Cizí zdroje - Zdroje financování podniku podle vlastnického vztahu

2.1 Zdroje financování podniku podle vlastnického vztahu

2.1.2 Cizí zdroje

Dle Martinovičové (2014) jsou cizí zdroje dalším důležitým zdrojem financování většiny podniků. Cizí zdroje jsou pro podnik dluhem, který musí v určené době splatit. Dle této doby jej lze rozdělit na dlouhodobé cizí zdroje, které jsou podniku poskytnuty s dobou splatnosti delší než jeden rok, a na krátkodobé cizí zdroje, které jsou podniku poskytnuty s dobou splatnosti do jednoho roku.

Krátkodobé cizí zdroje se skládají z krátkodobých závazků vůči dodavatelům, odběratelům, zaměstnancům, státu a dalším institucím, vůči akcionářům nebo společníků. Mezi krátkodobý cizími zdroji lze nalézt také krátkodobé bankovní úvěry.

Dlouhodobé cizí zdroje se skládají ze závazků souvisejících s emisí podnikových obligací, s čerpáním dlouhodobých bankovních úvěrů a s využíváním dlouhodobého úvěru.

Další položkou cizích zdrojů jsou tzv. rezervy. Rezervy jsou určeny k předem vymezenému účelu. Lze je členit na rezervy obecné, které slouží ke krytí ztrát z podnikatelské činnosti a na rezervy účelové, které slouží například na opravy dlouhodobého hmotného majetku

nebo na kurzové ztráty. Tvorba rezerv je upravena zákonem o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů.

Použití cizích zdrojů má různé důvody (Synek, 2011):

 podnikatel nemá dostatek vlastního kapitálu k založení podniku,

 podnikatel přechodně nedisponuje potřebným kapitálem,

 poskytovateli cizích zdrojů nevzniká žádné právo na přímé řízení podniku,

 cizí zdroje jsou obvykle levnější než kapitál vlastní (akcionáři požadují za riziko spojené s uložením peněz v akciích vyšší dividendu, než je úrok při uložení peněz v bance nebo ve finančních investicích, které jsou téměř bezrizikové).

2.2 Zdroje financování podniku podle původu kapitálu

Financování z hlediska původu kapitálu rozlišuje, zda podnik získává finance vnitřní nebo vnější činností. Financování podle původu kapitálu je možné členit následovně (Martinovičová, 2014):

 financování vnitřní (interní) - zdrojem kapitálu je podniková činnost,

 financování vnější (externí) - zdroj kapitálu přichází do podniku zvenčí.

Valach (2010) popisuje, že při financování investic z interních a externích zdrojů vyplývají 3 základní trendy a to v průmyslově vyspělých zemích včetně České republiky. První z trendů říká, že se na zdroji financování podnikových investic nejvíce podílí interní zdroje podniku. Druhý z trendů říká, že v rámci interních zdrojů financování investic převládají odpisy podniku. Třetí trend říká, že se na externích zdrojích financování investic nejvíce podílí bankovní úvěry.

2.2.1 Interní financování podniku

V rámci interního financování podnik disponuje prostředky, které jsou vytvořeny podnikovou tvorbou tržeb. Předpokladem pro interní financování je dosažení přebytku finančních prostředků. Do interního financování spadá samofinancování (financování ze zadrženého zisku), financování z rezerv, financování z odpisů a financování z neplánované restrukturalizace majetku. (Wöhe, 2007)

20 Samofinancování

Samofinancování lze chápat jako vnitřní financování podniku ze zadrženého zisku. V jaké míře se společníci zřeknou vyplácení zisku, v takové míře roste samofinancování. Existují dva druhy samofinancování: otevřené a tiché financování. (Wöhe, 2007)

Otevřené samofinancování posiluje vlastní kapitál podniku. Pokud se shodnou společníci s představenstvem na navýšení vlastního kapitálu v podniku, pak mohou nastat dvě situace.

