Chlapci Dívky 1. stupeň 2. stupeň
Bezmocný 7 12 1 18
Smutný 3 20 4 19
Osamocený 4 9 0 13
Naštvaný 7 13 3 17
Bezbranný 4 9 0 13
Chtělo se mi
brečet 1 15 1 14
Smál jsem se 3 1 0 4
Bolelo mě to 5 9 5 9
Chtěl jsem
to oplatit 6 6 3 9
Chtěl jsem
se pomstít 4 8 3 9
Chtěl jsem utéct 3 12 2 13
Chtěl jsem být
v jejich partě 1 1 1 0
Jiná odpověď 1 8 1 8
Bez odpovědi 4 0 0 4
Zdroj: vlastní zpracování
Tato tabulka nám ukazuje počet odpovědí u 52 respondentů. Otázka se týkala pouze šikanovaných dětí a nebyla povinná. Odpověděl pouze ten, kdo chtěl. Mým záměrem nebylo
v žádném respondentovi vyvolávat negativní vzpomínky, a proto jsem dobrovolnost nechala čistě na žácích. Nejvíce dívek odpovědělo, že se cítily být smutné, naštvané, chtělo se jim brečet a chtěly utéct. Chlapci se nejvíce cítili být bezmocní, naštvaní a chtěli to oplatit.
Několik žáků vyplnilo i kolonku jiná odpověď. Zde zazněly odpovědi: cítil jsem pomstu, částečně jsem to ignorovala, 2x „rozbít jim hubu“ a kopat je do hlavy, nekomentuji, cítil jsem vztek, cítila jsem se nemocně, cítil jsem se samostatně, neměl jsem co dělat, nijak jsem se necítila, spíš to ignorovala.
8.5 Shrnutí výsledků šetření
8.5.1 Vyhodnocení hypotéz
H1: S šikanou mají větší zkušenost chlapci než děvčata.
Provedeným výzkumem jsem dospěla k závěrům, že na základní škole, kde byl výzkum proveden, se svědky šikany stala více než polovina dotazovaných. 51 respondentů ze 131 se s šikanou setkalo tváří v tvář, neboť právě tento počet žáků odpověděl, že jim je, či bylo ubližováno. Z výzkumu jsme se dozvěděli, že chlapci (v roli agresora) se podílejí na šikanování více, než děvčata, ale děvčatům je více ubližováno.
H2: S šikanou se setkávají častěji žáci druhého stupně základních škol.
Z výzkumu také vyplynulo, že s přibývajícím věkem, klesá spokojenost v kolektivu.
Za dobrý kolektiv se považuje 3. a 4. ročník, kdy ve 3. ročníku odpověděli kladně všichni žáci. V 5. ročníku už převažovaly záporné odpovědi, 6. ročník tento pokles trochu mírně vyrovnal, neboť do 6. ročníku chodí rádo 8 žáků z 15 dotazovaných. Pokles pokračuje 7. ročníkem, následuje 9. ročník a nejhorším kolektivem se cítí být „osmáci“. Třída se 100%
shodla na tom, že se nepovažuje za dobrý kolektiv. Tento fakt mi potvrzuje i druhou hypotézu mého výzkumu.
8.5.2 Další získané poznatky
Šikana na této škole se nejčastěji odehrává ve školní třídě, mimo školu a v šatnách.
Tedy většinou tam, kde není vyučující. Agresoři, tak využívají nestřežených chvilek a snáze se tak dostanou k obětem. Není žádným tajemstvím, že agresoři mají často své hlídky ve dveřích třídy a blíží-li se pedagog, který má službu na chodbě, včas upozorní agresora, aby své aktivity zanechal. V dotazníku se k šikaně přiznalo 11 dotazovaných, z toho bylo 9 chlapců a 2 dívky. Kromě 2 chlapců byli všichni žáci druhého stupně. Je zajímavé, že agresorů je ve třídě vždy více a jen ojediněle se agresor vyskytuje ve třídě sám. To nám potvrzuje i fakt, že žáci tíhnou k tvoření skupinek, jak pozitivního, tak i negativního charakteru. 17 žáků, kteří do skupinek ve třídě nepařili, bylo zároveň i obětí šikany. Z toho bylo 13 dívek a 4 chlapci. Celkem bylo 51 obětí, tzn., že ani to, že je žák členem nějaké skupinky či partičky ve třídě mu nezaručí ochranu před agresorem/agresory.
