Příčiny vzniku zrakového postižení jsou různé. Mohou vzniknout následkem genetických dispozic, ale i vlivem vnějšího prostředí. Některá postižení jsou vrozená a jiná se projeví až v průběhu dalšího vývoje či vznikají jako následek úrazu, onemocnění v jakémkoli období života. K nárůstu počtu jedinců se zrakovým postižením dochází i v souvislosti se
18
stárnutím. Z hlediska důsledků pro další život jedince se zrakovým postižením, rozlišujeme kategorie vrozených a později získaných postižení. (Vágnerová 2014)
Vrozené postižení, či získané v raném věku, narušuje vývoj jedince od počátku jeho života. Člověk s vrozeným zrakovým postižením je na svůj handicap adaptován, proto pro něj není tolik traumatizující. Vlivem dospívání si jedinec uvědomuje, že jiní lidé mají další možnosti, které on nemá a které by si přál mít, často si však neumí představit, jaké konkrétní výhody by tím získal. (Vágnerová 2014) Vrozené postižení může být zjištěno již v období těhotenství pomocí ultrazvuku a vzniká vlivem genetického zatížení, úrazu matky v období těhotenství či onemocněním matky v perinatálním období. (Kochová, Schaeferová 2015) Nejčastěji se vyskytují vrozené poruchy zrakového vnímání u dětí předčasně narozených.
(Beneš 2019)
Později získané postižení pro jedince znamená větší psychické trauma. Osoba si uvědomuje, co ztratila a svůj aktuální stav považuje za jednoznačně horší. Výhodou je však zachování dřívějších zkušeností – jedinec se po určitou dobu svého života rozvíjel standardním způsobem a má spoustu kompetencí, které jeho vrstevník s vrozeným postižením nemá. Mezi užitečné kompetence můžeme zařadit například představu prostoru, různé sociální zkušenosti, které lze využít při kontaktu se zdravými lidmi apod. (Vágnerové 2014) V průběhu života můžeme získat zrakové postižení vlivem stoupání přibývajícího věku, úrazu či onemocnění. (Kimplová, Kolaříková 2014)
S výše zmíněným vymezením souvisí i kategorizace na primární postižení a sekundární znevýhodnění. Každé rozlišení má jinou etilogii a souvisí s ním i odlišnost prostředků, které mohou přispět ke zlepšení. (Vágnerová 2014)
Primární postižení zahrnuje chorobné změny, jež představují omezení v rozvoji normálních funkcí. Možnost vzniku psychické odchylky vlivem zrakového postižení závisí na druhu a závažnosti onemocnění. (Vágnerová 2014)
Sekundární znevýhodnění je následek nejrůznějších faktorů, zejména sociálních, které mohou plynout z primárního postižení. Při vzniku sekundárního znevýhodnění hrají roli i osobnostní vlastnosti jedince, jeho postoje a chování ostatních lidí. (Vágnerová 2014)
Dynamika vývoje samotného postižení pak může být různá. Stanovená diagnóza určuje i předpoklad dalšího rozvoje – zda je možné dosáhnout určitého zlepšení, nebo naopak bude docházet k postupnému zhoršování stavu. V jaké době k progresi může docházet lze
19
obvykle vyčíst z diagnózy (např. u degenerativního onemocnění sítnice lze očekávat zásadní úbytek zrakových funkcí v dospívání a mladé dospělosti). (Vágnerová 2014)
Vybraná oftalmologická onemocnění typická pro dětský věk Glaukom
Nejčastějším typem zeleného zákalu je glaukom s otevřeným úhlem, který má pomalý nástup a je často pozdě diagnostikován. Vedle toho existuje i glaukom uzavřeného úhlu a oba typy můžeme dělit na glaukom primární a sekundární. Glaukom je skupina chorob s různou etiologií, která má za následek zvýšení nitroočního tlaku a tím jsou způsobeny regresivní změny v oku. Zvláštním typem zeleného zákalu je glaukom vrozený či projevující se v dětském věku. Obvykle se jedná o sekundární zákaly, které způsobují vývojové odchylky předního segmentu. Kongenitální glaukom je ojedinělým typem zákalu. Někteří jedinci trpící tímto onemocněním vzešli z pokrevního manželství a zákal je zde projevem mutace.
