Výchovný ústav

Dle zákona § 14 109/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

(1) Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Ve vztahu k dětem plní zejména úkoly výchovné vzdělávací a sociální.

(2) Výchovné ústavy se zřizují odděleně pro děti s nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou, popřípadě jako výchovný ústav nebo výchovná skupina pro děti podle odstavců 1 a 3, které jsou nezletilými matkami, a jejich děti, nebo pro děti podle odstavců 1a 3, které vyžadují výchovně léčebnou péči.

(3) Do výchovného ústavu může být umístěno i dítě mladší 15 let, má-li uloženu ochrannou výchovu, a v jeho chování se projevují tak závažné poruchy, že nemůže být umístěno v dětském domově se školou. Výjimečně, v případech zvláště závažných poruch chování, lze do výchovného ústavu umístit i dítě s nařízenou ústavní výchovou starší 12 let.

(4) Výjimky z ustanovení odstavce 2 může udělit ministerstvo.

15 2.2 Náhradní rodinná péče

Děti, které nemohou z nějakého důvodu vyrůstat ve své vlastní rodině mohou být umísťovány do několika typů náhradní rodinné péče.

,,Náhradní rodinná péče je institut sociálně-právní ochrany dětí určený dětem, které z různých důvodů nemohou vyrůstat ve vlastní biologické rodině. Jejím účelem je poskytnout těmto dětem přechodnou či dlouhodobou péči co nejvíce se podobající péči rodinné, pokud možno při zachování vazby s původní rodinnou v maximální možné míře.“ (Motejl, Černá, 2007, s.82)

Důvodů pro umístění do náhradní rodinné péče je celá řada. ,, Vlastní rodiče zahynou nebo emigrují nebo se prostě ztratí. Stane se, že pro nějakou vážnou chorobu nebo jiné postižení se nemohou o dítě starat. Někdy se také bohužel starat nechtějí, anebo se ,,starají“

takovým způsobem, že jediná pomoc spočívá v tom, že dítě je z péče takovýchto rodičů odebráno. Příroda totiž není neomylná – a všude, kde je funkce, může se objevit i dysfunkce, čili porucha. To v našem případě znamená, že blahodárné pouto mezi matkou a dítětem či otcem a dítětem se prostě nevytvoří, nebo se vytvoří zcela špatně.“ (Matějček, 1994, s. 21)

,,Pro dítě je rozhodující psychologické rodičovství, založené na vnitřním, psychickém, citovém přijetí dítěte, a nikoliv jen biologické rodičovství, pokud by nebylo založeno na něčem víc než na pouhém potvrzení z porodnice. V naprosté většině případů jde obojí v ruku v ruce. Biologické rodičovství činí cestu psychologickému rodičovství snadnou, ale není jeho nezbytnou podmínkou. Jsou případy, kdy biologické rodičovství v psychologické nevyústí a kdy vlastní rodiče dítě opustí, nechtějí je, nedovedou je přijmout. Pak nastupují náhradní ne-biologičtí rodiče, jejichž psychický rodičovský potenciál je však nedotčen, ba spíše jím osvojitele a žije v rodinném prostředí. Získává nové příbuzenské vztahy v rodině osvojitele a

16

dochází k velmi významné změně v jeho osobním stavu. Osvojitelé se stávají rodiči osvojence a mají k osvojenci rodičovskou zodpovědnost v plném rozsahu.“ (Plecitý, 2007, s. 96)

Dle § 63 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

(1) Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí (§ 31 až 37 b).

(2) O osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele. K návrhu na osvojení dítěte do ciziny je osvojitel povinen připojit pravomocné rozhodnutí o souhlasu s osvojením vydaném Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí (§ 67 odst. 3).

(3) Do knihy narození matriky se na základě pravomocného rozhodnutí soudu o osvojení zapíše osvojitel, popřípadě osvojitelé.

Podle Plecitého (2007, s. 97–99), získává osvojitel postavení rodiče osvojence. Musí se tedy jednat o fyzickou osobu, která také svým způsobem života zaručuje, že bude řádně vychovávat osvojence, pečovat o něho a spravovat jeho záležitosti. Mezi osvojitelem a osvojencem je vztah jako mezi rodiči a dětmi. Musí být mezi nimi přiměřený věkový rozdíl.

Osvojit lze pouze dítě mladší 18 let. S osvojením musí souhlasit rodič dítěte, a to i když je nezletilý. Má-li dítě oba rodiče, musí se vyslovit oba rodiče. Vyslovení souhlasu s osvojením se rodičům odebírá v případě, pokud po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevili opravdový zájem o dítě a rodičům, kteří po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili žádný zájem, ačkoliv jim v projevení nebránila závažná překážka. Osvojit dítě mohou manželé, manžel(ka) rodiče dítěte nebo i osamělá osoba.

