Externí financování podniku - Zdroje financování podniku podle původu kapitáu

2.2 Zdroje financování podniku podle původu kapitáu

2.2.2 Externí financování podniku

Restrukturalizaci podniku lze provést i v případě, kdy podnik netrpí nedostatkem likvidity a to za účelem vyšší výnosnosti podniku. Toto je možné uvést na následujícím příkladu:

podnik vlastní kapitálové investice, jejich prodejem získá určitý výnos a následně je vloží do takové investice, která mu nabízí výnos vyšší. Tímto procesem se zvýší výnosnost podniku a to i bez toho, aby podnik musel použít kapitál mimo zdroje podniku. (Wöhe, 2007)

2.2.2 Externí financování podniku

Kromě interního financování podniky využívají také financování externí, které je mnohem různorodější. Různorodost externího financování se vztahuje k rozvoji a inovacím na finančních trzích. Rozmanité nástroje finančního trhu používají osobní společnosti, družstva a podniky, které vlastní jednotlivec, pouze v malé míře. Tyto podniky využívají většinou pouze úvěrové operace, popřípadě investují do cenných papírů, ale většinou nevydávají žádné akcie ani dluhopisy. Nástroje finančního trhu nejvíce využívají akciové společnosti.

(Marek, 2009)

Externí financování pomáhá podniku se lépe přizpůsobit na nezbytné změny podnikového majetku, čímž podnik reaguje na změnu situace na trhu. Při zakládání podniku externí financování pomáhá rychleji a rozsáhleji tvořit podnikový kapitál. (Marek, 2009)

V rámci externího financování se práce dále zabývá následujícími druhy financování, jako jsou: akcie, dluhopisy, leasing, bankovní úvěry, financování z dotací a ostatní zdroje externího financování.

Akcie

Zákon o obchodních korporacích definuje akcie následujícím způsobem: „Akcie je cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při jejím zrušení s likvidací.“ (Business.center.cz, 2014)

Upisováním akcií získávají akciové společnosti základní kapitál. Každá akcie má nominální hodnotu a součet těchto hodnot u všech akcií vytváří základní kapitál akciové společnosti.

(Kislingerová, 2010)

Kapitál získaný emisí akcií podniky mohou využívat k financování dlouhodobějších, finančně náročnějších či rizikovějších projektů, protože banky tyto projekty nemusí profinancovat. (Nývltová, 2007)

Akcie, které jsou nově emitované, se mohou na trh umístit soukromým nebo veřejným způsobem. Při soukromém umístění jsou akcie nabízeny pouze soukromým investorům.

Tito investoři nepožadují, aby byli akcie veřejně obchodovatelné. Akciová společnost má nízké emisní a informační náklady, ale naopak investoři vzhledem k nižší transparentnosti tohoto financování požadují vyšší návratnost než by tomu bylo u veřejně emitovaných akcií.

Veřejně emitované akcie jsou považovány za důkaz stability a důvěryhodnosti podnikání.

Pro podnik mají blahodárný vliv ve formě jeho propagace. Na druhou stranu se s nimi pojí náročná informační povinnost a vysoké náklady na jejich emisi (Nývltová, 2007).

Na primární kapitálový trh lze také emitovat akcie již zavedené společnosti, která prodává nové akcie současným akcionářům vzhledem k jejich předkupnímu právu. Současní akcionáři mají předkupní právo na přednostní nákup akcií úměrné jejich dosavadnímu podílu na základním kapitálu akciové společnosti. (Valach, 2010)

Akcie se upisují v těchto případech: při založení nové akciové společnosti nebo rozšíření stávající společnosti a to i v případě, že se jedná o změnu právní formy podnikání na akciovou společnost. Pokud se jedná o počáteční veřejnou nabídku akcií, označuje se tato nabídka IPO (Initial Public Offering) a pokud se jedná o emisi již existující společnosti, označuje se tato nabídka SEO (Secondary Public Offering). (Nývltová, 2007)

Dluhopisy

Další podstatnou položkou externího financování podniku jsou dluhopisy (obligace) emitované podnikem. Dluhopis se řadí mezi dlouhodobé úvěrové cenné papíry a představuje závazek emitenta vůči jeho majiteli. Za typické znaky dluhopisu se považují: konkrétní doba splatnosti a stanovený úrok. Na rozdíl od akcií dluhopisy neumožňují majitelům rozhodovat o chodu podniku. Dluhopisy jsou upraveny zákonem o dluhopisech č. 190/2004 Sb.

