ŠIKANA U D Ě TÍ ŠKOLNÍHO V Ě KU
Bakalá ř ská práce
Studijní program:
Studijní obor:
Autor práce:
Vedoucí práce:
B7506 – Speciální pedagogika
7506R029 – Speciální pedagogika pro vychovatele Lenka Senylníková
Mgr. Alena Bjorke
Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí práce Mgr. Aleně Bjorke za její čas, cenné připomínky a odborné vedení mé práce a panu řediteli Mgr. Liboru Rygálovi, který mi umožnil provést výzkumné šetření na základní škole ve Vratislavicích nad Nisou.
V neposlední řadě také děkuji své rodině za jejich trpělivost, pomoc a povzbuzování při mém studiu.
Anotace
Bakalářská práce „Šikana u dětí školního věku“ pojednává o jevu, se kterým se v dnešní době potýká téměř každá škola. Jedná se o určitý druh psychotraumatizace ve skupině, který s sebou přináší mnoho problémů, zvláště pak obětem tohoto krutého jednání. Teoretická část se podrobněji zaobírá definicí šikany, jejími protagonisty a ukazuje nám možné cesty k jejímu řešení, včetně preventivních opatření. Empirická část je zaměřena na provedený výzkum, který probíhal na základní škole ve Vratislavicích nad Nisou v Liberci, formou dotazníkové metody.
Klíčová slova
Šikana, násilí, oběť, agresor, škola, žáci, prevence, porucha chování, výchova, vztahovost
Annotation
This dissertation "Bullying amongst school children” discusses a phenomenon which currently befalls most schools.Victims of bullying are left traumatised and this process can lead to many psychological problems even if the type of bullying isn’t necessarily violent or physically cruel. The Hypothesis proposes a definition of bullying. The protagonists/aggressors are identified together with the school children who are prone to becoming bullied and a number preventative measures are proposed to prevent such behaviour. Within the experimental section, a questionnaire is used in the applied research that focused on a primary school in the district of Liberec.
Keywords
Bullying, violence, victim, aggressor, school pupils, prevention, behavior disorder, education, relatedness
Obsah
SEZNAM GRAFŮ A TABULEK ... 9
ÚVOD ... 10
TEORETICKÁ ČÁST ... 12
1 Definice šikany ... 13
2 Proč dochází k šikaně ... 16
2.1 Příčiny šikanování ve školách ... 17
2.2 Faktory podílející se na vzniku šikany ... 17
3 Protagonisté šikany a jejich znaky ... 19
3.1 Oběti šikany ... 19
3.2 Agresor ... 20
3.3 Učitel ... 22
3.4 Rodiče ... 23
3.5 Místní komunita a široká veřejnost ... 24
4 Náprava šikany ... 25
5 Výchovná opatření ... 27
6 Prevence šikany ... 28
6.1 Prevence na úrovni školy ... 28
6.2 Prevence na úrovni tříd a třídních kolektivů ... 29
6.3 Prevence na úrovni jednotlivců ... 30
7 Školský systém prevence šikanování ... 32
EMPIRICKÁ ČÁST ... 33
8 Výzkumné šetření ... 33
8.1 Cíl výzkumu ... 33
8.2 Zkoumané hypotézy ... 33
8.3 Použité metody ... 34
8.4 Interpretace a analýza dat ... 34
8.4.1 Dílčí poznatky dotazníkové metody ... 35
8.5 Shrnutí výsledků šetření ... 59
8.5.1 Vyhodnocení hypotéz ... 59
8.5.2 Další získané poznatky ... 59
ZÁVĚR ... 62
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 64
SEZNAM PŘÍLOH ... 66 PŘÍLOHY ... 67
SEZNAM GRAFŮ A TABULEK
Seznam grafů
Graf 1: Spokojenost ve třídě ... 35
Graf 2: Hodnocení kolektivu ... 37
Graf 3: Skupinky žáků ve třídě ... 38
Graf 4: Člen skupinky ve třídě ... 39
Graf 5: Neoblíbený žák ... 40
Graf 6: Obávaný spolužák ... 42
Graf 7: Svědek šikany ... 43
Graf 8: Zastání ... 45
Graf 9: Přiznání ... 47
Graf 10: Ubližování ... 51
Graf 11: Agresoři ... 53
Graf 12: Pomoc ... 54
Graf 13: Řešení situace ... 55
Graf 14: Ubližování jiným ... 56
Seznam tabulek Tabulka 1: Místo šikanování ... 44
Tabulka 2: Známý agresor ... 46
Tabulka 3: Antipatie ... 48
Tabulka 4: Jak by se žáci chovali ... 49
Tabulka 5: Pomoc ze strany spolužáka ... 50
Tabulka 6: Četnost ubližování ... 52
Tabulka 7: Pocity ... 57
ÚVOD
Tématem bakalářské práce je jeden z druhů patologického chování – šikana. Práce je zaměřena na šikanu u dětí školního věku. Toto asociální chování doprovází člověka celý jeho život, aniž by si to blíže uvědomoval.
Začíná mnohdy v té nejdůležitější a nejzákladnější sféře člověka, v rodině. Pokračuje mateřskou školou, základní školou, školní družinou, zájmovými kroužky, objevuje se v partách, v pracovním kolektivu, ve vztazích, ve vězeních a končí např. v domovech důchodců. Ano všude tady se můžeme setkat s jistou formou šikany, většinou jinak pojmenovanou. Jedná se tedy o mimořádně složitou problematiku, se kterou se setkávají hlavně pedagogové.
Toto téma jsem si vybrala z důvodu naléhavosti situace na českých školách.
V předvýzkumu, kdy jsem se přátel kolem sebe ptala, zda se s šikanou setkali, jsem zjistila, že velké procento dotazovaných se šikany přímo účastnilo, bylo svědky nebo byli dokonce obětí tohoto patologického jevu. To mě utvrdilo v tom, že je třeba o tomto tématu mluvit a řešit ho. Šikana ubližuje mnoha lidem, ale především dětem. Bohužel s tímto nežádoucím jevem se můžeme setkat téměř v každé škole. Šikana a její následky ohrožuje mravní, ale i duševní vývoj dětí. Zasahuje do oblasti pedagogické, sociologické i psychologické.
Následky šikany mohou zanechat obrovské jizvy nejen na duši dítěte, ale mohou se odrazit i tam, kde bychom to nečekali. Jde o choulostivou problematiku, se kterou nikdo z nás nechce přijít do kontaktu. Postihuje víc dětí, než si sami často připouštíme.
První část bakalářské práce se zaměřuje na teoretické pojmy a podrobnější vysvětlení šikany jako takové. Popisuji zde, co je šikana, zabývám se otázkou předpokladů a zjišťuji, co vede děti k tomuto patologickému jevu. Podrobněji se snažím přiblížit oběti, ale i agresory.
V práci jsou nastíněné určité možnosti, které by mohly přispět ke zmírnění tohoto problému, případně k jeho řešení.
Druhá část je pak věnována výzkumnému šetření, které zkoumá šikanu u žáků základní školy ve Vratislavicích nad Nisou v Liberci. Zaměřila jsem se na to, zda se šikana v této škole objevuje a zda mají žáci s šikanou nějakou zkušenost. Dále zkoumám to, jak by se žáci zachovali v určitých situacích a jak by ji řešili. Dotazník je rozdělen do dvou částí. První část je zaměřena na všechny žáky, druhá část dotazníku se pak zaměřuje na žáky, kteří jsou či byli šikanováni. Některé získané výsledky budou porovnány podle rozdílnosti pohlaví. Výzkum bude prováděn metodou dotazníku, kdy respondenty budou žáci třetího
až devátého ročníku ZŠ. V konečné fázi výzkumu interpretuji a analyzuji získaná data.
S jejich pomocí pak odpovídám na výzkumné otázky a potvrzuji či vyvracím dané hypotézy.
TEORETICKÁ ČÁST
Teoretická část se věnuje objasnění a vysvětlení pojmu šikana. Text je členěn do jednotlivých kapitol a témata na sebe postupně navazují. Teoretická část slouží čtenáři k pochopení této problematiky a plynule navazuje na empirickou část práce. Seznámení s touto problematikou je velice důležitým předpokladem k tomu, aby si čtenář uvědomil závažnost celého jevu.
1 Definice šikany
Zlomyslnost, kruté jednání a agresivita patří od pradávna k lidským vlastnostem.
Agresivitu považujeme za součást lidské přirozenosti. Hraje důležitou roli při vývoji dítěte.
