Dětský domov se školou

V dětských domovech se školou probíhá edukace dětí s nařízenou ústavní výchovou, mají-li závaţné poruchy chování, nebo pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyţadují výchovně-léčebnou péči. Jsou sem zařazovány také děti s uloţenou ochrannou výchovou a nezletilé matky se závaţnými poruchami chování nebo duševní poruchou vyţadující výchovně-léčebnou péči a to se svými dětmi. Jsou sem umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Pokud po ukončení povinné školní docházky pokračuje závaţná porucha chování a dítě se nemůţe vzdělávat na střední škole mimo zařízení nebo neuzavře-li pracovněprávní vztah, bývá přeřazeno do výchovného ústavu (Pipeková, 2006).

23 2.9.4 Výchovný ústav

Do výchovných ústavů se zařazují děti starší 15 let se závaţnými poruchami chování, u nichţ byla nařízena ústavní nebo uloţena ochranná výchova. Můţe sem být umístěno i dítě starší 12 let, má-li uloţenou ochrannou výchovu, a v jeho chování se projevují tak závaţné poruchy, ţe nemůţe být umístěno v dětském domově se školou (výjimečně i dítě s nařízenou ústavní výchovou starší 12 let). Ve vztahu k dětem plní zařízení zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Při výchovném ústavu se jako jeho součást zřizuje základní škola, popřípadě střední škola. Výuka velmi často probíhá ve třídách s více ročníky. U dětí, jejichţ rodiče nejsou z různých důvodů schopni zajistit zdárný vývoj dítěte, plní stát prostřednictvím školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy svou povinnost zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho.

Sebelepší institucionální výchova nepochybně neumí nabídnout sociální prostředí, které by mohlo nahradit funkci a význam rodiny v ţivotě dítěte (Pipeková, 2006).

V současné době je náhradní výchova realizována v gesci tří ministerstev. Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky má v gesci školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, Ministerstvo zdravotnictví České republiky zvláštní dětská zařízení (kojenecké ústavy, dětské domovy) a konečně Ministerstvo práce a sociálních věcí zařízení sociální péče a zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Kromě rezortu, v nichţ je náhradní výchova přímo realizována, jsou součástí systému sloţky v gesci dalších ministerstev. Konkrétně Ministerstvo spravedlnosti České republiky (soudy, státní zastupitelství, probační a mediační sluţba, věznice pro mladistvé) a Ministerstvo vnitra České republiky (policie). Mimo všech výše uvedených státních orgánů má na fungování systému významný podíl také Ministerstvo financí České republiky, které zabezpečuje financování celého systému. V roce 2003 doporučil Výbor pro dětská práva při OSN sjednocení koordinace náhradní výchovné péče. V prosinci 2005 schválila vláda usnesením č.. 1652 přípravu Koncepce péče o ohroţené děti a děti ţijící mimo vlastní rodinu a touto přípravou pověřila ministerstvo práce a sociálních věcí, které koncepci vydalo v roce 2006.

V březnu 2007 vydal Veřejný ochránce práv zprávu z návštěv zařízení, v nichţ se

24 vykonává ústavní a ochranná výchova. Ve zprávě se mimo jiné uvádí, ţe celková koncepce náhradní péče o dítě a mládeţ je v současnosti nekoordinovaná a s ohledem na rozšíření kontextu sociální práce mnohdy na celou rodinu doporučuje sjednocení pod ministerstvo práce a sociálních věcí (Ochránce, 2007). Obdobná prohlášení a doporučení vydávají také nejrůznější neziskové organizace. Jedním z doporučení Výboru OSN pro práva dítěte je koordinace náhradní výchovné péče z jednoho místa. Za reálný povaţuje vznik nad-rezortního orgánu, za jehoţ činnost by bylo zodpovědné jedno z ministerstev (podobným orgánem je v praxi jiţ ověřený Republikový výbor prevence kriminality v gesci Ministerstva vnitra České republiky). I na základě výše uvedených dokumentů je zřejmé, ţe existují snahy převést alespoň část systému náhradní výchovy pod gesci ministerstva práce a sociálních věcí. Zkušenosti ze Slovenské republiky s touto změnou však nejsou jednoznačné – s přechodem pod ministerstvo práce a sociálních věcí například ztratili zaměstnanci dětských domovů statut pedagogického pracovníka, coţ by u nás znamenalo výrazné sníţení mezd. Stát by ušetřil, ale funkční systém, který se po přijetí zákona č. 109/2002 Sb. výrazně zkvalitnil, by se velmi pravděpodobně rozpadl, uvádí v rozhovoru Jiří Pilař (Učitelské noviny, 2007, s. 20).