Vlastní kapitál může být navýšen tím způsobem, že se zadrží zisk nebo se zisk vyplatí a společníci jej zpětně vrátí do podniku vkladem.

Tichým samofinancováním dochází ke krácení vykazovaného zisku. Při sestavování rozvahy se úmyslně vytváří tiché rezervy, které však nejsou zachyceny přímo v rozvaze. Vytvářejí se tak, že podnik podhodnotí svá aktiva nebo nadhodnotí své závazky. Tímto způsobem podnik sníží vykazovaný zisk a utají tak část zisku (Valach, 2010). Krácení vykazovaného zisku vede k tichému samofinancování ve výši tichých rezerv. Pro vyplácení zisku se používá pouze vykázaný zisk, tiché rezervy tak snižují objem vyplácení. Tiché rezervy zamezují odlivu peněž do státní pokladny a společníkům. (Wöhe, 2007)

Odpisy

Dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek se nesmí zahrnovat do provozních nákladů najednou, protože je v podniku používán několik let. Proto se tento majetek odepisuje postupně v průběhu jeho životnosti. Pomocí odpisů se pořizovací cena tohoto majetku postupně zahrnuje do provozních nákladů podniku. Odpisy představují část interních zdrojů podniku. (Valach, 2010)

Odpisy vyjadřují opotřebení dlouhodobého majetku a finančně zajišťují jeho obnovu.

Opotřebení majetku vyjadřují odpisy pouze přibližně, protože fyzické a morální opotřebení majetku je velmi individuální. Rozlišují se odpisy účetní a daňové. Daňové odpisy upravuje zákon o dani z příjmů, účetní odpisy upravuje zákon o účetnictví. Účetní odpisy se oproti těm daňovým zaměřují na reálné opotřebení majetku, podnik si sám určuje, jak bude hmotný dlouhodobý majetek odepisovat. Daňové odpisy jsou daňově uznatelnou položkou při stanovení daňového základu podniku. (Marek, 2009)

Odpisy jako provozní náklady mají vliv na výši výsledku hospodaření, základ daně ze zisku i rentabilitu podnikání. Odpisy jsou volným finančním zdrojem, který lze použít k jakémukoliv účelu, ale pouze do té doby, dokud nejsou potřeba k obnově dlouhodobého majetku. Odpisy jsou součástí provozních nákladů, ale nelze je současně považovat za peněžní výdaj. (Valach, 2010)

Rezervní fondy

Rezervní fondy spadají do vlastního kapitálu podniku. Podnik používá rezervní fondy jako ochranu proti různým rizikům. Nejdůležitějším posláním rezervních fondů je případná úhrada ztrát z podnikání. Jestliže podnik nemusí tyto fondy použít k financování předem daných potřeb, lze je do určité míry a na určitou dobu vyžít jako interní zdroj financování podniku (Valach, 2010). Od 1.1.2014, kdy vstoupil v platnost zákon o obchodních korporacích, nemají společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti z tohoto zákona povinnost vytvářet rezervní fond. (BusinessInfo.cz, 2014)

Kromě rezervních fondů se rozlišují ještě rezervy. Rezervy se řadí k cizím zdrojům podniku.

Rezervy jsou účelovým finančním zdrojem, který slouží ke krytí daných výdajů. Rezervy se zahrnují do nákladů, pomáhají tak snižovat zisk podniku. Zákon o rezervách zakazuje vytváření rezerv na kapitálové výdaje související s pořízením hmotného či nehmotného majetku, nelze je proto chápat jako zdroj financování podnikových investic. Rezervy mají pouze vliv na výši zisku podniku, popřípadě na nerozdělený zisk, který může sloužit jako interní zdroj financování podniku. Rezervy se nejčastěji vytváří na technický rozvoj, opravy hmotného dlouhodobého majetku, daň ze zisku, dividendy, kurzové ztráty a podobně.