V některých případech je možné postižení diagnostikovat již v prenatálním období.
(Kuchynka a kol. 2007) Katarakta
Katarakta je hlavní příčinou slepoty. Šedý zákal patří mezi jednu z nejčastějších nemocí, která postihuje organismus vlivem stárnutí. Setkáváme se však i s jinými druhy zákalu, které se vyvíjejí v mladším věku a mohou vzniknout na základě metabolické choroby, úrazu, nitroočního zánětu nebo nádoru. Kongenitální nebo částečně infantilní katarakta je druh zákalu, který vzniká u dětí do jednoho roku života, a setkáme se s ním asi u 1 novorozence z 250 narozených. Vznik tohoto typu katarakty je z 25–50%
podmíněn genetikou. (Kuchynka a kol. 2007) Osoby s kataraktou mají obvykle sníženou zrakovou ostrost, problémy s oslněním a vidění popisují „jako přes špinavé okno“. Šedý zákal je někdy možné léčit chirurgickým zákrokem. (Kimplová, Kolaříková 2014)
Retinoblastom
Jedná se o nejčastější nitrooční nádor sítnice, který vzniká v embryonálním období a propuká obvykle do dvou let věku jedince. Germinální mutací, neboli přítomností retinoblastomového genu ve vajíčku či spermii, trpí asi 40% pacientů. Ve většině případů je nosičem genu zdravý otec. Ke zjištění nádoru je v některých případech možné využít prenatální diagnostiku. (Kuchynka a kol. 2007)
20 Hordeolum
Jinými slovy ječné zrno je zánětlivé poškození víček a můžeme se s ním setkat i v dětském věku. K úniku hnisu ze zánětu dochází po vhodné terapii. Pokud během vývoje dojde k ohraničenému zánětu, je možné ho léčit až po jeho vyprázdnění. Pro léčbu je možné využít i vhodných antibiotik. (Kuchynka a kol. 2007)
Konjuktivitida
Jedná se o zánět spojivky, který patří do skupiny běžně se vyskytujících zánětů.
Kojuktivitida může být infekční, neinfekční a z hlediska průběhu můžeme hovořit o zánětu akutním či chronickém. Zánět může mít lehký průběh, ale existují i varianty, které mohou ohrozit zrak pacienta a někdy je pro jejich odstranění nutný chirurgický zákrok. O chronické konjunktivitidě hovoříme tehdy, když zánět trvá déle než 4 týdny. Průběh je obvykle dlouhý a nedramatický, mezi nejčastější příznaky řadíme pocit cizího tělesa, překrvení spojivky či zesílení okrajů víček. Novorozenecká konjunktivitida je zánět, který se objevuje v prvním měsíci života dítěte. Ve vyspělých zemích se však onemocnění příliš nevyskytuje. Příčinou vzniku tohoto onemocnění je přenos infekce při porodu. (Kuchynka a kol. 2007)
Ptóza víčka
Jedná se o pokles horního víčka. Můžeme ji pozorovat v souvislosti s Hornerovým syndromem. Ptóza postihuje jak starší, tak mladší jedince. Mezi symptomy můžeme zařadit omezení zorného pole, únavu, zhoršené vidění, pozdvižené obočí. Abychom mohli diagnostikovat onemocnění, je třeba znát podrobnou anamnézu jedince, ve které si všímáme především doby trvání obtíží, změny stavu během dne a šíření potíží. Pokles horního víčka u dětí má většinou vrozený základ, ale může se objevit i po úrazu, nádoru nebo zánětu centrální nervové soustavy. Kongenitální ptóza může být jednostranná či oboustranná a příčina je myogenní či neurogenní. Z hlediska četnosti se myogenní vrozená ptóza vyskytuje častěji než neurogenní forma. Léčba se ve většině případů provádí chirurgicky. (Kuchynka a kol. 2007)
