Pohybová aktivita a její význam - Pojem pohybová aktivita a jeho vymezení

1.1 Pojem pohybová aktivita a jeho vymezení

1.1.2 Pohybová aktivita a její význam

V další kapitole se budeme zabývat významem pohybové aktivity a jejím vlivem na zdraví člověka. Správně prováděná pravidelná pohybová aktivita má také pozitivní vliv na organismus člověka jak po stránce fyzické, tak psychické.

Zlepšuje celkový zdravotní stav, podporuje činnosti vnitřních orgánů a také zvyšuje činnost organismu. Zvyšuje pracovní kapacitu, usnadňuje zvládání stresu a pocitů únavy. Pravidelná pohybová aktivita má celkově pozitivní vliv na psychický stav.

Po mnoho tisíc generací se lidský organismus vyvíjel za podmínek náročných na pohybovou aktivitu a jim se i přizpůsobil. Aby si člověk obstaral dostatek potravy, a tím i příjem energie, musel několik hodin denně strávit pohybovou činností jako sběrač a lovec. Tomuto způsobu života jsou stále přizpůsobeny všechny životní funkce. Geneticky zakódovaná fyziologická výbava je stejná jako před padesáti tisíci lety. Během posledních sto let však došlo vlivem urbanizace a technizace k výraznému snížení objemu i intenzity přirozené

pohybové aktivity. Velká většina dospělých, ale i dětí v současných podmínkách žije sedavým způsobem života. Nedostatek pohybové aktivity vede ke zdravotním poruchám nazývaným „civilizační nemoci“. Jsou to hromadná neinfekční onemocnění, jimiž dnes trpí značná část populace (např. obezita, srdeční choroba, diabetes 2. typu). Řešení civilizačního problému je úpravou životosprávy a zařazením cvičení do denního programu. Zde docházíme k prvořadému významu pohybové aktivity, což je především primární i sekundární zdravotní prevence (Měkota, Cuberek 2007, s. 39).

Primární prevence zahrnuje veškeré aktivity realizované s cílem předejít výskytu nových onemocnění. Primární prevenci dělíme na specifickou a nespecifickou. Specifická primární prevence je zaměřená proti výskytu rizikových faktorů a na zvýšení účinku ochranných faktorů. Primární prevence nespecifická znamená veškeré aktivity vedoucí ke zdravému živému stylu, a tím posilování a rozvíjení zdraví. Důležitou roli také hraje sekundární prevence, která vede k zabránění progrese nebo k vyléčení asymptomatického nebo časného stádia nemoci. Je však už z části záležitostí lékařů (Šeflová 2014, s. 19).

Šeflová (2014, s. 13-14) se zabývá stručným popisem biologických účinků pravidelné pohybové aktivity.

 Kostní tkáň

Pravidelná pohybová aktivita u dětí má velký význam pro hustotu a množství kostní hmoty. Mechanické zatěžování stimuluje obnovu kostní tkáně a snižuje její úbytek. Hustota kostní tkáně je v určitých částech těla vyšší u pravidelně sportujících než neaktivních osob. Pravidelná pohybová aktivita slouží jako prevence osteoporózy (ubývání množství kostní hmoty). Dále má pohyb vliv na remodelaci pojivé tkáně a zesilují šlachy a vazy.

 Svalová tkáň a tělesné složení

Pravidelná pohybová aktivita pomáhá udržet optimální energetickou bilanci a mění se tělesné složení ve smyslu poklesu množství tuku a zvýšení tukuprosté hmoty. Při zatížení svalu se zvyšuje kapacita

jednotlivých zdrojů energie a aktivita enzymů příslušného metabolismu, množství kontraktilních bílkovin, stoupá obsah iontů draslíku.

 Kardiovaskulární systém

Vlivem pravidelné pohybové aktivity se zlepšuje ekonomika práce srdce, snižují se nároky myokardu na kyslík a dochází ke zvýšené výkonnosti srdečního svalu. Pravidelným pohybem se celkově zlepšuje činnost a efektivita práce kardiovaskulárního systému.

 Dýchací systém

Při pravidelné pohybové aktivitě dochází k ekonomizaci dýchání. Zvyšuje se zužitkování kyslíku ve tkáních.

