Odměna je forma motivačního působení, přicházejícího zvnějšku, které má zpravidla pozitivní efekt. Její funkce jsou:
a) informační –oznámení toho, že chování samotné či jeho výsledek jsou správné;
b) motivační – dítě zažívá radost z úspěchu, což ho vede k opakování odměňované-ho codměňované-hování (není-li opakována stále stejná forma odměny a je-li odměna zaslou-žená);
c) z hlediska dítěte navíc vyjádření kladného vztahu rodiče k němu.88
Příkladem může být situace, kdy dítě řekne první slovo a hned vnímá pozitivní odezvu ve svém okolí – všichni se radují, hladí ho, chválí, smějí se na něj a požadují opakování (zde se mísí různé formy odměn, viz dále).89 Tímto dítě získá informaci o svém životním úspěchu (informační funkce) a zažívá příjemné pocity, které by rádo prožilo znovu (motivační funkce). Úsměvy, hlazení a radostné projevy rodičů pro něj zároveň znamenají vyjádření jejich lásky a pozitivního vztahu.
Čáp označuje odměny i tresty za „nejběžnější výchovné prostředky k regulaci chování a jednání“.90
Matějček uvádí, že klíčovou roli hraje to, že vychovávaný jedinec (ne vychova-tel) vnímá danou věc jako odměnu. Není totiž pravidlem, že dítě i rodič se shodnou v tom, co považují za odměnu a co za trest.91
Mnozí autoři upozorňují spíše na problémové stránky odměn, kterým bude však věnována pozornost až v kap. 4. Odměňovat, trestat, nebo hledat alternativy?
2.1 Formy odměny
Matějček92 dělí odměny do následujících tří kategorií:
88PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. S. 179–180
89MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? S. 29
90ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. S. 314
91 MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? S. 26
92Odměny takto dělí i vysvětluje: MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? S. 9–10, 26–27
39
1. Tělesné (fyziologické) odměny – něco tělesně vnímatelného, tělesné příjemnosti, např. pohlazení nebo bonbony. Je to nejnižší úroveň odměn. Abychom však do-cílili jejich efektivity, je důležité zpevňování (tedy vždy, když se jedinec chová podle toho, jak je požadováno, dostane odměnu), jak to dokázal I. P. Pavlov ve svých pokusech týkajících se podmíněných reflexů. Příkladem takovéto formy odměny mohou být dárky za vysvědčení – sladkosti, knížky, nové kolo atp. Dítě tak zažívá úspěch, pojící se s příjemnými pocity.
2. Duševní (psychologické) odměny – týkají se citů, např. uznání nebo pochvala.
Např. „Ty jsi šikulka, že sis uklidila svůj pokojíček!“
3. Duchovní úroveň odměn – tato úroveň odměn prostupuje výchovou a přesahuje vychovatelův styl. Jen těžko ji lze popsat či dokázat, ale hraje velký význam.
Řadíme sem porozumění, lásku, vděčnost a odpuštění.
Matějček93systém odměn však dále strukturuje, a to následovně:
1. Poskytovat něco milého – např. vychovatel dá vychovávanému dárek. Má-li mít dárek výchovnou hodnotu, musí ho dítě chtít, musí mít potřebu dané věci, která je dárkem uspokojena. Základním předpokladem tedy je, že edukátor své dítě dobře zná a ví, co chce. Odměnou tedy nemusí být jen materiální věc, ale i například výlet s rodiči (který však není definován výhradně jako odměna, sa-mozřejmě se koná i jen tak – Matějček ho zde uvádí pouze pro příklad). Společ-né trávení času bývá velmi důležité, jak lze pozorovat na případech dětí, které tu možnost nemají – nejprve prožívají odloučení od rodiny jako trest, poté jako nutnost a následně jako samozřejmost – jejich touha po rodině se snižuje.
2. Práce za odměnu – tento typ odměny má v dítěti vzbuzovat pozitivní postoj k práci a být spojován s prožitkem pospolitosti. Vychovávaný jedinec má mít pocit důležitosti a ocenění jeho přínosu. Takového přístupu se dá využít, když se má celá rodina podílet na náročné či nepříjemné práci – je-li do ní dítě též zapo-jeno, cítí se důležitě. Podobně může být edukant oceněn za své snahy tak, že bu-de moci sám nebo s maminkou vařit, že bubu-de s tatínkem montovat poličky atd.,
93MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? S. 74–84
40
přičemž vycházíme opět z toho, že rodič ví, o co dítě opravdu stojí (např. rádo si hraje na kuchaře/kuchařku, „hospodyňku“, chce se stát truhlářem, …).
