a na druhou stranu, aby všechny volné peněžní prostředky byly efektivně dále využity, neboť nadbytek volných peněžních prostředků nepřináší podniku výnosnost. Mezi ukazatele likvidity patří běžná likvidita, pohotová likvidita a okamžitá likvidita.

Okamžitá likvidita je vyjádřena poměrem pohotových peněžních prostředků (peníze v hotovosti či na bankovních účtech nebo například směnky k inkasu) a krátkodobých

20 závazků podniku. Říká, kolik krátkodobých závazků je podnik schopen splatit v daný okamžik při použití všech svých pohotových peněžních prostředků.

Pohotová likvidita vychází z okamžité, avšak do peněžních čitatelů zohledňuje i krátkodobé pohledávky. Jde tedy o vypovídací hodnotu určující, kolik krátkodobých závazků dokáže podnik splatit za použití svých pohotových peněžních prostředků a krátkodobých pohledávek, které přemění na peníze.

Posledním ukazatelem likvidity je běžná likvidita. Jde o poměr celkových oběžných aktiv podniku a jeho krátkodobých závazků. Ukazuje, kolikrát pokrývají oběžná aktiva krátkodobé závazky, a tedy kolikrát jepodnik schopen uspokojit věřitele, kdyby proměnil veškerá oběžná aktiva v daném okamžiku na peněžní prostředky.

Celková zadluženost

Celková zadluženost slouží jako míra rizika, kterou podnik podstupuje při daném poměru a struktuře vlastního kapitálu a cizích zdrojů. Čím vyšší je zadluženost, tím vyšší je i míra rizika. Zadlužení vzniká především z faktu, že cizí zdroje jsou levnější než vlastní, a zároveň úroky z cizího kapitálu snižují daňovou povinnost podniku. Podnik by se měl snažit o optimální finanční strukturu a poměr cizích zdrojů a vlastního kapitálu i například v závislosti na důvěryhodnost vůči zákazníkům a obchodním partnerům.

Čistý pracovní kapitál

ČPK definován jako rozdíl oběžných aktiv podniku a jeho krátkodobých cizích zdrojů.

Čistý pracovní kapitál ovlivňuje platební schopnost podniku, neboť by podnik měl mít přebytek krátkodobých likvidních aktiv nad krátkodobými zdroji. Čistý pracovní kapitál ukazuje tu část majetku, která je financována dlouhodobými zdroji podniku. Při kladných hodnotách lze usoudit, že krátkodobé závazky jsou nižší než krátkodobé zdroje. Záporná výsledná hodnota pak ukazuje hodnotu nekrytého dluhu podniku. Slouží tedy i k odhadu toho, zda vytvářet přebytky likvidních aktiv k úhradě krátkodobých dluhů či nikoliv. Česká rozvaha mezi oběžná aktiva řadí i dlouhodobé pohledávky, které však při výpočtu ČPK musí být vyjmuty, aby bylo dosaženo korektního výsledku poukazujícího na schopnost splácet krátkodobé dluhy.

21 Úrokové krytí

Ukazuje jiný pohled na zadluženost podniku pomocí schopnosti splácet úroky. Ukazatel vypovídá o tom, kolikrát celkový zisk pokryje úrokové platby. Slouží především pro potenciální věřitele, kteří tak mohou posoudit, zda bude podnik schopen dostát svým závazkům (Růčková, 2011).

Všechny tyto ukazatele a i některé další je vhodné spočítat, interpretovat a porovnat v rámci určitého časového období, aby bylo zřejmé, zda podnik postupuje efektivním směrem či nikoliv. Finanční analýza představuje vhodný nástroj jak vyhodnotit, zda bylo například efektivní diverzifikovat výrobní aktivity podniku a jeho vybavenost v důsledku mezinárodní expanze, kterou se rozhodl realizovat. Pro tuto práci budou zásadní ukazatelé rentability, které přiblíží změnu a posun ziskovosti vybraného podniku, která začala probíhat v důsledku mezinárodní expanze. Zbylé ukazatele budou použity pro doplnění obrazu hospodárnosti podniku a posouzení, platebních schopností podniku.

22

2 Mezinárodní expanze a její formy

Druhá kapitola směřuje do mezinárodního prostředí, ve kterém mohou podniky působit, pokud se rozhodnou mezinárodně expandovat. V kapitole bude vysvětlena mezinárodní expanze a budou představeny faktory, které ovlivňují vstup na zahraniční trh. Závěr kapitoly vymezí formy mezinárodní expanze, ze kterých bude více popsána forma přímého vývozu, pro kterou se podnik vybraný pro tuto práci při expanzi rozhodl.