Retinopatie nedonošených
Je onemocnění nezralé a vyvíjející se sítnice a zasahuje obvykle předčasně narozené děti s porodní hmotností nižší než 1500 gramů. Retinopatie je nejčastějším zapříčiněním vrozené slepoty – asi 70% dětí s nevidomostí tvoří jedinci zasaženi touto nemocí. Retinopatii můžeme členit na akutní a chronickou. Jedná se o multifaktoriální, oboustranné onemocnění a vada bývá obvykle souměrná na obou očích. (Kuchynka a kol. 2007) Jedinci předčasně
21
narození musí být většinou umístěni do inkubátorů, kde dochází k oxygenoterapii. Příznaky retinopatie nedonošených jsou citlivost na oslnění, zúžení zorného pole, snížení zrakové ostrosti, slepota. (Kimplová, Kolaříková 2014)
Kolobom
Dle Kuchynky „Kolobom je zářez, rýha či mezera přítomná v sítnici, cévnatce a/nebo v duhovce.“ (Kuchynka a kol. 2007, str. 679) Můžeme se s ní setkat v souvislosti s trizomií 13 – Patauův syndrom. Vzniká neúplným uzávěrem plodové oční štěrbiny. Narušení zrakového nervu se pohybuje v širokém pásmu od téměř normálního vidění po těžké výpady. Ke změnám vidění dochází zejména v dolní polovině terče. Odchylka může být jednostranná či zasahuje obě oči s nesouměrným rozložením vady. Za příčinou kolobomu může stát genetika a ve většině případů hovoříme o vrozené vadě. (Kuchynka a kol. 2007)
Hypoplazie
Jedná se o odchylku v oblasti zrakového nervu. Papila je obvykle zmenšena na třetinu či polovinu běžného průměru terče. Zrakové vnímání je omezeno v rozsahu od téměř normálního vidění po úplnou ztrátu zrakových schopností. Celková aplazie bývá výjimečná.
Hypoplazie může být jednostranná i oboustranná a jde o poruchu plodové oční štěrbiny.
Příčinou bývá vnější narušení – užívání některých léků v prenatálním období, infekce matky v době těhotenství. Odchylka je vázaná na kongenitální infekce. Může se vyskytovat jako anomálie samostatná, nebo v kombinaci s jinými vrozenými odchylkami centrální nervové soustavy. (Kuchynka a kol. 2007)
Refrakční vady
Pro označení fyziologického refrakčního stavu oka, tedy ostrého a čistého vidění, můžeme použít termín emetropie. K tomuto stavu dochází, když je v jednotě optická mohutnost rohovky, čočky a délka oka. V případě emetropie je kombinace zmíněných třech prvků v pořádku a nevzniká vada. Z toho vyplývá, že pokud skupina není zcela sjednocená a vyskytuje se v ní nedostatek, hovoříme o ametropii, tedy o refrakčních vadách. Pro zjištění správné korekce je vždy nutné znát refrakci, aby nedošlo k překorigování či podkorigování zákroku. Mezi nejčastější vady patří myopie, jinak nazývaná krátkozrakost (viz níže), hypermetropie neboli dalekozrakost a astigmatismus. (Kuchynka a kol. 2007) Opakem myopie je dalekozrakost, při které se vzdálený bod oka nachází za okem či mimo nekonečno.
Hypermetropii řešíme pomocí plusových skel. Astigmatismus obvykle způsobuje nepravidelně zakřivená rohovka a někdy jej můžeme kompenzovat cylindrickými skly.
