Studium spisové dokumentace je nedílnou součástí jiných metod, které nám pomáhají k dokonalému poznání vyšetřované osoby. Nejvýznamněji se používá spolu s anamnézou. Pomocí ní lze získat o klientovi obvyklé údaje – již zmíněná tvrdá data, která pro nás mají vysokou míru objektivity.
U této metody uvádíme poznatky o osobě doplněné především vlastními stanovisky ke zkoumané osobě. Neuvádíme pouhou citaci ze spisu. Vždy ji doplníme o poznatky. Které k vyšetřované osobě jsme získali sami, a komentujeme zapsané se získaným. Popřípadě doplníme o informace zjištěné z jiných metod o zkoumané osobě. Při citaci ze spisové dokumentace opět pracujeme se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
8 Stanovení hypotéz
Ve své bakalářské práci se autorka opírá o tři hypotézy. Ty se bude snažit potvrdit nebo vyvrátit na základě získaných dat a jejich interpretací.
Hzpotéza č. 1:
Péče o seniora s Alzheimerovou chorobou je zvládnutelná v domácí péči ve všech stádiích onemocnění.
Hypotéza č. 2:
Senior s Alzheimerovou chorobou je schopen žít sám a zvládat péči o svou osobu.
Hypotéza č. 3:
Společnost je dostatečně vybavena zařízeními pro seniory s Alzheimerovou chorobou.
9 Získaná data a jejich interpretace
Kazuistika č. 1:
Paní Božena ročník1935 je bývalá učitelka mateřské školy. Její práce nespočívala pouze v péči o předškolní děti v pracovní době. Věnovala se jim také odpoledne v různých sportovních kroužcích. Svého času se aktivně zapojovala do nácviků spartakiády. Dá se tedy konstatovat, že její život se točil okolo sportovních aktivit.
Ze svého manželství má dceru, která s ní v domácnosti nežije. Po dokončení vysokoškolského studia zůstala v hlavním městě, kde si založila rodinu a buduje si svou kariéru. Matku pravidelně navštěvuje, i když mezi jednotlivými návštěvami jsou delší časové úseky z důvodu jejího pracovního nasazení.
Po smrti otce se matka začala měnit. Její domácnost nebývala krásně uklizená.
Našlo se zde neumyté nádobí, prázdná plotna, pohozené věci či povadlé květiny.
To dříve nebylo zvykem. Matka vždy dbala na pořádek a čistotu bytu. Také její zevnějšek již nebyl takový jako dříve. Dcera vše přičítala její osamocenosti po smrti otce. Věděla, že ji ztráta manžela bolí a těžko si zvyká na novou situaci.
Když se její stav časem nelepšil, obrátila se dcera na praktickou lékařku, která doporučila vyšetření u psychiatričky. Ta po několika vyšetřeních a shrnutých výsledcích konstatovala diagnózu onemocnění Alzheimerovou demencí.
Ošetřující lékařka ji předepsala kognitiva – léky, které ji měly způsobit zmírnění příznaků a oddálení dalšího stádia onemocnění.
Stav její maminky se ale nelepšil. Ba naopak. Přestávala mít zájem o dění kolem sebe. Již si nezapínala rádio ani televizi s oblíbenými pořady. Odložila i své oblíbené knihy. Nejhorší, co dcera pozorovala, byla skutečnost, že matka přestává komunikovat. Zjistila, že ona jí stále něco vypráví a povídá, ale že maminka nereaguje. Pokud se zapojovala do komunikace, tak jen hádkami, odmítáním dceřiny pomoci, protože měla stále pocit, že péči o svou osobu zvládne sama.
Situace se pro dceru stala zátěží. K matce se natrvalo přestěhovat nemohla, její děti jsou malé a vyžadovaly její péči ve vlastní rodině. Tak po dovolené strávené s matkou u ní v rodném domku a konstatování, že sama v bytě zůstat opravdu nemůže, se rozhodla umístit ji do sociálního zařízení pro jedince s Alzheimerovou demencí, kde o ni bude pečováno dvacet čtyři hodin denně.
Paní Božena se přizpůsobila podmínkám života v sociálním zařízení tak, jak ji to její onemocnění umožňuje. Zapojuje se do aktivit s ostatními obyvateli, i když její výkonnost není nikterak vysoká. Ale občas se snaží komunikovat, je mezi lidmi, opět se snaží pozorovat televizi, být zapojena do rukodělných činností, poslechu hudby či sleduje vystoupení dětí s jejich kulturním programem. Její sociální vazby se posílily, není odkázaná na samotu svého bytu.
