Volnočasové aktivity a rekreace

V práci je hojně využito slov volnočasový či rekreační, proto je nezbytná jejich definice.

Volnočasovými aktivitami se rozumí obecně činnosti, které vykonávají lidé mimo své zaměstnání, a základní povinnosti v rámci volného času. Pojem rekreace lze zjednodušeně popsat jako oddych či odpočinek. Mezi těmito na první pohled odlišnými slovy je úzká vazba a je předpokládáno, že jedno s druhým přímo souvisí. Odborněji řečeno je rekreace dle Schneidera, aj. (2008) činnost člověka v krajinném prostředí, kterou realizuje ve svém volném čase, slouží k regeneraci fyzických a duševních sil a k uspokojování jeho obecných zájmů (Schneider, aj. 2008). Rada pro životní prostředí při vládě ČSR (1981, s. 10) hodnotí rekreaci jako jeden z nejvýznamnějších a nejkomplexnějších součástí volna, jenž je různorodým celkem a zahrnuje velké množství rozmanitých činností. I přes rozličnou různorodost však mají všechny rekreační činnosti svá společná ohraničení, z nichž jsou určujícími prostor a čas.

Vzhledem k tematickému zaměření práce je důležité definovat pojem krajinná rekreologie.

Podle uvedeného autora studuje krajinná rekreologie účinky krajinného porostu, řeší rekreační potenciál krajiny a rekreační požadavky společnosti na jeho využívání. Dále hodnotí limity rekreačního využívání krajiny a zabývá se trvale udržitelným rozvojem rekreačního potenciálu.

Všechny zmíněné faktory je nezbytné pro dobré fungování volnočasového areálu dále rozvést a uvědomit si důležitost každého z nich.

1.3.1 Rekreace

Je dělena do několika specifických kategorií. První zakládá na časové kategorizaci, a to krátkodobé rekreaci (max. jeden den) a dlouhodobé (více jak 3 dny). Krátkodobou dále dělíme na každodenní (popracovní 2–3 hodiny), polodenní (víkendová), jednodenní (víkendová) a vícedenní (1–3 dny). Další kategorizace je dle prostorovosti, a to na příměstskou (každodenní až jednodenní), ve volné krajině (krátkodobá i dlouhodobá), střediskovou (rekreační oblasti a zařízení) a pobytovou individuální (chatová, chalupářská apod.). Dále je rozdělena podle

17

druhu činnosti na procházky a klidový odpočinek, pohybovou rekreaci, rekreační sportování, myslivost a rybaření a sběr přírodnin (Schneidera, aj. 2008).

V rámci námi řešeného rekreačního areálu je zaměření na cílovou skupinu dle časové kategorizace na popracovní či polodenní. Tedy především pro místní obyvatelé a obyvatele liberecké aglomerace. Ze specifikace časové rekreace vyplývá i prostorová, tedy spadá především pod příměstskou. Z hlediska druhu rekreace jsou v lokalitě umožněny téměř všechny výše zmíněné činnosti mimo rybaření. Jedinci si tak mohou vybrat na základě svého duševního a fyzického rozpoložení.

Vztah přírody a člověka účelně vystihuje Rada pro životní prostředí při vládě (1981), kdy v publikaci Rekreace v krajině říká, že „…žádná doba v minulosti se tolik nesoustředila na racionalismus a technizaci jako epocha naše. Z toho však nelze paušálně usuzovat, že by dnešní racionální člověk, opět jen z racionálních důvodů, vyhledával určité typy krajiny. Přesto, nebo právě proto, potřebuje člověk v tomto světě kus světa jiného, kontrastního, kde by mohl být více sám sebou, kde tak striktně nepůsobí zákony racionálna.“ Tento výrok, i přes dobu minulého režimu, shledávám stále aktuálním i v éře naší. Neustále narůstá potřeba trávit volný čas mimo domov, na nových, neokoukaných místech. Místech, kde převládá přírodní složka a člověk tak může zapomenout na starosti a ruch města, zklidnit myšlenky a dopřát tělu relaxaci.

Rekreační potenciál území udává souhrn ekologických, kulturních, vegetačních a sociálních faktorů určujících maximální schopnosti působení území na rekreační aktivity člověka. Na tento pojem se vážou další jako například rekreační atraktivita území neboli souhrn rekreačně vysoce vhodných přírodních, historických, kulturních a sociálních podmínek území či rekreační dostupnost území udávající vzdálenost místa rekreace vzhledem k jejímu času omezení. Důležitým prvkem je samotná atraktivita území. V podstatě se jedná o souhrn rekreačně vysoce vhodných přírodních, historických, kulturních a sociálních podmínek území.

Dále pak rekreační kapacita území (únosnost krajiny podle jejího rekreačního zatížení) a rekreační efekt území (míra vytížení potenciálních rekreačních schopností území).

V obdobném duchu se definuje rekreační únosnost území, tedy schopnost území unést reprezentativní soubor na ní provozovaných rekreačních aktivit. Právě rekreační únosnost území je nezbytný faktor při plánování sportovních areálů. Cílem je stanovení únosnosti odhadem mezní hodnoty počtu osob provozující formy rekreace pro danou lokalitu. Únosnost rozdělujeme do pěti složek - fyzicky únosná, ekologicky únosná, ekonomicky únosná, socio-kulturně únosná a psychologicky únosná kapacita (Schneider, aj. 2008).