(Marek, 2009)

V malých a středních podnicích vyspělých států jsou dluhopisy obvykle emitovány soukromým způsobem pro předem určené investory. Tyto dluhopisy pak nemohou být veřejně obchodovatelné. Investoři za tyto dluhopisy žádají vyšší výnos vzhledem k jejich

nízké likviditě avšak ne tak vysoký výnos, jako je tomu u akcií, protože se dluhopisy musí v určité době splatit. Veřejná emise dluhopisů je v Evropské unii stanovena minimálně na 200 tisíc EUR. (Nývltová, 2007)

Dluhopisy mají různé podoby, nejčastěji je však možné setkat se s dluhopisy, které mají stanovený pevný výnos. To znamená, že majitel dluhopisu získává ve stanovených termínech pevné platby a v době splatnosti majitel obdrží poslední splátku společně s nominální hodnotou dluhopisu. (Kislingerová, 2010) Pro emitenta je výhodný tento druh dluhopisu s pevnými úrokovými sazbami především v období inflace, kdy reálná hodnota úroků a splátek klesá, popřípadě v období předpokládaného růstu podnikových tržeb.

Nevýhoda pro emitenta se projevuje v období, kdy tržby klesají, ale pevně stanovené úroky jsou závazkem a musí být vyplaceny. (Valach, 2010)

Leasing

Leasing pro podnikové účely je nejčastěji ve formě dlouhodobého pronájmu, který trvá rok i déle a má několik pevných plateb. Leasing má vždy dvě smluvní strany. Na jedné straně stojí uživatel aktiva neboli nájemce a na druhé straně se nachází pronajímatel, který platí pravidelné splátky nájemci. V leasingové smlouvě se stanovuje interval splácení, který se obvykle sjednává měsíčně nebo pololetně a první splátka je většinou splatná při podpisu smlouvy. (Brealey, 2011)

Leasing lze rozdělit na finanční a operativní. V případě finančního leasingu nájemce užívá předmět leasingu dlouhodobě, za úhradu. Tento předmět vlastní leasingová společnost neboli pronajímatel, odpovědnost za škodu na tomto předmětu nese nájemce a po ukončení leasingové smlouvy přechází tento předmět do vlastnictví nájemce. Finanční leasing je považován za významný zdroj financování podniků. (Kislingerová, 2010) Pronajímaný dlouhodobý majetek je majetkem pronajímatele, který tento majetek odepisuje. (Marek, 2009)

Operativní leasing je krátkodobého charakteru. Předmět leasingu je většinou pronajímán na kratší dobu, než je doba životnosti samotného předmětu. Tuto leasingovou smlouvu lze před uplynutím lhůty leasingu zrušit. Po skončení doby pronájmu, předmět leasingové smlouvy nepřechází jejímu nájemci, ale přechází zpět k pronajímateli. Pronajímatel zajišťuje veškeré opravy, pojištění, servis a předmět pronájmu také odepisuje. (Marek, 2009)

U leasingu lze také rozlišit čistý leasing a leasing s plným servisem. Čistý leasing znamená, že opravy a údržbu obstarává nájemce na vlastní náklady. Leasing s plným servisem, jak už z názvu vyplývá, znamená, že o údržbu i pojištění se stará leasingová společnost.

