Geografie a využití krajiny

Abychom mohli identifikovat možná stávající a budoucí rizika vývoje zájmového území, je třeba zpracovat analýzy současných přírodních poměrů. Jedná se o geologické, geomorfologické, pedologické, klimatické, hydrologické a biogeografické poměry, ochranu přírody, ale i humánně-geografické složky v podobě obyvatelstva, ekonomické situace obce, občanské vybavení, infrastruktury a v neposlední řadě historie obce. Všechny zmíněné prvky jsou nezbytné k celkovému posouzení a pochopení řešené krajiny, tedy nejen k povrchové, viditelné, části přírody, ale i té skryté části pod povrchem. Evokujeme, že i plochy o malé rozloze dokážou být vysoce členité a složené z mnoha různých typů hornin, půd či bioty. Právě tyto rozličné faktory dělají samotné území velice pestrým a pro rekreaci atraktivním.

Pro zachování celistvé struktury je využita metodika geografické charakteristiky regionu známá z klasických geografických prací, v nichž bylo použito Hettnerovo schéma jako například u významného slovenského geografa Prof. RNDr. Michala Lukniše, DrSc., jenž ve svém díle s názvem „Geografia krajiny Jura pri Bratislave“ (1977) podává jakýsi vzor základní charakteristiky regionu pro Slovensko. Podobné struktury se drží Doc. RNDr. Rudolf Novodomec, CSc. a RNDr. Branislav Nižnanský, CSc. v příspěvku sborníku z konference Krajiny východního Slovenska v odborných a vědeckých pracích z roku 1997. Toto tradiční schéma popisující region vychází z logického uspořádání dílčích složek a jeho vývoje, tedy od složky „nejnižší“ (reprezentováno litosférou) až po „nejvyšší“ složku (kulturní nadstavba společnosti). Jedna složka by bez druhé neexistovala, tedy je mezi nimi úzká, křehká vazba a každá změna se projeví ať už negativně, tak pozitivně (Mečiar 2005, str. 44). Mimo zmiňované akademiky a jejich práce je schématu využito v upravené struktuře iniciativou evropské komise „INSPIRE“ či ministerstvem životního prostředí a jeho oddělení „EIA“ pro jednotlivé analýzy regionů.

Pro definování dílčích složek je ve fyzickogeografické části využito mapových portálů, především národního geoportálu „INSPIRE“ a jeho jednotlivých mapových databází, z nichž jsou v programu ArcGIS vytvořené přehledové mapy, které jsou v kapitole 3.2. popsány. V části o ochraně přírody jsou využity informace z „AOPK ČR“, konkrétně dostupné z webového serveru mapy.nature.cz. Pro humánně geografickou analýzu zájmového území je využito návrhu územního plánu obce Rádlo z roku 2011 a programu rozvoje obce Rádlo na období 2013–2017.

Nedílnou součástí analýzy území je publikace Marka Řeháčka a Jana Pikouse (2013), kteří napsali jednu z prvních knih o samotné obci Rádlo a jejím přilehlém okolí. Zaobírají se jak

13

historií, jednotlivými památkami, obyvateli či pověstmi, tak zjednodušenou fyzickogeografickou analýzou prostředí. Publikace byla nápomocna především pro historickou analýzu území, k pochopení celkového vývoje obce a identifikaci původních sportovních aktivit v území. Pro seznámení s řešeným územím z pohledu krajinného rázu je využito informací z diplomové práce s názvem „Hodnocení krajinného rázu oblasti Císařský kámen na Liberecku“

napsané Kamilou Průchovou roku 2007 v Praze na ČZU, Fakultě lesnické a environmentální.

1.1.1 Krajinná sféra a krajina

Krajinnou sféru můžeme dle Prof. RNDr. Huberta Hilberta, PhD. (2010, s. 3–4 ) zkoumat na základě dvou rozličných modelů studia chápání krajinné struktury. Zaprvé monosystémový model, v němž se studium zaměřuje na jednotlivé dílčí složky a jejich vzájemné vazby, tedy celkové prostorové souvislosti. Zadruhé polysystémový model, jenž studuje krajinnou sféru jako soubor jednotlivých dílčích subsystémů, v níž sledujeme různé hierarchické úrovně.

Polysystémový model konkretizuje Miklós a Izakovičová (1997), kteří uvádí, že základními stavebními součástmi modelu jsou prostorové jednotky nižšího řádu. Jde tedy o úroveň krajiny a její organizaci prostředí v holistickém pojetí hierarchicky uspořádaného světa (King in Kolejka 2013, s. 45).