Množství osob a jeho omezení v podobě maximálního počtu pro dané prostranství a jeho využívání limituje fyzicky únosná kapacita. Zabraňuje fyzické destrukci místa vlivem neuspořádaného, nekontrolovaného a přesyceného užívání. Je specifikována konkrétním počtem

18

osob, který snese daný systém jak nárazově, tak při pravidelném opakování, a během něhož nevzniknou nenávratné škody. Pro volné otevřené prostory je obtížné určit přesný počet maximálního využívání. Především protože se jedná o neohraničené, nekontrolované území, kde se nevybírá vstupné a ve kterém je pohyb osob svévolný. Ekologicky únosná kapacita vymezuje maximální úroveň dlouhodobé turistické zátěže, ze které vyjdou dotčené ekosystémy bez trvalých následků. Výsledná hodnota této kapacity je směrodatnou při zřizování parkovacích ploch v místech nástupu do řešené oblasti. Ekonomicky únosná kapacita je hodnota vycházející z Paretova optima a pomocí optimalizační rovnice určí dlouhodobě udržitelný kompromis mezi ekonomickou vytížeností a kvalitou ŽP v řešené lokalitě. Určuje také míru maximálního ekonomického přínosu cestovního ruchu pro řešenou oblast.

Sociokulturně únosná kapacita udává hranici rozvoje cestovního ruchu. Pokud je překročena, aktivita cestovního ruchu způsobuje negativní a nevratné změny v místě v podobě narušení lokálního životního stylu, ztrátě identity či změny v hodnotové hierarchii. Aby se této negativní změně zabránilo, je žádoucí zjistit maximální počet návštěvníků daných prostranství, při kterém rekreace nebrání výkonu životních potřeb místních obyvatel. Psychologicky únosná kapacita indikuje pomocí subjektivních ukazatelů maximální stupeň rozvoje cestovního ruchu v podobě intenzity návštěvnosti, která je stále kompatibilní s daným typem turistického vyžití, vyhledávaným v dané lokalitě. Tato kapacita koresponduje s dosavadními zkušenostmi a očekáváním návštěvníků. (Schneider, aj. 2008, s. 15–17)

Pro využívání krajiny k rekreačním účelům je nutné určit limity užití dané krajiny.

V primární rovině je nezbytné specifikovat velikost dotčeného segmentu krajiny. Dále posuzujeme fakt, zda se jedná o limity přímo tvořící rekreační potenciál krajiny (limity vnitřní) nebo limity, které jsou následkem jiných prvků v krajině a ovlivňují rekreační využitelnost krajiny (limity vnější). Vnitřní limity je možno názorně specifikovat jako například již vybudované rekreační areály, v soukromém vlastnictví, oplocené a zpoplatněné (památkové zóny, skalní města, části pláže). Oproti tomu limity vnější jsou rozšířenější a jsou přímo závislé na přírodních poměrech a lidských požadavcích. Pod tento druh limitů spadají ochranná pásma vod, zemědělská půda, ochrana přírody, dálnice, železniční koridory apod. Limity ve využívání krajiny jsou mimo zmiňované omezení přístupnosti či technického rozvoje i v estetickým narušení krajinného rázu a rekreačního potenciálu. Na základě impaktů rekreační využitelnosti krajiny a turismu jsou vytvořena nezbytná omezení, která se musí pro vhodný chod rekreace v území dodržovat. Koherentní složky úzce spjaté s rekreací popisuje Schneider, aj. (2008, s. 21-24), kdy určuje jednotné parametrizace příměstské rekreace na základě funkčních prostorových limit, limit dostupnosti a únosnosti.

S rostoucím zájmem obyvatel měst o krátkodobou rekreaci se klade stále větší postulát na kvalitní dopravní podmínky a vhodnou dopravní obslužnost. Vzdálenost mezi sídlem a místem

19 potřebných dopravních podmínek individuálního motorismu a současně zabezpečení ochrany ŽP a krajiny v lokalitách exponovaných rekreačním zájmem před negativními důsledky rozvoje silniční dopravy.

Neméně důležitou složkou využití území pro rekreační účely je identifikování rekreačních účinků lesních porostů. Ty jsou v zájmovém území hojně zastoupeny masou jehličnatých různověkých porostů. Jedním z pojmů, pevně spjatých s účinky lesních porostů, je rekreační potenciál lesa, tedy souhrn ekologických, vegetačních a hospodářských podmínek lesa, určujících maximální schopnosti jeho působení na rekreační aktivity člověka. Rekreační funkce lesa udává syntetické působení hygienických, zdravotních, léčebných, estetických a psychoemociálních účinků lesa na regeneraci fyzických a psychických sil člověka. Rekreační efekt lesa určuje stupeň využití potenciálních rekreačních schopností lesa pro požadované potřeby rekreace. Konkrétní specifikace na jednotlivé porosty v lese opět zkoumají potenciály ekologických, vegetačních a hospodářských faktorů, struktury a vlastnosti porostu určujících jeho maximální schopnosti rekreačního působení nebo stejně jako u lesů míru využití potenciálních rekreačních schopností porostu pro konkrétní rekreační činnosti (Schneider, aj., 2008). Pro určení a specifikaci vhodnosti lesů k rekreačnímu využití je nezbytné vypočítat dle poněkud složitějších vzorců rekreační potenciál lesních porostů. V tomto případě se vychází z grafů funkcí, které vytvořil Ústav tvorby a ochrany krajiny LDF MZL v Brně (viz kapitola 3. 4).

20