Stav, ve kterém se nachází nyní, nebyl zpočátku takový. Nejprve byla klientka u nás na odlehčovacím pobytu. To je již před pěti lety. Pak zůstala v lůžkovém oddělení se stálým pobytem. Je u ní diagnostikovaná demence smíšená. Svým vystupováním působí dezorientovaně, ale je stále chodící. Ve své péči vyžaduje přísný dohled při příjmu potravy a tekutin.
Projevuje se u ní Alzheimerova demence s pozdním začátkem, která se nejvíce projevuje u organických poruch nálad – je velice afektivní. Její zdravotní stav se stále mění. Za pár uplynulých týdnů vyžaduje již také dozor při oblékání, má tendenci bloudit areálem, přetrvávají poruchy příjmu tekutin, musí se její pitný režim kontrolovat pečovatelkami.
Podle psychiatrického vyšetření jsou její kognitivní funkce postiženy ve všech složkách. Paměť se jeví jako nefunkční jak ve sféře paměti krátkodobé, tak i paměti dlouhodobé. Projevuje se u ní demence smíšená na podkladě difúsní atrofie mozku. Lékař se pokoušel u ní udělat test MM, ale nedosáhlo se žádných výsledků, protože pacientka nespolupracuje při vyšetřování.
Při nástupu do zařízení byla paní Božena dezorientovaná časem, ale ne místem.
Její denní rytmus byl v normě, dbala o svůj zevnějšek, komunikovala s klienty i se zaměstnanci. Pomoc blízké osoby k adaptaci byla dobrá. Nevytvářela si konflikty s okolím, ani se neúčastnila aktivit domova. Její účast na pracovních terapiích však byla. Ve svých zájmových aktivitách pracovala pouze částečně. Navštěvoval ji její přítel a dobře si rozuměla se svou spolubydlící, často si spolu povídaly.
Výsledky jejího Barthelova testu základních všedních činností vyšly v hodnocení stupně závislosti jako závislost středního stupně.
Po třech měsících pozorování se výsledky záznamu adaptace klientky podstatně změnily. Orientace v místě se jeví v silné dezorientaci, ponětí o čase již není žádné, a také orientace osobou již zcela vymizela a není žádná. Denní rytmus u ní zůstává v normě, již nepečuje o svůj zevnějšek, nekomunikuje s klienty, ale se zaměstnanci ještě ano. Pomoc blízké osoby k adaptaci zůstává dobrá. Konflikty s okolím nemá, neúčastní se aktivit domova a ani již se neúčastní pracovních terapií, přestala i pokračovat ve svých vlastních zájmových aktivitách. Stává se čím dál tím více uzavřenější.
Během července a srpna letošního roku byla hospitalizována v nemocnici Frýdlant. Zde se projevovala sice zmateně, ale její chování bylo klidné. Není orientovaná v čase, místě, částečně osobou. K dosavadním problémům se přidala pravostranná hemisféra.
Kazuistika č. 2:
Paní Veronika narozena v roce 1930 svůj život zasvětila vesnici. Pracovala ve statku, kde pečovala o dojnice. Práce ji vyhovovala svým časovým rozvržením, protože během ní stíhala péči o své tři dcery a domácnost.
Když se dcery osamostatnily, přestěhovala se s manželem do nedalekého města.
Ještě v důchodu oba pracovali ve dřevozpracujících závodech. Odpoledne spolu trávili procházkami po okolí. Spokojená léta skončila po smrti manžela.
Samozřejmě, že roky přibývaly a naše maminka se měnila. Nejdříve jsme si se sestrou myslely, že je to stářím. Ale její chování nám místy přišlo až nepochopitelné.
Nezbývalo, než dostat maminku k lékaři. Obvodní lékař nám dal doporučení k psychiatričce. Ta po několika vyšetřeních sdělila výsledek – onemocnění Alzheimerovou demencí. Byl to pro nás šok. Nic jsme nevěděli o tomto onemocnění o jeho průběhu a léčbě, tak jsme shledali na internetu dostupné materiály a podrobnosti o tomto onemocnění. Získané materiály nás nepotěšily. Je to nevyléčitelné! To byla věta, která mě provázala několika bezesnými nocemi.
První změna, která nastala, bylo přestěhování maminky k nám domů. Jsem nejmladší ze sester a zůstala jsem bydlet v domku po rodičích. Maminka to zde znala a byla ve svém. Myslela jsem, že jsem udělala maximum pro její dobro.
Jaké bylo ale mé zklamání.
Maminka během mé pracovní doby opouštěla domek a my ji hledali po vesnici.