Přináší s sebou energii, motivaci a podporuje úspěch. Pokud se ale agrese u jedince dostane za pomyslné mantinely, objevuje se problém, který s sebou může přinést řadu těžkostí.
S agresivitou se setkáváme u dětí už od nejútlejšího věku a s určitou zvýšenou aktivitou se lze setkat i u embryí a vyvíjejících se plodů v těle matky. V pediatrické praxi se ukazuje, že úzkosti, obavy, stres matky v období těhotenství se může odrazit na temperamentu a vzrušivém chování u dítěte. Americký pediatr Thomas Berry Brazelton poukázal na to, že u novorozenců je rozdílná schopnost reagovat na stres, který je spojený s příchodem na svět a následnou „aklimatizací“ na nové prostředí. Rozdíly mezi těmito reakcemi byly natolik odlišné, že dnes se užívá Brazeltonova stupnice v porodnicích a je mezinárodně uznávaná. To dokazuje, jak dokážou být už tak malé děti citlivé. Reagují na hlas matky, na její psychické rozpoložení, vnímají prostředí. Pozornost, kterou věnují matky dětem už od prvních dnů, vede děti i k tomu, aby nebyly agresivní. Pozornost, výchova a vzorce chování, kterým se dítě učí, je důležitým vodítkem při pozdější analýze agresivního chování nebo agresivních reakcí (Antier, 2004, s. 9-19).
Šikana z pohledu odborníků
Šikanování je takové chování žáka, dítěte (agresora), které má za následek ohrozit, ublížit, ponížit či zesměšnit oběť. Jedná se o úmyslné a opakované fyzické či psychické ubližování slabšímu jedinci silnějšími (Haškovcová, 2004, s. 33).
Olweus charakterizuje šikanu jako opakovanou agresi jedince nebo skupiny agresorů, proti jedinci nebo malé skupině obětí (Říčan, 1995, s. 18).
„Slovo šikana pochází z francouzského slova chicane, což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování“(Říčan, 1995, s. 25).
U nás byl tento pojem poprvé pojmenován pražským psychiatrem Petrem Příhodou.
Dříve se o šikaně mluvilo ve spojení s armádou, přesněji ve spojení nováčků (piškotů, bažantů) a jejich starších kolegů, kteří je měli zaškolit. Nováčci byli často ponižováni, zkoušeni či zneužíváni. Obecně lze říci, že se o tom vědělo, ale nemluvilo. Měl to být určitý způsob zocelení muže. Tento systém „zaškolení“ se postupně převzal i do věznic, kdy nově příchozí vězni, často plnili roli otroka a posluhovače. Později se toto „zocelování“ začalo objevovat i na středních internátních školách. Zde to bylo obdobné jako u vojáků
nebo ve věznicích. Starší ročníky „zbrojily“ proti prvním ročníkům. V dnešní době, už se tento problém, tak rozmohl, že se ve velké míře musí řešit už i na základních školách, avšak zde už většinou nejde o jakýsi přijímací rituál. Oběti jsou vybírány mnohdy náhodně nebo na základě různých znaků, které vybočují od normálu.
Zde je o to větší hrozba, že se nemusí jednat o hrubé fyzické napadení, ale mohou to odstartovat už posměšky, časté připomínky, naschvály nebo nadávky ze strany spolužáka/spolužáků. Děti mohou být vyloučeny z kolektivu, aniž by došlo k fyzické potyčce.
Pro šikanované děti, už zde může začít utrpení, které se často stupňuje a může přejít do fyzických útoků, týrání, sexuálnímu napadení apod. (Říčan, 1995, s. 25-28).
Vágnerová (2011, s. 11-12) rozděluje šikanu na dva druhy:
Fyzická šikana – fyzické napadení všeho druhu, loupeže, krádeže, schovávání věcí, případné ničení věcí, krádeže osobních věcí či svačin, sexuální napadení. Tento typ násilí je volí častěji chlapci;
Psychická šikana (subtilní násilí) – zesměšňování, nadávání, pomluvy, intriky, navádění druhých dětí, přehlížení, ignorace. Typ chování charakteristický pro děvčata.
Často se tento typ chování může zaměňovat za tzv. škádlení. Je, dobré se před tímto chováním mít na pozoru, neboť se může jednat o šikanu, jež se může stupňovat.
Důležité je ovšem zmínit, že výše uvedené typy rozdělení se často prolínají. Častým problémem, se kterým se potýkají rodiče, ale i učitelé či vychovatelé je rozpoznání rozdílu mezi šikanou a škádlením. Rozdíl je v tom, jak to bere ten, na jehož účet se to děje. Škádlení by mělo být zábavou pro obě strany, kdežto šikana už působí bolest a ponížení (Vágnerová, 2009, s. 12, 73).
V literatuře se také můžeme setkat s pojmy přímá a nepřímá šikana. Pojem přímá šikana zahrnuje všechny aktivní kontakty s obětí. Jedná se o násilí všeho druhu, slovní napadání či zotročování. Naopak nepřímá šikana spočívá v sociální izolaci. Může se projevovat ignorací žáka, vyloučením ze skupiny, pomlouváním. Toto chování je spíše typické pro děvčata a je někdy mnohem trýznivější, než šikana přímá. Dítě má tendence se zoufale zavděčit a přizpůsobit se kolektivu tak, aby se opět stal členem. Často se uchyluje k jednání, kterým se snaží zapůsobit na agresory. Toto jednání se může projevovat
„lajdáctvým“, zlobením, změnou chování, zhoršením prospěchu. Bohužel tento typ chování nevede k začlenění, ale naopak se žák před kolektivem více zesměšní a v očích třídy ztrácí prestiž. Opět zde platí, že přímá a nepřímá šikana se prolínají. Izolovaný žák se ocitá
v nebezpečí a hrozí, že začne být terčem fyzické/přímé šikany a naopak. Formy šikany jsou velice rozmanité. Někdy má šikana základy na rasovém podkladu, jindy se může objevit i sexuální zájem. Obětí se může stát prakticky kdokoli. Nelze specifikovat a popsat oběť.
Může se jednat jak o žáka jiné barvy pleti, sociálně znevýhodněného nebo introvertního plachého jedince, ale i o premianta třídy, sportovce, kohokoli, kdo se agresorovi či skupině agresorů, jakýmkoli způsobem znelíbí.
V odborném tisku se setkáváme s tzv. „kvocientem lásky“. Ta dívka, která kvocientu neodpovídá, se pak stává terčem útoků. Dalším pojmem, se kterým se můžeme setkat, je šikana, „majetková“. Dítě ze sociálně slabé či chudé rodiny je šikanováno za to, že nemá značkové oblečení, technické novinky v podobě mobilních telefonů, tabletů, notebooků… (Říčan 2010, s. 33).
K definici šikany řadíme také určitou neschopnost a nemožnost obrany. Ta je dána ve většině případů, určitým handicapem postiženého. Může se jednat o tělesnou slabost, nešikovnost, případně invaliditu, rozumovou plachost, pocit studu, nebo prostě tím, že agresoři mají výraznou přesilu a oběť snadno přemohou (Říčan, 2010, s. 21, 22).
2 Proč dochází k šikaně
Nelze specifikovat určitá pravidla, za jakých k šikaně dochází. Agrese či agresivní sklony se vytváří již v prvních letech našeho života. Jde o naučené lidské chování na základě naší zkušenosti. Proto bychom mohli hledat počátky šikany už v rodinách, kde dochází k určitému násilí za účelem dosáhnout nějakého cíle (dítě nechce jít spát, proto dostane na zadek, dítě uhodí sourozence, když mu nechce půjčit hračku, otec se posmívá matce, když jí něco nejde…). Z těchto a mnohých dalších situací si dítě utváří určité obrazce situací, které se vrýpají do paměti a ty se ukládají jako vzorce pro další životní situace. Čím více je v rodinách tento model podporován, tím více se upevňují hodnoty a postoje dítěte samotného.
Dalším faktorem mohou být také temperamentové dispozice, jako je vznětlivost či impulzivita a postoje v rodině týkající se např. násilí, krutosti, lhostejnosti. Málokdy má agresor milující klidnou rodinu, která ho podporovala a snažila se, být ve výchově objektivní a nezaujatá.
