Péče o seniora v rodině - Reziden č ní služby pro seniory v Liberci

Durkheim konstatoval, že v průběhu modernizace se základní rodina stala v souvislosti s nuklearizací méně závislou na širší rodině. Zároveň se ale stala více závislou na státu, protože stát převzal některé z jejich funkcí, např. funkci výchovnou a péči o nemocné. Státní systém zároveň vytvořil záchrannou síť v případě materiálního, ekonomického, zdravotního či psychického ohrožení rodiny.

Paradoxně je tak moderní rodina současně více soukromá i více veřejná. Členové rodiny častěji podřizují soužití svým osobním cílům, a tím se oslabují společná rodinná sdílení a vzájemné chápání potřeb. Dvacáté století přináší postupné rozdělování členů rodiny. Z rodiny odcházejí nejdříve jednotlivci, zpočátku pouze svobodní, později také ovdovělí a stále více rozvedení, je tedy stále méně vícegeneračních soužití.⁸

Rodina je většinou tvořena třemi a čím dál častěji čtyřmi generacemi, a to bez ohledu na to, zdali tyto generace žijí spolu či nikoliv. Intenzivní mezigenerační podpora a výměna přetrvává v průběhu života. Mezigenerační vztahy jsou přínosem pro rozvoj jedince a společnosti. Prodlužování střední délky života není hrozbou, ale příležitostí pro mezigenerační solidaritu. Mnoho starých lidí až do sklonku života zůstává aktivními občany a spíše podporovateli než podporovanými. Intenzivnější

8 Srov. KLEVETOVÁ, D., DLABAČOVÁ, I., Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada, 2008, s. 75.

a dlouhodobou péči ve stáří vyžaduje menšina starých lidí. Adekvátní zdravotní péče zaměřená na funkční zdraví, prevenci a intervenci může významně minimalizovat riziko závislosti a potřebu dlouhodobé péče. Zdravé a aktivní stárnutí může přispět ke zlepšení zdraví, větší sociální inkluzi a spokojenosti, které snižují riziko ztráty soběstačnosti. Bezpečné, bezbariérové a stáří vstřícné prostředí a design, moderní technologie a podpora nezávislosti a samostatného života mohou usnadnit situaci pečovatelům a snížit potřebu poskytování péče nebo její náročnost. Péče je starším lidem poskytována zejména rodinou, partnery a dětmi. Nedá se očekávat, že v následujících letech přestane hrát rodina významnou roli. Role rodiny nemusí spočívat jen v poskytování péče, ale také v zajištění potřebné pomoci a podpory⁹.

Odpovědná a kvalitní péče o blízké nesmí vést ke snížení životní úrovně a zvýšení rizika chudoby. Péče neformálních i profesionálních pečovatelů musí být ceněna a uznávána společností. Ekonomická bezpečnost je předpokladem pro zajištění kvality péče. Poskytování kvalitní péče je podmíněno dostupností profesionální a odborné podpory, emoční podpory a respitních sociálních služeb, včetně sociální podpory. Nedostatek pomoci a sociální izolace ohrožují zdraví pečovatelů, důstojnost a kvalitu péče a zvyšují riziko zneužívání a zanedbávání. Péče o potřeby pečujících nebude dostatečná, pokud nebude podpořena vstřícnou a oceňující atmosférou. Většina neformálních pečovatelů jsou starší ženy. Ústavní péče je často jediným způsobem zajištění péče a pečovatel je tak stavěn před volbu mezi přetížením a „institucionalizací“ (tj. trvalým umístěním do ústavní péče).

Sociální a zdravotní služby by měly být flexibilní, měly by poskytovat podporu a pomoc rodinám i pečovatelům a umožňovat flexibilní přechod mezi formální a neformální péčí a jejich vzájemné doplňování¹⁰.

9 Srov. KLEVETOVÁ, D., DLABAČOVÁ, I., Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada, 2008, s. 80-83.

10 Srov. KLEVETOVÁ, D., DLABAČOVÁ, I., Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada, 2008, s. 85.

16 1.3 Umístění do domova pro seniory

Umístění do domova pro seniory představuje zásadní změnu životního stylu.