Sousedům vykládala, že nejedla a že má hlad. Na mne byla hrubá a vulgární, stala se agresivní. Situaci jsem řešila s manželem a to tak, že jsme se u ní střídali. On ráno a já odpoledne. Má práci, kde mohl chodit na odpolední směny. Situace byla den ze dne těžší a my už si nevěděli rady. Tak po konzultaci s maminkou, která nám vše odsouhlasila zřejmě, aniž vnímala, o co jde a se sestrou, jsme se rozhodli o umístění do domova pro seniory s Alzheimerovou demencí.
Maminka zde byla umístěna v poměrně krátké době. Dle mého zde byla spokojena. Zdálo se mi při některých návštěvách, že se její stav trošku lepší.
Stejného mínění byla i sestra. Proto se rozhodla, že si vezme maminku k sobě domů. Jak se rozhodla, tak učinila.
Maminku měla doma asi tři měsíce a její stav se začal opět zhoršovat. Péči se svou dcerou o maminku nezvládali. Tak byla maminka opětovně umístěna do
ústavu sociální péče. Její stav se zde ale velice rychle měnil stále k horšímu. Po třech měsících vydechla naposledy.
V době, kdy jsem klientku poznala v domově, měl její adaptační list hodnoty potěšující. Byla sice dezorientovaná místem, kde se nacházela, ale ponětí o čase bylo částečné. Orientace osobou byla normální. Denní rytmus byl v normě, dbala o svůj zevnějšek, komunikovala s klienty, s personálem také ano. Pomoc blízké osoby pro adaptaci byla dobrá. Konflikty s okolím neměla. Pracovních aktivit domova se neúčastnila, účastnila se pracovních terapií, ve svých koníčcích nepokračovala. Byla velice zmatená, lítostivá, stýskalo se jí. Stále měla dojem, že je v nemocnici. Proto chtěla domů. Velice ráda sledovala filmy pro pamětníky.
Výsledky jejího Barthelova testu základních všedních činností byly hodnoceny stupněm - lehké závislosti.
Kazuistika č. 3:
Paní Elvíra ročník 1925 je žena se středoškolským vzděláním. Celý život pracovala jako vychovatelka. Měla spokojené manželství, ze kterého se narodily dvě děti, ale navštěvuje ji syn Josef každý den, dcera jen příležitostně. Po smrti svého manžela si ji vzal syn Pepa k sobě domů. Žije sám a nechtěl, aby jeho matka byla sama a strádala po smrti manžela. Věnoval se jí, jak jen mu to pracovní vytížení dovolilo.
Mezi prací a výlety pomalu nepozoroval drobné změny v matčině chování.
Z nákupu se vrátila bez nákupu, občas byl doma nepořádek, někdy mu neodpovídala na jeho dotazy a nepečovala o sebe jako dřív. Když se její nezájem o domácnost začal stupňovat, dělal si Pepa starosti. To nemůže být samo sebou, říkal si.
Jednoho dne matka upadla a zlomila si krček. Ležela v nemocnici nejprve na běžném oddělení, kde mohl její předešlé změny v chování konzultovat s lékaři. Po odborném vyšetření se dověděl, že matka trpí Alzheimerovou demencí. Během
dlouhodobého pobytu v nemocnici na léčebně pro dlouhodobě nemocné se mu jak po čase došlo ke změně. Matka začala komunikovat. Nestala se z ní upovídaná dáma, ale dokázala si říct o pití a na co má chuť. Zvládla s pomocí chodítka chůzi na hygienu. Už opět občas sleduje televizi. Dívá se na svět kolem sebe. Syn pookřál a pečující personál má také z této změny radost. Je to ale otázka času, kdy i přes působení léčiv bude nemoc progresivně pokračovat dál.
Do domova přestoupila po hospitalizaci v nemocnici Frýdlant. Vyžadovala pobyt na lůžku, pobyt na křesle byl s dopomocí dvou osob. Byla dezorientovaná a vyžadovala pomoc při všech úkonech sebeobsluhy, byla inkontinentní, musela mít kalhotky. Její diagnóza je G301 – Alzheimerova nemoc s pozdním začátkem.
Projevoval se u ní depresivní stav již odeznívající, ale rychle progredující kognitivní deficit v rámci Alzheimerovy demence.
Objektivní nález lékařem líčí, že je lucidní, orientovaná občas místem a osobou, ne časem. Předepsaný režim je lůžko – postel. Diagnóza je demence s rychlou progresí, v.s. Alzheimerova typu. Důležitý je dohled jiné osoby nad příjmem potravy – někdy je nutné klientku krmit. Nezvládá sama hygienu, tak i zde je výpomoc jiné osoby nutná. Doporučuje se fixace trupu jako prevence pádu.