(Kislingerová, 2010)

Bankovní úvěry

Malé a střední podniky jsou oproti velkým podnikům omezeny při snaze získat dodatečný zdroj financování podniku. Bankovní úvěry se tak stávají jejich hlavním zdrojem externího financování. (Roman, 2012)

V úvěrové smlouvě lze nalézt částku, na kterou banka půjčuje podniku, doba splatnosti úvěru, termíny splátek, úrokovou sazbu a způsob výpočtu úrokových plateb. Aby mohla banka podniku poskytnout bankovní úvěr, obvykle požaduje určitou formu zajištění, kdyby podnik nebyl schopen bankovní úvěr splácet. Toto zajištění nejčastěji představuje nemovitosti, popřípadě i podíly v úspěšných podnicích. Dále banky požadují také různé podklady, jako jsou stanovy společnosti, zprávy auditora, finanční výkazy a mnoho dalších dokumentů, popřípadě i rozhovory s managementem. U velmi kvalitních klientů banka nemusí požadovat majetek do zástavy. V úvěrové smlouvě může banka po podniku také požadovat prohlášení o udržování vlastního kapitálu a zadluženosti v určitých mezích.

(Kislingerová, 2010)

Banky nabízí krátkodobé i dlouhodobé bankovní úvěry. Krátkodobý bankovní úvěr má splatnost do jednoho roku, oproti tomu dlouhodobý bankovní úvěr má splatnost delší než jeden rok. U dlouhodobého bankovního úvěru se splatnost pohybuje obvykle v rozmezí 3 až 7 let. Částky dlouhodobého bankovního úvěru jsou zpravidla vyšší než u krátkodobého bankovního úvěru, z toho důvodu, že většinou financují rozsáhlejší investiční projekty.

(Kislingerová, 2010)

Financování z dotací

Jak uvádí Marek (2009) do externího financování podniků lze zahrnout také finanční podporu ze státního rozpočtu neboli dotace, dále finanční podporu z rozpočtů samosprávných celků a různých účelových fondů.

26 Účelem takovéto finanční podpory je (Marek, 2009):

 pomoc dlouhodobějšímu ekonomickému růstu;

 pomoc malým a středním podnikům, které se obtížněji dostávají k úvěrům;

 podpora investic;

 rozvoj určitých regionů země.

Intenzita podpory závisí na celkové angažovanosti státu a je regulována zákonem č. 215/2004 Sb. o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje. (Marek, 2009):

Finanční podporu lze rozlišit na přímou a nepřímou. Přímá finanční podpora navyšuje podnikové zdroje na investice a to formou investičních dotací. Podnik musí o finanční podporu zažádat příslušné státní orgány, které rozhodují o přidělení dotací a také musí splnit různé podmínky pro získání této podpory. Obvykle je požadováno spolufinancování z vlastního finančního kapitálu podniku. Zdrojem krytí pro investiční dotace mohou být například prostředky ze státního rozpočtu nebo prostředky ze strukturálních fondů Evropské unie. Prostředky, které se čerpají z Evropské unie, jsou zprostředkovány prostřednictvím příslušných ministerstev, které vyhlašují různé dotační programy. Nepřímá finanční podpora se pak zaměřuje především na snižování výdajů podniku a rizika investování. Realizace nepřímé finanční podpory spočívá v daňové a odpisové politice státu, systému státních záruk, cenových a celních úlevách. (Marek, 2009)

Podpora malých a středních podniků je v České republice upravena zákonem č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání. Jak již bylo zmíněno v kapitole 1, tyto podniky jsou ve srovnání s velkými podniky určitým způsobem znevýhodněny. Proto je potřeba, aby jim stát věnoval mimořádnou pozornost a to například pomocí finanční podpory malých a středních podniků. Mimo finanční podpory ze strany státu se může těmto podnikům dostat pomoci z iniciativy Evropské unie. Podporu ze strany státu má na starosti dle zákona č. 47/2002 Sb. agentura pro podporu podnikání a investic CzechInvest, jedná se o státní příspěvkovou organizaci, která je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu.

(Synek, 2015)

27 Ostatní zdroje externího financování

Mezi ostatními zdroji externího financování jsou zahrnuty následující 3 způsoby financování, které patří mezi základní zdroje krátkodobého externího financování:

dodavatelský úvěr, zálohy od odběratelů a postoupení pohledávky.

Dodavatelský úvěr funguje následovně: dodavatel umožní podniku odklad platby a podnik tak může své finanční zdroje využít jiným způsobem. Odběratel neplatí dodavateli žádné poplatky ani úroky. Dodavatel může v rámci platebních podmínek poskytovat odběrateli skonto za včasnou platbu. To znamená, že pokud má odběratel dostatek volných finančních zdrojů, zaplatí za dodávku dříve než je standardní doba splatnosti a dostane tak určitou slevu.

