nejpoužívanější podklad papír, dále zmiňuje pergamen, hedvábí, rýžový papír nebo japonské a čínské papíry zhotovované z přírodních vláken. Pro akvarelovou malbu je vhodné používat papír s větší gramáží. Tyto papíry se během práce nevlní a dokáží absorbovat vetší množství vody. Před malbou lze podklad upravit navlhčením plochy vodou, což během tvorby přispívá k rozpíjení barev mezi sebou. Barvy lze ale také nanášet do suchého podkladu. a schnoucím olejem. Dále to je pojidlo, které zastupuje lněný olej a terpentýnové ředidlo.
Malíři v této technice nejvíce upřednostňují čerstvý lněný olej, který je řidší a tím přijímá mnohem větší množství pigmentu, oproti uleželému oleji. Slánský (1974, s. 157) uvádí, že
„barvy třené se lněným olejem mají poněkud emailový charakter." Tento charakter Slánský (1974) vysvětluje tím že, vychází z použití terpentýnového pryskyřičného laku nebo laku kopálového. Jako další pojidla lze také použít makový či ořechový olej.
Charakterovou vlastností olejových barev je pomalé tuhnutí barev. Malíř může dílo zpracovávat po dobu několika dní a nemusí se strachovat z uschnutí barev.
Techniky olejomalby
Techniky olejomalby dělíme, podle způsobu nanášení a počtu vrstev.
Dělení dle způsobu nanášení:
Nejčastější způsob nanášení barev je pomocí štětce. Malba pomocí štětců je tenká a přesná.
Dalším způsobem je nanášení barvy přímo z tuby nebo pomocí malířské špachtle. Tento styl je označován jako pastózní. Obrazy obsahují velké množství husté barvy, což vede k zdlouhavému procesu schnutí.
26
Dělení dle počtu vrstev:
Vrstvená technika patří mezi klasické techniky olejomalby. Malíři v této technice uplatňují užití tzv. podkresby, která vychází z pečlivé přípravy. Následně malíř vrství barvu, která je podkladová, též zvaná podmalba. Po zaschnutí podkladové malby nanáší další množství barev a vytváří tím výsledný obraz. Každá nanášená vrstva musí být sušší, než vrstva vrchní. Losos (1994) mezi další techniky vrstvení uvádí techniku „alla prima“, kdy se maluje tzv. na jeden zátah přímo do mokrých barev. Tato technika je mnohem rychlejší než technika vrstvením, zato je pro malíře obtížnější při tvorbě plasticity. Technika alla prima, jak uvádí Slánský (1976), byla nejvíce užívána v impresionismu.
Přípravky k olejomalbě
Jak již bylo v této kapitole o olejomalbě zmíněno, jedná se o techniku poměrně časově náročnou. Malíři často ve své tvorbě užívají mnoha přípravků, které mohou proces schnutí urychlit. Pro tyto potřeby jsou užívány různé oleje. Losos (1994) mezi nejběžnější oleje potřebné k urychlení schnutí uvádí terpentýnový roztok s přísadou 0,5 % kobaltového sikativu. Naopak olej hřebíčkový, levandulový nebo karafiátový schnutí zpomalují.
Všechny olejomalby se musí na konci přelakovat kvůli obraně barvy a celkovému lesklému dojmu. K lakování se dle Lososa (1994) užívají olejopryskyřičné laky nebo čistá pryskyřice. Tyto laky nanášíme pomocí štětce nebo stříkací pistole. Při čištění štětců a malířské palety užíváme terpentýn. Pro zvýšení lesku používáme dle Lososa (1994) damarový lak.
Podklady pro olejovomalbu
Malba olejovými barvami je možná na všechny typy podkladů. Je to způsobené tím, že obsahuje velmi mastná pojidla. Malíři často v milosti olejovou malbu tvořili na dřevěné desky. „Dřevěné podložky se udržely v olejomalbě dlouho, zejména dubové destičky ve vlámské a nizozemské malbě, protože poskytovaly kompaktní pevný a odolný materiál."
(Losos, 1994, s. 86) Tyto desky obsahovaly na zadní straně zářezy, které se zasouvaly tzv.
svlaky zabraňujícími borcení desek vlivem vlhkosti. Současná malba, jak tvrdí Losos (1994), ale malbu na tyto desky užívá již zcela výjimečně.
Dalším podkladem pro olejomalbu je plátno. Nejvhodnější pro malbu je lněné nebo konopné plátno. Při větším formátu se pro své odolné vlastnosti užívá plátno z juty. Plátna nikdy nebělíme, protože tím můžeme způsobit narušení vláken. Nevýhodou je zdlouhavá příprava samotného podkladu. Plátno musíme nejprve napnout na dřevený rám a následně
27 lze přistoupit k samotné malbě. Olejomalba se dle Lososa (1994) používala od 17. stol., také na kovové podložky. Nejčastěji tuto malbu lze spatřit na vývěsních štítech a pamětních deskách. Tento podklad na kovové desky, byl ale podle Lososa (1994) nejméně vhodný k malbě. Vzhledem k nestálosti podkladu byla malba často poškozena.