Z psychologického pozorování se usoudilo, že lidský jedinec má silnou potřebu být milován a podporován. Nedostává-li se mu tohoto citu, vynutí si vztah aspoň tím, že na oběť zaútočí a vytvoří si taktéž jakýsi vztah, byť negativní. Agresoři jsou často nadprůměrně tělesně zdatní jedinci, kteří využívají své síly a obratnosti. Z povahových vlastností převažuje touha ovládat druhé, sebejistota, dominance, závist, bezohlednost. Šikany se často dopouštějí neúzkostní chlapci a děvčata. Je třeba i vyvrátit fakt, že agresor je jedinec, který trpí pocitem méněcennosti (Říčan, 1995, s. 28-38).
Je ale také důležité upozornit, že ne vždy musel mít agresor, špatnou výchovu či nevhodný výchovný vzor. Jsou časté i případy, kdy v životě agresora došlo k určité změně, se kterou se jedinec neztotožnil, a tato změna na něm zanechala stopu, která se projevuje např. agresivním chováním vůči spolužákům, kamarádům, rodině, zvířatům. Jde o jakési ventilování vzteku či bolesti, která agresora „sžírá“. Ze situací, které tuto změnu mohou vyvolat, uveďme např. rozvod v rodině, narození mladšího sourozence a tedy pocitu odsunutí na vedlejší kolej, zneužití, úmrtí blízké osoby, ale agresor také mohl být dříve obětí neřešené šikany a v novém kolektivu přijímá roli agresora. Proto i agresor, stejně jako jeho oběť, potřebuje pomoc.
„Ve středním školním věku vzrůstá význam skupiny vrstevníků jako normativní skupiny. Vrstevnická skupina (např. školní třída) má nyní značnou autoritu a dítě potřebuje
získat dobrou pozici. Skupina dětí toho věku si již vytváří své vlastní normy, radikálně generalizované a platné pro všechny bez rozdílu. Jestliže některé dítě tomuto očekávání nevyhovuje, bývá odmítnuto. Skupina dětí středního školního věku už dovede jednat jako celek, a odlišné či méně kompetentní dítě se stává terčem jejího útočného chování.
To je důvodem, proč se v tomto období zvyšuje četnost šikany, případně i dalších skupinových prohřešků proti sociálním normám“(Pešatová, 2007, s. 268).
2.1 Příčiny šikanování ve školách
Často šikanuje ten, kdo trpí nějakým pocitem méněcennosti. Nevyniká v tom, v čem by chtěl, nemá dobré známky, něco mu nejde. Pocit frustrace si pak kompenzuje posmíváním se druhým, různými urážkami apod. Bohužel setkáním s takovými lidmi, kteří jsou nevyrovnaní, pesimističtí, žárlí na ostatní a myslí si, že nejlepším způsobem, jak na sebe upozornit je vysmívat se druhým, se nejspíš nikdy nevyhneme. V druhé řadě se setkáváme s agresory, které dříve někdo šikanoval, nebo jim jinak ubližoval a ty si teď svoji negativní zkušenost vybíjejí na ostatních, proto je těžké šikanu vymítit úplně, neboť tyto typy lidí, zde budou téměř vždy.
Pod příčinami šikanování se běžně rozumí věci jako: osobnostní rysy agresorů a obětí, prostředí školy, okolní prostředí, prostředí uvnitř školy a je třeba se zaměřit spíše na faktory, které se spolu podílejí na vzniku šikany jako takové.
2.2 Faktory podílející se na vzniku šikany
Bendl (2003, s. 50-53) uvádí tyto faktory, které se podílejí se na vzniku šikany.
1) Nucenost. Šikana se objevuje v různých typech kolektivů. Jedná se o školní zařízení, výchovné ústavy, družiny, vězení. Jedná se o jakési ucelené celky, ze kterých nemá člověk možnost dobrovolně vystoupit, bez jakýchkoli sankcí. Školní docházka je povinná, do družiny žák musí, protože rodiče končí pozdě v práci apod. Většina z nich je tedy charakteristická svou nedobrovolností. Je zde určitý nucený pobyt, alespoň na omezenou dobu, což už je jeden z faktorů, který napomáhá k „tvorbě“
šikany;
2) Skrytá místa. K šikaně, co se týče místa, může dojít všude. Agresoři si záměrně vybírají místa, kde nebudou moci být „nachytáni“ nebo využívají velkého počtu dětí např. při přesunech na jídlo. Avšak jsou místa, kterým by se měla věnovat zvýšená pozornost. Jedná se např. o šatny, toalety, skrytá zákoutí na chodbách, jídelny, školní
pozemky. Všude tam, by měl fungovat pedagogický dozor, případně místa jinak ošetřit. Nabízí se možnost kamerového systému, avšak tato řešení může být problémové v otázce osobní svobody;
3) Nepřímá podpora šikanování. Do této kategorie zařazujeme postoje, názory či výroky lidí, kteří by tak rozhodně činit neměli a očekává se od nich určitá profesionalita. Může se jednat i o výroky, byť nechtěné, které ve svém důsledku mohou vést ke vzniku šikany či k její podpoře. Spadá sem i nevhodné chování učitelů vůči žákům (zesměšnění před třídou, ironie), ale i chování rodičů, kteří zastávají ten názor, že by mělo mít jejich dítě ostré lokty a že přežívá, jen ten nejsilnější. Stejně tak působí i nevhodné chování či posmívání se rodičů vůči slabším případně postiženým jedincům ve společnosti;
4) Multifaktoriální podmíněnost. Šikana je jednoznačně poruchou chování. Jedná se o zvláštní formu agrese a řadíme ji do odchylek v oblasti socializace. Nelze tudíž určit jednoznačnou příčinu. Na vzniku šikany se podílí celá řada faktorů.
Jak psychických, tak sociálních. Příčin může být mnoho. Mezi nejčastější příčiny jsou uváděny: sklony k agresivnímu jednání, častá vznětlivost, nevhodný způsob výchovy (bití, týrání, ponižování, nedostatek citu, tolerance k násilí, alkoholismus v rodině).
3 Protagonisté šikany a jejich znaky
Za základní protagonisty šikany můžeme považovat: agresora, oběť a přihlížející.
Avšak tento výčet je pouhým zjednodušením dané problematiky, neboť šikana je ve svém důsledku záležitostí celé skupiny. Často se v praxi setkáváme s tím, jak už bylo výše zmíněno, že různí protagonisté se mohou kombinovat (agresor – svědek, agresor – oběť) apod. Ve velké míře případů se u šikany nachází ještě přihlížející, kteří často pochází z řad spolužáků.
Agresoři, toto publikum nikterak neodhání, neboť jejich zájem se mu líbí. Chtějí imponovat a předvést svou moc před ostatními. Chlapci se snaží vědomě i nevědomě demonstrovat svou moc před dívkami a soutěží tak o jejich přízeň.
Děti, které se s šikanou setkávají poprvé a ocitnou se v roli svědků, se tak seznamují s novou situací, která se děje opakovaně. Často se tak ocitají u něčeho, co je zakázané, avšak pro ně atraktivní. Odborná literatura uvádí, že děje-li se šikanování týdny nebo dokonce i měsíce, proměňuje to celou mentalitu třídy. Žáci se postupně přidávají na stranu agresora, i když je jim oběti líto. Činí tak často ze strachu, i z pocitu toho, že na straně agresora je pro ně bezpečno. Obecně platí, že ten kdo se šikanování neúčastní a od tohoto aktu se distancuje, nepřímo dává najevo, že s šikanou nesouhlasí a stává se tak z něho nepřítel. Ten kdo se na stranu agresorů přidá, je brán jako spolupachatel a “namočí“ se tak do „zločinu“.
Existují však i děti, jež se postaví proti agresorovi na stranu oběti – obzvláště pak dívky. Často se jedná o žáky se smyslem pro odpovědnost, ve třídě jsou vlídní, kamarádští a oblíbení. Jsou ochotní pomáhat, jak spolužákům, tak i dospělým. Jejich smysl pro spravedlnost jim vštípila především rodinná výchova. Pokud se ve třídě najde takových dětí více, kolektiv se stává odolnějším proti šikaně. Naskytnou se i ty situace, že žák, který se za šikanovaného žáka postaví, si není až tak sebejistý, a agresor jeho strach vycítí. Tím pádem se i on může ocitnout, byť jen dočasně v roli oběti.
3.1 Oběti šikany
Podle průzkumů oběti šikany bývají většinou děti, které jsou tiché, úzkostné, plaché, nejisté, neprůbojné, často s nízkou sociální pozicí nebo se značně odlišují od ostatních.
Fyzicky jsou často slabé či neobratné, nebo naopak obézní a výrazné (Pešatová, 2007, s. 271).