 Neuroendokrinní systém

Pravidelné a dlouhodobé cvičení zvyšuje aktivitu autonomní nervové soustavy. Dochází ke zvýšené pohybové koordinaci charakterizované ekonomikou neuronové aktivace.

Pravidelná pohybová aktivita nepřináší pouze zdravotní zisky, ale je také přínosem vnitřních prožitků. Jak jsme se už zmínili, pravidelná pohybová aktivita má pozitivní vliv na psychiku. Snižuje stres, zlepšuje adaptaci na stres a pracovní zatížení. Také zvyšuje sebedůvěru, přináší pocity libosti jako důsledek vyplavování endorfinů, které snižují bolest a zlepšují náladu. Dále také přináší pocity uspokojení z pohybu a radosti z vítězství v soutěži apod. Ovlivňuje postoje člověka k vlastnímu zdraví a pozitivně ovlivňuje životní návyky a výživu.

Další význam pohybové aktivity spočívá v poskytování příležitosti navazování a udržování sociálních kontaktů a přátelských vztahů, přispívá tedy k sdružování kolektivu, a má tedy širší sociálně-kulturní rozměr. Tato veškerá pozitiva přináší jen pohybová aktivita adekvátní věku a zdravotním stavu aktéra.

Nepřiměřený objem a intenzita aktivity může mít negativní následky, jako je chronická únava, celkové oslabení organismu, pocity vyčerpání a ztráta motivace k další činnosti (Měkota a Cuberek, 2007, s. 40).

23 1.1.3 Význam pohybu během ontogeneze

V této kapitole se budeme zabývat vývojem jedince, a jak pohyb působí na vývoj a vývoj na pohyb. Pravidelná pohybová aktivita má i věkově specifický význam.

Stejskal (2012, s. 24 - 27) uvádí, jak ovlivňuje pohyb jednotlivá období vývoje jedince. Už v kojeneckém věku (od 28. dne do konce prvního roku života) pohyb (odpověď motoriky na zevní impulzy) ovlivňuje zrání CNS a pohybového systému, růst kostí, svalů, šlach a vaziva a rozvíjení většiny ostatních funkcí.

V batolecím věku (1 až 3 roky), dochází k propojení fyzického a psychického zrání, vytváří se řada nových pohybových projevů (chůze, běh, jízda na tříkolce atd.), které zvládá díky zlepšující se pohybové koordinaci a schopností udržovat rovnováhu. Chůzí počínaje a během konče. Intenzivní rozvoj zasahuje hlavně motorika, myšlení a řeč. Dominuje hra, při které se bohatě a rychle střídají rychlostně vytrvalostní, silové a obratnostní činnosti. Při spontánní pohybové aktivitě dítě tvořivě vybírá a spojuje pohybové činnosti a tím ovlivňuje celý proces růstu a harmonického vývoje. Batole používá pohybu k realizaci myšlenkových pochodů.

V předškolním věku (3 – 6 let) se nejvýrazněji vyvíjí nervový systém (počátky abstraktního myšlení a z něho plynoucí možnosti volby pohybových činností) a pohybový systém. Velká pružnost vaziva a neukončená osifikace umožňuje pohyb přesahující kapacitu kloubů (kloubní hypermobilita). Většinu času tráví dítě v pohybu, který se stává základní potřebou jeho zdravého a harmonického vývoje před šestým rokem života. Pohyb jednak stimuluje růst a vývoj dítěte, jednak slouží už jako prevence pozdějších patologických stavů.

Nedostatek pohybu nebo nesprávný pohyb se může projevit na negativních změnách pohybového a oběhového systému, nebo na prodloužení reakční doby při převodu podnětu ke svalové tkáni (Stejskal 2012, s. 25)