Na počátku pozorování byla paní Elvíra dezorientovaná místem, ponětí o čase neměla, odpovídala jedním až dvěma slovy, pamatuje si na syna, není kolik je jí let. Její denní rytmus je v norně, nedbá o svůj zevnějšek, nekomunikuje s klienty, se zaměstnanci však komunikuje. Pomoc jejího syna k adaptaci je velice dobrá, každý den ji navštěvuje, komunikuje s ní. Konflikty s okolím nemá. Na aktivitách domova se nepodílí, pracovní terapii nemá, nepokračuje ani ve svých aktivitách.
Výsledky jejího Barthelova testu základních všedních činností byl vyhodnocen stupněm závislosti - vysoce závislý.
Po třech měsících pozorování se sice záznamy v listě adaptace klienta nezměnily, ale byl vidět pokrok na paní Elvíře. Měla snahu se usmívat, chtěla více komunikovat, byla ráda za společnost, oči se jí rozjasnily. Dá se její pobyt hodnotit pozitivně. Je na tom lépe po stránce zdravotní i psychické. Usmívá se a více komunikuje, dokáže si říci, co potřebuje. Stravu je lepší kašovitou nebo krájenou na malé kousky, popřípadě ji namočit. Má ráda ovocný čaj. Protože má citlivé oči, musí pečující personál dohlížet, aby měla brýle. Stále trvá podpora edukce a neustálé kontroly. Na pokoji je milá, oblíbená. Rodina je s péčí o maminku velice spokojena. Jsou nadšeni jejím zlepšením.
10 Shrnutí výsledků empirické části
Z uvedených poznatků jednotlivých kazuistik lze vyzdvihnout několik společných poznatků, které sebou progresivní onemocnění Alzheimerovou chorobou přináší:
1) Příznaky onemocnění se zhoršují – zde už si jedinci marně vzpomínají, kdy vše začalo. Jde o to, že při povrchním kontaktu nemusíme změny vůbec zaznamenat. Když už nějaké změny zaznamenáme, nevěnujeme jim pozornost. Považujeme je spíše za projevy stáří, nežli za projev vážného zdravotního onemocnění. Vždyť se o seniorech říká, že jsou podruhé dětmi.
2) Příznaky Alzheimerovy demence se často projeví při zátěži – v uvedených kazuistikách to je shodně u všech klientek smrt manžela, v posledním případě je to i těžký úraz paní Josefky.
3) Nemoc bývá odhalena při vyšetření psychiatrem – základní vyhledávací metodou pro odhalení Alzheimerovy demence je test MMSE, který hodnotí orientaci nemocného – například: Kolikátého dnes je?, Kde jsme teď?, nebo na schopnost zapamatovat si a vybavit si daná slova, napsat větu, něco spočítat, dokreslit obrázek.
4) Nemoc se projevuje v komunikaci – mezi první příznaky onemocnění patří porucha paměti ve smyslu zapomnětlivosti. Klient se v hovoru opakuje, ptá se na to samé, často vypráví o minulosti – o svém mládí. O tom, co se stalo nedávno, neví nic. Mezi projevy zapomnětlivosti patří i skutečnost, že si nemocní zapomenou vzít léky, nezvládnou nakoupit více předmětů najednou, nakoupené věci nesprávně ukládají, což vede k poznatku, že neustále něco hledají.
Mezi další projevy nemoci v komunikaci patří porucha řeči. Nemocný ztrácí schopnost pojmenovat předměty správným výrazem, proto je pojmenovává spíše
5) Nemocný má problémy naučit se novým věcem – špatně se aklimatizuje na nové prostředí, většinou v něm selhává, není schopen sledovat rozhovor více lidí současně, není schopen řešit složitou situaci nebo jen k ní říct svůj názor či mínění.
6) Mění se povahové vlastnosti nemocného – jedinec se může projevovat jako osoba vznětlivá, výbušná, podrážděná, podezíravá, apatická, přestává mít zájem o své záliby. Zde především zájem o televizi, rádio, knihy, časopisy u kazuistik.
7) Pacient ztrácí pojem o čase – přestává se orientovat – ráno - večer, den – noc, dopoledne – odpoledne. Přestává se orientovat v prostoru. Většina nemocných si chybování neuvědomuje a nemá náhled do nemoci. Dokážou nás nařknout, že si vše vymýšlíme, že jim chceme ublížit.