3. Ocenění, pochvala –účinnost těchto výchovných prostředků lze ukázat na násle-dujícím příkladu. Jeden chlapec měl až do čtvrté třídy špatnou pověst, protože dostával ve škole špatné známky a mnoho poznámek. Výrazná změna nastala v situaci, kdy přišla nová paní učitelka, která chlapce neznala. Jakmile se proje-vil, byl před celou třídou pochválen, což ho motivovalo a jeho výkony i chování se zlepšily. „Pochvala se stává jedním z nejúčinnějších povzbuzovacích pro-středků.“94 Ocenění mají být také vždy upřímná a mají odpovídat osobnosti vy-chovatele i situaci. Jsou účinná i v případě, kdy je sdělíme někomu třetímu a dítě to zaznamená. Chvála je zároveň prostředkem, který přispívá k tomu, aby si o sobě dítě vytvářelo pozitivní a realistický obraz.95
4. Sliby –mají vzbudit snahu dítěte něčeho dosáhnout či ji udržet. Příkladem je slib dovolené u moře v případě dobrého vysvědčení, což má sloužit jako vnější moti-vace (mající manipulativní charakter, jak bude ukázáno dále). Dítě však musí mít možnost zmiňovaného výsledku dosáhnout a slib vychovatele musí být uskutečnitelný. Nesplní-li dítě stanovené podmínky nebo rodič svůj slib, oslabu-je se snaha edukanta něčeho dosáhnout.
Čáp dodává, že emoční či morální odměny bývají často efektivnější než ty mate-riální (především pro starší děti), protože uspokojují lidskou potřebu uznání.96 Díky tělesným odměnám (např. poskytování něčeho milého) se dítě cítí dobře kvůli dárku, ale díky chvále a ocenění se cítí příjemně jako osobnost.97 Kopřiva et al. však upozorňuje na negativa používání prostředků vnější motivace a dodává, že i chvála s sebou přináší určitá rizika. Uvádí tedy možné alternativy, popsané níže.98
94MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? S. 78
95 FABER, Adele a Elaine MAZLISH. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. S. 150
96ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. S. 315–316
97 FABER, Adele a Elaine MAZLISH. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. S. 166
98 KOPŘIVA, Pavel, Jana NOVÁČKOVÁ, Dobromila NEVOLOVÁ a Tatjana KOPŘIVOVÁ. Respekto-vat a být respektován. S. 188
41 2.2 Jak odměňovat
Při udělování odměn i trestů by měli vychovatelé jednat na základě znalosti charakteris-tik svého dítěte a jeho dosavadních zkušeností. Díky tomu mohou dosáhnout skutečné a maximální radosti jedince z odměny a motivovat ho. Dále by měl být rodič upřímný a důsledný.99
Požadované výsledky, za které je slíbená odměna, by měly být dosažitelné – dítě jinak nemá pocit spravedlnosti, v důsledku čehož se vzdává svých snah, nebo dělá ne-žádoucí věci naschvál. Aby byla odměna spravedlivá, dítě by též mělo být vždy odmě-ňováno za to, o co usilovalo – nikoli za to, co se stalo náhodou.100
Odměny, tedy i chvála (jako specifický druh odměny), by měly odpovídat věku a vývojové úrovni dítěte (např. teenagerovi moc nezalichotí, když mu rodič pochválí, jak si krásně vyčistil zoubky nebo že si zvládl udělat hezkou mašličku na botě). K dalším pravidlům ohledně chválení patří to, že by vychovatel neměl narážet na předchozí neú-spěchy dítěte („Konečně jsi tu písničku zahrál správně!“), neměl by až příliš zasahovat do tužeb jedince (aby nenabyl dojmu, že rodič po jeho snu touží více než on sám) a především by měl chválit s rozumem, protože chování, které je oceňováno, je i zpevňováno, a tudíž vede k jeho opakování.101
Další pravidlo zní: „Zařiďte věci tak, aby je dítě udělalo dobře, a za to je výrazně pochvalte.“102 Jinými slovy, vyhýbejte se situacím, kdy by dítě chybovalo a vy byste ho za to měli trestat. Lze hovořit o tzv. proaktivní výchově, která znamená, že si je vycho-vatel vědom své zodpovědnosti a usiluje o ovlivnění dění kolem sebe, tedy i o předcházení problémovým situacím. Opakem je reaktivní výchova, kdy rodič reaguje až na vzniklé problémy a stává se jejich součástí, není schopen včas rozpoznat, kdy mů-že možné důsledky situace ještě pozitivně ovlivnit.103
Jedná-li vychovatel správně a buduje-li s dítětem pozitivní vztah, vzniká mezi nimi citové pouto a pocity vděčnosti, se kterými se pojí i pocity vázanosti (oplácet si to dobré) a důvěry. Tyto pocity přesahují veškeré výchovné zásahy a vedou k vnímavosti.
99ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. S. 316–318
100 MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? S. 54
101 FABER, Adele a Elaine MAZLISH. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. S. 161–162
102MATĚJČEK, Zdeněk. Po dobrém, nebo po zlém? S. 30
103 KOPŘIVA, Pavel, Jana NOVÁČKOVÁ, Dobromila NEVOLOVÁ a Tatjana KOPŘIVOVÁ. Respek-tovat a být respektován. S. 217
42
Důležité přitom je, aby byl vychovatel dobrým vzorem. Z pocitů vděčnosti a láskyplných vztahů pramení i dobročinnost projevovaná vůči společnosti.104
Další obecné zásady pro udělování odměn a trestů jsou uvedeny dále (viz kap.