Ve školním věku je správné poskytnout dítěti na základě zhodnocení jeho schopností, možností a limitů adekvátní pohybovou aktivitu. U pohybově nadaných jedinců, kteří se zapojují do sportovního tréninku, by se měly rozvíjet všechny jejich pohybové vlastnosti. Pohybově průměrné děti s průměrnými motorickými schopnostmi by se měli věnovat adekvátnímu pohybu nejen ve školní tělesné výchově. Základní denní potřebou dítěte do puberty je jedna hodina denně buď intenzivního cvičení, nebo spontánní aktivity rozvíjející zejména všechny pohybové schopnosti. Děti oslabené některým chronickým interním onemocněním (diabetes mellitus 1. typu, chronické zánětlivé onemocnění ledvin, atd.) se musí většinou podrobit určitým, často jen dočasným omezením pohybové aktivity. Je však pro ně nezbytné, aby získaly určitou míru pohybových návyků a aby na základě doporučení dětského nebo tělovýchovného lékaře byly zařazeny do zdravotní školní výchovy. Zvláštní skupinu vyžadující speciální přístup tvoří sice zdravé, ale neobratné děti, které mají většinou nadváhu nebo obezitu, mají horší známky ze školní tělesné výchovy a vůči pohybu často cítí spíše odpor.

Takové děti potřebují ze strany pedagogů nebo rodičů především povzbuzení a motivaci. V žádném případě by neměly být osvobozovány od tělesné výchovy (Stejskal 2012, s. 25-26).

Rozhodující období pro pohyb je tedy věk 1-3 a 6-8 let, kdy návyky z těchto období významně ovlivňují jednání i chování jedince v dospělosti. Pokud si dítě v tomto období vypěstuje pozitivní vztah k pohybu, nebude mít problém s pravidelnou pohybovou aktivitou ani v dospělosti.

V dorostovém věku vyhledávají adolescenti pohyb pro vlastní seberealizaci, uplatnění a zvýšení tělesné zdatnosti. V tomto období se projevuje zájem o závodní sportovní činnosti. U aktivních adolescentů je nižší procento tělesného tuku, vyšší kvalita svalové hmoty.

Ve věku dospělosti ubývá u velké části populace příležitosti i chuti k pravidelné pohybové aktivitě. V každém případě se však budou lišit motivační faktory a výběr sportovních odvětví (Stejskal 2012, s. 27).

1.2 Mladší školní věk

Toto období je vymezeno vstupem do školy (6. – 7. rok) až do začátku tělesného a psychického dospívání, tj. asi do 11 – 12 let. Vývoj u dětí mladšího školního věku probíhá nepřetržitě a kvalitativně. Jedná se zejména o zdokonalování všech schopností, dovedností a poznatků o světě, ve kterém školák žije, o rozvoj poznatků, které získá o sobě samotném, upevňuje se hierarchie hodnot. V tomto období je velmi důležité vytváření postojů žáka.

1.2.1 Tělesný vývoj

Mladší školní věk (6 – 11 let) je možné označit za období relativního růstového klidu, stále však dochází k vyzrávání ostatních systémových struktur a zdokonalování koordinace pohybových aktivit. Jak uvádí Vilímová (2002, s. 38), v tomto období začíná vývoj sekundárních pohlavních znaků. Tempo tělesného vývoje se začíná zpomalovat růstem těla do výšky a zintenzivní se růst objemu těla. Dívky mají růst o něco rychlejší než chlapci.

Kosti a kloubní spojení jsou velmi měkké a pružné. Slabě vyvinuté je zádové svalstvo. Celkově je období školního věku charakterizováno neustálým vývojem kostí a jejich osifikací, dokončením vývoje chrupavek a pasivního, tedy skeletálního i aktivního svalového aparátu.

V období mladšího školního věku dítě roste o 4–5 cm ročně, zvyšuje se podíl svalstva a tím roste i svalová síla. Dítě zahajuje školní docházku, pohybová aktivita se tak snižuje při dlouhotrvajícím sezení ve škole i doma u televize i počítače. Proto bývá toto období často počátkem vzniku obezity a funkčních poruch páteře, vadného držení těla (např. skoliózy (Pastucha 2011, s. 29).

Kvůli nedostatečně vyvinutému dýchacímu svalstvu je jejich dýchání málo hluboké. Zvýšením frekvence dýchání kryjí větší spotřebu kyslíku organizmu.

V tomto období mají děti relativně větší objem srdce než dospělý, což působí

kladně na krevní oběh. Dokážou se po fyzickém nebo psychickém zatížení dostat velmi rychle na normální hodnoty srdeční frekvence (Vilímová 2002, s. 38).