K oslabení pozice dítěte ve třídě stačí mnohdy i jediná odlišnost (dobrý ve třídě, jiný koníček, silné brýle, hnisavé akné) agresor využije slabost a oběť se tak stává napadnutelnější než kdy dříve. Agresor si často za oběť zvolí toho, u koho si myslí, že nebude klást odpor.
Tyto děti si zpravidla dostatečně neosvojily pravidla hry života ve společnosti – v kolektivu
je třeba umět se postavit a poradit si sám. Proto se obětí šikany mohou snadno stát i děti nadmíru hýčkané a ochraňované a agresorem zase děti, kterým se lásky dostalo velmi omezeně, a citově strádaly. Ne vždy se ale jedná o nedostatek citu. Někdy stačí chyba ve výchově, kdy rodiče nestanoví hranice toho, co už je příliš (Bourcet, 2004, s. 20-22).
„Šikanované děti nemívají dobrý sociální status, obvykle jde o samotáře, které ostatní děti považují za nesympatické a „divné“ a často je také nepovažují za součást skupiny“
(Pešatová, 2007, s. 271).
Poškození oběti šikanováním závisí ve velké míře na její obranyschopnosti. Nejhůře jsou na tom lidé, u kterých vlivem šikany, týrání či ponižování apod. dojde k porušení identity, nastolení pocitu bezmocnosti, bezcennosti, zlomení vlastního já nebo projevu stockholmského syndromu, kdy se oběť ztotožní s agresorem a začne chápat jeho pohnutky.
U velmi těžkých forem šikany jsou následky tak závažné, že mnohdy mají celoživotní charakter a lze se u těchto případů setkat s pokusy o sebevraždu. Dojde k těžké poruše sebehodnocení a žák vlivem těchto okolností není schopen dokončit studium ani na jiné škole.
Nesmí se podceňovat ani zdánlivě, rychlé zotavení. Fyzické následky se mohou zhojit rychle, avšak na ty psychické je třeba brát velký zřetel. Smutnou skutečností bývá i fakt, že po přeřazení na jinou školu, se žák stane znovu obětí a kolotoč událostí se opakuje.
Jsou doloženy i případy, kdy se ustrašená oběť přiměla k odporu a použila nepřiměřené prostředky obrany. V takovýchto případech může dojít i k smrti agresora nebo třeba útoku na školní třídu (Kolář, 2005, s. 100-104).
3.2 Agresor
Za agresora je považován ten, kdo někoho týrá a obtěžuje ho, jak fyzicky, tak i psychicky. Neexistuje přesný popis agresora, ale lze se setkat s určitými znaky, které se u většiny agresorů projevují (Vašutová, 2010, s. 59-60).
Agresor se aktivně účastní šikany, zvláště pak ten, kdo je i jejím iniciátorem.
Tento typ dětí mívá obvykle určité typické vlastnosti. Znalost těchto vlastností nám může poukázat na jedince, který je pro skupinu, ve které ještě k šikaně nedošlo „rizikový“ (Říčan, 2010, s. 53 – 54).
Jedná se většinou o osoby, které jsou většinou v dané skupině ti „silní“.
Jsou to vesměs žáci, kteří umějí svůj strach skrýt a zneužívat strachu druhých. Jejich temperament a vegetativní reaktivita jim umožňuje reagovat na tělesnou a psychickou zátěž
„silněji“. Zápasy a souboje v nich vyvolávají jakousi euforii, tíhnout k pocitu vítězství a nadvlády. Mívají skvělý pocit z utrpení a ponížení oběti (Kolář, 2005, s. 85).
U velké většiny agresorů si lze všimnout slabšího školního prospěchu, porušování školního řádu a pravidel chování, impulzivity, vznětlivosti, zakrnělého svědomí, krutosti, škodolibosti, dominance, panovačnosti či chybějící empatie. Právě nedostatek empatie se může projevit i na týrání zvířat. Agresor se většinou chová dobře, když se mu chce nebo je to pro něj výhodné. Nemusí znát pocit viny, i když dobře ví, co společnost chápe jako provinění. Není dobré se u agresora spoléhat na jeho vnitřní zábrany, často používá jakékoli výmluvy, aby dosáhl svého. V kolektivu se někdy stává být neoblíbený a vzbuzuje spíše strach, nežli respekt. Šikanou si může hojit svůj „mindrák“, cítit se méněcenně, trpět nedostatkem sebevědomí, závidět spolužákům prospěch, ale i třeba oblíbenost nebo harmonický rodinný život. Je velice důležité si dávat pozor, neboť agresoři často používají výmluvy typu, že si jen dělali legraci nebo nevěděli, že své oběti ubližují. Důležitost tkví ve správném rozpoznání, zda se jedná o skutečný nedostatek empatie či pouhou výmluvu.
Nicméně ani nedostatek empatie a citu ze strany rodiny šikanu nikterak neomlouvá (Říčan, 2010, s. 53 – 56).
Kolář (2005, s. 86) uvádí tři typy agresorů-iniciátorů šikanování:
1) První typ je hrubý, primitivní, se sklony k impulzivitě a energetickým přetlakem. Mívá kázeňské problémy, které plynou z jeho narušeného vztahu k autoritám. Tento typ může být členem gangu, či pochybné party. Šikana pod jeho velením probíhá krutě, nelítostně. Vyžaduje absolutní poslušnost. Šikanu využívá k zastrašování druhých.
U těchto typů se často v rodinách objevuje násilí a agrese.
2) O druhém typu mluvíme jako o velmi slušném, kultivovaném, narcisticky šlechtěném člověku, u kterého se může projevovat zvýšený pocit úzkosti, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Mučení a šikanování je cílené a probíhá skrytě – většinou bez přítomnosti svědků. V rodinách těchto agresorů převládá disciplína a náročný přístup bez lásky.
3) Třetí typ je typ „srandisty“. Je dobrodružný, s velkou sebedůvěrou, výmluvný, oblíbený a vlivný. Šikanuje pro pobavení ostatních. Často bývá klaunem. Své oběti si dobírá „humorem“ a „vtípky“. V rodinách nebyly zaznamenané výraznější specifika. V obecnější rovině byl pokles duchovních a mravních hodnot.
Vašutová (2010, s. 61) zmiňuje Willarda (2007), který agresora tradiční šikany popisuje následovně:
Je to impulzivní, dominantní osobnost, často fyzicky silná. Jeho sebevědomí je většinou přehnané, často má pocit malé nebo zcela žádné odpovědnosti za své jednání.
Tato osobnost obtížně přijímá pravidla, je lehce frustrovaná, někdy asociální a vzdorovitá vůči dospělým a autoritám. Není schopna porozumět emočnímu prožívání druhých. Může mít psychickou poruchu, která přispívá k agresivnímu chování. Má zkušenost s odmítnutím či sociální izolací. Dále mohl být v minulosti svědkem násilí či obtěžování v rodině, pěstouny apod. Agresor tohoto typu mívá také zkušenost s nezájmem rodičů. Je to u něj zvýšené riziko školního neúspěchu. V budoucnosti se u něj může projevit delikvence, násilné chování, zneužívání drog, trestná činnost.
Willard (2007) také ještě zmiňuje agresora typu: social climber. Je to druh agresorů, kteří jsou většinou v pozici lídra elitní skupiny např. fotbalisti, basketbalisti, roztleskávačky v rámci školního prostředí. Aktivity těchto agresorů se odehrávají většinou uvnitř týmu mezi vůdcem skupiny a tzv. zatracencem /„loozrem“/ nováčkem. Ve škole či třídě působí tito agresoři velice sofistikovaně. Často mají dobrý prospěch, jsou oblíbení. K odhalení zpravidla nedochází nebo je to velice složité (Vašutová, 2010, s. 62).
3.3 Učitel
Nepřímým účastníkem šikany se může stát i učitel, který nevědomky přilívá vodu do ohně. Děje se tak především v případech, kdy kritizuje – byť zcela oprávněně – šikanovaného žáka. Může se tak dít např. u zkoušení před tabulí, při tělocviku. Všechny tyto negace vyřčené z úst učitele jsou většinou použity proti šikanovanému žákovi. Ten může nabýt dojmu, že i učitel je proti němu a ztratí k němu důvěru. Častým případem je i vědomá ignorace šikany ze strany učitele. Jeho povinnost mu totiž ukládá šikanu řešit, a pokud by ji nevyřešil, mohl by být potrestán. V tomto hraje velkou roli podpora ředitele školy. Měl by se snažit pedagogický sbor podporovat a cílem školy by měla být společná snaha šikanu vymítit.
