1. Charakteristika města Jičína
1.1. Poloha a obecná charakteristika
Město Jičín se nachází na západě Královéhradeckého kraje, ve východních Čechách.
Městem protéká řeka Cidlina, pramenící asi 9 km severně od Jičína. Cidlina se v Poděbradech vlévá do Labe, město Jičín se tak nachází v úmoří Severního moře.
Geomorfologicky se město řadí do celku Severočeské tabule, subprovincie České tabule, provincie České vysočiny v Hercynském pohoří Hercynského systému (Atlas krajiny České republiky, 2010).
Město Jičín je z centrálních měst České republiky nejlépe napojeno na krajské město Hradec Králové, které je vzdálené necelých 47 km po evropské silnici E442 směrem na jih. Dalším nejbliţším krajským městem je Liberec, vzdálený přibliţně 50 km. Napojení na Liberec (a dále na Německo) je také po silnici E442 směrem na sever, z Turnova pak vede do Liberce rychlostní silnice R35, která jiţ nově od začátku roku 2016 není zpoplatněna. Napojení na Hlavní město Prahu, vzdálené 95 km, je po silnici I. třídy číslo 16 směrem na západ do Mladé Boleslavi, dále po dálnici D10 z Mladé Boleslavi do Prahy. Silnice číslo 16 také umoţňuje spojení Jičína s Polskem, a to směrem na východ přes město Trutnov do polského města Lubawka.
Obrázek 2: Poloha okresu Jičín.
(zdroj: vlastní návrh)
15 Jičín je okresní město v Královéhradeckém kraji. Bývalý okres Jičín je dnes rozdělen na tři obce s rozšířenou působností (ORP), a to na Jičín, Hořice a Novou Paku (Příloha 3). Katastrální území ORP Jičín zaujímá plochu 596,7 km2 a nachází se v něm 77 obcí.
Samotné město Jičín má rozlohu 24,95 km2 a k 1.1.2015 zde podle Českého statistického úřadu ţilo 16.367 obyvatel. Dále se město skládá ze 4 katastrálních území – Jičín, Moravčice, Popovice u Jičína, Robousy – a 11 místních částí - Holínské Předměstí, Nové Město, Praţské Předměstí, Sedličky, Soudná, Staré Město, Valdické Předměstí, Moravčice, Popovice, Dvorce, Robousy.
Obrázek 3: Administrativní členění okresu Jičín.
(zdroj: vlastní návrh)
Jičín, jako okresní město, tvoří přirozené centrum dojíţďky za vzděláním. Nachází se zde 5 mateřských škol, 1 soukromá mateřská škola, 4 základní školy, 1 praktická základní škola, 1 základní umělecká škola, 3 střední školy, 1 soukromá střední škola, 1 vyšší odborná škola a pobočka praţské České zemědělské univerzity (Rejstřík škol, 2016).
16 1.2. Historie
Oblast dnešního Jičínska byla osídlována prvními zemědělci jiţ od 6. tisíciletí před naším letopočtem. Příchod Slovanů se datuje k 6. století našeho letopočtu, vznikla tehdy slovanská hradiště v Prachovských skalách a Češově. Ve 13. století byla jičínský kotlina opevněna hrady Bradou a Velišem (ani jeden se do současnosti nedochoval). První písemná zmínka o Jičíně pochází z roku 1293, avšak přesný rok vzniku města není znám, protoţe nebyla nalezena zakládací listina. První drţitelkou velišského panství s osadou Starý Jičín se roku 1291 stala královna Jitka. Podle ní také vznikl název města, ze slova „Jitčin“.
Roku 1337 byl Jičín prodán rodu Vartenberků, město zaţívalo územní rozvoj a v okolí se zakládaly nové vsi. Zahájena byla také první velká zděná stavba kostela sv.
Jakuba Většího. Dalšími vlastníky města se za doby renesance stali Trčkové z Lípy.
Právě za jejich vlády bylo postaveno zděné opevnění se třemi branami – Valdickou, Holínskou a Praţskou, ze kterých se do současnosti dochovala pouze brána Valdická.