2.1 Mezinárodní expanze a faktory ovlivňující její formu

Mezinárodní expanze je definována jako rozšíření podnikatelských aktivit z domácí země do zahraničí. Podnik uskutečňuje své obchodní operace a prosazuje své zájmy i v jiné než domácí zemi. Díky mezinárodní expanzi může podnik zvýšit objem výroby, implementovat nové metody, které by nebyly efektivní při používání pouze v domácí zemi, rozšířit sortiment výroby, získat nové kontakty a zvětšit svoji celkovou působnost. Pokud je mezinárodní expanze úspěšná, dokáže podnik zlepšit své postavení, zisk, jméno a vše další, co pomůže maximalizovat hodnotu podniku, a tím tak splnit hlavní cíl podnikání (Svatoš, 2009).

Mezi hlavní motivy mezinárodní expanze se řadí:

 zvýšení obratu,

 rozšíření tržní působnosti,

 možnost nových podnikatelských aktivit,

 využití volných domácích kapacit,

 zahraniční poptávka po domácích produktech,

 zlepšení specializace v daném výrobním odvětví,

 šance na získání nových kontaktů a možnosti spolupráce,

 silnější konkurenční postavení,

 možné úspory z rozsahu výrobu (Luo, 1999).

Mezinárodní expanzí se podnik rozhoduje ke vstupu na zahraniční trhy, na kterých začne působit. Mezinárodní obchod však s sebou přináší i mnoho problémů vznikajících v důsledku pouhé polohy jednotlivých států, s jejich hranicemi a přítomností bariér obchodu, které se nevyskytují ve všech ekonomikách stejně. Proto je nezbytné se před

23 mezinárodní expanzí zaměřit na to, co může ovlivnit vstup na daný trh a podle toho rozhodnout (Gandolfo, 1998).

Při volbě formy vstupu na mezinárodní trh by měl podnik zohlednit nejrůznější faktory.

Prvním faktorem jsou obchodněpolitické podmínky trhu, tj. cla, kurzovní a daňová politika či různá netarifní opatření a nástroje jako jsou dovozní přirážky, množstevní omezení, minimální ceny, antidumping a další (Feenstra, 2004).

S tím souvisí i zhodnocení ekonomického prostředí, kde se mluví o ekonomických ukazatelích země. Konkrétně jde o míru inflace, míru nezaměstnanosti, platební bilanci, sklon ke spotřebě nebo hospodářský cyklus a možný budoucí vývoj. Dále je potřeba zohlednit politické a právní prostředí trhu. Je dobré znát daný politický systém, členství země v mezinárodních či jiných organizacích a uskupeních, její vztah k zahraničním firmám, důvěryhodnost právního systému, podmínky pro zahraniční podnikatele, právní omezení obchodních operací, řešení sporů a podmínky zaměstnávání cizinců. Dalším faktorem by pak mohla být charakteristika výrobků určitého trhu. Zda převládají průmyslové či zemědělské výrobky, porovnání krátkodobého a dlouhodobého spotřebního zboží. Výběr ovlivňuje i charakteristika obchodní partnera, mluvíme o jeho formě podnikání, struktuře podniku, ručení, oprávnění k podnikání, postavení na trhu a zajisté i o referencích. Konečným aspektem je efektivnost vybrané formy podnikání, tj. předpověď míry rizika, návratnosti vložených prostředků a jejich poměr (Machková, 2014).

Se vstupem na zahraniční trhy je potřeba, aby podnik novým potenciálním zákazníkům zajistil maximální spolehlivost svých výrobků a služeb, a tak je často potřeba získat ověřené certifikáty kvality jako důkaz zákazníkům, že produkt odpovídá požadavkům normy. Jedná se tak o jakýsi mezinárodně platný průkaz o důvěryhodnosti výrobce. Asi nejznámějším certifikátem kvality je ISO, který bude konkrétně popsán v kapitole číslo 4 (Spejchalová, 2011).

Při důkladném zvážení jednotlivých faktorů ovlivňujících mezinárodní expanzi se pak podnik již může rozhodnout pro konkrétní formu vstupu.

24 2.1 Formy vstupu na mezinárodní trh

Formy se dělí na tři základní skupiny, a to:

 vývoz a dovoz zboží a služeb,

 formy nenáročné na kapitálové investice,

 kapitálově náročné formy vstupu na mezinárodní trh.

Vývoz a dovoz zboží a služeb

Jedná se o nejjednodušší a tradiční formu vstupu na zahraniční trh, kde je možné využít různých obchodních metod a spolupracovat na základě různých smluvních vztahů – se zprostředkovateli, komisionáři, výhradními prodejci, prostředníky nebo obchodními zástupci.

Mezi tyto formy vstupu patří:

 prostřednické vztahy,

 smlouvy o výhradní distribuci,

 obchodní zastoupení,

 komisionářská smlouva,

 exportní aliance,

 přímý vývoz,

 piggyback.

Pro tuto práci byl vybrán podnik, který se rozhodl obchodovat na zahraničních trzích formou přímého vývozu, a proto je této formě vstupu věnována poslední část této kapitoly (Machková, 2014).

Formy nenáročné na kapitálové investice

Způsob vstupu na zahraniční trh formou nenáročných kapitálových investic je vhodný pro podnik, který nemá v plánu investovat v zahraničí, ale i přesto chce uplatnit na trhu své výrobky, služby či spolupráci.