,,Rozlišujeme dva druhy osvojení:

1. Osvojení, které je nazývané také jako prosté, obyčejné, zrušitelné či I. stupně – toto osvojení lze z důvodů hodných zvláštního zřetele soudem zrušit. Návrh na zrušení může podat jak osvojenec, tak osvojitel.

2. Osvojení nezrušitelné (též se setkáváme s označením osvojení II. stupně) – takto lze osvojit dítě starší jednoho roku a toto osvojení nelze zrušit. Trvá tedy i tehdy, když se např. později ukáže, že dítě trpí nějakou vývojovou poruchou nebo že chování dítěte je zcela v rozporu s představami nových rodičů či v rozporu se zákonem apod. Přitom platí, že osvojení prosté může být změněno v osvojení nezrušitelné, nikoliv však naopak.

O osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele. Ještě před rozhodnutím soudu musí uplynout nejméně tři měsíce, po které budoucí rodič na své náklady pečuje o dítě. Toto období se

17

nazývá ,,předadopční péče“ a rozhoduje o ní orgán péče o dítě.“ (Motejl, Černá, 2007,s. 85–

86)

2.2.1.1 Mezinárodní osvojení

,,Osvojení dětí do ciziny a z ciziny, tj. mezinárodní osvojení

• tato forma náhradní rodinné péče je možným řešením v případě, že se pro dítě nedaří najít náhradní rodinu v zemi původu.

• mezinárodní osvojení je upraveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou vypracovala a přijala Haagská konference mezinárodního práva soukromého 29.5.1993. V České republice vstoupila tato úmluva v platnost 1.6. 2000 a spolu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, umožňuje osvojení dětí do ciziny a z ciziny.

• Haagská úmluva jasně stanovuje postup při osvojování dítěte do zahraničí, určuje povinnosti a kompetence jednotlivých institucí, definuje právo dítěte na přednostní osvojení v zemi svého původu, zaručuje biologickým rodičům anonymitu a zásadně vylučuje jakékoliv zisky z adopcí. Zároveň nařizuje signatářským státům, aby na svém území určily jeden ústřední orgán, který bude za osvojení dětí do zahraničí odpovědný. U nás tuto funkci zprostředkovatele plní Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně.“(http://www.adopce.com/beta/adopce/adopce.php?stranka=4 )

Náš dětský domov má již s mezinárodním osvojením určité zkušenosti. Jedni sourozenci devítiletý Leon a sedmiletá Nikola byli osvojeni do Itálie a desetiletý Jiří byl adoptován do Dánska. Obě adopce proběhly poměrně rychle. Všechny děti byly romského původu a v registru o adopci v České republice byly několik let. O sourozencích, kteří odjeli do Itálie jsme už neslyšeli, ale o Jirkovi jsme průběžně dostávali informace jak se mu daří a jak prospívá ve škole. Po ročním pobytu v Dánsku přijel Jiří i s novými rodiči na návštěvu.

Byl veselý, spokojený, uměl poměrně dobře dánsky. Při povídání si Jirka na některá česká slova nemohl vzpomenout. Adoptivní rodiče i on vypadali spokojeně. Ve skutečnosti byl v rodině s Jiřím nějaký problém, protože v současné době je Jiřímu čtrnáct let a je ve výchovném ústavu v Dánsku. Proč skončil ve výchovném ústavu nevíme.

18 rodičů není minimálně krátkodobě v zájmu dítěte, je třeba se především zabývat tím, z jakých důvodů a zda jde o příčiny, které budou zřejmě dlouhodobé, zda není možné (i vhodné) osvojení dítěte, popřípadě zda není vhodnější v zájmu dítěte jiné výchovné opatření, které by rovněž zajistilo řádnou péči o dítě a současně vedlo k obnovení narušených funkcí původní rodiny dítěte. Zvláštní formou pěstounské péče je potom pěstounská péče na přechodnou dobu. Je určena pro děti, jenž nemohou po určitou dobu z velmi vážných důvodů zůstat ve své vlastní biologické rodině. O děti pečují speciálně školení pěstouni, kteří mají povinnost pracovat s biologickými rodiči na vytváření takových podmínek, které umožní navrácení dítěte zpět do rodiny, popř. jeho umístění do rodiny náhradní.“ (Motejl, Černá, 2007, s. 82)