Počátkem 17. století se majiteli města stávají Smiřičtí a vedle Valdické brány a kostela je postaven renesanční zámek, který je o pár let později z části zničen výbuchem.
Obrázek 4: Valdštejnovo náměstí v Jičíně. V záběru je vidět Valdická brána, kostel sv.
Jakuba Většího a zámek Smiřických.
(zdroj: vlastní fotografie)
Největší rozkvět však dal městu Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Ten se rozhodl udělat z malého městečka s dřevěnými domky své sídelní město a centrum
17 širokého okolí. Od roku 1624 tak zde probíhalo bourání celých městských částí a výstavby nových, výstavby reprezentativních i účelových budov nebo náboţenských, kulturních i vzdělanostních institucí. To vše s pomocí věhlasných italských architektů Giovanniho Battisty Pieroniho, Nicoly Sebregondiho a Andrey Spezzy. Tak rozsáhlé stavební práce neměly v tehdejší Evropě na sever od Alp obdoby. Přestavěn byl i zámek Smiřických na rozlehlý městský palác se třemi nádvořími. Budova stále stojí na jičínském náměstí a společně s Valdickou bránou a kostelem je jeho dominantou.
Monumentální stavba kostela sv. Jakuba Většího měla být završena čtyřmi věţemi a velkou kupolí. Po smrti Valdštejna však stavba nebyla dokončena a kupole je uvnitř kostela nahrazena pouze malbou, která kupoli opticky vytváří.
Albrecht z Valdštejna však nebudoval pouze město, ale i krajinu kolem. Dodnes jsou zde patrné prvky jeho komponované barokní krajiny, která měla za účel jedinečným způsobem propojit výrazné dominanty města se širokým okolím. Jedná se o téměř geometricky přesnou linii mezi vrchem Velišem, městem Jičínem a obcí Valdice dlouhou necelých sedm kilometrů se sedmi významnými místy, která Valdštejn sám zaloţil, či zdědil. Linie začíná na vrchu Veliši, kde ve 12. a 13. století stával hrad. Do současnosti se dochovaly pouze nepatrné zbytky obvodových zdí a opevnění, neboť byl hrad v 17. století zbořen a v 18. a 19. století zde probíhala těţba čediče. Dále linie vede po severozápadním svahu Veliše aţ do centra města Jičína, kde se protíná s kostelem sv.
Jakuba Většího (právě proto měl být kostel monumentálních rozměrů a hlavní dominantou města, Valdická brána pak měla být zbořena), který je po jedné straně napojen na zámek a z druhé strany sousedí s Valdickou bránou. Z centra města pokračuje linie lipovou alejí, v době zaloţení měřící 1,716 km na délku a 20,5 m na šířku. Alej byla vysázena naráz pomocí vojáků, kteří na znamení výstřelu v jednu chvíli zasadili kaţdý jeden z 1152 stromů. Dnes je alej o několik metrů kratší a kvůli revitalizacím i o pár stromů chudší. Kvůli stáří lip se mnohé musely jiţ přesadit za nové mladé stromky. Na konci lipové aleje se nachází další z míst linie a to areál letohrádku s lodţií a terasovitými zahradami. Dnes je park se zahradami nazýván Libosad a Valdštejnská lodţie je místem konání mnoha kulturních akcí. Posledním bodem krajinné linie je komplex kartuziánského kláštera s kostelem sv. Josefa v obci Valdice.
Komplex nechal Valdštejn postavit jako okázalé místo svého posledního odpočinku.
Pohřben tu opravdu byl, ale jeho ostatky byly po zrušení kláštera Josefem II. v roce 1782 exhumovány a převezeny do kaple sv. Anny v Mnichově Hradišti. Dnes je areál vyuţíván jako věznice s ostrahou a se zvýšenou ostrahou pro muţe s delšími tresty (aţ
18 doţivotními), recidivisty a jinak nebezpečné odsouzené (Po stopách Albrechta z Valdštejna, 2016).