8) Alzheimerova demence je onemocnění, které nedokážeme vyléčit – ano, jsou v současné době léky – kognitiva, které mohou při včasném nasazení zmírnit příznaky, zpomalit i přechodně zastavit postup nemoci a tím oddálit nejtěžší stádia nemoci. Ale je problém včas odhalit nemoc a tím včas zahájit potřebnou léčbu.
9) Péče o nemocného vyčerpává fyzicky i psychicky – neboť jde o velmi namáhavou činnost pro slabé jedince. Proto je dobré, aby během domácí péče byla rozdělena mezi členy rodiny a neležela jenom na jednom jedinci.
V kazuistice č. 2 paní Veroniky je popsáno, jak si její nejmladší dcera péči vyřešila se svým manželem v ranních a odpoledních směnách v pracovních dnech. Tím nebyla veškerá tíha pouze na její osobě. Starší dcera se o péči dělila se svou dcerou – vnučkou paní Veroniky. Pokud v okolí bydliště je služba sociálních a zdravotních služeb, lze požádat o pomoc i tyto odborníky školené pro péči o dlouhodobě nemocné.
10) Nemocný s Alzeheimerovou demencí si svou nemoc neuvědomuje – bývá to z důvodu, že se cítí tělesně zdraví a nijak netrpí. Situace je v reálu ale velice složitá a obtížná pro okolí nemocného, než pro něj samého. Ano, demence nebolí, ale má nedozírné následky.
11) Kritickým okamžikem v péči je problémové chování – toto se projevuje blouděním, neklidem, bráněním blízkým v péči o svou osobu, podezíravostí, obviňováním, bludy, halucinacemi, nepoznáváním blízkých nebo jejich záměnou za jiné osoby. Velice pěkně tyto stavy líčila dcera paní Veroniky.
I když při jejich představách mi běhal mráz po zádech.
12) Alzheimerova demence je onemocnění progresivní – její příznaky se lásku svého okolí, vlídný dotek a sociální kontakt.
Abychom se necítili bezradní, když vidíme, jak se nám blízká osoba mění před očima, musíme porozumět změnám, které nemoc provázejí. Velice častým projevem u onemocnění Alzheimerovou chorobou je porucha paměti, kdy si jedinec nemůže vzpomenout, jak to bylo, co se dělo. Proto jej neopravujeme, abychom u něj nevyvolali agresi.
K nemoci se mimo poruch paměti řadí také poruchy chování a s nimi spojená dezorientace. Nemocný jedinec stále něco hledá a jeho mozek nedokáže vytřídit, co se děje v současnosti a co patří již k minulosti. Toto může vyústit v nejistotu nemocného. Tu zmírníme, když použijeme klidný, milý a vstřícný přístup k jedinci.
Při komunikaci volíme raději krátké a jasné věty, aby nám nemocný porozuměl.
Řeč doprovázíme kontaktem s klientem – stisk ruky, pohlazení ramene či paže.
Odstraníme okolní zvuky – vypneme rádio či televizi.
Nemocného obklopíme známými předměty, aby se cítil dobře a bezpečně. Pro vzpomínky můžeme prohlížet dávné fotografie, povídat si o dávných zážitcích, abychom se snažili vzbudit co nejvíce vzpomínek. Věci jim ponecháváme na svém místě. Změny jim neprospívají, mohou vyvolat agresi a zmatek.
Vhodné jsou nemocné Alzheimerovou nemocí jednoduché činnosti, které tvoří denní režim, který opakujeme. Ke stravě jim poskytujeme to, co mají rádi k jídlu i k pití. Procvičujeme paměť procházkou po známých místech, opakujeme denní náležitosti – den v týdnu, kolik je hodin, je dopoledne či odpoledne, co bude následovat za část k jídlu – snídaně, přesnídávka, oběd, svačina, večeře. Klienta nezapomeneme pochválit a povzbudit. U nemocného nastávají stavy vzteku, únavy, nechuť s námi komunikovat, odsekávání v odpovědích. Práce proto vyžaduje klid a trpělivost.
Důležitá pro klienta je bazální stimulace. V primární části je to příjem potravy, dýchání, vyprazdňování. V sekundární části jde o polohování, podporu pohybové činnosti, vykonávání sebeobslužných úkonů, důvěru v sebe sama, získání pocitu jistoty a především bezpečí, rozvíjení komunikace, orientování se ve svém okolí,
Důležitá pro klienta je bazální stimulace. V primární části je to příjem potravy, dýchání, vyprazdňování. V sekundární části jde o polohování, podporu pohybové činnosti, vykonávání sebeobslužných úkonů, důvěru v sebe sama, získání pocitu jistoty a především bezpečí, rozvíjení komunikace, orientování se ve svém okolí,