2. 6 Umělci a jejich klasické pojetí malířské techniky
Jeden z mnoha umělců, kteří pracovali s technikou olejomalby, byl francouzský impresionista Paul Cézanne. Tento umělec měl velký vliv na malířství ve 20. stol. Věnoval se výtvarným otázkám v oblasti vztahů barev, prostoru a tvaru. K těmto otázkám se později věnovalo mnoho Cézannových následovníků. Mezi jeho nejznámější díla patří tvorba z období, kdy žil ve francouzské Provence.
Obr. č. 2: Hora Sainte – Victoire, Paul Cézanne
„Lze si všimnout malířovi záliby v pevných a kompaktních strukturách, se kterými se snoubí síla a energie jeho osobnosti. Barva, kterou si impresionisté cenili pro její nemateriální kvality, zde byla Cézzanem použita, aby vrátila předmětům tvar.“
(Ricketts, 2005, s. 189)
Dalším představitelem impresionismu a taktéž kubismu, byl abstraktní malíř František Kupka. Ve svých počátcích se Kupka věnoval realistické tvorbě, až se skrze své nefigurativní malířské tendence dopracoval do čisté abstrakce. S tímto umělcem je také spojován výtvarný směr nazývající se orfismus. Kupka byl nejenom milovníkem výtvarného umění, ale také hudby. Tyto Kupkovi vášně se odrazily v jeho malířském pojetí. Během své tvorby Kupka velmi často experimentoval s barvou.
28 Obr. č. 3: Amorfa – Dvoubarevná Fuga, František Kupka
„Amorfa – Dvoubarevná fuga představuje souhrn všeho dosavadního Kupkova tvoření, ale její konkrétní obsahové vyznění, smysl toho, co divák vidí, zůstává mnohovýznamové.“ (Lamač, 1984, s. 42)
2. 7 Umělci a jejich experimentální techniky
Umělci často ve své tvorbě experimentují s volně dostupnými materiály, čímž vytváří zajímavé výtvarné variace. Jackson Pollock byl americký abstraktní malíř.
Pro tohoto malíře je nejvíce charakterová malba bez použití štětců. Pollockovi obrazy vznikaly tím, že barva vytékala přímo na plátno obrazu. Tento umělec se ani netajil tím, že využití barevné palety je ztrátou času. Další kdo se oprostil od klasické techniky malby, byl francouzský malíř George Mathieu. Tento malíř se věnoval abstraktní tvorbě a to často pomocí hrubého kartáče nebo košťat. Tyto výtvarné pomůcky volil záměrně kvůli vyjádření dynamiky a rychlosti, se kterými svá díla tvořil.
V praktické části skupina dětí pracovala taktéž s alternativními výtvarnými pomůckami. Mezi nejzajímavější techniky projektu patří malba pomocí naplněných vajíček barvou a malba přírodními štětci. Metoda barevných vajec je pro umělce značně obtížná v rámci příprav. Neboť pro výsledný barevný obraz je potřeba naplnit mnoho vajec.
Zato se tato technika velmi podobá tzv. „cákancům“ Jacksona Pollocka. Štětce tvořené z přírodnin jako jsou např. smrkové větve, jehlice z borovic nebo i traviny, lze s nadsázkou přirovnat k tvorbě George Mathieu.
29 Do této skupiny experimentální tvorby rovněž patří holandský malíř a sochař Karl Appel. Rovněž se zabýval abstraktní tvorbou - informelu a byl členem hnutí CoBrA. vzdělávací obsah, dle kterého individuálně vytváří výukový plán. Po teoretické stránce má v současnosti pedagog velké množství témat, metod a příležitostí ke své práci. Opakem může ale jejich praktické užití. Avšak mnoho pedagogů volí stále cestu skrze memorování či tvorbu reprodukcí, které vedou k útlumu žákovi výtvarné fantazie. Mnohdy tento útlum vyústí až k nezájmu o umění a kulturu. Nelze ale o této problematice hovořit v širším měřítku. Stále tu jsou pedagogové a výtvarníci, kteří jsou pro svoji práci doslova zapálení.
Jak již bylo řečeno, v současnosti existuje mnoho publikací, ze kterých začínající ale i stálý pedagogové čerpají náměty k tvorbě, také se nebojí zapojit do větších výtvarných projektů, a co je důležité nechávají žáky svobodně tvořit.