Obrázek 5: Lipová alej vysázená za doby Albrechta z Valdštejna.
(zdroj: vlastní fotografie)
Po smrti Valdštejna (25.2.1634) Jičínsko zpustlo, bylo drancováno španělskými a pruskými vojsky a mnoho vesnic bylo vypáleno nebo zcela zaniklo. Počátkem 18.
století se stal Jičín součástí panství Trauttmansdorfů, během jejichţ vlády město zasáhly velké poţáry a vpády pruských vojsk, ale i klasicistní přestavba, zřízení Jičína krajským městem a sídlem úřadů, škol a pravidelné pošty. V první polovině 19. století byly zbourány městské hradby i Praţská a Holínská brána. Ve druhé polovině 19. století se začalo město rozrůstat o nová předměstí a budovy středních škol. S rozvojem průmyslu přišla také stavba ţeleznice a napojení na města Hradec Králové, Turnov a Nymburk.
Roku 1956 bylo historické město vyhlášeno jako městská památková rezervace (Historie Jičína podle J.Wagnera, 1979).
1.3. Obyvatelstvo
Podle Českého statistického úřadu ţilo k 31.12.2014 v Jičíně 16 367 obyvatel, z toho 8 335 ţen a 8 032 muţů. Nejvíce zastoupena je věková skupina 15-64 let s počtem 10 907 obyvatel. Nejméně obyvatel je ve věkové skupině 0-14 let s počtem 2 436,
19 z čehoţ je patrné, ţe obyvatelstvo stárne, a přírůstek počtu obyvatel je převáţně důsledkem stěhování.
Obrázek 6: Počet obyvatel v jednotlivých věkových kategoriích ve městě Jičín k 31.12.2014.
(zdroj: www.czso.cz/csu/xh/vekove_slozeni_obyvatel_v_obcich)
Obrázek 7: Vývoj počtu obyvatel v Jičíně od počátků sčítání lidu.
(zdroj: https://www.czso.cz/csu/czso/historicky-lexikon-obci-1869-az-2015)
20 Graf na obrázku číslo 7 znázorňuje vývoj počtu obyvatel v Jičíně mezi lety 1869 a 2011, vţdy v roce sčítání lidu. Za tuto dobu se počet obyvatel města zdvojnásobil a to ze 7 944 obyvatel v roce 1869 na 16 795 obyvatel v roce 2011. V rámci okresu lze však zaznamenat pokles počtu obyvatel ze 112 576 na 79 702 obyvatel. Důvodem úbytku obyvatelstva je spíše periferní poloha a převaţující venkovská krajina v okrese. (ČSÚ – Historický lexikon obcí, 2016)
Obrázek 8: Vývoj počtu obyvatel v okrese Jičín v letech sčítání lidu.
(zdroj: https://www.czso.cz/csu/czso/historicky-lexikon-obci-1869-az-2015)
Obrázek 9: Věková pyramida pro okres Jičín k 31.12.2014.
(zdroj: https://www.czso.cz/csu/xh/vekove_slozeni_obyvatel_v_okrese_jicin)
21 Mezi lety 1869 a 1910 počet obyvatel trvale rostl. Poté přišlo zpomalení růstu aţ stagnace v období světových válek. Od roku 1950 opět počet vzrůstal, nejstrmější nárůst nastal po roce 1970 kvůli propopulační politice za vlády Gustava Husáka. Po roce 1991 se nárůst zastavil a dokonce došlo i k menšímu poklesu, avšak od roku 1980 do současnosti se počet obyvatel města stabilizuje těsně pod hranicí 17 000 obyvatel (ČSÚ - Věkové sloţení obyvatel v okrese Jičín, 2014).
22
2. Sociální kapitál
Slovo kapitál pochází z italského capitale, nebo francouzského capital (z latiny capitalis – hlavní, caput – hlava), coţ znamená hlavní, základní jistina.