25

3 Psychický vývoj klientů výchovných ústavů 3.1 Psychická deprivace

Definice: Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu (Matějček, 1994).

Psychickým stavem se zde míní trvalejší, nikoli však neměnná charakteristika člověka, kterému nebyla dána moţnost, aby své základní psychické potřeby rozvinul a ve svém ţivotním prostředí uplatnil. Tento stav vzniká nedostatečným přívodem určitých ţádoucích podnětů. Současně však je i psychickou motivační základnou pro specifické formy chování (Matějček, 1992).

Tak jako existují základní potřeby biologické, které musí být plně uspokojeny, aby malé dítě vůbec mohlo přeţít (teplo, potrava, ochrana před nebezpečím atd.), jsou i základní potřeby psychické, které musí být od počátku v náleţité míře uspokojovány, má-li se dítě vyvíjet v psychicky zdravou a zdatnou osobnost. Citová deprivace je způsobena nedostatkem specifických emočních podnětů, absencí stabilního a spolehlivého vztahu s mateřskou osobou a z toho vyplývajícím nedostatkem sebedůvěry, jistoty a bezpečí.

Vzniká v situaci, kdy matka (nebo jiná osoba) nemá o dítě zájem, zanedbává je, má k němu ambivalentní (tj. záleţící v současně projevovaných protichůdných citových postojích k určité osobě nebo předmětu) dokonce hostilní (tj. nenávistný, nepřátelský) postoj.

Deprivační zkušenost nepříznivě ovlivňuje další vývoj osobnosti dítěte a projevuje se změnami v jeho proţívání i chování (Vágnerová, 1999).

3.2 Psychická subdeprivace

Termínem se kterým se v souvislosti s psychickou deprivací můţeme setkat je psychická subdeprivace. Subdeprivace je mírnější variantou deprivační zkušenosti, která je v našich současných sociokulturních podmínkách mnohem častější. Její riziko je v tom, ţe je obtíţněji identifikovatelná. Částečně dysfunkční rodiny, jeţ plní některé ze svých

26 povinností velmi dobře, nebývají navenek nápadné. Děti mohou mít dobré materiální zabezpečení, zajištěné dobré vzdělání, ale strádat v citové oblasti (Vágnerová, 1999).

Důsledky takové zkušenosti jsou obdobné jako v případě deprivace, ale nejsou tak nápadné a rušivé jako projevy citově deprivovaných dětí. Subdeprivační zkušenost, a zejména míra jejích následků, je opět dána interakcí vnějších a vnitřních rizikových faktorů. Typickým znakem subdeprivace je kumulace účinku drobných odchylek, jejichţ souhr je označován jako skór maladaptace. Skór maladaptace představuje souhrn nepříznivých charakteristik dítěte, které mohou negativně ovlivňovat rozvoj jeho osobnosti a jeho sociální adaptaci. Dalším typickým rysem citově subdeprivovaných dětí je horší školní prospěch. V reakcích citově neuspokojených dětí je nápadná větší dráţdivost, výbušnost a tendence reagovat zlostně. Strádání v oblasti jakékoli významné potřeby zvyšuje psychické napětí a sniţuje celkovou pohodu i vyrovnanost (Matějček, 1992).

Trvalejší citová nejistota a neuspokojenost se projevuje deformací psychického vývoje a tyto nápadnosti se zafixují jako trvalé osobnostní rysy. Ještě v době dospělosti mají tito lidé odchylky v oblasti sebehodnocení, problémy v mezilidských vztazích a nejsou špatnými hygienickými návyky. Velmi často se u nich objevuje sníţený intelekt v pásmu lehké aţ středně těţké mentální retardace a poruchy chování.