78% všech respondentů zná někoho ze školy nebo svého okolí, kdo ostatní šikanuje.
Velká část respondentů by se šikanovanému žákovi snažila pomoci, buď vstoupením
do konfliktu, oznámení učiteli nebo napomenutím agresora viz. otázka č. 14. Otázkou ovšem je, zda by tomu tak v reálné situaci skutečně bylo. Nikdo z lidí, zvláště pak dětí, se nechce stát sám ohroženým, případně další obětí agresora.
V dětském kolektivu, kterému vévodí šikana, jsou časté situace, kdy se oběti nikdo nezastane. Je to z důvodu lhostejnosti, strachu z agresora a neoblíbenosti oběti. Říčan (2010, s. 130) uvádí poslední zmíněnou variantu jako tu nejkomplikovanější, protože třída chování agresora považuje za eticky přípustné. Nelze tedy bojovat s šikanou tam, kde je schvalována.
Prvním krokem k řešení je tedy to, aby třídní kolektiv šikanu odsuzoval a netoleroval. Jedině tak, bude možné šikanu potlačit.
I přesto, že celých 88% respondentů tvrdí, že je v jejich třídě někdo neoblíbený, nemají sklony dávat mu to najevo. Většina žáků si tohoto neoblíbeného / nesympatického žáka nevšímá a chová se k němu, jako ke všem ostatním spolužákům nebo s ním nevyhledává kontakt. 5 chlapců nesympatickému či neoblíbenému spolužákovi nadává, pomlouvá ho nebo ho dokonce bije. Jedna dívka se přiznala k pomluvám. Překvapivé je ale to, že 3 z 5 žáků jsou žáky 3. ročníku, který je nejméně problémovým. Zbývající žáci jsou žáky 9. ročníku, dívka je žákyní 6. ročníku. Zde bych chtěla upozornit na vysvětlení pojmu šikana zvláště u dětí prvního stupně. Domnívám se, že tito tři hoši, a průzkum to dokazuje, nemají ponětí o tom, čeho se svým chováním dopouštějí. V dotazníku se totiž u žáků 3. ročníku nikdo k šikaně nepřiznal, avšak nelze vyloučit fakt, že si své chování uvědomují, ale nepřiznali to.
Frekvence šikanování je různá. 10% obětí je šikanováno téměř každý den, 7% tvrdí, že k šikaně dochází několikrát týdně, 9% dotázaných se s šikanou setká několikrát do měsíce a 12% odpovědělo, že nelze určit, jak často. Je třeba si uvědomit fakt, že těchto 50 žáků každé ráno vstává se strachem, jestli se náhodou dnes nestane terčem posměchu či fyzického napadení. Bylo by zajímavé shlédnout i studijní výsledky těchto žáků, protože napětí, se kterým se potýkají, může značně ovlivnit i jejich prospěch a soustředěnost při vyučování.
Přestávky, které by měly sloužit žákům hlavně k odpočinku a relaxaci, jsou pro šikanované žáky stresovou chvilkou mezi předměty. Nelze se tak tedy divit jejich nesoustředěnosti, zhoršenému prospěchu či zvýšenému neklidu v hodinách. Pedagogové by neměli změny chování u žáků ignorovat a nechávat bez řešení, neboť z velké většiny se za touto změnou skrývá problém.
Ze 77 svědků 60 uvedlo, že se někdo oběti zastal. Když jsem se pak obětí šikany ptala, zda jim někdo pomohl, dostalo se mi 54 odpovědí a to proto, že 3 respondenti odpověděli ano i ne. 32 z 51 obětí odpovědělo kladně, dalších 22 obětí odpovědělo záporně. Nastalá situace
byla pak řešena pouze u 29 žáků a u 4 je stále řešena. Více než polovina dotázaných z řad obětí potvrdila, že nebyla sama, koho agresor/agresoři šikanovali. Žáci také uvádějí, že se cítili být smutní, bezbranní, naštvaní, chtělo se jim brečet a chtěli utéci. Všechny tyto pocity se mohou odrážet na sebevědomí dětí, které je v jejich věku velice důležité, neboť hrozí to, že oporu budou hledat v nežádoucím a pro ně škodlivém prostředí.