Tento pojem vznikl v ekonomii a zkráceně se dá vysvětlit jako „peníze, které vynášejí další peníze“. Představuje vlastní prostředky, které investujeme za účelem zisku a je tedy výraznou motivací všech podnikatelů. Rozlišujeme kapitál finanční, tedy jeho peněţní podobu (hotové peníze, cenné papíry, apod.), a kapitál reálný v jeho fyzické podobě (stroje, budovy, materiál, licence, software, know-how). Jeho dalším charakteristickým rysem je, ţe se dá hromadit, akumulovat. Je synonymem slov jmění, bohatství, prospěch, výhoda, jistina, hodnota (Vlček, 2003).
Rozlišujeme však i další formy kapitálu kromě ekonomického, a to kapitál politický, kulturní a lidský. Všechny tyto kapitály také souvisí s kapitálem sociálním, kterým se budu v celé práci zabývat.
2.1. Konceptualizace sociálního kapitálu
Sociální kapitál má velké mnoţství definic. Odborná literatura posledních let ale dospívá ke společnému postoji, který přijímá definici sociálního kapitálu zaloţenou na sociálních sítích, důvěře a občanských normách a hodnotách (Pileček, Jančák 2010).
Sociální kapitál je soubor vztahů mezi lidmi (aktéry, členy) v sociálních sítích (skupinách, společnostech) zaloţený na vzájemné důvěře. Tvoří sociální vazby, které umoţňují optimální spolupráci mezi aktéry sociální sítě a zajišťují přenos znalostí a informací mezi těmito aktéry. Jednotliví aktéři mohou ze společného sociálního kapitálu těţit ve svůj vlastní individuální prospěch, hmotný i nehmotný, musí to však být v souladu se zájmy celé skupiny. Ne všichni aktéři přispívají do sociálního kapitálu určité sociální sítě stejnoměrně a stejně tak je společný sociální kapitál nestejnoměrně vyuţívám – někteří členi mají přístup k významnějším zdrojům neţ jiní a proto také sociální kapitál obohacují více. V sociálním kapitálu se tak odráţejí i sociální nerovnosti (Majerová 2011). Úrovně sociálního kapitálu se odvíjí od charakteristik sociálních sítí (např.: počet členů, míra důvěry) a od kvality prostředí, ve kterém se sociální interakce odehrávají. Jak ale ve své práci upozorňují Sýkora a Matoušek (2009), je potřeba si dát pozor na romantizující pohled na sociální kapitál. Sociální kapitál se nesnaţí vytvořit obecné pozitivní klima, jde jen o konkrétní sociální vztahy a ty mohou být velmi nerovné. Koncept sociálního kapitálu se dočkal i mnoha negativních ohlasů. Důvodem
23 bylo velké mnoţství různorodých definic a na to navazující problém měření a otázka výběru indikátorů.
Proč je tedy sociální kapitál důleţitý? Podle mého názoru se sociální kapitál automaticky utváří mezi všemi lidmi na Zemi, udrţuje jejich vzájemnou důvěru a podporuje interakce. Pokud by tedy sociální kapitál náhle přestal existovat, všechny tyto sociální vztahy by vymizely, coţ by vedlo ke kolapsu soudobé sociální a ekonomické reality.
Sociální kapitál je vázán na vztahy mezi aktéry, kteří utvářejí sociální systém.
Sociální systém není pouhý souhrn prvků, z nichţ je sloţen, jeho významnou část tvoří vazby mezi těmito prvky. Tyto vazby propojují jednotlivce a jejich ekonomický, kulturní a lidský kapitál do celého sociálního systému.
Na vztah sociálních sítí k území se můţeme dívat ze dvou poněkud odlišných, ale vzájemně se doplňujících zorných úhlů. Prvním je pohled prostřednictvím území či regionu, v rámci něhoţ jsou studováni aktéři a zde existující sociální sítě. Studium těchto lokálních sítí přispívá k poznání komplexní organizace studovaného regionu.
Druhý pohled vychází naopak z pozice aktéra či sociální sítě a sleduje jejich geografickou organizaci, a to ve všech lokalitách, v nichţ působí. Při zkoumání vztahu mezi sociálními sítěmi a určitým územím je důleţité sledovat, do jakých území sledované sítě zasahují, a naopak jaké sítě dotvářejí charakter regionu.
