Bezpečnost na lyžařském kurzu

Lyžařský kurz přináší mnoho radosti a pozitivních zážitků. Pobyt v zimní přírodě ale znamená určité nebezpečí, které se zvyšuje nezkušeností lyžařů. Instruktor lyžování by měl žáky nejen učit jak lyžovat, ale měl by jim také poradit při výběru vhodné výzbroje a výstroje a ukázat, jak se mají žáci v horách chovat. Pro zdařilý průběh kurzu je nutná znalost

19 zimní přírody, chování na lyžařských a běžeckých tratích a také prevence úrazů. Hlavní zdroje nebezpečí na horách se dělí na subjektivní a objektivní (Gnad a kol., 2002).

Objektivní nebezpečí

Objektivní nebezpečí nemůžeme ovlivnit, na horách nás mohou kdykoli zasáhnout nepříznivé přírodní podmínky. Pokud je to možné, snažíme se tomuto nebezpečí vyhnout, případně se ho snažíme minimalizovat. Gnad a kol. (2002) rozděluje objektivní nebezpečí do tří skupin: terén, počasí a sníh.

Horský terén se vyznačuje svou členitostí, proto může lyžaře překvapit každá náhlá změna.

V neznámém terénu je vhodné mít s sebou turistickou nebo lyžařskou mapu, ve které jsou nebezpečná místa označena mezinárodními lyžařskými značkami (Obr. 1). Pro pohyb skupiny v terénu platí zvláštní pravidla. Vodičková a kol. (2010) uvádí velmi důležité pravidlo ztracený člen nehledá skupinu, ale skupina či záchranáři ztraceného. Na lyžařském kurzu musíme vhodně zvolit sjezdovou trať. Trať by měla být upravená a málo frekventovaná (s větším počtem lyžařů stoupá i riziko úrazu). Modrou barvou jsou značeny tratě lehké obtížnosti, červenou střední a černou těžké.

Obr. 1 Mezinárodní lyžařské značky Zdroj: Žumárová, 2011

Náhlé změny počasí nebo nepříznivé počasí tvoří další skupinu objektivního nebezpečí.

Tma a mlha výrazně ztěžují orientaci. Nebezpečné je také difúzní světlo, při kterém vše splývá dohromady a lyžař tak neodhadne sklon svahu, vzdálenost či členitost terénu.

Sluneční svit může poškodit zrak a také způsobit popáleniny, mráz a vítr mohou způsobit podchlazení a omrzliny. Ještě více nebezpečná je vánice a vichřice. Vhodným oblečením se však můžeme této nepřízni bránit (Gnad a kol., 2002).

20 Úrazy vznikají velmi často v důsledku kombinace hlubokého sněhu, zledovatělého povrchu a těžkého mokrého sněhu s neupraveným terénem a špatnou technikou jízdy. Velmi nebezpečné jsou také pohyblivé masy sněhu - laviny (Gnad a kol., 2002).

Subjektivní nebezpečí

Mezi subjektivní nebezpečí se řadí taková nebezpečí, která jsou spojena s ohroženou osobou. Většinou se jedná o přecenění vlastních sil a schopností spojené s nedostačujícím vybavením a zkušenostmi (Vodičková a kol., 2010).

Gnad a kol. (2002) uvádí tyto příčiny subjektivního nebezpečí:

 podceňování objektivního nebezpečí,

 přeceňování vlastních sil a schopností,

 nedostatečná fyzická příprava,

 nepříznivý duševní a zdravotní stav,

 neznalost hor,

 špatné nebo nedostatečné vybavení,

 organizační a pedagogické nedostatky při lyžařském výcviku,

 nedodržování zásad o chování na horách,

 neuposlechnutí pokynů Horské služby.

Bezpečnost na sjezdových tratích (tzv. „Bílý kodex FIS“)

Na sjezdových tratích platí pravidla, kterými by se měli všichni lyžaři i snowboardisté řídit. Tato pravidla sestavila Mezinárodní lyžařská federace FIS, jsou platná ve všech alpských zemích a nazývají se „Bílý kodex“. Ze stránek Bezpečné hory níže cituji 10 pravidel FIS.

1. Brát ohled na ostatní

Každý se musí chovat tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného.

2. Kontrola rychlosti a způsobu jízdy

Svou rychlost a svůj způsob jízdy musí každý přizpůsobit svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám a hustotě provozu.

21 3. Volba stopy

Každý přijíždějící zezadu musí svou jízdní stopu zvolit tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním.

4. Předjíždění

Předjíždět se může shora nebo zespodu, zprava nebo zleva, ale vždy jen s odstupem, který poskytne předjížděnému dostatek prostoru.

