Biologické a sociální determinanty vývoje osobnosti

Na vývoj osobnosti působí vnější i vnitřní, biologické i sociální determinanty, které mohou jedince ovlivňovat záměrně či nezáměrně. Na obrázku 3 (viz Přílohy) jsou tyto vlivy znázorněny. Každý jedinec má určitý genotyp, se kterým se narodí a který se bě-hem života již nemění. Jde o soubor vrozených vlastností, tedy získaných již při početí.

Kromě toho má na jedince od počátku vliv také míra jeho aktivity. V průběhu vývoje na něj působí také jeho životní prostředí, tedy místa, která ho obklopují a se kterými na sebe navzájem působí. Prostředí zahrnuje jak hmotné předměty, tak i vztahy a duchovní systém (umění, morálka atd.). S prostředím, přírodním i sociálním, je jedinec neustále v kontaktu, neboť ho k lidskému životu potřebuje a adaptuje se (neboli vyrovnává se s jeho podmínkami). Dále má vliv výchova (viz předchozí kapitoly). Výsledkem je feno-typ, tedy soubor vlastností získaných a měnících se během vývoje. Na obrázku lze pozo-rovat kombinaci nejen vnitřních (genotyp, aktivita) a vnějších (prostředí, výchova) vli-vů, ale i těch biologických (genotyp) a sociálních (výchova).⁷³ Sociální aspekty života

71 ERIKSON, Erik H. Životní cyklus rozšířený a dokončený: devět věků člověka. Praha: Portál, c2015.

ISBN 978-80-262-0786-3

72MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? S. 46–53

73 KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-383-3.

S. 64–65; KRAUS, Blahoslav a Věra POLÁČKOVÁ. Člověk - prostředí - výchova: k otázkám sociální pedagogiky. S. 102–105

33

mohou působit jak zvnějšku, tak zvnitřku (jako psychické transformace vnější skuteč-nosti), na vědomé i nevědomé úrovni a přímo i nepřímo (zprostředkovaně).⁷⁴

Někteří autoři se pokoušeli význam jednoho, či druhého vlivu na vývoj osobnos-ti zpochybnit. Například John Locke⁷⁵ uvádí, že každý jedinec je formován pouze soci-álními vlivy (sociálním prostředím a vlastními zkušenostmi). Biologické determinanty pomíjí a přichází se svou tezí, že člověk se rodí jako tabula rasa (nepopsaný list). Tuto tezi později podporuje např. John Watson (zakladatel behaviorismu), Hippolyte Taine a mnoho dalších. Objevy G. J. Mendela (2. polovina 19. století) v oblasti genetiky však znamenají průlom ve vědě a dokazují, že i dědičnost má vliv na osobnost jedince. To však vede k druhému extrému, tedy popření významu sociálních determinant. Tyto myšlenky můžeme pozorovat například v psychoanalýze S. Freuda nebo u zastánců na-tivismu.⁷⁶

Čáp však upozorňuje na možná úskalí zmíněných extrémních přístupů: „Zdůraz-ňování dědičnosti v determinaci osobnosti oslabuje důvěru v možnost výchovy a sebevýchovy, narušuje úsilí učitelů i žáků. Naproti tomu podcenění zděděných (a obecněji biologických) předpokladů může vést ke kladení nereálných cílů ve výcho-vě.“⁷⁷

Popsané determinanty osobnosti od sebe tedy nelze oddělit a jen těžko ohodno-tíme, které z nich jsou výraznější, vždy totiž dochází k jejich interakci. Možný uvádí:

„… díky své specifické genetické výbavě každé dítě vyvolává ve svém prostředí speci-fickou reakci, takže i v téže rodině je každé dítě vychováváno trochu jinak: ani rodiče nemohou odhlédnout od faktu, že i každé jejich dítě je jiné.“⁷⁸ Tím autor ukazuje, že na vývoj jedince působí biologické (specifická genetická výbava) i sociální (specifická re-akce prostředí, výchova trochu jinak) determinanty, přičemž se vzájemně ovlivňují a prolínají.

