Alzheimerova nemoc

Jak již bylo uvedeno, patří Alzheimerova choroba mezi nejčastější typy demence.

Etiologie je u tohoto onemocnění multifaktoriální – podílí se na ní více faktorů, které diagnostikujeme.

„Alzheimerova nemoc je progredientní onemocnění, které se vyznačuje charakteristickými klinickými a patofyziologickými příznaky. Její první popis podal vášnivý kuřák kvalitních doutníků, profesor Alois Alzheimer. V roce 1906 přednesl na konferenci v Tübingu v jihozápadním Německu sdělení „Neobvyklá porucha cerebrálního kortexu.“. Zde byl na veřejnosti poprvé systematicky představen případ jeho pacientky Augusty D., která trpěla příznaky, jejichž soubor se stal později nozologickou jednotkou pojmenovanou přednášejícím.“

(Pidrman 2007, s. 34)

„Alzheimerova demence se vyvíjí pozvolna, jednotlivé příznaky se objevují postupně a zpočátku celkem nenápadně. Průměrná doba přežití od počátku klinických projevů je v rozmezí 3 – 7 let.“ (Vágnerová 2002, s. 139)

Klinický projev onemocnění:

1) Změny osobnosti a nápadnosti v chování – nemocní přestávají postupně dodržovat společenská pravidla, ztrácí zájem o sebe i dění kolem sebe

2) Zhoršují se kognitivní funkce – zde se projeví úpadek velice zřetelně, nejprve zapomínání, pak bezvýznamné činnosti – peněženka do lednice, lhaní co bylo k jídlu, ukládání věcí bezvýznamným způsobem

3) Ztráta orientace v prostoru – netrefí známou cestou z autobusu domů, neví, co mají kde v pokoji, nepoznají blízké ani svůj obraz v zrcadle 4) Ztráta logicky uvažovat – neví si rady co dělat, jak se chovat v daných

situacích, nerozumí příběhům vysílaných v televizi

5) Nerozumí verbálnímu sdělení – není možné se s nemocným dorozumět, nevíme, zda nám porozuměl a pochopil, co se od něj chce, nepochopí co si obléci a jak – vezme si svetr a na něj triko

6) Změny nálady – vyskytuje se depresivní a úzkostná nálada, bývají agresivní vůči blízkému okolí (Vágnerová 2002, s. 140-141)

Počátek onemocnění je nenápadný, tak si jej nemusí rodinní příslušníci ihned všimnout. Prvním momentem jsou změny v osobnosti, především ve svých zvycích a návycích. Nemocný není již tolik aktivní a začíná se spíše stahovat k izolaci do ústraní. Nevýhodou je, že nemocný může maskovat zpočátku změny, které u něj nastávají. Pro nás je signálem změna orientace v prostoru. Jsou narušené i logické kroky, nemocný nedokáže vysvětlit běžné přísloví.

U paměti dochází k narušení nejprve krátkodobé paměti, pak nastupuje stádium nezapamatování si nových poznatků. Dlouhodobá paměť je zachována až do pokročilého stádia. Zde se výpadky paměti doplňují konfabulacemi – smýšlenkami, ale ty jedince v rámci poruchy krátkodobé paměti zapomíná.

Myšlení se časem stává chudé, ztrácí se schopnost logických úvah, snižuje se slovní zásoba, nastává opakování jednoho slova a jedné myšlenky. V pokročilém stádiu se mohou objevit bludy a halucinace. Objevují se také známky deprese a afekty vzteku.

Osobnost nemocného se velmi rychle mění. A to je jeden z příznaků, který vlastně odlišuje Alzheimerovu nemoc od demence vaskulárního typu. Objevuje se

sobeckost a nemocní o sebe přestávají pečovat. Nemají ani zájem o aktivity, kterými vyplňovali svůj volný čas. Jde vlastně o ztrátu etických a estetických hodnot u takto nemocného jedince.

Tabulka č. 4: Kritéria pro diagnózu Alzheimerovy nemoci

MOŽNÁ PRAVDĚPODOBNÁ DEFINITIVNÍ

K paměti a řeči se přidávají aktivity denního života. Zde se především zaměříme, jak senior zvládá korespondenci, zda správně určí čas, jak nakládá s penězi, jestli se správně obléká, zda zvládá stravovací návyky a jestli se intenzivně věnuje svým aktivitám, jako doposud.