Tato změna je spojena se ztrátou zázemí, známého teritoria a s ním spojené identity.

Taková změna je vždycky zátěžovou situací, jejíž intenzita závisí na mnoha okolnostech. Starý člověk ztrácí jistotu orientace a pocit bezpečí známého prostředí, které nezahrnuje jen byt, ale i jeho materiální a sociální okolí. Umístění do ústavu symbolicky potvrzuje ztrátu autonomie a soběstačnosti starého člověka. Tato změna je interpretována jako důsledek postupujícího úpadku různých schopností. Umístění do ústavních zařízení signalizuje blížící se konec života. Také proto je tato změna stresující, život v instituci je poslední fází, po níž přichází smrt.¹¹

Z tohoto důvodu je důležité kvalitní přijetí nového klienta do domova pro seniory. Pro seniora je výhodné, pokud jde o změnu, která se předem naplánuje, k níž dojde na základě dobrovolného rozhodnutí, když si senior sám zvolí zařízení, v němž by chtěl žít. Je důležité, aby byl senior připraven na tento způsob řešení své životní situace. Výhodou je pro seniora, pokud zná prostředí, do kterého se bude stěhovat, pokud má informace o tom, co ho v zařízení bude čekat.

V tomto procesu může velmi účinně pomoci rodina, přátelé, sousedé z původního bydliště, kteří seniora navštěvují. Spolu s příchodem klienta do zařízení vzniká individuální plán, jenž pomůže všem zúčastněným v úspěšném zvládnutí tohoto náročného období. Je třeba, aby nový obyvatel domova byl podpořen v navázání nových přátelských a sousedských kontaktů, aby dostal příležitost vykonávat aktivity, jež mu připadají smysluplné. ¹²

11 Srov. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 1999. s.

384.

12 Srov. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi,Praha:Portál,2005.s.182.

V domovech je řada různých aktivit, které seniorům pomáhají v naplňování smysluplného života. Jedná se například o ruční práce, keramické dílny, které jsou v těchto domech velkým přínosem i v rámci ergoterapie.

Mnohdy se stává, že dochází k frustraci ze ztráty zázemí, protože soukromí vlastního domova představovalo určitou jistotu. Anonymní instituce tuto funkci plnit nemůže. Starý člověk ztrácí pocit bezpečí a reaguje různými obrannými mechanismy. Projevuje se tendence k potvrzování jistoty vztahu s dětmi a vnuky.

Může na sebe upoutávat pozornost somatickými stesky, má-li málo kontaktů, může se přehnaně upínat na někoho z personálu, což může být velice zatěžující. Starý člověk potřebuje dosáhnout přijatelné rovnováhy mezi potřebou autonomie a potřebou jistoty a bezpečí. Umístění do domova důchodců je spojeno s nutností vzdát se přinejmenším části své autonomie. Starý člověk ovšem potřebuje někam patřit.

V nové situaci získává pouze relativně autonomní roli obyvatele určité instituce¹³. Dochází také ke ztrátě motivace k různým aktivitám, které byly dříve nezbytné (např. úklid, vaření, nákup). Některým lidem může chybět smysluplná činnost, na kterou byli zvyklí. Mnohdy si nejsou schopni najít novou aktivitu a trpí prázdnotou svého denního programu. V ústavním zařízení mohou staří lidé ztrácet snadněji své kompetence, jelikož je přestanou využívat. Tendence personálu se starými lidmi manipulovat a pomáhat jim i tehdy, když to není nutné, vede postupně k vypěstování závislosti a syndromu naučené bezmocnosti. Starý člověk potřebuje mít kontrolu nad svým životem, chce o sobě rozhodovat, nechce být pasivním, manipulovaným objektem. V rámci života v ústavu je možnost samostatného rozhodování omezená. Starý člověk je za těchto okolností automaticky chápán jako bytost, která má omezené kompetence, a proto potřebuje, aby mu někdo pomáhal. Staří lidé si uvědomují, že život v domově pro seniory je zpravidla poslední životní fází. Tato změna je jimi chápána jako definitivní, předurčuje jejich budoucnost, která ještě zbývá. Mohou se objevit deprese, apatie, vyhasnutí i nerealistické představy, s nimiž se starý člověk identifikuje.