Mají-li tedy dvě osoby podobnou genetickou výbavu, a tím i podobné předpo-klady, neznamená to, že se u obou rozvinou stejné vlastnosti a návyky – působí na ně

74 HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. S. 37

75 LOCKE, John. O výchově. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 1984.

76 MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Ilustroval Vladimír JIRÁNEK. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-86429-58-x. S. 163

77 ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. S. 119

78 MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. S. 163

34

totiž i sociální vlivy. Odlišné kombinace působících činitelů způsobují různé efekty v závislosti na každé individualitě.⁷⁹

Vzhledem k tomu, že se práce zabývá konkrétně výchovou v rodině (rodina je totiž neopomenutelným sociálním činitelem), bude dále specifikován vliv této oblasti.

Výchova byla obecně vysvětlena již v kap. 1. Výchova jako proces formování osobnosti, nyní bude tedy objasněn vliv rodiny.

1.3. 1 Vliv rodiny

Rodina je sociální skupina; dělení sociálních skupin stejně tak jako jejich definice může být ale sporné a existuje několik variant. Zde bude zařazena rodina dle typologie Novotné.⁸⁰ Rodina je v tomto pojetí skupinou primární, spontánní, neformální, trvalou, z hlediska dítěte povinnou (z pohledu rodiče ale dobrovolnou). Dále je rodina většinou malou (2–6 členů) sociální skupinou, která by měla být otevřená (může být ale i uzavřená).

Právě v rodině dítě obvykle poprvé přichází do styku s ostatními lidmi, z čehož plyne její důležitost pro dítě a vázanost na ni. „Rodina může vývoj dítěte příznivě stimulovat, ale také může být brzdou tohoto vývoje, zdrojem zanedbání, utlumení, narušení vývoje schopností, charakteru, celé osobnosti dítěte.“⁸¹

Práce se zaměřuje na současnou rodinu, která se od dřívějšího pojetí této sociální skupiny liší především pěti znaky: je nukleární, manželská, dvougenerační, intimně vztahová a privátně individualizovaná (tj. opouští tradice, přináší nutnost samostatné volby a zodpovědnosti).⁸²

Rodina má plnit sociálně-psychologické funkce, které by jiná sociální skupina jen těžko zastávala a které jsou pro vývoj dítěte velmi důležité. Jde o:

- uspokojování primárních potřeb dítěte, především v raných stádiích vývoje (potřeby biopsychické – jídlo, pití, pohyb atd. – a potřeby psychické – bezpečí, láska, životní rytmus),

79ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. S. 121

80 NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2957-2.

S. 63–70

81 ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. S. 271

82HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. S. 137

35

- uspokojování potřeby organické přináležitosti dítěte (potřeba domova a člověka, který je pro dítě vzorem a kterému se může odevzdat – díky tomu vzniká základní životní jistota dítěte, že náleží do láskyplných mezilidských vztahů), - poskytování akčního prostoru (prostor pro seberealizaci a spolupráci s okolím), - uvedení do vztahu k věcem v domácnosti (hodnoty věcí, pravidla pro jejich

použití atd.),

- určení prožitku sebe sama jako chlapce/dívku (dopomáhají k tomu vzory otec/matka a další),

- poskytnutí vzorů a příkladů dítěti,

- zakládání povědomí povinnosti, zodpovědnosti, úcty a dalších hodnot,

- poskytnutí příležitosti vstoupit do mezigeneračních vztahů a vnímat odlišnosti mezi lidmi různého věku, postavení atd.,

- navození představy o okolí, společnosti a světě,

- poskytnutí útočiště pro dítě v případě nouze, bezradnosti; rodina má být místo, kde je člověk vyslechnut a kam se může obrátit pro radu.⁸³

Čáp tyto teze podporuje a uvádí:

„Rodina poskytuje dítěti modely k napodobování a identifikaci. Předává mu základní model – model sociální interakce a komunikace v malé sociální skupině.