Bohužel učitelé se setkávají i s těmi případy, že agresorem je žák z movité rodiny, jehož rodiče přispívají škole značnými dary. Ozve-li se učitel, že v jeho třídě je šikana iniciovaná tímto žákem, setkává se s ignorací ze strany školy. Neboť nechtějí přijít o významného člena, který škole pomáhá. Pak je celá zodpovědnost na straně učitele a ocitá se v obtížné situaci, kterou musí řešit většinou sám.
Dalším problémem, který číhá na pedagogy, je osobní antipatie k oběti. Často se může jednat o oběť nesympatickou, z pohledu učitele problémovou nebo asociální. Je nutné, aby se učitel od takovýchto věcí dokázal odpoutat a byl tak profesionální ve všech svých krocích. Nezřídka se stává, že agresorem je žák chytrý, oblíbený, s dobrým prospěchem.
Může dokonce zastupovat důležitou funkci ve třídě (mluvčí třídy, předseda třídy). Tím pádem má tento žák i sympatie vyučujících a oběť má jen velmi malou moc, dovolat se spravedlivosti.
Zmínili jsme pedagogy, je třeba zmínit i rodiče žáků, protože v šikaně hrají velice významnou roli. Základním problém tkví v tom, že stejně jako je veřejnost málo informovaná, tak i rodiče. Často mají zkreslené informace a šikaně nepřikládají velkou důležitost. Často si pod tímto názvem představí škádlení, bitky chlapců, pomlouvání holek. Pokud škola nečiní, v rámci prevence, patřičné kroky k informovanosti a zapojenosti rodičů, často jim nedojde, že obětí by se mohlo stát právě jejich dítě. Naopak rodiče agresorů nemají do oznámení incidentu sebemenší podezření, že by jejich dítě mohlo být viníkem. Po oznámení šikany, rodiče své malé agresory často brání nebo dokonce podporují v jeho činech. Na adresu školy se chovají arogantně a vinu popírají. Učitelé se setkávají i s otci, kteří v tomto jednání spatřují jakési trénování role „šéfů“ v dospělosti. Ovšem je nutno podotknout, že ne všichni rodiče nemají morální standarty. Najdou se i tací, kteří jsou z chování svého dítěte šokovaní a situaci chtějí vyřešit.
3.4 Rodiče
Rodiče obětí se o šikaně dozví většinou mezi prvními, neboť se jim dítě svěří. Často se tak děje tehdy, když už si dítě neví rady, nebo jsou příznaky, tak zřejmé, že se rodič začne pídit po tom, co se stalo (děti nechtějí chodit do školy, mají často zničené věci, objevují se podlitiny apod.). Děti rodiče často prosí, aby do věci nezasahovali, ale stejně tak si přejí, aby šikana skončila. Děti se strachují, že jim škola nepomůže, bude se na ně zlobit, nebo se situace ještě zhorší. Někteří rodiče zaujmou postoj jen jakéhosi rádce, dá dítěti instrukce typu: nevšímej si ho, ignoruj ho, musíš to vydržet. Výroky tohoto typu dítěti nikterak nepomůžou, ba naopak. Utvrdí ho v tom, že pomoc doma nenajde. Nicméně většina rodičů zaujme správný postoj, dítě emočně podpoří a snaží se mu zajistit ochranu. Ve škole se snaží situaci řešit s pedagogickým sborem. To může znamenat problém tehdy, snaží-li se škola zamést šikanu pod koberec a od situace se distancovat (Říčan, 2010, s. 53 – 72).
3.5 Místní komunita a široká veřejnost
Dobrá pověst školy se zvláště mezi rodiči šíří rychle. A školy s dobrou pověstí si získávají důvěru rodičů snadněji. Škola by se měla snažit šikaně předcházet vhodnou prevencí, avšak jsou zde i vlivy, se kterými se personál školy musí potýkat (vlivní sponzoři, místní politicky aktivní občané, sociální sítě rodičů a starších spolužáků, někdy i skupiny lidí, kteří se snaží mezi děti dostat drogy apod.). S tím vším se škola potýká a to vše ji ztěžuje případný boj s šikanou. Stejně tak, jako by se měly školy snažit prevencí předcházet problémům, měla by i veřejnost o šikaně vědět co možná nejvíce, tak, aby nikdo nezlehčoval závažnost tohoto jevu. Děti mnohdy vnímají víc, než si dospělý připouštějí. Ztotožňují se s jejich názory, postoji i hodnotami. Bohužel v dnešní moderní době jsou oslabeny hodnoty, jako jsou: ohleduplnost, pravdivost, tolerance, slušnost. Právě ty hodnoty, které by měly být vyzdvihovány nejen na politických billboardech, ale především z chování naší společnosti. Úspěch by měl být oslavován jen tehdy, když se ho dosáhlo poctivou cestou.
Celkově ve společnosti upadá respekt k autoritám všeho druhu a nejinak je tomu ve školách.
Respekt z učitelů už u dětí pomalu upadá, a i proto se dostává šikana do popředí. Aby mohl učitel bránit slabší, je nutné, aby jeho povolání respektovala celá společnost. Nutností je, aby rodiče učili své děti, že učitel je vážený člověk, stejně tak, jako soudce nebo lékař i když ne vždy je tak i finančně oceněn. Je třeba si uvědomit, že ve školách se formují nové generace, které mají zásadní vliv na naši budoucnost (Říčan, 2010, s. 71 – 72).
4 Náprava šikany
Dostatečný důvod k zahájení vyšetřování můžeme rozdělit do dvou skupin: první skupinou jsou signály přímo alarmující a druhou skupinou jsou signály nepřímo varující.
Bohužel praxe je taková, že se šikana vyšetřuje často jen v případech:
kdy rodič do školy zavolá nebo osobně přijde a má podezření na šikanu u svého dítěte;
kdy se šikana „ provalí“ (brzký příchod učitele do hodiny, zranění oběti…);
zoufalou reakcí oběti, případně se to učitel dozví od kamaráda oběti.
Při řešení šikany platí několik důležitých pravidel, které je třeba dodržovat.
Jen tak může být náprava úspěšná.
1) Nepodceňovat žádné detaily (i malé znamení může signalizovat velký problém);
2) Řešení „na oko“ nemá smysl. Jen píchneme do vosího hnízda a můžeme napáchat více škody než užitku;
3) Postupujeme postupně, kroky nepřeskakujeme;
4) Veškeré informace si opakovaně ověřujeme;
5) Respektujeme všechny zúčastněné.
Prevko (2008) udává několik kroků, jak postupovat při šikaně:
1) Snažíme se odhadnout, jak závažný problém je a zda je v našich silách ho řešit. Pokud se rozhodneme pro vlastní zásah, doporučuje se ustanovit intervenční tým. Jedná se většinou o ředitele, třídního učitele, školního metodika prevence, výchovného poradce, případně externího pracovníka. Dále si předem zajistíme organizační věci, týká se to uvolňování některých žáků či učitelů z hodin, zvýšený dozor o přestávkách, časový prostor pro třídního učitele, metodika apod. V obecné rovině sdělíme informaci kolegům;
2) Promluvíme si s informátory a oběťmi (všeobecné zjištění informací, snažíme se být důvěřivý, nikdy nevyšetřujeme toho, kdo by mohl být agresor). Rodiče se snažíme ubezpečit o pomoci, popř. se domluvíme na ochraně dítěte. Výpovědi zaznamenáváme přesně. Vše se snažíme utajit, tak, aby o rozhovoru agresoři nevěděli;
3) Snažíme se nalézt svědky incidentů (mohou to být kamarádi oběti, důvěryhodní žáci, většinou jsou to však nezávislý žáci). Výpovědi svědků jsou velice důležité pro další postup;
4) Vyslechneme a promluvíte si se svědky, (se svědky mluvíme jednotlivě). Je třeba zorganizovat vše tak, aby o výslechu žáci nevěděli. V případě nutnosti využijeme konfrontaci svědků;
5) Zajistíme ochranu oběti, tento krok podle vážnosti situace může být i krokem číslo 1 (žáka se snažíme chránit do té doby, než je šikana vyřešena). Zvýšíme dozor na chodbách, ve třídách, zajistíme volné přechody. Ve vážných případech může dítě zůstat i doma. Tento bod se prolíná celým postupem;
6) Promluvíme si s agresory, případně konfrontace mezi nimi (dbáme na připravenost, agresoři budou lhát, zapírat, zpochybňovat). Často už jsou předem informováni.