Profesor Hilbert (2010, s. 6) též rozděluje a charakterizuje jednotlivé geografické dimenze – topickou, chórickou, regionální a planetární. Pro účely zkoumání zájmového území je nutno charakterizovat odpovídající dimenzi daného prostranství. V případě oblasti Rádlo se řeší krajinná úroveň v chórické dimenzi (používán termín geokomplex = fyzickogeografický komplex). Ta je tvořená malými přírodními komplexy složenými z prvků topické dimenze či jejich typů. Vzájemné vazby, vztahy mezi sousedními a vzdálenějšími geokomplexy jsou na rozdíl od nižší (topické) dimenze horizontální. Geosystém je dle Sočavy (1974) systém složený ze vzájemně propojených složek přírody, podléhajících zákonitostem působícím v krajinné sféře. Isačenko (1981) hodnotí geosystém jako časoprostorový, složený z geografických prvků čili komponent, které jsou vzájemně propojeny a podmíněny ve svém vývoji i prostorovém rozmístění. Tedy jsou to jednotlivé prvky na sebe vzájemně působící, ovlivňující a fungující.

1.1.2 Kulturní krajina

Jedním ze základních kroků při teoretických úvahách o možném využití krajinných prostorů je dle Bičíka (2010, str. 43) stanovení vhodných a nevhodných přírodních podmínek pro jednotlivé způsoby užití. Při této průvodní analýze se vychází z vymezení přírodních limitů, vyhodnocení potenciálu, kapacity krajiny a z přírodních rizik. Je nezbytné respektovat přírodní

14

podmínky a ekologické zákonitosti, neboť vychází ze samotné filozofie trvale udržitelného rozvoje.

Dle uvedeného autora lidé v krajině vytváří sekundární krajinu, tedy kulturní krajinu tvořenou mozaikou umělých a napůl přirozených systémů, využívaných člověkem, který je hlavním strůjcem prostorového rozmístění. Vlivem viditelných aktivit a činností lidí v zájmové lokalitě je krajina právě řazena do výše uvedeného typu. V kulturní krajině však primární (přírodní) krajinná struktura nezmizí, je zde stále přítomna, a to v podobě geologického podloží, půdního pokryvu, tvaru reliéfu, hydrologických prvků či klimatických podmínek. Kulturní krajina dle Kolejky (s. 112) disponuje čtveřicí vzájemně provázaných krajinných struktur a to přírodní neboli primární, ekonomickou jinak řečeno sekundární či Land use, humánní (terciérní) a v poslední řadě duchovní strukturu, tedy kvartérní, zaobírajíc se spiritualitou, estetikou a percepcí. Dále definuje (s. 108) samotný vznik kulturní krajiny jako postupné přetváření jednotlivých složek a prvků přírodní krajiny člověkem. Do své teorie zahrnuje i globální změny klimatu, ovzduší a v neposlední řádě globalizaci celé lidské společnosti. Též uvádí, že pravá přírodní krajina již na naší planetě v podstatě neexistuje, avšak souhlasí s Bičíkem (2010, s. 43), že podstatou kulturní krajiny je stále krajina přírodní.

Sekundární (námi vytvořená a upravovaná) krajina má dominantní vliv na vnímání krajiny a krajinný ráz. Kulturní krajina je však přímo závislá (Obr. 1) na primární krajině a to jak pozitivní stránkou, tak negativní v podobě limitů. Každá změna ve využívání krajiny má své přímé následky. Dochází ke změně energomateriálových toků v krajině, změně ekologické stability, krajinného rázu či biodiverzity (Bičík 2010, s. 43). Naše společnost má tak neuvěřitelný vliv vytvářet a měnit sekundární krajinnou strukturu dle svého uvážení, avšak tato moc s sebou nese zodpovědnost za stav a fungování krajiny.

1.1.3 Využívání krajiny

Pojem využití krajiny lze dle Kolejky (2013, s. 193) nahradit pojmem krajinná pokrývka, respektive vegetační pokrývka. Právě výrazu krajinná pokrývka bývá přiřazováno anglické spojení „Land Cover“, které slovy Kolejky „…není nejvhodnějším výrazem, neboť vyvolává dojem něčeho, co krajinu pouze pokrývá, ale co k ní harmonicky nepatří. Lepším výrazem jsou formy využití krajiny. Obecně je však pojem krajinná pokrývka hojně používán a jeho zdůvodnění je spíše lingvistické než faktogeografické.“. Land Cover představuje antropogenní nadstavbu tvořenou mozaikou forem využití ploch představující se v ekonomické (sekundární) struktuře. Podstatu Land Cover dokládají prostorově uspořádané plochy lesa, pastvin, luk, orné půdy, zástavby, trvalé kultury a další formy využití ploch.

15

Obr. 1 Pyramida závislosti prvků v kulturní (sekundární) krajině (zdroj: Müchra a kol. 2003)