Sociální sítě propojují aktéry s podobným způsobem ţivota a pozicí ve společenské hierarchii. Lidé rozdílných sociálních statusů, ţivotních stylů a postavení v sociálním systému společnosti mají odlišný prostorový vzorec rozmístění bydlišť, pracovišť a dalších ţivotních aktivit. Sociální sítě tak v území nejčastěji korespondují se sociálně-prostorovou diferenciací. V určitém území lze na kaţdé měřítkové úrovni rozlišit homogennější zóny koncentrující podobné aktéry a sociální sítě, a heterogenní komplexní regiony začleňující široké spektrum aktérů, sociálních skupin a sítí.
Teritorialita sociálního kapitálu je různá u jeho jednotlivých typů. Vnitroskupinový sociální kapitál začleňuje sociální skupinu nebo síť, která však nemusí být geograficky omezená na konkrétní region. Z hlediska teritoriality ho tedy lze rozdělit na vnitroregionální a meziregionální. Meziskupinový sociální kapitál charakterizuje a posiluje spolupráci různých sociálních skupin a jejich členů. „Ţivot ve stejném území a pravidelně se opakující sociální interakce (např. setkávání se na veřejných místech) přispívá ke zvýšení spolupráce a vzájemné důvěry uvnitř lokality, a také vytváření meziskupinového sociálního kapitálu v území. Taková meziskupinová spolupráce se
24 můţe rozvinout ve více regionech a postupně ovlivnit vývoj v území většího geografického rozsahu.“ (Sýkora, Matoušek 2008). Hierarchický sociální kapitál napojuje aktéry nebo celé sociální skupiny z niţších měřítkových úrovní na aktéry působící na vyšších měřítkových úrovních. Příkladem můţe být napojení lokálního podnikatele nebo starosty obce na významného politika, či bankéře.
V určitém území lze tedy sledovat zapojení aktérů do různých sociálních sítí, uspořádání těchto sítí prostřednictvím vnitroskupinových vazeb, vzájemné meziskupinové vazby mezi sítěmi a hierarchické vazby na aktéry působící na vyšší řádovostní úrovni. Nejpočetnější vazby mezi aktéry jsou vnitroskupinové vnitroregionální. Vedle nich se dále tvoří meziskupinové vnitroregionální vazby.
Někteří z místních aktérů pak mají vnitroskupinové meziregionální vazby na jiné aktéry lokálního významu v sousedních regionech. V menší míře se pak objevuje hierarchické napojení na skupiny a sítě vyššího sociálního postavení a vyšší měřítkové úrovně. „Při studiu sociálního kapitálu v území sledujeme nejen do jakých sítí jsou zdejší aktéři zapojeni, ale také k jakým vnitřním a vnějším zdrojům mají díky tomu přístup, jak to ovlivňuje jejich jednání a pozici v dané oblasti, a jakým způsobem svým konáním ovlivňují rozvoj lokality či regionu a celkovou teritoriální organizaci.“ (Sýkora, Matoušek 2008).
Sociální kapitál je jedním z mnoha významných faktorů lokálního a regionálního rozvoje. Čím je úroveň místního sociálního kapitálu vyšší, tím větší je pravděpodobnost ţe lokalita, region nebo stát (a komunity v nich ţijící) dosáhne vyšší vyspělosti a lépe se vyrovná s případnými nepříznivými vnějšími vlivy. Význam sociálního kapitálu stále vzrůstá v souvislosti se stále více se propojující společností. V ní je ţivot jedince a komunit výrazně závislý na jejich zapojení a pozici ve společenské dělbě práce. Sociální kapitál představuje právě takové sociální vazby, které ulehčují spolupráci a spolupůsobení mezi lidmi, tím sniţují transakční náklady a zvyšují efektivitu celého systému. Sociální kapitál, aniţ by byl jako pojem veřejně rozšířený a pouţívaný, ovlivňuje spoustu věcí a mechanismů kolem nás. Například velice souvisí s ekonomickým růstem. V oblastech s vysokým sociálním kapitálem je moţné zaznamenávat pozitivní ekonomický růst a vyspělost, a také efektivní fungování trhu.