Využíváme metody znejistění, posazení při rozhovoru, přítomností dalšího kolegy…
apod. Můžeme zdůraznit, že každý další náznak šikanování bude trestán přísněji (např. policie). Nabídneme spolupráci a s ní mírnější sankce. Důležité je přiznání;
7) Složíme výchovnou komisi (využití metody vnějšího nátlaku, zprostředkujeme setkání pedagogů, agresora, jeho rodičů a rozhodujeme o výchovných opatřeních a případných dalších trestech);
8) Provedeme rozhovor s rodiči oběti. S rodiči už spolupracujeme před tímto bodem, avšak při vyřešení doporučíme následné ošetření oběti (psycholog, terapeut…);
9) S problémem seznámíme celou třídu (třídu seznámíme s problémem a následným výchovným opatřením), je třeba zdůraznit, o jak závažný problém se jedná. Nejlepší prevencí je permanentní budování kamarádských a bezpečných vztahů v celé třídě.
Při této práci je vhodné využít služeb externistů (pedagogicko-psychologická poradna, středisko výchovné péče, společenství proti šikaně atd.)
5 Výchovná opatření
Položme si otázku, zda je vůbec možné se šikaně vyhnout. Je opravdu možné, aby se ve školních třídách neobjevil malý agresor? Nevyhneme se tomu. Velmi účinná ovšem může být prevence. Je dobré, aby se problém šikany zviditelňoval. Aby vešel do popředí, jak veřejnosti, tak rodičům, ale především školákům. Aby se vědělo, že je zde někdo, kdo proti tomuto problému bojuje a je zde velká pravděpodobnost odhalení agresora. Další důležitou složkou je také důvěra. Děti by se neměly bát šikanu nahlásit a měly by vědět, že je to špatná a zlá věc, u které je důležité, aby se včas a rychle řešila.
Osvědčené jsou i dozory nad žáky během přestávek. Čím více je pedagogů na chodbách během přestávek, tím větší mají možnost odhalení agresora. Zamyslíme-li se nad kontrolou pomocí videokamer, vyvstane otázka s omezením osobní svobody.
Ale uvážíme-li fakt mravní a psychologické škody způsobené šikanou, stojí to opravdu za zvážení. Ve Velké Británii na jedné základní škole, kde byl zjištěn malý výskyt šikany, se osvědčil způsob kontroly žáků staršími žáky z vyšších ročníků. Ti byli ustanoveni do funkce jakéhosi rytíře, který má za úkol chránit mladší žáky před ubližováním. Bohužel tento způsob nebyl aplikován na jiných školách (Říčan, 1995, s. 85-94).
Dalším důležitým krokem z pozice učitele je to, aby záměrně a systematicky monitoroval třídu např. prostřednictvím anonymních dotazníků či vyvěšovat letáky pro případné oběti (Vašutová, 2010, s. 109).
Za významnou součást výchovného opatření ve škole je považována přítomnost specialisty pro prevenci šikanování, domluva pedagogů, jak při šikaně postupovat, dále provádět depistážní šetření výskytu šikanování. Škola by měla vytvořit režim proti šikaně (školní schránku, „živá“ pravidla proti šikaně, účinné dozory a dále je dobré seznámit rodiče s nekompromisním bojem proti šikaně (např. rodičovské workshopy, informační letáky…) (Kolář, 2005, s. 85).
6 Prevence šikany
Položme si otázku, zda je možné se šikaně vyhnout. Ač se to zdá být velice nepravděpodobné, odpověď zní ano. Dokazují to především výsledky ze Skandinávie a Velké Británie. Nicméně za vymítěním šikany stojí velký kus práce, týkající se, jak pedagogů a učitelského sboru, tak i žáků a třídních kolektivů, jako takových. Prevence šikany zahrnuje velkou řadu aktivit a opatření na několika úrovních a v první řadě je nutné mít dobrou metodickou výzbroj. V druhé řadě, by si měla společnost, odborníci a pedagogové uvědomit, že šikanování je mimořádně závažný problém a je třeba proti tomuto „zlu“ začít bojovat a minimalizovat jej.
Nedílnou součástí boje je samozřejmě také to, aby se všem pedagogům dostalo odborné kvalifikace a všichni tak věděli, jak tento jev řešit. Neméně důležitým bodem v tomto procesu, je pak přijmout vhodný postup, nejen na jednotlivých školách, ale nejlépe v celém resortu školství. Prevencí se tedy v tomto případě rozumí, jak předcházení šikany, tak ale i řešení nastalých situací. Jednoduše řečeno, je třeba vybudovat takový obranný systém, který bude zabraňovat a ochraňovat děti a dospívající před týráním svých spolužáků (Kolář, 2005, s. 197).
„Jednou z možností, jak předcházet a čelit šikaně, je systematická práce s oběťmi, resp. potencionálními oběťmi šikanování“ (Bendl 2003, s. 103).
6.1 Prevence na úrovni školy
Je doloženo, že čím aktivnější jsou v boji proti násilí žáci, učitelé a vedení školy, tím menší úlohu, pak násilí hraje. Tam, kde jsou žáci vedeni převzít odpovědnost za své chování a kde se na sebemenší násilí veřejně ukáže, se agrese objevuje méně. Ve spojených státech zavedli žákovské poroty, které fungují jako soudy. Žák, který se proviní, jde před tuto porotu, která je složena z jeho vrstevníků a je souzen, tak jak rozhodnou oni. Předvedení před tuto porotu se provinilí žáci velice obávají, protože jsou mnohdy hodnoceni přísněji, než, když by je hodnotili dospělí. Ve Skandinávii fungují zase tzv. smírčí soudkyně. Ty se snaží znepřátelené strany (oběť a agresora/y) udobřit. V německých školách se zase osvědčilo, že sami žáci sepisují petici proti násilí na jejich škole. A následným podepsáním se zavazují k tomu, že nebudou činit tak, aby se provinili proti pravidlům, která jsou v této petici uvedena (Erb, 2000, s. 94 – 100).
Je tedy zřejmé, že modely, které jsou založeny na funkci ochrany, především ze strany spolužáků, se ve většině zemí, jež systém zavedly, osvědčil. Žáci, kteří jsou do těchto pozic ochránců určeni, zažívají pocit důležitosti a nápomoci. Nenahlášení šikany, nebo neoznámení násilného konání, by vedlo k jejich selhání ve funkci, což málokterý žák chce, proto se všichni snaží střežit na 100% a napomáhají tak ke klidnému a nenásilnému prostředí ve škole.
Základní podmínkou dobré práce na škole je vzájemná solidarita a kooperace pedagogického sboru. Pokud dojde k šikaně a učitel se rozhodne případ nahlásit, je nesmírně důležité, aby měl tento pedagog podporu, nejen u svých kolegů, ale především u ředitele.
Celkově by měl být postoj školy a jednání vůči šikaně negativní a všichni by se měli snažit, tento negativní jev odstranit. Bohužel praxe je u nás jiná. Velice účinným preventivním opatřením je organizace a hustota dozoru o přestávkách. Čím více pedagogů bude střežit volný čas žáků, tím méně se bude projevovat šikana.
Důležitá je také technika dozoru. Tou se rozumí např. to, že se pedagog podívá i do tříd, dává si pozor na tzv. hlídky, které mají informovat agresora o přicházejícím pedagogovy. K technice můžeme zařadit i monitoring zákoutí, kde by k šikaně mohlo docházet. Některé prostory můžeme ochránit tak, že do nich zakážeme vstup (jedná se např. o suterény, půdní prostory, apod.). Nabízí se i možnost monitoringu pomocí kamer.
Ač se může zdát, že je to až přílišné omezení svobody, je nutno zohlednit, jaký dopad má šikana a budoucí život dětí. K dalšímu zásadnímu preventivnímu opatření patří i školní řád.
Ten by měl obsahovat obecné zásady ohleduplnosti a ochranu slabých. Zákazy násilí, fyzického i psychického ubližování, zneužívání síly, ponižování, nadávání. Takovýto postoj by měli prosazovat i učitelé ve svých třídách. Rodiče i žáci by s tímto školním řádem měli být seznámeni a informováni o tom, co se stane, když ho poruší.
6.2 Prevence na úrovni tříd a třídních kolektivů
Je dobré, aby měl třídní učitel povědomí o stavu své třídy. K tomu, je třeba přijmout různá opatření či postoje. Vhodným se jeví např. anonymní dotazník, který může třídě předložit jednou do roka, či podle potřeby. Další variantou může být tzv. pedagogická komunita, kdy se učitel s žáky pravidelně schází (většinou jednou v týdnu), kde mohou řešit záležitosti, k nimž dochází, a promluvit si o nich. Doporučuje se sedět v symbolickém kruhu.