13 Srov. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 1999. s.

385.

Zařízení rezidenčního typu neposkytují největší podíl pomoci, tu poskytují nesoběstačným seniorům jejich rodiny, individuálně s využitím podpory terénních sociálně-zdravotních služeb. Zařízení trvalého nebo dlouhodobého pobytu pro nesoběstačné seniory mají být nadále zachována, jejich postavení však nemá být prioritní. Již je překonána původní představa spjatá s dobrými úmysly a po určitou dobu ve shodě s nimi realizována, že totiž starý člověk ztrácející praktickou soběstačnost, patří vždycky do nějaké instituce (Haškovcová, 1992, s. 334). Moderní trend je, aby prioritní byla domácí či rodinná péče o seniora, i když se dnes spíše hovoří o krizi modelu rodinné péče (domácí péče). Stále je však umístění rodiče (rodinného příslušníka) do trvalého pobytu v sociálním zařízení považováno za poslední východisko, a velká část rodinných příslušníků se chce podílet na péči o svého blízkého. Institucionální péče o staré občany je nákladnější než rodinná péče.

Je však nutnou alternativou pro staré lidi, kteří ztratili nebo nemají žádné blízké příbuzné, případně pro ty rodiny, které by péči o starého člověka již plně nezvládaly.

1.4 Procesy adaptace

Adaptace na umístění do pobytového zařízení probíhá v několika fázích, které závisí na okolnostech, za jakých senior do zařízení přichází. Pokud je umístění do zařízení v podstatě nedobrovolné, pak se u seniora nejprve dostavuje fáze odporu - staří lidé mohou být negativističtí, agresivní a hostilní vůči personálu i ostatním seniorům. Je to obranná reakce, projev frustrace a negativních emocí, které prožívají, protest proti násilné změně jejich života, kterou považují za nespravedlivou.

Po zjištění, že odpor nevede k očekávanému efektu, se dostavuje fáze zoufalství a apatie. Přichází rezignace, ztráta zájmu o sebe i své okolí. V důsledku nezvládnuté adaptace mohou v krajním případě senioři i zemřít. V. Pacovský (1994) uvažuje v této souvislosti o smrti z maladaptace. Poslední fází je pak fáze vytvoření nové pozitivní vazby - navázání nového vztahu, např. s někým z personálu nebo s jiným

obyvatelem domova či zvířetem, sdílení nové situace a nalezení nového smyslu života¹⁴.

1.5 Demence

Vzhledem k tomu, že se práce zabývá seniory pobírajícími příspěvek na péči ve III. a IV. stupni, zabývá se proto tato kapitola tolik diskutovanou demencí, která se u těchto klientů ve většině případů vyskytuje. Poruchy chování ve stáří se prakticky vyznačují s poruchami kognitivních funkcí, respektive poruchami intelektu. Vzhledem k tomu, že jsou poruchy chování nápadné, bývají většinou prvním znakem, který vzbudí pozornost. Ve svých důsledcích jdou často příznakem, který vede k odhalení demence. ¹⁵

Stařecká demence je onemocnění, které provází lidstvo již odpradávna.

V moderní medicíně je pod pojmem demence zahrnuta celá skupina chorob. Příčina a léčba těchto chorob není zcela prozkoumána, existují však možnosti k oddálení nástupu chorob a zpomalení degenerativního procesu. Podle odborníků dochází k nárůstu lidí s demencí, hovoří se dokonce o tiché epidemii. V současné době v ČR je postiženo jednou z forem demence, Alzheimerovou chorobou, 50 – 70 tisíc osob.¹⁶

Demence postihuje lidi převážně v seniorském věku (90 % lidí postižených demencí jsou senioři nad 65 let, 10 % lidí postihuje demence již v rozmezí 45-50 let).

