Základem vztahu mezi pečujícím a klientem je komunikace. Jde o předávání informací, pocitů, citů k druhým. Předpokladem vhodné komunikace je soulad
verbálního a neverbálního sdělení. Staří lidé mluví pomaleji, proto je zapotřebí jim ponechat čas na promyšlení odpovědi.
Při komunikaci se setkáváme s bariérami na straně klienta. Jde především o nedůvěru, neochotu komunikovat, o obavy, jak se bude zacházet se sdělenými skutečnostmi. Komunikaci negativně ovlivní únava, stres, úzkost. Ze strany pečovatele to může být zábrana ve věci komunikace o smrti, o nevyléčitelných nemocech, špatná zkušenost z minulosti, nedostatek času. Špatně se komunikuje v prostředí hlučném, bez soukromí, ve spěchu.
„Specifický přístup vyžadují lidé trpící demencí. Především poruchy paměti ovlivňují průběh komunikace.“ (Venglářová 2007, s. 76)
U klienta s demencí vycházíme ze znalosti, jaké obtíže klient má a jak se je snaží kompenzovat. Můžeme se setkat s obtížemi nezapamatování si informací, stálými dotazy na jedno téma, neporozuměním slovům, s poruchou vyjadřování, netrpělivostí, s vymýšlením si.
Při komunikaci vycházíme ze skutečnosti, že klienta známe. Snažíme se najít význam ve sdělení. Rozhovor zahájíme v čase, kdy klient není rušen jinými podněty. Slova doplníme příkladem a ukázkou. Používáme úsměv a pohled do očí. Sledujeme neverbální projevy, které nám sdělení doplní. Volíme slova, která klient přijímá a podáváme je v krátkých jednoduchých větách. Nezapomínáme si ověřovat sdělené, aby nedošlo k omylům v pochopení skutečností. Nevhodné projevy přehlédneme. Všemi způsoby se snažíme zachovat důstojnost člověka s demencí.
Komunikace s pacientem demence má postup:
Jak uvádí Schuler (2010, s. 77-78):
„Pomalu a zřetelně mluvit, důležité informace podle potřeby opakovat, nevést diskuze, ignorovat obvinění, trpělivě naslouchat, dát dementnímu člověku dostatek času, pominout vady rozhovoru, vyvarovat se překladům v rámci jedné
nemocnice, indikaci k odeslání do nemocnice pečlivě zvážit, vyšetření na jiných místech omezit na minimum, důležité je drobné zaměstnávání, k dobré pohodě může přispět aromaterapie, na podporu orientace označit toaletu nebo pokoj, vytvořit klidné prostředí, geriatrický tým by měl o dementních nemocných v každodenním provozu co nejvíce hovořit: Proč jsou agitovaní, agresivní? Jaké oslovování jim vyhovuje? S kým se dementní pacient domnívá, že hovoří? Jak ho nejlépe zaměstnat? Mohou rodinní příslušníci a známí často/častěji přicházet?“
Součástí sociálního kontaktu je především vzájemné dorozumívání v rámci komunikace. U starších lidí může komunikace váznout hned z několika důvodů.
Těmito faktory může být skutečnost, že mnoho z nich již trpí nedoslýchavostí, mluví velice pomalu, mají poruchy paměti a hůře si vybavují potřebné terminologické pojmy, mají tendenci svá sdělení opakovat.
„Při rozhovoru s pacientem je nejefektivnější méně hovořit. Dávejme pacientovi najevo, že ho chceme poslouchat, že nás zajímá, že máme na něho čas.
V komunikaci není šance na efektivní komunikaci, „komunikační akt“, pokud druhá strana nepotvrdí informaci a nenapojí se. Nemusíme souhlasit s pacientem, ale i tak jej vyslechneme. Vytvoříme prostředí jistoty pro obě strany („Mluvte, já vás poslouchám“, když tato věta zazní současně při otvírání a zavírání šuplíků a přehrabávání se ve spisech – je to projev neúcty a zaručený způsob, jak pokazit rozhovor.“ (Nemčeková 2008, s. 79)
Proto se dá konstatovat, že komunikace se skupinou je větším problémem, nežli vedení rozhovoru s jednotlivcem. Hluk a šum zhoršuje slyšení na těchto setkáních. Někteří jednotlivci se nedokážou individuálně prosadit, proto takováto setkání raději nevyhledávají.
3 Projevy demence
Při učení se novým věcem se projevuje nejnápadněji úbytek paměťových funkcí.
V rámci progrese dochází k obtížím při vybavování si starších vědomostí.
Nemocný se nedokáže soustředit a má problémy se zapamatováním si nových informací. Ani staré nabyté vědomosti se snadno nedostanou do vědomí. Postupně tak dochází k úbytku osvojených vědomostí. Bohužel se můžeme setkat s pacientem, který si nevybaví ani své jméno.
Dalším projevem jsou úbytky myšlení. To se stává stereotypním. Nemocný ztrácí schopnost zpracovat běžné informace, není schopen plánovat a organizovat své další činnosti. Prostě si najednou neví rady v situacích, které běžně zvládal.
Přestává logicky myslet, může být zmatený a jeho uvažování nám připadá nesmyslné.