25 Mezi kapitálově nenáročné formy vstupu se řadí:

 licence,

 franchising,

 smlouva o řízení,

 zušlechťovací operace,

 mezinárodní výrobní kooperace (Machková, 2014).

Kapitálově náročné formy vstupu na mezinárodní trh

Kapitálové vstupy jsou typické pro velké firmy, které mezinárodně expandují a investují do zemí nabízejících prospěšné podmínky. Obvykle mají formu přímých zahraničních investic nebo investic portfoliových.

Portfoliové investice spočívají v nákupu cenných papírů, nejčastěji akcií, a je tak s nimi spojen určitý podíl v zahraničním podniku, který dle stanovené výše a předepsaných podmínek umožňuje držiteli určitý podíl na zisku a na rozhodování v daném podniku.

Jak uvádí Mulačová (2013, s. 496) „přímou zahraniční investici můžeme charakterizovat jako investici, jejímž účelem je založení, získání nebo rozšíření trvalých ekonomických vztahů mezi investorem jedné země a podnikem se sídlem v jiné zemi.“

Investice putují převážně do zpracovatelského průmyslu či služeb. Přináší do zemí kapitál potřebný pro modernizaci, technologické změny, nová pracovní místa nebo vytváří jiné podnikatelské příležitosti.

Přímé zahraniční investice v zahraničí nabývají nejčastěji podoby:

 akvizic,

 fúzí,

 investic na zelené louce,

 společného podnikání (joint venture),

 strategických aliancí (Mulačová, 2013).

26 2.1.1 Přímý vývoz

Přímým vývozem se rozumí smluvní vztah mezi výrobcem a koncovým zákazníkem na cílovém trhu bez zapojení obchodních mezičlánků (maloobchody, velkoobchody, specializované společnosti, …). Bývá označován i jako typ obchodování B2B (Business to Business) a je nejvíce využíván při exportu průmyslových výrobků, strojů a technických zařízení, kde je nutná přítomnost výrobce po celou dobu obchodní operace z důvodu náročnosti dodávek.

U přímého vývozu se počítá s perfektní znalostí technické i obchodní problematiky.

Výhoda spočívá v budování dobrého obchodního vztahu díky okamžité zpětné vazbě ze strany zákazníka, možnosti kontroly nad produktem, jeho cenou a marketingem, a nakonec v příležitosti pro vývozce usilovat o vyšší prodejní cenu, protože zabezpečuje a je přítomen po dobu celé operace.

Přímý vývoz se uskutečňuje na základě kupních smluv, ve kterých se prodávající zavazuje, že kupujícímu předá věc, jež je předmětem smlouvy a umožní mu nabytí vlastnického práva k ní, kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu (Exportguru, 2014).

Podnik tedy jakožto samostatně působící subjekt v ekonomickém prostředí je tím, na kterém závisí rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude řídit svou výrobu, zda uplatní diverzifikaci výrobkového portfolia a co vše musí zohlednit, pokud se rozhodne mezinárodně expandovat a jaké nástroje mu pomohou k tomu, aby vyhodnotil finanční stránku realizovaných plánů. Vše potřebné pro teoretický podklad k dané problematice bylo popsáno a nyní je na čase přesunout se do konkrétního prostředí problematiky mezinárodní expanze a diverzifikace výroby, tj. do prostředí vybraného podniku a jeho konkrétních změn.

27

3 Představení vybraného podniku

Třetí kapitola práce představí konkrétní prostředí problému, tj. představí vybraný podnik, jeho základní znaky, cíle, časový vývoj, mezinárodní expanzi a světovou působnost.

Následující části práce byly sepsány především na základě informací poskytnutých zaměstnanci vybraného podniku.

3.1 Profil podniku

Pro tuto práci byl vybrán středně velký podnik, jehož předmětem podnikání je obrábění kovů a výroba turbín, jak představují následující informace z obchodního rejstříku firem.

Obchodní firma: středně velký podnik

Sídlo: Liberecký kraj

Datum vzniku: 30. srpna 2007

Právní forma: společnost s ručením omezeným

Předmět podnikání: obrábění, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona

Základní kapitál: 200 000 Kč Počet zaměstnanců: 117 (2017)

Podnik byl založen v roce 2007 se základním kapitálem ve výši 200 000 Kč, jenž byl vložen jednateli v nerovnoměrné výši dle zakladatelské smlouvy. Zaměstnává aktuálně okolo 120 zaměstnanců, a tak se jedná o středně velký podnik, jak vychází z odborných teorií. Cílem podniku je poskytovat komplexní servis a vynikající péči o zákazníka v oblasti obrábění objednaných dílů pro nejrůznější aplikace za pomocí vlastních strojů, know-how a zkušeností. Vybraný podnik podniká v rámci dvou živnostenských oprávnění.

Prvním oprávněním je ohlašovací řemeslná živnost – obrábění. Jde o technologii výrob a

Prvním oprávněním je ohlašovací řemeslná živnost – obrábění. Jde o technologii výrob a