Jsou to oblasti, kde je vyšší důvěra mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a institucemi.
25 v daném regionu, a to prostřednictvím zaměstnanosti/nezaměstnanosti, strukturou příjmové nerovnosti, kvalitou nabídky sluţeb nebo třeba ţivotním prostředím. Všechny tyto faktory jsou se sociálním kapitálem úzce propojeny a ovlivňují se navzájem.
Sociální kapitál můţe pomocí sociálních vztahů a interakcí pozitivně ovlivňovat i kvalitu ţivota a spokojenost obyvatel. Přispívá k soudruţnosti komunit i celé společnosti. Sociální kapitál zmírňuje napětí a je prevencí před sociálními konflikty.
Nabízí lepší uplatňování sdílených hodnot a norem. Na druhou stranu je pro uplatnění sociálního kapitálu důleţitou podmínkou právě sociální blízkost a soudruţnost.
Sociální kapitál usnadňuje vyuţívání dalších kapitálů, jako je finanční, kulturní, nebo lidský. Na utváření sociálních sítí v území má vliv organizace společnosti, a to právě z geografického hlediska. Socioekonomické regiony totiţ integrují široké spektrum aktérů, sociálních skupin a sociálních sítí. Celkový sociální kapitál regionu poté závisí na sociálním kapitálu jednotlivých skupin, přemosťujícím sociálním kapitálu mezi jednotlivými skupinami, i na hierarchickém sociálním kapitálu, který napojuje sociální skupiny na vnější prostředí. Mezi sociálními skupinami ale můţe panovat i ignorace nebo rivalita a tyto skupiny pak do celkového sociálního kapitálu regionu nepřispívají, protoţe od sebe nemohou/nenechají čerpat. Pro rozvoj celého regionu má velmi mimořádný význam napojení aktérů na vnější prostředí, protoţe interakcemi vnitřních podmínek s vnějšími sociálními sítěmi se utváří postavení regionu v rámci komplexní geografické organizace společnosti.
Na jednotlivých územích působí procesy lokální, národní i globální úrovně. Na kaţdé z těchto úrovní dochází k utváření jiných sociálních procesů a ke sdílení odlišných zdrojů. Liší se i podstatou vytvářené důvěry a významností jednotlivých typů sociálního kapitálu.
Pro rozvoj regionu jsou důleţité vzájemné interakce obyvatel regionu a proto dnes národní, regionální i místní vlády podporují účast a spolupráci veřejnosti na rozhodování regionálního plánování. Integrační funkci zde zastupují občanská sdruţení zaměřená na pořádání akcí propojujících rozmanité sociální skupiny. Na druhou stranu ale mohou občanská sdruţení, která se zabývají ochranou zájmů určité části obyvatel, spolupráci bránit. Přesto je úroveň rozvinutosti a vyspělosti občanského sektoru indikátorem dobré úrovně sociálního kapitálu. Významným místem pro udrţování vzájemných přemosťujících meziskupinových vztahů jsou vzdělávací instituce, tedy mateřské a základní školy a na ně navázané aktivity. Právě zde často začíná integrace nově přistěhovalých obyvatel. Vysoké školy a vědecko-výzkumné organizace však mají
26 neregionální působnost a proto představují platformu pro vyuţívání mezinárodního a hierarchického sociálního kapitálu a umoţňují čerpat zdroje mimo vlastní region.
Významné pro rozvoj jsou také velké nadnárodní firmy, mají totiţ přístup ke zdrojům v nadnárodním měřítku. Zajišťují tak i přítomnost aktérů, kteří díky svému
Významné pro rozvoj jsou také velké nadnárodní firmy, mají totiţ přístup ke zdrojům v nadnárodním měřítku. Zajišťují tak i přítomnost aktérů, kteří díky svému