Na tomto sezení mohou nacvičovat komunikace, sehrát různé modelové situace, naučit se zlepšovat vztahy mezi sebou a hrát různé sociálně psychologické hry, které se zaměřují na utužování kolektivu a sebevědomí jednotlivých žáků. Vhodné jsou i víkendové pobyty
pro třídu, kterých se účastní i rodiče. Dávají tak prostor, pro vzájemné poznání, navázání nových a upevnění starých vztahů. Čím více se třída semkne, tím menší prostor dává k šikaně.
A pokud ve třídě už k šikaně dochází, snadněji se na ni přijde a lépe se vyřeší (Říčan, 2010, s. 115 – 116).
6.3 Prevence na úrovni jednotlivců
Školy jsou uzavřené instituce, ze kterých žák, který je šikanován, nemá šanci utéct.
Přesto by děti měly vědět, že je třeba se vyhýbat rizikovým místům. Čelit šikaně mohou např. tak, že se budou zdržovat ve skupinkách svých kamarádů. Skupině se totiž čelí hůř než jednotlivci. Za další preventivní opatření, které se jeví jako účelné, je v dětech pěstování odolnosti vůči projevům šikany. Snažit se jim vysvětlit, co dělat v takovýchto situacích, nacvičit tyto situace, poradit jim, jak se v nepříjemných situacích lze bránit (ignorace, postavení se protivníkovi). Ano i takové postavení se protivníkovi vyšle agresorovi signál, že oběť je silná a jen tak se nenechá přemoci. Agresoři si totiž vybírají slabé oběti, a pokud je jejich vytipovaná slabá oběť překvapí svojí obranou, je velice možné, že agresor si útok rozmyslí. Nabízí se tu otázka, zda se s agresorem prát. V literatuře najdeme mnoho pro a proti. Nelze jednoznačně doporučit radu, která bude fungovat. Věc je složitá a vždy se jedná o individuální záležitost.
Co ovšem u prevence jednotlivců platí je pěstování sportu. Výběr vhodné aktivity, která bude dítě bavit, naplňovat a podporovat jeho sebevědomí pomáhá v boji se šikanou velkou měrou. Sport děti naučí odolnosti, poznají nové přátelé, zažijí pocit vítězství i prohry.
Naučí se překonávat překážky v týmu. Důležitý je také fakt, že žák, který vyniká ve sportu, je u dětí atraktivnější, zejména pak u chlapců.
Za vhodnou prevenci a pohotovou obranu můžeme považovat i pohotovou zásobu slov, zvlášť při slovním napadení. Oběti, totiž často nedovedou pohotově reagovat na slovní atak agresorů. Úkolem učitelů, ale i rodičů, je naučit děti pohotovým reakcím, které využijí v nepříjemných situacích.
Další vhodnou strategií, kterou lze použít je humor. Je dobré, když se dítě dokáže zasmát samo sobě. Některým obětem šikany tato vlastnost většinou chybí. V případě, že si je žák vědom své chyby a dokáže si z ní udělat srandu, často odvrátí případný útok.
Stejně důležitý jako je humor a pohotová slovní reakce je i trénink asertivního chování. Žáky je třeba naučit a navést na to, jak by se měli zdravě sebeprosadit. Útočníkům by měli vědět, jak dát najevo své potřeby, jinak než agresivním chování. Často neví, jak se seznámit s někým novým, neumějí se chovat přátelsky či vlídně. Nácvik asertivního
chování se nacvičuje většinou ve skupinkách obětí šikanování, ale lze ho aplikovat na celý kolektiv.
Podle některých názorů je důležitá sebedůvěra a sebevědomí, co se týče v boji s agresory. Přímá chůze, neuhýbavý pohled, přímý krok, hlasité ne. Jedná se však pouze o jakousi superprevenci a nikdo nezaručí, že ani sebevědomí jedinec se nemůže stát obětí agresora/agresorů. Posilování sebevědomí je dobré u všech dětí. Jak u potencionálních obětí, tak u potencionálních agresorů. Psychologové, kteří se setkávají s agresory, upozorňují na to, že agrese a kázeňské přestupky často pramení z nízkého sebevědomí a zakomplexovanosti žáků. Dětem mnohdy chybí pocit uznání, pocit úspěchu, pochvala. Je dobré žáky zapojovat do věcí, které s sebou přináší odpovědnost (např. třídní služba, starání se o určitou věc apod.)
Děti, které nechodily do mateřských škol, nebo dětských kolektivů a jeví se jako uzavřené, plaché, bojácné a pasivní je dobré je připravit na třídní kolektiv ve škole tím, že je vybavíme sociálními dovednostmi, které jim umožní ve třídě „přežít“. Snažíme se vycházet z myšlenky, že pokud není potencionální oběť, nebudou existovat ani její skutečné oběti (Bendl, 2003, s. 102 – 113).
Pokud se učitel nebo jiný pedagog rozhodne uplatňovat ve třídě sociálně psychologické metody, měl by kolektiv dobře znát a postupovat nanejvýš obezřetně.
Lze využít i rad odborníků, dětských psychologů, zkušených externistů a facilitátorů.
7 Školský systém prevence šikanování
V českém školství jsou uplatňovány dva projekty v prevenci proti šikaně:
Škola podporující zdraví – zdravá škola
Obsahem tohoto programu je převážně analýza a tvorba bezpečného a sociálně podnětného prostředí pro žáky, učitele, ale i rodiče. Školy tohoto typu fungují od roku 1992.
Mezi hlavní principy programu patří respektování individuálních potřeb žáků, vůle ke spolupráci a pomoci, podporuje myšlenku, že pravidla soužití jsou platná pro všechny a všichni je dodržují. Ve škole je podporována úcta, snášenlivost, uznání, účast, empatie a otevřenost (Výchova ke zdraví, 2011)
Začít spolu (v mezinárodním označení Step by Step)
Tento program se používá nejen ve školách, ale i v mateřských školách a to od roku 1994. Hlavní myšlenkou tohoto projektu je sociální výchova, která by se měla podílet na vytvoření bezpečného sociálního prostředí. Jde o program, který představuje pedagogický přístup orientovaný na dítě, prosazuje a umožňuje inkluzi dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Program v sobě nese poznatky pedagogické a psychologické vědy, které se již dříve osvědčily (Step by step, 2014).
EMPIRICKÁ ČÁST 8 Výzkumné šetření
Ač se to nemusí zdát, šikana představuje v našem školství velice závažný problém, proti kterému je nutné bojovat. Odborná literatura a výzkumy prováděné na školách nám jasně dokazují, že se tento problém týká většiny škol. Z tohoto důvodu jsem se i já rozhodla provést výzkumné šetření. V březnu roku 2015 jsem oslovila základní školu ve Vratislavicích nad Nisou. Výzkum probíhal mezi žáky 3. – 9. ročníku formou anonymních dotazníků.
Celkem se výzkumu zúčastnilo 132 žáků, z toho byl jeden dotazník vyřazen. I přes to, že byli žáci požádáni, aby vždy zvolili jen jednu odpověď, u některých otázek zakroužkovali odpovědí více nebo doplnili svoji odpověď. Ve výzkumu jsem tedy tuto věc zohlednila, případně dopsala kolonku: neodpověděl.
8.1 Cíl výzkumu
Hlavním cílem mého výzkumu bylo zjištění, zda se žáci na základní škole ve Vratislavicích nad Nisou s šikanou setkali a jaké s ní mají zkušenosti. Ve výzkumu jsem se snažila odhalit i to, zda se mezi žáky vyskytuje nějaký agresor, kde šikana nejčastěji probíhá, či jak by šikanu potrestali oni sami.
Šikana je jevem častým a bohužel někdy i bagatelizovaným. Mnoho škol se už v dnešní době snaží šikaně čelit. Zavádějí různá preventivní opatření, pořádají besedy, přednášky a poučení. Nicméně si myslím, že je vhodné a žádoucí, aby si sama škola podobný výzkum dělala alespoň dvakrát ročně. Domnívám se totiž, že tento způsob průzkumu by mohl vést k odhalení nežádoucího chování rychleji a snadněji, než kterékoli jiné metody.
8.2 Zkoumané hypotézy
Hlavní výzkumná otázka:
Jaké zkušenosti se šikanou mají žáci určité základní školy?