Kazuistika z praxe

Jennifer žila jen s matkou, která se o ní nemohla starat, protože byla nemocná. Otec byl neznámý. Na základě rozhodnutí soudu byla v devíti letech Jennifer umístěna do dětského domova. Během roku matka zemřela a Jennifer byla nabídnuta do pěstounské péče. Během krátké doby byla nalezena vhodná rodina se stejně starým synem. Rodina byla velice sympatická a Jennifer byla nadšená a stejně tak rodina. Padli si navzájem do oka. S Jennifer jsem byla v kontaktu a občas jsme si telefonovali. Z adopce jsem měla velice dobrý pocit a měla jsem radost, že je Jennifer spokojená a vše v rodině funguje. Ale ve skutečnosti bylo vše úplně jinak. Jennifer v rodině začala selhávat, lhala a začala se toulat. Pěstouni od ní vyžadovali určitá pravidla a měla si plnit i nějaké povinnosti. Ve čtrnácti letech je Jennifer na vlastní žádost znovu v dětském domově.

2.2.3 Opatrovnictví ,,Opatrovnictví

19

(2) V takových případech lze ustanovit opatrovníkem i orgán sociálně-právní ochrany dětí.

§ 84

Rozsah práv a povinností opatrovníka vymezí soud z hlediska účelu, pro který byl opatrovník ustanoven, aby ochrana zájmů nezletilého byla plně zajištěna.“(zákon o rodině, č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)

2.2.4 Poručenství ,,Poručenství

§ 78

Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka, který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo jeho rodičů.

§ 79

(1) Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, ustanoví soud poručníkem především toho, koho doporučili rodiče. Nebyl-li nikdo takto doporučen, ustanoví soud poručníkem někoho z příbuzných a nebo osob blízkých dítěti nebo jeho rodině, popřípadě jinou fyzickou osobou.

(2) Poručníky nezletilého dítěte mohou být ustanoveni i manželé.

(3) Nemůže-li být poručníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud poručníkem orgán dozoru. Zejména je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a účty ze správy jeho jmění. Soud však může poručníka zprostit povinnosti podávat podrobné vyúčtování, nepřesahují-li výnosy jmění pravděpodobné náklady na výchovu a výživu poručence.

20

(2) Je-li správa jmění poručence spojena se značnou námahou, může soud poručníkovi na jeho žádost přiznat z tohoto jmění přiměřenou odměnu ročně a nebo při skončení správy.

(3) Poručník je povinen nejdéle do dvou měsíců po skončení svého poručenství předložit soudu závěrečný účet ze správy jmění poručence. Této povinnosti může soud poručníka zprostit.

(4) Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věci týkající se dítěte vyžaduje schválení soudem.

(5) Ustanovení § 37 b zde platí obdobně.

§ 81

Na vztahy poručníka (poručníků) a dítěte se přiměřeně vztahují ustanovení o právech a povinnostech rodičů a dětí. Funkce poručníka nezakládá vyživovací povinnost k dítěti.

§ 82

(1) Soud zprostí poručníka poručenství na jeho návrh.

(2) Soud poručníka odvolá, jestliže se stane pro výkon funkce poručníka nezpůsobilý nebo porušuje své povinnosti.

(3) V případě rozvodu manželů, kteří byli ustanoveni do funkce poručníků, soud vždy posoudí, zda je v zájmu dítěte, aby tuto funkci vykonávali nadále oba rozvedení manželé. V opačném případě jednoho z nich poručenství zprostí.“(zákon o rodině, č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)

2.3 Právní předpisy ošetřující ústavní školskou problematiku

Mezi právní předpisy, které ošetřují ústavní školskou problematiku, patří zákon o rodině, úmluva o právech dítěte, zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a zákon o sociálně právní ochraně.

2.3.1 Zákon o rodině

Zákon č. 94/1963 Sb. ze dne 4. prosince 1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovuje základní principy rodinného života jako je manželství, péče o děti, rozvod nebo rodičovská zodpovědnost a opatrovnictví. Skládá se ze čtyř částí. Část první – manželství se skládá z pěti hlav a obsahuje

§ 1–§ 29. Část druhá – vztahy mezi rodiči a dětmi, která se skládá rovněž z pěti hlav a

21

obsahuje § 30–§ 84. Část třetí – výživné se skládá z šesti hlav a obsahuje § 85–§ 103.

Poslední část čtvrtá – závěrečná ustanovení obsahuje § 104–§ 108.