 Zanedbané děti

Zanedbáváním je označována především situace nedostatečné a nepřiměřené výţivy, hygieny, zdravotní péče a dohledu, eventuálně i zanedbávání vzdělání a kulturních potřeb dítěte nejčastěji v rodinách s nízkou socioekonomickou úrovní. Výchovné zanedbání

27 postihuje spíše povrchové stránky osobnosti a daří se je vcelku dobře, ale postupně odstraňovat. (Říčan, Krejčířová, 2006).

 Děti citově deprivované

Psychická deprivace znamená dlouhodobý nedostatek uspokojení potřeby lásky, vřelého intenzivního vztahu a dostatečného přísunu přiměřených podnětů z prostředí, a postihuje proto dosud většinu dětí vyrůstajících v útlém věku v ústavních zařízeních, kde přes všechny snahy o zkvalitnění péče je příleţitost k vytvoření výlučného a těsného citového pouta dítěte s náhradními pečovateli nedostatečná. Neméně často se ovšem setkáváme s projevy psychické deprivace i u dětí z tzv. „dobrých― rodin, po materiální stránce dokonale zabezpečených, kde však rodiče pro vlastní nezralost, osobní problémy, psychické onemocnění, eventuálně i z „nedostatku času― nejsou schopni dítěti poskytnout dostatek lásky a vřelosti (Říčan, Krejčířová, 2006).

 Týrané a zneuţívané dítě

Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte (Syndrom CAN) - je definován

„jakýmkoli nenáhodným jednáním rodičů nebo jiné dospělé osoby, které je v dané

Poruchy chování jsou charakterizovány opakujícími a trvalými projevy disociálního, agresivního a vzdorovitého chování, které trvá alespoň šest měsíců nebo déle. Důleţitými faktory jsou agrese a narušená socializace (dle MKN – 10) (Pešatová, 2003).

Jedná se o děti, které se dopouštěly záškoláctví, útěků z rodiny a toulání, krádeţí, fetování a prostituce. Ve většině případů lze zaznamenat zvýšený sklon k agresi a sklonu šikanovat ostatní. Tyto děti potřebují zvýšenou pozornost pedagogického výchovného týmu, v některých případech přesně vymezenou reţimovou práci, dostatek volnočasových aktivit, které směřují k sportovním činnostem.

Klasifikace poruch chování

Klasifikace poruch chování jsou různé, nejčastěji se setkáváme s:

- poruchami disociálními, asociálními a antisociálními,

28 - poruchami symptomatickými, vývojovými a výchovně podmíněnými, - agresivním a neagresivním porušováním sociálních norem,

- poruchami s lepší prognózou a poruchami se špatnou prognózou.

V současné době se poruchy chování klasifikují podle MKN-10, tj. poruchy chování a emocí se dělí na poruchy s lepší prognózou a poruchy se špatnou prognózou. Poruchy s lepší prognózou se dělí na poruchy chování ve vztahu k rodině a socializované poruchy chování. Poruchy se špatnou prognózou se dělí na nesocializované poruchy chování, poruchy opozičního vzdoru a dezinhibovanou příchylnost v dětství. Poruchy s lepší prognózou jsou buď reakcí na určitá prostředí, např. porucha chování ve vztahu k rodině, nebo vznikají při skupinových aktivitách, např. socializované poruchy chování (Pešatová, 2003, s. 43).

Základní charakteristika poruchového chování:

Poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy dítě není schopno respektovat běţné normy chování na úrovni odpovídající jeho věku (dle úrovně rozumových schopností). Základním rysem těchto poruch je chování, kterým jsou v různé míře, opakovaně a dlouhodobě (trvá alespoň 6 měsíců nebo déle) narušovány sociální normy. Nejde o následky duševních poruch či onemocnění, ale o odchylky v osobnostním vývoji. Poruchy chování lze rozlišit do dvou kategorií.

A) Neagresivní - kde sice dochází k porušování sociálních norem, ale nejsou spojeny s agresivitou. (Například lţi, záškoláctví, útěky a toulání).

B) Agresivní - kde je navíc podstatné násilné porušování a omezování práv ostatních, z tohoto hlediska je lze povaţovat za závaţnější (např. násilné chování, týrání a vandalismus) Mezi oběma typy není přesná hranice, mohou se různým způsobem kombinovat (Vágnerová, 1997).