Začleňuje dítě do určitého způsobu života a předává mu určité sociální požadavky a normy. Odměnami a tresty podporuje přijetí těchto požadavků a norem, jejich interiorizaci a exteriorizaci v chování dítěte. “⁸⁴

Dodává, že předávané modely, hodnoty a názory se v různých rodinách liší.

Na výše zmíněných funkcích vidíme důležitost existence rodiny. Když některá z těchto funkcí není plněna, může to mít dopad na celý další vývoj dítěte, na jeho životní přístup a postoje. Často tyto funkce skutečně plněny nejsou. Podle toho dělí Helus rodiny do 5 skupin:

1) stabilizovaně funkční rodiny (splňují všechny výše zmíněné funkce),

2) funkční rodiny s přechodnými problémy (většina rodin; existují zde přechodné problémy, které se ale vždy nakonec vyřeší, většina funkcí je zajištěna),

83 HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. S. 149–151

84ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. S. 272–273

36

3) problémové rodiny (rodina má problémy, které už významně ohrožují plnění jejích funkcí; situace často končí rozvodem, ale je zde zároveň snaha rodičů o to, aby se s tím dítě dobře vyrovnalo),

4) dysfunkční rodiny (zde jsou dlouhodobě narušeny funkce rodiny, situace se vymyká kontrole a často zasahují vnější instituce; ohroženy jsou i děti;

př.: rodiny, kde se vyskytuje alkoholismus, psychické poruchy atd.),

5) afunkční rodiny (rodina neplní svůj účel, pozorujeme patologické projevy, nezájem o dítě a až nevraživost vůči němu; dítě je většinou odebráno rodičům vyšší institucí).⁸⁵

Jak již bylo zmíněno, většina rodin spadá do skupiny funkční rodiny s přechodnými problémy, příp. problémové rodiny, a právě těm bude nyní věnována pozornost. Helus uvádí následující podtypy těchto rodin, které jsou rozděleny podle příčin jejich problémů (uvedených v závorkách):

- nezralá rodina (nezralost rodičů – ať v oblasti věku, výběru hodnot, po citové nebo ekonomické stránce),

- přetížená rodina (přetíženost rodičů způsobená konflikty, citovým strádáním, starostmi kvůli nemocem nebo ekonomickým problémům),

- ambiciózní rodina (upřednostňování kariéry rodiče a jeho seberealizace před zájmy dítěte),

- perfekcionistická rodina (permanentní zátěž dítěte v důsledku vysokých požadavků jeho rodičů),

- autoritářská rodina (časté přikazování rodičů a neposkytnutí dítěti dostatku prostoru pro vlastní rozhodování),

- rozmazlující (protekcionistická) rodina (rozmazlování a až přehnané ochraňování dítěte rodičem),

- rodina nadměrně liberální a improvizující (nedostatek řádu pro dítě),

- odkládající rodina (tendence rodičů dítě někomu svěřovat, někam ho odkládat) - disociovaná rodina (značná narušenost důležitých vztahů v rodině).⁸⁶

85 HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. S. 151–152

86 Tamtéž, s. 153–163

37

Na těchto případech vidíme, jakými možnými přístupy a chováním může rodina dítě ovlivnit. „… neúplná nebo disharmonická rodina je horším předpokladem pro vývoj dítěte než rodina úplná a harmonická, avšak není to jediný činitel a nepůsobí osudově, bez možnosti kompenzace jinými skutečnostmi.“⁸⁷

Během vývoje dítěte hrají roli také další vlivy, týkající se rodiny, např. její socioekonomický status, vztahy jedince se sourozenci, jejich pořadí atd. Tyto faktory však pro bakalářskou práci nejsou klíčové, proto se jimi blíže nezabývá.

Uvedené poznatky by měly rodičům i pedagogům značně ulehčit hledání souvislostí během procesu výchovy dítěte.

87ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. S. 275

38