(Kislingerová, 2010)

Zálohy od odběratelů využívají dodavatelé tím způsobem, že jejich odběratel zároveň s objednávkou zaplatí zálohu na budoucí plnění. Dodavatel tak získá finanční zdroje, které nejčastěji využije na financování zásob. (Kislingerová, 2010)

Postoupení pohledávky lze charakterizovat jako prodej majetku určité společnosti, která má své výhody plynoucí z charakteru daného majetku. Při postoupení pohledávky se mění osoba věřitele. Jakmile proběhne postoupení pohledávky, musí věřitel dlužníka ihned informovat o tomto převodu. Postoupení pohledávek je například podstatou faktoringu nebo forfaitingu.

Tyto druhy odkoupení pohledávek vedou finanční společnosti pod odlišnými obchodními názvy a vzhledem k tomu, že nejde o standardizované produkty, mohou mít různé společnosti rozdílné podmínky. Faktoring znamená pravidelný odkup krátkodobých pohledávek faktoringovou společností s možností zpětného postihu prodávajícího.

Forfaiting znamená odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek forfaitérem a to bez možnosti zpětného postihu prodávajícího. (Kislingerová, 2010)

3 Čtyři zlatá bilanční pravidla

Zlatá bilanční pravidla jsou doporučenými pravidly pro podniky vzhledem k jejich rozvoji financování. Tyto pravidla se týkají vazeb mezi údaji v rozvaze, proto se označují jako tzv. bilanční pravidla. (Kubíčková, 2015)

Dle zlatých bilančních pravidel by měl kapitál, který je určen k financování majetku, odpovídat likviditě daných druhů majetku v podniku. (Kislingerová, 2010)

Mezi čtyři zlatá bilanční pravidla literatura řadí: zlaté bilanční pravidlo financování, zlaté bilanční pravidlo vyrovnávání rizika, zlaté bilanční pari pravidlo a zlaté bilanční růstové z krátkodobých zdrojů. Takto by měl vypadat ideální stav, avšak v praxi podnikatelé vybírají méně vyvážené financování, protože je pro ně časově náročné, aby uhlídali rovnost příslušných složek aktiv a pasiv.

V souvislosti s výše uvedeným, je třeba rozlišit konzervativní a agresivní přístup financování. Konzervativní financování spočívá v tom, že podnik financuje dlouhodobým kapitálem krátkodobá aktiva neboli oběžný majetek. Například si podnik půjčí dlouhodobý kapitál a nakoupí za tento kapitál zásoby, popřípadě dovolí odběratelům delší doby splatnosti. To znamená, že podnik tímto způsobem poskytne úvěr ze zdrojů, které jsou pro podnik nákladné. Ve výsledku je pro podnik takovýto způsob financování dražší, ale málo rizikový. Konzervativní způsob financování často využívají malé podniky. Agresivní financování spočívá v tom, že podnik financuje krátkodobými zdroji i dlouhodobá aktiva.

Například podnik využije dodavatelský úvěr k tomu, že za něj nakoupí stroj a věří v to, že včas vydělá na splacení úvěru. Agresivní způsob financování je pro podnik rizikový, ale zároveň velmi levný. Tento způsob financování nejčastěji vyhledávají velké podniky. Velké podniky mají obvykle silné postavení ve svém oboru podnikání včetně podstatné vyjednávací síly oproti jejich dodavatelům a odběratelům. Tyto podniky tak využívají

dodavatelské úvěry a vybírají zálohy od odběratelů, proto také dokáží mít minimální pohledávky vůči odběratelům. (Scholleová, 2012)

Oba přístupy financování jsou zobrazeny v tabulce níže (Tab. 2), kde šipky označují u konzervativního přístupu drahou část financování a u agresivního přístupu rizikovou část financování.