1.2.2 Motorický vývoj

K motorickému rozvoji kladně napomáhá biologická a psychická vyrovnanost dětí v mladším školním věku. U dětí v tomto věku se často objevuje spontánní pohybová aktivita. Jejich radost z pohybu, soutěživost, emoční prožívání, soustředěnost, přirozený rozvoj kondičních a koordinačních schopností, sociální faktory a spousta dalších jsou příčinou nejvhodnějších podmínek pro motorický růst (Bursová 2001, s. 59).

U nově naučených pohybů se objevuje určitá neobratnost, která v průběhu vývoje vymizí. Děti se stávají obratnými, jsou schopné hrát hry, které vyžadují sílu i obratnost. Jejich lokomoční pohyby se neustále zdokonalují. Novým pohybovým schopnostem a dovednostem se děti učí rychle, proto je toto období vhodné pro nácvik jednotlivých sportů, jízdě na kole či plavání. Pokud nedochází k jejich opakování, jsou velmi rychle zapomenuty (Gajdošová, Košťálová, 2006, s. 10).

Toto období bývá také typické, že při provádění pohybové aktivity děti provedou spoustu pohybů navíc. Dětská motorika oproti motorice dospělého postrádá úspornost pohybu.

1.2.3 Psychický vývoj

Vstup do školy je pro děti velice klíčovým obdobím. Přibývá novým vědomostem, zkušenostem a zlepšují se veškeré psychické činnosti. Děti si zvykají na přechod od hry k vážné činnosti, nová pravidla a sociální normy.

V životě se objevuje nová autorita učitele, která může zastínit rodiče.

Dochází k rozvoji a zdokonalení paměti, vnímání, představivosti, myšlení a řeči. Na začátku období je jen malá schopnost chápat abstraktní pojmy, děti se spíše soustředí na konkrétní jevy. Abstraktní myšlení se rozvíjí postupně na základě získávání zkušeností. V období mladšího školního věku se pozvolna rozvíjí schopnost koncentrace. Dítě se dokáže plně koncentrovat po dobu 4 – 5 minut. Školní věk je také definován jako fáze snaživosti, dítě usiluje o dobrý výkon a jeho prostřednictvím o své uplatnění a prosazení. Prohlubuje se tak socializace do nových skupin. Rozvíjí se intelekt, tj. otevřenost zkušenosti, ale i vztah k práci, povinnostem, tj. svědomitost. Dítě postupně přebírá větší odpovědnost za svoji práci. Vztah k sobě je definován na základě hodnocení, které vyplývá z výkonu, ale i mírou pozitivní akceptace jinými lidmi, která přispívá k sebepotvrzení. Významným faktorem rozvoje osobnosti je školní zkušenost, která může její další vývoj zásadně ovlivnit, zejména v oblasti sebehodnocení a s tím související svědomitosti (Vágnerová 2010, s. 238).

1.2.4 Pohybová aktivita v období mladšího školního věku

Toto období je charakteristické rozporem mezi intenzivní potřebou pohybu a jeho výrazným omezením při zahájení školní docházky, což klade vysoké nároky na rodinu, která by měla zajistit dítěti dostatečné množství mimoškolní pohybové aktivity. Podpora sportovní činností dětí ze strany rodičů je velmi důležitá, protože zajišťují dostupnost sportovních zařízení či programů pohybové aktivity pro děti. Je především na rodičích a jejich vlastním příkladu, jak najít a ukázat dětem cestu k pohybové aktivitě a vytvořit k ní pozitivní vztah. Je nutné, aby rodiče své děti povzbuzovali v pohybových aktivitách, vyzkoušeli s nimi několik sportů, aby zjistili jejich zájem o některý z nich. Také je důležité dítě dostatečně chválit. Před vlastními výsledky preferovat snahu a úsilí zlepšovat se (Pastucha 2011, s. 46).