Jde o progresivní, stále se zhoršující stav. S vyšším věkem roste i výskyt demence (některé zdroje uvádí, že např. do 70 let je jen 5 % výskytu, zatímco po 90 letech je to až 50 % výskytu). Jde o klinický syndrom, který vzniká na základě organického postižení mozku. Existují různé typy, respektive příčiny demence. Alzheimerova choroba je nejčastějším typem demence, její příčina je neznámá. Víme jen,

14 Srov. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 1999. s.

386-387.

15 Srov. PIDRMAN, V., KOLIBÁŠ, E. Změny v jednání seniorů. Galen. 2005.s. 15.

16 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. České ošetřovatelství 10. Manuálek ze sociální gerontologie. Brno:

NCO NZO, 2006, s. 48.

že dochází k zániku mozkových buněk a k ubývání acetylcholinu, což je látka, která zajišťuje přenos informací mezi mozkovými buňkami.

Vzniká pomalu a nenápadně a plynule se rozvíjí. K rizikovým faktorům jejího vzniku patří: dědičnost a vysoký věk¹⁷.

Demence se projevuje individuálně, ale má i společné znaky. Aby se mohlo začít uvažovat o diagnóze demence, musí se poruchy u člověka projevovat současně ve 3 oblastech – kognitivních funkcí, funkčních schopností (pracovní a sociální oblast a celková soběstačnost) a chování. Tyto projevy musí být pozorovány setrvale a dlouhodobě a diagnózu i léčbu stanoví lékař. Je zde nutná spolupráce lékaře s rodinou, s dalšími odborníky a pečovateli, protože člověk s demencí sám není schopen (zvlášť v pozdějším stadiu) o svých obtížích objektivně vypovídat¹⁸.

Kognitivní funkce - postupná ztráta paměti (zpočátku hlavně krátkodobé), ale i celková porucha ostatních intelektových činností, jako jsou myšlení, paměť, pozornost, řeč, schopnost vyjádřit se. Člověk si často nevzpomene, co dělal před hodinou, ale vybavuje si události a osoby z let dávných. Lze na něm pozorovat zmatenost. Postupně klesá slovní zásoba, chápavost, soustředění, abstrakce atd.

Později se ztrácí schopnost číst i psát, počítat, porozumění dějům filmů, slovním projevům, pochopení nových a neznámých situací. Neudrží pozornost, nedokončí započatou větu, obtížně se rozhoduje, nakonec nepoznává ani své blízké.

Funkční schopnosti - tzv. aktivity každodenního života. Je narušeno poznávání a používání předmětů a patrná je zmatenost a dezorientace v čase a prostoru. Člověk se stává nepraktickým, nedokáže si zařídit záležitosti, které běžně vykonával. Někdy se ztrácí a bloudí, a to i v místech, které znal. Může se i zmateně a nepřiměřeně oblékat, někdy se může objevit i polosvlečený nebo nahý. Zanedbává svou výživu a pitný režim. Nedokáže samostatně dodržovat hygienu. Jestliže je člověk s pokročilou demencí trvale sám v bytě, může se stát sobě i ostatním nebezpečný.

Je zde riziko, že zapomene puštěnou vodu, plyn, otevřený byt, pustí do bytu cizí lidi,

17 Srov. HAJDOVSKÁ TLUSTÁ, K. Demence – palčivý problém i výzva dnešní doby. Dostupné z:

http://www.haj-tl.wz.cz/htm/DEMENCE.htm [citováno 10.01.2011].

18 Srov. HAJDOVSKÁ TLUSTÁ, K. Demence – palčivý problém i výzva dnešní doby. Dostupné z:

http://www.haj-tl.wz.cz/htm/DEMENCE.htm [citováno 10.01.2011].

nechá se oklamat při placení, nedokáže uhasit oheň apod. Časem potřebuje nepřetržitý dohled a pomoc, osobní asistenci.