Předmětem výzkumného šetření jsou následující hypotézy:
Hypotéza č. 1 : S šikanou mají větší zkušenost chlapci než děvčata;
Hypotéza č. 2 : S šikanou se setkávají častěji žáci druhého stupně základních škol.
8.3 Použité metody
Ve výzkumném šetření jsem využila dotazníkovou metodu, která byla dle mého názoru nejvhodnější metodou ke zjišťování šikany v jednotlivých třídách.
Předlohou mi byl depistážní dotazník šikanování od Koláře (2001, s. 223-225), který jsem doplnila o další výzkumné otázky.
Dotazník, který jsem k výzkumu použila, se skládal celkem z 21 otázek a byl rozdělen na dvě části. První část dotazníku se týkala všech respondentů, druhá část dotazníku je pak zaměřena na šikanované žáky. Dotazník se skládá celkem ze 13 uzavřených a 8 polouzavřených otázek. Z důvodu toho, že mi někteří žáci neodpověděli nebo zakroužkovali dvě a více odpovědí, jsem do sestavených grafů doplnila i tyto možnosti.
Vyhotovený dotazník jsem rozdala několika dětem v mém okolí a poprosila je, zda by ho mohly vyplnit. Cílem bylo zjistit, zda všem položeným otázkám rozumí.
Neshledaly žádné obtíže, a proto jsem dotazník předala na základní školu.
Mezi žáky bylo rozdáno 132 dotazníků, z toho 1 byl pro nepoužitelnost vyřazen.
Dotazníky byly nejprve předány panu řediteli a ten je následně rozdal do tříd. Šetření probíhalo přibližně po dobu 14 dní a následně byly dotazníky odevzdány k vyhodnocení.
8.4 Interpretace a analýza dat
V této části se již budu věnovat získaných informacím z provedených dotazníků.
Empirickou část jsem se snažila sestavit tak, aby bylo jasné, na co přesně jsem se ptala a jak mi bylo odpovězeno. V první třetině dotazníku jsem zjišťovala, jaké klima panuje v dané třídě, jak tuto třídu hodnotí jednotliví žáci, či se v jejich třídě objevuje někdo, koho hodnotí jako neoblíbeného nebo z koho mají strach. Jak už jsem výše zmínila, respondenty jsem na začátku dotazníku požádala, aby vybrali jen tu odpověď, která je jim nejbližší. Někteří žáci, ale zakroužkovali odpovědí více nebo doplnili odpověď svoji. Všechny tyto informace jsem tedy zohlednila a se získanými poznatky dále pracovala. 54% respondentů tvořila děvčata, 45% představovali chlapci. Nejmladšími respondenty byli žáci třetího ročníku.
Odpovědi jsem zaznamenávala do tabulek programu Microsoft Excel, pomocí kterého jsem následně tvořila grafy a tabulky. V grafech jsou informace zaznamenány procentuálně.
V textu, který je umístěn pod grafem, jsou pak získané informace detailněji rozepsány.
U některých odpovědí, jsem raději využila tabulky tak, aby se čtenář lépe orientoval a získané poznatky pro něj byly jasnější. V závěru empirické části se pokusím odpovědět na výzkumné otázky, verifikovat dané hypotézy a shrnout výzkumné závěry z poznatků šetření.
8.4.1 Dílčí poznatky dotazníkové metody
1. Výzkumná otázka: Chodíš rád
Graf: Spokojenost ve třídě
Žáci měli na výbě pouze jednu odpověď zakroužkovalo obě odpov i tuto variantu. Na výše zmín do své třídy nechodí rádo
jsou rozděleny podle pohlaví. 53 dívek chodí do své t a 3 dívky odpověděly ně
22% a 4%, což hodnotím jako pozitivní, do své třídy ráda. U chlapc
ne a pouze jeden žák odpov
Graf: Spokojenost ve třídě
Nejvíc spokojený Tyto výsledky jsem více mén
16; 22%
3; 4%
45; 96%
2; 4%
í poznatky dotazníkové metody
Výzkumná otázka: Chodíš rád do své třídy?
třídě – dívky Graf: Spokojenost ve tř
výběr ze dvou odpovědí. Na začátku dotazníku byli požádáni, ěď a to tu, která nejvíce vystihuje jejich situaci. N odpovědi a připsaly mi k nim slovo někdy, proto jsem k výše zmíněnou otázku odpovědělo kladně 97 respondent ídy nechodí rádo a 4 respondenti se vyjádřili, že jenom někdy.
leny podle pohlaví. 53 dívek chodí do své třídy rádo, 16 dívek se vyjád ěly někdy. V procentuálním hodnocení se dostáváme k hodnotím jako pozitivní, protože celých 74% dotázaných
U chlapců byli výsledky obdobné: 44 chlapců odpov
jeden žák odpověděl slovem někdy, v procentech pak: 73%, 25%, 2%.
třídě – 1. stupeň Graf: Spokojenost ve tř
Graf 1: Spokojenost ve třídě
Nejvíc spokojených žáků, jsem shledala na prvním stupni a to ve t
Tyto výsledky jsem více méně očekávala, neboť to byli mí nejmladší respondenti. Naopak u
53; 74%
ano ne někdy
15; 25%
1; 2%
45; 96%
ano ne někdy
29; 34%
4; 5%
třídě – chlapci
átku dotazníku byli požádáni, aby vybrali tu, která nejvíce vystihuje jejich situaci. Několik žáků mi kdy, proto jsem k této otázce přidala respondentů, 30 respondentů ěkdy. Výše uvedené grafy ídy rádo, 16 dívek se vyjádřilo záporně dostáváme k procentům: 74%, celých 74% dotázaných dívek chodí odpovědělo ano, 14 chlapců procentech pak: 73%, 25%, 2%.
třídě – 2. stupeň
Zdroj: vlastní zpracování
na prvním stupni a to ve třídách 3. B a 4. C.
to byli mí nejmladší respondenti. Naopak u
44; 73%
ano ne někdy
52; 61%
ano ne někdy
třídy 9. A jsem zjistila, že do své t odpovědělo v deváté tř
Domnívám se, že pokud bych d potvrdily. S přibývajícím v
stupně se můžeme spíše setkat s
mezi škádlením a šikanou a své chování tak „p 2. Výzkumná otázka:
Graf: Hodnocení kolektivu
Otázkou číslo zde už jsou odpovědi tém 61 respondentů mi odpov
obě odpovědi a připsali slovo n ale do výzkumu ji zahrnuji, protože
považuje za dobrý kolektiv, 32 dívek svoji t uvedly obě možné varianty. U chlapc
29 chlapců odpovědělo ne a pouze jeden zakroužkoval ob
32; 45%
3; 4%
ídy 9. A jsem zjistila, že do své třídy nechodí ráda více než polovina student
lo v deváté třídě 20 žáků, z toho se záporně vyjádřilo 6 dívek a 5 chlapc Domnívám se, že pokud bych dělala výzkum i u mladších ročník
ibývajícím věkem žáků se i šikana stává větším problémem. U žák žeme spíše setkat s tím, že žák, který je v roli agresora si neuv mezi škádlením a šikanou a své chování tak „přežene“.
Výzkumná otázka: Je vaše třída dobrým kolektivem?
: Hodnocení kolektivu – dívky Graf: Hodnocení kolektivu
číslo 2 jsem se snažila navázat na otázku di téměř vyrovnané. Kladně mi odpově mi odpovědělo záporně a 4 respondenti se vyjádřili
ipsali slovo někdy nebo občas. Tato odpověď op ji zahrnuji, protože navazuje na další položené otázky.
považuje za dobrý kolektiv, 32 dívek svoji třídu neshledává dobrým kolektivem a 3 možné varianty. U chlapců byli odpovědi vyrovnané, 29 chlapc
ělo ne a pouze jeden zakroužkoval obě varianty.
37; 51%
ano ne ano i ne
29; 49%
1; 2%
ídy nechodí ráda více než polovina studentů. Celkem mi řilo 6 dívek a 5 chlapců.
čníků, výsledky by se mi tším problémem. U žáků prvního roli agresora si neuvědomuje hranici
kolektivu – chlapci
otázku číslo 1. Ovšem mi odpovědělo 66 respondentů, tak, že mi zakroužkovali ěď opět nebyla v nabídce, další položené otázky. 37 dívek svoji třídu ídu neshledává dobrým kolektivem a 3 dívky di vyrovnané, 29 chlapců odpovědělo ano,
29; 49%
ano ne ano i ne