(Valach, 2010)

Financování z neplánované restrukturalizace majetku

Financování z neplánované restrukturalizace majetku může podnik uplatnit, pokud trpí nedostatkem likvidity. Hmotný majetek lze přeměnit na peněžní prostředky tak, že se prodá a s těmito peněžními prostředky pak lze následně volně disponovat. Podnik tak zabrání výpadkům likvidity. Pokud podnik hmotný majetek potřebuje a nemůže ho prodat, nastává možnost zpětného leasingu, kdy podnik prodá majetek leasingové společnosti a současně si tento majetek pronajme zpět. (Wöhe, 2007)

Restrukturalizaci podniku lze provést i v případě, kdy podnik netrpí nedostatkem likvidity a to za účelem vyšší výnosnosti podniku. Toto je možné uvést na následujícím příkladu:

podnik vlastní kapitálové investice, jejich prodejem získá určitý výnos a následně je vloží do takové investice, která mu nabízí výnos vyšší. Tímto procesem se zvýší výnosnost podniku a to i bez toho, aby podnik musel použít kapitál mimo zdroje podniku. (Wöhe, 2007)

2.2.2 Externí financování podniku

Kromě interního financování podniky využívají také financování externí, které je mnohem různorodější. Různorodost externího financování se vztahuje k rozvoji a inovacím na finančních trzích. Rozmanité nástroje finančního trhu používají osobní společnosti, družstva a podniky, které vlastní jednotlivec, pouze v malé míře. Tyto podniky využívají většinou pouze úvěrové operace, popřípadě investují do cenných papírů, ale většinou nevydávají žádné akcie ani dluhopisy. Nástroje finančního trhu nejvíce využívají akciové společnosti.

(Marek, 2009)

Externí financování pomáhá podniku se lépe přizpůsobit na nezbytné změny podnikového majetku, čímž podnik reaguje na změnu situace na trhu. Při zakládání podniku externí financování pomáhá rychleji a rozsáhleji tvořit podnikový kapitál. (Marek, 2009)

V rámci externího financování se práce dále zabývá následujícími druhy financování, jako jsou: akcie, dluhopisy, leasing, bankovní úvěry, financování z dotací a ostatní zdroje externího financování.

Akcie

Zákon o obchodních korporacích definuje akcie následujícím způsobem: „Akcie je cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při jejím zrušení s likvidací.“ (Business.center.cz, 2014)

Upisováním akcií získávají akciové společnosti základní kapitál. Každá akcie má nominální hodnotu a součet těchto hodnot u všech akcií vytváří základní kapitál akciové společnosti.

(Kislingerová, 2010)

Kapitál získaný emisí akcií podniky mohou využívat k financování dlouhodobějších, finančně náročnějších či rizikovějších projektů, protože banky tyto projekty nemusí profinancovat. (Nývltová, 2007)

Akcie, které jsou nově emitované, se mohou na trh umístit soukromým nebo veřejným způsobem. Při soukromém umístění jsou akcie nabízeny pouze soukromým investorům.

Tito investoři nepožadují, aby byli akcie veřejně obchodovatelné. Akciová společnost má nízké emisní a informační náklady, ale naopak investoři vzhledem k nižší transparentnosti tohoto financování požadují vyšší návratnost než by tomu bylo u veřejně emitovaných akcií.

Veřejně emitované akcie jsou považovány za důkaz stability a důvěryhodnosti podnikání.

Pro podnik mají blahodárný vliv ve formě jeho propagace. Na druhou stranu se s nimi pojí náročná informační povinnost a vysoké náklady na jejich emisi (Nývltová, 2007).