Chování - projevují se např.: náladovost, urážlivost a hádavost, ztráta zájmu o osoby, věci a dřívější záliby, neklid a roztěkanost, jindy ustrašenost, apatie a deprese, celková změna charakteru i osobnosti. Nedokáže situaci objektivně zhodnotit, stává se nespolehlivým a může na ostatní působit, že i lže. To, že se stále méně orientuje a méně věcem kolem sebe rozumí, jej může i rozzlobit, domnívá se, že mu lidé dělají naschvály a může být až agresivní. Může být také urážlivý, vztahovačný, podezíravý, projevovat se egocentricky, uzavírat se do sebe a být tichý nebo až negativistický¹⁹.

1.5.1 Senior s demencí v pobytovém zařízení

Čím déle může senior s demencí setrvat ve svém přirozeném prostředí, tím lépe. Někdy však situace dospěje tak daleko, že je třeba jednat o jeho umístění do domova seniorů, případně do specializovaného zařízení pro lidi s demencí.

Jde vždy o závažné životní rozhodnutí, o změnu, která mu trvale změní celý jeho dosavadní způsob života. Toto rozhodnutí by se mělo uskutečnit z vůle samotného seniora a neměl by na něj být činěn nátlak. Vždy zde hraje svou roli úroveň etiky a rovněž zde probíhají hluboké emoce.

Mělo by být samozřejmé, že příbuzní a osoby blízké budou i nadále se seniorem udržovat pravidelný kontakt a emocionální vazby. Úroveň služeb v zařízeních se liší podle přístupu vedení a personálu, jejich lidských a odborných kvalit, podle vnitřních pravidel i objektivních kritérií, která se tam uplatňují.

V současné době se kvalita těchto služeb měří standardy kvality poskytování sociálních služeb. Dle těchto standardů se dále odvíjí další přístup ke klientům, jakož i individuální plánování s klienty, kteří jsou umístěni do těchto zařízení. Klienti služeb potřebují pociťovat kvalitní, bezpečnou a odbornou péči, upřímný zájem o řešení svých problémů. V zařízeních pro klienty se ukazuje jako velmi náročná péče o klienta s demencí, který trvale projevuje svůj psychomotorický neklid. Tento

19 Srov. HAJDOVSKÁ TLUSTÁ, K. Demence – palčivý problém i výzva dnešní doby. Dostupné z:

<http://www.haj-tl.wz.cz/htm/DEMENCE.htm> [citováno 10.01.2011].

neklid nelze ani rozumovými ani citovými či aktivizačními prostředky na delší dobu zmírnit. V podstatě by bylo potřeba, aby jej nepřetržitě doprovázel osobní asistent a zajišťoval jeho potřeby i bezpečí. Problém je v tom, že zařízení zpravidla nemívají tolik personálu, aby mohly být takové nároky pokryty. Řešení pomocí zklidňujících léků nebo používáním prostředků omezujících pohyb není přípustné. Záleží již na přístupu každého zařízení, jak si s nároky těchto klientů poradí, aby byly služby rozdělovány rovnoměrně a byl pro ně vypracován zvláštní plán péče²⁰.

1.6 Důvody k umístění seniora do rezidenčního zařízení

Nesoběstačnost seniora bývá obrovskou zátěží pro celou rodinu. Senioři dávají přednost pobytu v rodinném prostředí. I když by rodina chtěla zabezpečit péči o nesoběstačného seniora v domácím prostředí, rodinní příslušníci na tuto situaci nejsou vždy připraveni a chybí jim možnosti, finanční i praktické, k zajištění domácí péče. Mezi důvody, vedoucí k umístění seniora do zařízení patří zejména omezení možností zaměstnání, případně hrozba ztráty zaměstnání, kdy pečovatel musí především ekonomicky zabezpečit svou rodinu, dále nezvládnutí potřebné odborné péče, s ohledem na stupeň soběstačnosti seniora, na jeho zdravotním stavu, případně fyzické i psychické zdatnosti a také časové náročnosti poskytované péče.