ZÁVĚR
Mluvíme-li o šikaně, mluvíme o velkém problému celé společnosti. A především o dětech, které nám utvářejí novou generaci. Může se zdát, že lidský jedinec je silná bytost, avšak právě problematika šikany nám dokazuje, jak „lehké“ může být zničení lidské osobnosti či její poškození. Šikana ve většině případů narušuje osobnostní vývoj oběti.
Zanechává malé i velké jizvy, které nezmizí. Oběti tohoto činu se často stydí přiznat svůj strach. Především se bojí agresorů a reakce okolí. Ne každý pedagog, je v této oblasti řádně proškolen tak, aby věděl, jak účinně a správně zasáhnout. Bohužel ani rodiče si často nechtějí přiznat, že by se obětí šikany mohlo stát zrovna jejich dítě. Všechny tyto skutečnosti mohou ve svém důsledku ovlivnit celý průběh řešení případu, proto je důležité, aby se o tomto problému vědělo co nejvíce. Školy by měly organizovat podpůrné programy. V mateřských školách, ale i školách základních, by se do výuky měly začleňovat hry, jež slouží k uvolnění, emotivnímu rozvoji, komunikaci, rozvíjejí empatii z týmové spolupráce. Hry, které rozvíjí volní vlastnosti, sebevyjádření. Rodiče, by měli být co možná nejvíce informováni, protože informovaný rodič se cítí při výchově jistější, než rodič neinformovaný.
Děti by naopak měly být převedším ubezpečeny, že svěření a vyhledání pomoci není slabost, ale naopak hrdinství, které může pomoci dalším lidem. Je třeba mít na paměti, že nepotrestaná šikana vede k pocitu beztrestnosti pachatele a následně pak pokračování jeho agresivního chování. S přibývajícím věkem se mohou agresivní projevy stupňovat, což může vyústit i v kriminální delikty.
V teoretické části jsem se proto snažila čtenářům problematiku šikany přiblížit. Cílem bylo pochopení tohoto vážného jevu tak, aby si v další části práce, kterou je výzkum na základní škole, byla věnována určitá vážnost a pozornost.
V empirické části zjišťuji, zda se žáci základní školy ve Vratislavicích nad Nisou setkali s šikanou, a jaké s ní mají zkušenosti. Respondenty byli žáci prvního i druhého stupně.
Dotazníky byly rozdány celkem do sedmi tříd, jeden ročník vždy zastupovala jedna třída.
Výsledky výzkumného šetření jsem poskytla i řediteli této základní školy, který s nimi bude dál pracovat, a předpokládám, že bude odkrytou šikanu dále řešit.
Domnívám se však, že by měla být věnována větší pozornost školení pedagogů v dané problematice. Právě jejich odbornost a kvalifikace v této záležitosti je jedním z prvních kroků za cestou ke zmírnění šikany jako takové. Cílem škol by se v následujících letech měla stát
také snaha o to, aby žáci šikanu vnímali, jako jev nežádoucí a agresor, aby pro ně znamenal někoho, kdo společnosti či třídním kolektivům ubližuje a narušuje jej.
Díky předešlým výzkumům na téma šikana shledávám taktéž velký problém v malé informovanosti rodičů, neboť právě za rodiči jde velké procento žáků (v mém výzkumu tj. zhruba 81 dětí). Tito žáci očekávají od rodičů pomoc, která se jim ne vždy dostane. Nemusí to být, ani z důvodu toho, že by se rodiče za své dítě styděli, ale jen třeba neví, jak danou situaci řešit a jak si počínat. Každopádně, vždy je třeba šikanu řešit a následně pečlivě sledovat kolektiv, ve kterém se šikana vyskytla. Nejlepším řešením, i podle odborníků, se jeví agresora a oběť od sebe odloučit tím, že jeden z nich opustí třídu. Tím, se zabrání dalším případným sporům.
V závěru své práce bych chtěla také vyzvednout systémy prevence v zahraničí. Jde o preventivní programy či zkušenosti, které se osvědčily, a procento šikanovaných dětí se díky těmto postupům zmenšilo. Bylo by tedy žádoucí, aby se školy nebály být inovativní a zkusily i možnosti, které se osvědčily jinde.