2.3.1.1 Funkce rodiny

Podle Heluse (2007, s.149), lze tedy vyčlenit deset základních funkcí rodiny:

• rodina uspokojuje základní, primární potřeby dítěte v raných stádiích jeho života

• rodina uspokojuje velice závažnou potřebu organické přináležitosti dítěte- že patří do spolehlivých a láskyplných mezilidských vztahů

• rodina skýtá dítěti již od nejútlejšího věku prostor pro jeho aktivní projev, činnou seberealizaci, součinnost s druhými

• rodina pozvolna uvádí dítě do vztahu k věcem rodinného vybavení

• rodina výrazně určuje prvopočáteční prožitek sebe sama jako chlapce/dívky

• rodina skýtá dítěti bezprostředně působící vzory a příklady, dítě se učí vidět v druhém člověku osobnost a samo touží být osobností

• rodina v dítěti zakládá, upevňuje a dále rozvíjí vědomí povinnosti, zodpovědnosti, ohleduplnosti a úcty jako něčeho samozřejmého

• rodina otevírá dítěti příležitost vejít do mezigeneračních vztahů a tím hlouběji proniknout do chápání lidí různého věku, různého založení, různého postavení

• prostřednictvím rodičů, prarodičů, starších sourozenců, příbuzných a přátel rodina navozuje v dítěti představu o širším okolí, o společnosti a světě

• rodina je dětem a dospělým prostředím, kde se mohou svěřit, očekávat moudré vyslechnutí, radu a pomoc – je útočištěm v situacích životní bezradnosti

2.3.1.2 Socializace dítěte

,,Základním sociologickým tématem zůstává vztah, vzájemné ovlivnění či vzájemná paralyzace socializačního působení rodiny a institucí širší společnosti. Nabývá na váze s přibývajícím věkem dítěte. Badatelské úsilí se tu soustředilo na dva problémové okruhy.

Jedním je problematika charakteristik rodiny, které způsobují, že rodina ztrácí na dítě vliv rychleji a úplněji, druhým je zkoumání povahy ovlivnění socializace dítěte veřejnými institucemi a vrstevnickou skupinou a jejich vzájemné interakce. Výsledky z prvního problémového okruhu jsou celkem triviální: čím slabší rodina (neúplná, s ,,mizejícím otcem“,

22

s deficitem v kulturním a ekonomickém kapitálu ….), tím povrchněji na dítě působí a tím snadněji ztrácí vliv. Na její místo pak vstupují nejdříve média a pak vrstevnická skupina, jež se v pubertě stává pro adolescenta zástupnou rodinou.“(Možný, 2008, s.168)

,,Postavení rodičů při socializaci dítěte je zatlačováno do pozadí mocným vlivem vrstevnické skupiny, jejíž hodnoty jsou stále více určovány vlivem hromadných sdělovacích prostředků, autonomie rodičů je omezována všude přítomnými veřejnými institucemi a pro sociálně právní ochraně dětí, v Zákoníku práce, v Trestním zákoně, v Zákoně o soudnictví o mladistvých apod.“ (http://www.detskaprava.cz/pedagog/opravech_umluva.asp)

,,Úmluva o právech dítěte byla vyhlášena Valným shromážděním OSN 20. listopadu 1989 v New Yorku. Ratifikační listina Českou a Slovenskou Federativní Republikou byla uložena u generálního tajemníka OSN, depozitáře Úmluvy, dne 7. ledna 1991. Součástí právního řádu České a Slovenské Federativní Republiky se podle svého článku 49, odst.1 stala 16. února 1991.Podle odstavce I čl. 1 se "pro účely této Úmluvy dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve".

Úmluva o právech dítěte je založena na čtyřech základních principech:

1. Právo na přežití - zaučující zachování života a uspokojení základních potřeb dítěte.

2. Právo na rozvoj - umožňuje harmonický rozvoj dítěte včetně práva na vzdělání, volný čas a na svobodu myšlení a vyznání.

3. Právo na ochranu - chrání dítě před násilím, všemi druhy zneužívání a zanedbávání.

4. Právo na účast - dává dítěti možnost vyjádřit svůj názor ve všech záležitostech, které se ho týkají.“(http://www.zsvejprty.cz/New_Folder/www/VP/umluvapd.htm)

Úmluva o dětských právech je rozdělena do tří částí a obsahuje celkem 54 článků:

1. část se týká práv dítěte (čl. 1–41), obsahuje soubor práv, které zahrnují práva občanská, politická, sociální, ekonomická i kulturní

2. část se zabývá Výborem pro práva dítěte (čl. 42–45) a ratifikací

23

3. část se zaměřuje na podmínky přistoupení a vypovězení Úmluvy (čl. 46–54)