Ústavnímu pobytovému zařízení se nevyhnou zvláště senioři se zdravotním postižením. Ve vyšším věku klesá soběstačnost seniorů, což je ovlivněno těmito biologickými a sociálními faktory:

· biologické faktory: chronická onemocnění, pohybové, smyslové, neurotizující a neurologické poruchy, citová labilita, psychická a psychiatrická onemocnění, poruchy vědomí, stability, paměti a orientace, inkontinence, špatná komunikace a nízká výkonnost, více současných onemocnění závažnějšího charakteru, poruchy vyžadující

20 Srov. HAJDOVSKÁ TLUSTÁ, K. Demence – palčivý problém i výzva dnešní doby. Dostupné z:

<http://www.haj-tl.wz.cz/htm/DEMENCE.htm> [citováno 10.01.2011].

používání kompenzačních pomůcek, úbytek tkání, svalové hmoty, kloubní a kostní onemocnění, úrazy, senzorické poruchy (zhoršení sluchu a zraku);

· sociální faktory: zejména osamělost a izolace, nízký příjem, špatné bytové poměry, obtížná dostupnost pomoci, vazba k rodině, ztráta blízké osoby, nedostatek informací stěžující orientaci²¹.

1.7 Současné demografické trendy v ČR

Statistické výzkumy ukazují, že podíl seniorů v naší společnosti se zvyšuje.

Tento trend je ovlivněn mnoha faktory, např. vědeckým pokrokem v oblasti zdravotnictví, kvalitnějšími životními podmínkami, životním stylem, menším počtem narozených dětí a mnohými dalšími. Odborníci zpracovávají demografické studie, které se zabývají prognózami struktury obyvatelstva i z dlouhodobého hlediska.

Českým statistickým úřadem byla v roce 2009 zpracována projekce obyvatelstva, která má za cíl přiblížit možný populační vývoj v ČR do roku 2065 a předpokládané změny ve věkovém složení obyvatelstva.

Podle odborníků poroste střední délka života, a to jak u mužů i u žen. V roce 2008 je u mužů uváděna hodnota 74,0 let, u žen 80,1 let. V roce 2030 je odhadován nárůst hodnoty u mužů na 79,5 let a u žen 85,1 let, v roce 2065 již tato hodnota dosahuje u mužů 86,5 let a u žen 91,0. Jedná se o odhady střední varianty projekce.

Podle střední varianty vytvořené projekce poroste i podíl obyvatelstva ve věku nad 65 let, v roce 2008 činil podíl těchto osob 14,6 %, pro rok 2030 se odhaduje nárůst na 23,1 %, v roce 2065 dokonce na 32,2 % (viz příloha č. 2).

Přitom se očekává, že počet obyvatelstva celkem bude spíše klesat či stagnovat (viz příloha č. 3)²².

21Srov. BUIJSSEN, H. Demence. Praha: Portál, 2006, s. 124.

22 Srov. ČSÚ. Projekce obyvatelstva České republiky do roku 2065.

Z dalších statistických údajů vyplývá, že v Libereckém kraji žilo v roce 2009 celkem 439 tis. obyvatel, z nichž 62,7 tis., tj. 14,3 % je starších 65 let²³. K postupnému nárůstu počtu obyvatel v seniorském věku dochází již od počátku 90.

let (viz příloha č. 4). Konkrétně v městě Liberec žilo v roce 2009 101,6 tis. obyvatel, z toho je v seniorském věku téměř 15,4 tis., tj. 15,1 %.²⁴

S ohledem na demografické prognózy se zájem o seniory jeví jako oprávněný. Je třeba počítat s tím, že tato skupina obyvatel má svá specifika, systém péče o ně tak bude nabývat na významu.

1.8 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

Shora uvedený zákon vstoupil v platnost od 1. 1. 2007. Jde o první právní normu, která řeší problematiku sociální péče, sociálních služeb komplexně. Zavádí

In document Reziden č ní služby pro seniory v Liberci (Page 14-0)