Struktura zaměstnanců výchovného ústavu

Výchovný ústav se ve struktuře dělí na několik částí a to vedení ústavu, úsek výchovný, vzdělávací, sociální, hospodářský a technický úsek. Ve vedení ústavu je ředitel, jeho zástupce, vedoucí vychovatel. Etoped ústavu je samostatná funkce a spadající pod ředitele a zástupce ředitele ústavu. Ředitel je statutární zástupce ústavu, manaţer zařízení, řídí běţný chod ústavu, plní všechny úkoly přidělené zákonem, přímo se podílí na výchově a vzdělávání dětí. Zástupce ředitele plní všechny úkoly přidělené zákonem, zabezpečuje chod školy při ústavu, koordinuje činnost učitelů, přímo se podílí na výchově a vzdělávání dětí. Vedoucí vychovatel koordinuje činnost vychovatelů, organizačně zajišťuje společné akce dětí, pomáhá vychovatelům s řešením závaţnějších problémů dětí, přímo se podílí na výchově dětí. Učitelé zajišťují vzdělávací proces dětí ve škole při ústavu, vedou zákonem předepsanou pedagogickou dokumentaci dětí, přímo se podílejí na výchově a vzdělávání. Vychovatelé střídavě (muţ a ţena) zajišťují nepřetrţitý výchovný proces, plně se podílí na výchově dětí jako v běţné rodině, spolupracují se školami, aktivně se podílejí na vzdělávacím procesu dětí, podporují a zabezpečují vyţití dětí ve volném čase mimo zařízení, vedou zákonem předepsanou evidenci o dětech. Sociální pracovnice zajišťují kontakt s rodiči, soudy, orgány péče o dítě a dalšími organizacemi, vede seznam právně volných dětí a pravidelně jej předkládá příslušným orgánům, vede kompletní dokumentaci všech dětí, pomáhá vychovatelům při sloţitějších správních úkonech (např. vyřizování občanství). Do sociálního úseku spadá také zdravotní sestra, která zajišťuje lékařská vyšetření a léčbu nemocných. Hospodářský úsek zajišťuje vedení veškeré hospodářské evidence a administrativy, organizuje zásobování a evidenci skladu potravin, připravuje základní rozdělení potravin. Ekonom vede účetnictví zařízení dle zákonných norem a předpisů, podílí se na přípravě rozpočtu zařízení, dbá na hospodárný chod zařízení.

Do technického úseku patří správce objektů ústavu, údrţbáři, kuchařky, uklízečky, švadlena a další.

18

Vedoucí vychovatelEtopedVedoucí učitelSociální pracovnice 1 - 2Vedoucí stravování HospodářEkonom

Ředitel Statutární zástupce ředitele Vedoucí DDŠ Vychovatel Asistent pedagoga Pečovatel Vedoucí VÚ Vychovatel Asistent pedagoga Pečovatel

Učitel ZŠ Učitel SŠ

Vedoucí směny kuchařů Pomocný kuchař

Domovník Švadlena Pradlena

Uklízečka Struktura výchovného ústavu Místo

19

2.6 Ústav z hlediska klientovy životní dráhy

Dospívání je věk, v němţ uţ můţe být překročení společenských norem chování posuzováno jako natolik společensky nebezpečné, ţe zasluhuje korekci formou ústavní péče. U nás pro tyto účely existují tři typy zařízení: 1. diagnostické ústavy pro mládeţ, 2. výchovné ústavy pro mládeţ, 3. vězení pro mládeţ. V těchto zařízeních se často objevují mladí lidé, kteří před umístěním ve výchovném ústavu byly po celou dobu svého ţivota v kojeneckém ústavu a následně v dětských domovech. Zdá se, jako by byli dobře adaptováni jen na podmínky ústavního ţivota a proto vyhledávají „péči― dalšího ústavu, i za cenu ţe musí překročit společensky uznávané normy chování, aby se do ní dostali.

Specifickou potřebou mládeţe je hledání a nalézání vlastní totoţnosti, často v opozici vůči dospělým autoritám. Význam vrstevnické skupiny je u ní prvořadý. Proto jsou všechny kolektivní formy péče o rizikovou mládeţ také rizikové. Tendence k rozvoji delikventní subkultury ve skupině mladistvých je samozřejmě silnější, jde-li o skupinu osobnostně stejnorodou, postrádající nosný program i kvalitního vedoucího. Rizika ústavní péče o delikventní mládeţ jsou obecně známa a uznávána (Matoušek, 1995).

2.7 Ústavní výchova

Ústavní výchova plní funkci preventivní, nápravnou, či výchovnou s akcentem na ochranu zájmu dítěte (například při duševní poruše).

Nejsou-li splněny podmínky pro uloţení ochranné výchovy a výchova dítěte je váţně ohroţena nebo váţně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, či z jiných závaţných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, můţe soud nařídit ústavní výchovu a to i v případě, ţe jiná výchovná opatření nepředcházela. Za jiné závaţné důvody, pro které rodiče nemohou výchovu nezletilého dítěte zabezpečit, je moţné povaţovat váţnou nemoc rodičů, pro kterou nemohou výchovu dítěte zajistit, invaliditu rodičů nebo dítěte, dlouhodobou nepřítomnost rodičů z různých důvodů (například vazba, výkon trestu), smrt rodičů aj. Tyto důvody mohou existovat i u dítěte samotného – například jeho duševní porucha. Jinými výchovnými opatřeními rozumíme především

20 opatření podle zákona o rodině, kterými jsou napomenutí, dohled a omezení o kterých jsme podrobněji hovořili výše. Dále je moţné extenzívním výkladem mezi výchovná opatření zahrnout zásahy soudu do institutu rodičovské zodpovědnosti a moţnosti soudu upravit, omezit, eventuelně zakázat styk rodiče s nezletilým dítětem. Za jiná výchovná opatření lze také povaţovat odebrání dítěte z rodiny a umístění ve výchově jiné fyzické osoby neţ rodiče, nebo v pěstounské péči. O odebrání dítěte z jeho přirozené nebo náhradní rodiny rozhoduje pouze soud, a to na návrh obecního úřadu. O návrhu musí být rozhodnuto bezodkladně nejpozději do 24 hodin poté, co byl podán. Řízení o nařízení ústavní výchovy můţe být zahájeno i bez návrhu okresního úřadu. Soud není návrhem vázán. Soud předběţným opatřením rozhodne o odebrání dítěte tehdy, jestliţe shledá, ţe se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoli péče, jeho ţivot nebo příznivý vývoj jsou váţně ohroţeny nebo narušeny (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 157).

2.8 Ochranná výchova

Ochranná výchova se nařizuje jedincům od 12 do 18 let podle Zákona o soudnictví ve věcech mládeţe. Důvody mohou být u dětí od 12 do 15 let ji soud nařizuje v případě, kdy spáchaly čin, za který lze dle trestního zákona uloţit výjimečný trest nebo mladistvým mezi 15 a 18 lety soud ochrannou výchovu nařizuje za trestný čin, pokud je pravděpodobné, ţe bude mít větší efekt neţ uloţení trestu odnětí svobody. Ochranná výchova se realizuje pouze ve speciálních školských výchovných zařízeních. Trvá do dosaţení zletilosti. Stejně jako ústavní výchova můţe být soudem prodlouţena aţ do 19 let a to pokud nesplnila svůj účel (Pipeková, 2006).

2.9 Školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy

Školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy poskytuje dětem ve věku od 3 do 18 let (případně do 19 let) výchovu a vzdělávání. Děti do těchto zařízení

21 přicházejí na základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově, popřípadě ochranné výchově nebo předběţného opatření.

Školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy jsou:

- diagnostický ústav,

Diagnostický ústav má ministerstvem určenu oblast působnosti (dále jen „územní obvod―).

Rozmísťování dětí do odpovídajících dětských domovů nebo výchovných ústavů probíhá na základě výsledků komplexního speciálně pedagogického, psychologického a sociálního vyšetření, s přihlédnutím k jejich zdravotnímu stavu. Diagnostický ústav vede evidenci dětí umístěných v zařízeních náhradní výchovné péče ve svém územním obvodu a vede evidenci volných míst. Zařízení náhradní výchovné péče poskytují příslušnému diagnostickému ústavu bezodkladně informace o změnách v počtech umístěných svěřenců a o účinnosti realizace soudního rozhodnutí.

Diagnostický ústav je oprávněn vyslat do zařízení náhradní výchovné péče ve svém územním obvodu odborného pracovníka - koordinátora. Tento odborný pracovník vstupuje do zařízení náhradní výchovné péče za účelem metodického vedení, koordinace a ověřování účelnosti postupu a výsledků při výkonu náhradní výchovné péče.

Ředitel diagnostického ústavu v zájmu koordinace činností vydává stanovisko k návrhu vnitřního řádu jednotlivých zařízení náhradní výchovné péče ve svém územním obvodu a vydává vnitřní řád diagnostického ústavu. V oboru své působnosti můţe uskutečňovat osvětovou činnost pro ostatní veřejnost.

Diagnostický ústav se vnitřně člení na pracoviště:

 diagnostické

 výchovně vzdělávací

 sociální práce

 záchytné.

22 Diagnostické ústavy jsou diferencovány podle věku dětí, popřípadě i podle pohlaví. Pro děti, které jiţ neplní povinnou školní docházku, jsou zřizovány diagnostické třídy, v nichţ je zajišťována jejich příprava na budoucí povolání. Počet ţáků v diagnostické třídě se shoduje s počtem dětí ve výchovné skupině (Pilař, 2006, s. 34).

2.9.2 Dětský domov

V dětském domově zajišťuje stát edukaci dětí s nařízenou ústavní výchovou, které nemají ţádné poruchy chování a to s ohledem na jejich individuální potřeby. Jsou to děti ve věku zpravidla od 3 do nejvýše 18 let, které jsou sem většinou umístěny ze sociálních důvodů.

Jejich rodiče se o ně nemohou nebo neumí postarat. Dětské domovy plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Děti zde ţijí v rodinných skupinách po 6 – 8 dětech.

Do škol dochází mimo dětský domov podle jejich individuálních vzdělávacích moţností.

Do dětského domova se rovněţ umísťují nezletilé matky spolu s jejich dětmi (Pipeková, 2006).

2.9.3 Dětský domov se školou

V dětských domovech se školou probíhá edukace dětí s nařízenou ústavní výchovou, mají-li závaţné poruchy chování, nebo pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyţadují výchovně-léčebnou péči. Jsou sem zařazovány také děti s uloţenou ochrannou výchovou a nezletilé matky se závaţnými poruchami chování nebo duševní poruchou vyţadující výchovně-léčebnou péči a to se svými dětmi. Jsou sem umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Pokud po ukončení povinné školní docházky pokračuje závaţná porucha chování a dítě se nemůţe vzdělávat na střední škole mimo zařízení nebo neuzavře-li pracovněprávní vztah, bývá přeřazeno do výchovného ústavu (Pipeková, 2006).

23 2.9.4 Výchovný ústav

Do výchovných ústavů se zařazují děti starší 15 let se závaţnými poruchami chování, u nichţ byla nařízena ústavní nebo uloţena ochranná výchova. Můţe sem být umístěno i dítě starší 12 let, má-li uloţenou ochrannou výchovu, a v jeho chování se projevují tak závaţné poruchy, ţe nemůţe být umístěno v dětském domově se školou (výjimečně i dítě s nařízenou ústavní výchovou starší 12 let). Ve vztahu k dětem plní zařízení zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Při výchovném ústavu se jako jeho součást zřizuje základní škola, popřípadě střední škola. Výuka velmi často probíhá ve třídách s více ročníky. U dětí, jejichţ rodiče nejsou z různých důvodů schopni zajistit zdárný vývoj dítěte, plní stát prostřednictvím školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy svou povinnost zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho.

Sebelepší institucionální výchova nepochybně neumí nabídnout sociální prostředí, které by mohlo nahradit funkci a význam rodiny v ţivotě dítěte (Pipeková, 2006).

V současné době je náhradní výchova realizována v gesci tří ministerstev. Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky má v gesci školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, Ministerstvo zdravotnictví České republiky zvláštní dětská zařízení (kojenecké ústavy, dětské domovy) a konečně Ministerstvo práce a sociálních věcí zařízení sociální péče a zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Kromě rezortu, v nichţ je náhradní výchova přímo realizována, jsou součástí systému sloţky v gesci dalších ministerstev. Konkrétně Ministerstvo spravedlnosti České republiky (soudy, státní zastupitelství, probační a mediační sluţba, věznice pro mladistvé) a Ministerstvo vnitra České republiky (policie). Mimo všech výše uvedených státních orgánů má na fungování systému významný podíl také Ministerstvo financí České republiky, které zabezpečuje financování celého systému. V roce 2003 doporučil Výbor pro dětská práva při OSN sjednocení koordinace náhradní výchovné péče. V prosinci 2005 schválila vláda usnesením č.. 1652 přípravu Koncepce péče o ohroţené děti a děti ţijící mimo vlastní rodinu a touto přípravou pověřila ministerstvo práce a sociálních věcí, které koncepci vydalo v roce 2006.

V březnu 2007 vydal Veřejný ochránce práv zprávu z návštěv zařízení, v nichţ se

24 vykonává ústavní a ochranná výchova. Ve zprávě se mimo jiné uvádí, ţe celková koncepce náhradní péče o dítě a mládeţ je v současnosti nekoordinovaná a s ohledem na rozšíření kontextu sociální práce mnohdy na celou rodinu doporučuje sjednocení pod ministerstvo práce a sociálních věcí (Ochránce, 2007). Obdobná prohlášení a doporučení vydávají také nejrůznější neziskové organizace. Jedním z doporučení Výboru OSN pro práva dítěte je koordinace náhradní výchovné péče z jednoho místa. Za reálný povaţuje vznik nad-rezortního orgánu, za jehoţ činnost by bylo zodpovědné jedno z ministerstev (podobným orgánem je v praxi jiţ ověřený Republikový výbor prevence kriminality v gesci Ministerstva vnitra České republiky). I na základě výše uvedených dokumentů je zřejmé, ţe existují snahy převést alespoň část systému náhradní výchovy pod gesci ministerstva práce a sociálních věcí. Zkušenosti ze Slovenské republiky s touto změnou však nejsou jednoznačné – s přechodem pod ministerstvo práce a sociálních věcí například ztratili zaměstnanci dětských domovů statut pedagogického pracovníka, coţ by u nás znamenalo výrazné sníţení mezd. Stát by ušetřil, ale funkční systém, který se po přijetí zákona č. 109/2002 Sb. výrazně zkvalitnil, by se velmi pravděpodobně rozpadl, uvádí v rozhovoru Jiří Pilař (Učitelské noviny, 2007, s. 20).

25

3 Psychický vývoj klientů výchovných ústavů 3.1 Psychická deprivace

Definice: Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu (Matějček, 1994).

Psychickým stavem se zde míní trvalejší, nikoli však neměnná charakteristika člověka, kterému nebyla dána moţnost, aby své základní psychické potřeby rozvinul a ve svém ţivotním prostředí uplatnil. Tento stav vzniká nedostatečným přívodem určitých ţádoucích podnětů. Současně však je i psychickou motivační základnou pro specifické formy chování (Matějček, 1992).

Tak jako existují základní potřeby biologické, které musí být plně uspokojeny, aby malé dítě vůbec mohlo přeţít (teplo, potrava, ochrana před nebezpečím atd.), jsou i základní potřeby psychické, které musí být od počátku v náleţité míře uspokojovány, má-li se dítě vyvíjet v psychicky zdravou a zdatnou osobnost. Citová deprivace je způsobena nedostatkem specifických emočních podnětů, absencí stabilního a spolehlivého vztahu s mateřskou osobou a z toho vyplývajícím nedostatkem sebedůvěry, jistoty a bezpečí.

Vzniká v situaci, kdy matka (nebo jiná osoba) nemá o dítě zájem, zanedbává je, má k němu ambivalentní (tj. záleţící v současně projevovaných protichůdných citových postojích k určité osobě nebo předmětu) dokonce hostilní (tj. nenávistný, nepřátelský) postoj.

Deprivační zkušenost nepříznivě ovlivňuje další vývoj osobnosti dítěte a projevuje se změnami v jeho proţívání i chování (Vágnerová, 1999).

3.2 Psychická subdeprivace

Termínem se kterým se v souvislosti s psychickou deprivací můţeme setkat je psychická subdeprivace. Subdeprivace je mírnější variantou deprivační zkušenosti, která je v našich současných sociokulturních podmínkách mnohem častější. Její riziko je v tom, ţe je obtíţněji identifikovatelná. Částečně dysfunkční rodiny, jeţ plní některé ze svých

26 povinností velmi dobře, nebývají navenek nápadné. Děti mohou mít dobré materiální zabezpečení, zajištěné dobré vzdělání, ale strádat v citové oblasti (Vágnerová, 1999).

Důsledky takové zkušenosti jsou obdobné jako v případě deprivace, ale nejsou tak nápadné a rušivé jako projevy citově deprivovaných dětí. Subdeprivační zkušenost, a zejména míra jejích následků, je opět dána interakcí vnějších a vnitřních rizikových faktorů. Typickým znakem subdeprivace je kumulace účinku drobných odchylek, jejichţ souhr je označován jako skór maladaptace. Skór maladaptace představuje souhrn nepříznivých charakteristik dítěte, které mohou negativně ovlivňovat rozvoj jeho osobnosti a jeho sociální adaptaci. Dalším typickým rysem citově subdeprivovaných dětí je horší školní prospěch. V reakcích citově neuspokojených dětí je nápadná větší dráţdivost, výbušnost a tendence reagovat zlostně. Strádání v oblasti jakékoli významné potřeby zvyšuje psychické napětí a sniţuje celkovou pohodu i vyrovnanost (Matějček, 1992).

Trvalejší citová nejistota a neuspokojenost se projevuje deformací psychického vývoje a tyto nápadnosti se zafixují jako trvalé osobnostní rysy. Ještě v době dospělosti mají tito lidé odchylky v oblasti sebehodnocení, problémy v mezilidských vztazích a nejsou špatnými hygienickými návyky. Velmi často se u nich objevuje sníţený intelekt v pásmu lehké aţ středně těţké mentální retardace a poruchy chování.

 Zanedbané děti

Zanedbáváním je označována především situace nedostatečné a nepřiměřené výţivy, hygieny, zdravotní péče a dohledu, eventuálně i zanedbávání vzdělání a kulturních potřeb dítěte nejčastěji v rodinách s nízkou socioekonomickou úrovní. Výchovné zanedbání

27 postihuje spíše povrchové stránky osobnosti a daří se je vcelku dobře, ale postupně odstraňovat. (Říčan, Krejčířová, 2006).

 Děti citově deprivované

Psychická deprivace znamená dlouhodobý nedostatek uspokojení potřeby lásky, vřelého intenzivního vztahu a dostatečného přísunu přiměřených podnětů z prostředí, a postihuje proto dosud většinu dětí vyrůstajících v útlém věku v ústavních zařízeních, kde přes všechny snahy o zkvalitnění péče je příleţitost k vytvoření výlučného a těsného citového pouta dítěte s náhradními pečovateli nedostatečná. Neméně často se ovšem setkáváme s projevy psychické deprivace i u dětí z tzv. „dobrých― rodin, po materiální stránce dokonale zabezpečených, kde však rodiče pro vlastní nezralost, osobní problémy, psychické onemocnění, eventuálně i z „nedostatku času― nejsou schopni dítěti poskytnout dostatek lásky a vřelosti (Říčan, Krejčířová, 2006).

 Týrané a zneuţívané dítě

Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte (Syndrom CAN) - je definován

„jakýmkoli nenáhodným jednáním rodičů nebo jiné dospělé osoby, které je v dané

Poruchy chování jsou charakterizovány opakujícími a trvalými projevy disociálního, agresivního a vzdorovitého chování, které trvá alespoň šest měsíců nebo déle. Důleţitými faktory jsou agrese a narušená socializace (dle MKN – 10) (Pešatová, 2003).

Jedná se o děti, které se dopouštěly záškoláctví, útěků z rodiny a toulání, krádeţí, fetování a prostituce. Ve většině případů lze zaznamenat zvýšený sklon k agresi a sklonu šikanovat ostatní. Tyto děti potřebují zvýšenou pozornost pedagogického výchovného týmu, v některých případech přesně vymezenou reţimovou práci, dostatek volnočasových aktivit, které směřují k sportovním činnostem.

Klasifikace poruch chování

Klasifikace poruch chování jsou různé, nejčastěji se setkáváme s:

- poruchami disociálními, asociálními a antisociálními,

28 - poruchami symptomatickými, vývojovými a výchovně podmíněnými, - agresivním a neagresivním porušováním sociálních norem,

- poruchami s lepší prognózou a poruchami se špatnou prognózou.

V současné době se poruchy chování klasifikují podle MKN-10, tj. poruchy chování a emocí se dělí na poruchy s lepší prognózou a poruchy se špatnou prognózou. Poruchy s lepší prognózou se dělí na poruchy chování ve vztahu k rodině a socializované poruchy chování. Poruchy se špatnou prognózou se dělí na nesocializované poruchy chování, poruchy opozičního vzdoru a dezinhibovanou příchylnost v dětství. Poruchy s lepší prognózou jsou buď reakcí na určitá prostředí, např. porucha chování ve vztahu k rodině, nebo vznikají při skupinových aktivitách, např. socializované poruchy chování (Pešatová, 2003, s. 43).

Základní charakteristika poruchového chování:

Poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy dítě není schopno respektovat běţné normy chování na úrovni odpovídající jeho věku (dle úrovně rozumových schopností). Základním rysem těchto poruch je chování, kterým jsou v různé míře, opakovaně a dlouhodobě (trvá alespoň 6 měsíců nebo déle) narušovány sociální normy. Nejde o následky duševních poruch či onemocnění, ale o odchylky v osobnostním vývoji. Poruchy chování lze rozlišit do dvou kategorií.

A) Neagresivní - kde sice dochází k porušování sociálních norem, ale nejsou spojeny s agresivitou. (Například lţi, záškoláctví, útěky a toulání).

B) Agresivní - kde je navíc podstatné násilné porušování a omezování práv ostatních, z tohoto hlediska je lze povaţovat za závaţnější (např. násilné chování, týrání a vandalismus) Mezi oběma typy není přesná hranice, mohou se různým způsobem kombinovat (Vágnerová, 1997).

Mezi konkrétní projevy problémového a poruchového chování bychom mohli zařadit:

Lhavost - Lhaní je způsobem úniku z osobně nepříjemné situace, kterou dítě nedovede vyřešit jinak.

Útěky a toulání - Útěk lze interpretovat jako určitou variantu únikového jednání. Dítě řeší svůj problém útěkem z prostředí, které se mu jeví ohroţující nebo jinak nepřijatelné.

(Jde o útěky z domova, z ústavního zařízení apod.) .

29 Toulání je charakteristické dlouhotrvajícím opuštěním domova, které většinou navazuje na útěky. Je výrazem nedostatečné citové vazby k lidem a k zázemí, které je natolik

29 Toulání je charakteristické dlouhotrvajícím opuštěním domova, které většinou navazuje na útěky. Je výrazem nedostatečné citové vazby k lidem a k zázemí, které je natolik