Mezi konkrétní projevy problémového a poruchového chování bychom mohli zařadit:

Lhavost - Lhaní je způsobem úniku z osobně nepříjemné situace, kterou dítě nedovede vyřešit jinak.

Útěky a toulání - Útěk lze interpretovat jako určitou variantu únikového jednání. Dítě řeší svůj problém útěkem z prostředí, které se mu jeví ohroţující nebo jinak nepřijatelné.

(Jde o útěky z domova, z ústavního zařízení apod.) .

29 Toulání je charakteristické dlouhotrvajícím opuštěním domova, které většinou navazuje na útěky. Je výrazem nedostatečné citové vazby k lidem a k zázemí, které je natolik dysfunkční, ţe na něm dítěti nezáleţí, nebo je dokonce odmítá.

Záškoláctví - Záškoláctví lze charakterizovat jako komplex obranného chování únikového charakteru a jeho cílem je vyhnout se subjektivně neúnosné zátěţi, kterou v tomto případě představuje škola a také můţe mít příčinu v odlišném socializačním vývoji, dítě neakceptuje povinnost chodit do školy, která je v naší společnosti normou. Můţe jít i o důsledek přijetí zcela odlišného normativního a hodnotového systému.

Krádeţe - Krádeže jsou charakterizovány záměrností jednání a předpokladem takového stupně rozumové vyspělosti dítěte, kdy je schopno pochopit pojem vlastnictví a akceptovat normu chování, která vymezuje odlišný vztah k vlastním a cizím věcem

(Vágnerová, 1997, s. 74).

Poruchy chování v době dospívání:

Gamblerství - je závislost na hře, vyjádřená potřebou rychle a bez námahy získat mnoho peněz. Patologické hráčství – definice podle mezinárodní klasifikace nemocí: „ Porucha spočívá v častých opakovaných epizodách hráčství, které dominují v životě subjektu na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazků. Lidé trpící touto poruchou mohou riskovat své zaměstnání, velmi se zadlužit a lhát nebo porušovat zákon, aby získali peníze nebo unikli placení dluhů. Postižení popisují intenzivní puzení ke hře, které lze těžko ovládnout, spolu se zaujetím myšlenkami a představami hraní a okolností, které tuto činnost doprovázejí“ (Goodyer, 2001, s. 161).

Squatterství – je snaha bez vynaloţení jakékoliv investice či námahy ţít samostatně.

Drogová závislost - příčin, které vedou k uţívání drog, je celá řada. Nejstručněji by je bylo moţné shrnout jako tendenci dosáhnout něčeho lepšího, neţ je současný stav. Osobnost narkomana se zcela obecně, bez ohledu na typ drogy, vyznačuje postupnou ztrátou dosaţené úrovně socializace a morálního vývoje, zafixovaných sociálních norem a návyků, posléze někdy i pácháním trestné činnosti. Jeho hierarchie hodnot je postupně ovládána pouze jedním motivem, a tím je potřeba drogy. Návykové uţívání drogy vede k postupné destrukci osobnosti a intelektuální deterioraci. S duševními změnami postupuje i tělesné chátrání (Vágnerová, 1997).

30 V dnešní době se závislost na psychoaktivních látkách povaţuje za chronické, recidivující onemocnění, které má tři hlavní znaky: odlišuje. Chemickou závislost, která bývá výsledkem dlouhodobého, opakovaného uţívání, charakterizuje nutkavé vyhledávání a uţívání drogy. Neurofarmakologické studie na zvířatech i lidech dokazují, ţe vznik pozitivní zpětné vazby mezi uţitím drogy a chováním souvisí s činností mozkového neboli centrálního „systému odměny―. Nový pohled na problematiku drog poskytuje evoluční hledisko. Drogy, viděno z evolučního hlediska falešně signalizují vzrůst biologické zdatnosti (fitness). Výsledkem je jejich opakované vyhledávání a uţívání a současně potlačení varující adaptivní odpovědi. Savčí systém odměny má dvě sloţky: činnost jedné z nich se jmenuje „mít to rád―(liking) a odpovídá za slast ze získané odměny, činnost druhé „chtít to―(wanting) je motivem pro vyhledávání a uţití. Odlišná činnost těchto systémů vysvětluje touhu po droze, která přestala být zdrojem slasti. Zneuţívání drog, alkohol a násilné chování se často kombinují, a to zejména u mladistvých. Lidé závislí na alkoholu a drogách jsou častým cílem násilí včetně násilí partnerského. Uţívání drog se často kombinuje s patologickým hráčstvím (gamblerstvím) (Koukolík, Drtilová, 2001).