K rizikovým faktorům, které vedou k rozvoji onemocnění, patří především věk nemocného. Pokud se v rodině již demence objevila, je riziko jejího výskytu vyšší. Dalším z faktorů může být nižší vzdělání, úraz, opakované úrazy hlavy.

I u Alzheimerovy nemoci je rizikem přítomnost vaskulárních onemocnění.

(Pidrman 2007, s. 42)

„Významným patogenetickým činitelem je u Alzheimerovy nemoci i zvýšené množství volných kyslíkových radikálů. Do určité míry mají tyto kyslíkové radikály své fyziologické funkce. Za patologických podmínek jsou však uvolňovány nadměrně a CNS není schopna toto množství odbourat. Volné kyslíkové radikály pak vyvolají řadu nežádoucích reakcí. Pod jejich vlivem dochází např.

k peroxidaci lipidů neuronální membrány, ale také k inaktivaci řady enzymů.

Neurony, u nichž došlo k peroxidaci, se stávají rovněž apoptotickými.“ (Pidrman 2007, s. 42)

Lze zde doporučit rodinám s nemocným, že pokud se zhorší stav nemoci a nemocný již není schopen sám sebeobsluhy, nechat pacienta hospitalizovat.

Rodina v tomto stádiu již není schopna zajistit úplnou péči nemocnému.

2 Problémové chování seniora

Pokud pozorujeme nějaké příznaky poruchy chování, hned si uvědomíme, jak jsou pro nás v souvislosti s péčí o seniora stresující. Můžeme být v roli rodinného příslušníka, ale i pečovatele. Může jít o změny v chování, kdy se jedinec stává agresivní, mohou se objevit poruchy spánku, noční bloudění, stavy úzkosti, fobie a strach. U některých klientů lze pozorovat poruchy vnímání, myšlení, časté změny nálad a chování.

„Poruchy chování ve stáří se vždy rozvíjejí spolu s poruchami kognitivních funkcí.

Poruchy chování jsou však nápadné, bývají proto příznakem, který vzbudí pozornost. Mohou být prvním důvodem, který povede k vyšetření odborníkem, a tak může dojít k odhalení již přítomné demence.“ (Pidrman 2007, s. 79)

Nejčastěji se setkáváme s náhlou změnou nálady. Jedinec s nemocí bývá smutný, ztrácí zájem o cokoli, bývá velice sebelítostný a unavený. Ztráta zájmu o jídlo se velice brzy odrazí na ztrátě jeho hmotnosti. Dalším znakem je zhoršení spánku.

Toto se může objevit i s nočním blouděním. Jedinec nejprve brzy uléhá na lůžko, nežli byl zvyklý. Prodlužuje se doba, než usne. Dochází k častějšímu buzení v noci. Toto má za důsledek ranní buzení a vstávání. Dále také pozorujeme tendenci jedince uléhat během dne formou krátkých mikrospánků. Stav se může zhoršovat, až nastane fáze obráceného dne. Klient přes den prospí většinu času a v noci se stává aktivním. K tomuto nastane i řada vedlejších faktorů – kašel, dušnost, bolest nohou, noční močení. Celkově ve zhoršeném stavu pozorujeme také vznik paranoidních příznaků u jedinců.

„Autoři zabývající se problematikou poruch chování u nemocných demencí (Zgola, Cohen-Mansfield, Tošnerová) třídí poruchy do tří kategorií. Vždy se opírají o související faktory, jako je prostředí, reakce okolí na chování. Jedná se o nerozpoznané potřeby, o chování posilované reakcemi okolí a o nutnost potřeby snížit stresory v okolí dementního člověka.“ (Venglářová 2007, s. 38)

Modely vysvětlení problematického chování

I teorie nenaplněných potřeb

Chování dementních seniorů je chápáno jako projev onemocnění. Starý člověk při svém onemocnění je nucen volit jiné náhradní způsoby uspokojování svých potřeb. Je tomu na základě jeho vzniklých poruch vnímání, myšlení, chápání orientace a schopnosti se učit nové poznatky. Proto musíme poskytnout jedinci základní fyziologické potřeby k jeho životu. Dát mu pocit bezpečí, blízkosti dalších členů rodiny, sociální vazby, prostor na komunikaci, míru rozhodování o sobě.