Pastucha (2011, s. 47) uvádí, že mezi nejoblíbenější sporty českých chlapců patří především fotbal, lyžování, bruslení, plavání a cyklistika. Velmi oblíbenou pohybovou aktivitou dívek je také tanec. Dítě by mělo trávit aktivním pohybem

stejný čas, jako tráví ve škole, ideálně 5 hodin denně. Nedostatečný podíl hodin tělesné výchovy ve školách a neúčast dětí na další pravidelné pohybové aktivitě prohlubuje energetickou dysbalanci a více prohlubuje rozdíl v celkovém energetickém příjmu a výdeji, což je krizovým obdobím pro rozvoj dětské obezity (7. rok).

Pohyb pro děti v tomto období je velmi důležitý, jelikož podporuje tělesnou zdatnost a rozvíjí všestrannou pohyblivost a ohebnost. Myšlení v tomto věku zraje velmi rychle, proto se pohyb má skládat zejména z her, které se ovšem více zaměřují na rozvoj koordinace pohybů a spolupráce v kolektivu (skupinové hry).

Tělesná výchova ve škole je příležitostí připravit děti na zdravý životní styl, který se zaměřuje na jejich celkový tělesný a duševní rozvoj a vede děti k takovým významným společenským hodnotám, jako je disciplinovanost, solidarita, týmový duch, tolerance a fair play. Umožňuje rozvíjení pohybových dovedností potřebných k provozování pohybových aktivit. Ovládnutí pohybových základů usnadňuje průběžné osvojování dalších pohybových dovedností. Dává žákům možnosti dosáhnout úspěšně vyšších výkonnostních úrovní a zvyšuje pravděpodobnost vytvoření návyků pravidelné účasti na pohybových aktivitách.

1.2.5 Doporučení pro pohybovou aktivitu u dětí mladšího školního věku Pro dětský věk je obtížné stanovit optimální úroveň pohybové aktivity, protože není přesně dána odpovídající úroveň ani typ pohybové aktivity, které by vedly k optimálnímu zdravotnímu stavu. Při výběru pohybové aktivity musíme brát na vědomí individuální zvláštnosti. Základní problém představuje určení tzv.

pásma účinných intenzit zatížení.

Doporučení k realizaci pohybové aktivity pro podporu zdraví vycházejí ze 4 základních principů: nezávislé na věku, pohlaví, rasové a národnostní příslušnosti jedinců (Sigmundovi 2011, s. 41).

Při zdravotně orientovaném doporučení k provádění pohybové aktivity se budeme zabývat pohybovou aktivitou střední a vysoké intenzity. Pohybová aktivita vysoké intenzity se projevuje rychlejším dýcháním, pocením a zvýšením srdeční frekvence. Jde tedy spíše o tělesně náročnější pohybové aktivity.

Příkladem je běh, aerobik, rychlá jízda na kole. Pohybová aktivita se střední intenzitou se projevuje o něco rychlejším dýcháním než v klidu, zrychlením srdeční frekvence a je vnímán pocit zahřátí organismu. Jedná se tedy o aktivity se střední námahou, mezi které patří rychlá chůze, jogging, práce v domácnosti či na zahradě.

Sigmundovi (2015, s. 27-30) se zabývají doporučením pro pohybovou aktivitu a její úroveň dětí školního věku, které se opírá o F.I.T.T. charakteristiku.

F – frekvence cvičebních lekcí, I – intenzita cvičebních lekce, T – trvání cvičební lekce, T – typ cvičení. Tato doporučení prošla v posledních letech značným vývojem (viz obrázek 2 a 3). Nejprve byla velmi podobná doporučením pro dospělé jedince, později začali odborníci respektovat rozdíly mezi dětmi a dospělými. Výrazný posun v doporučení pro pohybovou aktivitu u dětí a mládeže byl v roce 1998, kdy byla doporučena denní doba provádění pohybové aktivity střední až vysoké intenzity 30 minut, v ideálním případě 60 minut. Do cvičení byly navíc zahrnuty aktivity pro posílení svalů, kloubů a rozvoj flexibility. Po roce 2000 (obrázek 3) nastalo zvýšení doby realizace pohybové aktivity z 30 na 60 minut denně, jelikož původní doba prováděné aktivity u většiny adolescentů

nepostačila k omezení nárůstu nadváhy a obezity. Nejnovější návrh doporučení pohybové aktivity pro školní děti ve věku 6–11 let je 90 minut denně středně až vysoce intenzivní aktivity denně. Je však efektivnější pohybovou aktivitu rozložit do kratších, alespoň desetiminutových úseků s cílem souhrnné realizace 90 minut za den.