5. Vjíždění a rozjíždění

Každý, kdo chce vjet do sjezdové tratě nebo se chce po zastavení opět rozjet, se musí pohledem nahoru a dolů přesvědčit, že to může učinit bez nebezpečí pro sebe a pro ostatní.

6. Zastavení

Každý se musí vyhýbat tomu, aby se zbytečně zdržoval na úzkých nebo nepřehledných místech sjezdové tratě. Každý, kdo upadl, musí takové místo uvolnit co nejrychleji.

7. Výstup a sestup

Každý, kdo stoupá nebo sestupuje pěšky, musí používat okraj sjezdové tratě.

8. Respektování značek

Každý lyžař nebo snowboardista musí respektovat značení a signalizaci.

9. Chování při nehodách

Při nehodách je každý povinen poskytnout první pomoc.

10. Identifikace

Každý, ať svědek, nebo účastník nehody, ať odpovědný, nebo ne, je povinen v případě úrazu prokázat své osobní údaje.

Bezpečnost na běžeckých tratích

Stejně tak jako existují pravidla chování na sjezdových tratích, existují i pravidla pro chování na tratích běžeckých. Gnad a kol. (2002) uvádí těchto deset pravidel:

1. Ohleduplnost

Každý se musí chovat tak, aby neohrožoval ostatní lyžaře.

22 2. Značení, směr a běžecká technika

Každý musí dodržovat značení, směr jízdy a také běžeckou techniku (v projeté stopě se nebruslí).

3. Stopa

Při dvou či více stopách se jezdí vpravo.

4. Předjíždění

Předjíždět je možné zprava i zleva.

5. Protijízda

Sjíždějící lyžař má přednost, při potkání s jiným lyžařem se vyhýbáme vpravo.

6. Vedení holí

Holemi pohybujeme jen podél těla.

7. Přizpůsobení rychlosti jízdy podmínkám

Každý musí jízdu přizpůsobit svým schopnostem, trati, viditelnosti a množství lyžařů.

8. Uvolnění stopy

Pokud někdo na trati upadne, nebo zůstane stát, musí co nejrychleji dostat mimo stopu.

9. Nehoda

Každý je povinen poskytnout první pomoc.

10. Identifikace

V případě nehody musí každý její účastník poskytnout své údaje.

Úrazy na lyžích a první pomoc

Při lyžování je zaznamenáván velký počet úrazů, které jsou většinou způsobovány:

 chybnou technikou (pády po zkřížení lyží),

 výzbrojí a výstrojí,

 vnějšími vlivy (povětrnostní podmínky, stromy, terénní překážky, slalomové tyče, srážka s lyžařem/snowboardistou),

 únavou, onemocněním a přeceňováním sil.

23 Právě únava hraje při úrazech velkou roli. Z dlouhodobých průzkumů vyplývá, že nejvíce úrazů se stává třetí den lyžování, u fyzicky zdatnějších lyžařů čtvrtý den. Proto se na lyžařských kurzech lyžuje třetí den pouze půlden, na druhou část dne je naplánována odpočinková aktivita.

Havel (2005) uvádí, že nejvíce úrazů je způsobeno pády:

 přímý pád dopředu nebo stranou: horní končetiny, hlava, ramena, hrudník,

 přímý pád nazad: kostrč, kost křížová, bederní oblast, záda, páteř,

 obranné postavení paže při pádu: ramena, klíční kost,

 otáčení dolních končetin při fixovaných lyžích: zlomení bérců, postižení kolen a hlezenních kloubů,

 při pádech na umělých svazích: poranění palců rukou.

Havel (2005) rozděluje úrazy do tří skupin:

 úrazy podle četnosti výskytu: dolní končetiny – 83 %; horní končetiny – 9,1 %;

První pomoc v horách je složitější a náročnější než jinde, např. ve městě. Je to způsobeno především nepříznivými okolními podmínkami a zhoršenou dostupností odborné pomoci.

Cílem první pomoci je stabilizování pacienta a předání do tzv. přednemocničního ošetření.

Nejdůležitější je věnovat pozornost vitálním funkcím – vědomí, dýchání, srdeční tep.

Při záchraně života postupujeme takto:

 Nejdříve voláme tísňovou linku a až poté poskytujeme první pomoc (s výjimkou tepenného krvácení).

 Pokud někdo zkolaboval, nedýchá a nehýbe se, začneme s nepřímou masáží srdce.

 Pokud je postižený v bezvědomí a nedýchá, pokusíme se uvolnit dýchací cesty záklonem hlavy a předsunutím dolní čelisti. Pokud to nepomůže, zahájíme umělé dýchání z úst do úst a poté kompletní resuscitaci (Vodičková a kol., 2010).

24