Agresivní poruchy chování: Jsou charakteristické porušováním sociálních norem, spojeným, s omezováním základních práv ostatních, které má násilnou formu. Jedinec se sklonem k abnormálním agresivním projevům (hodnoceno z hlediska intenzity i četnosti) bývá typický neschopností empatie, tj. vcítění do pocitů jiného subjektu, nedostatkem citového vztahu ke komukoliv, emoční plochostí a lhostejností. Popřípadě výrazným egoismem, dominancí vlastních potřeb a osobního uspokojení nad jakýmkoliv jiným motivem. V některých případech se můţe objevit i radost z agresivního jednání, z pocitu moci či sadistické prvky. Pocit viny většinou chybí. Agresivní jednání lze obyčejně charakterizovat jako prostředek, vyplývající z potřeby něco získat nebo se prosadit.

31 Vzácněji jde o potřebu agresivního jednání jako cíle. Je tomu tak v případě vandalismu, šikanování a týrání ostatních apod. (Vágnerová, 1997, s. 80).

Šikanování: Šikanování lze definovat jako násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit (Vágnerová, 1997, s. 82).

Šikanující agresor bývá obyčejně fyzicky zdatný, neukázněný, s potřebou se předvádět a dokazovat svou převahu nad ostatními, alespoň v dostupných oblastech. Projevuje se agresivně jiţ od raného věku, obyčejně generalizovaně, ke všem lidem. Bývá spíše podprůměrným, méně úspěšným ţákem. V jeho chování je zjevný nedostatek citlivosti a ohledu k ostatním. Šikanující jedinec bývá typický zvýrazněnou potřebou sebeprosazení, kterou nelze uspokojit v jiné oblasti z důvodů omezenějších kompetencí a návykem řešit svoje problémy násilím.

Šikanovaná oběť je zpravidla úzkostný, nejistý jedinec s nízkým sebevědomím. Bývá fyzicky slabý a neobratný, někdy obézní. Nemá dobrý sociální status, bývá ostatními hodnocen jako nesympatický a samotář. Nebývá sociálně zdatný: neumí navazovat kontakt, bývá málomluvný a pasivní. Jeho školní prospěch v této situaci nehraje ţádnou roli. Oběť šikany bývá sociálně neatraktivní jedinec s malou prestiţí ve skupině, bezbranný a s nízkým sebehodnocením (Vágnerová, 1997).

 Děti, které mají zkušenosti s prostitucí

Některé děti můţe vést k prostituci jejich finanční situace, prostituce můţe být i prostředkem pro přeţití na ulici, pomoc vlastní rodině, zakoupení šatstva nebo jiných výrobků. Jiné děti svede všudypřítomná reklama vyzývající ke konzumaci. Místo, situace a podmínky se mohou lišit, ale sexuální zneuţívání pro komerční účely prodej dětí k sexuálním účelům - je vţdy nezákonné a pro dítě traumatizující. Je známo, ţe většinou jde o mládeţ mladší 18 let, jsou to především dívky. V některých případech, často v souvislosti s cestovním ruchem, jsou objektem sexuálního zneuţívání i chlapci (Vaníčková, 1999).

Hlubokých příčin tohoto jevu je mnoho, patří k nim zejména jejich špatná finanční situace, rozsáhlá migrace obyvatelstva a rozpad rodiny. Dětská prostituce je v České republice postihována podle ustanovení § 204 trestního zákona o trestném činu kuplířství. Za tento trestný čin je postihován ten, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování

32 prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným. Prostitutky ve věku do 15 let jsou většinou dívky na útěku od rodičů a z výchovných ústavů, které se prostituci věnují z existenčních důvodů.

3.4.1 Mentální retardace

Jak vyplývá z realizovaného průzkumu v praktické části práce, všichni klienti popisovaného výchovného ústavu mají lehkou nebo středně těţkou mentální retardaci.

Z tohoto důvodu zde nastíníme základní specifika tohoto problému.