Na primární kapitálový trh lze také emitovat akcie již zavedené společnosti, která prodává nové akcie současným akcionářům vzhledem k jejich předkupnímu právu. Současní akcionáři mají předkupní právo na přednostní nákup akcií úměrné jejich dosavadnímu podílu na základním kapitálu akciové společnosti. (Valach, 2010)

Akcie se upisují v těchto případech: při založení nové akciové společnosti nebo rozšíření stávající společnosti a to i v případě, že se jedná o změnu právní formy podnikání na akciovou společnost. Pokud se jedná o počáteční veřejnou nabídku akcií, označuje se tato nabídka IPO (Initial Public Offering) a pokud se jedná o emisi již existující společnosti, označuje se tato nabídka SEO (Secondary Public Offering). (Nývltová, 2007)

Dluhopisy

Další podstatnou položkou externího financování podniku jsou dluhopisy (obligace) emitované podnikem. Dluhopis se řadí mezi dlouhodobé úvěrové cenné papíry a představuje závazek emitenta vůči jeho majiteli. Za typické znaky dluhopisu se považují: konkrétní doba splatnosti a stanovený úrok. Na rozdíl od akcií dluhopisy neumožňují majitelům rozhodovat o chodu podniku. Dluhopisy jsou upraveny zákonem o dluhopisech č. 190/2004 Sb.

(Marek, 2009)

V malých a středních podnicích vyspělých států jsou dluhopisy obvykle emitovány soukromým způsobem pro předem určené investory. Tyto dluhopisy pak nemohou být veřejně obchodovatelné. Investoři za tyto dluhopisy žádají vyšší výnos vzhledem k jejich

nízké likviditě avšak ne tak vysoký výnos, jako je tomu u akcií, protože se dluhopisy musí v určité době splatit. Veřejná emise dluhopisů je v Evropské unii stanovena minimálně na 200 tisíc EUR. (Nývltová, 2007)

Dluhopisy mají různé podoby, nejčastěji je však možné setkat se s dluhopisy, které mají stanovený pevný výnos. To znamená, že majitel dluhopisu získává ve stanovených termínech pevné platby a v době splatnosti majitel obdrží poslední splátku společně s nominální hodnotou dluhopisu. (Kislingerová, 2010) Pro emitenta je výhodný tento druh dluhopisu s pevnými úrokovými sazbami především v období inflace, kdy reálná hodnota úroků a splátek klesá, popřípadě v období předpokládaného růstu podnikových tržeb.

Nevýhoda pro emitenta se projevuje v období, kdy tržby klesají, ale pevně stanovené úroky jsou závazkem a musí být vyplaceny. (Valach, 2010)

Leasing

Leasing pro podnikové účely je nejčastěji ve formě dlouhodobého pronájmu, který trvá rok i déle a má několik pevných plateb. Leasing má vždy dvě smluvní strany. Na jedné straně stojí uživatel aktiva neboli nájemce a na druhé straně se nachází pronajímatel, který platí pravidelné splátky nájemci. V leasingové smlouvě se stanovuje interval splácení, který se obvykle sjednává měsíčně nebo pololetně a první splátka je většinou splatná při podpisu smlouvy. (Brealey, 2011)

Leasing lze rozdělit na finanční a operativní. V případě finančního leasingu nájemce užívá předmět leasingu dlouhodobě, za úhradu. Tento předmět vlastní leasingová společnost neboli pronajímatel, odpovědnost za škodu na tomto předmětu nese nájemce a po ukončení leasingové smlouvy přechází tento předmět do vlastnictví nájemce. Finanční leasing je považován za významný zdroj financování podniků. (Kislingerová, 2010) Pronajímaný dlouhodobý majetek je majetkem pronajímatele, který tento majetek odepisuje. (Marek, 2009)

Operativní leasing je krátkodobého charakteru. Předmět leasingu je většinou pronajímán na kratší dobu, než je doba životnosti samotného předmětu. Tuto leasingovou smlouvu lze před uplynutím lhůty leasingu zrušit. Po skončení doby pronájmu, předmět leasingové smlouvy nepřechází jejímu nájemci, ale přechází zpět k pronajímateli. Pronajímatel zajišťuje veškeré opravy, pojištění, servis a předmět pronájmu také odepisuje. (Marek, 2009)

U leasingu lze také rozlišit čistý leasing a leasing s plným servisem. Čistý leasing znamená, že opravy a údržbu obstarává nájemce na vlastní náklady. Leasing s plným servisem, jak už z názvu vyplývá, znamená, že o údržbu i pojištění se stará leasingová společnost.