„Úmluva je formulována velice pečlivě, s přihlédnutím ke všem kulturním, náboženským, etnickým, politickým, ekonomickým a dalším odlišnostem mezi jednotlivými státy, národy a národnostními skupinami. Jednotlivá práva formuluje tak, aby z nich bylo patrné, že jsou součástí celého komplexu práv, zajišťujících optimální rozvoj všech osobnostních předpokladů dítěte, a zároveň tak, aby se dílčí základní práva mohla stát oporou pro prostou ochranu života a alespoň základní rozvoj dětí v zemích, které jsou na nižším stupni společenského vývoje.“(http://www.unicef.cz/index.php?pg=2&id=34&zp=17)

2.3.3 Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovná péče ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon se skládá ze čtyř částí. První část obsahuje sedm hlav a zabývá se typy školských zařízeních, preventivně výchovnou péčí, pracovníky zařízení. Dále se zabývá právy a povinnostmi dětí umístěných v zařízení, ředitele zařízení a osob odpovídajících za výchovu.

Zákon také řeší úhradou péče, kapesné, osobními dary a věcnou pomoc. Poslední hlava sedmá obsahuje společná, přechodná a zrušovací ustanovení. Druhá část zákona je změna zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a třetí část zákona byla zrušena ke dni 1.1.2005 novelou č. 562/2002 Sb. Poslední čtvrtá část je účinnost zákona.

,,Dne 1. října 2005 byla v částce 133 Sbírky zákonů vyhlášena pod číslem 383/2005 Sb. rozsáhlejší, převážně technická novela zákona č. 109/2002 Sb. Kromě tohoto zákona byly též novelizovány: zákon o soudnictví ve věcech mládeže (č. 218/2003 Sb.), zákon o rodině (č.

94/1963 Sb.), školský zákon (č. 561/2004 Sb.), zákon o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením (č. 306/1999 Sb.), občanský soudní řád (č.

99/1963 Sb.) a zákon o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů (č.

563/2004 Sb.). Zákon č. 383/2005 Sb. nabyl účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, tedy dnem 1. prosince 2005.“

(http://www.zkola.cz/zkedu/management/prehledskolskychpredpisu/pravnivyklady/18148.asp x)

24

(1) Sociálně-právní ochranou dětí (dále jen "sociálně-právní ochrana") se rozumí zejména a) ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu,

b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny.

(2) Nedotčeny zůstávají zvláštní právní předpisy, které upravují též ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte.“ (zákon č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů)

,,Prioritním zájmem orgánu sociálně-právní ochrany dětí má dle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí být obnovení narušených funkcí rodiny tak, aby zůstala zachována ve své původní podobě. Rodina je stále nejuniverzálnějším výchovným prostředím i socializačním činitelem s mnoha vzájemně provázanými funkcemi; poskytuje dítěti základní orientaci v okolním světě a tvoří zcela jedinečné prostředí pro formování jeho postojů ke světu, blízkému okolí a sobě samému. Vytváří též hodnotové orientace, tvoří základ pro formování vlastního já a později vede k vytváření koncepce vlastního života. Funguje jako regulátor nežádoucích činností. Pro to, aby rodina plnila uvedené funkce, je třeba přítomnosti všech jejích členů; vzhledem k dítěti tedy hlavně obou rodičů.“(Motejl, Černá, 2007, s. 51)

2.4 Děti z dětských domovů

,,Děti vychovávané v dětských domovech žijí v odlišném prostředí než děti vyrůstající ve svých vlastních rodinách. Často slyšíme názory veřejnosti, že jsou to děti jiné, zvláštní.

Musíme konstatovat, že tyto názory jsou opodstatněné. Tyto děti mají většinou negativní životní zkušenosti, které je mnohdy výrazně poznamenaly. Nakonec i samotná kolektivní, institucionální výchova ovlivňuje jejich cítění, myšlení i jednání, kterým se tak skutečně liší v některých oblastech od projevů dětí vychovávaných v rodinách.“(Vocilka,1999, s. 7)

2.4.1 Psychický vývoj dětí z dětských domovů

Problémová bude výchova dětí, které vyrůstají mimo rodinu. Bylo však provedeno i mnoho výzkumů, které dokazují, že i neúplná nebo disharmonická rodina se podílí na horší sociální adaptaci dětí v dospělosti.

25

Jedná se především o nedostatky v citových vztazích, v sociální adaptaci, popřípadě v charakterových vlastnostech. Tento jev obecně nazýváme psychická deprivace v dětství.

„Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací,

„Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací,