Vzhledem ke skutečnosti, že se lékařská věda propracovává k novým metodám léčby, lze konstatovat, že některé demence jsou léčitelné i vyléčitelné. Bohužel toto nelze říci v případě Alzheimerově nemoci. Jediné co je pozitivní, je skutečnost, že lze vhodnou léčbou průběh onemocnění zpomalit a tím i oddálit těžká stádia demence a tím i zlepšit kvalitu života jedincům takto postiženým.
Léčebné přístupy se uvádějí biologické a nebiologické. Vhodné je, když pro léčbu zvolíme kombinaci obou způsobů, které se budou vzájemně doplňovat.
Jak uvádí Jirák (2009, s. 88): „z biologických léčebných přístupů je nejpoužívanější farmakoterapie. Farmakoterapii lze zhruba rozdělit na kognitivní farmakoterapii, ovlivňující především porušené poznávací funkce, a na
nekognitivní farmakoterapii, ovlivňující přidružené poruchy nálad a afektů, chování, spánku.“
V léčbě demencí se zkouší řada látek, které působí na nervové buňky a způsobují jejich nové zapojení. Využívají se také antirevmatické látky, které v mozku potlačují zánětlivé reakce.
Ve fázi rozvinuté demence se využívají metody nefarmakologické. Sem řadíme programované aktivity. Jde o to, systematicky zapojit jedince s onemocněním do jednotlivých činností. Nelze je nutit. Šetrně je vedeme k zachování si denního životního rytmu. Zaměříme se již na ranní hygienu. Zapojujeme je do chodu běžných domácích činností – mohou být nápomocni při prostření stolu, uklízení nádobí, umytí hrnků po kávě. Musíme tím co nejvíce udržovat jejich soběstačnost.
Zajistíme jim jednoduchou dopolední aktivitu, pak se mají podílet na přípravě stolů pro obědy. Po obědě jim ponecháme čas na odpočinek, ale nemělo by se jednat o dlouhý čas spánek, ale jen krátké zdřímnutí klidně v pohodlném křesle.
Odpoledne se snažíme vystřídat alespoň dvě aktivity. Volíme podle počasí i pobyt venku na zahradě či terase nebo doma. Musíme mít stále na mysli, že do aktivit klienty nenutíme, nabídneme a pokud mají zájem, zapojí se. Ponecháme je i v prostoru s ostatními, aby měli možnost komunikovat či jen ostatní pozorovat.
Ve vyšších stupních onemocnění volíme individualizované aktivity. Jedinci se stávají snadněji unavitelní, nemívají o akce zájem, nebo svým chováním dávají
Novými metodami v péči o jedince s Alzheimerovou demencí v poslední době se jeví reflektivní podpora. Jde o přiměřenou stimulaci smyslů. Vždy jednáme v souladu s přáním člověka s demencí. Sledujeme proto pečlivě jeho chování
a slovní vyjadřování. Během léčby a péče stále reflektujeme momentální stav a potřeby klienta. Nabízíme mu a poskytujeme všechny podněty, pokud jsou danému člověku příjemné a eliminujeme nepříznivé vjemy. Komunikací jim poskytujeme podporu a pocit bezpečí a jistoty.
Nejstarším přístupem při léčbě jedinců s Alzheimerovou demencí je orientace realitou. Jak uvádí Jirák (2009, s. 95): „orientace realitou vznikla z původní reakce pečujících na stav. Kdy je člověk s demencí dezorientován, a z poněkud mylné domněnky, že nejlepší cestou je nabízet člověku s demencí řešení, pomůcky a upomínky k tomu, aby se mu usnadnila orientace.“
Tato léčba byla mylná a u pacientů se objevili poruchy chování. I přesto nelze léčbu orientací realitou zcela zavrhnout. Její prvky se užívají dodnes – například práce s hodinami, kalendářem, nástěnkou, ročními obdobími.
Další úspěšnou metodou při léčbě Alzheimerovy demence je kognitivní trénink.
Jedinci plní úkoly, které považují za hru, přitom je rozvíjena jejich dlouhodobá paměť a motorika. S jedinci se pracuje také formou vyvolávání vzpomínek. Tím, jak je zachována jejich dlouhodobá paměť, nese metoda úspěch. Využívá se zde i krabička vzpomínek. Klient zde má předměty ze svého života a vyvolanými vzpomínkami vypráví, s čím je daný předmět spojen. Pro vyvolání vzpomínek lze využít i starý film, hudba, tanec. Pozor při tom musíme dát na skutečnost, horká voda, plyn a jiné neduhy domácnosti. Naopak se snažíme zvýšit bezpečnost madly, neklouzavými rohožemi, uklizením léků a chemických přípravků, ale také vymezení prostoru ke zlepšení orientace pomocí barev a označení.
Prostor pro jejich pobyt by měl být přehledný, příjemný a vybavený možnostmi k odpočinku. Měl by být i snadno dostupný a odchod z něj by neměl být komplikovaný. Klidně při otevření dveří použijeme daný signál, který nás upozorní na pohyb nemocného. Již bylo uvedeno, že nemocní mohou bloudit, tak jim musíme zajistit bezpečí. V žádném případě nepoužíváme zamykání nemocného v pokoji! Toto můžeme uplatnit pouze u vchodových dveří, abychom zabránili toulání nemocného.
Nemocného se snažíme udržovat v tělesné kondici i přes jeho handicap. Snažíme se s nimi cvičit na židli, vodit je na procházky. Do pohybových aktivit lze zařadit také tanec. Vnímání hudby je atmosférou radosti, klidu, důvěry a empatie. Délku pohybové aktivity řídíme zdravotním stavem nemocného a jeho možností.
Velice jednoduchou a osvědčenou metodou jsou i dechová cvičení. Vždyť dýchání nás provází celý život. Dýchání je pro nás přirozeným pohybem.
Nádechem přijímáme energii a s výdechem odstraňujeme látky, které naše tělo nepotřebuje.
Jak uvádí Klevetová (2008, s. 132): „domníváme se, že dechová cvičení jsou stále podceňována. Připomeňme, že podpoří nejenom vlastní funkci dýchacího systému, ale mají velký podíl i na dodávání kyslíku do všech buněk lidského organismu, a ovlivňují tak činnost všech orgánů v těle – mozku, srdce, svalů, střev imunitního systému.“
Je důležité mít na paměti, že dechová cvičení nejsou náročná a můžeme je s nemocnými provádět kdykoliv a při jakékoliv činnosti. Vždyť klidný dech přináší uspokojivé pocity. A jistě můžeme použít i myšlenku, že má příznivý vliv na harmonizaci našeho organismu. Naopak neschopnost správně dýchat nás omezuje ve všech oblastech života. Především nás okrádá o paměť, tvořivost a soustředění. Zkrátka – špatné dýchání nás ochuzuje o radost ze života.