Tab. 2: Konzervativní a agresivní přístup financování

KONZERVATIVNÍ FINANCOVÁNÍ AGRESIVNÍ FINANCOVÁNÍ

Aktiva Pasiva Aktiva Pasiva

Dlouhodobý

Oběžný majetek Krátkodobé cizí zdroje

Krátkodobé cizí zdroje Oběžný majetek

Zdroj: vlastní zpracování dle Scholleová (2012, s. 75)

Zlaté bilanční pravidlo vyrovnávání rizika

Zlaté bilanční pravidlo vyrovnávání rizika se zaměřuje na vyrovnávání sil ve vlastnické struktuře podniku. Toto pravidlo říká, aby podnik používal jak vlastní, tak cizí zdroje financování. Poměr vlastního kapitálu a cizích zdrojů by měl být alespoň 1 : 1 (Synek, 2011).

Toto pravidlo je ukazatelem zadluženosti podniku a s větší zadlužeností roste riziko věřitele (Kislingerová, 2010). Dle Scholleové (2012) by vlastní kapitál měl nejlépe převyšovat cizí zdroje. Pro splnění obou podmínek, jak zlatého bilančního pravidla financování, tak zlatého bilančního pravidla vyrovnávání rizika, by podnik musel vlastnit více dlouhodobého majetku a méně oběžného majetku. Majetková struktura záleží na oboru, ve kterém podnik podniká. Například velký výrobní podnik má hodně dlouhodobého majetku, jako jsou výrobní stroje a vzhledem k tomu, že má lepší vyjednávací schopnosti, dokáže i rychleji řídit zásoby a pohledávky. V tom případě má vhodný poměr vlastního kapitálu a cizích zdrojů a tím pádem splňuje i obě podmínky zároveň. Naopak obchodní podnik, který má málo dlouhodobého majetku, ale má velké zásoby a také velké množství pohledávek, nebude moct splnit obě výše zmíněné podmínky. Pro obchodní podnik by to znamenalo, že by měl více cizích zdrojů než vlastního kapitálu. Takový podnik se musí rozhodnout, které kritérium

preferuje. Pokud při realizaci těchto pravidel nastane rozpor, ale podnik se při tom nachází v situaci, kdy je stabilní, mělo by být upřednostněno zlaté bilanční pravidlo financování.

Zlaté bilanční pari pravidlo

Zlaté bilanční pari pravidlo požaduje, aby vlastní kapitál byl nanejvýš roven dlouhodobému majetku. To vychází ze zlatého bilančního pravidla financování (Scholleová, 2012). Jedná se o to, aby podnik neplýtval vlastním kapitálem, protože je pro podnik dražší než cizí zdroje. Cizí zdroje jsou pro podnik levnější, protože jejich úrok je daňově uznatelným nákladem a tak snižuje zisk a daňové zatížení podniku. Jedná se o tzv. daňový efekt. Dalším důvodem je to, že cizí zdroje zvyšují výnosnost vlastního kapitálu (Synek, 2011). Rovnost dlouhodobého majetku a vlastního kapitálu je přípustná pouze tehdy, když podnik nepoužívá žádný dlouhodobý dluh. (Scholleová, 2012)

Zlaté bilanční růstové pravidlo

Toto pravidlo řeší vztah mezi vývojem investic a tržbami podniku. Dle tohoto pravidla by nemělo být tempo růstu investic rychlejší než tempo růstu tržeb (Kislingerová, 2010). Tempo růstu tržeb se vypočítá jako rozdíl současných tržeb a minulých tržeb, který se vydělí minulými tržbami. Tempo růstu investic se vypočítá obdobně, u tempa růstu investic se k výpočtu používá dlouhodobý majetek v pořizovací ceně. Toto pravidlo zjišťuje, zda se růst dlouhodobého majetku odráží v tržbách podniku, protože kapitál by měl být investován pouze do takového majetku podniku, který zvýší tržby podniku. Zlaté bilanční růstové pravidlo by se mělo hlídat spíše z dlouhodobého hlediska, protože v určitých oborech podnikání mají investice dlouhodobější charakter a tržby z investic mají pomalejší náběh.