I přes to, že se výzkum týkal pouze jedné školy a výzkumný vzorek byl poměrně malý, věřím, že s podobnými výsledky bych se setkala na každé škole. Nelze tedy vinu směřovat na školu, ale spíše na společnost samotnou. Děti se až příliš často setkávají s násilím, agresí a zlobou. Je tedy nasnadě, aby se i společnost snažila své děti vychovávat v harmonii, klidu a toleranci vůči druhým.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Literární zdroje
ANTIER, Edwige, 2004. Agresivita dětí. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-808-2.
BENDL, Stanislav, 2003. Prevence a řešení šikany ve škole. 1. vyd. Praha: ISV.
ISBN 80-86642-08-9.
BOURCET, Stéphane, GRAVILLONOVÁ, Isabelle, 2006. Šikana ve škole, na ulici, doma.
Jak bránit své dítě…Praktický průvodce pro rodiče, pedagogy, vychovatele. 1. vyd. Praha:
Albatros. ISBN 80-00-01552-8.
ERB, Helmut, H., 2000. Násilí ve škole a jak mu čelit. 1. vyd. Praha: Amulet s.r.o..
ISBN 80-86299-22-8.
HAŠKOVCOVÁ, Helena, 2004. Manuálek o násilí. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně. ISBN 80-7013-397-X.
KOLÁŘ, Michal, 2005. Bolest šikanování, cesta k zastavení epidemie šikanování ve školách.
2. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7367-014-3.
PEŠATOVÁ, Ilona, 2007. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. 1. vyd. Liberec:
Technická univerzita. ISBN 978-80-7372-291.
ŘÍČAN, Pavel, 1995. Agresivita a šikana mezi dětmi. 1. vyd. Praha: Portál ISBN 80-7178-049-9.
ŘÍČAN, Pavel, JANOŠOVÁ, Pavlína, 2010. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada.
ISBN 978-80-247-2991-6.
VÁGNEROVÁ, Kateřina, a kol. 2011. Minimalizace šikany, praktické rady pro rodiče. 2.
vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-912-5.
VAŠUTOVÁ, Marie, a kol. 2010. Proměny šikany ve světě nových medií. 1. vyd. Ostrava:
Repronis, s.r.o.. ISBN 978-80-7368-858-5.
Internetové zdroje
STEP BY STEP ČR, O.P.S., Začít spolu. In: Step by step, o.p.s, [online]. [vid. 5. 11. 2014].
Dostupné z: http://www.sbscr.cz/?t=1&c=82
VÝCHOVA KE ZDRAVÍ, Zdravá škola. In: Výchova ke zdraví [online]. [vid. 5. 11. 2014].
Dostupné z: http://www.vychovakezdravi.cz/clanky/zdrava-skola.html
PREVKO LITOMYŠL, Podpora školním metodikům prevence. In: Prevko Litomyšl [online].
[vid. 5. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.prevko.cz/_data/afm-uploads/vysetrovani_sikany.p df
SEZNAM PŘÍLOH
Seznam příloh
Příloha A: Dotazník ... 67
PŘÍLOHY
Příloha A: Dotazník Milí žáci,
jmenuji se Lenka Senylníková a studuji obor Speciální pedagogika pro vychovatele na Technické univerzitě v Liberci. Součástí mé bakalářské práce je i krátký dotazník. Tímto Vás prosím o jeho vyplnění. Dotazník je zcela anonymní. Nikam se nepodepisujte. Vaše odpovědi slouží pouze pro potřebu mé bakalářské práce. Dotazník se skládá vždy z jedné otázky a několika odpovědí. Vyberte vždy jen tu odpověď, která je Vám nejbližší. Pokud se spletete, písmenko u odpovědi škrtněte křížkem a zakroužkujte odpověď novou.
Příklad:
Jakou barvu máš nejraději:
a) Modrou b) Červenou c) Bílou d) Zelenou e) Šedou
DĚKUJI ZA VYPLNĚNÍ DOTAZNÍKU.
Lenka Senylníková
Věk ………
Třída ……….
Jsem:
a) Dívka b) Chlapec
1) Chodíš rád do své třídy?
a) Ano b) Ne
2) Je vaše třída dobrým kolektivem?
a) Ano b) Ne
3) Existují ve vaší třídě skupinky spolužáků/ partičky?
a) Ano b) Ne
c) Jiná odpověď: ………
4) Patříš do této skupinky/ partičky i ty?
a) Ano b) Ne
c) Jiná odpověď: ………
5) Máš pocit, že je ve vaší třídě někdo neoblíbený?
a) Ano b) Ne
6) Je ve vaší třídě spolužák/ spolužačka, kterého/které se všichni bojí a z koho máte strach?
a) Ano b) Ne
7) Byl jsi někdy svědkem šikany? Viděl si, jak někomu ubližují??
a) Ano …. pokračuješ v dotazníku dál b) Ne …. Přejdi k otázce číslo 10 Pokud ano, jak?