(Kislingerová, 2010)

Bankovní úvěry

Malé a střední podniky jsou oproti velkým podnikům omezeny při snaze získat dodatečný zdroj financování podniku. Bankovní úvěry se tak stávají jejich hlavním zdrojem externího financování. (Roman, 2012)

V úvěrové smlouvě lze nalézt částku, na kterou banka půjčuje podniku, doba splatnosti úvěru, termíny splátek, úrokovou sazbu a způsob výpočtu úrokových plateb. Aby mohla banka podniku poskytnout bankovní úvěr, obvykle požaduje určitou formu zajištění, kdyby podnik nebyl schopen bankovní úvěr splácet. Toto zajištění nejčastěji představuje nemovitosti, popřípadě i podíly v úspěšných podnicích. Dále banky požadují také různé podklady, jako jsou stanovy společnosti, zprávy auditora, finanční výkazy a mnoho dalších dokumentů, popřípadě i rozhovory s managementem. U velmi kvalitních klientů banka nemusí požadovat majetek do zástavy. V úvěrové smlouvě může banka po podniku také požadovat prohlášení o udržování vlastního kapitálu a zadluženosti v určitých mezích.

(Kislingerová, 2010)

Banky nabízí krátkodobé i dlouhodobé bankovní úvěry. Krátkodobý bankovní úvěr má splatnost do jednoho roku, oproti tomu dlouhodobý bankovní úvěr má splatnost delší než jeden rok. U dlouhodobého bankovního úvěru se splatnost pohybuje obvykle v rozmezí 3 až 7 let. Částky dlouhodobého bankovního úvěru jsou zpravidla vyšší než u krátkodobého bankovního úvěru, z toho důvodu, že většinou financují rozsáhlejší investiční projekty.

(Kislingerová, 2010)

Financování z dotací

Jak uvádí Marek (2009) do externího financování podniků lze zahrnout také finanční podporu ze státního rozpočtu neboli dotace, dále finanční podporu z rozpočtů samosprávných celků a různých účelových fondů.

26 Účelem takovéto finanční podpory je (Marek, 2009):

 pomoc dlouhodobějšímu ekonomickému růstu;

 pomoc malým a středním podnikům, které se obtížněji dostávají k úvěrům;

 podpora investic;

 rozvoj určitých regionů země.

Intenzita podpory závisí na celkové angažovanosti státu a je regulována zákonem č. 215/2004 Sb. o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje. (Marek, 2009):

Finanční podporu lze rozlišit na přímou a nepřímou. Přímá finanční podpora navyšuje podnikové zdroje na investice a to formou investičních dotací. Podnik musí o finanční podporu zažádat příslušné státní orgány, které rozhodují o přidělení dotací a také musí splnit různé podmínky pro získání této podpory. Obvykle je požadováno spolufinancování z vlastního finančního kapitálu podniku. Zdrojem krytí pro investiční dotace mohou být například prostředky ze státního rozpočtu nebo prostředky ze strukturálních fondů Evropské unie. Prostředky, které se čerpají z Evropské unie, jsou zprostředkovány prostřednictvím příslušných ministerstev, které vyhlašují různé dotační programy. Nepřímá finanční podpora se pak zaměřuje především na snižování výdajů podniku a rizika investování. Realizace nepřímé finanční podpory spočívá v daňové a odpisové politice státu, systému státních záruk, cenových a celních úlevách. (Marek, 2009)

Podpora malých a středních podniků je v České republice upravena zákonem č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání. Jak již bylo zmíněno v kapitole 1, tyto podniky jsou ve srovnání s velkými podniky určitým způsobem znevýhodněny. Proto je potřeba, aby jim stát věnoval mimořádnou pozornost a to například pomocí finanční podpory malých a středních podniků. Mimo finanční podpory ze strany státu se může těmto podnikům dostat pomoci z iniciativy Evropské unie. Podporu ze strany státu má na starosti dle zákona č. 47/2002 Sb. agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest, jedná se o státní příspěvkovou organizaci, která je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu.