Mentální retardace (MR, dříve byl užíván i termín oligofrenie nebo slabomyslnost) je závažné postižení vývoje rozumových schopností prenatální, perinatální nebo časně postnatální etiologie, které vede k významnému omezení v adaptivním fungování postiženého dítěte či dospělého v jeho sociálním prostředí (Říčan, Krejčířová, 2006, s. 195).

Základním diagnostickým kritériem je selhání v komplexním inteligenčním testu, tedy výkon niţší neţ 2 standardní odchylky pod průměrem. K diagnóze však nestačí pouze slabý výkon v testech inteligence, ale dítě či dospělý musí současně selhávat i v plnění věku přiměřených očekávání ve svém sociálním prostředí. Podle 10. revize mezinárodní klasifikace nemocí (MNK -10) je mentální retardace dále dělena:

 F70 -lehká mentální retardace (IQ 50-69)

 F71 - středně těţká mentální retardace (IQ 35-49)

 F72 - těţká mentální retardace (IQ 20-34) .

 F73 - hluboká mentální retardace (IQ pod 20)

Uvedená pásma retardace jsou vytvořena umělým členěním přirozeného kontinua, a nemohou být proto definována s absolutní přesností. Číselné hodnoty IQ je nutné pojímat jen jako orientační vodítka s vědomím, ţe vyšetřením získáváme více či méně spolehlivě míru aktuálního výkonu dítěte, nikoliv však přesnou míru jeho skutečných intelektových schopností. Rozhodující pro určení pásma mentální retardace musí být proto vţdy kvalita zvládání ţivotních nároků dítěte (dospělého) v jeho přirozeném prostředí (Říčan, Krejčířová, 2006).

33 Lehká mentální retardace (IQ 50-69) Do tří let lze pozorovat jen lehké opoţdění nebo zpomalení psychomotorického vývoje, nápadnější problémy jsou mezi třetím aţ šestým sugestibilita. Jejich vzdělávání probíhá podle odpovídajících vzdělávacích programů. Je moţné zvládnout jednoduché učební obory. Výchovné působení a rodinné prostředí mají velký význam pro socializaci, které jedinci lehce mentálně retardovaní dosahují nejčastěji na úrovni adaptace (Vítková, 1998).

Středně těţká mentální retardace (IQ 35-49) – Rozvoj myšlení a řeči je výrazně opoţděn a přetrvává aţ do dospělosti. Omezení psychických procesů je provázeno časti epilepsií, neurologickými a tělesnými potíţemi. Řeč bývá velmi jednoduchá, slovník je obsahově chudý, v řeči jsou časté agramatismy. Jsou schopni tvořit jednoduché věty nebo jednoduchá slovní spojení, mají slabou schopnost kombinace a usuzování. Vývoj jemné a hrubé motoriky je zpomalen, trvale zůstává celková neobratnost, nekoordinovanost pohybů a neschopnost jemných úkonů. Samostatnost v sebeobsluze je mnohdy pouze částečná. Tito jedinci jsou emocionálně labilní, nevyrovnaní, mají časté afektivní nepřiměřené reakce. Část z nich je schopna vzdělávání v omezené míře ve speciálních školách a pro ty nejschopnější je moţnost jednoduchého pracovního zařazení pod

Středně těţká mentální retardace (IQ 35-49) – Rozvoj myšlení a řeči je výrazně opoţděn a přetrvává aţ do dospělosti. Omezení psychických procesů je provázeno časti epilepsií, neurologickými a tělesnými potíţemi. Řeč bývá velmi jednoduchá, slovník je obsahově chudý, v řeči jsou časté agramatismy. Jsou schopni tvořit jednoduché věty nebo jednoduchá slovní spojení, mají slabou schopnost kombinace a usuzování. Vývoj jemné a hrubé motoriky je zpomalen, trvale zůstává celková neobratnost, nekoordinovanost pohybů a neschopnost jemných úkonů. Samostatnost v sebeobsluze je mnohdy pouze částečná. Tito jedinci jsou emocionálně labilní, nevyrovnaní, mají časté afektivní nepřiměřené reakce. Část z nich je schopna vzdělávání v omezené míře ve speciálních školách a pro ty nejschopnější je moţnost jednoduchého pracovního zařazení pod