(Scholleová, 2012)

Z teoretického hlediska dodržování výše zmíněných zlatých bilančních pravidel nemusí podniku zaručit platební schopnost. I v případě, kdy podnik respektuje veškerá zlatá bilanční pravidla, může nastat situace, kdy se podnik stane insolventním. Insolventním může podnik být, jestliže jeho hlavní zákazník bude v konkurzu a nebude možné vymoci jeho velké pohledávky nebo podnik musí uhradit nečekaně velké náhrady škod. Na druhou stranu nedodržení těchto pravidel nemusí nutně vést k platební neschopnosti podniku. Pokud má podnik malé množství vlastního kapitálu a nedodržuje časový soulad aktiv a pasiv může být

solventní, jestliže má zajištěné dodatečné financování úvěrem. Z praktického hlediska, pokud podnik nedodrží tyto pravidla financování, může být věřiteli vyhodnocen jako nespolehlivý a potenciální poskytovatelé úvěru nebudou věřit v jeho solventnost. Proto je důležité tyto pravidla dodržovat. (Wöhe, 2007)

4 Ukazatelé zadluženosti

Ukazatelé zadluženosti zjišťují, do jaké míry jsou naplněna doporučení v podobě zlatých bilanční pravidel. (Kubíčková, 2015)

Zadluženost znamená, že podnik využívá cizí zdroje neboli dluh k financování aktiv.

(Růčková, 2015)

Ukazatelé zadluženosti se řadí mezi poměrové ukazatele finanční analýzy a měří finanční stabilitu podniku, která je závislá na podílu cizích zdrojů podniku a také na celkovém kapitálu podniku. Stabilitou se rozumí finanční nezávislost podniku. (Kubíčková, 2015) Ve skutečnosti není obvyklé, aby podnik využíval k financování svého podniku pouze vlastní kapitál nebo naopak pouze cizí zdroje. Pokud podnik používá pouze vlastní kapitál, snižuje tak výnosnost tohoto kapitálu (Růčková, 2015). Když podnik používá pouze cizí zdroje, je věřiteli hodnocen jako velmi rizikový podnik a může pro něj nastat problém získání dalších zdrojů financování. Další zdroje financování jsou pro takový podnik velmi nákladné, jsou za ně požadovány vysoké úroky. (Kubíčková, 2015)

Podnik by měl zvážit financování cizími zdroji. Tyto zdroje jsou pro podnik levnější než vlastní kapitál a to z toho důvodu, že úroky z cizích zdrojů (nákladové úroky) jsou daňově uznatelným úrokem. Cizí kapitál také zvyšuje rentabilitu vlastního kapitálu. (Kislingerová, 2010)

Obecně platí, že podniky, které se zabývají stavebnictvím a obchodem mají svoji finanční strukturu méně vyváženou. Průmyslové podniky mají svoji finanční strukturu více vyváženou, přesto ve finanční struktuře disponují více vlastním kapitálem. Stavebnictví v cizích zdrojích disponuje více dlouhodobými zdroji financování. Obchod v cizích zdrojích disponuje více krátkodobými zdroji financování. (Růčková, 2015)

Dále budou popsány konkrétní ukazatele zadluženosti.

33 Ukazatel věřitelského rizika (Debt Ratio)

Ukazatel věřitelského rizika je ukazatelem celkové zadluženosti podniku (Kubíčková, 2015). Tento ukazatel vyjadřuje poměr celkových závazků podniku k jeho celkovým aktivům a je vyjádřen následujícím vzorcem (1).

𝑈𝑘𝑎𝑧𝑎𝑡𝑒𝑙 𝑣ěř𝑖𝑡𝑒𝑙𝑠𝑘éℎ𝑜 𝑟𝑖𝑧𝑖𝑘𝑎 = 𝐶𝑖𝑧í 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗𝑒

𝐶𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 (1)

Podle zlatého bilančního pravidla financování podíl ukazatele, který je větší než 50 %, znamená vyšší podíl cizích zdrojů na celkovém majetku podniku a tím pádem vyšší zadluženost. Podíl, který je nižší než 50 %, znamená nižší zadluženost a také malé využití

In document Typologie podniků dle velikosti a možnosti financování jejich rozvoje (Page 22-35)