(Synek, 2015)

27 Ostatní zdroje externího financování

Mezi ostatními zdroji externího financování jsou zahrnuty následující 3 způsoby financování, které patří mezi základní zdroje krátkodobého externího financování:

dodavatelský úvěr, zálohy od odběratelů a postoupení pohledávky.

Dodavatelský úvěr funguje následovně: dodavatel umožní podniku odklad platby a podnik tak může své finanční zdroje využít jiným způsobem. Odběratel neplatí dodavateli žádné poplatky ani úroky. Dodavatel může v rámci platebních podmínek poskytovat odběrateli skonto za včasnou platbu. To znamená, že pokud má odběratel dostatek volných finančních zdrojů, zaplatí za dodávku dříve než je standardní doba splatnosti a dostane tak určitou slevu.

(Kislingerová, 2010)

Zálohy od odběratelů využívají dodavatelé tím způsobem, že jejich odběratel zároveň s objednávkou zaplatí zálohu na budoucí plnění. Dodavatel tak získá finanční zdroje, které nejčastěji využije na financování zásob. (Kislingerová, 2010)

Postoupení pohledávky lze charakterizovat jako prodej majetku určité společnosti, která má své výhody plynoucí z charakteru daného majetku. Při postoupení pohledávky se mění osoba věřitele. Jakmile proběhne postoupení pohledávky, musí věřitel dlužníka ihned informovat o tomto převodu. Postoupení pohledávek je například podstatou faktoringu nebo forfaitingu.

Tyto druhy odkoupení pohledávek vedou finanční společnosti pod odlišnými obchodními názvy a vzhledem k tomu, že nejde o standardizované produkty, mohou mít různé společnosti rozdílné podmínky. Faktoring znamená pravidelný odkup krátkodobých pohledávek faktoringovou společností s možností zpětného postihu prodávajícího.

Forfaiting znamená odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek forfaitérem a to bez možnosti zpětného postihu prodávajícího. (Kislingerová, 2010)

3 Čtyři zlatá bilanční pravidla

Zlatá bilanční pravidla jsou doporučenými pravidly pro podniky vzhledem k jejich rozvoji financování. Tyto pravidla se týkají vazeb mezi údaji v rozvaze, proto se označují jako tzv. bilanční pravidla. (Kubíčková, 2015)

Dle zlatých bilančních pravidel by měl kapitál, který je určen k financování majetku, odpovídat likviditě daných druhů majetku v podniku. (Kislingerová, 2010)

Mezi čtyři zlatá bilanční pravidla literatura řadí: zlaté bilanční pravidlo financování, zlaté bilanční pravidlo vyrovnávání rizika, zlaté bilanční pari pravidlo a zlaté bilanční růstové z krátkodobých zdrojů. Takto by měl vypadat ideální stav, avšak v praxi podnikatelé vybírají méně vyvážené financování, protože je pro ně časově náročné, aby uhlídali rovnost příslušných složek aktiv a pasiv.

V souvislosti s výše uvedeným, je třeba rozlišit konzervativní a agresivní přístup financování. Konzervativní financování spočívá v tom, že podnik financuje dlouhodobým kapitálem krátkodobá aktiva neboli oběžný majetek. Například si podnik půjčí dlouhodobý kapitál a nakoupí za tento kapitál zásoby, popřípadě dovolí odběratelům delší doby splatnosti. To znamená, že podnik tímto způsobem poskytne úvěr ze zdrojů, které jsou pro podnik nákladné. Ve výsledku je pro podnik takovýto způsob financování dražší, ale málo

In document Typologie podniků dle velikosti a možnosti financování jejich rozvoje (Page 18-0)