Z nabízených možností zakroužkuj, vše co jsi viděl. Můžeš zakroužkovat i více možností.
Na prázdný řádek, můžeš uvést i ty věci, které v nabídce nebyli uvedeny.
Ignorování – posmívání – nadávání – pomlouvání – ponižování – hloupé vtípky – bití – fackování – štípání – vyhrožování – urážení rodiny – ničení věcí – ničení oblečení – zabavování svačiny – schovávání věcí – dělání naschválů.
Zde uveď věci, které v nabídce uvedeny nebyly a se kterými ses setkal:
………
………
8) Kde se ubližování konalo? Kde spolužáka či kamaráda šikanovali?
a) Na záchodech b) Ve třídě c) V šatnách d) V družině e) Mimo školu
f) Jinde. Kde?...
9) Zastal se někdo tvého spolužáka, když mu bylo ubližováno?
a) Ano b) Ne
10) Znáš ve svém okolí někoho, kdo ostatní žáky šikanuje? (ubližuje svým spolužákům) a) Ano znám, je ze školy
b) Ano znám, není ze školy c) Ne, neznám nikoho
11) Šikanoval jsi ty sám někdy někoho?
a) Ano b) Ne
12) Jak se chováš ke spolužákovi, který/á je ti nesympatický/á?
a) Nevšímám si ho/jí b) Pomlouvám ho/ jí c) Nadávám mu/jí d) Nebavím se s ním e) Biju ho/ji
f) Chovám se k němu, jako k ostatním spolužákům 13) Kdybys byl/a někdy šikanován/a, jak by ses zachovala
a) Řekl/a bych to doma rodičům b) Řekl/a bych kamarádovi/kamarádce c) Řekl bych to učiteli/vychovateli d) Zavolal/a bych na linku bezpečí
e) Zkusil bych to vyřešit sám, postavil bych se útočníkovi a bránil se f) Nevím, jak bych se zachoval
14) Jak by ses zachoval, kdyby si viděl, že je tvému spolužákovi ubližováno?
a) Vstoupil bych do konfliktu a pomohl mu b) Řekl bych to učitelovi
c) Slovně bych se ho zastal, napomenul útočníky d) Dělal bych, že to nevidím, nic bych nedělal e) Smál bych se, protože je to určitě jen legrace
f) Udělal bych něco jiného. Co? ………
15) Ubližoval/ ubližuje ti některý spolužák/spolužačka ze třídy nebo ze školy??
a) Ano b) Ne
Pokud jsi odpověděl na otázku číslo 15 – NE dotazník pro tebe končí.
Pokud jsi odpověděl na otázku číslo 15 – ANO, pokračuj prosím v dotazníku až do konce.
16) Jak často ti bylo/ je ubližováno?
a) Většinou každý den b) Několikrát do týdne c) Několikrát do měsíce
d) Nelze přesně určit. Vypiš příklad:
17) Ten, kdo ti ubližuje/ubližoval, je chlapec nebo dívka?
a) chlapec/chlapci b) dívka/dívky
c) chlapec i dívka/ chlapci i dívky 18) Pomohl ti někdo?
a) Ano b) Ne
c) Jiná odpověď:………
19) Byla situace nějakým způsobem řešena?
a) Ano b) Ne
c) Je stále v řešení 20) Ubližovali jen tobě?
a) Ano b) Ne
21) Jak ses cítil, jaké si zažíval pocity, když ti ubližovali? Zakroužkuj, nebo doplň odpovědi.
Pokud chceš, na otázku neodpovídej.
Cítil jsem se: bezmocný, smutný, osamocený, naštvaný, bezbranný, chtělo se mi brečet, smál jsem se, bolelo mě to, chtěl jsem to oplatit, chtěl jsem se pomstít, chtěl jsem utéct, chtěl jsem být v jejich partě.
Zde můžeš doplnit, co jsi ještě cítil: …………...