Součástí mohou být i bludy, které mohou být posilovány poruchami paměti, a nemocný zapomíná, co si kam uložil a osočuje okolí, že mu to sebrali.
Další poruchy, se kterými se můžeme setkat u nemocných demencí, je porucha vnímání. Ta se projevuje především gnostickými poruchami. Jde o projev. Kdy nemocný nepozná známé objekty. U takto nemocných dochází také k úbytku naučených motorických dovedností, již vžitých stereotypů a ke ztrátě používání běžných nástrojů, jako jsou pro všechny z nás běžně používané nůžky. Stav se projevuje tak, že postižený neví, jak je použít.
U nemocného pozorujeme poruchy řeči. Verbální projev je ulpívavý a nemocný může stále opakovat stejnou větu. Nemoc pokračuje dále tím, že nemocný přestává rozumět mluvené řeči, dělá mu problém vybavit si běžné potřebné výrazy a není schopen adekvátně se vyjádřit. Vše může vyústit ve stav, kdy nemocný přestává s okolím komunikovat úplně.
Typickým příznakem demence jsou poruchy emotivity. Nejprve se projevují nápadností v citovém ladění, změnou kontroly emocí od dráždivosti k afektivním výbuchům. Nemocný produkuje nesmyslnou aktivitu, nejvíce útěky z domova nebo bezvýznamně přendává věci z místa na místo. Ve vyšším stupni onemocnění se stává citově otupělý až apatický.
U většiny takto nemocných dochází ke ztrátě iniciativy a zájmu z okolí o cokoli.
Typickým problémem se také stává posun cyklu spánku. Nemocný má tendenci k noční aktivitě a denní ospalosti. Toto vede postupně ke zhoršování celé osobnosti nemocného. Některé osobnostní rysy se mění až k extrémům. Nemocní přestávají respektovat běžné normy chování a stávají se bezohlednými a sobeckými. Nejsou schopni zaregistrovat ve svém chování pocit viny a studu.
Přestávají být ke svým projevům chování kritičtí, protože ztrácí sebekontrolu a začínají se chovat bez zábran.
„S úpadkem paměti souvisí i porucha orientace v prostředí. Nemocný se cítí dezorientován, neví kde je a bloudí i ve známém prostředí. Nechápe ani běžné mezilidské vztahy, nezvládá běžnou činnost v oblasti sebeobsluhy. Postupně může dojít až ke ztrátě identity, kdy nemocný neví ani kdo je. Za těchto okolností přestává být soběstačný, potřebuje trvalý dohled a péči jiné osoby.“ (Vágnerová 2002, s. 139)
4 Poradenství pro rodinné příslušníky
Zde je zapotřebí si na základě již zjištěných poznatků o nemoci samotné uvědomit, že zátěž členů rodiny, kteří pečují o jedince s demencí, je velice enormní.
Zde je alespoň stručný návod získaných poznatků, jak postupovat:
„podporovat pochopení pro výpadky paměti způsobené demencí, mírnit nepřiměřená očekávání rodinných příslušníků
U vaskulární demence poučit o kolísavosti průběhu“ (Shuler 2010, s. 78)
A nyní několik praktických rad při problémech souvisejících s demencí:
U nemocného podporujeme paměť tím, že mu klademe otázky na čas, kalendář, členy rodiny
Nemocnému zavedeme strukturovaný režim dne, tak jak tomu bývá u nemocných s autismem
Jedincům poskytujeme písemné informační materiály, vedeme s nimi často rozhovory
Ihned se zaměříme na řešení problémů s péčí o klienta a nabídneme mu co nejvíce externí pomoci z naší strany
Pokud si nevíme rady, obrátíme se na odbornou pomoc – třeba na pečovatelské domy nebo denní stacionáře – uvědomíme si, že na problém nejsme sami
Rodinám nabídneme svépomocné skupiny
Nezapomínáme, že jde o člena rodiny, proto s ním udržujeme neustálý kontakt v komunikaci
ČALS
Česká Alzheimerovská společnost je občanským sdružením založeným v roce 1997 s myšlenkou sdružovat rodinné a profesionální pečující o lidi s demencí.
Cílem sdružení je pomoc a podpora lidem postiženým demencí. Demencí jsou přitom postiženi jak samotní nemocní, tak jejich rodinní pečující.
V současné době je ČALS respektovaným členem významných mezinárodních organizací Alzheimer Europe a Alzheimer Disease International.
ČALS zajišťuje velké spektrum projektů a služeb. Pořádá přednášky a odbornou konferenci, Pražské gerontologické dny, vydává informační materiály (informační letáky, brožury i knihy) určené hlavně laické veřejnosti, na svých webových stránkách (www.alzheimer.cz a www.gerontologie.cz) uveřejňuje informační listy tzv. „dopisy“ pro nemocné nebo pro rodinné pečující, zabývající se jednotlivými problémy a situacemi spojenými s onemocněním (www.alzheimer.cz). Svým klientům poskytuje poradenství prostřednictvím kontaktních center a help-linek.
Zmínila jsem také sdružení ČALS, které je pečujícím důležitým pomocníkem a rádcem v obtížné životní situaci, kterou péče o dementního člověka bezesporu je.