22
(Kimplová, Kolaříková 2014) Obecně řešíme většinou korekci refrakčních vad pomocí dioptrií v kontaktních čočkách. (Kuchynka a kol. 2007)
Myopie
Jde o nejrozšířenější refrakční vadu s ohniskem ve sklivci. Jinými slovy ji nazýváme krátkozrakost. Problém způsobuje to, že se paprsky nestřetnou na sítnici, ale před ní. Ke korekci krátkozrakosti se využívá nejslabší rozptylka, která umožňuje ostré vidění. Existuje škála hodnocení myopie dle stupně závažnosti. Lehkou krátkozrakost zaznamenáváme od -0,25 D do -3 D, hodnotou od -6,25 D do -10 D charakterizujeme myopii těžkou. Lehčí typy myopie se po zakončení vývoje jedince téměř nemění. Krátkozrakost s nejtěžším stupněm závažnosti bývá progresivní, doprovází ji patologické změny na sítnici a ve sklivci a může se jednat o vrozenou formu myopie. (Kuchynka a kol. 2007)
Poruchy binokulárního vidění
Nastávají při narušení anatomických poměrů a funkčních předpokladů vidění. Poruchy binokulárního vidění můžeme popsat jako nemožnost současného pozorování oběma očima.
Potíže způsobují sítnice očí, na kterých se ve stejných místech nevytvářejí shodné obrazy.
Mezi nejčastější poruchy binokulárního vidění zařazujeme strabismus a amblyopii. (Finková, Ludíková, Růžičková 2007)
Amblyopii označujeme jinak jako tupozrakost a jedná se o pokles zrakové ostrosti, který nemá organickou příčinu. Onemocnění vzniká důsledkem nízké či abnormální oční stimulace v dětství. Tupozrakost se objevuje do šesti let věku dítěte, čím dříve se projeví, tím je postižení závažnější. Pokles ostrosti nelze vyrovnat pomocí optické korekce. Může se jednat o vadu jednostrannou i oboustrannou. Amblyopie obvykle vzniká kombinací více příčin, přesto ji ale dělíme do následujících čtyř skupin: strabická, anizometropická, deprivační a kongenitální amblyopie. Léčbu zahajuje lékař pomocí korekce refrakční vady brýlemi/kontaktními čočkami, následuje využití okluze a později popř. chirurgický zákrok, pokud předchozí léčba selhala. (Kuchynka a kol. 2007)
Strabismus je porucha, které jinak říkáme šilhavost, objevuje se zhruba u 4–5% dětí.
Stejně jako u jiných vad je i zde velmi podstatný včasný nástup léčby, protože strabismus má progresivní tendenci. Poruchy si obvykle jako první všimnou rodiče, kteří lékaři kromě popisu nálezu sdělují i další oční vady vyskytující se v rodině. Pediatr si při vyšetření všímá postavení, polohy a velikosti očí, kresby spojivky a duhovky, propustnosti rohovky, čočky a zkoumá stav zornice. Šilhavost může být prvním symptomem jiné závažnější nemoci očí,
23
proto je důležité věnovat pozornost správné diagnostice. Základní léčba strabismu by měla být dokončena do nástupu povinné školní docházky, kdy je binokulární vidění zcela upevněno.
(Kuchynka a kol. 2007)
CVI (Cortical visual impairment)
CVI neboli porucha centrálního vidění je mnohdy důvodem oboustranné poruchy vidění v dětském věku. Příčinou je narušení centrální nervové soustavy a může se jednat o vadu dočasnou nebo trvalou. Onemocnění obvykle vzniká na základě nedostatku kyslíku, úrazu či infekce centrálního nervového systému, dále mohou být příčinou vrozené vývojové vady či metabolické poruchy. Rizikovou skupinou pro vznik tohoto onemocnění mohou být jednovaječná dvojčata, která jsou živena z jedné placenty, v níž hrozí nedostatečné zásobení vlivem možné embolizace. Odhad dalšího vývoje vidění s poruchou závisí na přítomnosti dalších neurologických odchylek. Při tomto onemocnění je vždy nutné provádět multidisciplinární rehabilitaci. (Kuchynka a kol. 2007)
24