(1) Sociálně-právní ochranou dětí (dále jen "sociálně-právní ochrana") se rozumí zejména a) ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu,
b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny.
(2) Nedotčeny zůstávají zvláštní právní předpisy, které upravují též ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte.“ (zákon č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
,,Prioritním zájmem orgánu sociálně-právní ochrany dětí má dle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí být obnovení narušených funkcí rodiny tak, aby zůstala zachována ve své původní podobě. Rodina je stále nejuniverzálnějším výchovným prostředím i socializačním činitelem s mnoha vzájemně provázanými funkcemi; poskytuje dítěti základní orientaci v okolním světě a tvoří zcela jedinečné prostředí pro formování jeho postojů ke světu, blízkému okolí a sobě samému. Vytváří též hodnotové orientace, tvoří základ pro formování vlastního já a později vede k vytváření koncepce vlastního života. Funguje jako regulátor nežádoucích činností. Pro to, aby rodina plnila uvedené funkce, je třeba přítomnosti všech jejích členů; vzhledem k dítěti tedy hlavně obou rodičů.“(Motejl, Černá, 2007, s. 51)
2.4 Děti z dětských domovů
,,Děti vychovávané v dětských domovech žijí v odlišném prostředí než děti vyrůstající ve svých vlastních rodinách. Často slyšíme názory veřejnosti, že jsou to děti jiné, zvláštní.
Musíme konstatovat, že tyto názory jsou opodstatněné. Tyto děti mají většinou negativní životní zkušenosti, které je mnohdy výrazně poznamenaly. Nakonec i samotná kolektivní, institucionální výchova ovlivňuje jejich cítění, myšlení i jednání, kterým se tak skutečně liší v některých oblastech od projevů dětí vychovávaných v rodinách.“(Vocilka,1999, s. 7)
2.4.1 Psychický vývoj dětí z dětských domovů
Problémová bude výchova dětí, které vyrůstají mimo rodinu. Bylo však provedeno i mnoho výzkumů, které dokazují, že i neúplná nebo disharmonická rodina se podílí na horší sociální adaptaci dětí v dospělosti.
25
Jedná se především o nedostatky v citových vztazích, v sociální adaptaci, popřípadě v charakterových vlastnostech. Tento jev obecně nazýváme psychická deprivace v dětství.
„Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.“ (Matějček, 2002, s. 115)
„Specifickou skupinu, v dětství subdeprivovaných, dospělých představují ti, kdo prošli dlouhodobou náhradní výchovou v ústavních zařízeních (dětských domovech). Život v institucionálním zařízení, tj. v klasickém dětském domově, vychovává děti především k adaptaci na podmínky a styl života tohoto zařízení. Když dospívající dětský domov opouštějí, děje se přibližně totéž, co se stává vězňům propuštěným z dlouhodobého výkonu trestu. Strategie chování, které fungovaly v instituci, nejsou na svobodě užitečné. Je logické, že takový člověk selhává, eventuálně mu dlouho trvá, než se na nové podmínky adaptuje.“
(Vágnerová, 2000, s.329)
2.4.2. Charakteristické znaky dětí v dětském domově
Ústavní péče citlivě zasahuje do celkového vývoje dětí. Matoušek ve své knize Ústavní péče říká: „Aby mohlo dítě v klidu vyrůst, aby si osvojilo, co si osvojit má, potřebuje uzavřené, stálé prostředí chráněné před vnějším chaotickým světem, dům nebo byt. Dítě ještě nemá dovednosti, jež by mu umožnily obstát v komplexním prostředí velkého světa.“
(Matoušek, 1999, s. 20)
Není každý příběh dítěte stejný, pro každý však platí, že se dítě náhle ocitlo v krizové situaci, kterou již musel řešit příslušný soud a to umístěním do kolektivního zařízení pod ústavní péčí. Vodáčková (2002, s. 29), definuje krizi v psychosociální oblasti jako důsledek střetu s překážkou, kterou nejsme schopni vlastními silami, vlastními vyrovnávacími strategiemi, eventuelně za pomoci nám blízkých lidí, zvládnout v přijatelném čase a navyklým způsobem.