Obrázek 2: Vývoj doporučení pro pohybovou aktivitu u dětí a mládeže do roku 2000 (Sigmundovi, 2015)

Obrázek 3: Vývoj doporučení pro pohybovou aktivitu u dětí a mládeže po roce 2000 (Sigmundovi, 2015)

Pro děti školního věku jsou doporučovány pohybové činnosti, které obsahuje tzv. pyramida pohybové aktivity uvedená na obrázku 4 (Suchomel 2006, s. 257) a na obrázku 5 (Gajdošová, Košťálová 2006, s. 13). Pyramida pohybové aktivity se skládá z pohybových skupin, které jsou rozděleny do pater. Ke každé skupině je napsán počet, kolikrát by se minimálně měly pohybové aktivity provádět za týden. Děti by se měly naučit a následně provádět pohybové aktivity z každé úrovně pyramidy.

V prvním patře, neboli základně pyramidy, jsou činnosti prováděné jako součást každodenního života. Jsou to pohybové, sportovní i jiné činnosti, které by se měli provádět každý den. Jsou to např.: chůze, jízda na kole, hraní různých pohybových her, domácí práce apod. Druhé patro pyramidy zahrnuje aerobní činnosti (běh, cyklistiku, tanec, bruslení apod.) a aerobní sporty (basketbal, florbal, tenis, lední hokej apod.). Děti jsou v tomto věku velmi aktivní, rády učí a osvojují nové druhy pohybu hlavně díky zábavě, proto jsou vhodné týmové hry, Tyto aktivity by měly být zařazeny do týdenního režimu 3–5x. Dítě by si mělo osvojit pohybové dovednosti spojené s těmito aktivitami nejpozději do nástupu puberty. Děti by se do nich měly zapojovat podle dosažené úrovně pohybových zkušeností a své biologické zralosti. Třetí patro zahrnuje aktivity volného času a aktivity podporující obratnost a sílu. Ty by se v týdenním režimu měly objevit 2–

3x. Mezi cvičení podporující obratnost a sílu radíme např. gymnastiku, atletické disciplíny, strečink, jógu, balet, bojové umění. V závislosti na svém růstu a vývoji by děti měly provádět aktivity z obou skupin činností, ale v žádném případě by se neměly přetěžovat. Upřednostňovat by se měly rychlostně-obratnostní pohybové aktivity před aktivitami silového charakteru. Posilovací cvičení provádí děti pouze vlastní vahou těla. Do čtvrtého patra, vrcholu pyramidy, řadíme odpočinkové aktivity (sledování televize a videa, počítačové hry, učení, stravování, čtení apod.). Dlouhé posedávání vede k negativní energetické bilanci a hypokinezi, proto by se tyto činnosti měli snížit na minimum. Nepřetržité sledování televize či monitoru počítače by nemělo překročit 90 minut denně.

Z pyramidy tedy můžeme vyvodit, že bychom měli děti podporovat především ke každodenní pohybové aktivitě.

Obrázek 4: Pyramida pohybové aktivity (Suchomel, 2006)

Obrázek 5: Pyramida pohybu (Gajdošová, Košťálová, 2006)

Jak uvádějí Sigmundovi (2011, s. 42), děti by se měly každý den účastnit neorganizované pohybové aktivity alespoň střední intenzity po dobu 90 minut, nebo by alespoň měly být zapojeny do organizované pohybové aktivity 3-4x týdně po dobu 90 minut. Upřednostňujeme všestranný pohybový rozvoj před jednostranným pohybovým zaměřením a rychlostně-obratnostní pohybové aktivity před aktivitami silového charakteru.

U dětí bychom měli podporovat pohybově aktivní (pěší a cyklistický) transport dětí do školy a ze školy, zájmových organizací a dalších volnočasových aktivit. Pro podporu zdraví je uváděno za optimální normu denního minima kroků vykonání 10000 kroků. Toto množství je však pro děti a mládež příliš nízké.

In document Stanovení úrovně pohybové aktivity u dětí mladšího školního věku na vybraných základních školách (Page 21-0)