II chování posilované reakcemi okolí

Některé reakce klienta na okolí jsou různé. Svou podrážděnost dávají najevo problematickým chováním, upoutávají na sebe pozornost. Toto se může opakovat, budou-li vyžadovat, aby se jim někdo věnoval.

III vliv faktorů z prostředí

Musíme si uvědomit, že na seniora působí mnoho vlivů – hluk, teplo, chlad, světlo v nedostatečném či nadměrném množství. Jedinec je různě náchylný na jeho příjem. Co je jednomu sympatické, může být pro druhého nesnesitelné. Pak se chová podrážděně a neúměrnými způsoby.

Pokud se jedinec chová negativní způsobem, musíme zvolit možnosti pozitivního působení na jeho projevy nevhodného chování. Jde především o přístup ke klientům, na vhodné uspořádání prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje, o zapojení rodiny a specialistů do plánování péče a na trávení volného času.

Hlavní role ale zůstává na léčebném způsobu a podávání medikamentů, které se podílejí na zlepšení kognitivních funkcí, mají vliv na poruchy chování.

„Problémové chování vyjadřuje často snahu nemocného sdělit svoji potřebu, vzniká tedy jako důsledek nedostatečného souladu mezi potřebami nemocného a schopností okolí (prostředí) těmto potřebám vyhovět. Může jít o důsledek nudy nebo naopak únavy či o důsledek psychiatrické poruchy (například agresivita u psychologických příznaků či deprese). Jde výhradně o symptom demence, tedy ne o schválnost či zlý úmysl!“ (Jirák 2009, s. 74)

Tady je důležité zmínit, že pokud se naučíme znát potřeby nemocného a uspokojovat je, můžeme tím předcházet těmto problémům. Mezi nejčastější problémy v jejich chování lze zařadit skutečnost, že se brání péči, jsou neklidní, mohou jednat agresivně, bloudí a toulají se, mají poruchy spánku, může se u nich projevit stav deprese a úzkosti.

Jak tedy můžeme postupovat, pokud se objeví problémové chování u našeho klienta? Nejprve si musíme zhodnotit chování nemocného. Musíme určit, zda jde o problematické chování, nebo pouze o neobvyklý způsob vyjádření nějaké potřeby. Nemocný musí mít pocit partnerství, nikoliv závislosti. Proto úkoly členíme do jednotlivých kroků, kterým rozumí. Musíme mít na zřeteli, že klidný, vlídný a hlavně velice trpělivý přístup je prvním krokem v léčbě poruch chování u demence. Úspěch závisí na správné identifikaci příčiny. Hledáme varovné příznaky a snažíme se problémovému chování předejít. Cílem intervence u problémového chování u demence není chování zastavit, ale odstranit příčinu, která nežádoucí projevy spouští. Je zapotřebí si uvědomit, že postup, který platil u jednoho klienta, nemusí být použitelný u druhého. Vždy přistupujeme individuálně při řešení příčin. Pokud je okolo nemocného více pečujících, je zapotřebí, aby si vzájemně předávali zkušenosti a aby vzájemně plánovali další kroky.

Hlavní péče o nemocného s demencí je přiřazena rodině. Jde o velkou zátěž emoční, fyzickou, finanční i sociální. Nemocný neocení práci pečujícího, naopak se péči často brání nebo ji zcela odmítá. Pečující bývá bezradný, vyčerpaný a má

pocit zbytečnosti. Proto i jemu musí být dána péče vedoucí k pohodě, aby mohl vykonávat starost o nemocného.

Z uvedeného vyplívá i prevence vzniku problémového chování u jedince nemocného demencí. Především jde o včasné odhalení onemocnění lékařem. Dále prevenci vidíme ve vytvoření vhodných podmínek pro nemocné a ve vytvoření jim vhodného programu se správným přístupem v oblasti nevhodného chování.

Pečující by měl navštívit organizovanou akci společnosti Alzheimerovské, kde získá kompetentní odpovědi na své otázky. Pro nemocného bychom měli zajistit návštěvy lékaře doma.