Příběhy dětí v ústavní péči jsou mnohdy velmi smutné, především se zde setkáváme s dětmi:
• Výchovně zanedbanými, kterým se v rodině nedostávalo potřebné hygienické péče, přiměřené výživy, potřebného dohledu a ochrany.
Takových dětí je v dětských domovech většina. Rodiče dětí jsou ve valné většině závislí na sociálních dávkách, nemají vlastní byty, bydlí na ubytovnách nebo v podnájmu, pokud mají zaměstnání tak pouze sezónní nebo na velmi krátkou dobu. Svoji finanční situaci mnohdy řeší
26
půjčkami na velmi vysoký úrok, tak se dostávají do spirály dluhů, z kterých sporadicky není úniku.
• Dětmi citově deprivovanými
,,Situace, kdy člověk nemá uspokojeny základní citové potřeby, např. potřebu jistoty, bezpečí, lásky. Citové strádání dítěte může být způsobeno např. tím, že dítě nemá vlastní rodiče, rodina je nefunkční, rozpadá se, dítě je zdravotně postižené nebo pobývá často v ústavním zařízení.“
(Průcha, Walterová, Mareš, 2003, s.30)
• Dětmi týranými a zneužívanými
„Týráním dítěte jsou všechny formy ubližování dítěti (včetně nezabránění tomuto ubližování), kterých se někdo dopustil vědomě.“ (Matoušek, 2003, s. 233)
V dětských domovech se setkáváme i s dětmi, které byly sexuálně zneužívané, často je pachatelem někdo z rodiny nebo ten, kdo se s rodinou úzce přátelí a pomáhá jí. Případy jsou to složité, pro děti zraňující a mnohdy latentní.
• Dětmi, které vykazují poruchy chování
„Poruchy chování v sociálním kontextu lze charakterizovat jako odchylky v oblasti socializace, kdy jedinec není schopen respektovat normy chování na úrovni odpovídající jeho věku, eventuálně na úrovni svých rozumových schopností.“(Vágnerová, 2004, s. 779).
Do dětského domova jsou umisťované také děti, které mají lehčí formy poruch chování.
Především se jedná o děti, které se dopouštěly záškoláctví a různých podvodů. Bývá tomu především tehdy, když dětský domov přijímá čtveřici sourozenců, z nich nejstarší z nich již vykazuje problémové chování. Například se dopouští lží, drobných podvodů a ne docházky do školy pro fingované nemoci. V některých případech lze zaznamenat zvýšený sklon k slovní agresi. Tyto děti potřebují zvýšenou pozornost pedagogického výchovného týmu, v některých případech přesně vymezenou režimovou práci, dostatek volnočasových aktivit, které směřují k sportovním aktivitám a vhodným zaměstnáním. Vhodná je i skupinová psychoterapie, vedená odborníkem přímo v dětském domově.Přesto se však může stát, že výchovné problémy takových dětí mohou být natolik neúnosné, že může dojít k přemístění problémového dítěte do jiného typu zařízení, kde již fungují represe.
• Dětmi osiřelými
Veřejnost se v drtivé většině domnívá, že v dětských domovech jsou umístěny děti, které nemají rodiče. Děti, které jsou oboustranně osiřelé, se v dnešních dětských domovech téměř nevyskytují. Děti jednostranně osiřelé jen v malém procentu. Ve valné většině dětských domovů žijí děti sociálně osiřelé. Rodiče sice mají, ale ti nejsou schopni nebo ochotni se o ně
27
starat. Obecně jsou děti v dětských domovech mnohdy poznamenány kombinací poruch, jedná se o děti, které jsou poznamenány jak zanedbáním, tak deprivací nebo týráním. Jejich chování nese znaky problémových dětí, které se svým chováním skutečně liší od dětí, které vyrůstají v dobrých rodinách.
28